Josef Toufar: 672 hodin mučednictví Kristova služebníka

Josef Toufar

O osobě, jejíž 110. výročí narození si dnes připomínáme, platí ona Kristova slova velebení Otci, který skryl veškeré své věci před moudrými a rozumnými, ale zjevil je maličkým (srov. Lk 10,21). Kněz Josef Toufar, který zemřel za nejhoršího pronásledování Katolické církve v Československu, byl v první řadě prototypem obyčejného venkovského faráře, který žil svým navenek prostým duchovním životem, staral se o svěřené stádo a nenamlouval si, že by se mohlo v takové malé vesničce, jakou byla Číhošť, stát něco tak obdivuhodného pro lidské oči, jako zázrak hýbajícího se kříže, který se pak již nikdy po této události nenarovnal.

Podobně jako většina mladých mužů, kteří pocházeli z nuzných poměrů, se dal na cestu ke kněžství až poměrně pozdě, ve 33 letech. Důvodem tohoto pozdního povolání byl především pocit zodpovědnosti vůči své vlastní rodině (byl čtvrté z pěti dětí) a hospodářství, na kterém již od útlého věku pracoval. Již ve chvíli svého kněžského svěcení si byl hluboce vědom společenské i duchovní krize národa: v Evropě zuřila válka a české národy upadly v (ne)milost pohlavárů Třetí říše. Nikdo však ještě netušil, že to nejhorší přijde teprve po válce a že mnoho kněží bude přinuceno položit za svou víru život stejně, jako tomu bylo u mexických mučedníků. (Pokračování textu…)

Josef Toufar: 672 hodin mučednictví Kristova služebníka Read More

Křesťané a podívané ve starověku

Palce dolů

Pro nás, kteří žijeme v současné tzv. západní civilizaci, je mnohdy užitečné se zajímat o dějiny církve a život křesťanů v prvních stoletích. Naše dnešní situace je podobná, i když ne stejná: život uprostřed pohanského světa. Jedním z jeho aspektů bylo množství her a podívaných, které církev v patristickém období jednomyslně zatracovala. Je však si třeba uvědomit, že pozdější oživení divadla v křesťanské civilizaci nevzešlo ze starověkých pohanských zdrojů. Postoje a praxi prvotní církve můžeme dnes v mnohém přebírat, i když ne bez rozlišování. Situaci věřících uprostřed pohanského světa reflektují již starozákonní knihy Makabejských a dále pak dále uvedení apologeti z 2. století, zejména pak Tertullianus a další patrističtí spisovatelé, jejichž některé myšlenky dále předkládám.

Již v 1 Mak 1,14 čteme o Židech, že „podle zvyklostí národů si tedy v Jeruzalémě postavili gymnasion,“ tedy jakousi tělocvičnu, což svatopisec odsuzuje, neboť to napomáhalo k přijetí pohanských mravů. Podobně 2 Mak 4,9-20 líčí, jak za zvrhlého velekněze Jasona se rozmohl helenismus, byl postaven gymnasion a hřiště pro jinochy a Jason se opovážil nejlepší z jinochů do nevěstinců postavit. Kněží zanedbávali oběti a pospíchali, aby se mohli zúčastnit her a házení diskem. Další kapitoly (5 až 7) líčí prostopášnosti v jeruzalémském chrámu a jeho nádvoří, nucení židů zúčastňovat se pohanských náboženských slavností s tím, že „kdo se nerozhodnou přejít na helénský způsob života, měli být zabiti.“ Čteme tu o mučednictví stařičkého Eleazara a matky a jejích sedmi synů. Takto tedy pohanské helenistické mravy ohrožovaly Židy, kteří pak povstali pod vedením Judy Makabejského. (Pokračování textu…)

Křesťané a podívané ve starověku Read More

Kresťanský komunizmus lásky v paraguajskom jezuitskom štáte 1609-1768

Ruiny redukce Santísima Trinidad del Paraná

Po búrlivom roku 1989 sa zdalo, že vytvorenie sociálne spravodlivej spoločnosti je utópiou, ktorú nie je možné realizovať v praxi. A predsa už pred niekoľkými storočiami takúto spoločnosť vytvorili jezuiti, teda misionári Spoločnosti Ježišovej (skratka SJ), v ďalekom Paraguaji. Spoločné vlastníctvo, bezplatné školstvo, bezplatná zdravotná starostlivosť vrátanie liekov zadarmo, osemhodinový pracovný deň, päťdňový pracovný týždeň, plná zamestnanosť obyvateľstva, dobre organizovaná poľnohospodárska veľkovýroba, plánovaný rozvoj remesiel a priemyslu, špecializácia a koordinácia hospodárskej činnosti jednotlivých redukcií v rámci jezuitského štátu, toto všetko boli výdobytky, ktorými jezuiti výrazne predbehli svoju dobu!

Obyvatelia jezuitmi budovaných indiánskych obcí, takzvaných redukcií, z ktorých sa skladal jezuitský štát v Paraguaji, si boli rovní. V redukciách nemali peniaze a všetko, čo Indiáni potrebovali pre život, predovšetkým potraviny a šatstvo, dostávali zadarmo. Neexistovalo súkromné vlastníctvo nehnuteľností a takmer všetok majetok redukcií bol spoločným vlastníctvom ich obyvateľov. V jezuitskom štáte nikto nežobral, nikto nebol opustený, cudzí, zbytočný. Neexistovali bohatí ani chudobní. Mladomanželia dostávali po svadbe od svojich obcí do užívania dom so základným zariadením a kusom poľa. Náklady na svadbu hradila komunita príslušnej redukcie. (Pokračování textu…)

Kresťanský komunizmus lásky v paraguajskom jezuitskom štáte 1609-1768 Read More

Farář Titanicu

Otec Thomas Byles

„Je mojí povinností setrvat na lodi, dokud jsou na ní duše, které potřebují mé služby.“

Včera uplynulo 100 let od potopení Titanicu. Tato katastrofa, která stála život více než 1500 lidí, nám i dnes může poskytnout spoustu poučení. Těch negativních, o nezodpovědnosti, chamtivosti a zbabělosti, ale i pozitivních, o obrovské odvaze, smyslu pro povinnost a hrdinství.

Využijme tedy příležitosti tohoto výročí a připomeňme si jednoho z hrdinů té tragické noci, otce Thomase Bylese, který odmítl místo v záchranném člunu a zahynul s lodí, když do poslední chvíle sloužil těm, kteří z ní nemohli uniknout. (Pokračování textu…)

Farář Titanicu Read More

75 let od vystoupení Pia XI. proti komunismu a nacismu

Pius XI. ve své pracovně

V těchto dnech si připomínáme 75 let od okamžiku, kdy papež Pius XI. ostře vystoupil proti zločineckým ideologiím, které v průběhu 20. století strašlivým způsobem zasáhly do dějin lidstva a stály za smrtí desítek milionů lidí. Proti nacismu, jehož ideologii odsoudil v německy psané encyklice Mit brennender Sorge z 15. března 1937, a proti komunismu, který odmítl encyklikou Divini redemptoris z 19. března téhož roku. (Pokračování textu…)

75 let od vystoupení Pia XI. proti komunismu a nacismu Read More

Inkvizice opět na tapetě 3

Kardinál Ottaviani

Pořad „Inkvizice opět na tapetě“ skončil v sobotu 9.3. svou závěrečnou částí. Autoři přeskočili celých 200 let a zabývali se dějinami Sv. oficia, od 60. let přejmenovaného na Kongregace pro nauku víry, v období od II. světové války až po dnešek.

Jde o období konfliktu mezi katolickou pravověrností a pokoncilním heretickým neomodernismem. Tvůrci pořadu neutajili – a ani to patrně neměli v úmyslu – na čí straně stojí. Hlavní slovo tady měl sám král pokoncilních neomodernistů a odpadlík Hans Küng, jenž se stále drze pokládá za „katolického“ teologa. (Pokračování textu…)

Inkvizice opět na tapetě 3 Read More

Inkvizice opět na tapetě 2

Kardinál Baronio

Třídilný pořad o římské inkvizici, uváděný Českou televizí, pokračoval v sobotu 3.3. svojí 2. částí. Opět zde bylo předvedeno, jak jeho autoři vůbec nechápou problematiku. Zaznělo tady absurdní tvrzení, že prý „heliocentrický pohled na svět odporuje katolické věrouce“. To je nesmysl, který trefně vyvrátil už v 17. století církevní historik a kardinál Baronio, současník Galileův, slovy: „Záměrem Ducha Svatého, který inspiroval Písmo sv., bylo poučit nás, jak se do nebe dostat a ne jak se nebe otáčí.“ Geocentrický názor, byť zastávaný až do 16. století vědeckými kapacitami, nikdy nebyl součástí katolické věrouky a ani být nemohl, protože se jednalo o vědeckou hypotézu a nikoli o náboženskou pravdu. (Pokračování textu…)

Inkvizice opět na tapetě 2 Read More

Inkvizice opět na tapetě!

Pavel III. (1468-1549)

Kde? Samozřejmě v České televizi. V sobotu 25. února odvysílal její 2. program první díl (mají být tři) pořadu o inkvizici. Tentokrát se nejedná o inkvizici obecně, ale přímo o římskou inkvizici, zřízenou r. 1542 papežem Pavlem III. Protože inkviziční tribunály v Evropě byly do té doby značně roztříštěné, rozhodl se tento papež tváří v tvář hrozbě protestantské reformace vytvořit pro celý katolický svět jediný závazný orgán toho druhu, podřízený přímo jemu. Papežům se však v 16. a 17. století toto nepodařilo plně realizovat, některé lokální církve a také panovníci nerespektovali pravomoc římské inkvizice.

Historická realita je taková, že za tuto římskou inkvizici, za její působnost v 16. a 17. století, se nejenom jako katolíci nemáme proč omlouvat, ale naopak můžeme být na ni právem hrdí. Částečně to vyplynulo i z tohoto seriálu, zaměřeného samozřejmě nepřátelsky vůči ní. Jestliže v pořadu zaznělo, že na území Církevního státu a Itálie, kde pravomoc římské inkvizice skutečně platila, bylo od r. 1542 až do r. 1600 od ní odsouzeno k smrti, přesněji vydáno světskému rameni k potrestání, celkem 50 osob, potom s tím srovnejte počty u nás popravených nebo povražděných nevinných obětí komunismu za podstatně kratší dobu – jednalo se o 238 ortelů smrti a tisíce umučených nebo jinak násilně usmrcených. A to je pouhý „čajíček“ proti Sovětskému svazu, nacistickému Německu nebo proti jakobínskému řádění za Velké francouzské revoluce. (Pokračování textu…)

Inkvizice opět na tapetě! Read More

Kostel a Madona v Rudolfově

Kostel sv. Víta v Rudolfově

Asi sedm kilometrů severovýchodně od Českých Budějovic směrem na Třeboň leží město Rudolfov. Zvláště od roku 1547 tu nastal takový rozvoj dolování stříbrné rudy, že doly převýšily výtěžkem Jáchymov i Kutnou Horu. Roku 1585 povýšil Rudolf II. osadu zvanou do té doby „Velké Hory“ na královské horní město. Za stavovského povstání bylo jedním z opěrných bodů protestantských vojsk Matyáše z Thurnu, roku 1619 bylo vypáleno císařským vojskem Karla Buquoye a později darováno Českým Budějovicím. Půdorys města je nepravidelný a svědčí o chaotické živelné zástavbě v době rozkvětu hornictví. Farní kostel sv. Víta, v rámci jižních Čech ojedinělá renesanční luteránská stavba ze šestnáctého století, slouží po roce 1620 katolíkům. Bývalý Marradasův zámeček je veřejnosti nepřístupný. Až do roku 1945 byl Rudolfov národnostně smíšenou česko-německou obcí (Rudolfstadt). Roku 1890 tu žilo celkem 1 317 obyvatel, z toho 55,8 % německých, roku 1921 celkem 1 725 obyvatel (z toho 23,2 % německých), 9,8 % příslušníků čsl. církve, roku 2001 2 390 obyvatel, z toho 32,2 % katolíků a 1,4 % čsl. církve husitské. (Pokračování textu…)

Kostel a Madona v Rudolfově Read More

Bitva u Lepanta – vymodlené vítězství

Bitva u Lepanta

Dnes uplynulo 440 let od jedné z největších a nejdůležitějších bitev v historii křesťanství a Evropy. 7. října 1571 se u ostrůvku Lepanto střetly spojené námořní síly Svaté ligy s hlavní flotilou osmanské říše a připravily jí zničující porážku. Byla to bitva, která zachránila křesťanskou Evropu před velkou invazí tureckého islámu, bezprostředně ohrožujícího celé Středomoří.

Někteří historici zcela nepatřičně snižují význam bitvy s poukazem na to, že nedokázala zcela zastavit rozpínavost osmanské říše, která navíc své námořnictvo rychle obnovila, a že Svatá liga, která se vzápětí rozpadla, nedokázala svého obrovského vítězství patřičně využít. To všechno je pravda, ovšem pravdou je i to, že (sice rychle znovuvystavěné, ale po technické stránce pomalu zastarávající) turecké loďstvo už nikdy nezískalo zpět svoji personální kvalitu. Že pověst o neporazitelnosti tureckého loďstva byla v troskách. A že hrozba turecké invaze na Apeninský poloostrov byla odvrácena. (Pokračování textu…)

Bitva u Lepanta – vymodlené vítězství Read More

Tma v historii (Katolická cesta J. Durycha XXXV.)

„… fakta sama mohou pro mnohé lidi míti hodnotu velmi neurčitou a proměnlivou. V hodnocení se mýlí i přírodopisec a přírodozpytec, který bere přítomnou věc do svých rukou nebo nechává děj probíhati před svýma očima s použitím nejen rozumu, ale i všech smyslů i registrujících přístrojů. Tím spíše se může a musí mýliti dějezpytec, který věci posuzuje jen podle zbytků a měří všecko podle své osobnosti, ze které nedovede vymýtit ani nejpodstatnější rušivé vlivy, takže vždycky jest pro něco či proti něčemu zaujat.

I kdyby nějaké historické dílo bylo sestaveno z holých fakt bez jakéhokoliv osobního doprovodu, nestačilo by to k objektivní průkaznosti; fakta lze totiž nejen vybírati, ale i sestavovati dle určitého plánu…

… Zdálo by se, že fakta sama musí stačiti. Rčení: toto jest faktum – platívá jako definitivní argument. Ale člověk není tvor, který umí každé faktum chápat a hodnotit. Tam, kde nerozumí, hledá zjevy vedlejší, hlavně příčiny a následky. Následky se zdávají jasné, ač mnohdy velmi těžce pochopitelny a jako kriterium mají cenu jen velmi částečnou. Příčiny? – Právě příčiny a jejich hodnoty zná jen sám Bůh, který výslovně řekl: Moje soudy nejsou soudy vaše, čímž odkázal jak právnictví tak i dějepisectví do určitých mezí, ve kterých jim vždycky bude těsno, ale nenechá se to už nikterak změnit.“ (Pokračování textu…)

Tma v historii (Katolická cesta J. Durycha XXXV.) Read More

Literatura naše (Katolická cesta J. Durycha XXXIV.)

Přibližně v téže době, kdy se Durych začal zabývat myšlenkou, jak to bylo ve skutečnosti s českým národním obrozením, seznámil se s profesorem olomouckého semináře doktorem teologie P. Josefem Vašicou. Jsem přesvědčen, že si v této otázce oba muži znamenitě rozuměli a že se oba vzájemně utvrzovali v pochybách o významu tohoto obrození a zda to vůbec ve své podstatě národní obrození bylo. Zda se vůbec nějaké národní obrození „konalo“ jako důsledek josefínského „osvícenství“.

O tomto obrození zaujatě přednášeli vysokoškolští profesoři jako o nezpochybnitelné skutečnosti, která zachránila český národ. Nikdy přitom neopomíjeli zdůrazňovat, že toto obrození realizovali buď nekatolíci, nebo katolíci odpadlí – zcela v duchu masarykovského „realismu“. Co řekli profesoři vysokoškolští, opakovali po nich profesoři středoškolští, zejména pak profesoři učitelských ústavů, a tak se falešný nimbus rozšířil netoliko po vlastech českých, ale po převratě roku 1918 i na Slovensko. (Pokračování textu…)

Literatura naše (Katolická cesta J. Durycha XXXIV.) Read More

Každý své břímě

Lidický kříž

Při letošním již 69. výročí zničení obce Lidice a povraždění jejich obyvatel by nemělo být zapomenuto významné postavy lidické tragédie, důstojného pána P. Josefa Štemberky, mučedníka z Lidic.

P. Josef Štemberka byl rodákem z východočeské Pecky. Pocházel z velmi skromných poměrů, při studiích si vypomáhal kondicemi, protože rodina ho nemohla na studiích nijak podporovat. Po svém vysvěcení působil na různých místech, naposledy pak od roku 1909 ve středočeských Lidicích. (Pokračování textu…)

Každý své břímě Read More

Historie Řádu sv. Lazara – 6. část

Po dobytí Akkonu a pádu Svaté země v roce 1291 se přeživší rytíři řádu přesunuli na Kypr v naději, že odtud v rámci nové křížové výpravy dobudou Svatá místa zpět. Teprve když bylo jasné, že se žádná nová křížová výprava v dohledné době neuskuteční, přesunuli své hlavní řádové sídlo do Francie, kde již měli tou dobou mnoho zaběhnutých fungujících komend.

(Pokračování textu…)

Historie Řádu sv. Lazara – 6. část Read More

Historie Řádu sv. Lazara – 5. část

Pakliže se chceme zaměřit na bojovou činnost Řádu svatého Lazara, je nutné si uvědomit, že zpočátku bojovali rytíři v samostatných skupinách, odděleně od ostatních řádů, o světských uskupeních ani nemluvě. Teprve později, když řád sílil a malomocenství začalo být vnímáno již jako poměrně běžná součást života ve Svaté zemi, začaly i ostatní řády spolupracovat těsněji. Až na několik etap bylo poměrně běžné, že například Johanité útočili v součinnosti s Templáři (byť samostatně pod vlastními korouhvemi), a podobně. Řád svatého Lazara si na takovou spolupráci musel chvíli počkat. I tak se však jeho rytíři účastnili bojů za druhé křížové výpravy a s vojskem krále Balduina III. obléhali Damašek (28.7.1148) a Askalon (19.8.1153). (Pokračování textu…)

Historie Řádu sv. Lazara – 5. část Read More

Historie Řádu sv. Lazara – 4. část

Co se týče válečných zásluh, nezůstali Lazariáni v ničem pozadu za svými bratry v kříži z ostatních řádů. V boji s jinověrci opravdu vynikali. Zatímco u ostatních rytířských řádů dobové prameny často uvádějí poměrně přesné počty přeživších Johanitů, Templářů či Německých rytířů, u řádu svatého Lazara měli kronikáři práci značně ulehčenou. Lazariáni, pokud se jednalo o bitvu prohranou, totiž v naprosté většině případů padli všichni. Pokud se někdo vůbec zachránil, pak to byl pouze korouhevník, který ustoupil jen proto, aby uchránil prapor řádu. K tomuto faktu mimo jiné vedly dva hlavní důvody. (Pokračování textu…)

Historie Řádu sv. Lazara – 4. část Read More

Historie Řádu sv. Lazara – 3. část

Předsunutá pozice špitálu před hradbami Jeruzaléma si vynutila mimo jiné i rychlou změnu charakteru řádu. Vedle špitálně-charitativní složky nabývala každým dnem na síle i složka vojensko-rytířská. Její význam byl stále větší a brzy se stala bojovou silou, se kterou bylo ve Svaté zemi třeba počítat.

(Pokračování textu…)

Historie Řádu sv. Lazara – 3. část Read More

Historie Řádu sv. Lazara – 2. část

Po dobytí Jeruzaléma první křížovou výpravou 15. července 1099 zde křižáci nalezli, mimo dva další špitály (Špitál Santa Maria de Latina, resp. Špitál svatého Jana, a Špitál svaté Máří Magdalény), i již existující a mnichy spravovaný špitál svatého Lazara. Jakmile zajistili bezpečnost města vítězstvím v bitvě u Askalonu (11. srpna téhož roku), jali se budovat strukturu Jeruzalémského království. Tímto mimo jiné vzniklo i uskupení nazývané Jeruzalémský špitál, sdružující i všechny tři již existující výše zmíněné špitály. Jejich představeným se stal později blahoslavený bratr Gerard (posléze nesprávně označovaný jako Gerard Tanque), který je dodnes uznáván jako první velmistr obou největších špitálních řádů naší civilizace. (Pokračování textu…)

Historie Řádu sv. Lazara – 2. část Read More

Historie Řádu svatého Lazara – 1. část

Samotný vznik řádu je natolik zajímavé téma, že se pokusím jej rozepsat podrobněji ve velmi stručném pojednání. Zde bych rád předem zdůraznil trvalou nepřetržitou kontinuitu a tradici Vojenského a špitálního řádu rytířů svatého Lazara Jeruzalémského. Proto první etapu jeho úžasných dějin pouze v krátkosti shrnu a další se pokusím v rámci časových možností rozepsat v dalších příspěvcích. (Pokračování textu…)

Historie Řádu svatého Lazara – 1. část Read More

Falešné představy o křížových výpravách a křižácích – IV. díl

Zejména v poslední době začínají v řadách široké veřejnosti převažovat názory, které stavějí tuto etapu našich křesťanských dějin do velmi špatného světla. Tento pohled na problematiku křížových výprav, rytířských řádů a obrany Svaté země je většinou zcela zkreslený. Většina lidí o této době ví jen velmi málo, nebo v horším případě čerpají své vědomosti z naprosto neseriózních zdrojů, často tendenčních a poplatných době, popřípadě skupinám, které je vědomě šíří. Rád bych zde uvedl několik asi nejrozšířenějších mýtů a omylů, jakož i důvody, proč jsou mylné. V tomto posledním díle série je kromě dvou zodpovězených otázek i přehled literatury.

(Pokračování textu…)

Falešné představy o křížových výpravách a křižácích – IV. díl Read More