Tag Archives: onepeterfive.com
Význam změn v liturgii Svatého týdne z roku 1955
Portál OnePeterFive se v nedávné době v několika článcích pokusil o sondu do krize Církve v době před druhým vatikánským koncilem a o zkoumání kořenů mnoha problémů na koncilu i po něm, které sahají až do 19. století. Články zdůrazňovaly boj s klerikalismem 19. století (https://onepeterfive.com/what-is-the-false-spirit-of-vatican-one/ ) pomocí nauky o dvou mečích (https://onepeterfive.com/category/two-swords/) a odporování hyperüberultramontanismu (https://onepeterfive.com/category/ultramontanism-spirit-of-vatican-i/) – což je jen odrůda klerikalismu – tradiční naukou o papežství. Katastrofa Novus ordo je výsledkem toho, co se dělo před druhým vatikánským koncilem. To je důvod, proč na liturgii Svatého týdne před rokem 1955 záleží.
Dr. Kwasniewski ve svém novém monumentálním díle o římském ritu (The Once and Future of the Roman Rite: Returning to the Traditional Latin Liturgy after Seventy Years of Exile) shrnuje léta svého zaníceného liturgického výzkumu takto:
„Katolíci hledající tradici už několik desetiletí upřednostňují návrat k Missale romanum z roku 1962 a s ním spojeným liturgickým knihám z doby před lavinou změn, které následovaly po koncilu. Tyto liturgické knihy však spadají přímo doprostřed období zrychlujících se mutací, které již předtím tvrdě udeřily na jádro tridentského dědictví: nová velikonoční vigilie v roce 1951, nový Svatý týden v roce 1955, nové rubriky z roku 1960 a tak dále. To všechno byly prozatímní projekty připravující „totální rekonstrukci“ neboli instauratio magna (použijeme-li sousloví filosofa Francise Bacona), k níž došlo v deseti letech po vydání [koncilové konstituce o liturgii] Sacrosanctum Concilium z roku 1963. V době chaosu byl misál z roku 1962 ,pevnou skálouʼ, jak ho kdysi nazval Michael Davies, ale také ostrovem, na němž není možno kempovat nastálo.“
Katolická „tvrdá řeč“ dnes: Ženy by měly pracovat především doma
Papež Lev XIII. píše v encyklice Rerum novarum: „Podobně jsou některé práce méně vhodné pro ženy, pro něž jsou nejpřirozenější práce v domácnosti: tyto práce v domácnosti chrání ženskou důstojnost, jsou svou povahou vhodné pro výchovu dětí a prospívají celé rodině.“ Na první pohled je nepochopitelné, jak to, že podobné výroky nevyvolávají větší pozornost, vzhledem k tomu, že Rerum novarum je častou příčinou diskusí mezi katolickými sociálními konzervativci a integristy na jedné straně a katolickými zastánci ekonomiky volného trhu na straně druhé. Mám podezření, že důvodem je obecná zdráhavost katolíků postavit se čelem k věcem, na něž je moderní lidové povědomí citlivé a které jsou v něm zároveň obzvlášť pevně zakořeněné. Uvažujeme takto: Když už musíme nám nenakloněným posluchačům vysvětlovat, proč nechceme připustit „manželství“ homosexuálů a transgenderové toalety, k čemu zacházet ještě dál a zpochybňovat moderní chápání rovnosti žen a mužů?
Takováto argumentace mi připadá pomýlená. Buď papeže Lva XIII. máme brát vážně, nebo ne; a pokud přijmeme politicky korektní náhled 21. století, který jeho výroky o ženách nepovažuje jen za mylné, nýbrž za neomluvitelně hloupé a bigotní, pak více či méně platí to druhé. Jinými slovy, buď Lev XIII. nevyjadřuje správnou myšlenku, nebo překvapivý výrok některé práce jsou méně vhodné pro ženy není tak zrůdný, jak naznačuje konvenční přesvědčení.
Druhý vatikánský koncil: Rozchod s tradicí
[Úvod OnePeterFive]: Snažíme-li se porozumět současné krizi v Církvi, musíme se nevyhnutelně ohlížet zpět na události, které jí předcházely. V tomto ohledu snad není diskutovanější otázky, než zda byl Druhý vatikánský koncil neprávem zmařen chybnou realizací a interpretací – tedy nejasně definovaným a často lehkomyslně používaným tzv. „duchem koncilu“ – nebo zda byl problematický sám o sobě, a tedy zda sám vedl k současné situaci v Církvi. Je nicméně mimo diskusi, že koncil hrál tak či onak klíčovou roli v odklonu současného katolicismu od odedávna existujících tradic – liturgických, svátostných i věroučných – věčné Církve.
Dnes přinášíme analýzu Paola Pasqualucciho, katolického filosofa a bývalého profesora filosofie práva na univerzitě v italské Perugii. Jde o upravenou předmluvu k jeho knize Unam Sanctam – Studie věroučných úchylek v Katolické církvi 21. století. Pasqualucci zjistil 26 bodů rozchodu s Tradicí Církve v samotných textech Druhého vatikánského koncilu.
Předkládáme tento text čtenářům nikoli jako poslední slovo k Druhému vatikánskému koncilu, nýbrž jako úvod k nezbytné diskusi, o níž dnes konečně uvažují mnozí katolíci, donucení přemýšlet nad tím, jak a proč jsme dospěli do současného momentu – a jak nalézt správnou cestu ven.
Paolo Pasqualucci: Body, v nichž se Druhý vatikánský koncil rozchází s Tradicí – přehled
Tento text je první částí úvodu k mé knize: P. Pasqualucci, UNAM SANCTAM. Studio sulle deviazioni dottrinali nella Chiesa Cattolica del XXI secolo, Solfanelli, Chieti, 2013, bez poznámek a s mírnými úpravami.
Obrana katolických blogů
Poznámka překladatelky: Prosím laskavé čtenáře, aby si místo OnePeterFive do následujícího textu dosadili Duše a hvězdy.
Někteří lidé za současné krize v Církvi kritizují ty, kdo odhalují pravdu. Tvrdí, že je lepší žít dobrým katolickým životem, jak nejlépe to jde, a veškeré zprávy ignorovat. „Lépe nevědět,“ říkají třeba. „Kdo se moc ptá, moc se dozví.“ Zapomínají však na to, že žít dobrým katolickým životem nebo se informovaně rozhodovat, kam máme chodit na mši, komu máme naslouchat a jaké modlitby se máme modlit, je bez lidí, kteří odhalují pravdu, nemožné. V zásadě jde o obdobu tvrzení: „Nebylo by lepší prostě nevědět, co je hřích? Pak bychom za něj nebyli odpovědní.“ A i když někdo skutečně vede svatý katolický život, jiní možná ne, a ti stále potřebují pomoc.
Někteří lidé pravdu už našli a žijí ve společenství, které ji miluje. Ti, kdo mají to štěstí, že jejich farnost je silně pravověrná, jako ta, do níž patřím já, možná nepotřebují duchovní rady nebo bystré články na blogu, jako je OnePeterFive, aby vedli dobrý katolický život. Je však smutnou skutečností, že většina katolíků pravdu dosud neobjevila.
Kolik katolíků v pátek činí skutky pokání formou zdrženlivosti od masa nebo jinak? Kolik katolíků ví, že „svoboda vyznání“ je špatná? Kolik katolíků ví, že trest smrti je legitimní? Skutečnost je taková, že mnozí katolíci potřebují pravdu a je důležité, aby se k nim dostala.
Ve světě, kde jsou informace nesmírně snadno dostupné, má blud mnohem více prostoru, a proto je třeba dát mnohem více prostoru i pravdě. Jestliže blogy jako OnePeterFive přinášejí zprávy o tom, co dělá papež, i když to je špatné, mají k tomu důvod. Existuje mnoho špatných blogů, z nichž některé nepochybně šíří lži, ale nemůžeme šmahem odsoudit všechny. Čím více je zla, tím víc dobra se musí stavět proti němu; čím více nactiutrhačných zpráv, tím víc pravdivých jim musí klást odpor.
Biskup Schneider a nový „sylabus omylů“
Mons. Athanasius Schneider
S velkou vděčností dnes čtenářům přinášíme dlouhý originální rozhovor s Mons. Athanasiem Schneiderem, pomocným biskupem arcidiecéze Panny Marie v kazachstánské Astaně. Následující otázky jsme mu poslali ještě před jednáním německých biskupů ve Vatikánu v rámci probíhajícího sporu o svaté přijímání pro protestantské partnery ve smíšených manželstvích, i před skandálním zahájením výstavy Heavenly Bodies (Nebeská těla) v New Yorku. [1] Měli jsme v úmyslu položit mu otázky, které by mohly inspirovat jakýsi nový „sylabus omylů“ (náš termín, nikoli jeho) pro moderní Církev, a tak poskytnout correctio filialis některých vážných pokřivení víry, jež dnes kolují v církevních kruzích i mezi veřejností, aniž by byly korigovány.
Biskup Schneider se proto vyjadřuje k takovým otázkám, jako je žehnání homosexuálním párům, kněžské svěcení žen, zednářská symbolika ve Vatikánu, ženatí kněží, skutečnost, že Vatikán na newyorskou módní výstavu zapůjčil posvátné předměty a v neposlední řadě případ malého Alfieho Evanse.
Pan biskup v otázkách víry a mravů bez váhání zaujímá jasná a principiální stanoviska a my jsme mu – opakuji – velmi vděčni za jeho katolické svědectví. Kéž by zářilo široko daleko a katolíky po celém světě utvrzovalo ve víře. [2]
Jestliže František ohrožuje vaši víru…
Setkávám se s mnoha lidmi hledajícími důvod, aby mohli konečně uvěřit, že František je antipapež. Proč? Proč na tom tolik záleží? Nestačí vědět, že se mýlí a že hledá způsoby – chytré cestičky na samé hranici svého papežského úřadu – jak věřící svést na scestí?
František je téměř jistě materiální heretik. Není na nás dokazovat, zda je i heretikem formálním. Jeho názory – nikoli jeho nauka, neboť si dává velký pozor, aby nevykonával autentické magisterium vyžadující souhlas – skutečně vedou lidi k hříchu a nakonec do pekla.
Přesto je podle jakéhokoli představitelného měřítka stále papežem.
Křesťanská víra je plná paradoxů, kamenů úrazu a tvrdých slov. V dějinách jsme měli papeže, kteří zastávali heretické myšlenky, a jiné, kteří umožňovali rozkvět bludů, a tím se stávali jejich spolupachateli. Další žili tak pohoršlivým životem, že určitě – rozhodně a bezpochyby – vedli jiné k hříchu a pravděpodobně do pekla.
Přesto to byli papežové.
Kardinál Burke: Napomínat papeže je výraz poslušnosti vůči Kristu
Kardinál Burke
Někteří lidé obviňují z neposlušnosti ty, kdo vyjadřují pochybnosti, otázky a kritiku činnosti papeže, ale „náprava zmatku či omylu není aktem neposlušnosti, nýbrž spíše výrazem poslušnosti vůči Kristu, a tedy i vůči Jeho pozemskému náměstkovi,“ říká kardinál Raymond Leo Burke v tomto rozhovoru pro list La Nuova Bussola Quotidiana těsně před významným sympóziem na téma „Kam kráčí Církev“, které se konalo 7. dubna v Římě a na němž byl Burke jedním z řečníků.
Konference si připomněla kardinála Carla Caffarru, který zemřel vloni v září, jednoho ze signatářů dubií, pěti otázek adresovaných papeži Františkovi, jež usilovaly o jasné vyjádření kontinuity s předcházejícím magisteriem, vzhledem ke zmatku vzniklému v důsledku různých a občas si přímo protiřečících interpretací posynodální apoštolské exhortace Amoris laetitia. Na dubia, která podepsal i kardinál Burke, nikdy nikdo neodpověděl. Papež František rovněž nereagoval na opakované žádosti kardinálů, kteří je podepsali, o audienci.
Vaše Eminence, jste jedním z hlavních řečníků na konferenci, která se koná dne 7. dubna a s odkazem na kardinála Caffarru se bude ptát po směřování Církve. Název naznačuje obavy nad tím, kam se Církev ubírá. Jaké jsou důvody těchto obav?
V Církvi se stále více šíří zmatek a rozdělení v nejzásadnějších a nejdůležitějších otázkách – manželství a rodina, svátosti a správná dispozice k jejich přijímání, vnitřně špatné skutky, věčný život a poslední věci. Papež nejenže odmítá je vyjasnit potvrzením trvalé nauky a zdravé disciplíny Církve, což je odpovědnost vlastní jeho úřadu nástupce svatého Petra, ale zmatek ještě zvětšuje.
Závěrečná deklarace římské konference potvrdila katolickou nauku
Velmi očekávaná konference na téma „Kam kráčíš, Katolická církvi?“ se dne 7. dubna konala v Římě. Inspirací jí byl zesnulý kardinál Carlo Caffarra – jeden ze signatářů dubií – který vloni v září zemřel. Účastníci konference, duchovní osoby i laici, vydali na ukončení konference závěrečnou deklaraci, která potvrzuje neomylnou nauku Církve v mravních otázkách, jako je manželství a vnitřně špatné skutky, a tím dali odpověď na původních pět dubií. Ta byla před osmnácti měsíci předložena nejprve papeži Františkovi, jenž na ně však nikdy neodpověděl.
Význam závěrečné deklarace spočívá ve skutečnosti, že byla zveřejněna za přítomnosti a s podporou čtyř zbývajících předních prelátů, kteří pozvedli silný hlas katolického odporu proti zmatku a omylu, jež šíří papež František, to jest kardinála Waltera Brandmüllera, kardinála Raymonda Burkea, kardinála Josepha Zena a biskupa Athanasia Schneidera. Na konferenci se rovněž promítalo krátké videoposelství kardinála Carla Caffarry. V dalších dnech zveřejníme o celé události podrobnější zprávy. Prozatím čtenářům přinášíme text historické závěrečné deklarace nazvané Proto dosvědčujeme a vyznáváme, jež se vyznačuje výstižností a jasností.
Pozdně noční rada odvážným a obdivuhodným
Dva hodnotné tradiční weby, Liturgy Guy a 1 Peter 5, nedávno upozornily na můj příspěvek Vale, Vatican II (Sbohem, koncile). Jsem za to vděčný a těší mě to, neboť tyto stránky zastávají jasné názory, k nimž přidávají inteligentní komentáře a konzistentní argumenty.
Jak se často stává u mnoha náboženských i jiných webů, méně přitažlivou stránku diskusí a polemik odhalují komentáře pod články – stručně řečeno diskusní sekce. Většina komentujících jsou bezpochyby slušní věřící lidé, schopní při obraně Církve a její víry a liturgie velkého zanícení, natolik stateční, že jsou ochotní se za své názory veřejně postavit. Někteří z nich, a to pravidelně laici, přestože jsou při vyznávání víry tak odvážní a obdivuhodní, však upadají do pasti, kterou nám klade internet: do nerozvážnosti.
Těm, kteří své názory možná vyjadřují s větším zápalem než uvážeností, i těm, kteří jen nejsou schopni pochopit zarputilost lidí setrvávajících v nitru – lepší název mě nenapadá – mainstreamové Církve, si tedy dovoluji poskytnout několik rad. Pocházejí od člověka, který se na vás nedívá spatra, ale počítá se k vám – protože jsem sám byl při vyjadřování svých argumentů nejednou nerozvážný, rozhodně po vás nehodlám hodit kamenem, ale místo toho raději kontextem.
Vatikán ustupuje čínským komunistům
Nejnovější zprávy z Číny uvádějí, že Vatikán již podruhé vyzval legitimního biskupa, aby odstoupil a předal svůj biskupský stolec biskupovi jmenovanému komunistickou vládou, který byl po svém nedovoleném vysvěcení bez papežského souhlasu v roce 2011 exkomunikován.
Biskup Peter Čuang Ťien-ťien ze Šan-tchou byl v prosinci přinucen k cestě do Pekingu, kde ho nejmenovaný vatikánský prelát – zdroje spekulují, že šlo o arcibiskupa Claudia Maria Celliho, vyjednavače mezi Vatikánem a Čínou – vyzval, aby odstoupil a umožnil tak, aby jeho místo zaujal biskup Čínského vlasteneckého katolického sdružení Joseph Chuang Ping-čang. Stejnou žádost dostal od Vatikánu již dva měsíce předtím, v říjnu 2017.
I když v širším katolickém světě se vývoji situace ve vztazích mezi Vatikánem a Čínou příliš velké pozornosti nedostává, portál OnePeterFive ho sleduje od počátku roku 2016. Vyvolal celou řadu znepokojených hlasů, z nichž nejvýznamnějším byl hlas kardinála Josepha Zena, emeritního biskupa z Hongkongu. (Zen mluví velmi přímočaře mnohem déle, ale nedávný vývoj mu poskytl konkrétnější důvod ke znepokojení).
