Katolická církev – Duše a hvězdy

Je koronavirus Božím trestem?

23. 3. 202023. 3. 2020 - by Ignác Pospíšil - 129 Comments.

Biblické a historické zdůvodnění

Ano, všechny katastrofy, které lidstvo v dějinách potkaly, jsou nepřímo či přímo Božím trestem. Nepřímo jako důsledek dědičného hříchu našich prarodičů, který na nás stále dopadá, proto mohou navštívit i nevinné, jimž Bůh potom všechno vynahradí na věčnosti, když přijmou pohromu či neštěstí jako oběť na jeho úmysl. A přímo? Písmo sv. nás dostatečně poučuje, jak Bůh ve Starém zákoně potrestal hříšné lidstvo potopou, zničil Sodomu a Gomoru za gejovství a další sexuální zločiny, jak izraelský národ stíhal pohromami za jeho nevěrnosti a hříchy, a nejen izraelský, svatopisci píší také o trestech, jež přišly na Egypt vzdorující Boží vůli nechat Izraelity odejít ze země, a na další národy. I v Novém zákoně Ježíš Kristus na řadě míst mluví o hrozbě Božích trestů, když se lidé neobrátí a nebudou činit pokání, podobně i apoštolé a sv. Pavel.

Boží tresty vykonané nad určitým etnickým, náboženským či jiným společenstvím lidí mohou mít různou podobu: epidemie, válečné lítice s krveprolitím (to není prioritně Boží vůlí, nýbrž vůlí lidí, kteří sáhnou k hromadnému zabíjení, Bůh ale toto může dopustit jako trest), hladomoru aj. Katolická církev v dějinách vždycky chápala pandemie moru, cholery, skvrnitého tyfu apod. jako Boží trest a věrná slovům starozákonních proroků i samotného Krista se uchylovala k výzvám k pokání, k postu a k nápravě života podle Božích přikázání. Na tento úmysl se sloužily mše svaté, pořádaly se kající poutě a procesí. Mnoho morových sloupů a kapliček, jimiž je naše země doslova poseta, připomíná vyslyšení těchto proseb, v Itálii byly na poděkování za ukončení epidemií budovány chrámy.

Je přitom velikou lží, že Církev prý zároveň bránila rozvoji přirozených metod boje s epidemiemi a spoléhala pouze na mše sv., modlitby a kající pobožnosti. Již v raném středověku benediktini a poté cisterciáci vysušovali ve Francii a Německu bažiny s odůvodněním, že hmyz líhnoucí se v nich bývá často zdrojem infekce nebezpečných chorob. Rytířské řády johanitů a zejména templářů se zabývaly rozvojem lékařských poznatků pro likvidaci smrtících nákaz. Církev tomu nikdy nebránila, naopak lékařská varování v tomto ohledu brala vážně a sama je prosazovala. Když vypukla v Evropě ve 14. století rozsáhlá morová epidemie, církevní autority se připojily k varování lékařů, že infekce se mimo jiné šíří i společným koupáním vícera nahých osob (často mužů i žen dohromady) v lázni ve stojaté vodě, která nikam neodtéká. Později v 17. a 18 století, když medicína získala hygienické poznatky o nezbytnosti důsledně vyklízet z měst odpadky a zřizovat hřbitovy mimo hradby jakožto ochraně před morem, duchovenstvo to podpořilo, není znám jediný hlas proti.

Křesťanství ale přineslo novou morálku ve vztahu k nakaženým. Zatímco v antice při epidemiích byli nemocní ponecháni na holičkách, aby bez pomoci zemřeli (případně sami v zájmu obecného blaha si vzali život), neboť ti zdraví se báli infekce, křesťané se naopak obětavě věnovali ošetřování nemocných bez ohledu na možnost nákazy. To vyvolalo i u pohanů respekt, jak svědčí už v dobách pronásledování sv. Cyprián a sv. Dionýsius (srvn. Th. Woods: Jak Katolická církev budovala západní civilizaci, str. 139). V rámci pomoci bližnímu je někdy třeba riskovat i oběť vlastního života, tady se nelze ohlížet na mou vlastní ochranu před nákazou. Tím se řídila řada katolických světců, zejména milánský arcibiskup a kardinál sv. Karel Boromejský, který za proslulé morové epidemie v Miláně r. 1576 na rozdíl od světských hodnostářů neutekl z města, ale zůstal, aby přinášel nemocným svátostnou posilu a zároveň i zdravotnickou pomoc. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Polemiky / Tejklová, Marie / Vyvracení mýtů

Zrnka pravdy – v hromadě čeho?

22. 2. 2018 - by Ignác Pospíšil - 14 Comments.

Aktuální vydání časopisu Salve: Revue pro teologii a duchovní život je věnované islámu; o stejném tématu pojednává také článek Lukáše Noska ve starším vydání zaměřeném na Druhý vatikánský koncil. Protože je tento časopis spřízněný s dominikánským řádem a s pražským arcibiskupstvím (tištěná verze časopisu obsahuje informaci, že čestným šéfredaktorem je Dominik Duka), lze usoudit, že to, co čtenářům předkládá, má být katolické stanovisko. Když se Salve zabývá islámem, nutně vypovídá také o pohledu Církve na nekřesťanská náboženství a na sebe samu, přesněji řečeno o tom, jak tento pohled vypadá nebo by měl vypadat podle redaktorů Salve. Zkusme se dopátrat jeho hlavních rysů.

Aktualizovaný

Za samozřejmost se pokládá především to, že dnešní pohled je výrazně jiný než předkoncilní. Autoři článků v Salve se odvolávají nejčastěji na koncilní dokumenty a zdůrazňují potřebu překonat dřívější přístup. Lukáš Nosek píše, že vyjádření deklarace Nostra aetate ohledně islámu představuje „zásadní pokrok a základní krok církevní sebereflexe směrem k otevřenému, nezaujatému a svobodnějšímu pohledu na islám (…) jde o první postoj církevního magisteria, který se nebál islám označit termínem náboženství, čímž ho de facto uznal jako svébytného partnera dialogu“ (Salve 4/2015, str. 98). Dřívější pohled Církve na islám tedy byl zaujatý a méně svobodný? Když Nosek používá výraz „nebál“, chce tím naznačit, že dříve Církev islám termínem náboženství neoznačovala, protože měla strach? Ohledně stejné deklarace Nosek nadšeně referuje, že „je to opravdu asi poprvé, kdy se nejedná o apologetickou obrannou formulaci plnou vymezování se a upozorňování na chyby a nedokonalosti druhého“ (str. 89). Obranu pravdy a boj proti omylům tedy Nosek spojuje s (neslušným) poukazováním na chyby druhého. V kritičtějším čtenáři začne hlodat otázka, proč je nutné postoje koncilu prezentovat pomocí takto tendenčních a frázovitých vyjádření. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Výchova a vzdělávání / Zprávy

Františkův efekt: „Katolické“ školy a sexuální výchova

23. 9. 201623. 9. 2016 - by Ignác Pospíšil - 15 Comments.

Pro případ, že by katoličtí rodiče potřebovali další důvod k tomu, aby své děti učili doma a nesvěřovali je běžným katolickým školám spojeným s Novus Ordo církví, přichází z amerického státu Tennessee zpráva, že sídelní biskup z Nashvillu David Choby upřel rodičům roli prvních a hlavních vychovatelů a vnutil jejich synům pervezní sexuální výchovu. Nezapomeňte, že to byl papež František, kdo v exhortaci Amoris laetitia vyzval „vzdělávací instituce“ k poskytování již odsouzené sexuální výchovy našim dětem.

Americký biskup výslovně odmítl umožnit rodičům, aby své děti neposílali na sexuální výchovu, kterou považují za „erotickou“ a „obscénní“, ve škole zřízené diecézí a nazval ji „legitimním požadavkem“ pro absolvování školy. Biskup, místo aby vyslyšel obavy rodičů, zmínil jako metodu pro hodnocení školních osnov problematický program sexuální výchovy, který nedávno začal razit Vatikán (O -zatím ne zcela oficálním- programu, který psychiatr Rick Fitzgibbons označil za největší hrozbu katolické mládeži, s jakou se za posledních čtyřicet let setkal – angl. ZDE, se píše v příspěvku Vatikánský program sexuální výchovy kapituluje před sexuální revolucí – pozn. redakce). (Pokračování textu…)

Chretien, Claire / Krize Církve / O víře

Kardinál Burke: Tvrdit, že islám ctí křesťanského Boha, a je tedy mírumilovný, je „vysoce pochybné“

13. 9. 2016 - by Ignác Pospíšil - 31 Comments.

ŘÍM 30. srpna 2016 (LifeSiteNews) — Tvrdit, že katolíci a muslimové uctívají téhož Boha a že islám je náboženstvím míru, je „vysoce pochybné“, řekl kardinál Raymond Burke v telefonickém rozhovoru s novináři.

Američan Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu. V současné době je patronem Suverénního řádu maltézských rytířů. Interview pro média se týkalo knižního rozhovoru s francouzským novinářem Guillaumem d’Alançonem, který nedávno pod názvem Hope for the World: To Unite All Things in Christ vyšel v angličtině a v němž se pan kardinál zabývá řadou kontroverzních témat, např. antikoncepcí a jejím vztahem k potratu, transgenderovými toaletami, svatým přijímáním pro znovusezdané rozvedené a krizí v Katolické církvi.

Nostra aetate, deklarace 2. vatikánského koncilu o vztahu Katolické církve k jiným náboženstvím, „není dogmatickým dokumentem“, uvedl Burke v odpovědi na otázku, zda katolíci a muslimové uctívají stejného Boha a zda jsou katolíci povinni věřit tomu, jak se o islámu vyjádřil 2. vatikánský koncil. Nostra aetate uvádí: „Církev také s úctou pohlíží na mohamedány, kteří uctívají jednoho Boha, živého a svébytného, milosrdného a všemohoucího, Stvořitele nebe a země, který mluvil k lidem a jehož příkazům, někdy i záhadným, se snaží podrobit, jak se podřídil Bohu Abrahám, jehož se islámská víra ráda dovolává […] očekávají den soudu, kdy Bůh všechny lidi vzkřísí a odmění. Proto si také velmi váží mravního života a uctívají Boha hlavně modlitbou, almužnami a postem.“^¹ (Pokračování textu…)

Krize Církve / Malý, Radomír / O víře

Současné katolické magisterium: jeden hot, druhý čehý

8. 7. 2016 - by Ignác Pospíšil - 9 Comments.

Nejhorší na současném stavu Církve je zmatek. Jak se mají věřící v tom všem vyznat, konkrétně v navzájem si odporujících vyjádřeních čelných kardinálů za situace, kdy papež se vyslovuje nejasně a vyhýbavě?

Konkrétně: Ohledně exhortace papeže Františka Amoris laetitia, která otevírá možnost přijímání Těla Páně „za určitých okolností“ lidem žijícím v hříšných svazcích, prohlásili opakovaně kardinálové Raymond L. Burke, Carlo Caffara a Walter Brandmüller, že se nejedná o závazný dokument učitelského úřadu Církve. To ovšem vyvolalo kategorický nesouhlas vídeňského kardinála Schönborna, známého zastánce přístupu znovusezdaných rozvedených ke sv. přijímání. V rozhovoru pro italský list Corriere della Sera (informace o něm poskytuje portál www.katholisches.info 7.7.2016) důrazně připomíná, že AL je dokumentem řádného magisteria velké důležitosti a veškeré předchozí dokumenty magisteria týkající se tématu manželství a rodiny (např. Casti Connubii Pia XI. nebo Familiaris Consortio Jana Pavla II.) „musí být čteny ve světle AL“, prý podobně jako dokumenty I. vatikánského koncilu „musí být čteny ve světle II. vatikánského koncilu“, neboť to nové, aktuální, je prý závažnější než to starší. Výše zmínění kardinálové naopak zdůrazňují, že aktuální dokumenty musí být v souladu s předchozí naukou a podle ní poměřovány a hodnoceny. Pokud jí odporují, postrádají závaznost učitelského úřadu. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Nardi, Giuseppe

Autodestrukce Církve: Před 50 lety vyšel Holandský katechismus

1. 3. 2016 - by Ignác Pospíšil - 11 Comments.

1. března r. 1966 vyšel v Holandsku nový katechismus s církevním schválením tehdejšího arcibiskupa Utrechtu kardinála Bernarda Alfrinka. Byl to revoluční manifest tehdejšího pokoncilního katolického progresismu ve prospěch autodestrukce Církve. Právě on byl součástí příprav na společenskou revoluci r. 1968, která tenkrát proběhla v západních zemích. S Holandským katechismem je spojeno důležité jméno teologa Edwarda Schillebeeckxe z dominikánského řádu. Holandský katechismus se vznášel na všech duchovních vlnách své doby od feminismu až po sexuální revoluci a přesvědčoval své čtenáře s náboženským zápalem o konečném vítězství marxismu.

Byl přeložen do mnoha jazyků. Náboženský sociolog Massimo Introvigne vzpomíná v souvislosti s rokem 1968 a vznikem organizované revolty uvnitř Katolické církve 3 prvky: odpor proti encyklice Pavla VI. „Humanae Vitae“ (dále jen HV), marxistickou „teologii osvobození“ a Holandský katechismus. Právě v jeho textech se objevily buď dvojznačné nebo přímo heretické výpovědi o hříchu, o spasení, o eucharistii, o panenství Marie, o úloze Církve a papeže, jinými slovy: byly napadeny téměř všechny základní pravdy katolické víry.

To bylo příliš i na tehdejší pokoncilní Vatikán. R. 1968 byla na popud papeže Pavla VI. vytvořena komise kardinálů, která měla za úkol vést rozhovory s holandskými biskupy a požadovat přepracování tohoto katechismu. Postupovala však velmi nedůsledně. Chválila jeho údajný „čtivý a inovační styl“ a prý „dobré úmysly“ autorů. Ty ale – jak dnes můžeme konstatovat bez jakéhokoliv podsouvání – tady opravdu chyběly. Výtky komise byly formulovány velmi opatrně a zdvořile. Přesto ale dokázaly vyvolat u většiny katolického establishmentu v zemi tulipánů lavinu pobouření a protestů. Do čela se postavil samotný arcibiskup Utrechtu kardinál Bernard Jan Alfrink (1900-1987), špičkový reprezentant mezinárodního katolického progresismu a hlavní obhájce Holandského katechismu. Lze říci, že toto odmítnutí římských korektur bylo proto tak jedovaté, poněvadž časově souznělo s odporem proti HV. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Montagna, Diane / O víře / Vyvracení mýtů

Kardinál Sarah a biskup Schneider reagují na papežovy výroky ke svatému přijímání nekatolíků…

7. 12. 20157. 12. 2015 - by Ignác Pospíšil - 18 Comments.

Nejde o věc svědomí

Papež František v listopadu při návštěvě luteránského shromáždění v Římě rozvířil spory svými výroky ke svatému přijímání nekatolíků.

Na otázku neitalské luteránky, která vyjádřila lítost nad tím, že nemůže přistupovat ke svatému přijímání se svým katolickým manželem, papež odpověděl, že přestože by se nikdy neodvážil dovolit jí, aby přijímala Eucharistii, protože to není v jeho pravomoci, měla by, jak řekl, „mluvit s Pánem a potom postoupit dál“.

Vzhledem ke zmatku, který papežova slova vyvolala, jsme se zeptali kardinála Roberta Saraha, prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, a biskupa Athanasia Schneidera z kazašské Astany na jejich názor na tuto otázku.

Kardinál Sarah v úvodním vyjádření řekl: „Intercommunio mezi katolíky a nekatolíky není dovoleno. Je třeba vyznávat katolickou víru. Nekatolíkovi nelze podat svaté přijímání. To je velice, velice jasné. Nejde o věc svědomí.“

Jeho Eminence kardinál Sarah rovněž odpověděl na několik otázek: (Pokračování textu…)

Krize Církve / O víře / Sulovská, Lucie Amálie

Vpřed, zpátky ni krok!

25. 7. 201525. 7. 2015 - by Ignác Pospíšil - 23 Comments.

Německá biskupská konference zveřejnila statistiku o svých věřících za rok 2014. Údaj o výstupech je šokující, protože ve srovnání s rokem 2013 vzrostl počet odpadlíků o celých 20% a činí 217 716.

Je to velmi zajímavé, neboť jeden (progresivista) by řekl, že německá církev, se svými nejliberálnějšími biskupy na světě, kde věřící mohou všechno a nemusí nic (kromě placení církevních daní, jediné oblasti, v níž jsou němečtí biskupové nekompromisní), bude vzkvétat a všichni se do ní budou hnát. A přitom, čím více se liberalizuje, tím rychleji ztrácí věřící.

Jistě není od věci také uvést, že ještě mnohem liberálnější protestantské církve (v Německu běžně žehnající homosexuálním svazkům či schvalující potraty) opustilo v minulém roce dokonce 410 000 věřících, tedy asi stejný počet jako v roce 2013. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Malý, Radomír / Polemiky / Vyvracení mýtů

Svatý Otče, proč mne urážíte?

4. 12. 2014 - by Ignác Pospíšil - 66 Comments.

Papež František na palubě letadla při svém návratu z Turecka prohlásil na narychlo uspořádané tiskové konferenci:

„Chtěl bych něco říci o těchto třech věcech: mezináboženském dialogu, islamofobii a christianofobii. Začněme islamofobií – je pravda, že teroristické akce, nejenom v blízkovýchodní oblasti, ale také v Africe, vyvolávají reakci typu: ´Je-li toto islám, tak se rozzlobím´. Mnohé a mnohé muslimy to uráží a tvrdí: ´Ne, my nejsme takoví. Korán je knihou pokoje, prorockou knihou pokoje. Islám není takový´. Chápu to a upřímně si myslím, že nemůžeme o všech muslimech mluvit jako o teroristech. Stejně jako nelze říci, že by všichni křesťané byli fundamentalisté, ačkoli takovéto skupinky také mezi sebou máme, jako ve všech náboženstvích….“ (znění přesně podle radiovaticana.cz)

Papež František řekl, že v křesťanství, tedy i v Katolické církvi, jsou „fundamentalisté“. Tímto termínem označují protikatolická mainstreamová média jednak stoupence tradiční liturgie, jednak ochránce nenarozeného života a rodinných hodnot, tzv. „homofoby“ apod. K nim ke všem se hlásím a patřím. Jestliže mne kvůli tomu nazývají „fundamentalistou“, nevadí mi to, nechápu toto slovo jako nadávku, ale jsem na toto označení náležitě hrdý. „Fundamentum“ znamená latinsky „základ“. Každý katolík by měl „jít k základům“, k tomu vybízí na řadě míst evangelií sám Ježíš Kristus, např. když říká v závěru sv. Matouše: „Jděte tedy, učte všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého! A učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal!“ V horském kázání potom praví: „Buďte tedy dokonalí, jak dokonalý jest i váš nebeský Otec…“ (Mat 5,48). Být katolickým „fundamentalistou“ proto znamená brát Písmo sv. a Tradici nadmíru vážně a důsledně a usilovat na prvém místě o život podle evangelia a katolické nauky. Z toho plyne i výše zmíněná orientace na tradiční liturgii, obranu rodiny a zvláště nenarozeného života. (Pokračování textu…)

Malý, Radomír / Společnost / Úvahy

O hidžábech poněkud netradičně

10. 9. 201410. 9. 2014 - by Ignác Pospíšil - 79 Comments.

Vím, že za tento článek mne budou asi někteří ze čtenářů DaH kamenovat, ale nevadí, jsem na to zvyklý. Je zvláštní, kolik vášní může vyvolat obyčejný šátek, nebo chcete-li „hadr“ na hlavě, který muslimové nazývají „hidžáb“. Ředitelka střední zdravotní školy zakazuje studentkám muslimského vyznání nosit je do vyučování, případem se zabývá až ombudsmanka Šabatová, jež vehementně hájí toto jejich právo, teď se k problematice vyjádřil i předseda ODS prof. dr. Petr Fiala, byl proti, ale nemastně neslaně.

Já se zde držím katolického hlediska. Islám je falešným náboženstvím a – jak dokazují nejnovější bestiality proti křesťanům v Iráku a v Sýrii – hrozbou pro celý svět. Bohužel bezbožecká liberální a socialistická Evropa otevřela dokořán dveře muslimským přistěhovalcům, což se týká i naší republiky.

Jenže když už se nešťastně řeklo a), musí se doříct i b). Tito imigranti jsou muslimského vyznání a není v dohledné době naděje, že z nich budou křesťané (rovněž tak ne ateisté). Podle současného zákonodárství všech států (s výjimkou většiny muslimských a komunistické Severní Koreje) platí náboženská svoboda, proto tito evropští vyznavači proroka luny, ať už se nám to líbí či nikoliv, mají právo toto náboženství vyznávat, účastnit se svých bohoslužeb a řídit se v soukromém životě svými náboženskými předpisy. Toto respektovala i středověká katolická Christianitas, která aplikovala nikoli bludný princip náboženské svobody, odsouzený encyklikou „Mirari Vos“ Řehoře
XVI. a „Syllabem“ bl. Pia IX., nýbrž princip tolerance ve smyslu „bonum commune“ podle definice sv. Tomáše Akvinského. Proto v tomto „temném středověku“ židé měli v ghetech své synagogy a muslimové v katolických knížectvích Španělska své bohoslužebné prostory. Papežové bránili mnoha dokumenty tato jejich práva, židé např. s naprostou samozřejmostí chodili na trhy mimo gheto s jarmulkami na hlavě a s modlitebními řemínky. (Pokračování textu…)

Katolická církev / Společnost

KBS ke skandálnímu nahrání a zveřejnění zpovědi

26. 8. 201426. 8. 2014 - by Ignác Pospíšil - 12 Comments.

Konferencia biskupov Slovenska vydala prohlášení ke skandálnímu počinu slovenskomaďarského „umělce“ a sodomitského aktivisty Kristiána Németha, který si nahrál vlastní svatou zpověď a následně ji jednak publikoval v tisku, jednak prezentoval v rámci „uměleckého videa“. Zde kompletní text:

Stanovisko Konferencie biskupov Slovenska

Sviatosť zmierenia a s ňou spojené spovedné tajomstvo patria v Katolíckej cirkvi k najposvätnejším úkonom. V prípade priameho porušenia spovedného tajomstva zo strany vysluhovateľa sviatosti, teda kňaza alebo biskupa, upadá daný vysluhovateľ do exkomunikácie. Trest exkomunikácie však postihuje aj katolíka, ktorý by s vedomím, že takýto trest existuje, zaznamenával, nahrával, alebo publikoval v médiách, čo povedal kajúcnik, alebo spovedník. (Pokračování textu…)

Liturgie / O víře / Pospíšil, Ignác

Pro a proti: Ignác Pospíšil vs. Ivan Štampach

4. 4. 2014 - by Ignác Pospíšil - 17 Comments.

Vydavatel časopisu Duše a hvězdy Ignác Pospíšil a religionista a odpadlý kněz Ivan Štampach diskutovali 3. dubna v pořadu Českého rozhlasu Pro a proti o papeži Františku I., Katolické církvi a katolické víře. Diskusi si můžete poslechnout ZDE.

Ignác Pospíšil

Kretschmer. Michal / O víře

Apoštolská tradice (1): Pojem tradice

3. 9. 2013 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. Sám Ježíš nenapsal žádný spis. Apoštolové Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní po všechny věky bylo živé. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal. Co se nás týče, je učitelský úřad církve konečným pramenem víry; ten však vychází z Písma svatého a apoštolské tradice, které jsou tudíž samy o sobě výchozím pramenem víry, neboť učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží.

Téma je probíráno podle následující osnovy:

Pojem tradice
Tradice v Písmu svatém
Církevní otcové o tradici
Učitelský úřad církve o tradici
Bludy týkající se tradice
Závěr

Výklad tématu je postaven především na citátech z Písma, dokumentů učitelského úřadu církve a církevních otců. Pojednání o tradici je důležité v dnešní době, kdy mnoho katolíků v praxi propadlo protestantské jednostrannosti a zajímají se téměř výlučně o Písmo svaté, přičemž církevní tradici a neomylné výroky učitelského úřadu církve opomíjejí. (Pokračování textu…)

Pospíšil, Ignác

Svatý stolec zahájil otevřený útok na tradiční katolíky

29. 7. 2013 - by Ignác Pospíšil - 168 Comments.

Rozličné tradičně katolické servery zveřejnily zprávu, že Svatý stolec vydal dokument, který explicitně zakazuje františkánům Neposkvrněné sloužit tradiční liturgii: podle dokumentu musí všichni jejich kněží sloužit NOM, tradiční liturgii mohou sloužit pouze výjimečně a s explicitním souhlasem příslušného ordináře. Tímto dokument defakto zbavuje kněží františkánů Neposkvrněné práv, které dává katolickým kněžím i laikům Summorum pontificum (více informací anglicky ZDE a polsky ZDE).

Rychle rostoucí františkáni Neposkvrněné s asi 130 kněžími až dosud jsou/byli druhým největším kanonicky regulérním společenstvím (hned po Kněžském bratrstvu sv. Petra) poskytujícím katolíkům tradiční liturgii. Ta u nich sice nebyla jedinou liturgií, byla však liturgií preferovanou. Pokud nebudou moci tradiční liturgii dále sloužit, bude to znamenat obrovskou ztrátu pro tisíce tradičních katolíků a desítky řeholních komunit – obojí budou muset hledat tuto liturgii u jiných kněží. Pokud ovšem nějaké najdou. (Pokračování textu…)

Malý, Radomír / Společnost

Na programu je katolická kontrarevoluce

18. 7. 2013 - by Ignác Pospíšil - 110 Comments.

Moc dobře vím, že si někteří poklepou na čelo a poznamenají na moji adresu něco o psychiatrovi. Já bych to ještě loni udělal nejspíš také. Nicméně po letošním spontánním odporu – byť neúspěšném – milionů Francouzů proti zákonu o adopci dětí homosexuálními páry už beru tuto myšlenku vážně. Není to z mojí hlavy, již před pár desítkami let volal po celosvětové katolické kontrarevoluci brazilský zakladatel tvrdě konzervativního hnutí „Tradice, rodina, vlastnictví“ Plinio Correa de Oliveira. Vyslovil tuto ideu jako reakci na revoluci levicové mládeže r. 1968 a na její požadavky liberalizace potratů a sexuální etiky. Tyto postuláty se od té doby staly součástí legislativy naprosté většiny států světa. A ty země, kde ještě tomu tak není, jsou vystaveny ze strany OSN, UNESCO, EU, Mezinárodního měnového fondu a dalších podobných nadnárodních organizací tvrdé ideologické a hlavně ekonomické masáži.

Od r. 1968 jsme svědky permanentní revoluce s cílem rozbít rodinu a učinit z celého světa jeden obrovský globální hampejz a gejklub, v němž život nenarozených lidských bytostí – a potažmo i lidských bytostí na konci své dráhy – definitivně přestane být nedotknutelným a budou o něm rozhodovat (pseudo)lékařská a jiná zločinecká konzorcia ve službách nadnárodních lobby s vylhaným a podvodným argumentem „svobodné volby“ a „lidských práv“. Samozřejmě jde o důsledek celého vývoje protikatolického myšlení a boje již od osvícenství, eventuelně již od protestantismu, teď ale je nezbytné reagovat tady a nyní, v přítomném a budoucím čase. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Pospíšil, Ignác / Vyvracení mýtů

Žádná krize nemůže ospravedlnit odpadlictví

27. 3. 2013 - by Ignác Pospíšil - 62 Comments.

Stránky Lumen de Lumine uveřejnily článek, v němž informují o vystoupení Cristiana Magdiho Allama z Církve. Italský novinář, který konvertoval ke katolicismu od islámu a byl pokřtěn papežem Benediktem XVI., je oznámil s odůvodněním, že Církev rezignovala na obhajobu Pravdy a pravé víry a zcela se oddala náboženskému relativismu. Více ZDE. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Víra (7): Nesprávné názory o tom, co je víra

20. 3. 2013 - by Ignác Pospíšil - 153 Comments.

Tak jako ve vztahu ke všem učením církve, objevily se během věků bludy týkající se ne toho či onoho článku víry, ale samotné povahy katolické víry, její potřebnosti a nezbytnosti k dosažení spásy. Gnostikové usilovali o spásu, ne však jako záchranu z hříchu, ale z nevědomosti, takže v jejich systému nebylo místo pro víru, ale pro „pravdy“ vyjádřené mýty, tedy neformulovali ani dogmata ani přesnou filosofickou nauku. Šlo jim o osobní náboženskou zkušenost. Podobně není místo pro víru u heterodoxních mystiků, kteří vycházejí z přesvědčení, že v každém člověku je jakási božská jiskra, která je skryta pod příkrovem běžných starostí, ponoření do tělesnosti a nevědomosti a kterou je třeba si uvědomit a zakusit. V těchto případech jde o cesty údajného duchovního růstu, které počítají jen se silami vlastními člověku, i když v něm skrytými, a neopírají se o nezaslouženou Boží milost. (Pokračování textu…)

Malý, Radomír / Společnost

Kdo kryje zloděje, sám je zloděj

1. 3. 2013 - by Ignác Pospíšil - 40 Comments.

Nejinak než odpornou žumpou lze nazvat včerejší pořad Michaely Jílkové „Máte slovo“ na I. programu ČT (28.2.2013). Týkal se církevních restitucí. Kolik to špíny bylo na Katolickou církev během pouhých 40 minut vylito! Pozoruhodné je, že ani komunisté na konci 80. let se už nesnižovali k těmto kanálovým výpadům á la 50. léta. Ty znovu ožívají až nyní za „demokracie“. Máme tomu rozumět tak, že 50. léta se svými popravami a koncentráky se znovu vrací? Odpověď zatím neznámá.

Církev prý si v minulosti majetek „nakradla“, nedělala nic jiného než vraždila, upalovala, podváděla a zneužívala děti. Dokumentarista Václav Dvořák se dokonce uchýlil k žalovatelnému tvrzení, že prý současné restituce, zejména po nedávné dohodě představitelů církví s vládou, stvrzené podpisy, jsou „krádeží“. Pan novinář Dvořák si ovšem plete pojmy. Nebyla to Církev, kdo ukradl majetek státu, ale komunistický stát, který ukradl majetek Církvi. Pokud toto míní, jakože opravdu míní hájit, tak se zastává krádeže, kryje ji. A kdo kryje zloděje, je sám zloděj. (Pokračování textu…)

Historie / Malý, Radomír / Politika

„Tatíček“ Masaryk? O tzv. Judově aféře

19. 9. 2012 - by Ignác Pospíšil - 26 Comments.

Žádný publicista nevzpomenul, že na podzim roku 2005 uplynulo sto let od tzv. Judovy aféry, která se bezprostředně dotýká prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Je třeba, aby o tomto muži zazněly i trochu jiné hlasy, než jaké obvykle slyšíme. Není pochyb o tom, že Masaryk se zasloužil o vznik samostatné republiky (i když dosud nebyla náležitě zodpovězena otázka, jestli Rakousko-Uhersko nemělo přece jen raději zůstat zachováno, ale to by bylo na jiný článek). Za první republiky byl vytvořen kolem Masaryka „tatíčkovský kult“, který vyzvedával jeho údajnou čestnost, pevnost charakteru a lásku k lidem. Tuto úctu k „prezidentu Osvoboditeli“ pěstovali i někteří katolíci z lidové strany. O Masarykovi se hovořilo a psalo jako o křesťanovi, byť evangelického a nikoli katolického vyznání. Polistopadová demokracie se opět na základě iniciativy Václava Havla přihlásila k Masarykovu odkazu. Jeho pomníky, odstraněné komunisty, opět zdobí náměstí a parky našich měst, ulice a školy opět nesou jeho jméno.

Máme-li být objektivní, tak je nepochybné, že srovnáme-li celkový osobnostní profil T. G. Masaryka s profilem komunistických předáků Gottwalda, Slánského, Zápotockého, Novotného, Husáka nebo Jakeše, tak srovnáváme nesrovnatelné. Masaryk, univerzitní profesor, přece jen tyto reprezentanty zločinného bolševismu o mnoho převyšoval jak intelektuálně, tak morálně, zvláště pak ale na Masarykových rukou nelpí krev, neboť první republika při všech svých lumpárnách nebyla totalitním státem, neměla vyhlazovací koncentráky a nevynášela rozsudky smrti z politických důvodů. Masaryk jako symbol těchto hodnot byl po válce komunistům nepohodlný a proto památka na něj musela zmizet.

Nicméně nutno pravdivě konstatovat, že Masarykův prvorepublikový obraz byl značně zidealizovaný a jako takový zůstává do dneška. „Tatíček“ Masaryk měl své závažné nedostatky mravní povahy – a nebylo jich málo. O tom by mohli vydat svědectví katolíci z doby před cca sto lety. Masaryk, jak známo, se už ve studentském věku s Katolickou církví, v níž byl vychován, rozešel. Vstoupil do evangelické církve reformovaného směru, ale nikdy se nestal jejím praktikujícím věřícím, což mu vyneslo konflikt se superintendentem (nejvyšším duchovním této denominace) Císařem. Po svém sňatku s Američankou Charlottou Garriguovou, která byla unitářského vyznání, akceptoval její názory, ač formálně zůstával nadále reformovaným protestantem. Unitáři odmítali víru v Nejsvětější Trojici a v božství Ježíše Krista, jehož pokládali za proroka na stejné úrovni s Buddhou, Vivekanandou, Zoroasterem atd., přesně v duchu svobodného zednářství a zejména New Age. Že Masaryk tyto postoje doopravdy zastával, není třeba příliš dokazovat, stačí jen nahlédnout do knihy rozhovorů s ním od Karla Čapka a zejména od německého spisovatele Emila Ludwiga. V Ludwigových rozmluvách říká Masaryk o Ježíši Kristu: „Ježíš, neříkám Kristus, byl člověk, prorok…“ Masaryk sice věřil v osobního Boha a v existenci nesmrtelné duše, ne však v Boží Trojici a v božství a vykupitelskou úlohu Ježíše Krista. Pak ale vzniká otázka, jestli je možno ho považovat za křesťana? (Pokračování textu…)

Polemiky / Pospíšil, Ignác / Vyvracení mýtů

Církev a vlažný postoj ke komunismu??

3. 2. 2012 - by Ignác Pospíšil - 11 Comments.

Josef_Karel_Matocha — Arcibiskup Matocha (1888-1961)

ChristNet.cz dnes zveřejnil článek Michala Černého Křesťan a politika, v němž se autor mimo jiné podivuje nad tím, že církev „je kritizována za to, že se aktivněji nepostavila proti nacismu, ale nikoli za vlažný postoj ke komunismu.“ A pokračuje: „Nejenže s ním v řadě případů vřele koketovala, ale také s ním nemalou dobu koexistovala.“ Domnívám se, že je třeba se ohradit proti takovémuto nesmyslu a falšování dějin.

Škoda, že autor nevyjmenoval alespoň pár příkladů z té „řady případů“, v nichž církev s komunismem „vřele koketovala“. Tak nějak mne totiž žádný nenapadá, samozřejmě pokud vynecháme „ilegální teologické směry“ (ona zmíněná tzv. teologie osvobození) či osobní selhání jednotlivců (jako byl odpadlík Josef Plojhar a další tzv. „pokorokoví kněží“ u nás). Ovšem vydávat Církví odmítané omyly teologů či padlé kněze za příklad koketování Církve s komunismem, to by vyžadovalo buďto zlý úmysl, nebo velké selhání úsudku. (Pokračování textu…)