V moderním užívání pojmu znamená humor vnímání něčeho komického nebo zvláštním způsobem nesouladného. Obecně vzato se liší od vtipu (anglicky wit, též důvtip pozn. překl ), a to tak, že je na jedné straně subtilnější a na druhé straně neurčitější. Je to tedy nejen pojem, který se vzpírá definici, ale dokonce se svým způsobem nedefinovatelností chlubí a hledání definice humoru by se obyčejně pokládalo za nedostatek smyslu pro humor. Moderní užívání pojmu ale v žádném případě není ani primární ani nutné a je to jeden z případů, vzácnějších než se obyčejně soudí, kde odvození nabízí aspoň přiblížení definici. Všichni vědí, že „humor“ v latinském významu „vlhkost“ se zde používal jako součást staré fysiologické theorie, podle níž se lidské povahy lišily podle podílu určitých šťáv v lidském těle, jako například, že převaha hlenu (phlegm) vytvářela flegmatickou povahu. V době, kdy už došlo k úplné stabilisaci anglického jazyka tak mohl Ben Johnson a další používat slovo „humour“ spíše ve smyslu „převládající vášně“. S tím nutně šla ruku v ruce idea přehánění, a na konci celého procesu byl charakter humoristy víceméně identický s tím, co bychom my označili za excentrika. Další fáze vývoje, který byl spíše pomalý a subtilní, odpovídají různým stupňům, v nichž si excentrik svou výstřednost uvědomoval. Anglie byla na tyto excentriky vždy obzvláště bohatá a v Anglii, kde bylo vše méně logické a více nahodilé, zůstával excentrik, abychom tak řekli, napůl nevědomý a napůl humorný. Onu směs, a počátek moderního významu, bychom mohli možná datovat do doby Waverleyových románů, když si Guy Mammering stěžoval, že radní Pleydell je „praštěný humorista“. Pleydell je totiž nesporně vysmíván pro své drobné marnivosti nebo libůstky, ale on se ke smíchu sám přidává a to, že je jeho humor humorný, vidí a chápe. Od té doby tohle slovo začalo být čím dál víc užíváno výlučně o vědomém humoru a obecně o dosti hlubokém a delikátním uznání absurdity druhých.

Ke slovu humor se nicméně, zejména když je vyváženo proti slovu vtip, pojí jistá tradice a atmosféra náležející starým excentrikům, jejichž výstřednost byla vždy svéhlavá a nezřídka slepá. Jde o jemný rozdíl, ale jedním z prvků, které v této směsi zůstávají, je jistý pocit vysmívání, jakož i vlastního smíchu. Zahrnuje jisté uznání lidské slabosti, kdežto vtip je spíše lidský intelekt projevující svou plnou sílu, i když možná ohledně jakési maličkosti. Vtip je rozum usazený na své soudné stolici, a třebaže je provinilec možná dotčen jen jemně, jde tu o to, že soudce není dotčen vůbec. Humor v sobě ovšem vždy má jakousi ideu, že sám humorista je v určité nevýhodě a chytá se do spletitostí a rozporů lidského života. Podceňovat vtip jako něco triviálního je vážná chyba, protože pro jisté účely satiry může být opravdu mečem ducha a satirici nenosí meč pro nic za nic. Pro vtip je ale zásadní a podstatné, aby svůj meč nesl s lehkostí, aby měl zbraň lehkou, třebaže rány dává pádné, aby nebylo sporu o tom, že ho jeho nástroj nezatěžuje, ani že nevychází ze střehu. Když Voltaire komentoval justiční vraždu na Byngovi slovy „V Anglii jednoho admirála zabijí, aby druhé povzbudili,“ okamžitě to bude rozeznáno jako humor. My ale Voltaira správně řadíme mezi lidi vtipné, protože představuje konsistentní lidský rozum, který nesnáší nedůslednosti a rozpory. Kdybychom jím jako vtipálkem pohrdali, velmi bychom se mýlili, protože francouzská jasnost je hluboce ironická, ve slovu „povzbudit“ je například více, než by se na první pohled zdálo. Je ale pravda, že vtip je tu soudcem nezávislým na soudcích, neovlivněný králem, ani admirálem, ani anglickým vojenským soudem, ani lůzou. Je abstraktní spravedlností zaznamenávající protimluv. Když ale Falstaff (vzor vědomého humoristy, či humoristy, který toto vědomí nabývá) se zoufalou smělostí křičí „Nás mladé nenávidí“, je rozpor mezi řečí a korpulentním řečníkem, starým šizuňkem, přítomný v jeho mysli právě tak, jako v naší. I on objevuje rozpor, ale v sobě samém, protože Falstaff se vskutku sám obluzoval mladou společností, o níž věděl, že je jako droga či sen a koneckonců i Shakespeare si sám nejméně v jednom ze svých sonetů hořce uvědomuje tutéž iluzi. V humoru, nebo v jeho počátcích, je tedy cosi z ideje excentrika přistiženého při výstřednosti, kterou dává drze najevo, cosi z člověka překvapeného ve zmatku a uvědomujícího si chaos v nitru. Vtip odpovídá božské ctnosti spravedlnosti, v té míře nakolik může tak nebezpečná ctnost náležet člověku. Humor odpovídá lidské ctnosti pokory a je o to božštější, že má, pro danou chvíli, více smyslu pro tajemství.

Lze-li získat tolik osvícení z dějin slova, z pokusů o vědeckou historii téhle záležitosti lze čerpat jen velmi málo. Spekulace o povaze jakékoliv reakce na něco směšného náleží k většímu a základnějšímu tématu smíchu a patří do oboru psychologie a dle některých spíše fysiologie. Ať už je jejich hodnota, pokud jde o primitivní funkce smíchu, jakákoliv, vrhají jen velmi málo světla na vysoce civilisovaný produkt humoru. Mohli bychom se docela dobře ptát, zda nejsou některá vysvětlení příliš primitivní dokonce i pro nejprimitivnější počátky a připomenout, že se stěží vztahují na divocha a zcela jistě se nevztahují na dítě. Tvrdilo se například, že veškerý smích má původ v jakési krutosti, v jásotu nad bolestí či potupou nepřítele, ale i pro psychologa s největší imaginací je velmi těžké věřit tomu, že když dítě vybuchne smíchy nad představou krávy přeskakující měsíc, nachází ve skutečnosti potěšení v pravděpodobnosti, že si kráva při dopadu poláme nohy. Pravda je taková, že všechny tyto primitivní a prehistorické počátky jsou převážně neznámé, ba nepoznatelné, a jako všechno neznámé a nepoznatelné jsou polem zuřivé náboženské války. Takové primární lidské záležitosti budou vždy vykládány odlišně, v souladu s odlišnými filosofiemi lidského života. Jiná filosofie může kupříkladu říkat, že smích nepochází z nějaké zvěrské krutosti, ale z čistě lidského poznání kontrastu mezi lidskou duchovní nezměrností uvnitř a malostí a omezeností zevně, protože vtipem samo o sobě je už to, že dům by měl být zevnitř větší, než navenek. Podle takového názoru už sama neslučitelnost mezi smyslem pro lidskou důstojnost a trvalou možností nahodilých nedůstojností tvoří primární či archetypální vtip v podobě starého gentlemana, který se náhle zprudka posadí na ledu. Tak se nesmějeme, když se svalí kámen nebo strom, protože neznáme pocit vnitřní sebeúcty nebo závažné důležitosti. Ovšem takové spekulace o psychologii, zejména o psychologii primitivní mají velmi málo společného se skutečnými dějinami komedie jako umělecké tvorby.

Není pochyb o tom, že komedie existovala jako umělecká tvorba před mnoha tisíci lety u těch lidí, jejichž životu a literatuře rozumíme dost na to, abychom rozeznali jemné odstíny významu, zejména samozřejmě v případě Řeků. Je pro nás obtížné říci nakolik existovala ve vzdálenějších civilisacích, jejíž záznamy jsou pro nás strnulejší a symboličtější, ale už sama omezenost symbolismu, který nám tak komplikuje dokázání její existence, by nás měl varovat před tím, abychom bez důkazů předpokládali, že neexistovala. O humoru Řeků víme více než o humoru Chetitů přinejmenším zčásti z toho prostého důvodu, že řecky umíme lépe, než jakkoliv ovládáme běžnou chechitštiu a i když to, co platí o chetitštině, platí v menší míře i o hebrejštině, představuje takový případ jako raná hebrejština poněkud stejný problém omezení. Aniž bychom se ale jakkoliv pokoušeli rozřešit tak učené problémy, jen těžko můžeme uvěřit, že by v Jobových slovech: „Vy vskutku jste ten pravý moudrý lid a s vámi moudrost vymře,“ nebyl přítomen nejvyšší smysl pro lidskou satiru, nebo že tak velký básník vůbec nevnímal poetický kontrast, když o Behemothovi, obyčejně ztotožňovaném s nosorožcem, řekl: „Můžeš si s ním pohrávat jak s ptáčkem?“. Je pravděpodobné, že čínská civilisace, v níž bizarní a fantastické po mnoho staletí vykvétalo do přepychové krásy, by již velmi záhy mohla citovat příklady téhož druhu fantasie.

V každém případě je humor samotným základem naší evropské literatury, která je sama natolik částí nás samotných, že tak subtilní a někdy i podvědomou kvalitu dovedeme plně ocenit. I školák je dokáže vidět v takových scénách z Aristofana, jako je ta, kde se mrtvý muž rozhořčeně posadí kvůli tomu, že má platit přívozníkovi na řece Styxu, a říká, že to raději obživne, nebo když Dionýsos chce vidět zavržené v pekle a odpovědí mu je gesto ukazující do hlediště. Dříve než začaly intelektuálské spory v Athénách, zjišťujeme vlastně, že v řecké poesii, jakož i v převážné části lidského folkloru, je vtip vylomenina. Dobře založenému vkusu ale kvůli tomu nepřijde méně vtipný. Odysseův vtip, když si říká Noman, totiž není, jak si někteří myslí, nějaká triviální hraní se slovy, vtip spočívá v obřím obrazu zuřivých Kyklopů burácejících jakoby chtěli rozervat hory poté, co byli poraženi něčím tak prostým a malým. Tenhle příklad stojí za povšimnutí, protože představuje to, co je zábavné na všech pohádkách, totiž obraz něčeho všemocného, co se jakýmsi nepatrným trikem stane bezmocným. Tato pohádková idea je bezpochyby jedním z prvopočátečních pramenů, z nichž vytéká dlouhý a široce se vinoucí proud historického humoru. Když kocour v botách přesvědčí chlubivého černokněžníka, aby se proměnil v myš a nechal se sežrat, skoro si zaslouží, aby byl označen za duchaplného šprýmaře.
Po těchto dvou raných vyjádřeních, vylomenině lidového vyprávění a filosofičtější legraci staré komedie, jsou dějiny humoru jednoduše dějinami literatury. Zejména tedy dějinami evropské literatury, protože tenhle zdravý smysl pro nesrovnalost je jednou z nejvyšších kvalit dodávajících rovnováhu evropskému duchu. Snadno bychom mohli procházet bohaté záznamy každého národa a ukazovat na tento prvek v téměř každém románu či hře a v nejedné básni nebo filosofickém díle. Na takový přehled tu samozřejmě nemáme místo, můžeme ale, pro jejich historickou cenu, zmínit tři jména, jedno anglické, jedno francouzské a jedno španělské, protože otevírala nové epochy a dokonce i těch pár autorů, kteří je předčili, byli pořád ještě jejich následníci. Prvním z těchto rozhodujících jmen je Chaucer, jehož uhlazený charakter poněkud zakrýval jeho skutečnou originalitu. Středověká civilisace měla velmi silný smysl pro grosteskno, jak je vidět už jen ze sochařství, v jistém smyslu to ale byl bojovný smysl, který zacházel s draky a démony, byl naživu a rozhodně to o sobě dával pořádně vědět. Chaucer vnesl do této atmosféry chladnou náladu pravé komedie, nesoulad v tomto světě opravdu nanejvýš nesouladný. V jeho črtách osob nacházíme nový a velmi anglický prvek člověka, který se lidem směje a současně je má rád. Počátek vší humorné beletrie, pokud ne veškeré beletrie, se datuje k prologu Povídek canterburských. O něco později otevřel novou kapitolu Rabelais, když ukázal, že intelektuálním věcem se lze věnovat s energií povzneseného ducha a jakýmsi tlakem fysické bujnosti, která byla ve své lidské nevázanosti sama o sobě humorná. Rabelais bude vždy inspirací jisté veselé netrpělivosti a okamžiku kdy velká lidská mysl přeteče jako vařící hrnec. Takovým varem byla samozřejmě sama o sobě renesance, některé její prvky byly ale jedovatější, třebaže pro dobová tonika, humor Erasmův a Morův, by se určitě dalo dobré slovo ztratit. S velkým Cervantesem se tu, do třetice, objevil prvek nový ve svém výslovném vyjádření, totiž ona velká a velmi křesťanská kvalita člověka, který se směje sám sobě. Když začal Cervantes zesměšňovat rytířství, byl sám byl rytířštější než většina lidí. Humor v tomto čistě humorném smyslu, ono doznání složitosti a slabosti, o kterém jsme již mluvili, byl jakýmsi tajným jazykem vyšší kultury Západu. Vliv Cervantese a Rabelaise a dalších se vine vší moderní literaturou, zejména naší vlastní, kde u Swifta nabývá ostré a kyselé přichuti, u Sterneho chuti sice možná jemnější, ale spornější a prochází pak všemožnými experimenty esejí či komedií, dopřává si zastávku u Goldsmithova pastorálního veselí a nakonec dává vzejít, v jakémsi ohromném zrození obrů, chodícím karikaturám Dickensovým. To, že byla tato tradice dodržována v našem vlastním národě není tak docela národní nahodilost. Je totiž pravda, že humor, ve zvláštním a dokonce omezeném smyslu, který se mu dává, humor odlišný od vtipu, od satiry, od ironie nebo do řady jiných věcí, které mohou oprávněně vyvolat pobavení, byl věcí silně a zvláštním způsobem přítomnou v anglickém životě a literatuře. Abychom na druhé straně neznevažovali vtip a logiku zbytku světa, bude dobré si uvědomit, že původ humoru je u polovědomého excentrika, že je zčásti doznáním nedůslednosti, ale že nakonec lidskému životu dodal novou krásu. Dokonce bychom mohli poznamenat, že zejména v Anglii se objevil nový druh humoru, správněji zvaný nonsens. Nonsens bychom mohli popsat jako humor, který se pro danou chvíli vzdal jakékoliv spojitosti s vtipem. Je to humor vzdávající se veškerých snah o intelektuální ospravedlnění a nejenže si tropí šprýmy z nepřípadnosti nějaké příhody nebo vylomeniny jako vedlejšího produktu skutečného života, ale vyjímá ji a těší se z ní pro ni samou. Jabberwocky nic neparoduje, Jumblies nejsou ničí parodií, jsou jen bláznivinou pro bláznivinu ve stejném smyslu jako umění pro umění nebo lépe řečeno jako krása pro krásu. Neslouží ani žádnému sociálnímu účelu, leda snad možná účelu svátečnímu. I tady by možná bylo dobré si uvědomit, že dokonce ani humorné dílo by nemělo pozůstat ze samých svátků. Toto umění nonsensu je ale cenným příspěvkem kultuře, a je to do značné míry, nebo téměř zcela, příspěvek anglický. Zahraniční pozorovatel natolik kultivovaný a kompetentní jako M. Emile Cammaerts podotkl, že je natolik domácí, že cizincům zprvu nebude dávat vůbec žádného smyslu. Je to možná nejposlednější fáze dějin humoru, bylo by ale dobré i v tomto případě uchovat to, co je podstatné pro ctnost humoru, ctnost proporcí. Humor, i vtip, se (jakkoliv nepřímo) vztahují k pravdě a věčným ctnostem, a právě tak jako je největší nepřípadností být ohledně humoru vážný, tak je i nabubřelostí nejhoršího stylu být na humor monotómmě pyšný, protože humor sám o sobě je hlavním protijedem pýchy a už od časů Knihy Přísloví byl kladivem na hlupáky.

Gilbert Keith Chesterton: The Spice of Life (1964)

Převzato pod licencí Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko z blogu Drobnosti z Chestertona, z této stránky.