Ve svém věku jsem už pamětníkem lecčeho. Proto mohu srovnávat. Zvláště pak to, co je mi nejdražší: Církev. A tady zjišťuji, že co se dnes nazývá Římskokatolickou církví, se diametrálně liší od toho, co se tak nazývalo v době mého dětství a dospívání.
Věrouka
Jako chlapec jsem chodil do náboženství, i když to v 50. letech bylo spojeno s obětmi pro mne i pro mé rodiče. Tam jsme se skutečně učili pravdy víry, nehráli si ani neřešili nějaké kvízy apod. První svatá zpověď, sv. přijímání, ministrování….. všechno bylo jasné mimo jakoukoliv pochybnost: v Eucharistii je přítomen Pán Ježíš, tentýž, který se vtělil do lůna Panny Marie, narodil se v Betlémě, učil lid, byl ukřižován, vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa a seslal Ducha Svatého. Tohoto Ježíše jsem přijal při prvním sv. přijímání a poté v následujících. Toho Ježíše, který při mši sv. zpřítomňuje svoji kalvarskou oběť za spásu mou i mnohých, proto je rouhavé považovat liturgii za jakési show k oslavě jednoty společenství. Věčné světlo nad svatostánkem neustále člověku připomínalo: tady je Kristus, Spasitel. Chrámy byly otevřeny nejen ke mši sv., ale i k soukromé adoraci. Neexistovalo, aby se v kostele lidé bavili, kdo přišel, ihned zaklekl k modlitbě….. Všechno bylo jasné, jednoduché a srozumitelné.
Jenže dnes jakoby „to všechno vodnééés čas“, jak zní jedna starší píseň. V kostelech se lidé běžně baví jako na perském trhu (pak jdou ale klidně k přijímání), soustředit se k soukromé modlitbě není snadné. Že NOM vypadá úplně jinak než mše mého dětství a mládí, při níž jsem poprvé přijímal Spasitele, je zřejmé a bylo už o tom napsáno mnoho. Srovnání současného NOMu (zejména těch jeho extrémních podob, které se čím dál víc stávají normalitou) a mše svaté, při níž jsem jako 9letý chlapec přijímal r. 1956 svátostného Spasitele, ve mně vyvolává čím dál větší šok a zároveň rozhořčení, kdy musím konstatovat: ta dnešní liturgie je něco úplně jiného, co s mým prvním přivítáním Pána v srdci nemá již absolutně nic společného.
Kde je problém? V tom, že nauka, kterou jsem nasával v hodinách náboženství, byla tenkrát jasná. Dnes už není. Tenkrát jsem věděl s neomylnou jistotou, že konsekrovaná hostie je Tělem Spasitelovým, jenž je v Eucharistii dle definice tridentského koncilu přítomen „vere, realiter, substancialiter“ (pravdivě, skutečně, podstatně). V 60. letech Holandský katechismus tuto pravdu zpochybnil naukou o „transsignifikaci“ a „transfinalizaci“, chléb a víno po vyslovení konsekračních slov prý jenom mění své znamení a svůj účel. Další zmatené teorie následovaly, pravá nauka o transsubstanciaci (přepodstatnění) se dnes v NOM prostředí jen zřídkakde hlásá. Většinou uslyšíte, že jde o „symbol jednoty společenství“ apod., všechno dvojznačně a nesrozumitelně formulováno. Proč by potom věřící prožívali mši sv. s nábožnou úctou, když přítomnost Krista v Eucharistii je pouhým nejasným „symbolem“? Proč by se před svatostánkem nepobavili a nepostěžovali si, jak jsou nemožní jejich zeť nebo snacha?
(Pokračování textu…)
V takové Církvi jsem nebyl ani křtěn, ani biřmován, ani nepřistoupil k první sv. zpovědi a k prvnímu sv. přijímání Read More
