Category Archives: Malý, Radomír

Homohereze je důsledkem revoluce, která proběhla před 50 lety

  „Jestliže byla ignorována závažná svědectví, např. Belly Doddové, obrácené funkcionářky Kominterny, která informovala o organizované a masové akci infiltrace katolických seminářů ateisty, komunisty a pederasty – potom překvapení nynějšími důsledky této stalinské operace není na místě,“ píše na stránkách dvoutýdeníku „Polska Niepodległa” Grzegorz Braun.

Podle Brauna je současná situace v Katolické církvi efektem politiky zahájené za pontifikátu Jana XXIII. a v době II. vatikánského koncilu, kdy nejdůležitějším elementem nauky ovčince Pána Ježíše se stal ekumenismus za každou cenu. Dialog s patriarchy pravoslavné církve, agenty říše zla, publikování deklarace „Nostra aetate” o tzv. dialogu s judaizmem, zavedení Novus Ordo Missae, čili tzv. nové mše – to jsou pouze některé z příčin současného stavu. Braun se domnívá, že tyto změny způsobily transformaci Boží církve v neocírkev.

Teror nejen islámský

Katolíkům věrným Desateru a zjevené pravdě nehrozí teror a násilí pouze od radikálních muslimů, ale také od liberálů a neomarxistů. To
už není jenom předpoklad do budoucna, nýbrž konkrétní realita, jak ukazuje tato zpráva ze sousedního Polska:

„Pravda o potratech stoupence zabíjení nenarozených dětí v lůně matek bolí. Ukazuje se, že oni necouvnou před ničím, jen aby znemožnili obráncům života oslovit občany. Jak oznámila Fundace Pro-Právo na život, v noci z 16. na 17. září bylo ve Varšavě na ulici Konopczyňského demolováno a zapáleno nákladní auto, na němž byly umístěny transparenty ukazující hrůzu zabíjení nenarozených dětí.

Zvláštní je, že hned nato se objevil na sociálních sítích propotratových skupin film ukazující toto hořící auto. Co je rovněž signifikantní – nikdo z propotratových aktivistů komentujících tuto událost se ani slovem nezmínil o nebezpečí požáru, jenž mohl odtud snadno vzniknout a ohrozit kolemjdoucí i domy stojící poblíž, ale entuziasticky jásali nad ohněm ničícím auto i transparenty. Obránci života se domnívají, že těmto levicovým diskutujícím jsou pachatelé známí. Škoda činí odhadem 10 tisíc zlotých.

Ne klerikalismus, ale levandulová mafie!

Papež František, jak známo a jak bylo vícekrát publikováno, označil v souvislosti s aférou homosexuálního zneužívání kněžími a jeho zametání pod koberec vysokými církevními hodnostáři, za viníka k l e r i k a l i s m u s . Neomarxistická a liberální média skloňují teď toto slovo ve všech pádech, aniž rozumí, co znamená.

Je odvozeno od termínu „klérus“, čili katolické duchovenstvo. Od 19. století bylo mediálně používáno jednak proti politickému katolicismu, proti údajnému zneužívání katolického náboženství k politickým účelům, potažmo proti snaze o vybudování katolického státu, jednak proti domnělé „nadvládě“ kléru nad laiky uvnitř Církve.

Objasněme si tento termín nejprve z pohledu vnitrocírkevního. Pokud znamená, že duchovní uvnitř Církve jsou představenými laiků, pak nejde o nic jiného než o aplikaci života a nauky Církve. Ve všech předkoncilních katechismech najdeme rozlišení na „církev učící“ a „církev slyšící“. Církví učící je duchovenstvo, které vysluhuje věřícím svátostmi, vyučuje je zjeveným pravdám a řídí jejich komunity, v našich podmínkách především farnosti. Tak tomu bylo už v dobách sv. Pavla, jak dokazují jeho listy.

Sůl se ještě nezkazila

Nic si nenalhávejme a přiznejme trpkou pravdu: Nikdy v dějinách nebyl úpadek Katolické církve větší než dnes. Jako profesionální církevní historik vím, o čem mluvím a mohu to prokázat. Jde o úpadek věroučný a morální.

Pohled do historie

V minulosti se vyskytlo několik období úpadku Církve, která jsou popisována (a také zveličována) ve všech profánních učebnicích dějepisu. Málo se ale ví, že mravní pokles života kléru i věřících vždycky souvisel s proniknutím nějaké hereze do nitra Církve, buď oficiálně, nebo tichou cestou. Arianismus ve 4. století, před nímž kapituloval i samotný papež Liberius, když odsoudil obránce pravověrnosti sv. Athanasia, způsobil nejen věroučný zmatek, ale i morální úpadek kléru, jak svědčí spisy tehdejších církevních otců.

Arianismus byl naštěstí potlačen. Od konce 9. století zde ale máme novou krizi trvající přes 150 let, jež se týkala především nemravného života římských kněží i věřících a také některých papežů. To opět bylo důsledkem hereze, jež tenkrát plíživě pronikla do Církve. Jednalo se o blud predestinace, horlivě hlásaný mnichem Gotschalkem. Jeho heterodoxie byla sice odsouzena několika synodami i papežem sv. Mikulášem I. (858-67), nicméně se neprovedla dostatečná opatření k zabránění jejím stoupencům šířit tyto názory na církevní půdě. I když oficiálně Církev predestinaci kategoricky odmítala, blud se nerušeně hlásal dále spolu s mentalitou, spočívající v podvědomém přesvědčení, že když jsem „předurčen“ k věčné spáse, nemusím tolik dbát o vzorný křesťanský život. Teprve reformní hnutí z kláštera v Cluny a s ním spojení papežové po r. 1050 (sv. Lev IX., Alexander II. aj.) vyvolalo úžasnou mravní obrodu kléru i lidu a vyvrcholilo požehnaným pontifikátem asketického a hrdinného papeže sv. Řehoře VII. (1073-85). Také hereze začaly být v této době nejen verbálně odsuzovány na synodách a v prohlášeních papežů, ale i uvnitř Církve razantně potírány.

Co mají společného sv. Cyril a Metoděj se sv. Marií Gorettiovou?

Sv. Cyril a Metoděj

Zdánlivě nic (krom toho, že jsou typicky „červencovými“ svatými, jejichž svátky po sobě následují) – a přesto hodně. Zdánlivě nic, neboť soluňští bratři žili a působili v 9. století, byli to učenci, mniši, církevní hodnostáři a misionáři, zatímco Maria Gorettiová vešla do církevního martyrologia jako obyčejná vesnická dívka, dokonce ještě dítě, z přelomu 19. a 20. století. Kdyby nedošlo k jejímu ubodání násilníkem Serenellim, před nímž bránila svoji mravní čistotu, svět by o ní vůbec nevěděl.

Nicméně podobnost je tady mnohem větší, než si myslíme. Naše věrozvěsty a o tisíc let mladší mučednici svaté čistoty spojuje totiž 6. Boží přikázání a jeho obrana. Sv. Konstantin-Cyril a Metoděj přišli na Moravu nikoli proto, aby zvěstovali pohanům evangelium (Velká Morava již byla z velké části křesťanská), ale proto, aby naše pokřtěné předky naučili křesťansky žít, to znamená na prvém místě zachovávat Boží přikázání. Moravané tenkrát, ač formálně křesťané, žili ve skutečnosti jako pohané. Holdovali mnoha pohanským pověrám, mj. i vampyrismu, a jejich sexuální život charakterizovaly promiskuita a polygamie. Proto oba světci-misionáři sestavili zákoník a zpovědní zrcadlo (Nomokánon a Zakon sudnym luďom), kde zejména pokání za mimomanželský sex bylo velmi tvrdé (několik let o chlebu a vodě s výjimkou nedělí a svátků).

Sv. Metoděj již jako arcibiskup a metropolita moravsko-panonský se dostal do ostrého konfliktu s knížetem Svatoplukem právě kvůli 6. a 9. přikázání. Sv. hierarcha Metoděj mu podle anonymního spisu Život Metodějův ostře vytýkal, že je „otrokem ženských rozkoší“, což byl důvod, i když asi ne jediný, proč  si ho znepřátelil a on mu potom působil mnohá příkoří. Můžeme tedy naše věrozvěsty, jejichž svátek jsme oslavili 5. července, pokládat mimo jiné i za velké obránce a obhájce manželské čistoty a nerozlučitelnosti a sexuální abstinence mimo manželství, jak předepisuje Boží zákon.

Jsou modernisté a „liberální katolíci” průkopníky sexuální revoluce?

 II. vatikánský koncil tak oslabil Církev a západní svět, že revoluce roku 1968 se stala možnou, a co je ještě horší – účinnou. Když Pavel VI. se pokoušel zastavit ji krásnou encyklikou „Humanae vitae” a stejně krásným Credo Paulinum, čili vyznáním víry, které předložil 30. června r. 1968 na náměstní sv. Petra v Římě, bylo už pozdě. Revoluce vybuchla a nic ji nemohlo zadržet – říká v rozhovoru pro portál PCh24.pl polský prof. Marek Kornat.

 

Jak vypadala situace Katolické církve a jejich věřících po ukončení I. světové války, jež odlidštila člověka a učinila z něj pouhý materiál pro bilanci zisků a ztrát?

Není pochyb o tom, že I. světová válka byla katalyzátorem hlubokých procesů laicizace. Tyto procesy se dotkly i Církve, nicméně situace před sto lety nebyla v porovnání s dnešními skutečnostmi až tak zlá.

Katolická církev samozřejmě utrpěla dvě těžké porážky. Tou první bylo vítězství bolševismu v Rusku, kde vyrostla ateistická tyranie, jakou do té doby svět neviděl. Druhou porážkou byl rozpad rakousko-uherské monarchie. Ať už si o ní myslíme cokoliv, v bilanci zisků a ztrát Církve představovala v epoše, jež následovala po Francouzské revoluci, jednoznačné plus.

Nutno také brát v úvahu, že před sto lety státy, které dnes vnímáme jako pevnosti laicismu, jako např. Francie, byly r. 1918 a v meziválečné době vůbec ještě hluboce katolické. Francouzské III. republice vládl sice liberální establishment, ale země sama byla, zvláště na provincii, silně katolická. Do II. vatikánského koncilu Holandsko dodávalo Církvi nejvíce misionářů a německý katolicismus nevykazoval žádnou protestantskou mentalitu, jak je tomu dnes.

Tak tomu bylo ve většině liberálně demokratických zemí. Procesí Božího Těla, mariánské pobožnosti, neustále se rozvíjející katolický tisk – to všechno fungovalo a angažovalo desítky milionů věřících. A nejen to! Před sto lety nikdo v Církvi neučil takové teze jako dnes mnichovský kardinál Reinhard Marx (ktery otevřeně podpořil homosexualismus). V celé Církvi Učitelský úřad bděl nad ortodoxií.

Pius XI. jako papež byl prozíravým kormidelníkem Církve a státníkem. V nádherné encyklice (publikované 11. prosince r. 1925) „Quas primas” o královské vládě Krista Pána předložil světu dokonalý teologický traktát. Poskytl věřícím diagnózu stavu katolického náboženství v té době a zároveň i kompas ohledně poslání Církve. Ta má být hlasatelem Božského království Vykupitelova na této zemi. I když ono není „z tohoto světa“ – máme je budovat tady, na této zemi, a čelit tak zhoubným ideologiím komunismu a liberalismu. Jinak vyklidíme pole odpůrcům a plody vykoupení budou obráceny vniveč.

I. světová válka sice mohutně otřásla základy západní civilizace, ale nezbořila je. Uvedla ale do života destruktivní procesy, které vstoupily až za několik desetiletí do své rozhodující fáze, jejichž účinky zakoušíme dodnes. Ale Katolická církev byla tenkrát vedena svými prozíravými pastýři k nadějné budoucnosti. Rozvíjelo se katolické školství, vznikaly katolické univerzity (ne pseudokatolické), fungoval katolický tisk, sílilo liturgické hnutí. Církev žila misijním duchem, ne ideologií ekumenismu. Doktrína „sociální vlády Kristovy“ byla známá a vyznávaná. To vše Církev posilovalo.

Slzy zločinců

Mainstreamová média jásají: Irské referendum bylo pro Církev totálním Waterloo, zničující porážkou, dvě třetiny pro změnu ústavního dodatku zakazujícího potrat – to je tedy pořádný nářez!

To vše se žel dalo předvídat. Jenže co mne nejvíc ranilo, byly jásající davy v ulicích po ohlášení výsledků referenda, a u mnohých dokonce slzy radosti… Radosti nad čím? Nad tím, že teď bude možno beztrestně vraždit nevinné lidské bytosti? Kdo tady dokáže projevit nadšení až k slzám, ten nezasluhuje žádnou úctu, je to amorální zmetek. Jak jinak možno totiž nazvat člověka, který jásavě křepčí nad tím, že teď bude mít možnost legálně zabíjet? Takovou radost projevily snad jenom esesácké kreatury po ohlášení „konečného řešení“ židovské otázky, nebo podobné bestie z řad sovětské komunistické tajné policie po vytyčení hesla „zostřujícího se třídního boje“.

Mezi mladými lidmi od 18 do 24 let činil počet hlasujících pro potrat dokonce 80 procent. Právě těch bylo nejvíc vidět na záběrech z nadšených manifestací po ohlášení výsledku referenda. Děsím se toho, až tato generace bude jednou vládnout Irsku – tito autentičtí nositelé „kultury smrti“.

Nekřesťanský postoj liverpoolského arcibiskupa

Pater Gabriele Brusco, italský kněz působící v jedné londýnské farnosti, byl vykázán z nemocnice Alder Hey. Předtím ale ještě stačil udělit malému Alfiemu Evansowi svátost pomazání nemocných a říct zdravotnickému personálu, že páchají vůči chlapci velký hřích. Právě slova o spáchaném hříchu měla denervovat nemocniční personál – píší novináři portálu „LifeSiteNews”. Jiný postoj vůči záležitosti Alfieho bohužel zaujal místní ordinář.

P.. Brusco byl požádán biskupem Calvinem z italské diecéze Carpi, aby se věnoval pastorační péči chlapcovy rodiny. Tato žádost byla důsledkem lhostejnosti arcibiskupa Malcolma McMahona z Liverpoolu. Ten se v celé záležitosti postavil – na stranu lékařů.

Christus Resurrexit! Homo Resurrexit!

Kristus vstal z mrtvých! Člověk vstal z mrtvých! Pánovo Vzkříšení je počátkem opravdového humanismu, ne toho bezbožného, který staví člověka na místo Boha, ale toho, jenž naopak člověka Bohu podřizuje – a tím ho oslavuje a činí svobodnou bytostí, přítelem a spolupracovníkem Pána a Spasitele na věčné věky.

Vzkříšení těla

Lidskou historii tvořili a tvoří vládcové, politici a vojevůdci, jak shodně dokazuje pohled do učebnic dějepisu pro základní školy i do několikasvazkových tlustospisů historických studií. O většině z nich platí slova italského spisovatele Giovaniho Papiniho z knihy „Život Kristův“ na adresu římského Oktaviána Augusta: Dobrodružný ničema, kterému přálo štěstí. Všichni už hnijí v hrobě a je nepochybné, že i ti současní je budou následovat.

V dlouhých lidských dějinách pouze dva lidé se stali výjimkou: Bohočlověk Ježíš Kristus a jeho přesvatá Matka Panna Maria. Ten první odmítal být pozemským vládcem, politikem i vojevůdcem. Vstal z mrtvých po strašlivé smrti na kříži. Není to ani pohádka, ani mýtus, ani legenda, ale historicky prokazatelný fakt, doložený prázdným hrobem, což nezpochybnili ani největší Kristovi nepřátelé, a svědectvím stovek osob – sv. Pavel mluví o více než pěti stech bratří najednou (1 Kor 15,3-9) – kteří za svědectví o osobním setkání se Zmrtvýchvstalým Spasitelem byli připraveni jít na popraviště a většina jich také šla. Takové svědectví by obstálo u každého řádného soudu jako jednoznačně průkazné a nezpochybnitelné. Navíc je zde také turínské plátno se svým zázračným otiskem zmučeného těla Kristova, němý svědek jeho Vzkříšení.

Masochismus dnešních katolíků

Před cca 20 lety belgický historik Léon Moulin, agnostik, napsal na adresu současných katolíků tato silná slova:

„Poslouchejte toho starého nevěrce, který ví, co říká. Mistrovské protikřesťanské propagandě se podařilo vytvořit u křesťanů, zvláště u katolíků, falešné povědomí, ovládané neklidem, ne-li přímo studem, kvůli vlastní minulosti. Neustálým mediálním tlakem od reformace až do našich časů vás přesvědčili, že jste odpovědni za téměř všechno zlo na světě. Zparalyzovali vás do pozice masochistické sebekritiky, aby zneutralizovali kritiku těch, kteří zaujali vaše místo…. A vy jste dovolili, aby za všechno, dokonce i za to vylhané, obviňovali vás…. Vy, neznající svou minulost, jste tomu začali věřit, a dokonce jim v této lži pomáhat, zatímco já, agnostik, ale také historik snažící se být vždycky objektivní, vám říkám, že se tomu máte ve jménu pravdy postavit. Ve skutečnosti totiž většina obvinění je nepravdivá. A jestli přece jenom některé má jakési opodstatnění, tak v průběhu dvou tisíciletí křesťanství jednoznačně převládají světla nad stíny. Proč tedy nepožadujete odpovědnost od těch, kteří ji žádají výlučně od vás? Cožpak výsledky jejich práce jsou lepší než vaše?“ (cit. Vittorio Messori: Czarne karty Kościola, Katowice 1998, str. 11-12)

Nekatolického církevního historika právem pohoršuje typicky katolický masochismus, tj. zvrhlá záliba katolíků ve vyhledávání špatností a hříchů v dávných i současných dějinách Církve. Ten se v posledních letech prohlubuje. A nejedná se jenom o modernisty, nýbrž bohužel i o ty, kteří se řadí mezi konzervativce nebo dokonce tradicionalisty.