Jako student jsem přiučoval francouzštině mladšího spolužáka, který byl předtím na církevní škole, kde francouzština nebyla. Oslňoval mne zato znamenitými vědomostmi z náboženství: ať se jednalo o životopisy svatých, data z církevních dějin, katechizmové otázky nebo citáty z Bible, sypal to ze sebe jedna radost. Ale vždy s jakýmsi posměšným, ironickým přídechem. Až jsem se ho jednou zeptal, jak je to s jeho vírou. Řekl mi: „Já mám za sebou tolik vyučování náboženství, tolik modlení, tolik hodin v kostele, že má potřeba po této stránce je už asi na celý život vyčerpána.“

Tenkrát jsem byl z toho vyjevený, ale dnes rozumím – a vy jistě také – co způsobilo, že celá ta přemíra a houževnatost náboženského vychování vyšla v niveč: právě to, že všeho bylo příliš, že se to učili biflovat a ne milovat. Podobné nedobré ovzduší může vzniknou i v dobrých křesťanských rodinách.

Umět katechizmové otázky nazpaměť, chodit do kostela, to není totéž jako uvěřit v Boha. Proto jsem předeslal tento záporný příklad, abychom si připomněli, co při výchově dětí můžeme a co nemůžeme: Ať bychom se jakkoliv snažili, nemůžeme dětem předat hotovou víru, svou víru. Sebevětší úsilí rodičů může skončit bezvýsledně: děti nakonec víru nepřijmou.

Nejen sebevětší, i sebelepší úsilí se může minout výsledkem. Říkám to pro útěchu těch maminek, které se trápí, že jejich dospělé děti přestaly nábožensky žít, a dávají za to vinu jen sobě.

Nelze vždy vinit jen rodiče, když se náboženská výchova nezdaří – lze je vinit jen tehdy, když se o to podle svých sil nesnažili.

A také se nikdy nemá stát, že by se rodiče od dětí odvrátili proto, že děti se nestaly věřícími. Víra je proces, je to člověkova odpověď na Boží nabídku, a k tomu může dojít i v pozdější etapě života. Takovým rodičům mohu jen poradit: modlete se za ně, aby jim Bůh dal dlouhý život – aby měli čas k víře dozrát.

Když tedy rodiče dětem víru výchovou předat nemohou, co pak znamená náboženská výchova? Co tedy dělat mohou? – Mnoho.

Rodiče mohou být dětem průvodci na jejich cestě k víře, a to hned čtverým způsobem:
1) Mohou odpovídat na jejich otázky a o své víře jim tak svědčit.
2) Mohou je seznámit s vyprávěními v biblické dějepravě, jak věřili a uvěřili v Boha jiní.
3) Mohou s nimi prožívat svátky církevního roku, a tak je uvádět do praxe křesťanského života.
4) Mohou jim být živým příkladem modlitby a každodenního života z víry.

Hovořili jsme už o výchově dětí hned od narození, ještě před získáním rozumu, kdy je možno působit na samo jádro osoby, ještě měkké jako vosk, takže se všechny zážitky do něj hluboce vtiskují.

A připomeňme si to znovu, abychom se uchránili omylu rodičů, kteří chtějí začínat s vážnou výchovou, až jsou děti „rozumné“. – To je už pozdě! To už je základ osobnosti pevně položen a hotový pro celý život.

Kolem tří let zná normální dítě už asi tisíc slov. Tu už může začít vedení k rozeznávání dobra a zla v kratičkých pohádkách, v čtení obrázku z biblické dějepravy.

Ale nejdůležitější výchovný činitel v této době je prostředí, které doma panuje: Prostředí jistoty o lásce rodičů, bez zbytečné tvrdosti, bez zbytečného autoritářství. Prostředí, kde tatínek i maminka mají čas na pohrání s dítětem. Takové prostředí lásky činí dítěti snadným, aby si bylo jisto i láskou Boží. A nejen láska k dítěti je tu nezbytná: i láska rodičů mezi sebou nesmí scházet! Manželství rodičů musí být dobré, aby si dítě mohlo vytvořit představu o dobrém Bohu.

Jak při tom může pomáhat kněz? Děti jdou do kostela na bohoslužbu. Tam získávají soustavnou odbornou výuku, ale jen teoreticky. Kde k této teorii přibude praxe pěkného života doma, tam je možno důvěřovat, že milost boží se ujme, že dítě pozná Krista a zamiluje si ho pro celý život.

Modlíme se:
Prosme Boha za rodiče, kteří mají starosti s výchovou dětí:
– Aby se zajímali o zásady správné výchovy a tak si ušetřili zbytečné trampoty a nezdary.
– Aby otcové nenechávali starost o děti jen maminkám, ale také si pro děti našli čas.
– Aby i velmi zaměstnaní rodiče pochopili, že k jejich nejdůležitějším pracím patří mít čas a dobrou náladu pro děti.
– Aby se rodiče o vedení dětí spolu radili a v potížích zavčas hledali odbornou radu a pomoc.
– Rodiče, kterým je líto a teskno, že jejich děti si nezachovaly víru při dospívání, aby důvěřovali, že během svého života objeví víru dospělou, a na ten úmysl se za ně modlili.

Otče nebeský! Dej, abychom mladší generaci o své víře dobře svědčili a tak jí usnadnili uvěření v dobrého Boha a následování Ježíše Krista.

Mons. Ladislav Simajchl

Toto jetřetí kapitola knihy „Společně k Bohu„, jejímž autorem je Mons. Ladislav Simajchl (1922-2010). Text byl převzat ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu). Budu velice vděčný za připomínky, postřehy a doplnění od čtenářů časopisu. Zejména mne potěší připomínky a doplňky podložené vlastní zkušeností či studiem kvalitní odborné literatury.

Ignác Pospíšil