Křesťanství a jeho morálka mají jednu zásadu, kterou jeho okolí těžko přijímá, pokud je vůbec schopné ji pochopit. Vlastně ji mají zásadní problém přijmout i pochopit i všemožní sváteční a napůl „křesťané“. Ta zásada říká, že vedle morálně indiferentních skutků existují i skutky obejktivně dobré a objektivně zlé. A že NIKDY není možné konat zlo za účelem dobra. Že sebelepší úmysl nemůže omluvit objektivně zlé jednání. (Pokračování textu…)
Prorok Jeremiáš, přesvědčený o tom, že hřích lidu zatěžuje i jeho samého, volá s hořkým pláčem: „Kvůli našim hříchům jsme ztratili to krásné štěstí a radost, jakou mělo naše srdce; veselé změnilo se ve smutné a z naší hlavy spadla koruna. Běda nám, že jsme zhřešili.“ Zamysleme se nad slovy proroka, který popisuje strašné zničení, jaké způsobuje duši hřích. Sám od sebe bych neměl odvahu vyprávět vám, ať už o zlu hříchu nebo o neštěstích, které hřích svolává na člověka. Hřích se nepodařilo vyhubit ani zbožným králům tvrdými zákony a napomínáním; nezničili ho ani silou Božího slova proroci Starého zákona, nepodařilo se ho zdolat apoštolům, i když byli posilováni Boží milostí a plni síly, kterou jim udělil Duch svatý; neudusili ho vyznavači prolitím své krve, ani mučedníci. Dokonce sám Ježíš Kristus – i když je pravým Bohem – skrze své bolestné utrpení a krutou smrt nezničil hřích úplně.
Ó prokletý smrtelný hříchu, jak málo tě lidé znají a jak často ti podlehnou! Působíš strašné následky naší svaté víře, jsi katem duší, pramenem potupy, ohyzdností v očích nebe a zpustošením pro zemi. Prokletý hříchu, jsi příčinou našich dočasných i věčných neštěstí, nelítostným trýznitelem samotného Ježíše Krista! Můj Bože, kdybychom tak věděli, co je to hřích, dopouštěli bychom se ho s takovou lehkostí? Mohli bychom si spokojeně žít po spáchání hříchu?! Jak jsme slabí! Zastavme se tedy nad zlem, které obsahuje hřích, nad neštěstími, které z něho vycházejí a nad zaslepeností těch, kteří hříchy páchají. (Pokračování textu…)
Zatímco je vhodné odkazovat na osoby se sexuálními klony ke stejnému pohlaví slovem „homosexuál“ (což může zahrnovat i lesbičku), vhodným a tradičním označením pro ty, kdo mají sex se stejným pohlavím, je „sodomita“. Zcela nevhodné je nazývat je „gay“ – toto anglické slovo bylo dříve užíváno ve významu „veselý“ či „rozjásaný“. Zatímco pokušení (nebo sklon) ke zlému, pokud se člověk bez náležitého důvodu do něj nevydává, není samo o sobě hříchem, je hříchem se mu podvolit. Písmo svaté na mnoha místech odsuzuje sodomii, která ostatně má svůj název podle známého příběhu vyvrácení Sodomy a Gomorrhy (Gen, kap.18 a 19), jejichž hříchy křičí k Bohu. Nešlo tam pouze o nepřirozené pohlavní obcování, jak vyplývá z Ez 16,49-50, ale i o další hříchy. Hříchy a Boží trest, jenž stihl obyvatele těchto měst, je pak prototypem jiných hříchů a Písmo se na něj odvolává např. na Iz 3,9; Iz 13,19; Jer 23,4; Jer 49,18; Jer 50,40; Ez 16,53-56; Amos 4,11. Sodomie je Hospodinu ohavností jak čteme též v Deut 23,18-19. Poučný je též příběh ze Soud 19,22-25, kde ničemní mužové nejprve chtěli zneužít muže, ale posléze se spokojili se znásilňováním ženy. O hříšnosti sodomie lze též číst v Moudr 14,26 (Jeruzalémská bible má „zločin proti přírodě“, Nova Vulgata „generis immutatio“). Nový zákon jednoznačně také odsuzuje sodomii v Řím 1,22-32 (včetně lesbických styků); 1 Kor 6,9-10 (ti, kdo smilní se stejným pohlavím, neobdrží království nebeské); 2 Petr 2,6-10; 1 Tim 1,8-10; Jud 7; Zjev 22,15. (Pokračování textu…)
Ježíš byl Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla… (Mt 4,1)
Tomu, že si Ježíš Kristus vybral za místo modlitby poušť, se nemusíme divit, protože pobývat na poušti, nebylo pro něho něčím, co by ho zdržovalo. Není též udivující, že tam byl uveden Duchem svatým, protože Syn Boží nemohl být veden nikým jiným, než Bohem. Pozastavme se však nad tím, že byl pokoušen zlým duchem a že ho ten duch temnoty dokonce dvakrát odnesl nad zem. Nebýt toho, že o tom vypráví evangelista, ani by se nám nechtělo věřit, že je toto vyprávění pravdivé. Když se, ale nad tím déle pozastavíme, přestaneme se divit a s radostí v srdci poděkujeme dobrému Spasiteli za to, že dovolil, aby byl pokoušen a tak nám ukázal, jak zvítězit v těžkých bojích a nástrahách ze strany pekla. Jak jsme díky tomu šťastní! Od té doby můžeme vítězit v pokušeních, ale jen pokud o to opravdu stojíme. V tom dnešním kázání vám chci ukázat, jaké výhody nám pokušení přinášejí a jakým způsobem v nich máme mužně bojovat, abychom v nebi mohli přijmout věnec slávy. (Pokračování textu…)
Z předcházejících úvah už víme, že první náboženská výuka dětí se děje beze slov. V pocitu bezpečí, jistoty, sytosti, v maminčině náručí, tam už v kojeneckém věku prožívá dítě skrytost v náručí Božím. Je až s podivem, jak péče rodičů o dítě zobrazuje Boží otcovskou péči o člověka: Velcí i mocní se sklánějí k malému bezmocnému tvoru, ujímají se ho, pečují o něj, chrání ho. Jako dítě je zcela závislé na rodičích, tak je člověk závislý na Bohu. Rodiče svou láskyplnou péčí ukazují dítěti, jak hodný je Bůh Otec.
A pak přijde čas, kdy je třeba povídat dítěti o Bohu i slovem. Každá maminka, když o to má zájem, vycítí, kdy je ta nejvhodnější chvilka, prvně dítěti o Bohu povědět. Třeba si malý Tomáš hraje na koberci s odstřižky látky, kterou maminka stříhá na nové, větší gatě. Tomášek najednou vyskočí a úprkem se rozběhne mamince do náručí. Vyškrábe se jí na klín a chytí ji kolem krku. A v téhle tiché láskyplné blízkosti poví maminka Tomáškovi: „Jak je krásné, že se máme rádi?“ Tomáš teď prvně uslyší o Bohu: To je ten, kdo mu dal maminku. Jindy se doví, že i to krásné jablko, které dostane, nechal dobrý Bůh vyrůst pro něj na stromě. (Pokračování textu…)
Dnešní „light katolictví“ se vyznačuje mnoha nešvary, z nichž asi nejvýraznější je degradace povinností. Krásným příkladem je otázka pátečního postu, který dnes už většina katolíků prostě nedodržuje.
Dnešní církevní představené u nás to zjevně netrápí, takže se vám klidně může stát, že vám na arcibiskupství či v klášteře dají v pátek jako pohoštění šunkové chlebíčky a že v postním období před Velikonocemi církevní centrum pro mládež pořádá tancovačku. Pokud někdo vyjádří údiv, doví se zpravidla, že půst od masa lze různě vhodně nahradit (což ovšem udělá jen málokdo). (Pokračování textu…)
Článek byl stažen na žádost pořadatelů akce, kteří reklamovali různé faktické nepřesnosti v článku. Námitky byly přeposlány autorovi, který se rozhodne, zda článek přepracuje či nechá zcela zrušit.
Jako student jsem přiučoval francouzštině mladšího spolužáka, který byl předtím na církevní škole, kde francouzština nebyla. Oslňoval mne zato znamenitými vědomostmi z náboženství: ať se jednalo o životopisy svatých, data z církevních dějin, katechizmové otázky nebo citáty z Bible, sypal to ze sebe jedna radost. Ale vždy s jakýmsi posměšným, ironickým přídechem. Až jsem se ho jednou zeptal, jak je to s jeho vírou. Řekl mi: „Já mám za sebou tolik vyučování náboženství, tolik modlení, tolik hodin v kostele, že má potřeba po této stránce je už asi na celý život vyčerpána.“(Pokračování textu…)
Jsou lidé, kteří si myslí, že největším nepřítelem křesťanství, největším pokušením pro křesťana, je ateismus. Samozřejmě to není pravda. Není jím dokonce ani agnosticismus, přestože představuje mnohem větší pokušení a lidská lenost k němu směřuje. Tím skutečným „number one“ je liberální „křesťanství“. Nejenže přes ně směřuje k ateismu a agnosticismu většina odpadlíků, ale objektivně je ze všech třech těchto stavů nejtrestuhodnější… (Pokračování textu…)
Jestliže každý hřích připravuje duši o život, odděluje ji od Boha a uvrhuje ji do strašného neštěstí, co teprve potom hřích svatokrádeže? Můžeme si představit žalostný stav člověka, který se dopustil hříchu svatokrádeže? To je to strašné zpustošení na svatém místě, o kterém mluví prorok Daniel – zpustošení, o kterém se zmiňuje také Spasitel světa! Jak strašná je to bolest pro milosrdného Boha, když bezbožní lidé zneuctívají jeho Nejsvětější Tělo a Krev! Už sv. Pavel hrozil svatokrádežníkům strašnými Božími soudy. Jak velká to je bolest pro Srdce Ježíšovo – Srdce, které nás milovalo až k smrti na kříži – když vidí, že se mu činí tak těžké urážky! A jak těžký a tvrdý trest čeká křesťana, který se dopustí takové hanebnosti! Kdyby Bůh dnes v tomto kostele odhalil srdce všech, kteří tu jsou, ukázalo by se, že do mnoha srdcí je vyrytý rozsudek zatracení, zaviněný nehodným svatým přijímáním. Mnoho lidí přistupuje ke stolu Páně po špatné zpovědi, protože buď zatajili svoje hříchy, nebo neměli nejmenší lítost a předsevzetí napravit se. Jiní přistupují ke svatému přijímání ve hněvu a oddáni hříchům a tím způsobem znevažují Tělo a Krev Krista. Zamyslete se nad sebou, zda jste se náhodnou někdy nedopustili svatokrádeže! Kdybych byl schopen vytáhnout z pekelných plamenů zrádce Jidáše a ukázat vám, jak strašně tam ječí a trpí, protože nehodně přijal Tělo a Krev Páně, možná byste se trochu ulekli. A co bude s hříšníky, kteří se skoro celý život dopouštějí takovýchto svatokrádeží? Opravdu, bratři moji – svatokrádež je nejtěžším prohřeškem, protože je útokem proti samému Bohu; svolává na člověka ohromná neštěstí. (Pokračování textu…)
15. července se na stránkách ČBK objevilo prohlášení biskupa Cikrleho, přesedy Rady ČBK pro bioetiku, ve kterém jsou kritizovány amorální části zdravotnické reformy ministra Leoše Hegera. Musím říci, že mne opravdu potěšilo, teď ale zjišťuji, že to možná bylo potěšení předčasné… (Pokračování textu…)
Dnes slavíme památku svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje (ve starších textech jsou často přejmenováni na Crhu a Strachotu), patronů slovanských národů a spolupatronů Evropy.
Poznámka: Autorem obrazu je polský malíř Jan Matejko (1838-1893).
Bylo to krátce po mé konverzi, kdy jsem se jistému známému, mimochodem stoupenci tzv. charismatické obnovy, svěřil, že mi dělá velké potíže modlitba k Panně Marii. U bývalých protestantů se jedná o jev poměrně rozšířený, neboť protestantismus považuje mariánskou úctu (navzdory tomu, „co nás spojuje“) za ďábelskou modloslužbu. A i přes rozumové přijetí pravé křesťanské víry, tj. víry katolické, zůstávají v člověku podivné skryté pocity, jako by se úctou Matky Boží dopouštěl něčeho nedovoleného, či přinejmenším přepjatého. Můj známý mi ochotně nabídl pomoc, pozval mě do „spolča“ a s výrazem svobodného zednáře, který adeptovi nabízí povýšení do lóže, dodal: „U nás je to jiné. U nás se nemodlíme jako drmolící babičky v kostele.“ Musím přiznat, že mě ta slova z úst katolíka překvapila, neboť podobné věty jsem slýchával ve „spolču“ protestantském. (Pokračování textu…)
Dříve než odpovím na podnětnou kritiku otce Františka Juchelky, která se týkala mé sedm let staré přednášky o soukromých zjeveních, resp. její části, musím předestřít několik věcí. Uvědomuji si, že tímto strkám hlavu do oprátky, a to vázanou hned na dva uzly: budu vypadat jako nevychovanec, protože polemizuji s knězem, a za druhé, stanu se v očích některých věřících nepřítelem Panny Marie, jelikož zpochybňuji její zjevení v Medžugorje, což je pro jisté lidi dogma.
S prvním toho moc nenadělám. Přiznávám, že příliš nechápu, proč otec Juchelka toto téma nyní vnáší do diskuse. Pokusím se ale k některým věcem vyjádřit a možné nejasnosti osvětlit. Co se týče druhého „uzlu na oprátce“, tak jsem toho mínění, že Panna Maria nepotřebuje k svému oslavení žádné pochybné taškařice, které jí naopak zraňují. Tím ale nechci říci, že Bůh nemůže požehnat a udělit milosti těm, kteří jej s upřímným a pokorným srdcem hledají, byť na nepravém místě.
Dříve než se budu věnovat textu samému, rád bych upozornil, že můj příspěvek o Medžugorje byl pouze jakýmsi apendixem k přednášce o soukromých zjeveních jako takových. Rozhodně se nejednalo o nějaké vyčerpávající pojednání celkové problematiky. Chtěl jsem spíš vykreslit jisté problémy, které se soukromými zjeveními souvisejí, na několika ukázkách z Medžugorje. Jsem toho názoru, že tato skutečnost by měla být v případné polemice zohledněna. (Pokračování textu…)
21. 5. 2011 úspěšně proběhl IV. ročník orelské pouti na Svatou Horu. O půl desáté vyšel cca. 70členný poutní průvod z centrálního příbramského náměstí TGM, od farního chrámu sv. Jakuba, a pokračoval centrem města směrem ke svatohorské aleji. Poutníci se modlili sv. růženec a zpívali mariánské písně.
O jedenácté hodině sloužil svatovítský kanovník P. Mgr. Jan Gerndt slavnou asistovanou mši sv. podle klasického římského ritu v korunovační kapli Svaté Hory. Pan kanovník ve svém kázání připomněl odkaz pražského arcibiskupa, politického vězně nacismu a komunismu a člena Orla, Msgre. Josefa kardinála Berana. Otec kazatel má k tématu profesně blízko, neboť pracuje jako promotor iustitiae procesu blahořečení kardinála Berana. Diakonem byl P. Mgr. Antonín Damián Nohejl, III. O. P., župní vzdělavatel středočeského Orla. Subdiakonoval laik Josef Babor z plzeňské farnosti při kostele P. Marie Růžencové. Mši sv. doprovodil na harmonium další orelský kněz, P. Jan Radim Valík, O. S. B., farář z Počapel u Litoměřic. (Pokračování textu…)
Byl jsem jedním katolíkem požádán, abych se vyjádřil k otázce Medžugorje, a to v souvislosti s článkem M. R. Čejky, který je přepisem jeho přednášky „Jak Církev zkoumá zjevení?“.
K první části článku nemám podstatné výhrady. S kritikou Medžugorje, prezentovanou v další části článku, však nemohu souhlasit. Má první a zásadní výhrada je, že pan Čejka je neobjektivní, především proto, že vychází z nevěrohodných zdrojů informací. Jestliže se již jako laik odvažuje vyjadřovat k tak teologicky závažným skutečnostem, které sleduje Církev na nejvyšší úrovni, musí na prvním místě usilovat o přesné poznání skutečností na základě kvalitních a objektivních pramenů. Nestačí si na internetu vyhledat nějaké nepodstatné komentáře a drby nebo sáhnout po první dostupné knize bez rozlišení, jakou to má vypovídací schopnost. (Pokračování textu…)
Na webu je k dispozici slovenský překlad instrukce Universae Ecclesiae, kterou vydala papežská komise Ecclesia Dei za účelem objasnění výkladu a uplatňování motu proprio Sumorum pontificum. Překlad vypracoval jeden z nejuznávanějších slovenských znalců kanonického práva, Mons. Ján Duda. Instrukce především jasně vyvrací některé námitky, které byly házeny do cesty poutníkům či skupinám žádajícím tridentinu utvořeným z věřících vícera farností.
Zároveň doporučuji krátký článek na Radiu Vatikán, v němž je shrnuto vyjádření kardinála Kocha o Sumorum pontificum, tradiční liturgii a vážných vadách liturgické reformy, která proběhla po 2. vatikánském koncilu. Sice mám pochybnosti o jeho vizi, že obě formy nebudou koexistovat dlouho, a řekl bych, že kardinál Koch zapomíná na problém dnes relativně běžné svévole, která (i v České republice) místy likviduje kostely a připravuje NOM o zbytky důstojnosti a úcty k Bohu, které ani Bugniniho reformátoři mše nedokázali vymýtit. Nicméně oceňuji, že kardinál Koch jasně vidí alespoň některé vážné strukturální problémy, kterými NOM trpí, a nebojí se o nich veřejně mluvit. (Pokračování textu…)
Benedikt XVI. dnes pravděpodobně blahořečí Jana Pavla II. ČT i všemožná křesťanská periodika vám k této události jistě poskytnou dostatek informací, takže k nim už nic přidávat nemusím a díky Bohu za to. (Pokračování textu…)
Bědování nad mrtvým Kristem podle Giotta di Bondoneho (1267-1337)
Je Bílá sobota, poslední den Svatého týdne. Aliturgický den rozjímání, bdění u Božího hrobu a čekání na Zmrtvýchvstání.
Přes den se neslaví žádné mše ani další svátosti, s výjimkou svátosti smíření či pomazání nemocných. S nadcházející nocí přicházejí oslavy nedělního svátku Zmrtvýchvstání Páně – tzv. Velikonoční vigílie. Světí se křestní voda, věřící obnovují křestní slib, udělují se křty katechumenům.
Na Květnou neděli 17. dubna 2011 se konala tradiční pobožnost pašijové cesty v jihočeském Římově. Na cestě krajinou, dlouhé cca 6 km, je celkem 25 zastavení, počínaje kaplí Loučení a konče kaplí Božího hrobu. Procesí vyšlo ve 13.00 hod odpoledne od památné lípy Jana Gurreho, jezuitského bratra, jemuž se zde v 1. polovině 17. století dle tradice zjevil Ježíš Kristus a Bolestná Panna Maria. Tato událost se stala podnětem k založení poutního místa, jež má sloužit ke spáse lidu, který sem bude putovat. (Pokračování textu…)
