Category Archives: Malý, Radomír

Masarykova pochybná (ne)morální autorita

T. G. Masaryk

K jubileu 80. výročí úmrtí prvního prezidenta samostatné Československé republiky T. G. Masaryka (14. září) mu připravil redaktor Lidových novin Petr Zídek pozoruhodný dárek. „Prezident osvoboditel“, jak byl v předválečné éře nazýván, by z něj ale určitě radost neměl. Vydal totiž knihu pod názvem „Utajená láska prezidenta Masaryka“. Příloha Lidových novin 8.9. přináší její recenzi.

Masaryk, vydávaný za morální vzor čestnosti a pevného charakteru za všech situací, se zde ocitá v úplně jiném světle. Již dříve bylo známo, že udržoval od r. 1928 jako 78letý vdovec blízké vztahy s novinářkou Oldrou Sedlmayerovou. Ctitelé „prezidenta osvoboditele“ se snažili vytvářet dojem, že šlo o čistě platonické přátelství starého pána a 40leté spisovatelky. Zídek ale publikuje písemnou korespondenci obou, z níž vyplývá pravý opak. Masaryk se svojí konkubině vyznává z lásky k ní, roztouženě vzpomíná na
nádhernou noc ve společné posteli a na sexuální zážitky, které zde kvůli slušnosti nebudu vůbec citovat. Důležité a obzvlášť odsouzeníhodné na tom všem ale je, že Sedlmayerová byla vdaná a měla doma nezletilého syna. Manžel, povoláním železničář, o jejím poměru s prezidentem neměl ani tušení. Přitom Masaryk veřejně mnohokrát horoval pro počestnou rodinu jako základ státu.

Proč dnes Církev neevangelizuje muslimy?

Tuto otázku položila redakce polského katolického webu pch24.pl světícímu biskupovi z kazašské Astany mons. Athanasiovi Schneiderovi. Odpověděl následovně:

„Toto je důsledek relativismu, který pronikl hluboko do církevních struktur. Konstituce II. vatikánského koncilu Lumen Gentium v čl. 16 říká, že s muslimy uctíváme stejného Boha. Katolická církev ale učí, že Bůh je trojjediný: Otec, Syn a Duch Svatý. Muslimové však toto kategoricky popírají a pokládají za rouhání. Neuctíváme tedy s nimi v žádném případě stejného Boha.

Návrat k barbarství starověké Sparty?

Případ Charlieho Garda, o němž píše paní mgr. Cekotová v předchozím příspěvku (viz Dítě jako majetek státu), je průlomový – a tím hodně nebezpečný pro další vývoj. Jde o to, že od dob nacistického Německa se zde poprvé upírá rodičům právo bránit život svého dítěte. Troufám si dokonce říci, že rozhodnutí britské justice a Evropského soudu pro lidská práva nastoluje ještě horší situaci. Němečtí nacisté, kteří v rámci svého programu eutanázie vraždili tělesně nebo duševně postižené děti v plynových komorách nebo injekčními stříkačkami, tak činili potajmu za zády rodičů, těm pak sdělili, že jejích dítě umřelo na chorobu, jejíž diagnózu si vymysleli. Přímo veřejně zabít dítě proti jejich vůli na základě výroku zmanipulované justice se samotní hitlerovci báli.
Ne tak ale současní „demokraté“. Jejich justice prostě rodičům Gardovým stroze sdělí úředním rozhodnutím, že jejích dítě nemá právo na život. Vůbec je nezajímá, že manželé Gardovi (před nimiž hluboce smekám) jsou ochotni financovat Charlieho nákladnou léčbu v USA (proběhla na to i sbírka mezi lidmi dobré vůle), byť s minimální nadějí na úspěch, ani to, že chtějí obětavě doma doopatrovat chlapce až k jeho přirozené smrti, ani to, že římská klinika Bambino Jesu otevírá Charliemu své prostory k důstojnému dožití jeho kratičkého života. Ne, to všechno současní bojovníci za lidská práva totálně ignorují. Postižené dítě nemá prostě právo na život – a basta! Přitom ale rodiče Gardovi vůbec stát finančně nezatíží, chtějí nést všechny náklady sami.

Obrazoborectví je projevem výčitek svědomí

Letošní kulatá výročí Lutherovy reformace, vzniku zednářství a vypuknutí bolševické revoluce v Rusku připomínají katolíkům především krvavé oběti, které naši bratři a sestry ve víře museli tenkrát podstoupit pro svoji věrnost Kristu a jeho Církvi.

31. října před 500 lety jeden notorický opilec, smilník a arogantní hulvát přibil na chrámová vrata ve Wittenbergu své teze proti odpustkům – a jeho revoluce znamenala během cca 200 let v celé Evropě mučednickou smrt zhruba 70-100 tisíc katolíků, krvavé náboženské války a společenský i mravní rozvrat.

24. června před 300 lety jeden ješitný presbyteriánský pastor, duchovní dědic Luhera a Kalvína, dal pevnou organizační strukturu tajným protikřesťanským organizacím, usilujícím totálně sesadit Ježíše Krista z trůnu jeho Božství. Bezprostředním produktem těchto Andersonových konstitucí byla Francouzská revoluce, v níž sadističtí, zvrhlí a amorální ničemové Robespierre, Saint Just, Marat, Carrier,  Westermann a mnohé další lidské bestie povraždili ve jménu „práv člověka“ ve své zemi statisíce katolíků jen proto, že odmítli vyměnit zjevenou pravdu za bezbožecký „kult rozumu“, představovaný prostitutkou Maillardovou. A byli kněží, ženy i děti topeni na proděravělých bárkách, gilotinováni a stříleni z děl nad propastí, děvčata znásilňována vojáky „svobody, rovnosti a bratrství“ na oltářích v chrámech, nemluvňátka vítězoslavně nošena probodená na bajonetech.

7. listopadu před 100 lety dvě smilná a gangsterská individua zahájila v ruském Petrohradě revoluci s proklamovaným cílem vytvořit „spravedlivou beztřídní společnost“. Tento hokuspokus znamenal během necelého jednoho století cca 100 milionů lidských obětí, mezi nimiž mají dominantní postavení ti, kteří nebojácně vyznali svoji věrnost Kristu a odmítli přijmout bezbožeckou ideologii tzv. „dialektického materialismu“. Lenin a Trockij uzákonili jako první na světě i vraždy dětí v matčině lůně a destrukci rodiny. Pokračovatel jejich díla, odpadlý pravoslavný seminarista a bankovní lupič, vyvraždil poté minimálně 7 milionů lidí uměle vyvolaným hladomorem. Stalina nazval i jeho následovník Gorbačov „největším zločincem všech dob“, i když neprávem, Lenin a Trockij nebyli o nic menšími vrahy.

Sestra Lucie lhala?

Německojazyčná agentura KAP zveřejnila 8.5.2017 (KAP) tuto zprávu: „Pravicová Salazarova diktatura v Portugalsku, jež padla v r. 1974, zneužila fatimské poselství pro své cíle. Řekl to rektor fatimské svatyně P. Carlos Pedrosa Cabecinhas v interview rakouskému rozhlasu 7. května. Prohlásil: „Dnes jsme si ve Fatimě vědomi problematiky zneužití poselství bývalým antikomunistickým režimem, který si z něho udělal politický nástroj. Zjednodušil ho a zredukoval na boj proti komunismu. Poselství však ve skutečnosti poukazuje na potřebu obrácení…“

Zjevení Matky Boží třem pasáčkům se uskutečnilo před ruskou revolucí. V 50. letech belgický jezuita P. Edouard Dhanis poukázal na problematiku protiruských pasáží v zápiscích vizionářky sr. Lucie dos Santos. Jsou v nich nesrovnalosti, poukazy na zpětnou dataci a vlastní vnější či vnitřní zážitky, které souvisely mj. s pronásledováním katolíků za španělské občanské války, které Lucie osobně ve Španělsku zažila.

Kéž Zmrtvýchvstání Krista se stane opravdovým šokem pro naše okolí!

Aleluja! Kristus opravdu vstal, voistinno voskrese! Tak věříme a vyznáváme navzdory tomuto světu, který odmítá Ježíše i jeho zázraky a uvádí k tomu své pseudoargumenty.

Nejčastější námitkou, kterou už od osvícenství odpůrci katolické nauky používají proti Zmrtýchvstání Páně, jsou prý rozpory ve výpovědích evangelistů o této události. Sv. Matouš (28,1-10) udává pouze 2 ženy, které šly ke hrobu pomazat mrtvé tělo Kristovo (Marii Magdalenu a tzv. „druhou“ Marii), sv. Marek (16,1-8) zná už 3 (k prvním dvěma připojuje ještě Salome). Oba evangelisté píší o jednom andělovi, jehož řeč k ženám podávají shodně: „Nebojte se! Vím, že hledáte Ježíše ukřižovaného. Není tu, byl vzkříšen….“ Liší se však v reakci žen. Zatímco podle Matouše ony „to běžely oznámit s bázní a radostí jeho učedníkům…“, podle Marka „neřekly nikomu nic, neboť se bály…“. Zatímco podle Matouše se Kristus jmenovaným ženám na cestě od hrobu zjevil, Marek sděluje, že až Marie Magdalena, když se jí Kristus nedělního rána ukázal, to „rozhlásila těm, kteří s ním bývali“ (Mar 16,9-11). Sv. Lukáš (24,1-11) uvádí také 3 jména žen, místo Salome tam však figuruje Johana, k tomu ale dodává: „…a ostatní s nimi..“. Krom toho ženy vidí nikoli jednoho, nýbrž 2 anděly, jejich slova k nim jsou přitom odlišná od slov u Matouše a Marka. Sv. Jan (20,1-18) se od evangelistů-synoptiků různí tím, že popisuje pouze zážitky sv. Marie Magdaleny, která nalezla prázdný hrob a vyděšená, protože nevěděla, co se stalo, utíkala za sv. Petrem a za ním, aby je přiměla jít se na to podívat. Jan tedy líčí svůj osobní zážitek, neboť byl „přímo u toho“.

Máme zde tedy tři zdánlivé nesrovnalosti a nejasnosti: Kolik žen vlastně šlo ke hrobu a kterým z nich se Ježíš zjevil na cestě, jak o tom píše Matouš? Kolik andělů tam viděly, jednoho nebo dva? Které to šly „s radostí oznámit“ a které ze strachu delší dobu „nic neřekly“? Spolehlivě na to odpovědět neumíme. Víme jen tolik, že rozhodně má pravdu Lukáš, že těch žen šlo ke hrobu více, přesný počet ale neznáme. Můžeme jen spekulovat, že nejspíš šly jednotlivě, ve dvojicích nebo po skupinkách, některé dvojice či skupinky viděly jednoho anděla, jiné poté dva atd. V těchto detailech je zde určitý informační chaos.

Budou potraty legální i v Církvi?

Zmatek vyvolaný papežským dokumentem Amoris laetitia, kdy jedna biskupská konference za druhou umožňuje přístup rozvedených katolíků žijících v církevně neregulérním manželství ke sv. přijímání, nevznikl náhodou. Situace, jaká se vyvinula v souvislosti s oběma minulými synodami, byla výsledkem dlouhodobého vývoje již od 60. let. To, že papež vůbec může byť jen náznakem připouštět toto hrubé porušení neměnné nauky a jí odpovídající církevní praxe, že biskupské konference mohou zcela nepokrytě vyzývat k jednání, jež tomu odporuje, se nezrodilo u zeleného stolu teprve v posledních pár letech. Vše bylo pečlivě připravováno již několik desetiletí.
Navenek církevní autority samozřejmě hájily tradiční učení, nejmarkantnějším dokladem je Familiaris consortio Jana Pavla II. Nezpochybňuji tady ani v nejmenším čistotu úmyslů tohoto papeže, který opravdu chtěl upřímně bránit morální nauku Katolické církve proti útokům nepřátel a vytyčit ji jako tabu, za něž nelze jít, jenže konkrétní praxe „v terénu“ vypadala jinak. Už když Pavel VI. vydal r. 1968 encykliku Humanae vitae, potvrzující kategorické „ne“ církevní autority k antikoncepci, jednotlivé biskupské konference západních zemí (německá, rakouská, holandská, kanadská…) v totálním rozporu s jednoznačným zněním papežského dokumentu prohlašovaly pilulky a nitroděložní tělíska za „věc svědomí“ jednotlivců a zpovědníci udělovali rozhřešení, aniž vázali penitenty k zanechání této hříšné praxe.

Dialog se Světovým luterským svazem za cenu katolické identity

31. říjen 2016 platí jako předvečer protestantského jubilea počátku reformace. Toho dne cestoval papež František do švédského města Lundu. Tam byl r. 1947 založen Světový luterský svaz. Pod touto organizací zastřešující 145 luteránských denominací se nachází 70 milionů protestantů. V Lundu podepsali papež František za Katolickou církev a Munip Jounan za Světový luterský svaz „Společné prohlášení“.

Dva texty v rozporu

V úvodu stojí,

  • že  „tím zahajujeme oslavu 500 let reformace“…
  • dále „vyjadřujeme lítost před Kristem, že luteráni a katolíci zranili viditelnou jednotu Církve. …“
  • dále „mnozí členové našich společenství touží po tom, aby mohli přijímat eucharistii ve společné večeři Páně jako konkrétní vyjádření plné jednoty. …“
  • protože „máme povinnost posunout se od konfliktu ke vzájemnému společenství, vznášíme tento požadavek jakožto údy jednoho Kristova těla, jehož jsme se stali součástí po křtu. …“

Podle katolického katechismu se věřící svátostí křtu stávají údy Těla Kristova. Pod pojmy ‚Církev’ a ‚Tělo Kristovo‘ chápe dogmatická koncilová konstituce Lumen gentium pod č. 8 následující: Ježíš Kristus „ustanovil svoji svatou Církev … zde na zemi jako viditelnou a nezrušitelnou instituci. … Toto ustanovené zřízení s hierarchickými orgány a zároveň tajemné Tělo Kristovo, viditelné shromáždění a zároveň duchovní společenství … představují jedinou komplexní skutečnost – jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev…. Tato Církev se realizuje v Katolické církvi, která je vedena nástupcem Petrovým a biskupy, kteří jsou s ním v jednotě. To ale nevylučuje, že mimo tuto instituci se nacházejí rovněž mnohé elementy posvěcení a pravdy.“ To platí zejména pro odloučené sesterské církve pravoslaví a církevní „společenství“ protestantismu.

V dekretu o ekumenismu je psáno: „…jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“ (Unitatis redintegratio Nr. 3).

Lži a manipulace prof. Halíka

PhDr. Radomír Malý

Tomáše Halíka není třeba čtenářům představovat. Nyní znovu „zaperlil“ svým rozhovorem pro rozhlasovou stanici Echo 24. Jeho manipulativní a lživá tvrzení jsou ale podávána tak sugestivně, že mohou snadno méně orientovaného čtenáře zmást. Proto se pokusím poukázat na nejkřiklavější nepravdy v jeho rozhovoru. Tvrdí mimo jiné:

Halík: „Každému knězi, který bere vážně evangelium, muselo být jasné, že dosavadní praxe „žádný rozvedený a znovu sezdaný (pokud se svým druhým partnerem žije manželsky), nesmí přistupovat k svátostem,“ je absurdní, nelidská a nekřesťanská, protože vůbec nerozlišuje mezi těmi, kteří lehkomyslně zradili manželskou věrnost, rozbili rodinu a opustili své děti kvůli kypré o dvacet let mladší sekretářce, a mezi opuštěnou ženou, které se po létech podařilo najít partnera, který ji pomáhá řádně a křesťansky vychovávat děti. To přece nelze klást na stejnou úroveň!“

Odpověď: Jenže i ten, kdo lehkomyslně svou ženu zradil kvůli mladší, si to vždycky dokáže ospravedlnit např. slovy: „Vy nemáte ponětí, co to bylo za semetriku, ta moje první žena….“ Když se uzná za legální druhé manželství po rozvodu v případě zrazené a opuštěné ženy, pak se bude muset uznat dříve či později za legální i druhé manželství těch, kteří sami partnera a děti opustili, budou se toho kategoricky dožadovat. Lavina se dá do pohybu a nepůjde ji zastavit. Nota bene na adresu zrazeného a opuštěného partnera: Proč jste si toho, kdo vás opustil(a), bral(a)? Nebylo to náhodou tak, že jste „museli“, nežili jste sexuálně ještě před svatbou, respektovali jste Církví doporučovanou známost cca 2 let? Za tu dobu je každý schopen poznat i nedostatky u svého partnera a zvážit, jestli jsou natolik závažné, že by uzavření manželství nebylo vhodné. Sexuální život před svatbou je v každém případě těžký hřích, který činí člověka slepým ve vztahu k chybám partnera. Dnes také i kněží velmi málo zdůrazňují, že svátostně uzavřené manželství je „navždycky“ až do smrti jednoho z partnerů. Proč Halík nemluví na prvém místě o tomto?

Jak dlouho ještě…?

PhDr. Radomír Malý

Dómská farnost sv. Štěpána ve Vídni vydává svůj časopis zvaný Pfarrblätter (Farské listy). Tam jistá „profesorka“ biblistiky Regina Polak ve vánočním vydání napsala doslova: „Představa Vtělení Boha do lůna Marie je heretická. Bůh se nikdy nemůže vtělit a vzít na sebe lidskou podobu. Bůh jako Ježíš-Dítě je pověra, která pochází z helénistických antických mystérií.“ Tato nehoráznost, za niž by se nemusel stydět žádný ateistický agitátor komunistické éry, může klidně vyjít v oficiálním farním, dokonce katedrálním časopise, aniž to vzbudilo příslušnou reakci zodpovědných osob v Církvi.

„Quo usque tandem…?“ „Jak dlouho ještě budeš Catilino pokoušet naši trpělivost?“ Klasická otázka Ciceronova z jeho řeči proti vzbouřenci Catilinovi se tak musí nutně stát otázkou nejen tradičních, ale vůbec všech konzervativních katolíků, jimž jsou drahé alespoň nejzákladnější principy zjevené pravdy Kristovy. Drzost neomodernistů uvnitř Katolické církve, pro něž se postupně vžívá u nás označení „Koncilní humanistická sekta“ (KHS), se již neomezuje pouze na kaceřování zastánců tradiční mše sv. a odpůrců bezbřehého ekumenismu a dialogu, ale rozšiřuje se postupně na všechny, kteří věří tomu, co bylo v Církvi ve smyslu definice sv. Vincence z Lerina věřeno „vždy, všude a ode všech“. Jedna z nejzákladnějších pravd naší víry, již vyznáváme při mši sv. v Credu, pravda o Vtělení, kterou hlásali apoštolé, velcí učitelé křesťanského starověku i středověku a již definovaly církevní koncily a potvrdili papežové, se náhle v časopise jedné katedrální farnosti, vycházejícím s církevním schválením, stává „herezí“ a „antickou pověrou“.