Za jeden z velkých počinů časopisu Te Deum si troufám považovat vydání série článků Prof. Kindlera, které rozebírají tzv. tridentskou mši. Protože vím, že i dnes zde máme spousty věřících, co se v tridentské mši těžko orientují a přečíst si tyto články pro ně bude velkým přínosem, rozhodl jsem se je zde postupně všechny zveřejnit. Zde je tedy o již neaktuální začátek a nefungující odkazy zkrácený úvodní díl, který prvně vyšel v Te Deu 2007/1.

Ignác Pospíšil

Čtyřicet let přerušení objektivního informování o tridentském ritu se podepsalo na tom, co např. J. Krampol ve svém populárním televizním pořadu nazývá neznalostmi našeho národa. Bylo by tedy vhodné o tridentském ritu systematicky informovat a bylo by vhodné, kdyby to dělali kněží, kteří jej dobře znají. Časopis Te Deum by se k takovému informování velmi hodil. A přestože lze předpokládat, že několik takových kněží u nás jistě existuje, chápeme jednak to, že mají mnoho jiných povinností, a jednak i to, že vzhledem k pomluvám, které byly o časopise Te Deum rozšířeny, nebudou považovat za účelné se v psaní do tohoto periodika angažovat.

V dnešní době, kdy je kněží málo, přejímají jejich mnohé činnosti laici, a tak je logické, že na konec i téma výše naznačené zbude na laika. Ministroval jsem soustavně (každý den) od svých šesti let až do šestnácti, pak nesoustavně (tu a tam dle možnosti a potřeby, v kostelech už se vyskytovali kněží „míráci“) až do svých čtyřiatřiceti let, kterých jsem dosáhl r. 1969, od svých dvanácti let jsem se intenzivně zabýval i liturgickým zpěvem a k tomu jsem byl nucen studovat do hloubky liturgii. To první desetiletí ministrování bylo v kostele svaté Ludmily v Praze na Vinohradech, kde byl dáván velký důraz na shodu se všemi liturgickými pravidly a kde jsme byli my, ministranti, velmi přísně vedeni jak k ministrantskému „řemeslu“, tak k tomu, abychom věděli co nejvíce o tom, co se za ním skrývá. Poznal jsem tehdy i později mnoho kněží různých zkušeností, stáří i temperamentů, kteří mi o oběti mše svaté dali mnoho, a to jak vysvětlením, tak osobním příkladem, a v době tvrdého komunismu jsem – podobně jako jiní – zažil, jak důležité a ústřední místo v našem životě má liturgie mešní oběti, jak stojí vysoko nade vším ostatním, co nebylo režimem povoleno a o čem se do té doby v katolických společenstvích předpokládalo, že bez toho církev nemůže existovat. I v té době bylo možno se dále, samostatně nebo i ve skupinkách existujících na hraně zákonů, zakazujících neschválené spolčování, o mši svaté dozvídat stále více a osobní vztah k ní prohlubovat.

A tak mi došlo, že je na mně, abych o tridentském ritu začal systematicky informovat naši čtenářskou obec. Ministrant je – pokud jde o ryze komunikační aspekt liturgie – tak nějak mezi klérem na jedné straně a „lidem“ (tak jej budeme v dalším pro jednoduchost nazývat) na straně druhé, a tak snad dají zamýšlené informace něco jak tomu lidu, tak snad i některým kněžím, pro něž mohou dnes být i informace o tom čistě formálním počínaní těžko dostupné. Popis bude zaměřen na to, čemu se říká zpívaná mše, a od něho udělám občas odbočku k takzvané tiché mši, včetně mše recitované, a výjimečně (spíše pro vysvětlení a kontext) na mši sv. s asistencí čili slavnou. Budu se snažit probírat činnost postupně tak, jak probíhá při mši svaté, a tu a tam doplním dle potřeby další, tedy obecnější informace o liturgickém prostoru, mešním rouchu, o závislosti na liturgickém kalendáři, o jeho vývoji během posledních desetiletí jeho běžné existence apod.

Žalm čtyřicátý druhý a vyznání hříchů

V dnešních debatách o mešním ritu tridentském a o tom dnes doporučovaném (říkejme mu jako mnoho debatujících „pokoncilní“) lze pozorovat řadu nejasností a nedorozumění, mezi nimiž figurují i názory, že tridentský ritus je ten pokoncilní v latině nebo ten pokoncilní u historického oltáře (tedy s celebrantem v čele lidu čili – jak se v dnešní české liturgické hantýrce říká – zády k lidu). Že je odlišnost obou ritů mnohem větší, o tom markantně svědčí hned začátek mše sv. podle tridentského ritu. Kněz (dále budeme hovořit o celebrantovi[1]) při něm přistoupí k oltáři jen proto, aby na něj položil kalich s ostatním, co s sebou právě přináší[2], pak ještě jde k misálu, který mezitím položil na oltář ministrant, a otevře jej na té stránce, kde z něho začne číst; pak se vrací ke středu oltáře, ukloní se před křížem, který na něm je, a sestupuje dolů, až pod oltářní stupně. Podobně i ministrant, který případně přináší misál, jej položí na stojan a sejde dolů. Ministranti pokleknou před stupni oltáře co nejblíže celebrantovi, pokud je jich víc, pak po jeho pravici i levici. Bylo-li už vše potřebné dáno na oltář před vlastním začátkem liturgického shromáždění, zůstávají všichni hned dole, pod stupni. A tam celebrant – po znamení kříže, které s ním činí ministranti, ale jehož slova „In nómine Patris…“ řekne sám – se střídavě s ministranty modlí jako úkon kajícnosti žalm 42.

Při mnoha liturgických příležitostech se žalmy zpívají či modlí tak, že jsou zarámovány antifonou a ta bývá často brána přímo z příslušného žalmu. Čtenáři to asi znají třeba z nešpor a znají i to, že – až na výjimečné, totiž „smutné“ příležitosti – se na konci před opakovanou antifonou vysloví či zazpívá takzvaná malá doxologie[3], totiž známá slova „Glória Patri et Fílio…“. Podobným způsobem (ovšem nikdy zpívaným) je organizována i modlitba uvedeného žalmu. Poté co se celebrant požehná křížem, vysloví první část antifony „Introíbo ad altáre Dei“ a ministranti odpovědí druhou částí „ad Deum qui laétificat juventútem meam“, tj. doslova: „Přistoupím k oltáři Božímu – k Bohu, který obveseluje mé mládí“, což se někdy interpretuje jako „…který mě obveseluje od mládí“.

Doporučujeme čtenářům bez misálků, aby si našli žalm 42 např. v překladu Vulgáty (ne v hebrejských překladech, tam je číslování jiné a jsou odlišná i slova pod odpovídajícím číslem 43). Verše začínají vyjádřením slabosti před Bohem i před lidmi, a gradují přes prosbu až k radostnému vyvrcholení, jež je v souladu se závěrečnou doxologií. A všimněme si, že se verše obracejí k Bohu jako k osobě, a ne k ostatním přítomným – ti, reprezentovaní ministranty, vyjadřují jednotu tím, že se s celebrantem střídají.

Oběť mše svaté je – jak by řekl G. K. Chesterton – paradoxem, v němž nejvyšší dobrota a dokonalost Boží se setkává s nedokonalostí a hříšností lidskou. Po rychlém povznesení k oslavě Boží, tj. po doxologii a opakované antifoně, se vrací vědomí „na zem“ v modlitbě „Adjutórium nostrum in nómine Dómini (říká celebrant), qui fecit caelum et terram“ (odpovídají ministranti), známé i z jiných příležitostí: Pomoc naše ve jménu Páně, který učinil nebe i zemi. Při tom se všichni žehnají křížem.

Tato modlitba připomíná, že bez Boží pomoci by byla i ta slova předešlého žalmu prázdná, a ten návrat „na zem“ pokračuje ještě hlouběji, a to vyznáním vlastní hříšnosti. V tomto případě je výše zmíněný paradox vyjádřen nádherným literárním obratem ve dvojím použití slovesa confiteri (vyznat se), kde žalm vede k jeho budoucímu času „confitébor“ , tj. vyznám se, totiž z té radosti a vděčnosti, zatímco dále následuje modlitba „Confíteor“, vyznávám se, totiž z vlastní hříšností.

Podobnou modlitbu známe i z pokoncilního obřadu, avšak v tridentském ritu jsou v ní jmenovitě osloveni – kromě Panny Marie – svatí archanděl Michael, Jan Křtitel a apoštolové Petr a Pavel, a stejní svatí jsou osloveni i v druhé části vyznání, tedy v prosbě o přímluvu. Touto modlitbou začíná své vyznání celebrant a po ní mu ministranti odpovědí tak, jak je známo i z pokoncilního ritu, slovy „Misereátur tui…“ (Smiluj se nad tebou…). Celebrant odpoví Amen a pak učiní vyznání hříšnosti ve jménu ostatních ministranti a pro ty zase prosí modlitbou Misereátur celebrant, kterou slovem Amen zakončí ministranti. Jak Confiteor, tak Misereatur se v obou případech liší jen gramatickou osobou a číslem (ministranti jsou v plurálu, celebrant v singuláru), jinak jsou stejné. Všimněme si, jak se formou téměř elegantní prostřídají mezi celebrantem (C) a ministranty (M) dvakrát tři texty: C: Confiteor, M: Misereatur, C: Amen, M: Confiteor, C: Misereatur, M: Amen

Už při doxologii v závěru žalmu 42 se celebrant i ministranti mírně předklánějí – v latinské liturgii je to pravidlem i na ostatních místech, kde se tato doxologie vyslovuje či zpívá. Podobná úklona je předepsána i pro prosby Misereatur, zatímco při modlitbě Confiteor je třeba být skloněn co nejvíce. Při slovech, kterými se celebrant obrací na ministranty či naopak – et tibi, pater; et te, pater (i tobě, otče; i tebe, otče) a et vobis, fratres; et vos, fratres (i vám, bratři; i vás, bratři) – naznačí celebrant i ministranti vzájemnou komunikaci velmi realisticky: v úklonu se k sobě na moment mírně pootočí. Při každém vyslovení „mea culpa“ (což je vždy třikrát), bijí se – celebrant, resp. ministranti – v prsa.

Pak celebrant vysloví prosbu „Indulgéntiam, absolutiónem et remissiónem peccatórum nostrórum tríbuat nóbis omnípotens et miséricors Dóminus“ za odpuštění hříchů pro sebe i ostatní, při níž se všichni (včetně celebranta) žehnají křížem: Prominutí, rozhřešení a odpuštění našich hříchů nechť nám udělí všemohoucí a milosrdný Pán. Ministranti také odpovědí Amen. Tato modlitba se spolu s předchozím vyznáním hříšnosti a Misereatur vyskytuje na více místech tridentské liturgie – kromě okamžiků před přijímáním např. v poslední části liturgie slova („hodinek“), v kompletáři.

Na jiných místech liturgie (např. při výkropu před mší svatou) se nacházejí i některé verše z následujícího dialogu, který se ministranti i celebrant modlí opět mírně skloněni:

Deus tu convérsus vivificábis nos – et plebs tua laetábitur in te.

(Bože, obrať se k nám a oživ nás – a tvůj lid se bude v tobě radovat).

Osténde nobis Dómine, misericórdiam tuam – et salutáre tuum da nobis.

(Zjev nám, Pane, své milosrdenství – a dej nám svou spásu).

Dómine, exáudi oratiónem meam – et clamor meus ad te véniat.

(Pane, vyslyš mou modlitbu – a mé volání nechť k tobě přijde).

Dóminus vobíscum – et cum spíritu tuo.

(Pán s vámi – i s duchem tvým).

Nato všichni ukončí úklonu, celebrant řekne Orémus, při tom rozepne ruce a – s rukama znovu sepjatýma – vystoupí po stupních k oltáři, zatímco ministranti jdou na svá místa na stranách stupňů.

Doxologie je radostné vyjádření slávy Nejsvětější Trojici, a tak není přípustná o zvlášť „smutných“ příležitostech. Možno obrazně říci, že kvůli ní se vynechává celý žalm čtyřicátý druhý, takže o takových příležitostech je vyslovena po „In nómine Patris…“ antifona „Introíbo…“ jen jednou, jako by to bylo už po druhé, a po ní už se pokračuje veršem „Adjutórium nostrum…“ a vyznáním hříchů. Ty „smutné“ příležitosti jsou jednak mše za zemřelé, a pak dny od Smrtelné neděle do Zeleného čtvrtka včetně.

Oltář a jeho stupně

Tím končí náš výklad k tomu, co lze vidět jako děj před stupni oltáře a co se v češtině nazývá a nazývalo stupňové modlitby. Není to výstižný název, stupně oltáře jsou při nich právě mimo. Např. v misálku P. Schallera je použit výstižnější termín „modlitby u stupňů oltáře“. Stojí však za zmínku uvědomit si, co termín „stupně oltáře“ přesně znamená.

Profesor náboženství na gymnáziu nás učil, že oltář je na třech stupních, a vždy „solil“ pětky, když mu někdo řekl, že oltář je na třech schodech. Na rozdíl od schodů, které vedou z jedné úrovně do jiné, je stupeň něco, co vyvyšuje, řekli bychom, že ty chybně vyřčené schody se staly stupni, protože jdou kolem oltáře dokola. Na rozdíl od některých východních liturgií, kde je oltář – po našem řečeno – opravdu ve vyšším patře, vyžaduje tridentská liturgie, aby byl oltář vyvýšen, ale přitom celebrantovi dostupný, tedy na stupních. Velmi často ovšem historický vývoj kostela způsobil, že za oltářem už žádné stupně nejsou, takže je tam jakoby zvýšená podlaha až ke zdi; anebo – zvláště u postranních oltářů – je stupňů méně. Jeden je vždycky vhodný, a to – když už chceme abstrahovat od symboliky vyvýšení místa Kristovy oběti – alespoň proto, aby měli ministranti na čem klečet a aby se neotupil výraz kajícnosti při stupňových modlitbách.

Ministranti reprezentují lid, a tak se doporučuje při tiché mši svaté, aby s nimi odpovídali dle svých možností všichni ostatní (pokud např. nezpívají mešní píseň, ale o tom až příště). A měli by stejně jako ministranti během stupňových modliteb klečet.

Tichou mši svatou, při níž přítomný lid říká slyšitelně totéž co ministranti, budeme nazývat recitovanou. Upozorňujeme, že recitovaná mše sv. není „nezpívaná zpívaná“. Pro ni platí, že celebrant může mnohé z toho, co má povinnost vyslovit, říci tak hlasitě, aby mohl lid spolu s ministranty navázat svou odpověď. Je evidentní, že celebrant říká nahlas především to, na co by měl lid navázat svou odpovědí. Texty, které celebrant nahlas neříká, budeme nazývat soukromými a tento charakter v pozdějším výkladu vždy zdůrazníme.

Na závěr ještě dodejme, že čárka nad samohláskou v latinských slovech neznamená délku, nýbrž latinský přízvuk. Je to smluvený a dlouho platný znak a vyskytuje se snad ve všech tištěných latinských liturgických textech. Jelikož latina nedává nikdy přízvuk na poslední slabiku, nemusí být přízvuk značen u dvouslabičných slov, neboť tam je jeho poloha evidentně na první slabice. Staří učenci říkali, že přízvuk je duší hlasu (accentus anima vocis), a tím nevědomky vyjádřili i něco pro nás, lidi mluvící česky: latinský přízvuk není opora, od níž jakoby pasivně vlaje či padá zbytek slova jako v češtině, nýbrž znak vrcholu slova; český znalec latinské dikce Miroslav Venhoda přirovnával latinský přízvuk k elegantnímu výskoku baletky, jejíž vrchol energie („přízvuk“) je předzvěstí jemného, plavného a elegantního dopadu na zem, dopadu, který je výrazem chvilkového odpočinku a nikoliv dopadem „jako pytel brambor“. Jako se výskok baletky liší od výskoku basketbalového hráče, tak i přízvuk je elegantní vzepnutí hlasu, po němž následuje klidný a jemný odpočinek na konci slova. Dává latině nenahraditelný vzlet a samotnou její dikci povyšuje na něco, o čem jsem neváhal napsat do odborného filologického tisku, že to vytváří dojem, jako by si Bůh latinu stvořil speciálně pro svou oslavu. Měli bychom se snažit podle toho latinská slova artikulovat. Zcela scestné je narazit slovo na první slabice naším „českým“ přízvukem a samohlásku, na které má přízvuk naznačen čárkou, prodloužit (Doominus, apoostolis, vobiiskum) nebo asimilovat přízvuk z podobného slova (voobiskum). O délce slabik se zatím nebudeme šířit, pravidla pro ni jsou velmi složitá.

 Pokračování příště

Prof. Evžen Kindler