Čtení

Víra není negace rozumu, jak se dnes kdekdo domnívá, nýbrž souhlas se zjevenou pravdou, a k takovému souhlasu je rozumu třeba. A tak i mešní liturgii lze poznávat při použití rozumu. V jeho kategoriích tuto liturgii zpravidla dělíme na několik částí, z nichž té první (nazývané někdy úvod, resp. úvodní část) jsme se věnovali v předcházejících dvou dílech a k té druhé se dostáváme nyní. U nás je tradice nazývat ji mší katechumenů, protože tato část končí v okamžiku, kdy ve starokřesťanských dobách nepokřtění opouštěli chrámový prostor; tento termín budeme používat v našem výkladu. Někdy jsou použita i jiná pojmenování (předemše, bohoslužba katechumenů, bohoslužba slova, liturgie slova,…) a někteří autoři sem zahrnují i ten výše zmíněny úvod. Mešní liturgie však kromě své strukturované výstavby tvoří i jednotu – nelze např. „odsloužit“ jednu část v jednom kostele a později pokračovat v jiném, stejně jako není možné, aby obyčejný věřící šel na jednu mši sv., v půli ji opustil a za čas ji dokončil účastí třeba i někde jinde.

Jedním z mnoha cílů umění je překonávat formální protiklady a povrchní pozorování může vést k názoru, že zákonitost uměleckého díla není logická. Vyjádření protikladu jednoty a současně strukturovanosti je v tridentské liturgii vskutku na úrovni vysoké umělecké kvality, která také může při povrchním pozorování vést ke zdání nelogičnosti. Tak hned navázání úvodní části na mši katechumenů může být na první pohled překvapující, neboť po závěru úvodní části – orace – zůstávají celebrant i ministranti a (při slavné mši sv. i jáhen a podjáhen) na svých místech, jako by ta část pokračovala. Jde o vskutku plavné navázání úvodní části na mši katechumenů a znázornění jednoty mešního obřadu tak, že to každý, kdo má oči k vidění, vidí.

Po oraci (resp. po druhé oraci, pokud byla) se čte epištola čili lekce. Nebudeme zde rozebírat podrobně vztah mezi oběma termíny a jen poznamenejme, že epištola – z latinského epistula, tj. dopis, písemná zpráva – je do jisté míry výstižný, avšak ne zcela přesný název: tridentská liturgie předepisuje pro každou příležitost[1] jasně, co se má jako lekce číst, a velmi často (jmenovitě o nedělích) jde o čtení z „listů“ Nového zákona, tedy opravdových „dopisů“; vyskytují se však i případy (zejména o postních všedních dnech a o speciálních svátcích), kdy se má číst z knih Starého zákona či ze Zjevení.

Epištola je prostým způsobem uvedena tak, jak je napsáno v lekcionáři či v misále, tedy např. Léctio epístolae beáti Pauli apóstoli ad Córinthios (doslova: čtení z listu blaženého Pavla apoštola ke Korinťanům) nebo Léctio Isaíae prophétae (čtení z Isaiáše proroka) či Léctio libri sapiéntiae (čtení z knihy moudrosti) nebo Léctio libri Apocalýpsis beáti Joánnis Apóstoli (čtení z knihy Apokalypsy blaženého Jana apoštola). Když je epištola přečtena, odpovědí ministranti (při recitované mši s lidem) Deo grátias (Bohu díky). Její konec není signalizován nějakým mluveným konstatováním typu „Slyšeli jsme slovo Boží“ jako v pokoncilním ritu, nýbrž speciálním zhudebněním posledních slov v případě, že je epištola zpívána (tedy ve zpívaných či slavných mších), nebo – když je epištola čtena – dá celebrant znamení jejího konce levou rukou, kterou poněkud od sebe položí na kraj oltáře).

Pokud není přítomna asistence (jáhen a podjáhen), čte celebrant epištolu ze stejného místa, kde přednesl oraci. Má při tom ruce sepnuté, ministranti stojí a lid si může sednout a může zůstat sedět i během následujících stupňových zpěvů.

Stupňové zpěvy

Přítomní věřící by měli o tom, co vyslechli, v klidu přemýšlet a připravit se tak na vyslechnutí Evangelia, jehož výňatek (takzvaná perikopa) je brzy čeká. Jako liturgický hudební doprovod k tomu přemýšlení původně zněly ozdobné propracované zpěvy poměrně menšího počtu slov (vzhledem k počtu not) nějakého žalmu, zpívané na stupních oltáře a ještě dnes tradičně nazývané Gradualia, tedy „stupňové“ (rozuměj zpěvy, jednotné číslo graduale, čili „to stupňové“). Zpívali je školení zpěváci tak, že nejzkušenější z nich zpívali jednotlivé verše a mezi verši všichni opakovali jakýsi refrén (přesněji zvaný responsorium). V době velikonoční byl refrén zpíván na pouhé slovo Allelúja, při čemž jeho koncové „a“ bylo ozdobeno tak, že jeho melodie, zapsaná v dnešní notaci, zabere i dvě řádky (praxe doložená už svatým Augustinem, který pro takto zpívanou koncovku zavedl termín jubilus). Ve starých dobách byly často čteny dvě lekce a po druhé z nich bylo rozjímání přítomných doprovázeno podobně. Starobylá a po celém antickém křesťanském světě rozšířená praxe uvádět Evangelium slovem Allelúja se projevila v tom, že nejen během velikonoční doby, ale i po mnohem delší dobu během roku se v tomto druhém zpěvu zpívalo Allelúja s jubilem jako refrén. Nezpívalo se jen při mších za zemřelé a během devíti týdnů před Velikonocemi, což byla tradičně doba vedoucí věřící ke kající přípravě na připomínku Kristova utrpení, a tak se v té době místo zpěvů s Allelúja (ba s jakýmkoliv refrénem) zpívaly – opět velmi ozdobně – vybrané verše z nějakého žalmu. Tato zpěvní forma byla nazvána Tractus. Tridentská liturgie připouští (až na výjimky, o nichž pojednáme v závěru) jen jednu lekci, po ní však oba zpěvy zachovala, avšak ve zkrácené formě: Z gradualií zůstal jen refrén a první verš (refrén po něm už se neopakuje), z traktů několik málo veršů (dva až čtyři), s výjimkou první a šesté postní neděle, kdy veršů zůstalo 13 a 14, a ze zpěvů s refrénem Allelúja zůstal jeden verš, obklopený na začátku a na konci refrénem.

V češtině je poněkud zmatené názvosloví: termín stupňové zpěvy se totiž používá pro všechny výše uvedené zpěvy, přestože by měl odpovídat dle latinského originálu jen tomu prvnímu, a to jen někdy. Výstižnější (ale ne tak rozšířený) je termín mezizpěvy. Toho budeme dále používat.

Z podobných důvodů jako pro introit (viz předcházející část) stanovila tridentská reforma, že v každém případě musí celebrant přečíst jako modlitbu ty mezizpěvy, které by se měly zpívat. Za příčinou dát počáteční tón zpěvu (zpěváci vědí, o co jde) se ustálilo provedení prvního Allelúja tak, že sólista zazpíval dané Allelúja bez jubilu a celá schola pak totéž opakovala s tím, že pokračovala na jubilu, a to se přeneslo (samozřejmě bez jubilu) i do textu pro celebranta. Výsledná forma mezizpěvů je tedy

• během velikonoční doby „Allelúja, allelúja, verš, allelúja, verš, allelúja“, při čemž první verš může být z jiného žalmu než druhý verš;
• během devíti týdnů před Velikonocemi je „refrén z graduale, verš z graduale, traktus“, kde obě části graduale jsou téměř vždy z téhož žalmu, zatímco verše traktu bývají z  žalmu jiného;
• a během ostatních částí roku je „refrén z graduale, verš z graduale, allelúja, allelúja, verš, allelúja“, kde verš po allelúja nebývá z téhož žalmu jako ten v graduale.

Zatímco celebrant stupňové zpěvy čte, popojde k němu ministrant[2] a počká po jeho pravé straně pod stupni oltáře. Když jsou stupňové zpěvy zpívány, přečte je celebrant za kratší dobu. V každém případě, když je přečte, jde ke středu oltáře a čekající ministrant vezme misál a přenese jej na evangelní stranu. Mezitím se ve středu oltáře celebrant hluboce skloněn tiše modlí:

Munda cor meum ac lábia mea, omnípotens Deus, qui lábia Isaíae Prophétae cálculo mundásti igníto: ita me tua grata miseratióne dignáre mundáre, ut sanctum Evangelium tuum digne váleam nuntiáre. Per Christum Dóminum nostrum. Amen.

Jube, Dómine, miserere.

Dóminus sit in corde meo et in lábiis meis: ut digne et competénter annútiem Evangélium suum. In nómine Patris, et Fílii, et Spíritus Sancti. Amen.

Ty v překladu znějí:

Očisti mé srdce a mé rty, všemohoucí Bože, který jsi rty proroka Isaiáše očistil žhavým uhlem; rač mě očistit svým milostivým slitováním tak, abych mohl důstojně zvěstovat tvé svaté Evangelium. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Rač, pane, požehnat.

Kéž je Pán v mém srdci a na mých rtech, abych důstojně a náležitě zvěstoval jeho Evangelium. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.

V závěru této modlitby se celebrant pokřižuje. Během této doby už ministrant postavil misál na evangelní stranu oltáře a je třeba, aby na této straně zůstal, avšak sestoupí pod stupně. Při mši sv. s okuřováním se k němu připojí další ministrant s kadidelnicí. Celebrant jde po výše uvedených modlitbách k misálu. Při mši sv. s okuřováním vloží porci kadidla do kaditelnice. Vlastní čtení Evangelia začíná v tridentském ritu obvyklým pozdravem „Pán s vámi“ a příslušnou odpovědí ministrantů nebo všech ostatních přítomných, v horším případě jen zpěváků. Pak následuje oznámení Sequéntia sáncti Evangélii secúndum …(tj. Pokračování[3] svatého Evangelia podle …), kde tečky reprezentují jméno příslušného evangelisty v akuzativu, na které je odpověď Glória tibi, Dómine (Sláva tobě, Pane). Celebrant udělá při tom palcem pravé ruky kříž na místě, kde tištěný úryvek Evangelia začíná a pak se sám pokřižuje, a to takzvaným malým křížem (na čele, na ústech a na prsou). Při mši s okuřováním ještě třikrát okouří misál a pak začne evangelijní text s rukama sepnutýma předčítat.

Ministrant, který přenesl misál, a případně ministrant, který asistoval s kadidelnicí, zůstávají na svých místech čelem k celebrantovi a z této pozice odpovídají a současně s celebrantem se také žehnají malým křížem. Pak se mírně ukloní a vracejí se na svá místa (jelikož většina perikop začíná větou, jejíž podmět je Jesus, je vhodné úklonu synchronizovat s tímto slovem). Stejně jako oni by se měli pokřižovat i ostatní ministranti (pokud jsou přítomni) a lid. Víme, že ministranti už stojí; lid vstane nejpozději při celebrantově pozdravu a Evangelium všichni poslouchají vestoje. Při zpívané a slavné mši sv. se celé čtení Evangelia hned od pozdravu Dóminus vobíscum zpívá (lidová tvořivost, rozbujelá v pokoncilním ritu, kdy se nezpívá nic nebo nejvýš ten krátký dialog na začátku, není v tridentském ritu přípustná). Když je Evangelium přečteno, resp. přezpíváno, políbí celebrant misál na místě, z něhož se četlo, a vysloví (vždy tiše, tedy nezpívá ani nesděluje ostatním nahlas) modlitbu Per evangélica dicta deleántur nostra delicta (v překladu: Pro řečená evangelní slova nechť jsou shlazeny naše viny). Mezitím odpovědí ministranti (v recitované mši sv. všichni přítomní) Laus tibi, Christe (Sláva tobě, Kriste). Tato odpověď se také – na rozdíl od pokoncilního ritu – nikdy nezpívá. Při zpívané mši svaté takto odpovídají jen ministranti, věřící nikoliv.

Tridentský ritus nepovoloval nějakou „makaronštinu“ (pletení latiny a národního jazyka, typické pro podnapilé potulné kleriky), takže se v něm nepřipouští čtení epištoly a Evangelia v národním jazyku (to lze totiž realizovat v úvodu homilie). V padesátých letech dvacátého století dostávaly z Říma některé oblasti indulty, že přece jen mohou připustit čtení epištoly a Evangelia v národních jazycích, a r. 1958 bylo toto umožněno pro celý svět, avšak jen pro tiché mše sv. Rozhodně je i neestetické, když celebrant při zpívané mši sv. zazpívá latinsky úvodní dialog k Evangeliu a samu perikopu přečte v národním jazyku.

Po přečtení Evangelia se doporučuje celebrantova promluva (homilie), totiž výklad ke čteným biblickým úryvkům, případně k svátku, který je zrovna slaven, apod. Je přirozené, že na jejím začátku se nabízí možnost přečíst překlady epištoly a Evangelia do národního jazyka, takže není důvod neuvádět je na jejich příslušných místech v latině. Před vlastním výkladem může celebrant vložit i „praktické“ informace pro věřící (pořádek služeb Božích, účel finanční sbírky, pastýřský list apod.). Lid při homilii sedí, s výjimkou překladu Evangelia, při jehož čtení může stát.

Vyznání víry

Když je ukončena homilie (nebo ihned po Evangeliu, pokud homilie není), ukončí se mše katechumenů nicejsko-cařihradským vyznáním. Začátek vysloví či zazpívá celebrant. Při tom pozvedne a mírně rozepne ruce a nato je zase sepne. Při tiché a zpívané mši sv. pokračuje potichu sám, při recitované pokračuje spolu s lidem i s ministranty a při zpívané nezávisle na něm zpívá schola, sbor, nebo – a to se doporučuje nejvíce – všechen lid. Přípustné je i to, že spolu s lidem zpívá i celebrant. Není přípustné, aby recitoval celebrant jen spolu s ministranty. Všichni stojí, s výjimkou verše Et incarnátus est …, kdy všichni (i celebrant) pokleknou. Když při zpívané mši sv. celebrant nezpívá spolu s lidem, vyjde to vždy tak, že ukončí své soukromé vyznání krátce před tím, než se výše uvedený verš zazpívá, a v takovém případě je vhodné (i když závazné jen na Hod Boží vánoční), že sestoupí se stupňů, během zpěvu uvedeného verše si spolu s ministranty klekne a po doznění verše, resp. už během slov et homo factus est vstane a spolu s nimi jde k sedes. Když se tam posadí, může se posadit i lid, pokračující ve zpěvu. Ten, pokud při tiché mši sv. zpívá lidovou píseň, může sedět. Píseň by měla mít vztah k vyznání víry. Lidová tvořivost, při níž lid vyznává víru v národním jazyku, nebo dokonce v naučeném Apoštolském vyznání víry, je pro tridentský ritus nepřípustná.

Během vyznání víry jsou předepsány úklony nejen na výše uvedený verš, ale též na slova simul adorátor (tj. spolu uctíván), týkající se Ducha Svatého, a ovšem na slovo Jesum v druhém verši a na slovo Deum. Pro ukončení platí podobná pravidla jako v případě Gloria: během posledního verše se celebrant pokřižuje a případně vstane ze sedes a spolu s ministranty se vrátí k oltáři. Je vhodné, když s ním udělají kříž i ostatní přítomní.

Vyznání víry odpadá ve mších za zemřelé a o méně významných příležitostech. Jejich seznam je poněkud komplikovaný, a tak jen doplňme, že vyznání víry neodpadá o nedělích a o významných svátcích.

Výjimky

Tridentský ritus určuje pro některé příležitosti, že má být před Evangeliem více čtení, z nichž většinou až to poslední je z apoštolského listu, zatímco předcházející bývají vybrány ze Starého zákona. To platí např. pro všechny středy takzvaných Suchých dní[4], kdy jsou před Evangeliem čtení dvě, pro středy po druhé a čtvrté postní neděli, kdy jsou také čtení dvě, a pro všechny soboty Suchých dní, kdy je čtení dokonce šest. V takových případech je orace v té formě, jak byla uvedena v minulé části (tj. s pozdravem Dóminus vobíscum atd.), zařazena až před poslední čtení, zatímco před každým z předcházejících čtení je také orace, avšak před ní jsou místo uvedeného pozdravu slova Flectámus génua (doslova „Ohněme kolena“, neboli „poklekněme“), následovaná po chvíli pokynem Leváte (tj. „povstaňte“), která zpívá (nebo říká) celebrant. Snad ani nemusíme říkat, že všichni přítomní na první pokyn pokleknou, na druhý povstanou a během orace stojí.

Název Suché dny vystihuje fakt, že jde o příležitosti ke kajícím skutkům a skutkům pokání, tedy i k postu. Jedny z čtyř Suchých dnů však připadají na Svatodušní oktáv, tedy na radostnou a slavnou dobu. A to implikuje „výjimku z výjimky“: počet čtení ve středu i v sobotu těchto Suchých dní je opravdu dvě a šest, avšak ohýbání kolen před příslušnými oracemi odpadá (přesto však jsou tyto orace bez obvyklého pozdravu).

Další výjimky se vztahují k tomu, co jsme uvedli o mezizpěvech. V některých případech nejsou verše vybrány z žalmů; například Hod Boží svatodušní obsahuje druhý verš známý i mimo liturgii, a to „Přijď, Duchu Svatý, naplň srdce svých věrných a zapal v nich oheň své lásky“. Výjimky jiného druhu se týkají většiny úterků, čtvrtků a sobot v postní době a prosebných dnů: v dobách dávno před tridentským koncilem bylo o těchto dnech jen jedno čtení před Evangeliem a pro ně tedy existoval jen jeden mezizpěv, který přešel – také jako jediný – do mešního formuláře tridentskou reformou.

Dalšími výjimkami jsou sekvence. Kolem konce prvního tisíciletí, v souvislosti s úpadkem (zpomalováním a ztrátou rytmického řádu) gregoriánského zpěvu, se jednotlivé tóny jubilů, které připadaly tehdejším lidem dlouhé, podkládaly novými texty, a tak vznikla „sekvence“, která se během času vyvinula v samostatnou strofickou hudební formu, na předchozím jubilu nezávislou. Sekvence byly v pozdním středověku nesmírně – někdy až pověrečně – oblíbené, i když zdaleka ne všechny měly úroveň vhodnou pro liturgii, a tridentská reforma proto rozhodla jejich počet podstatně omezit a přijmout jen ty čtyři nejkvalitnější, konkrétně pro velikonoční a svatodušní oktávy, svátek Božího Těla a pro mši za zemřelé. V osmnáctém století byla do mešní liturgie pro svátek Sedmibolestné Panny Marie (15. září) ještě zařazena sekvence Stabat Mater, jejíž text měl byl původně určen pro hymnus pro nešpory.

Dle pokoncilního ritu je sekvence chápána jako naprosto samostatný zpěv, takže Allelúja, které jí předchází, by mělo být zazpíváno celé, tj. i se slovem Allelúja opakovaným na konci. Tridentský ritus naproti tomu naznačuje původní vztah mezi sekvencí a předcházejícím Allelúja tak, že v něm se Allelúja ani jeho jubilus už neopakuje, po verši tedy ihned následuje sekvence, avšak na jejím konci (po jejím Amen) se zazpívá na jednoduchý nápěv krátce Allelúja; a tak to čte i celebrant, takže místo obecného schématu „allelúja, allelúja, verš, allelúja“ platí schéma „allelúja, allelúja, verš, sekvence, alellúja“, před nímž je ovšem původní schéma pro první mezizpěv. Uvedené schéma se sekvencí ovšem ztrácí význam pro mše sv. za zemřelé, neboť – jak už jsme se zmínili výše – pro ně tridentský ritus (na rozdíl od pokoncilního ritu) nepřipouští zpěv Allelúja; a tak celkové schéma pro mezizpěvy je v tomto případě „graduále, traktus, sekvence“. Na rozdíl od pokoncilního ritu není možno v tridentském ritu sekvence ani zkracovat, ani dle vlastní iniciativy vynechávat.

Konečně uveďme, že ve mších svatých za zemřelé se vynechává soukromá modlitba celebranta počínaje slovy Jube, domine,… a logicky odpadá i to, že se celebrant pokřižuje.

Závěr

Když ministrant přenáší misál z epištolní strany na evangelní, nejde s ním při samém oltáři z jedné strany na druhou, nýbrž by měl sejít nejkratší cestou dolů pod stupně, pak se obrátit směrem ke středu oltáře, obejít stupně až do středu před oltář, tam se uklonit nebo pokleknout (viz dále) a pak jít šikmo nahoru k evangelnímu konci oltáře.

Když ministrant míjí osu oltáře, platí pro něho tato pravidla: není-li na oltáři ani ve svatostánku Nejsvětější svátost oltářní, ministrant se před ním uklání, když je na oltáři Kristus v Nejsvětější svátosti oltářní ve svatostánku, pak ministrant poklekne na pravé koleno, a když je Kristus v Nejsvětější svátosti oltářní na oltáři mimo svatostánek (např. v době od proměňování do přijímání nebo – v řídkých případech – během celé mše sv. před vystavenou Nejsv. svátostí) poklekne ministrant na obě kolena a ukloní se. Tato pravidla platí nejen pro to, když přenáší misál, ale i v dalších případech, kdy ministrant kříží osu oltáře, a také na počátku mešního obřadu při příchodu k oltáři a při odchodu na konci, a tehdy to platí i pro celebranta.

Evžen Kindler

Toto je třetí díl série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Prvně vyšel v Te Deu 2007/3.