Tag Archives: papež
Obhajoba ignorování papeže
Vyrůstal jsem v prostředí hluboké lásky k papeži. Za mého dětství byl pro nás papež Jan Pavel II. důležitou osobou a já i moji sourozenci jsme se učili ho milovat a vážit si ho za odvážnou obranu katolické víry. Jeho portrét visel u nás doma na čestném místě. O jeho líbání koránu či později o jmenování morálně pochybných kardinálů se nikdy nemluvilo. Ani o tom, že nemáme možnost účasti na přijatelné liturgii, tím méně na tradiční mši svaté, třebaže náprava této situace vždy spadala do jeho pravomoci. Byl jsem vychováván jako většina katolíků k tomu, abychom papeže milovali a jeho kroky a nařízení nikdy nezpochybňovali. Ve většině, ne-li ve všech neduzích Církve měl mylně volnou ruku.
Naproti tomu moje děti současného papeže neznají. Na zdi u nás nevisí žádné obrázky papeže Františka a s manželkou o něm před dětmi otevřeně nemluvíme. Samozřejmě v náboženství děti učíme o papeži a jeho úloze v Církvi a modlíme se za něj při každodenním růženci, ale jinak se diskusím o něm vyhýbáme. V současné době je to tak nejlepší, neboť, jak říká Shakespeare ve Zkrocení zlé ženy: „Hněv mého srdce musí na jazyk.“ Místo toho se naše děti učí o mužích, jako byl sv. Pius X., a dovedly by vám s nadšením vyložit celé jeho dětství i následnou cestu až na římský stolec. Nedokážou však povědět, z které země pochází papež František, a neznají jediný příběh z jeho života.
Poučení z Dantova Pekla: ani papež nemůže měnit základní katolické pravdy
V roce 1294 byl po dvouletém interregnu způsobeném patovou situací mezi kardinály zvolen papežem Celestýn V. O pouhých pět měsíců později rezignoval, neboť se cítil nezpůsobilým pro papežský úřad, třebaže založil a řídil řád celestinů, odnož řádu benediktinského. V roce 1415 „odešel“ papež Řehoř XII., za poněkud odlišné situace – aby zabránil schizmatu. Poslední čistá papežská rezignace před rezignací Benedikta XVI. v roce 2013 byla tedy ta Celestýnova.
Většina znalců Dantova díla je po staletí přesvědčena, že ve třetím zpěvu Pekla (kde je řeč o místě obsahujícím duše těch, kdo byli tak lhostejní, že si odmítli navěky zvolit Boha i cokoli jiného) hovoří Dante o Celestýnovi. Aniž by ho jmenoval, zmiňuje se o setkání s někým, kdo „ze slabošství zřek se slavných činů“ (che per viltade fece il gran rifiuto). Dante to pokládal za hlubokou zradu na Církvi v neposlední řadě proto, že Celestýnův nástupce Bonifác VIII., politický manipulátor, měl podíl na Dantově vyhnání z Florencie.
K otázce heretického papeže (2.)
Mons. Athanasius Schneider
Tato teorie – sesazení heretického papeže nebo ztráta úřadu ipso facto pro herezi – je jen teologickým názorem, který nesplňuje nutná teologická kritéria odvěkosti, univerzálnosti a konsenzu (semper, ubique, ab omnibus). Neexistuje žádný výrok univerzálního řádného magisteria ani papežského učitelského úřadu, který by teorie o sesazení heretického papeže nebo ztrátě papežského úřadu ipso facto pro herezi podporoval. Podle středověké kanonické tradice, z níž později vznikla sbírka Corpus Iuris Canonici (církevní zákoník platný v latinské Církvi do roku 1918), mohl být papež v případě hereze souzen: Papa a nemine est iudicandus, nisi deprehendatur a fide devius“, tj. „papež nemůže být nikým souzen, leda pokud by se shledalo, že se odchýlil od víry“ (Decretum Gratiani, Prima Pars, dist. 40, c. 6, 3. pars). Kodex kanonického práva z roku 1917 však normu, která hovořila o heretickém papeži, vypustil. Neobsahuje ji ani Kodex kanonického práva z roku 1983.
Církev vždy učila, že i heretik, který je pro formální herezi automaticky exkomunikován, může nicméně platně udělovat svátosti a heretik či formálně exkomunikovaný kněz může in extremis dokonce vykonávat jurisdikci a udělit kajícníkovi svátostné rozhřešení. Předpisy pro volbu papeže, které platily až do Pavla VI. včetně, dokonce připouštěly, že i exkomunikovaný kardinál se může volby zúčastnit a sám být zvolen papežem: „Žádný kardinál elektor nesmí být vyloučen z aktivní a pasivní volby nejvyššího pontifika kvůli exkomunikaci, suspenzi, interdiktu či jinému církevnímu trestu nebo pod touto záminkou. Všechna tato opatření je pro účely volby nutno pokládat za pozastavená“ (Pavel VI., apoštolská konstituce Romano Pontifice eligendo, č. 35). Tento teologický princip je třeba aplikovat i na případ heretického biskupa nebo papeže, kteří i přes své hereze mohou platně vykonávat úkony církevní jurisdikce, a tudíž svůj úřad kvůli herezi ipso facto neztrácejí.
K otázce heretického papeže (1.)
Mons. Athanasius Schneider
“Přednedávnem se i na českých webových stránkách objevily reakce na obsáhlý článek Mons. Schneidera o problému heretického papeže (https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=pasqualucci-ke-schneiderovi , https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=papez-heretik ), nikoli však text sám. Přinášíme ho proto v plném znění, z praktických důvodů na pokračování. Věříme, že v kontextu vystoupení předních katolických teologů a myslitelů, kteří papeže Františka obvinili z hereze, je tento příspěvek do diskuse o to cennější..
Mons. Athanasius Schneider
Speciálně pro Rorate Caeli
20. března 2019
Otázka, jak se konkrétně vypořádat s heretickým papežem, nebyla dosud v celé katolické tradici řešena způsobem, který by se blížil skutečnému všeobecnému souhlasu. Žádný papež ani ekumenický koncil dosud neformuloval relevantní věroučný výrok ani nevydal závazné kanonické normy týkající se eventuality zacházení s heretickým papežem v době, kdy vykonává úřad.
V dějinách neexistuje případ papeže, který kvůli herezi či údajné herezi o svůj pontifikát přišel. Papeže Honoria I. (625-638) posmrtně exkomunikovaly tři ekumenické koncily (Třetí konstantinopolský v roce 681, Druhý nikájský v roce 787 a Čtvrtý konstantinopolský v roce 870) kvůli tomu, že podporoval heretickou nauku zastánců monotheletismu, čímž přispěl k šíření této hereze. Papež svatý Lev II. (682/683) potvrdil dekrety Třetího konstantinopolského koncilu, nad papežem Honoriem vyhlásil anathema („anathematizamus Honorium“) a konstatoval, že jeho předchůdce „Honorius, místo aby tuto apoštolskou Církev očistil, dovolil, aby neposkvrněnou víru poskvrnila bezbožná zrada“ (Denzinger-Schönmetzer, č. 563).
Liber Diurnus Romanorum Pontificum, sbírka formulářů používaná v papežské kanceláři do jedenáctého století, obsahuje text papežské přísahy, podle něhož musel každý nový papež, který se ujímal úřadu, odpřisáhnout, že „uznává šestý ekumenický koncil, který věčným anathematem postihl původce hereze (monotheletismu) Sergia, Pyrrha atd. společně s Honoriem“ (PL 105, 40-44).
V některých breviářích až do 16.-18. stol. byl papež Honorius ve čteních matutina na svátek sv. Lva II. 28. června, zmiňován jako heretik: „In synodo Constantinopolitano condemnati sunt Sergius, Cyrus, Honorius, Pyrrhus, Paulus et Petrus, nec non et Macarius, cum discipulo suo Stephano, sed et Polychronius et Simon, qui unam voluntatem et operationem in Domnino Jesu Christo dixerunt vel praedicaverunt.“ To, že toto čtení v breviáři vydrželo řadu století, dokazuje, že mnoho generací katolíků nebylo pohoršeno skutečností, že konkrétní papež byl ve velmi ojedinělém případě shledán vinným herezí nebo podporováním hereze. V těch dobách ještě věřící i církevní hierarchie dokázali jasně rozlišovat mezi nezničitelností katolické víry, kterou Bůh garantuje magisteriu Petrova stolce, a nevěrností a zradou konkrétního papeže při výkonu jeho učitelského úřadu.
Svátek Stolce sv. Petra – papežství a jeho význam v církvi i v dialogu s členy dalších křesťanských denominací
Než přistoupíme k tématu, rád bych upozornil na rozdíl mezi papežstvím na jedné straně a papežem a jeho jednáním na straně druhé. Je to podobné jako rozdíl mezi úřadem a jeho nositelem. Zde bude řeč o papežství, ne o konkrétním člověku a už vůbec ne o jeho lidském jednání včetně slabostí a chyb nebo – kéž by Bůh nedopustil – zpronevěr vlastnímu poslání.
V křesťanské éře, v novozákonní době, je pouze jediný (Vele-)kněz, a sice Ježíš Kristus. Je pouze jediná oběť ve vlastním smyslu, a tou je opět on sám, obětovaný na kříži za spásu světa, aby mohly být odpuštěny hříchy. Přesto tuto jedinou oběť už v předvečer jejího uskutečnění proměnil při poslední večeři chléb ve své tělo a říká o něm, že toto je jeho obětující se tělo. Evidentně se při poslední večeři dála oběť. Máme-li zde dva okamžiky – velkopáteční obětování se na kříži a zelenočtvrteční obětování se pod svátostnými způsobami (viz „toto je tělo, které se obětuje – vydává“) a platí-li, že je jen jediná oběť, pak nezbývá než říct, že se v obou případech jedná o totéž. Srov. sv. Jan Zlatoústý: „tentýž Beránek, ne dnes jeden a zítra jiný, ale stále týž.“ Mluví se pak o zpřítomnění jediné velkopáteční oběti na kříži. Ne opakování. Ne přinesení jiné. Pouze zpřítomnění jedné jediné. Při poslední večeři Pán Ježíš také říká: „Toto konejte“ – dělejte totéž. Čiňte mou (zítřejší velkopáteční) jedinou oběť stále přítomnou, zpřítomňujte ji, čiňte toto mé obětování, a sice pod svátostnými znameními. A tak se v každé mši svaté jeho jediná oběť stává přítomnou. Neopakuje se, není to žádná další (druhá) oběť, ale jedna jediná, znovu a znovu zpřítomňovaná. A kněží, vyslovující Kristova slova „moje tělo“ reprezentují (re – znovu, prezentují – činí přítomným) Kristovo jediné kněžství, nakolik kněžství je určeno k přinášení oběti. Nejsou kněžími vedle něho nebo dokonce proti němu, jak nějací další, konkurující, ale jako je jediná oběť – Kristus obětovaný, a ta se zpřítomňuje, tak je jen jediný Velekněz – Kristus obětující, a i on je (pouze) reprezentován, takže je jeho kněžství, určené k přinášení jeho oběti, stále přítomné.
Analogicky k reprezentování Krista obětujícího, tj. Krista – jediného kněze; analogicky k zpřítomňování Kristovy oběti; tedy analogicky k přístupu ke Kristovu kněžství přistupujeme i k jeho hlavství, k jeho skálovství: Jako vysvěcení služebníci církve nejsou dalšími kněžími vedle jediného (Vele-)kněze, Krista, tak ani papež není další hlavou vedle jediné hlavy církve – Krista. Poznámka k pojmu “vikář Kristův”, “zástupce Krista – hlavy”: Různé výrazy mohou být použity v různě širokém či posunutém významu. Platí to také pro pojem nebo výraz „vikář Kristův“, tj. „zástupce Kristův“ používaný o představitelích církve. Chci říci, že je biblického původu, a kdo má rád Písmo, neměl by proti němu vystupovat. I když tam je použit v širším smyslu slova. Ale co je široké, může být okrájeno, až dojdeme k pojmu „vikář Kristův“ v nejužším smyslu slova, jak ho běžně používáme o sv. Petrovi a jeho nástupcích, římských papežích. Takže není důvod proti tomuto pojmu vystupovat, když je biblického původu.
Svatý stolec podepsal „Provizorní dohodu“ s Čínou
Kardinál Zen
Jak oznámil Vatikán, Svatý stolec podepsal „Provizorní dohodu“ s Čínskou lidovou republikou o jmenování biskupů. V jejím rámci se papež František rozhodl „o obnovení plného společenství osmi zbývajícím biskupům, kteří byli konsekrováni bez papežského pověření“. Hongkongský kardinál Joseph Zen nicméně očekávanou dohodu s ateistickou komunistickou Čínou nedávno nazval „naprostou kapitulací“, která znamená, že papež a vysocí představitelé Vatikánu „vydávají stádo do vlčích tlam“.
V prohlášení tiskové kanceláře Svatého stolce se uvádí, že Provizorní dohoda byla podepsána v Pekingu během setkání mezi Mons. Antoinem Camillerim, podsekretářem Svatého stolce pro vztahy se státy, a Jeho Excelencí panem Wangem Chaem, náměstkem ministra zahraničí Čínské lidové republiky, kteří stojí v čele vatikánské a čínské delegace. „Během tohoto setkání oba představitelé podepsali Provizorní dohodu o jmenování biskupů,“ uvádí zpráva z Vatikánu. Svatý stolec popsal Provizorní dohodu jako „plod postupného a vzájemného sbližování“, která „byla uzavřena po dlouhém a uváženém vyjednávání a zahrnuje periodické vyhodnocování jejího plnění“. Dohoda se týká „jmenování biskupů, které má značný význam pro život církve, a vytváří podmínky pro širší spolupráci mezi oběma stranami“. „Tato dohoda je výrazem sdíleného přání, aby plodný a prozíravý institucionální dialog pozitivně přispěl k životu katolické církve v Číně, k dobru čínského lidu a míru ve světě,“ sděluje tiskové středisko Svatého stolce. [1]
Uzavření dohody mezi Vatikánem a Čínou do konce září se podle zpravodajů očekávalo. V informativní nótě, kterou rovněž vydal Vatikán, se uvádí, že papež František rozhodl o obnovení plného společenství osmi zbývajícím biskupům, kteří byli konsekrováni bez papežského pověření, v naději, že „přijatá rozhodnutí budou začátkem nové etapy, umožňující překonat minulá zranění a uskutečnit plné společenství všech čínských katolíků“. [2]
Blud v Katechismu. Vlk ve Vatikánu. Žádný pastýř na dohled.
Právě v době, kdy poslední kolo skandálu kolem homosexuální sítě a obvinění ze sexuálního zneužívání v Církvi dosahuje vrcholu, papež František – který v poslední době tajemně mlčí – svrhnul mezi nás teologickou jadernou bombu.
Jak píše list Crux:
„Podle Katechismu katolické církve je od nynějška trest smrti za všech okolností nepřijatelný.
Vatikán ve čtvrtek oznámil, že papež František schválil změny v kompendiu katolické nauky zveřejněném za papeže Jana Pavla II.
Katechismus katolické církve nyní o trestu smrti říká: ,Trest smrti je nepřijatelný, protože útočí ne nedotknutelnost a důstojnost člověka,ʻ a dodává, že Církev ,se rozhodně zasazuje o jeho zrušení na celém světě.ʻ“
Jak jsem se snažil prokázat již dříve [1], toto je prostě teologicky mylné. O tom není pochyb. Chtěl jsem však znát názor odborníka – jímž nejsem – a proto jsem se obrátil na důvěryhodného teologa, který se dobře vyzná v jemnějších odstínech magisteriální autority a jejích limitů. Zde je odpověď, kterou jsem obdržel:
„Tradiční nauka Katolické církve o vnitřní morálnosti trestu smrti je nezměnitelné dogma. Popírat to nebo tvrdit opak je formálně heretické. Katolíci jsou stále povinni této nauce věřit a akceptovat ji bez ohledu na jakékoli změny v katechismu.
Co znamená, když je něco ,formálně heretickéʻ?
Jestliže František ohrožuje vaši víru…
Setkávám se s mnoha lidmi hledajícími důvod, aby mohli konečně uvěřit, že František je antipapež. Proč? Proč na tom tolik záleží? Nestačí vědět, že se mýlí a že hledá způsoby – chytré cestičky na samé hranici svého papežského úřadu – jak věřící svést na scestí?
František je téměř jistě materiální heretik. Není na nás dokazovat, zda je i heretikem formálním. Jeho názory – nikoli jeho nauka, neboť si dává velký pozor, aby nevykonával autentické magisterium vyžadující souhlas – skutečně vedou lidi k hříchu a nakonec do pekla.
Přesto je podle jakéhokoli představitelného měřítka stále papežem.
Křesťanská víra je plná paradoxů, kamenů úrazu a tvrdých slov. V dějinách jsme měli papeže, kteří zastávali heretické myšlenky, a jiné, kteří umožňovali rozkvět bludů, a tím se stávali jejich spolupachateli. Další žili tak pohoršlivým životem, že určitě – rozhodně a bezpochyby – vedli jiné k hříchu a pravděpodobně do pekla.
Přesto to byli papežové.
Kardinál Burke: Napomínat papeže je výraz poslušnosti vůči Kristu
Kardinál Burke
Někteří lidé obviňují z neposlušnosti ty, kdo vyjadřují pochybnosti, otázky a kritiku činnosti papeže, ale „náprava zmatku či omylu není aktem neposlušnosti, nýbrž spíše výrazem poslušnosti vůči Kristu, a tedy i vůči Jeho pozemskému náměstkovi,“ říká kardinál Raymond Leo Burke v tomto rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana těsně před významným sympóziem na téma „Kam kráčí Církev“, které se konalo 7. dubna v Římě a na němž byl Burke jedním z řečníků.
Konference si připomněla kardinála Carla Caffarru, který zemřel vloni v září, jednoho ze signatářů dubií, pěti otázek adresovaných papeži Františkovi, jež usilovaly o jasné vyjádření kontinuity s předcházejícím magisteriem, vzhledem ke zmatku vzniklému v důsledku různých a občas si přímo protiřečících interpretací posynodální apoštolské exhortace Amoris laetitia. Na dubia, která podepsal i kardinál Burke, nikdy nikdo neodpověděl. Papež František rovněž nereagoval na opakované žádosti kardinálů, kteří je podepsali, o audienci.
Vaše Eminence, jste jedním z hlavních řečníků na konferenci, která se koná dne 7. dubna a s odkazem na kardinála Caffarru se bude ptát po směřování Církve. Název naznačuje obavy nad tím, kam se Církev ubírá. Jaké jsou důvody těchto obav?
V Církvi se stále více šíří zmatek a rozdělení v nejzásadnějších a nejdůležitějších otázkách – manželství a rodina, svátosti a správná dispozice k jejich přijímání, vnitřně špatné skutky, věčný život a poslední věci. Papež nejenže odmítá je vyjasnit potvrzením trvalé nauky a zdravé disciplíny Církve, což je odpovědnost vlastní jeho úřadu nástupce svatého Petra, ale zmatek ještě zvětšuje.
„Ale papež to řekl!“ aneb Výmluva, která vám u Božího soudu nepomůže
Posoudit soudobé problémy je často obtížné, protože jsou nám natolik „blízko“, že je nedokážeme vidět jasně. Jsme do nich příliš ponořeni, téměř jako když šlapeme vodu a snažíme se neutonout. Užitečnou metodou, jak získat správnou perspektivu, je poodstoupit v čase do jiných krizových období a pokusit se představit si, jaké důsledky mohly mít pro katolíky, kteří v té době žili. Tato úvaha má podobu hypotetických dialogů mezi Kristem a duší při soukromém soudu.
Scénář č. 1 se odehrává v roce 366.
Soudce: Křesťanská duše, jak ses opovážila omílat spolu s ariány pořád dokola „byla doba, kdy On neexistoval“? Neboť vskutku nebyla žádná doba, kdy jsem neexistoval. Jsem věčný Syn věčného Otce.
Duše: Inu… Byl jsem zmaten, když papež Liberius podepsal dohodu s císařem. Všichni říkali, že papež připustil, že se o tom dá diskutovat, víš, jistá flexibilita ve formulacích … že není všechno černobílé…
Soudce: Měl jsi to vědět. Má Církev vždy vyznávala mé božství. Když se objevil Arius, byl okamžitě odsouzen jako heretik. Tuto pravdu slavnostně definoval Nikájský koncil a moji svatí ji od té doby vždy hájili.
Duše: Kdo jsem, abych soudil? Když jsem slyšel vzájemně si odporující věci, pomyslel jsem si: „Je-li zmatený i papež, jak bych to já mohl vědět lépe?“ Nepředpokládá se snad, že budeme prostě následovat papeže?
Soudce: Říkáš: „Kdo jsem, abych soudil?“ Už při křtu a při biřmování jsem ti dal Ducha pravdy, abys dokázal odlišit pravdu od lži, i povinnost poznávat svou víru a držet se jí až do smrti.
