Pius XII. – Duše a hvězdy

Význam změn v liturgii Svatého týdne z roku 1955

25. 3. 2024 - by Ignác Pospíšil - 3 Comments.

Portál OnePeterFive se v nedávné době v několika článcích pokusil o sondu do krize Církve v době před druhým vatikánským koncilem a o zkoumání kořenů mnoha problémů na koncilu i po něm, které sahají až do 19. století. Články zdůrazňovaly boj s klerikalismem 19. století (https://onepeterfive.com/what-is-the-false-spirit-of-vatican-one/ ) pomocí nauky o dvou mečích (https://onepeterfive.com/category/two-swords/) a odporování hyperüberultramontanismu (https://onepeterfive.com/category/ultramontanism-spirit-of-vatican-i/) – což je jen odrůda klerikalismu – tradiční naukou o papežství. Katastrofa Novus ordo je výsledkem toho, co se dělo před druhým vatikánským koncilem. To je důvod, proč na liturgii Svatého týdne před rokem 1955 záleží.

Dr. Kwasniewski ve svém novém monumentálním díle o římském ritu (The Once and Future of the Roman Rite: Returning to the Traditional Latin Liturgy after Seventy Years of Exile) shrnuje léta svého zaníceného liturgického výzkumu takto:

„Katolíci hledající tradici už několik desetiletí upřednostňují návrat k Missale romanum z roku 1962 a s ním spojeným liturgickým knihám z doby před lavinou změn, které následovaly po koncilu. Tyto liturgické knihy však spadají přímo doprostřed období zrychlujících se mutací, které již předtím tvrdě udeřily na jádro tridentského dědictví: nová velikonoční vigilie v roce 1951, nový Svatý týden v roce 1955, nové rubriky z roku 1960 a tak dále. To všechno byly prozatímní projekty připravující „totální rekonstrukci“ neboli instauratio magna (použijeme-li sousloví filosofa Francise Bacona), k níž došlo v deseti letech po vydání [koncilové konstituce o liturgii] Sacrosanctum Concilium z roku 1963. V době chaosu byl misál z roku 1962 ,pevnou skálouʼ, jak ho kdysi nazval Michael Davies, ale také ostrovem, na němž není možno kempovat nastálo.“ (Pokračování textu…)

Krize Církve / Leone / O víře / Překlady Lucie Cekotové

Útok na rodinu

4. 3. 20194. 3. 2019 - by Ignác Pospíšil - 54 Comments.

Poznámka vydavatele původního článku: Krize rodiny a manželství, která se projevuje vytrvalým šířením antikoncepce, rozvodu, smilstva, cizoložství a homosexuality, jasně pochází od ducha tohoto světa a v konečném důsledku z padlé lidské přirozenosti. Tentýž duch však nyní pronikl i do Magisteria Církve v takové míře, že to krizi ještě zhoršuje.

Následující úryvky jsou z knihy The Family Under Attack (Útok na rodinu) od P. Pietra Leoneho (vydal Loreto Publications, 2014; rozsáhlé recenze vyšly v angličtině na stránkách Christian Order a Rorate Caeli [1]), která si klade za cíl tento jev prokázat a analyzovat jeho příčiny pomocí tradičních teologických zásad svaté matky Církve.

POSUN V CHÁPÁNÍ LÁSKY

Tradice Církve rozlišuje mezi třemi základními formami lásky. Za prvé existuje láska smyslná (neboli vášnivá), jejímž příkladem je láska sexuální; za druhé láska rozumová (neboli ctnost lásky); a za třetí láska křesťanská, forma rozumové lásky pozvednutá nadpřirozenou milostí k tomu, abychom milovali Boha takového, jaký je, a bližního v Něm a kvůli Němu.

Změna nauky na straně představitelů Církve od Druhého vatikánského koncilu s jejich otevřeností vůči světu a všem jeho projevům, a konkrétně jejich nauky o manželství, spočívá v zásadě v záměně křesťanské lásky za lásku smyslnou: smysly, city, sentimentalitu. (Pokračování textu…)

Liturgie / Překlady Lucie Cekotové

Doba předpostní: Na počátku

19. 2. 2019 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Téma kající doby předpostní uvádějí čtení matutin: stvoření, pád a prvotní hřích, Boží zásah do dějin očištěním lidstva, jehož nepatrná část se zachránila v arše (týden po první neděli po Devítníku), Boží rozhodnutí vyvolit si svůj lid a vůle Nevyzpytatelného zjevit se prostřednictvím vyvoleného lidu Izraele, tajemství Vtělení, skrze něž zaslíbení dané Abrahámovi („v tobě požehnána budou všechna pokolení lidstva“, první čtení matutina na druhou neděli po Devítníku) bude naplněno v Božím Synu zrozeném z Panny Marie („nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a potomstvem jejím; ona rozdrtí hlavu tvou, kdežto ty budeš úklady činiti její patě,“ třetí čtení matutina ve středu po Devítníku).

Realita prvotního hříchu („jsem Neposkvrněné Početí“) a velká potřeba pokání v naší době („Pokání! Pokání! Pokání“) byly také poselstvím památných událostí, jež započaly 11. února 1858: (Pokračování textu…)

Krize Církve / Překlady Dr. Malého

Jsou modernisté a „liberální katolíci” průkopníky sexuální revoluce?

14. 6. 201814. 6. 2018 - by Ignác Pospíšil - 67 Comments.

II. vatikánský koncil tak oslabil Církev a západní svět, že revoluce roku 1968 se stala možnou, a co je ještě horší – účinnou. Když Pavel VI. se pokoušel zastavit ji krásnou encyklikou „Humanae vitae” a stejně krásným Credo Paulinum, čili vyznáním víry, které předložil 30. června r. 1968 na náměstní sv. Petra v Římě, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zadržet – říká v rozhovoru pro portál PCh24.pl polský prof. Marek Kornat.

Jak vypadala situace Katolické církve a jejich věřících po ukončení I. světové války, jež odlidštila člověka a učinila z něj pouhý materiál pro bilanci zisků a ztrát?

Není pochyb o tom, že I. světová válka byla katalyzátorem hlubokých procesů laicizace. Tyto procesy se dotkly i Církve, nicméně situace před sto lety nebyla v porovnání s dnešními skutečnostmi až tak zlá.

Katolická církev samozřejmě utrpěla dvě těžké porážky. Tou první bylo vítězství bolševismu v Rusku, kde vyrostla ateistická tyranie, jakou do té doby svět neviděl. Druhou porážkou byl rozpad rakousko-uherské monarchie. Ať už si o ní myslíme cokoliv, v bilanci zisků a ztrát Církve představovala v epoše, jež následovala po Francouzské revoluci, jednoznačné plus.

Nutno také brát v úvahu, že před sto lety státy, které dnes vnímáme jako pevnosti laicismu, jako např. Francie, byly r. 1918 a v meziválečné době vůbec ještě hluboce katolické. Francouzské III. republice vládl sice liberální establishment, ale země sama byla, zvláště na provincii, silně katolická. Do II. vatikánského koncilu Holandsko dodávalo Církvi nejvíce misionářů a německý katolicismus nevykazoval žádnou protestantskou mentalitu, jak je tomu dnes.

Tak tomu bylo ve většině liberálně demokratických zemí. Procesí Božího Těla, mariánské pobožnosti, neustále se rozvíjející katolický tisk – to všechno fungovalo a angažovalo desítky milionů věřících. A nejen to! Před sto lety nikdo v Církvi neučil takové teze jako dnes mnichovský kardinál Reinhard Marx (ktery otevřeně podpořil homosexualismus). V celé Církvi Učitelský úřad bděl nad ortodoxií.

Pius XI. jako papež byl prozíravým kormidelníkem Církve a státníkem. V nádherné encyklice (publikované 11. prosince r. 1925) „Quas primas” o královské vládě Krista Pána předložil světu dokonalý teologický traktát. Poskytl věřícím diagnózu stavu katolického náboženství v té době a zároveň i kompas ohledně poslání Církve. Ta má být hlasatelem Božského království Vykupitelova na této zemi. I když ono není „z tohoto světa“ – máme je budovat tady, na této zemi, a čelit tak zhoubným ideologiím komunismu a liberalismu. Jinak vyklidíme pole odpůrcům a plody vykoupení budou obráceny vniveč.

I. světová válka sice mohutně otřásla základy západní civilizace, ale nezbořila je. Uvedla ale do života destruktivní procesy, které vstoupily až za několik desetiletí do své rozhodující fáze, jejichž účinky zakoušíme dodnes. Ale Katolická církev byla tenkrát vedena svými prozíravými pastýři k nadějné budoucnosti. Rozvíjelo se katolické školství, vznikaly katolické univerzity (ne pseudokatolické), fungoval katolický tisk, sílilo liturgické hnutí. Církev žila misijním duchem, ne ideologií ekumenismu. Doktrína „sociální vlády Kristovy“ byla známá a vyznávaná. To vše Církev posilovalo.

(Pokračování textu…)

Krize Církve / Liturgie / Schrems

Koncilová konstituce o liturgii: reforma, nebo revoluce?

25. 5. 2018 - by Ignác Pospíšil - 6 Comments.

Tento článek je překladem přednášky Wolframa Schremse, která se konala ve Vídni 2. dubna 2017 při příležitosti uvedení německého vydání knihy Petera Kwasniewského Povstávání z prachu. Schrems je teolog, filosof, katecheta, prolife aktivista a signatář Correctio filialis. Videozáznam z přednášky v němčině najdete na http://una-voce-austria.at/video/buchpraesentation-2017/

Důstojní otcové, dámy a pánové, drazí přátelé!

Jsem rád, že mohu přednést příspěvek na prezentaci německého vydání knihy prof. Kwasniewského Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve [1]. Německý překlad jsem četl a mohu ho ze srdce doporučit, jakkoli s knihou nesouhlasím na sto procent, zejména s optimistickým hodnocením liturgických opatření papeže Benedikta. Patří nicméně k textům nejostřeji kritizujícím novus ordo Missae, jaké jsem kdy četl mimo FSSPX. Zdá se, že je již všeobecně známo, že misál Pavla VI. je pro Církev katastrofou. V tomto ohledu je velmi významná důrazná kritika kardinála Saraha na konferenci o liturgii v Herzogenrathu. Jeho prezentaci, která byla přečtena v jeho nepřítomnosti, jsem do svých komentářů bohužel nemohl zapracovat.[2]

Současný pontifikát povahu této katastrofy ještě podtrhává. Papež František dovádí ducha takzvané „liturgické reformy“ do krajnosti. Jeho způsob celebrace, již tak extrémně zkrácený, je chudý a znuděný. Chybí poklekání při proměňování. Někteří lidé si dokonce šeptají o nástupu ekumenické pseudomše, která se v této chvíli ve skrytosti plánuje. Vůbec by mě to nepřekvapilo.

Je jasné, že mezi mnoha věřícími katolíky vzrůstá nespokojenost s „obnovenou“ liturgií, (systematickými) liturgickými excesy i se současným pontifikátem. Stále větší je i rozladění nad zdůvodněními, která často slýcháme: „Papež má na mysli to či ono – a ne to, co říká. Musíte to interpretovat tak či onak.“ A tak dále a tak podobně. Totéž platí o liturgii. Stejná zdůvodnění posloucháme už mnoho let – a jsou čím dál tím nucenější a čím dál tím víc přitažená za vlasy.

Ne, „liturgická reforma“ je katastrofa. Její plody jsou už opravdu každému zřejmé. (Pokračování textu…)

Historie / Krize Církve / Malý, Radomír

Masochismus dnešních katolíků

25. 3. 2018 - by Ignác Pospíšil - 48 Comments.

Před cca 20 lety belgický historik Léon Moulin, agnostik, napsal na adresu současných katolíků tato silná slova:

„Poslouchejte toho starého nevěrce, který ví, co říká. Mistrovské protikřesťanské propagandě se podařilo vytvořit u křesťanů, zvláště u katolíků, falešné povědomí, ovládané neklidem, ne-li přímo studem, kvůli vlastní minulosti. Neustálým mediálním tlakem od reformace až do našich časů vás přesvědčili, že jste odpovědni za téměř všechno zlo na světě. Zparalyzovali vás do pozice masochistické sebekritiky, aby zneutralizovali kritiku těch, kteří zaujali vaše místo…. A vy jste dovolili, aby za všechno, dokonce i za to vylhané, obviňovali vás…. Vy, neznající svou minulost, jste tomu začali věřit, a dokonce jim v této lži pomáhat, zatímco já, agnostik, ale také historik snažící se být vždycky objektivní, vám říkám, že se tomu máte ve jménu pravdy postavit. Ve skutečnosti totiž většina obvinění je nepravdivá. A jestli přece jenom některé má jakési opodstatnění, tak v průběhu dvou tisíciletí křesťanství jednoznačně převládají světla nad stíny. Proč tedy nepožadujete odpovědnost od těch, kteří ji žádají výlučně od vás? Cožpak výsledky jejich práce jsou lepší než vaše?“ (cit. Vittorio Messori: Czarne karty Kościola, Katowice 1998, str. 11-12)

Nekatolického církevního historika právem pohoršuje typicky katolický masochismus, tj. zvrhlá záliba katolíků ve vyhledávání špatností a hříchů v dávných i současných dějinách Církve. Ten se v posledních letech prohlubuje. A nejedná se jenom o modernisty, nýbrž bohužel i o ty, kteří se řadí mezi konzervativce nebo dokonce tradicionalisty. (Pokračování textu…)

Hildebrand vs. West / O víře / Vyvracení mýtů

Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (4)

11. 1. 2018 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Dílo Christophera Westa a jeho vztah k dílu Dietricha von Hildebranda

Církev od 2. vatikánského koncilu prodělává těžkou mnohostrannou krizi: krizi víry, krizi autority, intelektuální krizi (rozšířený zmatek), mravní krizi. Měli bychom být vděčni za každého „vojáka“, který vstoupí do arény a nabízí své služby Králi. Měli bychom být vděčni za každé písemné či ústní svědectví, které lidem pomáhá najít cestu zpět do ovčince. Jak píše sv. Pavel, máme rozmanité dary, různá nadání, a používáme je k Boží slávě (srov. Řím. 12,6-8).

1. „Revoluce”, nebo vývoj nauky?

Žádný „voják“ ve službě Církve se však nikdy nenazývá revolucionářem. Jak jsem se zmínila dříve, Dietrich von Hildebrand si byl vědom toho, že vrhnul světlo na jednu velmi důležitou pravdu, která byla často zastřená, nikoli v katolické nauce, ale v katolické praxi. Nazval by to – s odkazem na kardinála Newmana, jehož ctil – možným vývojem nauky, ale nikdy „revolucí“. V Katolické církvi není revoluce. Boží zjevení skončilo smrtí apoštolů. Posláním Církve je šířit Boží poselství a v průběhu let ho znovu a znovu objasňovat.

Christopher West rád cituje provokativní výrok George Weigela, že teologie těla Jana Pavla II. je „teologická časovaná bomba“. Co to ale znamená? Znamená to, že „křesťané musejí dokončit, co sexuální revoluce začala“, jak řekl West v pořadu Nightline? I sám velmi vlivný Weigel, což mu slouží ke cti, napsal v předmluvě k jedné knize Christophera Westa: „Sexem prosycená kultura si představuje, že sexuální revoluce osvobozuje. Opak je pravdou“ (Theology of the Body Explained, 2003, s. XVI).

Slova jako „revoluce“ a podobné bombastické výrazy jsou líbivé, leč nezodpovědné. Přemrštěná slova a fráze jsou jako psychologická masáž. Lidé, kteří znají sílu slov, jich používají po staletí. Většina lidí žije v takovém stavu duchovního a intelektuálního spánku, že podobné obraty mohou být užitečnou pomůckou, jak s nimi zatřást a vytrhnout je z letargie. Jsou však zavádějící. Jak jsme si řekli, v Církvi žádná revoluce neexistuje: jediné velké tsunami bylo Vtělení. (Pokračování textu…)

Historie / Krize Církve / Malý, Radomír / Pronásledování křesťanů

Bolševická revoluce a zrada církevních představitelů

7. 11. 2017 - by Ignác Pospíšil - 35 Comments.

Bolševická revoluce v Rusku 7. listopadu r. 1917 otevřela dveře nejhrůznějšímu teroru a nejstrašnější masové genocidě v dějinách. Jen umělý hladomor na Ukrajině a v Povolží ve 30. letech si vyžádal životy 5-8 milionů lidí. Oběti se počítají během necelých sta let existence tohoto satanského systému na více než 100 milionů osob, mezi nimiž podstatnou část tvoří věřící křesťané, pravoslavní a katolíci.

Je známo, že Katolická církev, především papežové, komunismus ostře odsuzovali. Už bl. Pius IX. r. 1846 ve své nástupní encyklice „Qui pluribus“ pranýřuje ideje socialismu a komunismu jako zvrácené, což opakuje ještě v řadě dalších dokumentů, zejména v „Syllabu“ z r. 1864. Prohlášení odsuzující marxistický komunismus vydal i jeho nástupce Lev XIII. v encyklice „Quod apostolici muneris“ r. 1878 označuje jej označuje za „smrtelnou nákazu“. Bylo to krátce po povstání pařížských komunardů r. 1871, kdy revolucionáři zavraždili mimo jiné i pařížského arcibiskupa Darboye. Nejvýstižněji se však proti komunismu vyjadřuje ve své sociální encyklice „Rerum novarum“, která odmítá jak tvrdý, bezohledný kapitalismus, tak i socialismus a komunismus. Lev XIII. připomíná nezbytnost a nezcizitelnost soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Lvův nástupce sv. Pius X. hned ve své nástupní encyklice „E supremi“ r. 1903 varuje před nebezpečím komunismu, jenž hrozí ovládnout celý svět a nastolit hrůzovládu. (Pokračování textu…)

Mangan / O víře / Společnost

Zapomenutá ctnost: zdrženlivost v oblékání

21. 8. 2017 - by Ignác Pospíšil - 72 Comments.

Oblékání jak mužů, tak žen se za posledních padesát let dramaticky změnilo. Většina toho, co se dnes nosí, má lidské tělo spíše odhalovat než zakrývat.

Vhodnost odívání křesťané po staletí posuzovali pomocí ctnosti zdrženlivosti. Katolická tradice nám poskytuje cennou definici této ctnosti, jíž se řídí jednání a vnější zvyky člověka ve věcech souvisejících se sexem. Pomocí zdrženlivosti člověk ovládá své chování tak, aby nevyvolával nedovolené sexuální vzrušení v sobě ani v druhých.

Zdrženlivost je jedním z dvanácti plodů Ducha svatého. To jsou dokonalosti, jež v nás utváří Duch svatý jako „prvotiny věčné slávy“: láska, radost, pokoj, trpělivost, shovívavost, vlídnost, dobrota, mírnost, věrnost, tichost, zdrženlivost, čistota. (Pokračování textu…)

Hnutí pro-life / Katolická církev / Laurence, Lianne / Životopisy a nekrology / Zprávy

Msgre. Vincent Foy: Kněz, který odmítl mlčet ke zradám v Církvi

19. 3. 2017 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

TORONTO, 14. března 2017 (LifeSiteNews) — Kanadští katolíci truchlí nad ztrátou jednoho z nejvášnivějších obhájců života v tamní Církvi. Na monsignora Vincenta Foye, který ve věku 101 let zemřel 13. března stářím, se vzpomíná zejména v souvislosti s jeho desítky let trvajícím bojem za autentickou nauku Církve o plození.

Msgre. Foy, kanonista a kněz torontské arcidiecéze, byl „neoblomným obhájcem posvátnosti lidského života, zejména nenarozených dětí,“ uvedl bazilián P. Alphonse de Valk, bývalý redaktor kanadského prolife portálu The Interim a zakladatel časopisu Catholic Insight. „Jeho největší a nejodvážnější příspěvek k věci obrany života v Kanadě přišel, když se rozhodl, že už nemůže déle mlčet ke zradě velké většiny kanadských biskupů“ v záležitosti nauky Církve o antikoncepci, řekl P. de Valk portálu LifeSiteNews.

Tato zrada měla podobu tzv. Winnipegského prohlášení kanadské biskupské konference z roku 1968, které bylo zveřejněno dva měsíce poté, co papež Pavel VI. v červenci vydal encykliku Humanae vitae, v níž potvrdil katolické učení, že antikoncepce je vnitřně špatná. Podle P. de Valka biskupové v prohlášení „protiřečili a odporovali“ Humanae vitae a „encykliku v Severní Americe i jinde do značné míry prakticky anulovali.“ (Pokračování textu…)

Krize Církve / Polemiky / Společnost / Sulovská, Lucie Amálie

Papež se mýlí. Komunisté nemyslí jako křesťané

12. 11. 201612. 11. 2016 - by Ignác Pospíšil - 9 Comments.

Papež František svým nekonformním vyjadřováním často čeří vody katolické církve. K ruce si rád bere levicově orientovaného ateistu Eugenia Scalfariho, se kterým dělá rozhovory. Dvaadevadesátiletý Scalfari má zvláštní techniku, kterou už dnes při rozhovorech mnoho novinářů nepoužívá: odpovědi tázaného si nenahrává ani nezapisuje a pak je interpretuje tak, jak si je zapamatoval.

Ze tří případů, v nichž František rozhovor Scalfarimu poskytl, je Vatikán třikrát korigoval. Vatikánem se myslí tiskové středisko Svatého stolce, protože sám papež se vůči nim neohradil ani jednou a včera poskytl „šílenému žurnalistovi“ další, v pořadí čtvrtý rozhovor. Toto neodvratné nutkání poskytovat rozhovory někomu, kdo se údajně mnohokrát projevil jako neseriózní pisálek, je nepochopitelné. Tedy v případě, že Scalfari opravdu předešlé rozhovory zkreslil, jak tvrdí vatikánští mluvčí. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Malý, Radomír / Polemiky

Největším nebezpečím pro katolickou víru jsou neomodernisté uvnitř Církve!

27. 4. 2016 - by Ignác Pospíšil - 70 Comments.

Ve svém mladším věku jsem si nikdy nemyslel, že se dočkám doby, kdy největší hrozba pro katolickou víru povstane z vlastních řad. Drzost neomodernistické sekty, která jako rakovina prostupuje všemi orgány Katolické církve, si v ničem nezadá s komunistickou nebo liberální protikatolickou agitací, ba v lecčems ji ještě překonává. To se týká zejména církevních dějin. Dokazuje to článek doc. dr. Tomáše Petráčka v dominikánském teologickém periodiku „Salve“ 4/15 pod názvem „Syllabus omylů piánské církve“.

Celou statí se samozřejmě vine jako špinavá niť známá tiráda o pronásledování „myslících“ katolíků za éry papežů Piů, především sv. Pia X., autora známých protimodernistických dokumentů. Jenže to není všechno. Petráčkův článek je plný urážek celé Církve před II. vatikánským koncilem (dále jen DVK) a očividně se snaží vyvolat dojem, že Církev od Tridentského koncilu až do DVK vlastně nebyla tou pravou katolickou, nýbrž pouhou „piánskou“ církví, jež postrádala ortodoxii, jak ostatně sám termín „piánská církev“ v titulku napovídá. I když to nikde výslovně neříká, tak z jeho článku plyne, že Církev na Tridentském sněmu se svojí protireformační rétorikou odchýlila od údajné „pravověrnosti“ prvotní církve. Tuto „herezi“ potom dovedli ad absurdum papežové bl. Pius IX. svým „Syllabem“ r. 1864 a sv. Pius X. svými dokumenty „Pascendi“ a „Lamentabili“ r. 1907.

Sami se prý podle Petráčka dopustïli 7 „věroučných“ bludů. Jsou to: (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve / O víře

Přirozený zákon

12. 9. 201412. 9. 2014 - by Ignác Pospíšil - 21 Comments.

Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].

Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí. (Pokračování textu…)

Historie / Pospíšil, Ignác

Když se stvůry dohodly…

23. 8. 201423. 8. 2014 - by Ignác Pospíšil - 3 Comments.

Přesně před 75 lety, 23. srpna 1939, se zástupci Třetí říše a Sovětského svazu dohodli na uzavření paktu o neútočení mezi svými zeměmi, známém jako „pakt Ribbentrop-Molotov“.

Už sám tento dokument vyvolal v sousedech obou říší zla zděšení – a to přitom světu nebyl znám tajný dodatek paktu, v němž si smluvní partneři rozparcelovali Střední a Východní Evropu. I když minimálně Britové, Francouzi a Poláci to nemohli netušit – dobře věděli, proč selhala předchozí jednání o spojenectví mezi Západem a SSSR, co Západ Stalinovi odepřel…

Komunisté, kteří na čtyřicet let ovládli české školství, si dali obrovskou práci s tím, aby zfalšovali dějiny druhé světové války a upozadili či přímo zaretušovali tuto událost. Den, kdy se ze starých spolupracovníků a obchodních partnerů stali pevní spojenci, kteří si navzájem schvalovali a společně plánovali útoky na své sousedy a věrně si poskytovali zásadní podporu ve svých akcích… Den, kdy vznikla skutečná evropská osa zla. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve / Společnost / Úvahy

Otevřenost nebo ghetto?

4. 8. 2014 - by Ignác Pospíšil - 36 Comments.

Máme jako katolíci být otevření vůči světu či se uzavřít? K této otázce můžeme zformulovat ještě tyto (a další) podotázky:

Máme vytvářet nějaké uzavřené komunity či žít sami bez styku nebo jen minimálním stykem s pohanským světem kolem nás?
Máme sice žít ve světě mezi nevěřícími, ale styk s nimi omezit jen na nutnou péči o materiální dobra (zaměstnání, nakupování, využívání veřejné dopravy apod.)? To znamená tedy nemít přátele mezi pohany a nekatolíky, chránit děti od styku s nevěřícími dětmi, nezúčastňovat se většiny „kulturních“ akcí, nečíst světské knihy atd.
Máme se přizpůsobit vyjadřování lidí tohoto světa, u kterých dochází v mnoha případech k posunu významu slov? Máme hlásat víru „dnešním jazykem“?
Máme se podobně oddělovat od „katolických modernistů“ (co je ovšem oxymóron) či lidí zasažených pokoncilní mentalitou církve?

Domnívám se, že na tyto a podobné otázky není jednoznačná odpověď platná pro každého katolíka, byť by si každý měl položit tyto otázky s ohledem na svou vlastní situací. Naznačuji některé přístupy; lze o nich diskutovat. (Pokračování textu…)

Polemiky / Pospíšil, Ignác / Vyvracení mýtů

Církev a vlažný postoj ke komunismu??

3. 2. 2012 - by Ignác Pospíšil - 11 Comments.

Josef_Karel_Matocha — Arcibiskup Matocha (1888-1961)

ChristNet.cz dnes zveřejnil článek Michala Černého Křesťan a politika, v němž se autor mimo jiné podivuje nad tím, že církev „je kritizována za to, že se aktivněji nepostavila proti nacismu, ale nikoli za vlažný postoj ke komunismu.“ A pokračuje: „Nejenže s ním v řadě případů vřele koketovala, ale také s ním nemalou dobu koexistovala.“ Domnívám se, že je třeba se ohradit proti takovémuto nesmyslu a falšování dějin.

Škoda, že autor nevyjmenoval alespoň pár příkladů z té „řady případů“, v nichž církev s komunismem „vřele koketovala“. Tak nějak mne totiž žádný nenapadá, samozřejmě pokud vynecháme „ilegální teologické směry“ (ona zmíněná tzv. teologie osvobození) či osobní selhání jednotlivců (jako byl odpadlík Josef Plojhar a další tzv. „pokorokoví kněží“ u nás). Ovšem vydávat Církví odmítané omyly teologů či padlé kněze za příklad koketování Církve s komunismem, to by vyžadovalo buďto zlý úmysl, nebo velké selhání úsudku. (Pokračování textu…)

Pospíšil, Ignác / Životopisy a nekrology

Kouzelník z Fiume

9. 2. 2010 - by Ignác Pospíšil - 6 Comments.

10. února tomu bude 65 let, co v koncentračním táboře v Dachau zemřel mučedník a génius boje proti holokaustu, Giovanni Palatucci (1909-1945). Že jste o něm nic neslyšeli? Ano, je to tak, zatímco o sporném hrdinovi Oskaru Schindlerovi (1908-1974) máme velkofilm, Palatucci, který zachránil pětkrát více Židů a svoji lidskost a odvahu zaplatil životem, zůstává téměř neznámý. Nu, alespoň dnes si o něm něco povězme.

(Pokračování textu…)

Katolická církev / Malý, Radomír / Vyvracení mýtů

Velký papež Pius XII. o krok blíže blahořečení

19. 1. 2010 - by Ignác Pospíšil - 116 Comments.

Sv. Otec Benedikt XVI. vydal dekret, potvrzující heroické ctnosti papeže Pia XII. (1939-58). Teď už zbývá jen zázrak, jímž by sám Bůh potvrdil svatost tohoto pontifika a umožnil Církvi povýšit jej na oltář jako blahoslaveného (k prohlášení svatým jsou nezbytné minimálně dva zázraky). (Pokračování textu…)

Filmy / Pospíšil, Ignác

Šarlatový a černý

19. 12. 2009 - by Ignác Pospíšil - 4 Comments.

Dnes si připomeneme jeden historický film z roku 1983, který se u nás objevuje pod jménem Šarlatový a černý. Navzdory tomu, že je už více než čtvrt století starý, je to dílo, které opravdu stojí za zhlédnutí. (Pokračování textu…)