Zvláštní hořkost je ve sladkosti, kterou prožívám vzpomínajíc na rodný kraj. Ještě větší, když nyní pozoruju, jakým způsobem se přetváří jeho mentalita, kulturní a architektonické prostředí. Moře, známé a důvěrně malé prostředí plné nádherných starobylých chrámů a klášterů, jazyk mého dětství a jeho nejnezkalenějších vzpomínek, ostře se tluče s nátěrem vulgárního, laciného a bolestně světského pronikání zla a zkaženosti po vzoru velkých měst a lidí, jdoucích s proudem doby. Jako bys do studánky vylil plechovku jedovatého barevného nátěru na zdi.

Sama mám také podíl na této jedové skvrně na tváři stvoření Páně. Jako každý člověk, který se kdy v životě podílel na zohavování krásy a házel Bohu pomyslné balvany pod nohy. Každý hřích je právě takovým znetvořením světa. Není mi tedy naříkat, ale pokoušet se napravovat.

V borovicovém lese, za hrdliččina zpěvu a rozporuplným způsobem vnímaného teplého počasí, existuje jeden velmi dobrý způsob, jak ze zdiva stvoření odstranit nejhorší nánosy zašlé barvy a špíny. Je to modlitba růžence Matky Boží. Truchlivá a neutěšená  příroda sice neokřeje vnějším fyzickým zásahem člověka – ač i to se může stát – ale jistě se srdci země bude volněji dýchat. S uvolněným prostorem pro nadechnutí lze účinněji odolávat všemu.

Tak i můj rodný kraj má mnohem větší naději na zotavení, když přijme mateřské ošetření Nejsvětější Panny. Ona je pravou útěchou tohoto věku.

Krásné starobylé chrámy, svatí patroni mučedníci, dějiny křesťanských zápasů v mém rodném městě málokoho zajímají z jiných důvodů, než pouze jako kulturní specifikum, archeologická rarita a zdroj turistického výdělku. Jako houby po dešti vznikají desakralizované kostely, z vnějšku neodlišitelné od šedých profánních staveb 21. století. Ve jménu nepravdivého ekumenismu se stírá nezaměnitelná identita katolické země. Nad městy se stahuje bezvýrazný, zato silný a vytrvalý povlak oklešťování Pravdy. Čeho? Všeho, co za něco stojí a je dobré v Hospodinových očích. Zničení krajiny a koloritu města je jen odrazem lidské svévole vůči Bohu.

Jak se na to dívá tvář světce?

Tvář světce, líbezná, poučná a nesmlouvavá i v největším utrpení, ztrácí své rysy a šedne. Už to není katolický svatý, posel dobrých zpráv na tomto světě,  nejspolehlivější z lidských bratří, kterému bychom svěřili všechny své záležitosti do péče. Beztvárně a neprůhledně na nás zírá multikulturní, multináboženská, bezpohlavní a bezkrevná maska, která má reprezentovat ducha nového věku. A nemá monopol výlučně na duchovní záležitosti a na můj rodný kraj. Tato okleštěná obluda proniká do intimní i veřejné sféry celého lidstva. Jednou z jejích nejmarkantnějších obětí je lidská rodina a její složení. A od té se ve společnosti  odvíjí všechno.

Nechtějme si představovat, co bude následovat po zániku rodiny v tomto světě.

Prosme Tu, která bude na věky příkladem pokorné a obětavé Matky, aby nám ulehčila v boji a vyprosila posílení. Nic není a nikdy nebude ztraceno pro její věrné syny a dcery. Je Královnou Máje, nejpůvabnějšího měsíce roku, kdy příroda dává  ubohému lidstvu vzpomínku na místo Neporušené. V srdci  každého věrného katolíka takové místo může navždy existovat, i kdyby jeho vyhnanství vykazovalo ty nejhroznější znaky důsledků pronásledování katolické Církve.

Milostný obraz Panny Marie Sinjské

Nea Marie Brkičová

Fotografie převzaty z http://en.wikipedia.org/wiki/Split a http://sk.wikipedia.org/wiki/Split