Jekill a Hyde papeže Františka?

Letošního 22. února vydala vatikánská Kongregace pro nauku víry dokument, který kategoricky prohlašuje žehnání homosexuálním a lesbickým párům za nepřípustné. Podepsal ho sám prefekt instituce kardinál Luís Ladaria. Kongregace tvrdí, že toto vyjádření schválil papež František. 15. března byla též zveřejněna odpověď kongregace na otázku: „Má Církev pravomoc žehnat homosexuálním párům?“ „Nemá.“ Konečně po dlouhé době nějaké prohlášení na obranu autentické víry a morálky! Tak si možná některý opravdový katolík s úlevou povzdechne. Jenže pozor, tak jednoznačné to vůbec není.

Jezuitský internetový portál „America“ publikoval článek redaktora Gerarda O´Connella, v němž on tvrdí, že papež sice dal souhlas k publikování uvedeného dokumentu, ale „ví svoje“, není prý o správnosti tohoto postoje zcela přesvědčen. Totéž píše i argentinská novinářka Elisabetta Piqué v deníku „La Nacion“. Oba žurnalisté jsou v blízkém, takřka důvěrném kontaktu s papežem Františkem. Connell se odvolává na promluvu papeže při poledním Anděl Páně v neděli 21.3., kde František vyzval k vydávání svědectví o Ježíši „ne teoretickým odsuzováním, ne projevy vyznačujícími se legalistickými požadavky nebo klerikálním moralismem, ale gesty lásky….“ Pontifik přímo nejmenoval kongregaci pro víru, nicméně oba zmínění novináři uvádějí, že právě její sdělení měl na mysli. „Nedivil bych se, kdyby se papež František k tomuto tématu v brzké době vrátil,“ píše Connell a připomíná známý Bergogliův výrok na adresu homosexuálů „kdo jsem já, abych soudil“.

Kdyby nešlo o žurnalisty, kteří jsou u něho „pečení vaření“, tak by se daly jejich články odbýt jako pouhá novinářská spekulace. Jenže právě oni v minulosti, když něco publikovali „z Františkovy kuchyně“, to s ním pokaždé osobně konzultovali a není důvod domnívat se, že by takový postup nyní opustili. Co si o tom máme myslet? Jde o jeden z pokusných balónků, aby ve Vatikánu zjistili, jak věřící budou na to reagovat? Nebo se František vůbec neřídí tím, co Církev vždy učila, ale reaguje tak, aby přizpůsobil její věroučná a mravoučná vyjádření náladám ve společnosti? A pokud se vyskytne nějaké prohlášení, které vyvolá kontroverze, tak není problém je nejprve zmírnit a potom zcela odvolat.

Největší bouři odporu proti vyjádření vatikánské kongregace vyvolaly osoby spojené s německou tzv. Synodální cestou. Ty již dlouhou dobu usilují o legalizaci homosexuálních svazků v Církvi, o kněžské svěcení žen, podávání sv. přijímání smilníkům a cizoložníkům atd. Biskup z belgických Antverp Johann Bonny se po publikaci prohlášení kongregace nechal slyšet, že se „stydí“ za svoji Katolickou církev. Není bez zajímavosti, že právě v době těchto kontroverzí papež přijal na soukromé audienci jezuitského kněze z USA Jamese Martina, bojovného zastánce legitimity homosexuálních svazků v Katolické církvi.

Bude tedy František nakonec revidovat to, co sám nejprve potvrdil? Změní uvedený dokument kongregace, která mu podléhá, a s nímž vyslovil souhlas? V pokoncilní církvi by to žel nebylo ani poprvé, ani naposled. Papež Pavel VI. také v dokumentu Memoriale Domini r. 1967 zakázal přijímání na ruku – nicméně nikdy nebyli postiženi ti, kteří tento zákaz nerespektovali. Tentýž papež také kategoricky odmítl v encyklice Humanae Vitae umělou antikoncepci – a stejný efekt: hlasatelé opačných názorů byli tolerováni a dokonce povyšováni do vyšších církevních funkcí. Papež Pavel poté sám kladně vyřizoval jednotlivým biskupským konferencím žádost o podávání na ruku, a kladný vztah k umělé antikoncepci je dnes téměř součástí výuky na většině teologických učilišť.

Vše vypadá, že i v kauze žehnání homosexuálním párům se půjde rovněž touto cestou. Je to populární a politicky korektní, a Církev přece musí mít „ruku přiloženou na tepu doby“, jak psal už Karl Rahner. Jenže jsou tady ještě ti zlí fundamentalisté, které nemůžeme jen tak ignorovat. Uklidníme je tedy nějakým prohlášením, které stejně učiníme bezzubým, neboť jeho principy nebudeme vymáhat. A až se žehnání homosexuálům a lesbám rozšíří, potom řekneme podobně jako předtím v případě podávání na ruku: je to už všeobecně používáno, nedá se nic dělat, musíme to akceptovat.

Zapomínají ale, že je zde ještě jeden významný činitel, který je schopen tomu udělat okamžitou přítrž: sám všemohoucí Bůh. O jeho zásah se modleme a ozývejme se uvnitř Církve proti kapitulaci jejich představitelů před tímto světem všude, kde máme příležitost.

PhDr. Radomír Malý