Category Archives: Feser, Edward
Omylnost papežů (3.)
Omyly papežů
Protože Církev připouští, že katolíci za jistých okolností mohou legitimně nesouhlasit s výroky 3. kategorie, nemluvě o kategorii 4. a 5., vyplývá tedy z katolické nauky, že je možné, aby se papežové ve výrocích kterékoli z těchto kategorií mýlili. Dokonce je možné, aby se papež mýlil radikálněji, pokud mimo rámec svého mimořádného Magisteria učiní něco, co odporuje některému výroku 1. nebo 2. kategorie. Rovněž je možné, aby papež upadl v omyl jiným způsobem, například uskutečňováním nemoudré politiky nebo nemravností v osobním životě. S výjimkou toho, že by papež zavázal Církev k herezi, je skutečně možné i to, aby papež Církev vážně poškodil. Jak kdysi řekl kardinál Ratzinger, když byl dotázán, zda Duch svatý hraje nějakou roli při volbě papeže:
Řekl bych ne v tom smyslu, že by Duch svatý papeže vybral, protože existuje až příliš mnoho opačných případů papežů, které by Duch svatý evidentně nevybral. Řekl bych, že Duch svatý nad touto věcí přesně vzato nepřebírá kontrolu, nýbrž nám jako dobrý vychovatel dává velký prostor, velkou míru svobody, aniž by nás zcela opustil. Roli Ducha je tedy třeba chápat v mnohem pružnějším smyslu, ne jako by nám diktoval kandidáta, pro kterého musí člověk hlasovat. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nabízí, je to, že nedojde k naprosté destrukci. (Citováno v: John Allen, Conclave: The Politics, Personalities, and Process of the Next Papal Election, NewYork: Image, 2013).
Zde je několik příkladů papežů, kteří se mýlili, v některých případech mimořádně závažně:
Omylnost papežů (2.)
Pět kategorií výroků Magisteria
Kdy tedy musí katolík souhlasit s papežským výrokem, který není neomylný? Kdy může s takovým výrokem nesouhlasit? Výborně to vysvětloval kardinál Josef Ratzinger (příští papež Benedikt XVI.) v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry. Patrně nejdůležitějším dokumentem v tomto směru je instrukce Donum veritatis: O církevním povolání teologa, i když existují i další významná vyjádření. Kardinál Avery Dulles uvádí, že podle Donum veritatis můžeme rozlišovat čtyři obecné kategorie výroků Magisteria (viz Dullesův esej „The Magisterium and Theological Dissent”, in: The Craft of Theology. Srov. rovněž kapitolu 7 Dullesovy knihy Magisterium.) Jak však vyplývá z jiných Ratzingerových prohlášení, zdá se, že Dullesova čtvrtá kategorie směšuje výroky se dvěma různými stupni autoritativnosti. Když je od sebe odlišíme, je jasné, že ve skutečnosti existuje pět obecných kategorií výroků Magisteria. Jsou to tyto:
1. Výroky, které s definitivní platností předkládají Bohem zjevené pravdy, neboli dogmata v přísném smyslu slova. Příkladem by byla kristologická dogmata, nauka o prvotním hříchu, těžká nemravnost přímého a dobrovolného zabití nevinné lidské bytosti apod. Jak poznamenává Dulles, podle katolické nauky musí s výroky této kategorie souhlasit každý katolík „božskou a katolickou vírou“. Žádný legitimní nesouhlas není možný.
2. Výroky, které s definitivní platností předkládají pravdy, jež nejsou zjevené, ale s pravdami zjevenými těsně souvisejí. Příkladem by byla mravní nauka, např. nemorálnost euthanasie, a nauka, že kněžské svěcení je vyhrazeno mužům. Podle Donum veritatis musejí být výroky v této kategorii „pevně přijaty a zachovávány“ všemi katolíky. Ani zde není legitimní nesouhlas možný.
3. Výroky, které nikoli s definitivní platností, ale závazně objasňují zjevené pravdy. Dulles uvádí, že „do této kategorie spadá větší část učení Druhého vatikánského koncilu, který se zřekl nových doktrinálních definicí“ (The Craft of Theology, str. 110). Podle Donum veritatis katolíci musejí výroky této kategorie přijímat „s náboženským podřízením vůle a rozumu“. Vzhledem k jejich povaze, která není definitivní, není souhlas náležející těmto výrokům tak absolutní jako u výroků v 1. a 2. kategorii. Náležitý postoj je souhlasit s nimi, avšak v zásadě je možné, že i velmi silná presumpce v jejich prospěch může být něčím překonána. Donum veritatis říká:
Omylnost papežů (1.)
Katolická nauka o učitelské autoritě papeže je docela jasná, ale mnoho lidí ji velmi špatně chápe. Jeden nekatolický přítel se mě nedávno zeptal, jestli papež může teoreticky zvrátit učení Církve o homosexualitě. Tázal se: „On by k tomu nemohl prostě učinit prohlášení ex cathedra, nebo ano?” Tedy ne, to by nemohl. Tak to zkrátka nefunguje. Někteří lidé se domnívají, že katolická nauka říká, že papež je neomylný, nejen když vydává prohlášení ex cathedra, ale ve všem, co dělá a říká. Tak tomu ale jednoduše není. Katolická nauka připouští, že se papežové mohou dopouštět vážných omylů, dokonce i omylů, které se jistým způsobem týkají věroučných otázek.
Mnoho katolíků to všechno ví, ale často špatně chápou papežskou autoritu i v jiných směrech. Někteří se domnívají, že katolík je povinen přijímat učení papeže, jen když ho papež předkládá jako neomylné. To není pravda. Navzdory tomuto „minimalistickému“ postoji je mnoho toto, co katolíci musejí schvalovat, i když se to nepodává jako neomylné. Jiní se domnívají, že katolík musí víceméně souhlasit s každým názorem či rozhodnutím papeže ve věcech týkajících se teologie, filosofie, politiky apod., i když nejsou předkládány jako neomylné. To však rovněž není pravda. V rozporu s tímto „maximalistickým“ názorem existuje mnoho věcí, které katolíci mají pouze s úctou uvážit, avšak nemusejí s tím nutně souhlasit. Katolická nauka je jako vždy vyvážená, je to střed mezi extrémy – v tomto případě mezi extrémem minimalistickým a maximalistickým. Má však také své nuance, a abychom jim porozuměli, je třeba rozlišovat některé věci, které se často ignorují.
