Rozjímání probuzuje a má probuzovati dobrá hnutí v naší vůli neboli v žádací mohutnosti naší duše, taková totiž hnutí jako lásku k Bohu a bližnímu, touhu po nebi a věčné blaženosti, horlivost o spásu duší lidských, žádost následovati Krista Pána, útrpnost, podiv, radost, strach, abychom neupadli v nemilost boží, strach před soudem a peklem, nenávist k hříchu, důvěru v dobrotu a milosrdenství boží, zahanbení pro náš minulý hříšný život, a jiné touhy a city. Takovým pak citům má se duše naše oddávati jak nejvíce a nejpilněji dovede. Také to bylo naznačeno v oněch několika rozjímáních, jež jsou obsažena v první části tohoto Navedení. (Pokračování textu…)
Po těchto dvou bodech přípravné části rozjímání, kterými se vždy počíná, je třetí bod, který nebývá při každém druhu rozjímavé modlitby, a kterému někteří říkají „upravení místa“, jiní jinak. Záleží pak zkrátka v tom, že si představíme výjev, o kterém chceme rozjímati, tak, jako by vskutku stál před našima očima. Na př. chceš-li rozjímati o našem Spasiteli ukřižovaném, musíš si představiti, že jsi na Kalvárii a že vidíš a pozoruješ všechno, co se tam děje a mluví v den utrpení Páně; nebo chceš-li (a vlastně je to totéž), můžeš i mysliti, že na témže místě, kde právě jsi, je Pán Ježíš přibíjen na kříž a visí na něm tak, jak to líčí evangelisté. Stejně jest si počínati, když budeš rozjímati o smrti, jak jsem naznačil v rozjímání o tom předmětu, jakož i v rozjímání o pekle a při všech podobných tajemstvích, kde jde o věci viditelné a přístupné smyslům. (Pokračování textu…)
Vzývání o pomoc boží koná se takto: Když si tvá duše živě uvědomí přítomnost boží, poklekneš před Bohem s největší uctivostí, uznávajíc, že jsi svrchovaně nehodna prodlévati před jeho nevýslovnou Velebností; ale vědouc zároveň, že jeho dobrota to chce, budeš ho prositi za milost, abys mu mohla v tomto rozjímání dobře sloužiti a jemu se klaněti.
Chceš-li, můžeš užívati několika krátkých a vroucných slov, jako například Davidových: „Nezamítej mne, Bože, od tváři své, a ducha svatého svého neodjímej ode mne.“ (Žalm 50, 13.) „Tvář svou osvěť nad služebníkem svým a spatřovati budu divné věci za zákona tvého.“ (Ž. 118, 135, 18.) „Dej mi rozum, a zkoumati budu zákon tvůj: a ostříhati ho budu celým srdcem svým.“ (Ž. 118, 34.) „Jsem služebnice tvá, dejž mi osvícení,“ neb jiná podobná slova. (Pokračování textu…)
Druhá část Navedení, obsahující rozmanitá naučení, aby se duše modlitbou a svátostmi pozdvihovala k Bohu.
Sv. František Saleský
Jak nutna jest modlitba
1. Modlitba staví náš rozum na světlo božské a do jasnosti nebeské a otvírá naši vůli teplu lásky boží. Proto nic nedovede tolik jako modlitba očišťovati rozum náš od nevědomosti a vůli naši od jejích zvrácených náklonností. Modlitba jest jako déšť božího požehnání, a když vláha jeho orosuje naši duši, zazelenávají se a rozkvétají v ní stromky dobrých žádostí, duše bývá obmývána od svých nedokonalostí a srdce očišťováno od svých náruživostí.
2. Ale přede vší jinou modlitbou doporučím ti modlitbu vnitřní a rozjímavou, zvláště pak tu, která se zabývá životem a utrpením našeho Spasitele. Když tvá duše bude v rozjímání často naň pohlížeti, všecka se jím naplní, ty poznáš pravý způsob, kterým Pán Ježíš všecko činil a uzpůsobíš všecko své konání podle vzoru, který on ti ukáže. Onť jest „světlo světa“ (Jan 8, 12); v něm tedy, skrze něj a pro něj musíme hledati světlo a osvícení; on jest strom žádoucí, v jehož stínu se musíme občerstvovati, on jest živá studnice Jakubova, která nás má obmývati od veškeré nečistoty naší. (Pokračování textu…)
Máme, Filotheo, ještě některé přirozené náchylnosti, které nevznikly z našich vlastních hříchů, a proto nejsou vlastně hříchy ani smrtelnými ani všedními, nýbrž nazývají se nedokonalostmi, jejich pak projevy slují chyby a nedostatky.
Tak na př. svatá Pavla, jak vypravuje sv. Jeroným, byla velmi náchylna k truchlivosti a lítostivosti, takže když jí umřeli manžel a děti, v každém tom žalostném případě málem by byla zármutkem zahynula. To byla nedokonalost a nikoliv hřích, protože za to nemohla.
Jsou lidé, kteří svou povahou jsou lehkovážní, jiní zase drsní, jiní neradi přistupují na cizí mínění, jiní jsou hned zhorka nakvašení, jiní náchylní k hněvům, jiní k lásce – zkrátka, težko by bylo najíti člověka, aby neměl při sobě nějaké takové nedokonalosti. Avšak ačkoliv takové nedokonalosti jsou člověku jako vlastní a vrozené, nicméně bude-li se pilně snažiti, aby si osvojil dokonalosti, protivící se nedokonalostem, jest možno nedokonalosti napraviti a zkrotiti, ba dokonce také se jich zbaviti úplně a od nich se očistiti. A já ti, Filotheo, pravím, že jest potřebí učiniti to.
Lidé vynalezli prostředek, jak udělati z hořkých mandlovníků sladké, a to tak, že je dole navrtají, aby vytekla míza. Proč bychom nemohli přinutiti své zvrácené náchylnosti, aby z nás vyšly, abychom se takto zlepšili? Není povahy od přirozenosti tak dobré, aby se nemohla špatnými návyky zkaziti; ale stejně není povahy tak vzpurné, aby nejprvé milostí boží, potom také vlastním přičiněním a vlastní pílí nemohla býti zkrocena a přemožena.
Nyní tedy ti chci dáti některé rady a pokyny a předložiti ti některá duchovní cvičení, která ti budou nápomocna, abys očistila svou duši ode všech nebezpečných náklonností, od nedokonalostí a od všeliké náklonnosti ke hříchům všedním, a pojišťovala své svědomí víc a více proti hříchu smrtelnému. Bůh ti dejž milost, abys mých rad a naučení pilně a dobře užívala.
Rozmanité hry a zábavy, divadla, plesy atd. nejsou věcí svou povahou špatné, nýbrž lhostejné, člověk pak může jich užívati dobře nebo špatně. Nicméně vždycky tyto věci jsou nebezpečné a ještě nebezpečnějšími jest příliš si v nich libovati. Pravím tedy, Filotheo, že ačkoliv jest dovoleno tančiti, oblékati se podle módy, choditi na slušné divadelní hry, účastniti se hostin atd., nicméně míti k takovým věcem náklonnost jest věc, která čelí proti zbožnosti, a věc velice škodlivá a nebezpečná. Není zlé účastniti se takových zábav, ale zlé jest milovati je. Škodí našemu srdci, když do něho zasíváme marné a silné náklonnosti, protože ony odnímají místo dobrým dojmům a překážejí naší duši, aby míza její nebyla obracována na náklonnosti dobré. (Pokračování textu…)
Tou měrou, kterou se víc a víc rozednívá, můžeme jasněji a jasněji rozeznávati v zrcadle skvrny a chyby svého obličeje; tak také touž měrou, kterou vniterné světlo Ducha svatého osvěcuje naše svědomí, spatřujeme zřetelněji a jasněji hříchy, náklonnosti a nedokonalosti své, které by nám překážely, že bychom nedospěli k pravé zbožnosti. A totéž světlo, které nám zjevuje naše chyby a skvrny, také v nás rozehřívá touhu, abychom se od nich očistili a osvobodili.
Ty tedy, milá Filotheo, shledáš, že mimo smrtelné hříchy a náklonnosti k nim, které snad jsi měla a od kterých jsi se očistila tím způsobem, který jsem ti v předešlých kapitolách naznačil, máš ve své duši ještě také rozmanité náchylnosti a náklonnosti ke hříchům všedním. Nepravím tedy, že najdeš ve své duši hříchy všední, nýbrž pravím, že tam najdeš náklonnosti a náchylnosti k nim; neboť jiná věc jest hřích a jiná věc jest náklonnost a náchylnost ke hříchu. Zde na světě nikdy nemůžeme být býti úplně prázdni hříchů všedních neb aspoň nemůžeme zůstávati jich dlouho prázdni; ale zajisté můžeme se zhostiti náchylnosti ke hříchům všedním. Jistě jiná věc jest, tu a tam v rozveselení zalhati, když jde o věc malé váhy, a jiná věc jest libovati si ve lhaní a býti ke lhaní náchylným. (Pokračování textu…)
Když učiníš toto prohlášení, měj pozor a otevři uši svého srdce, abys v duchu slyšela slova rozhřešení, která sám Spasitel duše tvé, sedě na trůně svého milosrdenství, vyřkne na nebesích před tváří svých andělů a svatých, v téže chvíli, kdy kněz v jeho jménu tě rozhřešuje zde na zemi. A onen zástup blažených bytostí bude se radovati z tvého štěstí a bude zpívati duchovní píseň veselosti nevypověditelné, a všichni dají políbení pokoje a jednoty tvému srdci, opět uvedenému v milost Boží a posvěcenému. (Pokračování textu…)
Nejprvé je nutno očistiti se ode hříchu smrtelného; to pak se děje skrze svátost pokání. Vyhledej si zpovědníka co nejhodnějšího (odvozeno od slova hoden, ne hodný – pozn. red.), vezmi nějakou knihu, modlitební neb jinou, která ti bude moci býti nápomocna k dobré zpovědi, čti v ní pomalu a vzpomínej si, čím jsi se kdy provinila, počnouc od doby, kdys přišla rozumu, až do této chvíle. A nevěříš-li své paměti, můžeš si poznamenávati, nač si vzpomeneš. Když takto připravíš a shromáždíš všecky hříšné šťávy a svého svědomí, zatrať a zavrhni je ošklivostí a zkroušeností tak velikou a bolestnou, jakou tvé srdce dovede snésti, uvažujíc čtvero věcí: Že jsi hříchem ztratila milost boží, opustila svůj podíl v ráji, vyvolila si věčné tresty v pekle a zřekla se věčné lásky boží. (Pokračování textu…)
„Kvítí ukázalo se v zemi naší,“ dí božský ženich, „čas řezání (vinic) přišel.“ (Píseň Šal. 2, 12.) Co jiného jsou květy srdce našeho, Filotheo, nežli dobré žádosti? Jakmile tedy se ukáží, třeba vzíti do ruky nůž a uřezávati s našeho svědomí všecky skutky mrtvé a zbytečné. Dívka cizího národa, kterou Izraelita chtěl pojmouti za ženu, byla povinna svléci roucho, v kterém byla jata, ořezati si nehty a ostříhati si vlasy. (5 Mojž. 21, 13.) Tak duše, která zatoužila po cti, býti nevěstou Syna božího, musí se sebe svléci starého člověka a obléci nového (Kolos. 3, 9), zanechávajíc hříchu, potom ořezati a ostříhati cokoliv ji odvrací a odvádí od milování Boha.
Chceme-li se uzdraviti, nejprve se musíme vyčistiti od veškerých škodlivých šťáv. Svatý Pavel v jediném okamžiku došel dokonalého očištění, jako ho také došla sv. Kateřina Janovská, sv. Máří Magdalena, sv. Pelagie a někteří jiní svatí; ale takové očištění jest v oboru milosti tak zázračné a neobyčejné, jako zmrtvýchvstání v oboru přirozenosti, a my ho nesmíme očekávati. Obyčejné očištění a uzdravení, ať tělesné, ať duchovní, děje se ponenáhlu, krok za krokem, s obtížemi a potřebujíc času. (Pokračování textu…)
Když starý Tobiáš posílal syna svého, mladého Tobiáše, do Rages, odpověděl mu syn: „Neznám cesty, kudy se tam chodí!“„Jdi tedy,“ řekl mu otec, „a hledej sobě některého věrného muže, kterýž by s tebou šel.“ (Tob. 5.) Totéž pravím já tobě, Filotheo. Chceš se dáti s rozvahou na cestu zbožnosti? Hledej si nějakého člověka věrného, aby šel s tebou a vedl tě. Toto připomenutí jest nade všecka jiná důležitější. Kdybys hledala sebe více, dí zbožný Avila, nikdy nenajdeš vůli Boží tak jistě, jako na cestě té pokorné poslušnosti, kterou znalci pravé zbožnosti tak doporučují a které se sami přidržují.
Svatá Terezie, vidouc, že Kateřina Kordovská koná kající skutky velice přísné, zatoužila velmi následovati jí v tom, a to proti radě svého zpovědníka, který jí to zakazoval, i cítila veliké pokušení neposlechnouti ho v této věci. A Bůh jí řekl: „Dcero má, ty jsi na dobré a bezpečné cestě. Vidíš-li, jaké kající skutky Kateřina koná? Ale já ti pravím, že si více vážím tvé poslušnosti.“ Protosi zamilovala tuto ctnost tolik, že mimo poslušnost, kterou byla povinna svým představeným, učinila zvláštní slib, že bude poslušna kteréhosi výtečného muže, a zavázala se podřizovati se jeho vedení a řízení. V tom pak našla veliké potěšení jako mnoho jiných duší před ní a po ní, které, aby byly lépe poddány Bohu, podrobily vůli svou vůli jeho služebníků, kteroužto věc sv. Kateřina Sienská na výsost chválí ve své knize „Rozmluva“. Zbožná kněžna sv. Alžběta se podřizovala svému zpovědníku, Konrádovi Mariborskému, se svrchovanou poslušností, a král francouzský sv. Ludvík, chystaje se již na smrt, dal svému synu mimo jiné také tuto radu: „Zpovídej se často; vyvol si schopného zpovědníka, aby to byl muž moudrý a opatrný, který by tě dovedl bezpečně vyučovati věcem, jichž ti bude potřebí.“(Pokračování textu…)
První část Navedení, obsahující naučení a cvičení, jimiž duše má býti vedena od první žádosti zbožného života až k dokonalému rozhodnutí, že se chce takovému životu věnovati.
I. V čem pravá zbožnost záleží
Zatoužila jsi po zbožnosti, milá Filotheo¹, protože jakožto křesťanka víš, že jest to cnost svrchovaně příjemná Boží Velebnosti. Ale poněvadž malé chyby, kterých se člověk dopustí na začátku některého podniknutí, potom rostou více a více, a posléze již téměř není lze je napraviti, jest nejprve potřebí, abys věděla, v čem ctnost zbožnosti záleží. Jest totiž pouze jedna zbožnost pravá, a mnoho marných a nepravých, takže kdybys nevěděla, která jest pravá, mohla by ses mýliti a dáti se na některou zbožnost nenáležitou a pověrečnou.
Arelius maloval na svých obrazech všechny osoby tak, že byly podobny osobám, které miloval; a každý si maluje zbožnost podle svých představ a zálib. Kdo se rád postívá, bude se pokládati za zbožného, když se bude postívati, ačkoliv jeho srdce je plné záští; a netroufaje si pro velikou střídmost svlažiti svého jazyka vínem a snad ani vodou, nebude se příliš rozpakovati týž jazyk pomluvou a utrháním potápěti do krve svého bližního. Jiný se bude domnívati, že jest zbožný, protože každý den odříkává spoustu modliteb, ačkoliv potom jeho ústa oplývají slovy příkrými, urážlivými, mrzutými vůči domácím a sousedům. Zase jiný ochotně otvírává peněženku a dává štědrou almužnu; ale aby otevřel své srdce citům smířlivosti a odpustil svým nepřátelům, to nedovede; jiný bude odpouštěti, ale nebude platiti svým věřitelům, leč když ho soud konečně donutí. Všichni tací lidé budou považováni za zbožné, a zatím není při nich žádné zbožnosti. Saul poslal své služebníky, aby hledali Davida v jeho domě; manželka Davidova, Michol, položila na lože dřevěnou sochu a přikryla ji šaty Davidovými, poslům pak Saulovým namluvila, že tam spí David, jsa nemocen. Podobně mnoho lidí se přikrývá některými zevnějšími úkony, které náležejí ke zbožnosti, a lidé se pak domnívají, že to jsou osoby skutečně zbožné a duchovní; ale vskutku jsou to jen sochy a přeludy zbožnosti. (Pokračování textu…)
