Stráže i úředníci na Stadionu mi sami řekli, že malé děti umíraly stoprocentně. Také v Raisově škole, neboť matky je s nedostatečné výživy nemohly kojit. (Přemysl Pitter)
Tak zas jednou tleskám vicepremiérovi Pavlu Bělobrádkovi. Nestává se to často a mezi tím mu poměrně často i laju, leč dnes ho budu hájit. Za svou návštěvu Sudetského domu a projev úcty obětem tzv. Odsunu (má čest mi velí používat pravdivější termíny vyhnání či etnická čistka) si zaslouží pochvalu. Kéž bychom měli více politiků schopných se takto jasně postavit na stranu spravedlnosti…
Nikdy jsem se netajil tím, že považuji už i jen samotné poválečné vyhnání Němců za zločin, za naprosto neospravedlnitelnou etnickou čistku a ukázkový příklad ze samé své podstaty vždy nespravedlivé aplikace kolektivní viny. Ovšem i kdybychom otázku oprávněnosti hlavní idee tohoto aktu nechali stranou, dokonce i kdybychom přijali myšlenku, že etnická čistka může být ospravedlnitelná, že kolektivní vina může mít v tomto případě svoji logiku a oprávněnost (za sebe mohu čtenáře ujistit, že si nic takového nemyslím), nic to nezmění na tom, že zacházení s Němci po válce bylo neospravedlnitelné a barbarské, že jejich internace a vyhánění doprovázeli strašné zločiny zcela srovnatelné se zločiny nacistů – a nemluvím jen o zločinech jednotlivců, ale i o nepopsatelných zvěrstvech a donebevolajících nespravedlnostech, které páchaly a na nichž se přímo podílely československé ozbrojené síly, úřady a soudy… (Pokračování textu…)
Úmrtí 106letého zachránce více než šesti stovek židovských dětí Sira Nicholase Wintona se stalo předmětem velkých oslav životního díla tohoto muže u nás i ve Velké Británii. Právem. Komu čest, tomu čest, komu úctu, tomu úctu – to jsou slova sv. Pavla. Winton, který organizoval výjezdy židovských dětí z tehdejšího Česko-Slovenska a později Protektorátu a jejich umístění v adoptivních rodinách Velké Británie, jim zachránil životy. Jinak by skončily v nacistických ghettech nebo v plynových komorách Treblinky či Osvětimi.
Winton byl slušný člověk, náležející k bohaté horní vrstvě. Narodil se r. 1909 v Londýně v rodině židovských přistěhovalců z Německa. Stal se majetným a vlivným burzovním makléřem, který svých peněz a kontaktů využil pro záchranu dětí židovských soukmenovců z Čech a Moravy. Těžko ale mluvit o nějaké náboženské motivaci této dobročinné aktivity. Jeho rodiče byli liberální Židé, kteří po příjezdu do Anglie čistě formálně přijali křest v anglikánské církvi. Nikdy se ale nestali praktikujícími věřícími a syna Nicholase vychovávali v duchu náboženského synkretismu a relativismu, typickém pro tehdejší velkou buržoazii. Winton nikdy nebyl praktikujícím údem nějaké náboženské komunity. Co a jak věřil o Bohu, úzkostlivě tajil, podařilo se mi najít pouze tyto 2 jeho výroky na dané téma: (Pokračování textu…)
Jak oznámilo internetové vydání časopisu „Polonia Christiana“ (pch24.pl 15.6.2015), americký historik a spisovatel polského původu Richard Lukas měl dostat prestižní literární Cenu Janusze Korczaka za publikace o nacistické genocidě židovského národa, kterou uděluje židovská Liga proti hanobení. Jenže ouha! Tento autor čerstvě vydal svoji nejnovější knihu „Zapomenutý holocaust“, kde nepíše o hitlerovské perzekuci Židů, ale katolických Poláků, mezi nimiž dominují duchovní osoby. To rozzlobilo židovskou Ligu natolik, že na poslední chvíli změnila své rozhodnutí. Lukas cenu nedostal.
Proč ten hněv? Pan Lukas totiž v knize předložil dokumenty, že nacistická nenávist nesměřovala pouze proti Židům, ale také proti Polákům, zejména proti katolickému duchovenstvu. Počet polských kněží a řeholních osob, popravených nebo umučených v německých koncentrácích, činí cca 3 tisíce osob, mezi nimi jsou 4 biskupové. Velmi často se tak stalo právě za pomoc Židům (v okupovaném Polsku byl za to stanoven trest smrti). Tisíce dalších biskupů, kněží a řeholníků byly odvezeny do koncentračních táborů. Není náhodou, že v památníku Yad Vashem v Jeruzalémě převažují na tabulce věnované Arijcům, kteří s nasazením vlastního života pomohli Židům, polská jména. Přitom osud Poláků se od osudu Židů příliš nelišil. V Generálním Gouvernementu (Němci okupované území bývalé Polské republiky, dále jen GG) byly zavřeny všechny polské vysoké i střední školy, Poláci směli vykonávat jen méně kvalifikované práce. Tvrdě byly pronásledovány všechny projevy náboženského cítění na veřejnosti, když policie našla při pouliční razii u někoho růženec nebo svatý obrázek, putoval dotyčný do koncentráku. Když Němci v září r. 1939 vtrhli do Polska, elitní oddíly SS hromadně vraždily polské civilisty. Západní část Polska, tzv. Povartí, byla přičleněna k říši a polské obyvatelstvo odtud vyhnáno do GG. Ti, kteří zůstali, byli zařazení do zvláštních pracovních táborů, ve skutečnosti likvidačních, většina jich tam zahynula nebo je esesáci povraždili. Americký historik Timothy Snyder uvádí ve své knize „Krvavé země“, že němečtí nacisté vyvraždili celkem 2 miliony Poláků, další 2 miliony jich vymordovali Sověti ve své okupační zóně na východ od řeky Bug (Molotov-Ribbentropův pakt), zbývající 2 miliony potom zahynuly v důsledku válečných operací. (Pokračování textu…)
Nestydím se za to, že jsem byl u nás v Brně aktivistou listopadových událostí r. 1989. Mohu dokonce říct, že jsem na to i hrdý. Boj s bezbožeckým komunismem vždycky byl, je a bude – řečeno slovy sv. Pavla – „dobrým bojem“. Každý, kdo se tehdy takto angažoval, může proto s apoštolem národů právem konstatovat: „Dobrý boj jsem bojoval…“ (2 Tim 3,7). Jinou otázkou ovšem je, jak tento boj nakonec dopadl a kdo v něm vlastně zvítězil.
Nebyl jsem sám, kdo si bezprostředně ještě ve víru událostí a všeobecné euforie neuvědomil zákeřnou zradu a ránu do zad, kterou nám tenkrát zasadili ti, o nichž jsme se mylně domnívali, že jsou našimi spojenci. Ano, nemýlíte se, pokud si myslíte, že mluvím o vedoucích představitelích Charty 77 v čele s Václavem Havlem a dalších ikonách Listopadu 89. My, aktivní katolíci, jsme opravdu chtěli převrat, ne krveprolití a násilí, ale konec bolševismu, který jsme pokládali právem za satanský systém ve smyslu proslulé encykliky Pia XI. „Divini Redemptoris“. K tomu ale nedošlo a namísto toho příšla „dohoda o předání moci“. Před pár dny se k tomu otevřeně přiznal v televizním rozhovoru s Václavem Moravcem sám jeden z tvůrců a účastníků této dohody Petr Pithart, jenž s nečekanou upřímností popřel, že by se tenkrát jednalo o revoluci, sametovou či nesametovou. Byla to prostě dohoda, jíž vedoucí složky disentu i komunistického režimu pouze realizovali to, na čem se již dávno předtím domluvili vedoucí představitelé USA a SSSR, potažmo režiséři ze zákulisí. Tak vyznělo zmíněné doznání Pitharta.
My jsme si tenkrát naivně nějakou dobu mysleli, že se jedná opravdu o pád ďábelského komunismu. Teprve vývoj dalších dnů a týdnů nám odhalil strašlivou pravdu: Byli jsme zrazeni, naše nasazení bylo podle využito a zneužito, když Havel a jeho klika usedli s Marianem Čalfou a dalšími reprezentanty komunistického režimu k jednacímu stolu a domluvili se na Havlově prezidentství, které jednomyslně odhlasoval tehdejší ještě plně komunistický parlament, tentýž parlament, jenž pár týdnů předtím vyzýval k tvrdému postupu proti disidentům, mezi nimiž právě Havel vévodil. (Pokračování textu…)
Přesně před 75 lety, 23. srpna 1939, se zástupci Třetí říše a Sovětského svazu dohodli na uzavření paktu o neútočení mezi svými zeměmi, známém jako „pakt Ribbentrop-Molotov“.
Už sám tento dokument vyvolal v sousedech obou říší zla zděšení – a to přitom světu nebyl znám tajný dodatek paktu, v němž si smluvní partneři rozparcelovali Střední a Východní Evropu. I když minimálně Britové, Francouzi a Poláci to nemohli netušit – dobře věděli, proč selhala předchozí jednání o spojenectví mezi Západem a SSSR, co Západ Stalinovi odepřel…
Komunisté, kteří na čtyřicet let ovládli české školství, si dali obrovskou práci s tím, aby zfalšovali dějiny druhé světové války a upozadili či přímo zaretušovali tuto událost. Den, kdy se ze starých spolupracovníků a obchodních partnerů stali pevní spojenci, kteří si navzájem schvalovali a společně plánovali útoky na své sousedy a věrně si poskytovali zásadní podporu ve svých akcích… Den, kdy vznikla skutečná evropská osa zla. (Pokračování textu…)
OSN zaslala španělské vládě zvláštní žádost. Jak informoval polský internetový portál fronda.pl dne 3.8., mají být ostatky generála Franka, uložené v bazilice v Údolí padlých u Madridu, přeneseny jinam, tj. tam, kde by nemohly být předmětem veřejné úcty. Údolí padlých se naopak má stát pietním místem pro údajné „oběti frankistického fašismu“. Španělsko je vyzváno, aby prý „skoncovalo s fašistickým dědictvím“.
Zmatek nad zmatek a matení pojmů! Franco nikdy nebyl „fašistou“, k této protikřesťanské ideologii italského původu se nikdy nehlásil. Franco byl voják, jehož myšlenkový svět tvořily katolická víra, rodina a vlast. Pro tyto hodnoty chtěl žít i umřít. Ideologiemi jakéhokoliv typu pohrdal včetně fašistické. Nálepkou fašismu jej poctili komunisté. Jestliže OSN toto jejich klišé přejímá, pak jen dokazuje, v jakém ideologickém poli se nachází. (Pokračování textu…)
Svátek druhého patrona České země býval v baroku slaven s veškerou pompou, náležející této epoše. I později byl pražský Karlův most svědkem nádherných svatojanských slavností. V současnosti se k nim chce pražské arcibiskupství nejspíš vracet, soudě alespoň podle ohlášeného programu pobožností ke sv. Janu Nepomuckému. To je zajisté pěkné a chvályhodné, kdybych… — kdybych neslyšel právě v těchto dnech jedno kázání o tomto mučedníku zpovědního tajemství, které fakticky přizvukovalo proticírkevní propagandě minulých i současných let.
Samozřejmě dotyčný kazatel nemluvil proti sv. Janovi a jeho úctě, naopak ještě po ukončení liturgie se modlil litanie k tomuto světci, nicméně prohlásil, že „o jeho mučednictví pro zpovědní tajemství máme zprávu až 50 let po této události, což není věrohodné“. Úcta ke sv. Janovi se tak omezuje pouze na jeho obranu svobody Katolické církve a arcibiskupa Jana z Jenštejna proti králi Václavu IV., známému opilci, smilníkovi a ukrutníkovi. Jistěže tento důvod mučednictví sv. Jana, doložený dopisem arcibiskupa Jana papeži Bonifácovi IX., svědectvím Petra Klarifikátora a dalších pramenů je stejně úctyhodný a obdivuhodný jako mučednictví pro zpovědní tajemství, jenže odmítat to druhé jako „legendu“ znamená de facto přitakávat veškeré propagandě proti sv. Janovi a stavět se tak do jedné řady s odpůrci Církve. Dotyčný kazatel vyzval též k „dialogu“ mezi katolíky a antiklerikály, kteří svatojanský kult odmítají a jejichž myšlenkoví předchůdci mají po r. 1918 na svědomí vandalské likvidace svatojanských soch v našich obcích. Prý pouze kompromis s nimi, kdy každý ustoupí ze svých pozic, odhalí „skutečnou historickou pravdu“ o sv. Janovi. Realita ale dopadla tak, že ustoupili pouze katolíci, v tomto případě onen duchovní. Buď sv. Jan Nepomucký byl mučedníkem zpovědního tajemství, nebo jím nebyl, zde nelze dospět k nějakému „kompromisu“. (Pokračování textu…)
V čase, keď nad Európou prelietajú divé husi, v Portugalsku sú ešte vztýčené na celú žrď zástavy leta. Nad starými mestami zvonia kláštorné zvony a za dedinami zvonce ovčích stád. Nad Portugalskom s triumfálnymi mestami a pokorným vidiekom; nad Portugalskom s mohutnými riekami Douro a Tajo; nad Portugalskom, ktoré kedysi tvorilo svetové impérium a ktorého jazyk je šiesty najpoužívanejší na svete – len dnes zostalo akoby na okraji Európy a o jeho hrdinoch a o jeho hlboko zakorenenom katolicizme je lepšie verejne nehovoriť.
Jedným z týchto zamlčiavaných hrdinov je dlhoročný predseda vlády António Salazar de Oliveira (1889-1970), ktorý na niekoľko desaťročí pozdvihol a stabilizoval krajinu a ako jeden z posledných rytierov Európy sa postavil za obranu katolíckej štátnosti. Napriek tomu, že si ho Portugalci zvolili roku 2007 v národnom hlasovaní za „najväčšieho Portugalca všetkých dôb“, médiá i učebnice ho označujú za najdlhšie vládnuceho „fašistického“ diktátora Európy. Tento postoj azda najlepšie vystihuje situácia v Lisabone, kde monumentálny most spájajúci hlavnú časť mesta so štvrťou Almada, premenovali z Mostu A. Salazara na Most 25. apríla – dňa, kedy v Portugalsku prebehla socialistická Karafiátová revolúcia. (Pokračování textu…)
Dnešní den nám vedle zajímavé kolize svátku sv. Matouše Evangelisty a soboty suchých dnů přináší ještě jedno krásné výročí. Kdybychom se přenesli 580 let do minulosti, našli bychom falckrabího Jana z Neumarktu v kostele. Příliš starý a nemohoucí na to, aby mohl osobně velet v boji, proležel celý den na kamenné podlaze před oltářem a modlil se za své muže a jejich vítězství…
A úspěch se dostavil – dne 21. září 1433 jeho muži, vedení českým šlechticem Hynčíkem Pluhem z Rabštejna a posílení domobranou místních sedláků, u vesnice Hiltersried zaskočili a rozdrtili husitské nájezdníky vedené radikálními hejtmany Janem Pardusem a Janem Řitkou. Rozsahem ta bitva nebyla zas až tak velká, nicméně její význam pro celou Evropu a zejména pro Čechy byl obrovský… (Pokračování textu…)
Jan III. Sobieski posílá papeži zprávu o vítěztsví
Dnes slavíme svátek Jména Panny Marie. Právě k Panně Marii se v modlitbách utíkala vojska Svaté ligy zorganizované papežem bl. Inocencem XI., když se před 330 lety na dohled od obležené Vídně chystala na bitvu, která rozhodovala o osudu minimálně střední Evropy. Na památku jejich úspěchu pak papež rozhodl, že svátek Jména Panny Marie, do té doby ve významné míře slavený prakticky jen ve Španělsku a některých částech Itálie, bude slaven celosvětově, jako dík Panně Marii za to, že dopomohla křesťanům k vítězství. (Pokračování textu…)
Včera uplynulo 99 let od atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda d’Este. Pouhých 99 let! Jak se změnil svět za tu dobu?
Po technické stránce zajisté zcela radikálně. Věda a technika však jistě nejsou nejlepším kritériem pro hodnocení. Vždyť rozhodující ikony dnešní doby již tehdy existovaly. Po silnicích jezdily automobily, záznam zvuku již rovněž existoval, po Praze jezdily elektrické tramvaje a lidé se těšili i z elektrického osvětlení. Není důvod k přesvědčení, že tento vývoj by se zastavil, kdyby se svět vydal jiným směrem, než jak to historie zaznamenala.
Svět se však radikálně změnil i po stránce mravní. A tady už, obávám se, tolik důvodů k jásotu nemáme.
Jak to souvisí s atentátem? Nu, možná ani ne tolik. A přesto… (Pokračování textu…)
Přesně před 50 lety (11. dubna 1963) vyšla sociální encyklika Jana XXIII. Pacem in terris.
Již jednou jsem se na těchto stránkách o této encyklice obšírněji zmiňoval, v článku Bratrství práva a povinnosti, v němž jsem se zmiňoval i o velice zásadní dezinterpretaci této encykliky v médiích. Musím říci, že za ty skoro čtyři roky se nic nezměnilo a tyto nářky jsou stále aktuální. Koneckonců, stačí se podívat na ChristNet na příspěvek, v němž toto výročí připomínají. Slovo povinnost tam nenajdete… (Pokračování textu…)
Tento text je reakcí Radomíra Malého na článek P. Tomáše Petráčka Proč byl svolán Druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII., který vyšel na ChristNetu ve třech dílech (1. díl, 2. díl a 3. díl) mezi 13. lednem a 4. únorem 2013.
Církevní historik pater doc. dr. Tomáš Petráček zveřejnil na internetovém magazínu ChristNet třídílnný seriál pod názvem „Proč byl svolán II. vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci doby Pia XII.“ Není pochyb, že se s autorem názorově rozcházím snad v každé větě, polemika by byla proto příliš dlouhá, omezím se tedy aspoň na základní teze: (Pokračování textu…)
Na letošní rok připadá nejen 800. výročí bitvy u Las Navas de Tolosa, ale též 1280. výročí bitvy u Tours, která se též zaslouženě řadí mezi osudové okamžiky nejen evropských, ale i světových dějin. Podívejme se, jaká situace panovala v tehdejší Evropě.
V roce 732 po Kristu patřila Franská říše mezi nejsilnější státní útvary v Západní Evropě, její moc však oslabovaly spory mezi příslušníky vládnoucí Merovejské dynastie a faktickou vládu postupně získával majordomus Karel Martel (přízvisko Martel znamená v češtině Kladivo), který svoji moc podpíral výborně vycvičenou pěchotou, jejíž výzbroj a taktika byla z velké části poděděna po římských legiích a doplněna o obávanou vrhací sekeru francisca. Tato armáda sloužila jak k řešení vnitropolitických konfliktů uvnitř říše a bojovala i s pohanskými kmeny, které ohrožovaly Franskou říši na východě a na severu.
Díky všem výše zmíněným okolnostem se Karel Martel nemohl řádně věnovat situaci na jihu, kde síly islámu pod vedením emíra Abdur Rahmána nerušeně pronikaly přes Pyreneje do jižní Francie, kde si dokonce na nějakou dobu vynutily spojenectví na akvitánském vévodovi Odovi. Po počátečních nezdarech ovládly jižní část dnešní Francie, obsadily Akvitánii a zamířily dále na sever, kde tušily nejen kořist v podobě měst a klášterů, ale i možnost dalšího rozšíření “Dar al Islam“ (panství islámu). (Pokračování textu…)
Radio Vaticana informovalo, že papež Benedikt XVI. vyhlásil u příležitosti Roku víry udělení plnomocných odpustků tomu, kdo od 11. října 2012 do 24. listopadu 2013 za splnění obvyklých podmínek navštíví nejméně tři přednášky o II. vatikánském koncilu.
Pokud vím, nikde není stanoveno, kde se mají přednášky konat ani kdo má přednášet, takže podle mého soukromého mínění je možné uspořádat přednášku i doma pro příslušníky rodiny nebo pro přátele.
Pro případ, že by se mezi čtenáři našel někdo, kdo by si chtěl takovou přednášku připravit, shromáždil jsem z níže uvedených zdrojů následující fakta, která by pro svou důležitost v každé poctivé přednášce o II. vatikánském koncilu neměla chybět.
Nechť jsou každému inspirací pro důkladnější zkoumání průběhu koncilu, jenž podobných momentů a zvratů obsahuje nemálo, ale oficiálně se příliš nepřipomínají, protože se většinou „nehodí do krámu“. (Pokračování textu…)
Žádný publicista nevzpomenul, že na podzim roku 2005 uplynulo sto let od tzv. Judovy aféry, která se bezprostředně dotýká prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Je třeba, aby o tomto muži zazněly i trochu jiné hlasy, než jaké obvykle slyšíme. Není pochyb o tom, že Masaryk se zasloužil o vznik samostatné republiky (i když dosud nebyla náležitě zodpovězena otázka, jestli Rakousko-Uhersko nemělo přece jen raději zůstat zachováno, ale to by bylo na jiný článek). Za první republiky byl vytvořen kolem Masaryka „tatíčkovský kult“, který vyzvedával jeho údajnou čestnost, pevnost charakteru a lásku k lidem. Tuto úctu k „prezidentu Osvoboditeli“ pěstovali i někteří katolíci z lidové strany. O Masarykovi se hovořilo a psalo jako o křesťanovi, byť evangelického a nikoli katolického vyznání. Polistopadová demokracie se opět na základě iniciativy Václava Havla přihlásila k Masarykovu odkazu. Jeho pomníky, odstraněné komunisty, opět zdobí náměstí a parky našich měst, ulice a školy opět nesou jeho jméno.
Máme-li být objektivní, tak je nepochybné, že srovnáme-li celkový osobnostní profil T. G. Masaryka s profilem komunistických předáků Gottwalda, Slánského, Zápotockého, Novotného, Husáka nebo Jakeše, tak srovnáváme nesrovnatelné. Masaryk, univerzitní profesor, přece jen tyto reprezentanty zločinného bolševismu o mnoho převyšoval jak intelektuálně, tak morálně, zvláště pak ale na Masarykových rukou nelpí krev, neboť první republika při všech svých lumpárnách nebyla totalitním státem, neměla vyhlazovací koncentráky a nevynášela rozsudky smrti z politických důvodů. Masaryk jako symbol těchto hodnot byl po válce komunistům nepohodlný a proto památka na něj musela zmizet.
Nicméně nutno pravdivě konstatovat, že Masarykův prvorepublikový obraz byl značně zidealizovaný a jako takový zůstává do dneška. „Tatíček“ Masaryk měl své závažné nedostatky mravní povahy – a nebylo jich málo. O tom by mohli vydat svědectví katolíci z doby před cca sto lety. Masaryk, jak známo, se už ve studentském věku s Katolickou církví, v níž byl vychován, rozešel. Vstoupil do evangelické církve reformovaného směru, ale nikdy se nestal jejím praktikujícím věřícím, což mu vyneslo konflikt se superintendentem (nejvyšším duchovním této denominace) Císařem. Po svém sňatku s Američankou Charlottou Garriguovou, která byla unitářského vyznání, akceptoval její názory, ač formálně zůstával nadále reformovaným protestantem. Unitáři odmítali víru v Nejsvětější Trojici a v božství Ježíše Krista, jehož pokládali za proroka na stejné úrovni s Buddhou, Vivekanandou, Zoroasterem atd., přesně v duchu svobodného zednářství a zejména New Age. Že Masaryk tyto postoje doopravdy zastával, není třeba příliš dokazovat, stačí jen nahlédnout do knihy rozhovorů s ním od Karla Čapka a zejména od německého spisovatele Emila Ludwiga. V Ludwigových rozmluvách říká Masaryk o Ježíši Kristu: „Ježíš, neříkám Kristus, byl člověk, prorok…“ Masaryk sice věřil v osobního Boha a v existenci nesmrtelné duše, ne však v Boží Trojici a v božství a vykupitelskou úlohu Ježíše Krista. Pak ale vzniká otázka, jestli je možno ho považovat za křesťana? (Pokračování textu…)
Dnes si připomínáme památku svatých košických mučedníků, tří jezuitů umučených v roce 1619 kalvinisty v Košicích: Melichara Grodeckého, Marka Križína a Štěpána Pongrácze.
Nám Čechům i Moravanům jsou velmi blízcí – sv. Melichar Grodecký byl polský šlechtic z Těšínska, který řadu let strávil studiem a duchovní prací v Čechách i na Moravě. Jeho strýcem byl sv. Jan Sarkander. Na Moravě studoval i sv. Štěpán Pongrácz z Maďarska. (Pokračování textu…)
V roku 2009 uplynulo 400 rokov od založenia jezuitského štátu v Paraguaji. Rozličné pramene a zdroje síce uvádzajú rôzny dátum vzniku jezuitského štátu, ale v súčasnej dobe sa znalci v zásade zhodujú na tom, že jezuitský štát vznikol 23. decembra roku 1609. Práve v tento deň totiž založili jezuiti v Paraguaji prvú osadu, takzvanú redukciu, v ktorej usídlili Indiánov kmeňa Guaraní. Tou prvou bola redukcia bola San Ignacio Guazú (staršia). Postupom času vzniklo celkove 33 redukcií, z ktorých posledná bola založená v roku 1760.
No kým vznik a harmonický vývoj nových a nových redukcií vzbudzoval u jezuitov a ich priaznivcov radosť a pocit zadosťučinenia za mnohé strádania s tým spojené, pre neprajníkov boli úspechy pátrov zo Spoločnosti Ježišovej (SJ) zdrojom rastúcej nenávisti. Keďže španielski kolonisti pociťovali čoraz väčší nedostatok domorodej pracovnej sily, boli pre nich redukcie, v ktorých žili Indiáni ako slobodní ľudia, zákonite tŕňom v oku. Preto sa belosi uchýlili k ľsti a na zabezpečenie prílevu domorodej pracovnej sily použili nepriame chodníčky. „Špinavú prácu“ prenechali brazílskym lovcom otrokov, takzvaným mamelukom. Mamelukovia, alebo aj bandeirantes, boli mestici, potomkovia európskych lupičov a trestancov, ktorí sa oženili s indiánskymi ženami. Keďže prichádzali od mesta São Paulo, nazývali ich aj paulistami. Hordy týchto mesticov tiahli krajom, pričom lúpili a pálili všetko, čo im prišlo pod ruku. Koloniálne úrady sa snažili využiť tieto hordy vo svoj prospech a tak pokladali za potrebné „upozorniť mamelukov na indiánske redukcie a odporúčať im ich ako cieľ ich vzdialenejších expedícií. Početné jednotky mamelukov preto vpadli čoskoro do Paraguaja, pochytali všetkých domorodcov, ktorých sa mohli zmocniť, a predávali ich do prístavných miest.“[1] (Pokračování textu…)
Dnes je tomu přesně na 800 let, co spojené síly křesťanských států a vojenských řádů rozdrtily na Las Navas de Tolosa výrazně silnější vojska almohadského kalífy, čímž byl zahájen rozpad almohadského kalífátu a položen základ úspěšného dokončení reconquisty na Pyrenejském poloostrově.
Duše a hvězdy vám při této příležitosti přinášejí článek o bitvě z klávesnice Antonína Šalanského. Další informace o této klíčové události křesťanských dějin pak můžete nalézt v patřičném článku na Katopedii či v článku Pavla Zahradníka (časopis Te Deum 2012/2).
_(cropped).jpg)
