Tag Archives: Katolická církev
KBS ke skandálnímu nahrání a zveřejnění zpovědi
Konferencia biskupov Slovenska vydala prohlášení ke skandálnímu počinu slovenskomaďarského „umělce“ a sodomitského aktivisty Kristiána Németha, který si nahrál vlastní svatou zpověď a následně ji jednak publikoval v tisku, jednak prezentoval v rámci „uměleckého videa“. Zde kompletní text:
Stanovisko Konferencie biskupov Slovenska
Sviatosť zmierenia a s ňou spojené spovedné tajomstvo patria v Katolíckej cirkvi k najposvätnejším úkonom. V prípade priameho porušenia spovedného tajomstva zo strany vysluhovateľa sviatosti, teda kňaza alebo biskupa, upadá daný vysluhovateľ do exkomunikácie. Trest exkomunikácie však postihuje aj katolíka, ktorý by s vedomím, že takýto trest existuje, zaznamenával, nahrával, alebo publikoval v médiách, čo povedal kajúcnik, alebo spovedník.
Pro a proti: Ignác Pospíšil vs. Ivan Štampach
Vydavatel časopisu Duše a hvězdy Ignác Pospíšil a religionista a odpadlý kněz Ivan Štampach diskutovali 3. dubna v pořadu Českého rozhlasu Pro a proti o papeži Františku I., Katolické církvi a katolické víře. Diskusi si můžete poslechnout ZDE.
Ignác Pospíšil
Apoštolská tradice (1): Pojem tradice
Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. Sám Ježíš nenapsal žádný spis. Apoštolové Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní po všechny věky bylo živé. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal. Co se nás týče, je učitelský úřad církve konečným pramenem víry; ten však vychází z Písma svatého a apoštolské tradice, které jsou tudíž samy o sobě výchozím pramenem víry, neboť učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží.
Téma je probíráno podle následující osnovy:
- Pojem tradice
- Tradice v Písmu svatém
- Církevní otcové o tradici
- Učitelský úřad církve o tradici
- Bludy týkající se tradice
- Závěr
Výklad tématu je postaven především na citátech z Písma, dokumentů učitelského úřadu církve a církevních otců. Pojednání o tradici je důležité v dnešní době, kdy mnoho katolíků v praxi propadlo protestantské jednostrannosti a zajímají se téměř výlučně o Písmo svaté, přičemž církevní tradici a neomylné výroky učitelského úřadu církve opomíjejí.
Svatý stolec zahájil otevřený útok na tradiční katolíky
František I.
Rozličné tradičně katolické servery zveřejnily zprávu, že Svatý stolec vydal dokument, který explicitně zakazuje františkánům Neposkvrněné sloužit tradiční liturgii: podle dokumentu musí všichni jejich kněží sloužit NOM, tradiční liturgii mohou sloužit pouze výjimečně a s explicitním souhlasem příslušného ordináře. Tímto dokument defakto zbavuje kněží františkánů Neposkvrněné práv, které dává katolickým kněžím i laikům Summorum pontificum (více informací anglicky ZDE a polsky ZDE).
Rychle rostoucí františkáni Neposkvrněné s asi 130 kněžími až dosud jsou/byli druhým největším kanonicky regulérním společenstvím (hned po Kněžském bratrstvu sv. Petra) poskytujícím katolíkům tradiční liturgii. Ta u nich sice nebyla jedinou liturgií, byla však liturgií preferovanou. Pokud nebudou moci tradiční liturgii dále sloužit, bude to znamenat obrovskou ztrátu pro tisíce tradičních katolíků a desítky řeholních komunit – obojí budou muset hledat tuto liturgii u jiných kněží. Pokud ovšem nějaké najdou.
Na programu je katolická kontrarevoluce
Dr. Radomír Malý
Moc dobře vím, že si někteří poklepou na čelo a poznamenají na moji adresu něco o psychiatrovi. Já bych to ještě loni udělal nejspíš také. Nicméně po letošním spontánním odporu – byť neúspěšném – milionů Francouzů proti zákonu o adopci dětí homosexuálními páry už beru tuto myšlenku vážně. Není to z mojí hlavy, již před pár desítkami let volal po celosvětové katolické kontrarevoluci brazilský zakladatel tvrdě konzervativního hnutí „Tradice, rodina, vlastnictví“ Plinio Correa de Oliveira. Vyslovil tuto ideu jako reakci na revoluci levicové mládeže r. 1968 a na její požadavky liberalizace potratů a sexuální etiky. Tyto postuláty se od té doby staly součástí legislativy naprosté většiny států světa. A ty země, kde ještě tomu tak není, jsou vystaveny ze strany OSN, UNESCO, EU, Mezinárodního měnového fondu a dalších podobných nadnárodních organizací tvrdé ideologické a hlavně ekonomické masáži.
Od r. 1968 jsme svědky permanentní revoluce s cílem rozbít rodinu a učinit z celého světa jeden obrovský globální hampejz a gejklub, v němž život nenarozených lidských bytostí – a potažmo i lidských bytostí na konci své dráhy – definitivně přestane být nedotknutelným a budou o něm rozhodovat (pseudo)lékařská a jiná zločinecká konzorcia ve službách nadnárodních lobby s vylhaným a podvodným argumentem „svobodné volby“ a „lidských práv“. Samozřejmě jde o důsledek celého vývoje protikatolického myšlení a boje již od osvícenství, eventuelně již od protestantismu, teď ale je nezbytné reagovat tady a nyní, v přítomném a budoucím čase.
Žádná krize nemůže ospravedlnit odpadlictví
Stránky Lumen de Lumine uveřejnily článek, v němž informují o vystoupení Cristiana Magdiho Allama z Církve. Italský novinář, který konvertoval ke katolicismu od islámu a byl pokřtěn papežem Benediktem XVI., je oznámil s odůvodněním, že Církev rezignovala na obhajobu Pravdy a pravé víry a zcela se oddala náboženskému relativismu. Více ZDE.
Víra (7): Nesprávné názory o tom, co je víra
Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost.
Kdo kryje zloděje, sám je zloděj
Dr. Radomír Malý
Nejinak než odpornou žumpou lze nazvat včerejší pořad Michaely Jílkové „Máte slovo“ na I. programu ČT (28.2.2013). Týkal se církevních restitucí. Kolik to špíny bylo na Katolickou církev během pouhých 40 minut vylito! Pozoruhodné je, že ani komunisté na konci 80. let se už nesnižovali k těmto kanálovým výpadům á la 50. léta. Ty znovu ožívají až nyní za „demokracie“. Máme tomu rozumět tak, že 50. léta se svými popravami a koncentráky se znovu vrací? Odpověď zatím neznámá.
Církev prý si v minulosti majetek „nakradla“, nedělala nic jiného než vraždila, upalovala, podváděla a zneužívala děti. Dokumentarista Václav Dvořák se dokonce uchýlil k žalovatelnému tvrzení, že prý současné restituce, zejména po nedávné dohodě představitelů církví s vládou, stvrzené podpisy, jsou „krádeží“. Pan novinář Dvořák si ovšem plete pojmy. Nebyla to Církev, kdo ukradl majetek státu, ale komunistický stát, který ukradl majetek Církvi. Pokud toto míní, jakože opravdu míní hájit, tak se zastává krádeže, kryje ji. A kdo kryje zloděje, je sám zloděj.
„Tatíček“ Masaryk? O tzv. Judově aféře
Tomáš Garrigue Masaryk
Žádný publicista nevzpomenul, že na podzim roku 2005 uplynulo sto let od tzv. Judovy aféry, která se bezprostředně dotýká prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Je třeba, aby o tomto muži zazněly i trochu jiné hlasy, než jaké obvykle slyšíme. Není pochyb o tom, že Masaryk se zasloužil o vznik samostatné republiky (i když dosud nebyla náležitě zodpovězena otázka, jestli Rakousko-Uhersko nemělo přece jen raději zůstat zachováno, ale to by bylo na jiný článek). Za první republiky byl vytvořen kolem Masaryka „tatíčkovský kult“, který vyzvedával jeho údajnou čestnost, pevnost charakteru a lásku k lidem. Tuto úctu k „prezidentu Osvoboditeli“ pěstovali i někteří katolíci z lidové strany. O Masarykovi se hovořilo a psalo jako o křesťanovi, byť evangelického a nikoli katolického vyznání. Polistopadová demokracie se opět na základě iniciativy Václava Havla přihlásila k Masarykovu odkazu. Jeho pomníky, odstraněné komunisty, opět zdobí náměstí a parky našich měst, ulice a školy opět nesou jeho jméno.
Máme-li být objektivní, tak je nepochybné, že srovnáme-li celkový osobnostní profil T. G. Masaryka s profilem komunistických předáků Gottwalda, Slánského, Zápotockého, Novotného, Husáka nebo Jakeše, tak srovnáváme nesrovnatelné. Masaryk, univerzitní profesor, přece jen tyto reprezentanty zločinného bolševismu o mnoho převyšoval jak intelektuálně, tak morálně, zvláště pak ale na Masarykových rukou nelpí krev, neboť první republika při všech svých lumpárnách nebyla totalitním státem, neměla vyhlazovací koncentráky a nevynášela rozsudky smrti z politických důvodů. Masaryk jako symbol těchto hodnot byl po válce komunistům nepohodlný a proto památka na něj musela zmizet.
Nicméně nutno pravdivě konstatovat, že Masarykův prvorepublikový obraz byl značně zidealizovaný a jako takový zůstává do dneška. „Tatíček“ Masaryk měl své závažné nedostatky mravní povahy – a nebylo jich málo. O tom by mohli vydat svědectví katolíci z doby před cca sto lety. Masaryk, jak známo, se už ve studentském věku s Katolickou církví, v níž byl vychován, rozešel. Vstoupil do evangelické církve reformovaného směru, ale nikdy se nestal jejím praktikujícím věřícím, což mu vyneslo konflikt se superintendentem (nejvyšším duchovním této denominace) Císařem. Po svém sňatku s Američankou Charlottou Garriguovou, která byla unitářského vyznání, akceptoval její názory, ač formálně zůstával nadále reformovaným protestantem. Unitáři odmítali víru v Nejsvětější Trojici a v božství Ježíše Krista, jehož pokládali za proroka na stejné úrovni s Buddhou, Vivekanandou, Zoroasterem atd., přesně v duchu svobodného zednářství a zejména New Age. Že Masaryk tyto postoje doopravdy zastával, není třeba příliš dokazovat, stačí jen nahlédnout do knihy rozhovorů s ním od Karla Čapka a zejména od německého spisovatele Emila Ludwiga. V Ludwigových rozmluvách říká Masaryk o Ježíši Kristu: „Ježíš, neříkám Kristus, byl člověk, prorok…“ Masaryk sice věřil v osobního Boha a v existenci nesmrtelné duše, ne však v Boží Trojici a v božství a vykupitelskou úlohu Ježíše Krista. Pak ale vzniká otázka, jestli je možno ho považovat za křesťana?
Církev a vlažný postoj ke komunismu??
Arcibiskup Matocha (1888-1961)
ChristNet.cz dnes zveřejnil článek Michala Černého Křesťan a politika, v němž se autor mimo jiné podivuje nad tím, že církev „je kritizována za to, že se aktivněji nepostavila proti nacismu, ale nikoli za vlažný postoj ke komunismu.“ A pokračuje: „Nejenže s ním v řadě případů vřele koketovala, ale také s ním nemalou dobu koexistovala.“ Domnívám se, že je třeba se ohradit proti takovémuto nesmyslu a falšování dějin.
Škoda, že autor nevyjmenoval alespoň pár příkladů z té „řady případů“, v nichž církev s komunismem „vřele koketovala“. Tak nějak mne totiž žádný nenapadá, samozřejmě pokud vynecháme „ilegální teologické směry“ (ona zmíněná tzv. teologie osvobození) či osobní selhání jednotlivců (jako byl odpadlík Josef Plojhar a další tzv. „pokorokoví kněží“ u nás). Ovšem vydávat Církví odmítané omyly teologů či padlé kněze za příklad koketování Církve s komunismem, to by vyžadovalo buďto zlý úmysl, nebo velké selhání úsudku.
