Zrnka pravdy – v hromadě čeho?

Aktuální vydání časopisu Salve: Revue pro teologii a duchovní život je věnované islámu; o stejném tématu pojednává také článek Lukáše Noska ve starším vydání zaměřeném na Druhý vatikánský koncil. Protože je tento časopis spřízněný s dominikánským řádem a s pražským arcibiskupstvím (tištěná verze časopisu obsahuje informaci, že čestným šéfredaktorem je Dominik Duka), lze usoudit, že to, co čtenářům předkládá, má být katolické stanovisko. Když se Salve zabývá islámem, nutně vypovídá také o pohledu Církve na nekřesťanská náboženství a na sebe samu, přesněji řečeno o tom, jak tento pohled vypadá nebo by měl vypadat podle redaktorů Salve. Zkusme se dopátrat jeho hlavních rysů.

Aktualizovaný

Za samozřejmost se pokládá především to, že dnešní pohled je výrazně jiný než předkoncilní. Autoři článků v Salve se odvolávají nejčastěji na koncilní dokumenty a zdůrazňují potřebu překonat dřívější přístup. Lukáš Nosek píše, že vyjádření deklarace Nostra aetate ohledně islámu představuje „zásadní pokrok a základní krok církevní sebereflexe směrem k otevřenému, nezaujatému a svobodnějšímu pohledu na islám (…) jde o první postoj církevního magisteria, který se nebál islám označit termínem náboženství, čímž ho de facto uznal jako svébytného partnera dialogu“ (Salve 4/2015, str. 98). Dřívější pohled Církve na islám tedy byl zaujatý a méně svobodný? Když Nosek používá výraz „nebál“, chce tím naznačit, že dříve Církev islám termínem náboženství neoznačovala, protože měla strach? Ohledně stejné deklarace Nosek nadšeně referuje, že „je to opravdu asi poprvé, kdy se nejedná o apologetickou obrannou formulaci plnou vymezování se a upozorňování na chyby a nedokonalosti druhého“ (str. 89). Obranu pravdy a boj proti omylům tedy Nosek spojuje s (neslušným) poukazováním na chyby druhého. V kritičtějším čtenáři začne hlodat otázka, proč je nutné postoje koncilu prezentovat pomocí takto tendenčních a frázovitých vyjádření. (Pokračování textu…)

Zrnka pravdy – v hromadě čeho? Read More

Opevněná tvrz nebo polní nemocnice?

Patřím ke generaci těch katolíků, kteří v mladém věku zažili II. vatikánský koncil. Až do omrzení jsme poslouchali a četli, že Církev přestala být „opevněnou tvrzí“, jak ji prezentovaly papežské dokumenty od Syllabu bl. Pia IX. až po encykliku Humani generis Pia XII., a stala se „místem dialogu“. Nebožtík kardinál Miloslav Vlk později Katolickou církev vyzval, aby byla „domem ze skla“, kde je všechno vidět, neboť prý jedině takto lze uskutečnit autentický dialog s křesťany jiných vyznání, s reprezentanty jiných náboženství a také s ateisty, agnostiky atd.

Nynější papež František I. přišel ale s ještě jiným termínem. Církev se údajně musí stát „polní nemocnicí“. A já se ptám: Není tato polní nemocnice, jakou on chce z Církve udělat, právě důsledkem toho, že Církev přestala na II. vatikánském koncilu být hradem, z něhož, jak trefně napsal G. K. Chesterton, lze „elegantně plivat na kolemjdoucí“?

Inu, plivat rozhodně nebudeme a nechceme. To však neznamená, že se vzdáváme myšlenky na návrat k té Církvi, která byla nedobytnou pevností, jejíž hradby odolaly útokům nepřátel. Papež bl. Pius IX. vydal r. 1864 svůj Syllabus, v němž jasně a nekompromisně odsoudil hereze liberalismu, německého hegeliánského panteismu a marxistického socialismu. Sv. Pius X. podobným způsobem r. 1907 v encyklice Pascendi a v dekretu Lamentabili pranýřoval lstivé vnitrocírkevní kacířství modernismu, který relativizoval zjevené Boží pravdy a zpochybňoval věrohodnost Písma sv., zvláště zázraky Kristovy. Taktéž ctihodný sluha Boží Pius XII. r. 1950 odmítl v encyklice Humani generis nauku irenismu, hlásající, že prý nekatolická náboženství a sekulární ideje mohou Církev obohatit, a teze o vzniku člověka z více než jednoho páru. K tomu ještě přistupují četné další dokumenty magisteria těchto i jiných papežů, např. r. 1884 protizednářská encyklika Lva XIII. Humanum genus, r. 1937 protikomunistická encyklika Pia XI. Divini redemptoris a protinacistická Mit brennender Sorge atd. Mnohé další dokumenty papežského magisteria té doby odsuzují ekumenismus, pokud znamená něco jiného než návrat odloučených křesťanů k jednotě se stolcem sv. Petra, náboženskou svobodu, která klade rovnítko mezi pravdu a blud, a etický relativismus, zvláště pak ve věci nerozlučitelnosti manželství. (Pokračování textu…)

Opevněná tvrz nebo polní nemocnice? Read More

Mons. Schneider: Bůh bude soudit biskupy za to, že nežádali papeže, aby ukončil zmatek

Mons. Athanasius Schneider

27. listopadu 2017 (LifeSiteNews) – Jeden z nejznámějších biskupů světa vyslovujících se k současné krizi v Církvi řekl, že při Posledním soudu se Bůh zeptá dnešních katolíků, kteří tuto krizi ignorují, proč nežádali papeže, aby zmatek v Církvi ukončil.

Biskup Athanasius Schneider, pomocný biskup v kazachstánské Astaně, řekl v rozhovoru s Michaelem Mattem z listu The Remnant, že skutečnými přáteli papeže jsou ti kardinálové, biskupové a laici, „kteří veřejně vyjadřují své znepokojení těmito velice závažnými věcmi, stave, zmatení v Církvi.“ Obavy a výzvy k objasnění nazval „skutkem lásky k papeži“ a dodal, že je přesvědčen, že až bude papež stát před Božím soudem, „bude vděčný kardinálům, biskupům i laikům, kteří ho vyzývali k jasnosti.“ [1] (Pokračování textu…)

Mons. Schneider: Bůh bude soudit biskupy za to, že nežádali papeže, aby ukončil zmatek Read More

Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů

Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5-8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.

Je známo, že Katolická církev, především papežové, komunismus ostře odsuzovali. Už bl. Pius IX. r. 1846 ve své nástupní encyklice „Qui pluribus“ pranýřuje ideje socialismu a komunismu jako zvrácené, což opakuje ještě v řadě dalších dokumentů, zejména v „Syllabu“ z r. 1864. Prohlášení odsuzující marxistický komunismus vydal i jeho nástupce Lev XIII. v encyklice „Quod apostolici muneris“ r. 1878 označuje jej označuje za „smrtelnou nákazu“. Bylo to krátce po povstání pařížských komunardů r. 1871, kdy revolucionáři zavraždili mimo jiné i pařížského arcibiskupa Darboye. Nejvýstižněji se však proti komunismu vyjadřuje ve své sociální encyklice „Rerum novarum“, která odmítá jak tvrdý, bezohledný kapitalismus, tak i socialismus a komunismus. Lev XIII. připomíná nezbytnost a nezcizitelnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Lvův nástupce sv. Pius X. hned ve své nástupní encyklice „E supremi“ r. 1903 varuje před nebezpečím komunismu, jenž hrozí ovládnout celý svět a nastolit hrůzovládu. (Pokračování textu…)

Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů Read More

Proč dnes Církev neevangelizuje muslimy?

Tuto otázku položila redakce polského katolického webu pch24.pl světícímu biskupovi z kazašské Astany mons. Athanasiovi Schneiderovi. Odpověděl následovně:

„Toto je důsledek relativismu, který pronikl hluboko do církevních struktur. Konstituce II. vatikánského koncilu Lumen Gentium v čl. 16 říká, že s muslimy uctíváme stejného Boha. Katolická církev ale učí, že Bůh je trojjediný: Otec, Syn a Duch Svatý. Muslimové však toto kategoricky popírají a pokládají za rouhání. Neuctíváme tedy s nimi v žádném případě stejného Boha.

(Pokračování textu…)

Proč dnes Církev neevangelizuje muslimy? Read More

Výklad 2. vatikánského koncilu a jak je tento výklad spojen se současnou krizí církve

Mons. Schneider

Současná situace nebývalé krize církve je srovnatelná s všeobecnou krizí ve 4. století, kdy drtivá většina episkopátu byla nakažena arianismem, který zaujal v životě církve dominantní postavení. Musíme se snažit dívat se na tuto situaci realisticky a současně v nadpřirozeném duchu – s hlubokou láskou k naší matce církvi, která trpí spolu s Kristem kvůli obrovskému zmatku v doktrinálních, liturgických a pastoračních otázkách.

Musíme obnovit svou víru, že církev je v bezpečí v rukou Krista, který vždy zasáhne a obnoví církev v okamžicích, kdy se zdá, že se loďka církve převrhne, jak tomu je v dnešní době.

Co se týče postoje vůči 2. vatikánskému koncilu, musíme se vyhnout dvěma extrémům: naprostému odmítnutí (jak to činí sedevakantisté a část Kněžského bratrstva svatého Pia X. (SSPX)), a na druhé straně „dogmatizaci“ veškerých výroků koncilu. (Pokračování textu…)

Výklad 2. vatikánského koncilu a jak je tento výklad spojen se současnou krizí církve Read More

Biskup v USA vyzývá ke svatému přijímání do úst a vkleče

MADISON, Wisconsin, 13. dubna 2017 (LifeSiteNews) — Biskup Robert Morlino z diecéze Madison v americkém státě Wisconsin vyzval celou diecézi od letošního podzimu k přijímání Eucharistie vkleče do úst v zájmu zvýšení úcty k reálné přítomnosti Krista v Nejsvětější svátosti. Biskup tento požadavek vyslovil 11. dubna v kázání při misse christmatis, při níž se světí oleje užívané k udělování svátostí ve farnostech v celé diecézi. „Chci vás požádat, abychom společně směřovali k větší úctě při přijímání Eucharistie. Chci vás požádat, abyste povzbuzovali věřící ke svatému přijímání do úst a vkleče,“ prohlásil ke konci své promluvy. „Přijímání do úst je bezesporu uctivější. Uvolněné chování se k tomu nehodí. Vyzývám vás k tomu, aby se od podzimu školní děti učily přijímat do úst.“

Až do 60. let 20. století katolíci všude na světě přijímali Eucharistii vkleče a do úst. Praxe podávání svatého přijímání na ruku vznikla z neposlušnosti původně v Holandsku. Kvůli rozšíření nedovoleného přijímání na ruku papež Pavel VI. k této praxi udělil indult listem Posvátné kongregace pro bohoslužbu z roku 1969.

Tiskový mluvčí madisonské diecéze Brent King řekl portálu LifeSiteNews, že přijímání Eucharistie tradičním způsobem, tedy vkleče a do úst, přispívá k větší úctě „vnějším postojem“ tělesného sklonění, jež je výrazem „vnitřní dispozice“ pokořit se před Bohem. Svatý Pavel v listě Filipanům napsal, že „při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno.“  (Pokračování textu…)

Biskup v USA vyzývá ke svatému přijímání do úst a vkleče Read More

Dialog se Světovým luterským svazem za cenu katolické identity

31. říjen 2016 platí jako předvečer protestantského jubilea počátku reformace. Toho dne cestoval papež František do švédského města Lundu. Tam byl r. 1947 založen Světový luterský svaz. Pod touto organizací zastřešující 145 luteránských denominací se nachází 70 milionů protestantů. V Lundu podepsali papež František za Katolickou církev a Munip Jounan za Světový luterský svaz „Společné prohlášení“.

Dva texty v rozporu

V úvodu stojí,

  • že  „tím zahajujeme oslavu 500 let reformace“…
  • dále „vyjadřujeme lítost před Kristem, že luteráni a katolíci zranili viditelnou jednotu Církve. …“
  • dále „mnozí členové našich společenství touží po tom, aby mohli přijímat eucharistii ve společné večeři Páně jako konkrétní vyjádření plné jednoty. …“
  • protože „máme povinnost posunout se od konfliktu ke vzájemnému společenství, vznášíme tento požadavek jakožto údy jednoho Kristova těla, jehož jsme se stali součástí po křtu. …“

Podle katolického katechismu se věřící svátostí křtu stávají údy Těla Kristova. Pod pojmy ‚Církev’ a ‚Tělo Kristovo‘ chápe dogmatická koncilová konstituce Lumen gentium pod č. 8 následující: Ježíš Kristus „ustanovil svoji svatou Církev … zde na zemi jako viditelnou a nezrušitelnou instituci. … Toto ustanovené zřízení s hierarchickými orgány a zároveň tajemné Tělo Kristovo, viditelné shromáždění a zároveň duchovní společenství … představují jedinou komplexní skutečnost – jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev…. Tato Církev se realizuje v Katolické církvi, která je vedena nástupcem Petrovým a biskupy, kteří jsou s ním v jednotě. To ale nevylučuje, že mimo tuto instituci se nacházejí rovněž mnohé elementy posvěcení a pravdy.“ To platí zejména pro odloučené sesterské církve pravoslaví a církevní „společenství“ protestantismu.

V dekretu o ekumenismu je psáno: „…jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“ (Unitatis redintegratio Nr. 3). (Pokračování textu…)

Dialog se Světovým luterským svazem za cenu katolické identity Read More

Pastorační revoluce

Již nejméně 50 let je možno pozorovat, že termín „pastorace“ se stal nejužívanějším a zároveň nejzneužívanějším termínem v životě Církve. Počátky toho je nutno hledat u posledního koncilu, který z vůle papežů Jana XXIII. a Pavla VI. byl stanoven jako „pastorační“. To znamenalo, že koncil neměl v úmyslu formulovat nová dogmata a také to neudělal.

V pokocilní době ale se stalo toto pastorační chápání téměř všeobecným, často i prostředkem na ospravedlnění doktrinálních, mravoučných a liturgických bludů. Kněží usilující o likvidaci čistoty katolické víry používají pojem „pastorace“ neustále jako základnu, z níž mohou beztrestně ničit křišťálovou víru prostých lidí. Zneužívání termínu „pastorace“ se tak stává v naší době činnosti antipastorační. Děje se tak vždycky, když představitelé duchovenstva používají cizích a pokoutních nauk, které podněcují ke stylu života v rozporu s Boží vůlí, čímž vystavují duše nebezpečí ztráty věčného života. Taková činnost je duchovním zločinem, protože osoby, které ji provádějí – a jsou mezi nimi bohužel i biskupové a kardinálové – nevedou stádo na pastvu pravdy a Božích milostí, naopak jim jako vzor slouží tento svět (Řím 12, 2). Tito pastýři kladou ducha tohoto světa za vzor i svému stádu a uklidňují svědomí lidí, že mohou klidně žít v rozporu s Boží vůlí, jež byla jasně vyjádřena šestým přikázáním a principem nerozlučitelnosti manželství. (Pokračování textu…)

Pastorační revoluce Read More

Papež pro naši dobu (3)

P. Linus Clovis

Pohoršení předpověděl sám Pán

Svatý Augustin vysvětluje, že vždy budou existovat biskupové, kteří se podobají Dobrému pastýři, a jiní, kteří představují „člověka najatého za úplatu“. Felicii, panně, která truchlila nad pohoršeními, jež tehdy pustošila Církev, napsal:

Napomínám tě, aby ses nedala příliš znepokojit pohoršeními, jež byla vskutku přesně předpovězena, abychom si, až k nim dojde, vzpomněli, že byla předpovězena, a nedali se tím znepokojit. Vždyť je v Evangeliu předpověděl sám Pán. „Běda světu, že svádí ke hříchu! Pohoršení sice musejí přicházet, ale běda tomu člověku, skrze kterého pohoršení přichází“ (Mt l8,7)…. Jsou proto takoví, kteří zastávají pastýřský úřad tak, že bdí nad stádem Kristovým, a jsou i ti, kdo jej mají kvůli časným poctám a světským výhodám. Tyto dva druhy pastýřů, ač jednotlivci umírají a uvolňují místo dalším, zůstanou v Katolické církvi stále, dokud nenastane konec času a Pán nepřijde k soudu. [1]

Proč tato zkouška

Je jasné, že cesta Církve po vlnách dějin nebyla vždy klidná a pokojná. Před pouhými padesáti lety vichřice 2. vatikánského koncilu zadula tak prudce, až se zdálo, že se Církev potopí. Po krátkém utišení se vítr opět zvedl, a zdá se, že ještě divočeji. (Pokračování textu…)

Papež pro naši dobu (3) Read More

Proč je liturgie opravdu klíčem ke všemu

Nic není tak velikého jako Eucharistie. Kdyby byl Bůh měl něco vzácnějšího, byl by nám to dal.

Sv. Jan Maria Vianney

Když jsem poprvé vstoupil do baziliky sv. Petra v Římě, byl jsem ohromen. Tento největší klenot křesťanské architektury ve mně vyvolal neuvěřitelný úžas budící pocit malosti. Vešel jsem z prosluněného náměstí venku do prostorného interiéru tohoto chrámu chrámů, který mě úplně pohltil. Toto majestátní svědectví nesmírné slávy Boží z kamene, mramoru a zlata způsobilo, že jsem si jasně uvědomil svou bezvýznamnost.

Žádné náboženství v dějinách světa nikdy neinspirovalo takové chrámy. Žádné pohanské božstvo si nemohlo nárokovat takové vzedmutí lidské vynalézavosti, umu a dovednosti, jaké se projevily ve službách uctívání pravého Boha. Množství i kvalita architektonických, výtvarných a hudebních uměleckých děl, poezie i teologických pojednání, která spatřila světlo světa za dvacet století katolicismu, bere dech. Neexistuje větší zdroj inspirace než Ten, od něhož máme všechno – život, nadání, radosti, věčnost. Uctíváme-li Ho nejkrásnějšími díly, jakých je naše tvořivost schopna, jen tím všechno, co jsme a co máme, vracíme Tomu, od něhož jsme to dostali. „Každý dobrý dar, každý dokonalý dar pochází shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny, ani střídání světla a stínu“ (Jak 1,17).

Je tedy zcela namístě, že nám Bůh přikazuje, abychom se mu klaněli. Jsme stvořeni k tomu, abychom Ho poznávali, milovali Ho a sloužili Mu na tomto světě, a tak abychom s Ním byli navěky šťastní v nebi. Domníváme se, že stačí to plnit podle našeho vlastního uvážení? Nevyžaduje od nás Bůh, abychom činili, co přikazuje On? Což není Bohem žárlivým v pravém smyslu toho slova, který od nás očekává to, co Mu právem náleží, tedy to, co máme nejlepšího?

Bylo tomu tak vždy. Většina lidí zná biblický příběh o Kainovi, který zabil svého bratra Ábela, ale nemnozí dokáží říci, co u Kaina vyvolalo vražedný vztek. Byla to závist – závist, která vznikla, protože Ábelova oběť se Bohu líbila více než Kainova.

Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej (Gn 4,2-8).

„Proč jsi tak vzplanul?“ zeptal se Hospodin. „A proč náš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Když Ábel obětoval Bohu, přinesl v oběť to, co měl nejlepšího. Obětoval své prvorozené ovce, přičemž dal Bohu nejen to nejlepší ze svého stáda, ale „z jejich tuku“, to znamená jejich nejvíce ceněnou část. Nic si neponechal pro sebe, neodložil si části, které ve skutečnosti chtěl sám. Protože šlo o naprosté odevzdání, jeho modlitba se Bohu líbila. (Pokračování textu…)

Proč je liturgie opravdu klíčem ke všemu Read More

Kardinál Burke: Tvrdit, že islám ctí křesťanského Boha, a je tedy mírumilovný, je „vysoce pochybné“

Raymond Leo kardinál Burke

ŘÍM 30. srpna 2016 (LifeSiteNews) — Tvrdit, že katolíci a muslimové uctívají téhož Boha a že islám je náboženstvím míru, je „vysoce pochybné“, řekl kardinál Raymond Burke v telefonickém rozhovoru s novináři.

Američan Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu. V současné době je patronem Suverénního řádu maltézských rytířů. Interview pro média se týkalo knižního rozhovoru s francouzským novinářem Guillaumem d’Alançonem, který nedávno pod názvem Hope for the World: To Unite All Things in Christ vyšel v angličtině a v němž se pan kardinál zabývá řadou kontroverzních témat, např. antikoncepcí a jejím vztahem k potratu, transgenderovými toaletami, svatým přijímáním pro znovusezdané rozvedené a krizí v Katolické církvi.

Nostra aetate, deklarace 2. vatikánského koncilu o vztahu Katolické církve k jiným náboženstvím, „není dogmatickým dokumentem“, uvedl Burke v odpovědi na otázku, zda katolíci a muslimové uctívají stejného Boha a zda jsou katolíci povinni věřit tomu, jak se o islámu vyjádřil 2. vatikánský koncil. Nostra aetate uvádí: „Církev také s úctou pohlíží na mohamedány, kteří uctívají jednoho Boha, živého a svébytného, milosrdného a všemohoucího, Stvořitele nebe a země, který mluvil k lidem a jehož příkazům, někdy i záhadným, se snaží podrobit, jak se podřídil Bohu Abrahám, jehož se islámská víra ráda dovolává […] očekávají den soudu, kdy Bůh všechny lidi vzkřísí a odmění. Proto si také velmi váží mravního života a uctívají Boha hlavně modlitbou, almužnami a postem.“1 (Pokračování textu…)

Kardinál Burke: Tvrdit, že islám ctí křesťanského Boha, a je tedy mírumilovný, je „vysoce pochybné“ Read More

Proti kardinálu Sarahovi: hořké a jedovaté plody ideologie

Žijeme v pozoruhodné době, kdy je možné veřejně odporovat kardinálovi Římskokatolické církve a ponižovat ho. Neznám kardinála Saraha osobně, ale z jeho spisů mám dojem, že dát se ponižovat považuje za užitečný prostředek duchovního života. Musím však žasnout nad absencí jakéhokoli smyslu pro otcovský zájem a milosrdenství v Roce milosrdenství.

Zdá se, že nesmysly, které P. Lombardi chrlí ve snaze obhajovat neobhajitelné, jsou bez hranic.1 Doufejme, že až se tohoto břemene zbaví, což bude už brzy, bude se moci vrátit k duchovně prospěšnějším činnostem. Z jeho objasnění jasně zaznívá ideologie, která je základem odmítnutí výzvy kardinála Saraha, aby se kněží při celebraci Mše sv. vrátili k tradičnímu postoji. Jde o ideologii, která už dlouhá léta brání Církvi v návratu k liturgickému životu nezbytnému k tomu, aby mohla plnit své poslání ve světě, ideologii, která nemá žádnou oporu v Tradici a de facto je rozchodem s ní. Každý, kdo dosud věří, že Mše Pavla VI. představuje kontinuitu s římským ritem katolické Tradice, by se měl rychle probrat. (Pokračování textu…)

Proti kardinálu Sarahovi: hořké a jedovaté plody ideologie Read More

Kardinál Sarah zopakoval svoji výzvu k celebraci „ad orientem“

Robert kardinál Sarah

Konference o svaté liturgii pod názvem Sacra Liturgia VK 2016 byla zahájena v úterý 5. 7. 2016 v Londýně. Kardinál Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti během, během své přednášky řekl : „Je velmi důležité, abychom se tak brzy jak je to možné, navrátili ke společnému směru modlitby věřících a kněží – směrem k východu nebo alespoň směrem k apsidě – k přicházejícímu Pánu.“ Zdůraznil rovněž, že kněží mají důvěřovat tomu, že tato změna je „něčím dobrým pro Církev a pro věřící.“

Kdy a jak změnu uskutečnit, je podle ghanského kardinála otázkou „pastorační moudrosti.“ Kardinál ovšem navrhnul konkrétní časový bod, kdy se změnou začít. Je to datum 27. 11. 2016, což je první adventní neděle následujícího církevního roku.

Britský list Catholic Herald hodnotí vystoupení kardinála Saraha tak, že jde o největší liturgické oznámení od vydání Motu Proprio Summorum Pontificum v létě 2007 papežem Benediktem. (Pokračování textu…)

Kardinál Sarah zopakoval svoji výzvu k celebraci „ad orientem“ Read More

Kardinál Sarah : „Kněží by měli celebrovat ad orientem“

Robert kardinál Sarah

Řím: Robert kardinál Sarah, prefekt římské Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, požaduje po kněžích, aby celebrovali mši svatou ad orientem. Znamená to směřovat modlitbu celebranta v křesťanské liturgii směrem k východu – vycházejícímu Slunci, které symbolicky představuje navracejícího Krista.

Tento směr modlitby musel platit již v časech prvních apoštolů – neboť je doložen již v druhém století po Kristu.

Teprve až po 1500 letech existence křesťanství uskutečnil Martin Luther zlom v této praxi a zavedl celebraci versus populum (otočení k lidu). K tomu byly otočeny oltáře a vytvořeno to, co je dnes nazýváno jako „lidový oltář“. Protestantismus se tak v této oblasti – stejně jako v liturgii a svátostech – odloučil od křesťanské tradice. (Pokračování textu…)

Kardinál Sarah : „Kněží by měli celebrovat ad orientem“ Read More

Nedostatek kněží v Katolické církvi je důsledkem sebepoškozování

Anthony Esolen

Řekněme, že máte dvouhlavňovku a namíříte ji na vlastní nohu. Stisknete spoušť a z poloviny vašich prstů jsou krvavé cáry. Potom se pomodlíte: „Uzdrav mě, Pane, vždyť jsem chromý!“ Chvilku pajdáte po světě, stěžujete si, že existují kopce, a těšíte se na dobu, až je Pán srovná a vyplní údolí, abyste se nemusel tolik opírat o berli. Přesto s sebou pořád vláčíte pušku a každý rok zopakujete stejný experiment v nové a vylepšené verzi. Na jedné noze už vám z kotníku zbyla jen tříšť a z druhé nohy je rozdrcená kaše. Vy se ale stále modlíte: „Uzdrav mě, Pane, pomoz mi, abych zase chodil zpříma!“

Po mnoha letech belhání nakonec dojdete k přesvědčení, že Pán nezpůsobí, aby vám nohy opět dorostly, a začnete si říkat, že kulhat je dobré: umožňuje nám to zažít dobrodiní invalidního křesla, vyhrazených parkovacích míst, nebezpečí gangrény a předčasné smrti. Neznamená to však, že se změnilo všechno, čemu věříte. Stále ještě jste nadšený tou puškou. K líci zbraň, zamířit, pal.

Katolická církev zoufale potřebuje kněze. Před vypuknutím nesprávných liturgických praktik, které neschválila konstituce Sacrosanctum Concilium 2. vatikánského koncilu, jich měla spoustu. Matematik a programátor David Sonnier nakreslil graf prudkého poklesu povolání po koncilu v podobě asymptotické křivky, kterou se sžíravou ironií nazývá „funkce úpadku nového jara“. Došel k závěru, že nám chybí 300 tisíc kněží, kteří by dnes byli mohli sloužit Božímu lidu. Svým studentům ukazuje data, říká jim, že jde o údaje o studentech přihlášených na jistou vysokou školu, a vyzve je, aby odhadli, co se stalo. Tak nebo onak odpovídají, že dotyčná škola musela v roce 1965 udělat nějaké strašlivě špatné rozhodnutí. (Pokračování textu…)

Nedostatek kněží v Katolické církvi je důsledkem sebepoškozování Read More

Největším nebezpečím pro katolickou víru jsou neomodernisté uvnitř Církve!

PhDr. Radomír Malý

Ve svém mladším věku jsem si nikdy nemyslel, že se dočkám doby, kdy největší hrozba pro katolickou víru povstane z vlastních řad. Drzost neomodernistické sekty, která jako rakovina prostupuje všemi orgány Katolické církve, si v ničem nezadá s komunistickou nebo liberální protikatolickou agitací, ba v lecčems ji ještě překonává. To se týká zejména církevních dějin.  Dokazuje to článek doc. dr. Tomáše Petráčka v dominikánském teologickém periodiku „Salve“ 4/15 pod názvem „Syllabus omylů piánské církve“.

Celou statí se samozřejmě vine jako špinavá niť známá tiráda o pronásledování „myslících“ katolíků za éry papežů Piů, především sv. Pia X., autora známých protimodernistických dokumentů. Jenže to není všechno. Petráčkův článek je plný urážek celé Církve před II. vatikánským koncilem (dále jen DVK) a očividně se snaží vyvolat dojem, že Církev od Tridentského koncilu až do DVK vlastně nebyla tou pravou katolickou, nýbrž pouhou „piánskou“ církví, jež postrádala ortodoxii, jak ostatně sám termín „piánská církev“ v titulku napovídá. I když to nikde výslovně neříká, tak z jeho článku plyne, že Církev na Tridentském sněmu se svojí protireformační rétorikou odchýlila od údajné „pravověrnosti“ prvotní církve. Tuto „herezi“ potom dovedli ad absurdum papežové bl. Pius IX. svým „Syllabem“ r. 1864 a sv. Pius X. svými dokumenty „Pascendi“ a „Lamentabili“ r. 1907.

Sami se prý podle Petráčka dopustïli 7 „věroučných“ bludů. Jsou to: (Pokračování textu…)

Největším nebezpečím pro katolickou víru jsou neomodernisté uvnitř Církve! Read More

Omylnost papežů (1.)

Katolická nauka o učitelské autoritě papeže je docela jasná, ale mnoho lidí ji velmi špatně chápe. Jeden nekatolický přítel se mě nedávno zeptal, jestli papež může teoreticky zvrátit učení Církve o homosexualitě. Tázal se: „On by k tomu nemohl prostě učinit prohlášení ex cathedra, nebo ano?”  Tedy ne, to by nemohl. Tak to zkrátka nefunguje. Někteří lidé se domnívají, že katolická nauka říká, že papež je neomylný, nejen když vydává prohlášení ex cathedra, ale ve všem, co dělá a říká. Tak tomu ale jednoduše není. Katolická nauka připouští, že se papežové mohou dopouštět vážných omylů, dokonce i omylů, které se jistým způsobem týkají věroučných otázek.

Mnoho katolíků to všechno ví, ale často špatně chápou papežskou autoritu i v jiných směrech. Někteří se domnívají, že katolík je povinen přijímat učení papeže, jen když ho papež předkládá jako neomylné. To není pravda. Navzdory tomuto „minimalistickému“ postoji je mnoho toto, co katolíci musejí schvalovat, i když se to nepodává jako neomylné. Jiní se domnívají, že katolík musí víceméně souhlasit s každým názorem či rozhodnutím papeže ve věcech týkajících se teologie, filosofie, politiky apod., i když nejsou předkládány jako neomylné. To však rovněž není pravda. V rozporu s tímto „maximalistickým“ názorem existuje mnoho věcí, které katolíci mají pouze s úctou uvážit, avšak nemusejí s tím nutně souhlasit. Katolická nauka je jako vždy vyvážená, je to střed mezi extrémy – v tomto případě mezi extrémem minimalistickým a maximalistickým. Má však také své nuance, a abychom jim porozuměli, je třeba rozlišovat některé věci, které se často ignorují. (Pokračování textu…)

Omylnost papežů (1.) Read More

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny

Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy


V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.

V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).

Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i]. (Pokračování textu…)

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny Read More

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (2): Naslouchání: podmínky a problémy rodin

Tato část se snaží podat sociologické postřehy týkající se některých otázek souvisejících s rodinou. Chybí v ní však kvantitativní údaje o tom, v jaké míře se některé jevy vyskytují, což je zásadní vada jakéhokoliv sociologického zkoumání. Zaměřuje se především na vnější faktory, které nepříznivě ovlivňují rodinu, a ohledně potřebných vnitřních disposic zmiňuje jako negativní blíže dále nespecifikovanou „krizi víry“. Chybí tu údaje o tom, jak mnoho katolíků nevěří v některá učení církve, jako jsou nerozlučitelnost manželství, těžká hříšnost potratů, antikoncepce, umělého oplodnění a sodomie atd., a údaje o rozdílech v tomto mezi různými oblastmi světa.

Společensko-kulturní kontext

V bodě 5 se vyskytuje několik výrazů, jejichž význam není příliš jasný. Jedná se o „komplexnost“ rodiny, „větší svobodu výrazu“[i]. Rovněž není zmíněno, v čem spočívá „antropologicko-kulturní změna“ vyžadující „diversifikovaný přístup“. Kromě toho řeč o antropologické změně naznačuje bludné tvrzení, že by se mohla měnit i sama lidská přirozenost.

V tomto bodě je též vzpomenuta „krize víry“, která často přispívá ke krizím rodiny. To je správná poznámka; ne tedy „nové letnice“ po Druhém vatikánském koncilu. Ohledně „krize víry“ není jasné, zda se jedná obecně o nepřijímání existence Boha, božství Ježíše Krista a dalších známých pravd víry nebo o nepřijetí učení církve vztahující se nějak k manželství či lidské sexualitě (jako je nerozlučitelnost manželství; hříšnost smilstva, antikoncepce, umělého oplodnění, potratů, sodomie). Myslím, že v soužití manželů a rodiny se negativně projevuje obojí, přičemž to druhé se stává snadno zdrojem konfliktů mezi manžely. (Pokračování textu…)

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (2): Naslouchání: podmínky a problémy rodin Read More