Sv. František Saleský

První část Navedení, obsahující naučení a cvičení, jimiž duše má býti vedena od první žádosti zbožného života až k dokonalému rozhodnutí, že se chce takovému životu věnovati.

I. V čem pravá zbožnost záleží

Zatoužila jsi po zbožnosti, milá Filotheo¹, protože jakožto křesťanka víš, že jest to cnost svrchovaně příjemná Boží Velebnosti. Ale poněvadž malé chyby, kterých se člověk dopustí na začátku některého podniknutí, potom rostou více a více, a posléze již téměř není lze je napraviti, jest nejprve potřebí, abys věděla, v čem ctnost zbožnosti záleží. Jest totiž pouze jedna zbožnost pravá, a mnoho marných a nepravých, takže kdybys nevěděla, která jest pravá, mohla by ses mýliti a dáti se na některou zbožnost nenáležitou a pověrečnou.

Arelius maloval na svých obrazech všechny osoby tak, že byly podobny osobám, které miloval; a každý si maluje zbožnost podle svých představ a zálib. Kdo se rád postívá, bude se pokládati za zbožného, když se bude postívati, ačkoliv jeho srdce je plné záští; a netroufaje si pro velikou střídmost svlažiti svého jazyka vínem a snad ani vodou, nebude se příliš rozpakovati týž jazyk pomluvou a utrháním potápěti do krve svého bližního. Jiný se bude domnívati, že jest zbožný, protože každý den odříkává spoustu modliteb, ačkoliv potom jeho ústa oplývají slovy příkrými, urážlivými, mrzutými vůči domácím a sousedům. Zase jiný ochotně otvírává peněženku a dává štědrou almužnu; ale aby otevřel své srdce citům smířlivosti a odpustil svým nepřátelům, to nedovede; jiný bude odpouštěti, ale nebude platiti svým věřitelům, leč když ho soud konečně donutí. Všichni tací lidé budou považováni za zbožné, a zatím není při nich žádné zbožnosti. Saul poslal své služebníky, aby hledali Davida v jeho domě; manželka Davidova, Michol, položila na lože dřevěnou sochu a přikryla ji šaty Davidovými, poslům pak Saulovým namluvila, že tam spí David, jsa nemocen. Podobně mnoho lidí se přikrývá některými zevnějšími úkony, které náležejí ke zbožnosti, a lidé se pak domnívají, že to jsou osoby skutečně zbožné a duchovní; ale vskutku jsou to jen sochy a přeludy zbožnosti.

Pravá a živá zbožnost, milá Filotheo, předpokládá, že člověk miluje Boha, nebo, chci-li přesněji mluviti, ona záleží v opravdovém milování božím. Ale není to jakékoliv milování; neboť pokud milování krášlí naši duši, a činí nás příjemnými boží Velebnosti, nazývá se milostí; dávajíc nám sílu ke konání dobrého, slove láskou; když však dospěje takového stupně dokonalosti, že nás netoliko pudí abychom činili dobré, nýbrž také, abychom je činili ochotně, často a pečlivě, tenkráte se nazývá zbožností. Pštros nelétá nikdy, slepice létá těžce, a to nízko a málokdy, ale orlové, holuby, vlaštovky létají často, rychle a vysoko. Tak hříšníci nepovzlétají k Bohu, nýbrž zůstávají  stále na zemi a jen pozemskými věcmi se zabývají; lidé dobré vůle, kteří se ještě nedodělali zbožnosti, povzletují k Bohu svými drobnými skutky, ale zřídka, pomalu a těžce; osoby zbožné vyletují k Bohu často, ochotně a vysokým povzletem. Zkrátka zbožnost není nic jiného než jakási duchovní čilost a živost, skrze niž láska jest činna v nás nebo my jsme činni skrze ni hbitě a ochotně; a jeho lásce jest vlastní, že nás vůbec vede k tomu, abychom konali všechna vesměs přikázání boží, tak zbožnosti jest vlastní, že nás vede, abychom je konali ochotně a pilně. A proto, kdo nezachovává všech přikázání božích, nemůže býti považován ani za člověka dobrého ani za člověka zbožného; neboť aby člověk byl dobrým, musí míti lásku, a aby byl zbožným, musí mimo lásku míti velikou čilost a ochotnost ke skutkům lásky.

Protože pak zbožnost záleží v jakémsi vynikajícím stupni lásky, netoliko nás činí ochotnými, čilými a pilnými v zachovánání všech božích přikázání, nýbrž mimo to ještě nás nabádá činiti ochotně a hbitě co nejvíce dobrých skutků i takových, které nejsou přikázány, nýbrž ke kterým se se nám jen radí neb dostává vnuknutí. Neboť právě tak jako člověk, který jenž se nedávno uzdravil od těžké nemoci, chodí tolik, kolik mu jest nutno, ale pomalu a těžce: také hříšník, když se uzdraví od své nepravosti, chodí tolik, kolik mu Bůh přikazuje, ale přece těžce a pomalu, dokud nedospěje zbožnosti; neboť tenkráte , jako člověk již dokonale zdravý, netoliko kráčí, ale běží a skáče po cestě přikázání božích, a mimo to ještě se dává na cesty rad a vnuknutí nebeských a po nich běží. Konec konců láska boží a zbožnost neliší se od sebe více než plamen se liší od ohně: láska jest jakýsi duchovní oheň, a když plápolá velmi mocně, nazývá se zbožností, takže zbožnost nepřidává k ohni lásky ničeho leč plamen, který činí lásku ochotnou, čilou a pilnou, netoliko v zachovávání přikázání božích, ale také v konání nebeských rad a vnuknutí.

Sv. František Saleský, biskup Ženevy a učitel Církve

Přeložil Msgr. ThDr. Karel Vrátný

Poznámky:

1) Filothea (Bohumila) – „duše milující Boha“