Proto čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy. ( Sk 3,19)
Sv. apoštol Petr vyčítá Židům jejich nevděčnost vůči Ježíši Kristu. Ti, kteří u toho tehdy byli, začali plakat a řekli: „Co máme dělat, aby nám bylo odpuštěno?“ Apoštol je těšil a oznámil jim, že jejich jediná naděje a záchrana je v Ježíši Kristu, který umřel za hříchy všech lidí a vstal z mrtvých (Sk 3,19).
Mnoho křesťanů Krista rovněž zapřelo, protože ho těžce znevážili svými hříchy. Jaký jim tedy zbývá prostředek k řešení? Pokání a upřímné obrácení. Kdo žil pro svět a pro zlého ducha, ať začne žít život pro Boha a pro věčné štěstí. V dnešním kázání vám chci říci, jak nutné je dělat pokání za spáchané hříchy. (Pokračování textu…)
V leckteré rodině dozrává chvíle dávno malými dětmi vymáhaná: Aby směly jít s dospělými do kostela. A tak maminka řekne synkovi: „Když budeš hodný, tak tě o Vánocích vezmeme do kostela. Ale nesmíš tam zlobit! Musíš tam sedět potichu a ani se nehnout!“
A jak radostně a slavnostně první cesta dítěte do kostela začíná, tak neslavně to za nějaký čas ve většině rodin končí: „Představte si,“ naříká ustaraná maminka. „Tomu našemu chlapci je sotva šest let a už nechce chodit do kostela.“ – Ale copak to může u normálního dítěte skončit jinak? Jediná průprava z domu, kterou dítě na cestu do kostela dostává, je často jen napomenutí. „Jak tam nebudeš klidně sedět, jak budeš mluvit nebo zlobit, tak doma dostaneš.“ Copak je to vůbec v silách 4 až 6 letého dítěte, vydržet celou hodinu bez hnutí a potichu? Tomu, co se tam říká, nerozumí – je to pro dospělé. Nového se tam nic neděje, je to každou neděli stejné. V kině, v televizi, je každou neděli jiný program – tam je to lepší! (Pokračování textu…)
Když začíná další fáze mše svaté, může být celebrant už u středu oltáře (na příklad když nepronesl promluvu a při Vyznání víry nebyl na sedes) nebo – v opačném případě – se ke středu oltáře odebere. Celebrant si přisune misál blíže k sobě tak, aby z něho mohl od středu oltáře dobře číst, ale vždy jej nechá po své levici. Pak políbí oltář na místě ostatků a zcela stejným způsobem jako před orací pozdraví přítomné slovy Dominus vobiscum a ti mu také stejně jako před orací odpoví Et cum spiritu tuo (viz 2. část tohoto výkladu „Introit a Gloria“). Pak se celebrant otočí zpět k oltáři a přečte proměnnou část zvanou offertorium.
Ta se původně zpívala během doby, kdy věřící přinášeli obětní dary (a mezi nimi i chléb a víno, které celebrant vybral pro proměnění), což mohlo trvat i delší dobu, a tak zpěv měl podobnou formu jako např. gradualia (tedy verše prokládané refrénem, vše s mnoha tóny a poměrně málo slovy, zpívanými sólistou a scholou); v době, kdy se ustálila praxe používat hostii a víno už předem připravené, nebylo třeba zpívat tak dlouho, a tak tridentská liturgie zanechala pro zpěv jen refrén (výjimku činí mše za zemřelé). Termín „antifona k obětování“, zavedený pro pokoncilový ritus, je nepodložený a diletantský. Z podobného důvodu jako pro introit a stupňové zpěvy stanovil tridentský ritus, že text tohoto zpěvu se celebrant na začátku obětování tiše pomodlí. (Pokračování textu…)
Já odcházím; budete mě hledat, ale umřete ve svém hříchu. (Jn 8,21)
Jak je to velká ubohost, že jsme byli počati s dědičným hříchem a přicházíme tak na svět jako děti prokletí! Mnohem větší hanbou však je v hříchu žít. A vrcholem neštěstí je v hříchu zemřít. Dědičnému hříchu nemůžeme uniknout. Hříchů vykonaných se můžeme vystříhat; ale můžeme z nich také s pomocí Boží povstat. Proč setrváváme v hříchu, který nás vede k věčnému neštěstí?! Proto se každý z nás musí bát této hrozby Ježíše Krista, že ho hříšník bude jednou hledat, ale nenajde a zemře v hříchu. Duch svatý říká, že zločinci se klamou a jejich srdce i úmysly jsou slepé a samy sebe hubí. Odkládají obrácení na později a ze hříchů, v nichž setrvávají, se šťastně vyzpovídají před smrtí. (Pokračování textu…)
Skandál, který se v těchto dnech probírá v německých a anglických médiích, ukazuje, jak hluboko klesla německá část Katolické církve i na svých nejvyšších úrovních. Po dlouhé roky ti slušnější z německých katolíků poukazovali na to, že nakladatelství Weltbild, 100% (!!) vlastněné církví, produkuje sta a sta erotických a pornografických titulů, a požadovali vyřešení této neúnosné situace. Byl to požadavek zcela legitimní, neboť z objektivního hlediska je už jen samotné sledování/čtení pornografie smrtelný hřích, o její výrobě a šíření pak nemluvě. Z morálního hlediska je proto absolutně nepřijatelné, aby takováto situace existovala. (Pokračování textu…)
V této části si odpočineme od popisu toho, jak mše svatá podle tridentského ritu probíhá, a zastavíme se jednak u toho, co má dle liturgických pravidel na sobě mít celebrant, a jednak u předmětů, kterým se stručně (i když ne zcela přesně) říká bohoslužebné nádoby.
V době nesvobody sloužili kněží, kterým stát nedal souhlas, mši svatou doma, v lese, ve stanu, v hotelovém pokoji a podobně, a ti ve věznicích i na vlastní hrudi v noci pod dekou na posteli. V době pronásledování, je-li příležitost být na mši svaté ojedinělá, je něco takového s vděčností přijato jak se strany účastníků, tak jistě i samotným Bohem, přesto že proti oblečení celebranta by mohl mít liturgický nebo i jiný pedant řadu námitek. Je-li však více nebo méně svoboda celebrování mešního ritu, je povinností vyjádřit svou vděčnost Bohu za přijímanou svátost i oděvem, a to v první řadě u celebranta samotného. Už od nejstarších dob se Církev snažila odvrátit své kněžstvo od jakýchkoliv módních výstřelků a kreací, a tak se to, co celebrant u oltáře nosí a čemu se říká mešní roucha nebo paramenta, vyvíjelo daleko klidněji než oblečení laiků; výsledkem je, že dnešní stav (a řekněme přímo střih) mešních rouch nese na jedné straně hluboké stopy oblečení běžného v antice a na druhé straně je tak charakteristický pro příležitost obřadu, že nám v současné době nevadí ani zbytky toho, co znalec dějin oblékání může dát i do souvislosti s úlitbou módě příslušné doby; na příklad zlaté plastické vyšívání ornátu, které má prý svůj původ v podobně vyšívaných světských kabátcích vysoké společnosti konce středověku, nám pro svou časovou odlehlost nevadí, zatímco celebrace ve fraku nebo smokingu by nám asociovala osobu celebranta s typem lidí, pro které italská mládež výstižně používá slovo padroni (fotři). (Pokračování textu…)
Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“ (Mt 8,1-2)
Když čtu tato slova, představuji si slavný svátek, při kterém jdou zástupy lidí do kostela a přicházejí k Ježíši Kristu, který dnes sestupuje už ne z hory, ale z nebe na naše oltáře. Víra nás učí, že Kristus Pán je Králem uprostřed svého lidu, Otec obklopený dětmi, Lékař nemocných. Jedni tomuto Bohu, kterého nebe a země nemůže pojmout, vzdávají hold čistým svědomím jako Pánu svých srdcí. Vede je láska, neboť chtějí sloužit Bohu děkováním a oslavovat Jeho velikost – vědí též dobře, že milosrdný Bůh je zahrne různými milostmi a nepropustí je ze své blízkosti s prázdnýma rukama. Jsou i lidé, kteří před tímto nevýslovně čistým a svatým Bohem stojí zatíženi hříchy, ale vidí nešťastný stav, v němž se nalézají, a cítí odpor ke svému dosavadnímu životu, přiznávají svou vinu, přibližují se ke Kristu s velkou důvěrou, vrhají se k nohám nejlepšího Otce a přednášejí mu oběť zkroušeného a pokorného srdce. Pro ně, ještě než vyjdou z kostela, je už otevřeno nebe a peklo se uzamyká.
A je tady ještě třetí odrůda lidí. Jsou to hříšníci, kteří ve svých nepravostech spí, kteří se nesnaží o to, aby se zbavili svých hříchů, a přesto se přicházejí modlit. Nebudu mluvit o těch, kteří přichází na pobožnosti se srdcem čistým a milým Bohu – ty pouze povzbudím k vytrvalosti. Zkroušení hříšníci ať zdvojnásobí své modlitby, slzy i pokání a určitě najdou odpuštění (srov. Ž 50,19). Získají si přízeň Boží a právo na nebe. Já ale naproti tomu budu dnes mluvit o hříšnících, kteří žijí jen navenek, protože už dávno duchovně zemřeli. Modlitba takového hříšníka – hříšníka, který se nechce napravit – je podle Ducha sv. nechutná v očích Pána (srov. Př 28,9); je směšnou činností plnou rozporů a klamu – je znevažováním Boha. Poslouchejte mě chvíli a sami se o tom dostatečně přesvědčíte. (Pokračování textu…)
V debatě o křtu dětí koncem loňského roku zmínil jeden z účastníků diskuze otázku kremace zemřelých a vítězoslavně zde uvedl, že i v této záležitosti (rozuměj kromě názorů na limbus) změnila katolická církev postoj. Protože, bohužel, měl v tomto pravdu, dovolím si zde otevřít diskuzi i na toto téma.
Pokud si přečteme, jaké stanovisko zaujímala Církev ke kremaci, tedy zpopelnění zemřelých, pak zjistíme, že u pokoncilní Církve došlo k obratu takřka o 180 stupňů. Katoličtí kněží u nás dnes už běžně asistují u pohřebních obřadů v krematoriích a proti pohřbu žehem se již vůbec nemluví. Na dotaz se nám obvykle dostane vysvětlení, že dříve byla kremace výrazem proticírkevního a ateistického názoru, zatímco dnes tomu už tak není… (Pokračování textu…)
Víra není negace rozumu, jak se dnes kdekdo domnívá, nýbrž souhlas se zjevenou pravdou, a k takovému souhlasu je rozumu třeba. A tak i mešní liturgii lze poznávat při použití rozumu. V jeho kategoriích tuto liturgii zpravidla dělíme na několik částí, z nichž té první (nazývané někdy úvod, resp. úvodní část) jsme se věnovali v předcházejících dvou dílech a k té druhé se dostáváme nyní. U nás je tradice nazývat ji mší katechumenů, protože tato část končí v okamžiku, kdy ve starokřesťanských dobách nepokřtění opouštěli chrámový prostor; tento termín budeme používat v našem výkladu. Někdy jsou použita i jiná pojmenování (předemše, bohoslužba katechumenů, bohoslužba slova, liturgie slova,…) a někteří autoři sem zahrnují i ten výše zmíněny úvod. Mešní liturgie však kromě své strukturované výstavby tvoří i jednotu – nelze např. „odsloužit“ jednu část v jednom kostele a později pokračovat v jiném, stejně jako není možné, aby obyčejný věřící šel na jednu mši sv., v půli ji opustil a za čas ji dokončil účastí třeba i někde jinde. (Pokračování textu…)
Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. (Lk 18,11)
Tak mluví pyšný člověk zamilovaný do sebe, člověk, který pohrdá bližním, který ničí a zavrhuje dokonce i jeho nejlepší skutky. Žádná slova a žádná práce ostatních u něho nenajde uznání. Nejmenší záminka mu vystačí, aby tvrdě bližního odsoudil. Ach, proklatý hříchu! Kolik máš na svědomí nesnášenlivosti, kolik hádek a nenávisti, kolik duší přivádíš do věčné záhuby! Když někoho opanuješ, pak se ten chudák všemu vysmívá a nad vším se vytahuje. Takové soudy, křivdící dobrému jménu bližního, musí Pán Ježíš velmi nenávidět, když připomíná příběh o pyšném farizeovi, a dodává, jak moc tou pýchou a zlostí ublížil své duši. Abych vás s před tím varoval, budu dnes mluvit o zlém jazyku a o tom, jakým způsobem se bránit před lehkomyslným posuzováním bližních. (Pokračování textu…)
Moderní pseudokatolicismus (resp. moderní pseudokatolictví), kterému pokoncilní zmatky poskytly v Katolické církvi vynikající podmínky, vyrábí zmatené „katolíky“, kteří si občas i uvědomují, že Církev je v krizi a že něco není v pořádku, nicméně pro svou vadnou a zavádějící formaci si naprosto nejsou schopni uvědomit, jaká je její příčina. A proto pokud se dostanou k nějakým úvahám, jak krizi řešit, obvykle vyprodukují pouze návod, jak krizi prohloubit. V této souvislosti mohu jen doporučit četbu posledního christneťáckého článku „k zamyšlení“, který vyšel pod titulkem „Plenění Říma a zodpovědnost za církev“ a jehož autorem je Petr Cekota. (Pokračování textu…)
Připadá mi kouzelné, jak náhoda (nebo snad Prozřetelnost Boží) načasovala sérii kázání sv. Jana Marii Vianneyho, kterou zde zveřejňuji. Těžko by se našla vhodnější doba ke zveřejnění kázání O pomluvě, po kterém mimochodem bude jako další následovat kázání o lehkovážném posuzování bližního. Inu, někdy to tak vyjde.
Je smutné v této době sledovat, jak se rozliční křesťanští politici okolo sporu David – Kmentová, politici mladí i staří, hezky navzájem očerňují a pomlouvají. A bohužel nejen politici. Nebo se najdou i jiné příklady, zrovna před chvílí jsem jeden zmínil na Aktualitách. Nevím, je-li za tím odosobnění internetu, či jakési prokletí doby, ale skutečně to vypadá, jako by téměř všichni lidé úplně zapomněli, že pomluva a nactiutrhání jsou těžké hříchy a křesťanovi nesluší. (Pokračování textu…)
Tridentská liturgie nepovoluje těm, kdo jsou u oltáře, aby vyvíjeli nějakou „lidovou tvořivost“. Naopak stanoví pevná pravidla, kdy a kde jak stát či klečet, uklánět se a případně činit další gesta. Tak konec stupňových modliteb se pozná podle toho, že celebrant vystupuje po stupních k oltáři. Při tom potichu recituje modlitbu „Orémus, aufer a nobis…“, jejíž první slovo začne ještě nahlas dole pod stupni. Modlitba zní:
„Orémus. Aufer a nobis, quaésumus, Domine, iniquitátes nostras; ut ad Sancta sanctórum puris mereámur méntibus introíre. Per Christum, Dóminum nostrum. Amen.“
Pro informaci uvádíme překlad slovo za slovem:
Modleme se. Sejmi z nás, prosíme, Pane, nepravosti naše; abychom si k Svatyni svatých čistými zasloužili myslemi vstoupit. Skrze Krista, Pána našeho. Amen. (Pokračování textu…)
I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. (Mk 7,35)
Bylo by výborné, kdyby se o každém z nás mohlo říci to, co evangelia říkají o hluchoněmém, kterého Ježíš uzdravil – totiž, že mluvil správně. A zatím! Není možné nám popravdě vytknout, že mluvíme špatně, zvláště, když se zabýváme osobou našeho bližního? Většina křesťanů ráda kritizuje, očerňuje a odsuzuje. Je to dnes nejvíce rozšířená chyba – chyba, kterou všude provází bolestné rozdělení a chaos. Kéž by mi Bůh dal možnost za pomoci svého anděla tím zvláštním žhavým uhlíkem očistit jazyky všech lidí, tak jako byla kdysi očištěna ústa proroka!
Kolik zla by zmizelo z povrchu země, kdybychom z ní odstranily pomluvu! Kéž bych vás mohl naplnit tak velkým odporem k tomuto hříchu, že byste ho navždy zavrhli! Proto vám teď chci říci: co je to pomluva, jaké jsou její příčiny a projevy, a nakonec vám ukáži, že křivdy zaviněné pomluvou musí být odčiněny. (Pokračování textu…)
Za jeden z velkých počinů časopisu Te Deum si troufám považovat vydání série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Protože vím, že i dnes zde máme spousty věřících, co se v tridentské mši těžko orientují a přečíst si tyto články pro ně bude velkým přínosem, rozhodl jsem se je zde postupně všechny zveřejnit. Zde je tedy o již neaktuální začátek a nefungující odkazy zkrácený úvodní díl, který prvně vyšel v Te Deu 2007/1.
Dnes uplynulo 440 let od jedné z největších a nejdůležitějších bitev v historii křesťanství a Evropy. 7. října 1571 se u ostrůvku Lepanto střetly spojené námořní síly Svaté ligy s hlavní flotilou osmanské říše a připravily jí zničující porážku. Byla to bitva, která zachránila křesťanskou Evropu před velkou invazí tureckého islámu, bezprostředně ohrožujícího celé Středomoří.
Někteří historici zcela nepatřičně snižují význam bitvy s poukazem na to, že nedokázala zcela zastavit rozpínavost osmanské říše, která navíc své námořnictvo rychle obnovila, a že Svatá liga, která se vzápětí rozpadla, nedokázala svého obrovského vítězství patřičně využít. To všechno je pravda, ovšem pravdou je i to, že (sice rychle znovuvystavěné, ale po technické stránce pomalu zastarávající) turecké loďstvo už nikdy nezískalo zpět svoji personální kvalitu. Že pověst o neporazitelnosti tureckého loďstva byla v troskách. A že hrozba turecké invaze na Apeninský poloostrov byla odvrácena. (Pokračování textu…)
„Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ (Zj 3, 16)
Kdo se neulekne, zbožný posluchači, když uslyší z úst samého Boha tak surový výrok proti biskupovi, který, jak se zdálo, svědomitě vykonával všechny svoje závazky jako věrný služebník církve? Jeho život byl nenapadnutelný. Svůj majetek užíval správným způsobem, káral prohřešky, nedával nejmenší pohoršení, postupoval vzorně a příkladně. A přesto mu Pán skrze ústa sv. Jana říká, že ho zavrhne a potrestá, jestliže se nezmění. Tento příklad je tím hroznější, že touto cestou jdou mnozí, a nemají přitom žádné obavy o spásu své duše. Nepatříme také k těmto lidem? Jsme na správné cestě? To nevíme a odtud pramení i náš strach. Jak strašná je tato nejistota!
Snažme se rozpoznat, zda patříme do skupiny těch nešťastníků, které nazýváme vlažnými. V první části svého kázání proberu znaky, podle nichž je možno poznat lenost a vlažnost ve službě Boží; ve druhé předložím některé prostředky proti této duševní chorobě. (Pokračování textu…)
Tu řekl král sloužícím: „Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 22,13)
Jestliže nás každý smrtelný hřích může uvrhnout do pekla, tak co teprve hanebný hřích nečistoty? Což už sám název této neřesti nemusí poděsit každého člověka a tím více křesťana? Ach, kdybych vám tak mohl důkladně vyložit, jak černá a hnusná neřest je tento hřích. Potom byste před ním utíkali a nechtěli byste se s ním již nikdy setkat! Můj Bože! Jak se může křesťan oddávat takovéto nectnosti, která ho strašně ponižuje, která ho hanobí a sráží na úroveň zvířete bez rozumu! Jak se může oddávat takovému – řekněme to prostě – zločinu, který přináší lidské duši tak strašnou zkázu. A přesto přese všechno je křesťan Boží svatyní a živým článkem mystického těla, jehož hlavou je Ježíš Kristus.
Proč se člověk vrhá do nestydaté nevázanosti, která mu zkracuje život, připravuje ho o dobré jméno a zajišťuje mu nešťastnou věčnost? Abychom se vystříhali tohoto hříchu, ukáži vám nejprve celou jeho ohavnost; za druhé vám povím, jak se před ním můžeme chránit; a za třetí vám ukáži příčinu tohoto hříchu, a nakonec vás poučím, jaké prostředky máme užívat, abychom se před ním uchránili. (Pokračování textu…)
Dnes slavíme svátek svatých archandělů: Michaela, Gabriela a Rafaela.
Michael („Kdo je jako Bůh?“) vede nebeská vojska do boje proti Satanovi a jeho služebníkům. Je především patronem Církve a vojáků.
Gabriel („Bůh je mocný“) je poslem a hlasem Božím. Je patron poslů, diplomatů, pošťáků, hlasatelů a vůbec všech lidí pracujících v médiích.
Rafael („Bůh uzdravuje“) je ukazatel Boží Lásky, opora v čistotě a správné volbě. Patron lékařů a lékárníků, pomocník v boji s pokušením. (Pokračování textu…)
Stát založený na krvi zabitého bratra, bratrovraždě. Stát založený na krvi podvakráte vyhnaného biskupa zabitého pohanskými Slovany. Stát založený na smrti staré ženy, která nechtěla povolit starým modlám.
Kolik krve naše země musela vypít?
A dnes se divíme, že jsme národ prokletých. Národ bez víry, národ bez naděje a nejčastěji i národ bez lásky. Bez lásky k těm nejmenším, bezbranným, ubohým nekřtěňátkům. (Pokračování textu…)
