Category Archives: Malý, Radomír

Proč miluji Katolickou církev

Ne, nebudu uvádět věroučné důvody, které by měl každý katolík znát: protože byla založena samotným Spasitelem a tuto svoji kontinuitu může prokázat, protože má svátosti ustanovené přímo Kristem, který se bytostně zpřítomňuje ve svátosti oltářní, protože má svatou a neměnnou nauku a prostředky spásy. To je (nebo by mělo být) samozřejmostí, i když žel existuje dnes mnoho neomodernismem nahlodaných katolíků, kteří toto buď neznají, nebo přímo popírají.

U mne ale přistupují ještě zcela osobní důvody, proč Církev miluji. Paradoxně právě proto, že se proti ní mediálně brojí a vystupuje. Právě proto, že se v ní vyskytly v poslední době ve větším počtu než dříve sexuální skandály a zneužívání. Právě proto, že je nahlodána neomodernistickou naukou, prosazovanou často direktivním způsobem, a zastávanou žel i její nejvyšší hierarchií. To je dokladem, že není ďáblu a jeho pomocníkům zde na zemi lhostejná, že v ní vidí trvalé nebezpečí – a proto ji usilují zničit. Je hrází proti zlu, i když dnes více protrženou než kdy předtím v dějinách, ale pořád hrází, proto se jí držím a právě proto, že zůstává hrází a tím i mojí ochranou, ji miluji.

Jak se dělá revoluce v Církvi

Nenápadně, postupnými kroky, s texty, v nichž je spousta pravověrných a autenicky katolických tezí, někdy až 99 procent. Exorcisté říkají, že i ďábel skrze posedlé osoby vypovídá většinou pravdivě. Jenže je to jako nápoj, který z více než 90 procent neobsahuje nic otráveného, jenže i to mizivé procento jedu v něm je schopno člověka usmrtit.

Klasickým dokladem je tady dosud málo známý „Pastorační návrh“ argentinské biskupské konference a pochvalná odpověď vatikánské Kongregace pro nauku víry z přelomu let 2013-14, které i s dopisem argentinského episkopátu zveřejňujeme níže. Biskupové tady reagují na nedávno schválené argentinské zákony o manželství pro všechny, rozuměj i pro homosexuální a lesbické páry, a o právu na změnu genderové identity, tj. že muž, který se „cítí“ být ženou, si může „změnit pohlaví“, rovněž tak žena, která se „cítí“ být mužem.

Argentinští biskupové v dopise Kongregaci pro nauku víry samozřejmě zdůrazňují, že tyto zákony jsou pro ně neakceptovatelné a odmítají je. Jenže už tady pozorný čtenář najde kapičku jedu, když uvádějí: „Připouštíme, že není možné tento druh zákonů kanonicky uznat…“. Jaképak „připouštíme“? Tyto zákony nutno přece kategoricky odmítnout, protože jsou v rozporu s katolickou naukou a nebezpečné pro společnost!

Půjdeme do nebe!

Půjdeme do nebe!

S tímto radostným povzdechem umíral r. 1591 mladý jezuita sv. Alois Gonzaga, když se nakazil morem při ošetřování nemocných. Smrt byla pro něho radostnou událostí. Jak ji chápeme my, katolíci 21. století? Měsíc zesnulých, listopad, se přímo nabízí k této malé meditaci.

Nebyl to jen sv. Alois, kdo umíral s neskrývanou radostí v srdci, s jistotou spásy. Už sv. Pavel přece psal, že smrt je pro něho „ziskem“, prvotní křesťanští mučedníci šli radostně do arény nechat se roztrhat šelmami, neboť se těšili na setkání s Kristem a nemohli se dočkat. Podobnou radost projevili i katoličtí mučedníci ve Vendée za Francouzské revoluce, rovněž tak katolické oběti bolševického pronásledování v Rusku, Mexiku, Španělsku a jinde. Ekvadorský prezdient Gabriel García Moreno, když ho svobodný zednář Rayo se svými kumpány ubodal r. 1875 k smrti, radostně vzdechl: „Bůh neumírá.“

A nemuselo jít jen o mučedníky. Sv. Terezie Martinová z Lisieux (lidově Terezička) krátce před odchodem na věčnost r. 1897 řekla: „Po smrti budu na zem sypat růže.“ Podobných příkladů bychom mohli uvést mnoho. Jenže pozor! Tridentský koncil vyhlásil jako dogma: „…nikdo nemůže s neomylnou jistotou víry vědět, že dosáhl Boží milosti…“ (Dokumenty Trid. koncilu, Praha 2015, hlava 9). A Katolický katechismus Josefa Kašpara (str. 192, Praha 1921) uvádí: „Bez zvláštního zjevení Božího nikdo neví s jistotou všech pochybností prostou, zdali je ve stavu milosti Boží.“ Sv. Terezie byla mystičkou a zvláštní Boží zjevení měla, stejně tak řada dalších omilostněných osob. Mučedníci pro Krista už jen díky tomuto faktu mohli mít téměř neomylnou jistotu, stejně tak mučedníci blíženské lásky jako sv. Alois nebo sv. Maxmilián Kolbe.

Jenže co my? Opravdu nevíme, jestli jsme v milosti posvěcující? Zmiňovaný katechismus píše (str. 192), že i když nemůžeme mít neomylnou jistotu víry, můžeme mít jistotu morální, tj. když si nejsme vědomi od poslední platné sv. zpovědi žádného těžkého hříchu. Ano, ale nemůžeme si být jisti, že v této milosti vlastními silami a osobním úsilím setrváme až do konce, že neklesneme do těžkého hříchu. Sv. Pavel říká: „Kdo se domnívá, že stojí, hleď, abys nepadl…“ (1 Kor 10,12). Chceme-li v milosti posvěcující vytrvat až do smrti, musíme neustále o to prosit a modlit se, často přijímat svátosti a doporučuje se praktikovat pobožnosti, které tomu napomáhají a mají „pečeť“ samotného nebeského poselství (první pátky Nejsvětějšího Srdce, první mariánské soboty apod.).

Dokonalost katolické nauky

S tímto postojem se opravdu můžeme těšit do nebe. Rád rozjímám, jak dokonalá a perfektní je v tomto směru katolická nauka, což je další doklad jejího původu přímo od Pána. Bůh nám slibuje věčný život, když budeme plnit jeho přikázání a praktikovat lásku k němu a k člověku: život duše hned po smrti, a život duše s oslaveným tělem od okamžiku posledního soudu.

Život po smrti slibují ale i jiná náboženství. Mnoho pohanských kultů ve starověku jej chápalo jako pokračování pozemských radovánek a rozkoší, stejně tak islám se svým „nebeským nevěstincem“. Ježíš ale nabízí něco diametrálně odlišného. Jeho království nespočívá „v jídle a pití“, ale „v duchu a pravdě“. Nebeské rozkoše nebudou identické s těmi pozemskými, jejich pokračováním, to by byl, jak píše v Minutěnce biskup Josef Hlouch, pouhý obchod, kšeft. Půjde o radosti ducha, které formuloval F.M. Dostojevskij jako „pravdu, dobro a krásu“. Ty jsou součástí lásky jakožto nejvyšší hodnoty, která je definována jako přání maximálního dobra, zejména věčné spásy, všem včetně nepřátel, neboť Bůh Syn zemřel na kříži za všechny lidi. „Láska nikdy nekončí…,“ napsal sv. Pavel (1 Kor 13, 8). Láska je zdrojem a příčinou duchovní radosti z Boží přítomnosti, která trvá na věky.

Nevím o žádném jiném náboženství s tak vysokým pojetím věčného života, kdy mizí jakákoliv „obchodní výměna“ ve formě „má dáti – dal“: Bože, já budu plnit tvá přikázání a ty mi za to dáš nebe se všemi radovánkami jídla, pití, bezstarostnosti, odpočinku a dalších pozemských požitků – tak to nefunguje a toto Kristus nenabízí. „Požitky“ v jeho Božském poselství jsou úplně jiné, duchovní, proto světáci a požitkáři se za nimi nehrnou.
Některá náboženství zase nabízí truchlivou vizi posmrtného života. Antika věřila, že duše budou žít formou stínů v ponurém podsvětí bez radosti, buddhismus vidí konečné řešení v nirváně, v rozplynutí se v nicotě, čili předkládá definitivní zánik, což rozhodně není ničím radostným. Hinduismus (a také buddhismus ještě před nirvánou) zase učí reinkarnaci, která jen vede k neradostným a ustaraným myšlenkám, do jaké rodiny a jakého prostředí v budoucím životě přijdu a jak se mi bude dařit.

Katolické pojetí věčnosti všechny tyto představy převyšuje. Nabízí věčnou a trvalou radost, nádherný život, jenž nespočívá v rozkoších hmotných, přirozených a pozemských, ale nadpřirozených, které „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo…“, jež budou ryze duchovního a nadpřirozeného rázu.

Peklo a očistec

Jenže nestane se tak automaticky. Alternativou pro nebe je peklo, sám Ježíš o něm mnohokrát mluví na stránkách evangelií. A nebude prázdné, jak si opovážlivě představují současní neomodernisté, Kristus varuje, že mnoho lidí jde širokou a pohodlnou cestou, jež končí v pekle, tj. ve věčném zavržení a útrapách s tím spojených.

Katolický kalendář nás informuje o mnoha osobách, které jsou prokazatelně (byly zde církevně uznané zázraky) v nebi. Nevíme ale s výjimkou Jidáše o nikom, kdo je v pekle (snad jen ve Starém zákoně Kore a další odbojníci proti Mojžíšovi, ale jednoznačné to není). Přesto ale víme, a církevní nauka je v tomto křišťálově jasná, jak peklu uniknout. Nepřijde tam nikdo, kdo zemře v milosti posvěcující. I nejhorší zločinec, jestliže na smrtelné posteli bude svých hříchů litovat a zřekne se jich buď ve zpovědi nebo v okamžiku těsně před posledním vydechnutím, nebude zavržen. Naopak zase člověk navenek ctnostný, pokud je ve stavu těžkého hříchu, nevyznal ho ve zpovědi a odmítá to učinit i na smrtelné posteli tváří v tvář jisté smrti, nebude spasen a půjde do pekla. Vybral si svůj úděl sám, Pán v okamžiku soukromého soudu, následujícího hned po smrti, pouze jeho svobodné rozhodnutí potvrdí. Sv. Jan Křtitel Vianney popisuje, jak se mu zjevila jistá žena navenek velmi ctnostná a oplývající dobrými skutky, za jejíž spásu se modlil, a řekla: „Nech toho, je to zbytečné, já jsem v pekle. Styděla jsem se při každé zpovědi vyznat jeden svůj těžký hřích, spáchaný před mnoha lety, a neudělala to ani ve zpovědi těsně před smrtí. Neustále jsem přijímala svatokrádežně a pak v posledním okamžiku života už neměla sílu litovat toho.“ To je varování pro každého katolíka: Cesta k peklu je dlážděna svatokrádežnými zpověďmi, kdy vědomě zamlčuji těžký hřích, který jsem spáchal a o němž vím. Nedostane se například do nebe ten, kdo udržuje mimomanželský (nebo homosexuální) poměr, ve zpovědi to jako hřích nevyznává (nebo vyznává bez lítosti a vnitřního rozhodnutí toto dát do pořádku) a přistupuje tak ke svatokrádežnému sv. přijímání. Když nezaujme kající postoj alespoň na smrtelné posteli, nebude spasen. Tak je tomu s každým těžkým hříchem, např. s potratem, antikoncepcí, podvodnými praktikami v podnikání apod.

Víme ale také, že „Bůh je nejvýš spravedlivý“. Tak zní druhá základní pravda katolické víry. Jeho spravedlnosti by odporovalo, kdyby na základě pouhé lítosti nad hříchy se (hypoteticky) i Hitler, Lenin nebo Stalin dostali do nebe na stejné úrovni se sv. Maxmiliánem Kolbem, sv. Otcem Piem a mnoha dalšími světci, kteří žili celý život asketicky a ctnostně. Proto existuje očistec, kde si každý vytrpí tresty za už odpuštěné hříchy, pokud si je nevytrpěl už na zemi ve formě nemocí, bolestí a různých životních pohrom. Dokladů z Písma sv. pro existenci očistce máme jen nepatrně: kniha Moudrosti 3,5, kde se mluví o duších spravedlicých, že „po malém trestu dojdou velkých dobrodiní“, dále 2. kniha Makabejská 12, 39-45, kde je výzva k modlitbám za mrtvé, v Novém zákoně potom u Mat 12, 32 Kristus říká, že „kdo by se rouhal proti Duchu Svatému, tomu nebudou hříchy odpuštěny ani v tomto věku, ani v budoucím…“ Z těch slov plyne, že že po smrti je ještě místo (stav), kde se hříchy odpouštějí (plné odpuštění existuje až po odpykání trestu). Tím není ani nebe, neboť tam nevejde nic neposkvrněného, ani peklo, neboť tam se nic neodpouští. Musí být tedy očistec.

Mnohem četnější doklady víry v očistec máme v posvátné Tradici, která je stejně závažným pramenem jako Písmo sv. Už nejstarší liturgie sahající až k apoštolským dobám mají memento za zemřelé, apologeta Tertullian ve 2. stol. píše, že vdovy se mají modlit za své zemřelé manžele, v římských katakombách ze 2. a 3. stol. existují nápisy, jež k tomu vyzývají. V římském chrámu Sacro Cuore existují dokonce otisky dlaní, pocházející ze záhrobí, jimiž duše v očistci prosí o modlitbu a zkrácení trestů za hříchy, jichž se na zemi dopustily. Modlitba za zemřelé, tj.za duše v očistci (jiná být nemůže, neboť duše v nebi naši modlitbu nepotřebují, a duším v pekle není nic platná), patří od prvopočátku k praxi Církve a k její nauce. Modlit se za zesnulé patří k povinnostem katolíka, je to součást skutků duchovního milosrdenství. Francouzský katolický teoretik a politik 19. stol. Louis Veuillot píše, že takto se vytváří krásné společenství lásky žijících na tomto světě a trpících na druhém břehu. Označuje to za úžasný projev autentického humanismu a altruismu v podání katolické nauky.

Nedokonalost a scestnost jiných pojetí

Na prvním místě nutno jmenovat ateismus jakékoliv provenience, ať už marxisticko-leninské, existencialistické nebo jiné. Po smrti prý nic není. Já jako mladý muž jsem prošel obdobím tápání a uvažováním, jestli Bůh skutečně existuje. Právě nauka, že po smrti je jen zánik, nicota, mne nejúčinněji odradila od ateismu. Bolševici hlásali, že prý marxismus zbavuje lidi strachu před tím, co bude po smrti. Já jsem se ale bál mnohem více právě toho, že po smrti nic není, že má existence definitivně skončí s rozkládajícím se mrtvým tělem. Člověk podvědomě nechce zaniknout, touží po pokračování svého života po smrti a bojí se naopak v rozporu s tím, co tvrdí ateismus, že jeho existence se smrtí definitivně uzavře. Nejsem určitě sám, kdo zažil, jak velký strach mají nevěrci ze smrti, nota bene nejsou často ani příliš přesvědčeni o neexistenci posmrtného života a v jejich nitru jako červ pořád vrtá pochybnost: Co kdyby nějaký věčný život přece jenom byl?

Existenci nesmrtelné lidské duše dokazuje i věda. Myšlení a vůle nejsou jenom činností mozku, buňky lidského těla se během 7-10 let zcela obmění, můj mozek v 70 letech již dávno není co do hmoty tím mozkem před cca 50 lety, mé tělo není identické s tělem z dob, kdy jsem byl ještě dítětem. Já v 70 letech vlastně nejsem už tímtéž člověkem z doby před několika desítkami let, je to po hmotné stránce někdo úplně jiný. Jak to ale, že přesto si přesně pamatuji události z té doby a spolehlivě vím, že jsem to jeden a tentýž já, že tu není jiná bytost? Musí proto být jeden spojující nehmotný a nesmrtelný princip, který je nad tím – a to je lidská duše. Pátá základní pravda víry zní: „Lidská duše je nesmrtelná.“ Dosvědčuje to Písmo sv. (na mnoha místech) i Tradice.

Příbuzným ateismu je panteismus různých proveniencí. Člověk prý po smrti „splyne s božskou podstatou přírody“ apod. Na to odpovídá trefně samotný nepřítel Katolické církve T.G.Masaryk v rozhovoru s německým spisovatelem Emilem Ludwigem: „Já chci být já i po smrti, nechci se rozplynout v nějaké metafyzické kaši.“ Panteistické rozplynutí se v přírodě hlásá i buddhistická nauka o nirváně (srvn. výše).

Východní náboženství zase věří v reinkarnaci. Toto akceptují i mnozí katolíci v Evropě a v Americe. Jako doklad uvádějí dokonce stovky výpovědí nejrůznějších osob z Indie a dalších oblastí reinkarnační kultury, které dovedou přesně popsat, že byly v minulém životě tím či oním konkrétním člověkem, jehož životní události vylíčí naprosto přesně, aniž by se s informací o něm někdy jindy setkaly. Inu, pokud nejde o podvod, tak se jedná pouze o potvrzení reality, že existují jevy jako jasnovidectví, telepatie atd., kdy osoba mající tuto schopnost může vidět do podrobna životní příběh někoho konkrétního dříve zemřelého, který si potom v reinkarnačním kulturním prostředí vykládá tak, že je tímto „převtěleným“ člověkem. Víra v reinkarnaci má také negativní mravní důsledky. Zatvrzelý hříšník si řekne: Já se vlastně te´d nemusím vzdát svého života v rozporu s Božím řádem, udělám to až v příštím životě po reinkarnaci.

Jehovisté a adventisté zase učí, že prý lidská duše umírá spolu s tělem a ožije až spolu s ním při posledním soudu. Písmo sv. je ale usvědčuje z jasné nepravdy na mnoha místech. Už ve Starém zákoně je psáno v knize Kazatel 12,7: „Prach se vrátí do země, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.“ V Novém zákoně jsou potom desítky dokladů o nesmrtelnosti lidské duše hned po smrti, nejlépe a nejvýstižněji podobenství Kristovo o boháči a Lazarovi (Luk 16,19n) a 1 Petr 3,18n, kde první papež v dějinách Církve píše o Kristově duši, jež po Pánově ukřižování a ještě před Zmrtvýchvstáním vstoupila do šeolu, kde zvěstovala vysvobození tamním duším včetně těch, jež tam byly už od potopy za Noemových časů. Dnes i někteří neomodernističtí teologové uvnitř Církve učí podle heretika Lászla Borose podobně jako jehovisté, že duše po smrti prý umírá spolu s tělem. Jsou ovšem v rozporu s Písmem sv. i s Tradicí, tj. v bludu.

Važme si proto úžasného daru, kterým je zjevená pravda o posledních věcech člověka. Odhaluje nejen Boží spravedlnost a milosrdenství, ale také nádhernou logiku a intelektuální i duchovní hloubku, jíž se nevyrovná žádné jiné učení na toto téma. A hlavně – těšme se do nebe! Když budeme žít v milosti posvěcující, posilovat se svatými svátostmi, konat dobro podle Božího zákona a varovat se hlavně těžkého hříchu, a neustále pokorně prosit o setrvání v tomto stavu až do konce, dočkáme se, i když se asi budeme muset nejprve smířit s nějakými očistcovými tresty. Ale věčná radost ve společenství s Bytostí, která nás nejvíce milovala, stojí opravdu za to.

Dr. Radomír Malý

Voltairovsko-goebbelsovská lež

Svatováclavské kázání patera prof. Piťhy, i když od jeho pronesení uplynulo více než měsíc, stále hýbe jak českou politickou scénou, tak i Katolickou církví. Neomodernisté uvnitř mystického Těla Kristova, kteří tam pronikli za účelem její likvidace, se činí opravdu úžasně. Kdyby působili za bolševiků, dostali by nepochybně Leninův řád.

Jejich hlavní zbraní je lež. Už Voltaire v 18. století ji zdůrazňoval jako nejúčinnější arsenál v boji proti Církvi, její věrouce a mravním hodnotám. „Jen lžete,lžete, milí přátelé, ono nakonec pokaždé z toho něco zůstane…“ – to mnohokrát zdůrazňoval. „Kulhavý ďábel“ a reichspropagandminister Joseph Goebbels ve III. Německé říši to potom vyjádřil lapidárně: „Stokrát opakovaná lež se nakonec stane pravdou…“¹

1. listopadu vyšly hned dva články plné lží. Tomáš Halík v Lidových novinách polemizuje s kritikou Václava Klause na jeho adresu, v níž se exprezident staví na stranu prof. Piťhy. A na internetovém portálu christnet.eu téhož data jistá Hana Blažková zveřejnila článek pod titulem „Odkud se vzalo Piťhovo proroctví?“

Islám v konkrétní praxi

K smrti odsouzená pákistánská katolička, manželka a matka 4 dětí Asia Bibi se údajně konečně dočkala spravedlnosti. Nejvyšší soud její země zrušil tento trest a prohlásil ji za nevinnou. Připomeňme jen, že strávila ve vězení čekáním na popravu téměř 10 let. Její delikt? Jako zemědělská dělnice diskutovala se svými muslimskými spolupracovnicemi o náboženství a řekla historickou pravdu, že Mohamed na rozdíl od Krista za nikoho krev neprolil. Za toto „strašlivé rouhání“ ji soud pod nátlakem radikálních muslimských organizací poslal na popraviště.

Na první pohled to tedy vypadá, že spravedlnost konečně zvítězila. Jenže omyl. V zemi probíhají masové demonstrace svolávané muslimskými duchovními, na nichž účastníci halasně a fanaticky protestují proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, soudce prohlašují za zrádce muslimské víry a dožadují se jejich zavraždění. Volají rovněž po revizi osvobozujícího verdiktu a potvrzení rozsudku smrti. Podle informací serveru kathnet ze 4.11. se pákistánská vláda už vyjádřila, že nebude bránit přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího soudu a obnově původního verdiktu, znějícího na smrt. Zalekla se spontánního muslimského fanatismu.

Homohereze je důsledkem revoluce, která proběhla před 50 lety

  „Jestliže byla ignorována závažná svědectví, např. Belly Doddové, obrácené funkcionářky Kominterny, která informovala o organizované a masové akci infiltrace katolických seminářů ateisty, komunisty a pederasty – potom překvapení nynějšími důsledky této stalinské operace není na místě,“ píše na stránkách dvoutýdeníku „Polska Niepodległa” Grzegorz Braun.

Podle Brauna je současná situace v Katolické církvi efektem politiky zahájené za pontifikátu Jana XXIII. a v době II. vatikánského koncilu, kdy nejdůležitějším elementem nauky ovčince Pána Ježíše se stal ekumenismus za každou cenu. Dialog s patriarchy pravoslavné církve, agenty říše zla, publikování deklarace „Nostra aetate” o tzv. dialogu s judaizmem, zavedení Novus Ordo Missae, čili tzv. nové mše – to jsou pouze některé z příčin současného stavu. Braun se domnívá, že tyto změny způsobily transformaci Boží církve v neocírkev.

Teror nejen islámský

Katolíkům věrným Desateru a zjevené pravdě nehrozí teror a násilí pouze od radikálních muslimů, ale také od liberálů a neomarxistů. To
už není jenom předpoklad do budoucna, nýbrž konkrétní realita, jak ukazuje tato zpráva ze sousedního Polska:

„Pravda o potratech stoupence zabíjení nenarozených dětí v lůně matek bolí. Ukazuje se, že oni necouvnou před ničím, jen aby znemožnili obráncům života oslovit občany. Jak oznámila Fundace Pro-Právo na život, v noci z 16. na 17. září bylo ve Varšavě na ulici Konopczyňského demolováno a zapáleno nákladní auto, na němž byly umístěny transparenty ukazující hrůzu zabíjení nenarozených dětí.

Zvláštní je, že hned nato se objevil na sociálních sítích propotratových skupin film ukazující toto hořící auto. Co je rovněž signifikantní – nikdo z propotratových aktivistů komentujících tuto událost se ani slovem nezmínil o nebezpečí požáru, jenž mohl odtud snadno vzniknout a ohrozit kolemjdoucí i domy stojící poblíž, ale entuziasticky jásali nad ohněm ničícím auto i transparenty. Obránci života se domnívají, že těmto levicovým diskutujícím jsou pachatelé známí. Škoda činí odhadem 10 tisíc zlotých.

Ne klerikalismus, ale levandulová mafie!

Papež František, jak známo a jak bylo vícekrát publikováno, označil v souvislosti s aférou homosexuálního zneužívání kněžími a jeho zametání pod koberec vysokými církevními hodnostáři, za viníka k l e r i k a l i s m u s . Neomarxistická a liberální média skloňují teď toto slovo ve všech pádech, aniž rozumí, co znamená.

Je odvozeno od termínu „klérus“, čili katolické duchovenstvo. Od 19. století bylo mediálně používáno jednak proti politickému katolicismu, proti údajnému zneužívání katolického náboženství k politickým účelům, potažmo proti snaze o vybudování katolického státu, jednak proti domnělé „nadvládě“ kléru nad laiky uvnitř Církve.

Objasněme si tento termín nejprve z pohledu vnitrocírkevního. Pokud znamená, že duchovní uvnitř Církve jsou představenými laiků, pak nejde o nic jiného než o aplikaci života a nauky Církve. Ve všech předkoncilních katechismech najdeme rozlišení na „církev učící“ a „církev slyšící“. Církví učící je duchovenstvo, které vysluhuje věřícím svátostmi, vyučuje je zjeveným pravdám a řídí jejich komunity, v našich podmínkách především farnosti. Tak tomu bylo už v dobách sv. Pavla, jak dokazují jeho listy.

Sůl se ještě nezkazila

Nic si nenalhávejme a přiznejme trpkou pravdu: Nikdy v dějinách nebyl úpadek Katolické církve větší než dnes. Jako profesionální církevní historik vím, o čem mluvím a mohu to prokázat. Jde o úpadek věroučný a morální.

Pohled do historie

V minulosti se vyskytlo několik období úpadku Církve, která jsou popisována (a také zveličována) ve všech profánních učebnicích dějepisu. Málo se ale ví, že mravní pokles života kléru i věřících vždycky souvisel s proniknutím nějaké hereze do nitra Církve, buď oficiálně, nebo tichou cestou. Arianismus ve 4. století, před nímž kapituloval i samotný papež Liberius, když odsoudil obránce pravověrnosti sv. Athanasia, způsobil nejen věroučný zmatek, ale i morální úpadek kléru, jak svědčí spisy tehdejších církevních otců.

Arianismus byl naštěstí potlačen. Od konce 9. století zde ale máme novou krizi trvající přes 150 let, jež se týkala především nemravného života římských kněží i věřících a také některých papežů. To opět bylo důsledkem hereze, jež tenkrát plíživě pronikla do Církve. Jednalo se o blud predestinace, horlivě hlásaný mnichem Gotschalkem. Jeho heterodoxie byla sice odsouzena několika synodami i papežem sv. Mikulášem I. (858-67), nicméně se neprovedla dostatečná opatření k zabránění jejím stoupencům šířit tyto názory na církevní půdě. I když oficiálně Církev predestinaci kategoricky odmítala, blud se nerušeně hlásal dále spolu s mentalitou, spočívající v podvědomém přesvědčení, že když jsem „předurčen“ k věčné spáse, nemusím tolik dbát o vzorný křesťanský život. Teprve reformní hnutí z kláštera v Cluny a s ním spojení papežové po r. 1050 (sv. Lev IX., Alexander II. aj.) vyvolalo úžasnou mravní obrodu kléru i lidu a vyvrcholilo požehnaným pontifikátem asketického a hrdinného papeže sv. Řehoře VII. (1073-85). Také hereze začaly být v této době nejen verbálně odsuzovány na synodách a v prohlášeních papežů, ale i uvnitř Církve razantně potírány.

Co mají společného sv. Cyril a Metoděj se sv. Marií Gorettiovou?

Sv. Cyril a Metoděj

Zdánlivě nic (krom toho, že jsou typicky „červencovými“ svatými, jejichž svátky po sobě následují) – a přesto hodně. Zdánlivě nic, neboť soluňští bratři žili a působili v 9. století, byli to učenci, mniši, církevní hodnostáři a misionáři, zatímco Maria Gorettiová vešla do církevního martyrologia jako obyčejná vesnická dívka, dokonce ještě dítě, z přelomu 19. a 20. století. Kdyby nedošlo k jejímu ubodání násilníkem Serenellim, před nímž bránila svoji mravní čistotu, svět by o ní vůbec nevěděl.

Nicméně podobnost je tady mnohem větší, než si myslíme. Naše věrozvěsty a o tisíc let mladší mučednici svaté čistoty spojuje totiž 6. Boží přikázání a jeho obrana. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj přišli na Moravu nikoli proto, aby zvěstovali pohanům evangelium (Velká Morava již byla z velké části křesťanská), ale proto, aby naše pokřtěné předky naučili křesťansky žít, to znamená na prvém místě zachovávat Boží přikázání. Moravané tenkrát, ač formálně křesťané, žili ve skutečnosti jako pohané. Holdovali mnoha pohanským pověrám, mj. i vampyrismu, a jejich sexuální život charakterizovaly promiskuita a polygamie. Proto oba světci-misionáři sestavili zákoník a zpovědní zrcadlo (Nomokánon a Zakon sudnym luďom), kde zejména pokání za mimomanželský sex bylo velmi tvrdé (několik let o chlebu a vodě s výjimkou nedělí a svátků).

Sv. Metoděj již jako arcibiskup a metropolita moravsko-panonský se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě kvůli 6. a 9. přikázání. Sv. hierarcha Metoděj mu podle anonymního spisu Život Metodějův ostře vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“, což byl důvod, i když asi ne jediný, proč  si ho znepřátelil a on mu potom působil mnohá příkoří. Můžeme tedy naše věrozvěsty, jejichž svátek jsme oslavili 5. července, pokládat mimo jiné i za velké obránce a obhájce manželské čistoty a nerozlučitelnosti a sexuální abstinence mimo manželství, jak předepisuje Boží zákon.