Časopis psaný katolíky především pro katolíky
Vlastním předmětem zraku je barva zprostředkovaná světlem.[1] Aristoteles o zraku píše:
To, co je předmětem zraku, nazývá se viditelným. […] Viditelná jest totiž barva. […] Každá barva pak jest hybným činitelem toho, co skutečně jest průhledné, a v tom je její podstata. Proto také není bez světla viditelná a každá barva každého předmětu vidí se jen ve světle.[2]
Smyslový handicap je privace[1] vzniklá privací funkce smylového orgánu, tedy částečnou či úplnou privací činnosti smyslové poznávací mohutnosti. Privace je stav, kdy chybí něco, co od přirozenosti nemá chybět, jde o nedostatek něčeho, co za normálních okolností dané jsoucno má. Tím se privace liší od prosté negace, která je nedostatkem něčeho, co se od přirozenosti na daném jsoucnu nevyskytuje. Tak slepota je u člověka privací, protože pro lidský rod je normální mít funkční zrakovou mohutnost, zatímco pro rostlinu je její nevidění pouhou negací. Privace smyslové mohutnosti se nazývá defekt,[2] privace činností, které na základě defektu nelze vykonávat se nazývá v obecné rovině disaptibilita.[3] Disaptibilita je pak zdrojem handicapu,[4] což je omezení činností konkrétního člověka vznikající na základě defektu. (Pokračování textu…)
To, že je počátkem lidského poznání poznání smyslové, popírá teorie o vrozených idejích a jiné formy idealismu. Jednou z variant je kupříkladu Platónova teorie anamnese a Descartesovo pojetí vrozených idejí.
Platónova teorie anamnese vyplývá z jeho učení o preexistenci duše. Ve svém dialogu Faidros[1] přirovnává Platón duši k vozu taženému dvěma okřídlenými koni a řízenému vozatajem. Vozataj je metafora pro rozum a vůli, které řídí dobrého a špatného koně – dobré a špatné žádosti. (Pokračování textu…)
Poznání – postižení – umění. I.3.2 Námitky Read More
Lidské poznání začíná u smyslů, smyslové představy jsou základem pro tvorbu pojmů. [1] Tedy i vnímání krásy začíná u člověka u smyslů a představ, z nichž rozum abstrahuje. Rozlišujeme krásu fyzickou a duchovní[2] podle toho, jakému typu jsoucen (hmotné – nehmotné) krása náleží. Umění pak zprostředkovává fyzickou i duchovní krásu člověku přístupným způsobem – je smyslovým médiem krásy. [3]
Protože u člověka je rozumové poznání závislé na smyslech a doprovázené smyslovými představami, na jejichž základě vzniká, participují při vnímání krásy smyslových předmětů i vnější a vnitřní smysly, a to ty, které jsou nejvíce poznávací – tedy zrak, sluch a představivost. Svatý Tomáš hovoří přímo o zalíbení smyslů: „Tedy krásno spočívá v náležité úměrnosti, protože smysly těší věci náležitě úměrné jako jim podobné, protože i smysl i každá poznávací schopnost je jakýsi rozum.“ [4] (Pokračování textu…)
Poznání – postižení – umění. I.3.1 Umělecké dílo jako smyslový výraz krásy Read More
Své činnosti duše provádí prostřednictvím mohutností,[1] tedy aktivních a pasivních potencí. Charakter mohutnosti je určen předmětem,[2] k němuž se mohutnost vztahuje. Lidské poznání začíná u vnějších smyslů, které získávají počitky, počitky jsou ve vjemy transformovány ve vnitřním společném smyslu, obrazy předmětů jsou podržovány v představivosti za spolupůsobení smyslové paměti, a nakonec z představ jsou rozumem abstrahovány obecné pojmy. Svatý Tomáš Akvinský tento proces popisuje takto:
Lidské jsou mysli znázorňovány věci v podobách: podle řádu přirozenosti, nejprve musí podoby být znázorněny smyslu, za druhé představivosti, za třetí rozumu trpnému, který je měněn od podob představ vlivem osvícení rozumem činným.[3] (Pokračování textu…)
Poznání – postižení – umění. I.3 Smysly Read MorePrincipem poznání, ale i života je duše, která plní roli substanciální formy živých organismů.[1] Z toho je patrné, že duše má různé funkce na různých úrovních skutečnosti. Primárně jako substanciální forma určuje první materii do podoby konkrétního živého jsoucna daného druhu.
V této části se zamyslíme nad podstatou poznání, budeme zkoumat, jaký princip poznání umožňuje, budeme se zabývat jednotlivými smyslovými mohutnostmi a jejich defekty. Stručně charakterizujeme vztah umění ke smyslovému poznání. Půjde nám o argumentaci ve prospěch teze, že lidské poznání začíná u smyslů a nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech. Na námitky vůči této tezi se pokusíme odpovědět.
Podstatou poznání je intencionální držení forem věcí.[1] Formy věcí v řádu bytí (v prvním aktu) určují daná jsoucna, v řádu poznání (ve druhém aktu) určují poznávací mohutnost.[2] Poznání je imanentní činnost, tj. činnost, která se neprojevuje vně subjektu, ale zůstává uvnitř.[3] Tím se liší od vlastní kategoriální činnosti, která se projevuje navenek subjektu činnosti. Při transitivní činnosti dochází k reálné změně na tom, co je měněno subjektem činnosti, při imanentní činnosti dochází pouze k změně duchovní, nemateriální, intencionální uvnitř subjektu činnosti. Poznání jako imanentní činnost může vést k transitivní činnosti, která se projeví modifikací jsoucen v řádu bytí podle intencionálně držených forem věcí. (Pokračování textu…)
Poznání – postižení – umění. I. část. I.1 Podstata poznání Read More
Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. (Izajáš, 35, 4-6)
Předkládaná práce má dva vzájemně se podmiňující cíle. Prvním cílem je sonda do světa tvorby i estetického vnímání lidí se smyslovým handicapem. Druhým cílem je nabídnutí alternativy proti idealismu (subjektivnímu i objektivnímu) a materialismu v psychologii umění. Tuto alternativu představuje umírněný aristotelský dualismus (hylemorfismus). První cíl je zároveň metodou cíle druhého a naopak. Podstata lidského poznání, umělecké tvorby a recepce uměleckých děl nejlépe vynikne, když budeme zkoumat, jak se na poznávání reality, tvorbě a estetickém vnímání projevuje deficit poznávacích struktur účastníků komunikace uměním. A naopak: důsledné uplatňování aristotelské metody pomůže vytvořit ucelený přehled o problematice vztahu handicapovaných a umění, který v zamýšlené podobě doposud neexistuje. (Pokračování textu…)
Poznání – postižení – umění. Úvod – základní teze Read MoreV těchto dnech vychází publikace zástupce šéfredaktora Duší a hvězd Jiřího J. Stodoly Informace, komunikace a bytí. Autor v ní pátrá po základních východiscích informační vědy za užití nerelativistické a kriticky prověřené filosofické metody navazující na práce českých filosofů, jakými jsou Jiří Fuchs, Stanislav Sousedík a mnozí další. V knize je ukázáno, že úvahy, které se dostaly do centra zájmu s rozvojem mezioborových disciplin, jakými jsou kybernetika, informační a kognitivní věda, teorie komunikace a celá řada dalších, mají velmi blízko k tradiční aristotelské metafyzice, a že je to právě aristotelské paradigma vědy, které může poskytnout potřebný rámec pro ontologické ukotvení těchto oborů. (Pokračování textu…)
Informace, komunikace a bytí Read More
Závažná námitka proti pojetí duše jako substanciální formy a zároveň svébytného jsoucna pochází od čelního představitele české aristotelské filosofie – Jiřího Fuchse.[1] Podle Fuchse nemůže být duše principem a zároveň jsoucnem, Fuchs odmítá, že by princip jsoucna (v tomto případě forma), mohl být zároveň něčím, co samostatně je, tedy svébytným (subsistujícím) jsoucnem. (Pokračování textu…)
Ti, kteří chtějí považovat II. vatikánský koncil za zlomový bod v učení Katolické církve (jedná se o modernisty, kteří tento zlom adorují, i tradicionalisty, kteří tento zlom odmítají), často poukazují na rozpor mezi Syllabem bludů bl. Pia IX. a dokumentem II. vat. koncilu „Dignitas humanae“. Jde o pojetí náboženské svobody. (Pokračování textu…)
Náboženská svoboda Read MoreBorisi Cvekovi se nelíbí Roman Joch. Tato věta je málo informativní. Kdo by od chemika, spisovatele, levicového liberála, nepokřtěného křesťana a především polyhistora Cveka čekal něco jiného? Kdyby se kapacitě, kterou představuje Boris Cvek, Roman Joch líbil, bylo by to pro Jocha znamení, že by se měl nad sebou vážně zamyslet. Cílem tohoto článku není polemizovat s Borisem Cvekem, ale upozornit na skryté perly, které jeho článek obsahuje. Osobně se velice podivuji nad tím, že polyhistor, za kterého se Cvek považuje, může mít tak povrchní znalosti a hloupé názory. (Pokračování textu…)
Legrační polyhistor Read MoreV době, kdy SNB v Československu slaví 30 let od svého založení, objevuje se na obrazovkách seriál 30 případů majora Zemana, který mapuje třicetiletou záslužnou práci příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Dne 20.7. 2008 předkládá senátorka Václava Domšová návrh zákona „o důstojné smrti“ a dne 22.7. Liberální reformní strana zveřejňuje Petici na podporu projednání návrhu zákona o důstojné smrti. Tentýž den vysílá druhý program České televize film „Hlas moře“ vyprávějící životní příběh člověka, který se ve Španělsku dovolával svého práva na „důstojnou smrt“. To, že se „major Zeman“ a „Hlas moře“ objevují na obrazovce právě, když je k tomu ta správná příležitost, není jediné, co tato dvě díla spojuje. Ač se to na první pohled nezdá, obě se navzájem velmi podobají ideologickým podtextem i prostředky, kterými jej vyjadřují. (Pokračování textu…)
Hlas revoluce Read More
Ve své knize Oslovit Zachea v homilii ke čtení z Evangelia sv. Jana o tom, jak Pán Ježíš vyhnal kupce z chrámu, Tomáš Halík píše:
„Přiznám se vám, že i já jsem si ve fantazii mnohokrát představoval tuto scénu, když jsem viděl davy turistů v chrámech nebo když na poutních místech vidím stánky s tím strašlivým katolickým kýčem, s příšernými nasládlými soškami, s pobožnými časopisy a brožurkami, které obsahují třaskavé koktejly z naivity, hloupé pověrčivosti a zapšklé bigotnosti. […] Jsem přesvědčen, že nemáme žádné právo kázat proti pornografii, pokud takové pobožné nestydatosti strpíme ve stínu našich chrámů.“
Zdá se vám tento argument intuitivně nepřijatelný? Mně také. Ale při hlubším zamyšlení dává smysl, ne? Pornografie je kýč. Některé náboženské předměty jsou kýč. Dokud katolíci strpí svůj kýč, nemají právo horlit proti jinému kýči. Nejprve by si měli zamést před vlastním prahem. Logické, že? (Pokračování textu…)
Pornografie a „katolický kýč“ Read MoreCílem série článků je znovu kriticky zhodnotit odmítnutí tradičního aristotelského pojetí lidské duše jako svébytné (subsistující) substanciální formy, které ve své knize Filosofie, 5. Problém duše učinil český filosof Jiří Fuchs. K tomu budeme užívat především textu Článku 11 zmíněné publikace, který se nachází na straně 98 – 116. S prvním problémem se setkáváme překvapivě velmi záhy. Hned na straně 98 Fuchs přestavuje aristotelké učení o látce a formě a činí tak velmi nepřesně. (Pokračování textu…)
V následujících řádcích se budeme zabývat vztahem umění a náboženství. Představíme si teorie, které tyto oblasti staví velmi těsně vedle sebe, dokonce tak těsně, že stírají rozdíly mezi nimi, až k tvrzení, že umění nahrazuje náboženství. (Pokračování textu…)
Vztah umění a náboženství v estetice a katolické teologii Read MoreMalířství je druh umění, které zobrazuje skutečnost prostřednictvím barev a tvarů v ploše. Jelikož u malířství zobrazovací charakter umění je nejvíce patrný, je teď vhodná chvíle, abychom se zastavili u pojmu znak a zobrazení. (Pokračování textu…)
O malířství Read MoreV minulém čísle časopisu Te Deum (viz také zde) se Branislav Michalka zamýšlí nad kořeny zvrhlého umění, které zamořuje dnešní galerie. Nezajímá se však o obsahovou stránku, ale jde mu o genezi zvrhlosti formy. To je zcela adekvátní, protože po obsahové stránce se zvrhlost v umění neliší od zvrhlosti v jiných oblastech, proto obsahová zvrhlost není z uměnovědného hlediska zajímavá. (Pokračování textu…)
K problematice zvrhlého umění Read More
