Category Archives: Historie
Zas jednou tleskám Bělobrádkovi
Stráže i úředníci na Stadionu mi sami řekli, že malé děti umíraly stoprocentně. Také v Raisově škole, neboť matky je s nedostatečné výživy nemohly kojit. (Přemysl Pitter)
Tak zas jednou tleskám vicepremiérovi Pavlu Bělobrádkovi. Nestává se to často a mezi tím mu poměrně často i laju, leč dnes ho budu hájit. Za svou návštěvu Sudetského domu a projev úcty obětem tzv. Odsunu (má čest mi velí používat pravdivější termíny vyhnání či etnická čistka) si zaslouží pochvalu. Kéž bychom měli více politiků schopných se takto jasně postavit na stranu spravedlnosti…
Nikdy jsem se netajil tím, že považuji už i jen samotné poválečné vyhnání Němců za zločin, za naprosto neospravedlnitelnou etnickou čistku a ukázkový příklad ze samé své podstaty vždy nespravedlivé aplikace kolektivní viny. Ovšem i kdybychom otázku oprávněnosti hlavní idee tohoto aktu nechali stranou, dokonce i kdybychom přijali myšlenku, že etnická čistka může být ospravedlnitelná, že kolektivní vina může mít v tomto případě svoji logiku a oprávněnost (za sebe mohu čtenáře ujistit, že si nic takového nemyslím), nic to nezmění na tom, že zacházení s Němci po válce bylo neospravedlnitelné a barbarské, že jejich internace a vyhánění doprovázeli strašné zločiny zcela srovnatelné se zločiny nacistů – a nemluvím jen o zločinech jednotlivců, ale i o nepopsatelných zvěrstvech a donebevolajících nespravedlnostech, které páchaly a na nichž se přímo podílely československé ozbrojené síly, úřady a soudy…
O Nicholasi Wintonovi trochu jinak
Úmrtí 106letého zachránce více než šesti stovek židovských dětí Sira Nicholase Wintona se stalo předmětem velkých oslav životního díla tohoto muže u nás i ve Velké Británii. Právem. Komu čest, tomu čest, komu úctu, tomu úctu – to jsou slova sv. Pavla. Winton, který organizoval výjezdy židovských dětí z tehdejšího Česko-Slovenska a později Protektorátu a jejich umístění v adoptivních rodinách Velké Británie, jim zachránil životy. Jinak by skončily v nacistických ghettech nebo v plynových komorách Treblinky či Osvětimi.
Winton byl slušný člověk, náležející k bohaté horní vrstvě. Narodil se r. 1909 v Londýně v rodině židovských přistěhovalců z Německa. Stal se majetným a vlivným burzovním makléřem, který svých peněz a kontaktů využil pro záchranu dětí židovských soukmenovců z Čech a Moravy. Těžko ale mluvit o nějaké náboženské motivaci této dobročinné aktivity. Jeho rodiče byli liberální Židé, kteří po příjezdu do Anglie čistě formálně přijali křest v anglikánské církvi. Nikdy se ale nestali praktikujícími věřícími a syna Nicholase vychovávali v duchu náboženského synkretismu a relativismu, typickém pro tehdejší velkou buržoazii. Winton nikdy nebyl praktikujícím údem nějaké náboženské komunity. Co a jak věřil o Bohu, úzkostlivě tajil, podařilo se mi najít pouze tyto 2 jeho výroky na dané téma:
„Zapomenutý holocaust“ nežádoucí
Jak oznámilo internetové vydání časopisu „Polonia Christiana“ (pch24.pl 15.6.2015), americký historik a spisovatel polského původu Richard Lukas měl dostat prestižní literární Cenu Janusze Korczaka za publikace o nacistické genocidě židovského národa, kterou uděluje židovská Liga proti hanobení. Jenže ouha! Tento autor čerstvě vydal svoji nejnovější knihu „Zapomenutý holocaust“, kde nepíše o hitlerovské perzekuci Židů, ale katolických Poláků, mezi nimiž dominují duchovní osoby. To rozzlobilo židovskou Ligu natolik, že na poslední chvíli změnila své rozhodnutí. Lukas cenu nedostal.
Proč ten hněv? Pan Lukas totiž v knize předložil dokumenty, že nacistická nenávist nesměřovala pouze proti Židům, ale také proti Polákům, zejména proti katolickému duchovenstvu. Počet polských kněží a řeholních osob, popravených nebo umučených v německých koncentrácích, činí cca 3 tisíce osob, mezi nimi jsou 4 biskupové. Velmi často se tak stalo právě za pomoc Židům (v okupovaném Polsku byl za to stanoven trest smrti). Tisíce dalších biskupů, kněží a řeholníků byly odvezeny do koncentračních táborů. Není náhodou, že v památníku Yad Vashem v Jeruzalémě převažují na tabulce věnované Arijcům, kteří s nasazením vlastního života pomohli Židům, polská jména. Přitom osud Poláků se od osudu Židů příliš nelišil. V Generálním Gouvernementu (Němci okupované území bývalé Polské republiky, dále jen GG) byly zavřeny všechny polské vysoké i střední školy, Poláci směli vykonávat jen méně kvalifikované práce. Tvrdě byly pronásledovány všechny projevy náboženského cítění na veřejnosti, když policie našla při pouliční razii u někoho růženec nebo svatý obrázek, putoval dotyčný do koncentráku. Když Němci v září r. 1939 vtrhli do Polska, elitní oddíly SS hromadně vraždily polské civilisty. Západní část Polska, tzv. Povartí, byla přičleněna k říši a polské obyvatelstvo odtud vyhnáno do GG. Ti, kteří zůstali, byli zařazení do zvláštních pracovních táborů, ve skutečnosti likvidačních, většina jich tam zahynula nebo je esesáci povraždili. Americký historik Timothy Snyder uvádí ve své knize „Krvavé země“, že němečtí nacisté vyvraždili celkem 2 miliony Poláků, další 2 miliony jich vymordovali Sověti ve své okupační zóně na východ od řeky Bug (Molotov-Ribbentropův pakt), zbývající 2 miliony potom zahynuly v důsledku válečných operací.
Když se stvůry dohodly…
Přesně před 75 lety, 23. srpna 1939, se zástupci Třetí říše a Sovětského svazu dohodli na uzavření paktu o neútočení mezi svými zeměmi, známém jako „pakt Ribbentrop-Molotov“.
Už sám tento dokument vyvolal v sousedech obou říší zla zděšení – a to přitom světu nebyl znám tajný dodatek paktu, v němž si smluvní partneři rozparcelovali Střední a Východní Evropu. I když minimálně Britové, Francouzi a Poláci to nemohli netušit – dobře věděli, proč selhala předchozí jednání o spojenectví mezi Západem a SSSR, co Západ Stalinovi odepřel…
Komunisté, kteří na čtyřicet let ovládli české školství, si dali obrovskou práci s tím, aby zfalšovali dějiny druhé světové války a upozadili či přímo zaretušovali tuto událost. Den, kdy se ze starých spolupracovníků a obchodních partnerů stali pevní spojenci, kteří si navzájem schvalovali a společně plánovali útoky na své sousedy a věrně si poskytovali zásadní podporu ve svých akcích… Den, kdy vznikla skutečná evropská osa zla.
Přednáška PhDr. Radomíra Malého o sv. Piu X.
Zde je záznam přednášky PhDr. Radomíra Malého o sv. Piu X. a modernismu, která byla přednesena odpoledne 9. srpna 2014 ve zcela zaplněné seminární místnosti vyšebrodského kláštera (část posluchačů dokonce seděla či stála v předsíni).
Přednáška následovala po Mši svaté ku příležitosti 100. výročí úmrtí sv. Pia X., úvodní slovo pronesl P. Justin Berka O.Cist., převor kláštera.
Záznam přednášky lze také shlédnout na Youtube
či po omezenou dobu též stáhnout na stránce http://ulozto.cz/xMjQxyUV/
Sv. Jan Nepomucký, nebezpečný „patron České země“
Svátek druhého patrona České země býval v baroku slaven s veškerou pompou, náležející této epoše. I později byl pražský Karlův most svědkem nádherných svatojanských slavností. V současnosti se k nim chce pražské arcibiskupství nejspíš vracet, soudě alespoň podle ohlášeného programu pobožností ke sv. Janu Nepomuckému. To je zajisté pěkné a chvályhodné, kdybych… — kdybych neslyšel právě v těchto dnech jedno kázání o tomto mučedníku zpovědního tajemství, které fakticky přizvukovalo proticírkevní propagandě minulých i současných let.
Samozřejmě dotyčný kazatel nemluvil proti sv. Janovi a jeho úctě, naopak ještě po ukončení liturgie se modlil litanie k tomuto světci, nicméně prohlásil, že „o jeho mučednictví pro zpovědní tajemství máme zprávu až 50 let po této události, což není věrohodné“. Úcta ke sv. Janovi se tak omezuje pouze na jeho obranu svobody Katolické církve a arcibiskupa Jana z Jenštejna proti králi Václavu IV., známému opilci, smilníkovi a ukrutníkovi. Jistěže tento důvod mučednictví sv. Jana, doložený dopisem arcibiskupa Jana papeži Bonifácovi IX., svědectvím Petra Klarifikátora a dalších pramenů je stejně úctyhodný a obdivuhodný jako mučednictví pro zpovědní tajemství, jenže odmítat to druhé jako „legendu“ znamená de facto přitakávat veškeré propagandě proti sv. Janovi a stavět se tak do jedné řady s odpůrci Církve. Dotyčný kazatel vyzval též k „dialogu“ mezi katolíky a antiklerikály, kteří svatojanský kult odmítají a jejichž myšlenkoví předchůdci mají po r. 1918 na svědomí vandalské likvidace svatojanských soch v našich obcích. Prý pouze kompromis s nimi, kdy každý ustoupí ze svých pozic, odhalí „skutečnou historickou pravdu“ o sv. Janovi. Realita ale dopadla tak, že ustoupili pouze katolíci, v tomto případě onen duchovní. Buď sv. Jan Nepomucký byl mučedníkem zpovědního tajemství, nebo jím nebyl, zde nelze dospět k nějakému „kompromisu“.
Kristus nad Lisabonom
V čase, keď nad Európou prelietajú divé husi, v Portugalsku sú ešte vztýčené na celú žrď zástavy leta. Nad starými mestami zvonia kláštorné zvony a za dedinami zvonce ovčích stád. Nad Portugalskom s triumfálnymi mestami a pokorným vidiekom; nad Portugalskom s mohutnými riekami Douro a Tajo; nad Portugalskom, ktoré kedysi tvorilo svetové impérium a ktorého jazyk je šiesty najpoužívanejší na svete – len dnes zostalo akoby na okraji Európy a o jeho hrdinoch a o jeho hlboko zakorenenom katolicizme je lepšie verejne nehovoriť.
Jedným z týchto zamlčiavaných hrdinov je dlhoročný predseda vlády António Salazar de Oliveira (1889-1970), ktorý na niekoľko desaťročí pozdvihol a stabilizoval krajinu a ako jeden z posledných rytierov Európy sa postavil za obranu katolíckej štátnosti. Napriek tomu, že si ho Portugalci zvolili roku 2007 v národnom hlasovaní za „najväčšieho Portugalca všetkých dôb“, médiá i učebnice ho označujú za najdlhšie vládnuceho „fašistického“ diktátora Európy. Tento postoj azda najlepšie vystihuje situácia v Lisabone, kde monumentálny most spájajúci hlavnú časť mesta so štvrťou Almada, premenovali z Mostu A. Salazara na Most 25. apríla – dňa, kedy v Portugalsku prebehla socialistická Karafiátová revolúcia.
Hiltersried, bitva měnící české dějiny
Dnešní den nám vedle zajímavé kolize svátku sv. Matouše Evangelisty a soboty suchých dnů přináší ještě jedno krásné výročí. Kdybychom se přenesli 580 let do minulosti, našli bychom falckrabího Jana z Neumarktu v kostele. Příliš starý a nemohoucí na to, aby mohl osobně velet v boji, proležel celý den na kamenné podlaze před oltářem a modlil se za své muže a jejich vítězství…
A úspěch se dostavil – dne 21. září 1433 jeho muži, vedení českým šlechticem Hynčíkem Pluhem z Rabštejna a posílení domobranou místních sedláků, u vesnice Hiltersried zaskočili a rozdrtili husitské nájezdníky vedené radikálními hejtmany Janem Pardusem a Janem Řitkou. Rozsahem ta bitva nebyla zas až tak velká, nicméně její význam pro celou Evropu a zejména pro Čechy byl obrovský…