Francisco Goya, Spánek rozumu vytváří příšery, 1797-98

Své činnosti duše provádí prostřednictvím mohutností,[1] tedy aktivních a pasivních potencí. Charakter mohutnosti je určen předmětem,[2] k němuž se mohutnost vztahuje. Lidské poznání začíná u vnějších smyslů, které získávají počitky, počitky jsou ve vjemy transformovány ve vnitřním společném smyslu, obrazy předmětů jsou podržovány v představivosti za spolupůsobení smyslové paměti, a nakonec z představ jsou rozumem abstrahovány obecné pojmy. Svatý Tomáš Akvinský tento proces popisuje takto:

Lidské jsou mysli znázorňovány věci v podobách: podle řádu přirozenosti, nejprve musí podoby být znázorněny smyslu, za druhé představivosti, za třetí rozumu trpnému, který je měněn od podob představ vlivem osvícení  rozumem činným.[3]

Mezi mohutnosti smyslové duše patří vnější a vnitřní smysly.[4] Vnějších smyslů je pět – zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Někteří autoři rozlišují ještě smysl, kterým člověk vnímá vlastní tělo (tzv. propriocepce), ale tento smysl není dle našeho názoru třeba odlišovat od hmatu. Vnitřní smysly jsou čtyři: společný smysl (sensus communis), představivost (phantasia), smyslová paměť (memoria) a smysl hodnotící (vis aestimativa).

Všechny smysly mají svou žádostivou složku[5] (appetitus naturalis) – přirozeně tíhnou k předmětům sobě vlastním. Proto je vnímání pociťováno jako libé, smyslová deprivace stejně jako příliš intenzívní podněty jako nelibé.

Smysly jsou mohutnosti organické, to znamená, že se nachází v určitém kvantitativně rozlehlém orgánu těla.[6] Předmětem smyslového poznání jsou konkrétní jednotliviny.[7]

Vnější smysly se dělí na vyšší a nižší. K vyšším smyslům patří zrak a sluch, k nižším smyslům pak čich, chuť a hmat.[8] Hmat je základní smysl, který mají všichni živočichové se smyslovou duší.[9] Ostatní smysly mohou u nižších živočichů chybět. Kritériem pro dělení smyslů na vyšší a nižší je „míra jejich duchovnosti“,[10] tedy to, do jaké míry vyžadují fyzický kontakt s poznávaným předmětem. Zrak je „nejduchovnější“, nevyžaduje žádný přímý kontakt s předmětem, nepočítáme-li světlo, které je médiem pro zrakové vnímání. Má rovněž ze smyslů největší schopnost uchopit celek předmětu. Tím jsou zrakové vjemy a představy vznikající na jejich základě nejlepším materiálem pro rozumovou abstrakci. Sluch rovněž vnímá předměty na dálku, i když zvuk, který je zprostředkován chvějícím se vzduchem je přece jen „hmatatelnější“ než světlo. Nižší smysly vyžadují kontakt s předmětem – čich pouze s jeho malými částmi, chuť a hmat k poznání potřebují přijít do kontaktu s celým předmětem nebo s jeho významnou částí.

Jak bylo řečeno, mohutnost je vymezena předmětem, k jehož vnímání slouží.[11] Předměty smyslů se dělí na předměty smyslové o sobě (sensibile per se) a smyslové akcidentálně (per accidens). Předměty smyslové o sobě se dělí ještě na předměty smyslové bezprostředně (sensibile per se primo) a předměty smyslové zprostředkovaně (sensibile per se secundo).

Předmětem smyslovým o sobě je to, co spadá pod smysl a je jím vnímáno; předměty smyslové akcidentálně nejsou daným smyslem vnímány, ale jsou k jeho vnímání připojeny jinou poznávací mohutností (rozumem, představivostí). Předmět smyslový o sobě, který je příčinou počitků (sensatio) se mění na vjem (perceptio) prostřednictvím předmětu smyslového akcidentálně.

Předmět smyslový o sobě bezprostředně je předmět, kterým je vymezen samotný smysl. Vlastním předmětem zraku je barva, sluchu zvuk, čichu pach, chuti chuťová kvalita a hmatu tlak a odpor, popřípadě teplo a chlad. Předmět smyslový zprostředkovaně je takový předmět, který smysl vnímá, ale zprostředkovaně pomocí předmětu vlastního. Tak kvantita, vnější tvar a pohyb, jsou vnímány zrakem skrze barvu, hmatem skrze odpor atd. Aristoteles píše:

Když pojednáváme o smyslech, musíme u každého promluviti nejprve o jeho předmětech. Ty se rozdělují na tři skupiny; u dvou říkáme, že předměty vnímáme samy o sobě, u třetí, že to činíme mimochodem. Z prvních dvou skupin jedna zahrnuje v sobě předměty, jež jsou každému smyslu zvláštní, druhá předměty, které jsou obecné neboli společné všem smyslům. Vlastním předmětem nazýváme ten, kterého druhým smyslem nelze postřehnouti a v němž se nelze mýliti, jako například zrak je zaměřen na barvu, sluch na zvuk a chuť na to, co chutná, kdežto hmat je zaměřen na větší počet různých předmětů. […] Takové předměty se tudíž nazývají společnými každému jednotlivému smyslu, společnými pak jsou pohyb, klid, číslo, tvar, velikost. Neboť ty nejsou žádnému smyslu vlastní, nýbrž všem jsou společné.

Nahodile vnímatelným se nazývá předmět tehdy, když například něco bílého je syn Diarův. Neboť to se postřehuje jen mimochodem, ježto to nahodile souvisí s bělostí, kterou postřehujeme. Proto onen předmět nepůsobí na smysl jako takový.[12]

To můžeme demonstrovat na následujícím obrázku. Bezprostředně smyslovým předmětem jsou zde dvě barvy – bílá a černá. Na základě toho, že se od sebe tyto barvy liší, jsou rozlišovány různé bílé tvary (body, čáry, plochy) na černém pozadí (ploše), tyto tvary jsou předmětem zraku zprostředkovaně skrze barvy. Představivost ještě doplňuje tvary tak, že vnímáme dva trojúhelníky jako Davidovu hvězdu. Tyto trojúhelníky jsou smyslové per accidens – na základě doplnění z jiné mohutnosti (samotné trojúhelníky jsou doplněny na základě představivosti, to, že jde o Davidovu hvězdu pochází z rozumové paměti) než samotného zraku. Tvary bílých objektů je možné učinit vnímatelnými hmatem tak, že na bílých místech nahradíme papír výrazně odlišným materiálem (v praxi se užívá různých technik na vytváření hmatového reliéfu), takže prostřednictvím hmatu je vnímán odlišný tlak na různých místech obrázku. Tlak  pocházející z materiálu je tu smyslovým bezprostředně, tvary, které na jeho základě rozlišíme jsou doplněny na základě rozdílu, který vzniká odlišným tlakem. Doplnění tvarů trojúhelníku na základě hmatového vnímání je obtížnější, protože hmatem nevnímáme celek najednou jako zrakem. Možnost toho však není zcela vyloučena.

Smyslový předmět (vlastní a akcidentální)

Příspěvek vznikl s podporou projektu GA ČR č. 406/01/0374.