Category Archives: Malý, Radomír

Kéž Zmrtvýchvstání Krista se stane opravdovým šokem pro naše okolí!

Aleluja! Kristus opravdu vstal, voistinno voskrese! Tak věříme a vyznáváme navzdory tomuto světu, který odmítá Ježíše i jeho zázraky a uvádí k tomu své pseudoargumenty.

Nejčastější námitkou, kterou už od osvícenství odpůrci katolické nauky používají proti Zmrtýchvstání Páně, jsou prý rozpory ve výpovědích evangelistů o této události. Sv. Matouš (28,1-10) udává pouze 2 ženy, které šly ke hrobu pomazat mrtvé tělo Kristovo (Marii Magdalenu a tzv. „druhou“ Marii), sv. Marek (16,1-8) zná už 3 (k prvním dvěma připojuje ještě Salome). Oba evangelisté píší o jednom andělovi, jehož řeč k ženám podávají shodně: „Nebojte se! Vím, že hledáte Ježíše ukřižovaného. Není tu, byl vzkříšen….“ Liší se však v reakci žen. Zatímco podle Matouše ony „to běžely oznámit s bázní a radostí jeho učedníkům…“, podle Marka „neřekly nikomu nic, neboť se bály…“. Zatímco podle Matouše se Kristus jmenovaným ženám na cestě od hrobu zjevil, Marek sděluje, že až Marie Magdalena, když se jí Kristus nedělního rána ukázal, to „rozhlásila těm, kteří s ním bývali“ (Mar 16,9-11). Sv. Lukáš (24,1-11) uvádí také 3 jména žen, místo Salome tam však figuruje Johana, k tomu ale dodává: „…a ostatní s nimi..“. Krom toho ženy vidí nikoli jednoho, nýbrž 2 anděly, jejich slova k nim jsou přitom odlišná od slov u Matouše a Marka. Sv. Jan (20,1-18) se od evangelistů-synoptiků různí tím, že popisuje pouze zážitky sv. Marie Magdaleny, která nalezla prázdný hrob a vyděšená, protože nevěděla, co se stalo, utíkala za sv. Petrem a za ním, aby je přiměla jít se na to podívat. Jan tedy líčí svůj osobní zážitek, neboť byl „přímo u toho“.

Máme zde tedy tři zdánlivé nesrovnalosti a nejasnosti: Kolik žen vlastně šlo ke hrobu a kterým z nich se Ježíš zjevil na cestě, jak o tom píše Matouš? Kolik andělů tam viděly, jednoho nebo dva? Které to šly „s radostí oznámit“ a které ze strachu delší dobu „nic neřekly“? Spolehlivě na to odpovědět neumíme. Víme jen tolik, že rozhodně má pravdu Lukáš, že těch žen šlo ke hrobu více, přesný počet ale neznáme. Můžeme jen spekulovat, že nejspíš šly jednotlivě, ve dvojicích nebo po skupinkách, některé dvojice či skupinky viděly jednoho anděla, jiné poté dva atd. V těchto detailech je zde určitý informační chaos.

Budou potraty legální i v Církvi?

Zmatek vyvolaný papežským dokumentem Amoris laetitia, kdy jedna biskupská konference za druhou umožňuje přístup rozvedených katolíků žijících v církevně neregulérním manželství ke sv. přijímání, nevznikl náhodou. Situace, jaká se vyvinula v souvislosti s oběma minulými synodami, byla výsledkem dlouhodobého vývoje již od 60. let. To, že papež vůbec může byť jen náznakem připouštět toto hrubé porušení neměnné nauky a jí odpovídající církevní praxe, že biskupské konference mohou zcela nepokrytě vyzývat k jednání, jež tomu odporuje, se nezrodilo u zeleného stolu teprve v posledních pár letech. Vše bylo pečlivě připravováno již několik desetiletí.
Navenek církevní autority samozřejmě hájily tradiční učení, nejmarkantnějším dokladem je Familiaris consortio Jana Pavla II. Nezpochybňuji tady ani v nejmenším čistotu úmyslů tohoto papeže, který opravdu chtěl upřímně bránit morální nauku Katolické církve proti útokům nepřátel a vytyčit ji jako tabu, za něž nelze jít, jenže konkrétní praxe „v terénu“ vypadala jinak. Už když Pavel VI. vydal r. 1968 encykliku Humanae vitae, potvrzující kategorické „ne“ církevní autority k antikoncepci, jednotlivé biskupské konference západních zemí (německá, rakouská, holandská, kanadská…) v totálním rozporu s jednoznačným zněním papežského dokumentu prohlašovaly pilulky a nitroděložní tělíska za „věc svědomí“ jednotlivců a zpovědníci udělovali rozhřešení, aniž vázali penitenty k zanechání této hříšné praxe.

Dialog se Světovým luterským svazem za cenu katolické identity

31. říjen 2016 platí jako předvečer protestantského jubilea počátku reformace. Toho dne cestoval papež František do švédského města Lundu. Tam byl r. 1947 založen Světový luterský svaz. Pod touto organizací zastřešující 145 luteránských denominací se nachází 70 milionů protestantů. V Lundu podepsali papež František za Katolickou církev a Munip Jounan za Světový luterský svaz „Společné prohlášení“.

Dva texty v rozporu

V úvodu stojí,

  • že  „tím zahajujeme oslavu 500 let reformace“…
  • dále „vyjadřujeme lítost před Kristem, že luteráni a katolíci zranili viditelnou jednotu Církve. …“
  • dále „mnozí členové našich společenství touží po tom, aby mohli přijímat eucharistii ve společné večeři Páně jako konkrétní vyjádření plné jednoty. …“
  • protože „máme povinnost posunout se od konfliktu ke vzájemnému společenství, vznášíme tento požadavek jakožto údy jednoho Kristova těla, jehož jsme se stali součástí po křtu. …“

Podle katolického katechismu se věřící svátostí křtu stávají údy Těla Kristova. Pod pojmy ‚Církev’ a ‚Tělo Kristovo‘ chápe dogmatická koncilová konstituce Lumen gentium pod č. 8 následující: Ježíš Kristus „ustanovil svoji svatou Církev … zde na zemi jako viditelnou a nezrušitelnou instituci. … Toto ustanovené zřízení s hierarchickými orgány a zároveň tajemné Tělo Kristovo, viditelné shromáždění a zároveň duchovní společenství … představují jedinou komplexní skutečnost – jednu, svatou, katolickou a apoštolskou Církev…. Tato Církev se realizuje v Katolické církvi, která je vedena nástupcem Petrovým a biskupy, kteří jsou s ním v jednotě. To ale nevylučuje, že mimo tuto instituci se nacházejí rovněž mnohé elementy posvěcení a pravdy.“ To platí zejména pro odloučené sesterské církve pravoslaví a církevní „společenství“ protestantismu.

V dekretu o ekumenismu je psáno: „…jedině prostřednictvím katolické církve, která je všeobecným nástrojem spásy, je dosažitelná plnost všech prostředků spásy. Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“ (Unitatis redintegratio Nr. 3).

Lži a manipulace prof. Halíka

PhDr. Radomír Malý

Tomáše Halíka není třeba čtenářům představovat. Nyní znovu „zaperlil“ svým rozhovorem pro rozhlasovou stanici Echo 24. Jeho manipulativní a lživá tvrzení jsou ale podávána tak sugestivně, že mohou snadno méně orientovaného čtenáře zmást. Proto se pokusím poukázat na nejkřiklavější nepravdy v jeho rozhovoru. Tvrdí mimo jiné:

Halík: „Každému knězi, který bere vážně evangelium, muselo být jasné, že dosavadní praxe „žádný rozvedený a znovu sezdaný (pokud se svým druhým partnerem žije manželsky), nesmí přistupovat k svátostem,“ je absurdní, nelidská a nekřesťanská, protože vůbec nerozlišuje mezi těmi, kteří lehkomyslně zradili manželskou věrnost, rozbili rodinu a opustili své děti kvůli kypré o dvacet let mladší sekretářce, a mezi opuštěnou ženou, které se po létech podařilo najít partnera, který ji pomáhá řádně a křesťansky vychovávat děti. To přece nelze klást na stejnou úroveň!“

Odpověď: Jenže i ten, kdo lehkomyslně svou ženu zradil kvůli mladší, si to vždycky dokáže ospravedlnit např. slovy: „Vy nemáte ponětí, co to bylo za semetriku, ta moje první žena….“ Když se uzná za legální druhé manželství po rozvodu v případě zrazené a opuštěné ženy, pak se bude muset uznat dříve či později za legální i druhé manželství těch, kteří sami partnera a děti opustili, budou se toho kategoricky dožadovat. Lavina se dá do pohybu a nepůjde ji zastavit. Nota bene na adresu zrazeného a opuštěného partnera: Proč jste si toho, kdo vás opustil(a), bral(a)? Nebylo to náhodou tak, že jste „museli“, nežili jste sexuálně ještě před svatbou, respektovali jste Církví doporučovanou známost cca 2 let? Za tu dobu je každý schopen poznat i nedostatky u svého partnera a zvážit, jestli jsou natolik závažné, že by uzavření manželství nebylo vhodné. Sexuální život před svatbou je v každém případě těžký hřích, který činí člověka slepým ve vztahu k chybám partnera. Dnes také i kněží velmi málo zdůrazňují, že svátostně uzavřené manželství je „navždycky“ až do smrti jednoho z partnerů. Proč Halík nemluví na prvém místě o tomto?

Jak dlouho ještě…?

PhDr. Radomír Malý

Dómská farnost sv. Štěpána ve Vídni vydává svůj časopis zvaný Pfarrblätter (Farské listy). Tam jistá „profesorka“ biblistiky Regina Polak ve vánočním vydání napsala doslova: „Představa Vtělení Boha do lůna Marie je heretická. Bůh se nikdy nemůže vtělit a vzít na sebe lidskou podobu. Bůh jako Ježíš-Dítě je pověra, která pochází z helénistických antických mystérií.“ Tato nehoráznost, za niž by se nemusel stydět žádný ateistický agitátor komunistické éry, může klidně vyjít v oficiálním farním, dokonce katedrálním časopise, aniž to vzbudilo příslušnou reakci zodpovědných osob v Církvi.

„Quo usque tandem…?“ „Jak dlouho ještě budeš Catilino pokoušet naši trpělivost?“ Klasická otázka Ciceronova z jeho řeči proti vzbouřenci Catilinovi se tak musí nutně stát otázkou nejen tradičních, ale vůbec všech konzervativních katolíků, jimž jsou drahé alespoň nejzákladnější principy zjevené pravdy Kristovy. Drzost neomodernistů uvnitř Katolické církve, pro něž se postupně vžívá u nás označení „Koncilní humanistická sekta“ (KHS), se již neomezuje pouze na kaceřování zastánců tradiční mše sv. a odpůrců bezbřehého ekumenismu a dialogu, ale rozšiřuje se postupně na všechny, kteří věří tomu, co bylo v Církvi ve smyslu definice sv. Vincence z Lerina věřeno „vždy, všude a ode všech“. Jedna z nejzákladnějších pravd naší víry, již vyznáváme při mši sv. v Credu, pravda o Vtělení, kterou hlásali apoštolé, velcí učitelé křesťanského starověku i středověku a již definovaly církevní koncily a potvrdili papežové, se náhle v časopise jedné katedrální farnosti, vycházejícím s církevním schválením, stává „herezí“ a „antickou pověrou“.

Pronásledování, neúspěch a pokoření – je to přání k Novému roku?

PhDr. Radomír Malý

Záplavy emailů, esemesek a poštovních přání k Novému roku mají jedno společné – u věřících i nevěřících: štěstí, zdraví, pohodu, úspěch, věřící k tomu přidají ještě „Boží požehnání“. Nic proti tomu, sám také jsem tuto či podobnou formuli vícekrát použil. Jenže stačí to?

Tato přání jsou zaměřena výhradně k dobru pozemského života, které se vytratí dřív, než si stačíme uvědomit. Jak píše Jan Čep – každý bál jednou skončí, hudba umlkne, světla zhasnou, květiny ve váze uvadnou. Pomíjející dobro pozemského života má jistě svou hodnotu – ale pouze za jednoho předpokladu. Sv. Thomas More, když ho manželka před popravou prosila o podpis formule o supremaci krále nad anglickou církví a legitimitě cizoložství s Annou Boleynovou, odpověděl lapidárně: „Co mi to prospěje pro věčnost?“  Všechna pozemská dobra, veškerá ta drobná „pokakaná štěstíčka“ z Shawova Pygmalionu mají hodnotu pouze tehdy, když nám poslouží k věčnému životu. Když ne, tak je nepřeji ani sobě, ani vám.

Aby se cesta stala Cestou

PhDr. Radomír Malý

„Nenávidím bezbožný dav a straním se ho…“ Tato slova moudrého Sokrata mi napadají, když v adventním čase narážím v našem Brně ve všední dny i v neděli na spěchající zástupy s šíleným výrazem ve tváři: Jen abychom stihli všechno nakoupit, jen aby nebylo těch dárků málo, aby se nikdo necítil odstrčen… Kupují i nad své finanční možnosti, zadlužují se, nestačí splácet, pak přijde exekutor….

Kdepak jít na roráty, zasednout k modlitbě a duchovně se připravit na slavnost narození Ježíše Krista. Mnozí lidé už ani pořádně neví, kdo to byl, mají jen jakési povědomí Ježíška, o němž snad ještě jako děti věřili, že nosí dárky. A pokud se bude naše země držet nynějšího kursu Evropské unie, tak se za nějakou dobu nebude smět o něm ani ceknout, neboť by to mohlo „urážet“ muslimy, ateisty a nevím koho ještě. U našich sousedů na Západě už je to realitou, ve Francii, v Belgii a jinde nesmějí být na náměstích instalovány jesličky, a když, tak bez Ježíška. Pohané v antice slavili v tuto dobu svátek slunovratu, jenže pro naši civilizaci Advent a Vánoce se staly pouhým blíže nedefinovaným konzumním rituálem utrácení peněz za rozumné věci i hlouposti.

Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?

PhDr. Radomír Malý

Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).

Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.

Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor.

Koho slavíme? Mikuláše nebo čerta?

PhDr. Radomír Malý

Naivní otázka? Snad. Jenže nebyla by položena, kdybych nečetl řadu pozvánek a plakátů na kulturní akce, které se dříve nazývaly „mikulášské“ – a dnes „čertovské“. Tak tady máme „čertovskou nadílku“, „čertovský guláš“, „čertovskou veselici“, „pekelnickou zábavu“, ba dokonce z Děčínska pochází i „vyznání hříchů čertovi“.

Svátek sv. Mikuláše je prastarý. Tradice dávání dárků inkognito jako připomínka blahodárné činnosti tohoto svatého biskupa vznikla ve 13. století –  krátce poté, co křižáci odvezli ostatky světcovy z Malé Asie do italského města Bari, kde jsou uloženy dodnes. V barokní lidové tvořivosti se zejména ve slovanských zemích ujal zvyk, že Mikuláš chodí po ulicích v biskupském oděvu s mitrou a berlou (což je nesprávně, neboť Mikuláš byl biskup byzantského obřadu, měl by tedy mít na hlavě korunu). Později k němu ještě přibyli andělé jako připomínka toho, že světec, když ho Pán chtěl odvolat z tohoto světa, jej prosil, aby napřed poslal k němu své posly.

Čert tady nikde nefiguroval. Na „postrašení“ zlobivých dětí chodil s Mikulášem hostinský, neboť podle světcova životopisu, částečně legendárního, jistý majitel krčmy zavraždil tři chlapce a ukryl jejich tělíčka v sudu, biskup Mikuláš je ale vzkřísil a tím odhalil tento zločin. Později býval někde hostinský nahrazen policajtem. Čert se k tomu „připletl“ až v epoše romantismu 19. století, který nekriticky akceptoval všechno duchovní bez rozlišení pravdy a hereze, pohádky a skutečnosti, legendy a reality.

František Josef I. – katolík nebo liberál?

Jubileum 100 let úmrtí „stařičkého mocnáře“ Františka Josefa I. se odrazilo v našich mainstreamových médiích bez emocí, ale také bez jakékoliv snahy po objektivním hodnocení téměř 70leté vlády tohoto panovníka. Spíše si autoři článků a televizních reportáží všímali detailů zajímajících člověka odchovaného bulvárem: FJI. vstával o půl čtvrté ráno, jezdil rád na koni, pil často kávu, k tomu ještě pár informací o jeho manželství s Alžbětou atd. O jeho politickém odkazu toho bylo řečeno velmi málo – a pokud, tak jenom v tom smyslu, že sice měl rád Čechy, ale nikdy se nenechal korunovat českým králem a zklamal naděje národa rakousko-uherským dualismem r. 1867.

Nás, české tradiční katolíky ale zajímá jeho vztah ke Katolické církvi. Je dostatečně známo, že FJI. byl osobně zbožným katolíkem, který právě ve víře nacházel oporu při těžkých ranách, které na něj dolehly ve formě popravy bratra Maxmiliána v Mexiku, sebevraždy syna a korunního prince Rudolfa v Meyerlingu a zavraždění manželky císařovny Alžběty ve Švýcarsku. FJI. dával také svůj katolicismus ostentativně najevo účastí na liturgii a vytvářením dojmu zbožného vladaře.