Category Archives: Malý, Radomír

Směšné vykrucování arcibiskupa Paglii

Duše a hvězdy psaly dne 19.10. o nominaci propotratové ateistky Mariany Mazzucatové, Američanky italského původu, do Papežské akademie pro život. Protože tento počin papeže Františka na popud arcibiskupa Vicenza Paglii, jenž stojí v čele této instituce, vyvolal vlnu nesouhlasu především ze strany lékařských odborníků, přihlásil se o slovo samotný arcibiskup Paglia, jehož autentická slova z tiskové konference uvádí rakouský portál www.katholisches.info.

Mons. Paglia se hájí tím, že prý Mazzucatová byla jmenována do akademie pouze jako ekonomka, vynikající finanční odbornice, která prý nebude mít absolutně žádnou kompetenci ve věci stanoviska této instituce k potratům. Jenže pan arcibiskup, aniž si to možná sám uvědomuje, si tím parádně „naběhl na lopatu“. Ano, Mazzucatová je skutečně ekonomkou a oficiálně jako taková byla přijata do akademie. Jenže právě ekonomie je dnes klíčem k tomu, jakým směrem se ta či ona instituce bude ubírat. Mazzucatová je přitom vlivnou aktivistkou Světového ekonomického fóra (SEF) v čele se známým Klausem Schwabem, propagátorem tzv. Velkého resetu, které mj. má ve svém programu podporu potratů a k jednotlivým zemím se chová podle toho, jak vypadá jejich legislativa v této oblasti.

Útoky na kostely a prolife centra sílí

Od zveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu, který ruší nemožnost jednotlivých států USA zakázat potraty, tj. během jednoho měsíce, bylo zaznamenáno již více než 100 útoků na centra prolife, poskytující pomoc těhotným ženám, a katolickým kostelům. Poslanci Sněmovny reprezentantů, v níž mají převahu demokraté, v této souvislosti odmítli návrh republikánů na rezoluci zavazující vládu prezidenta Bidena podniknout přísnější opatření proti vzrůstajícímu násilí a proti agresorům a vandalům.

Tyto zločiny nezačaly až po vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu. Ještě předtím, když v květnu unikla informace o tom do médií, jich bylo spácháno přes 50, po 24. červnu až do dneška více než 100, úhrnem tedy skoro 200. Jedná se hlavně o požáry, vandalismus a zastrašování soudců a politiků. Soudce Brett Kavanaugh, jeden z těch, kteří hlasovali pro zrušení rozsudku z r. 1973 legalizujícího potraty bez omezení, se málem stal obětí atentátu.

Již veřejná „svatba“ homosexuálů v kostele?

Stalo se to letos v dubnu v Itálii v boloňské arcidiecézi, kterou řídí kardinál Matteo Zuppi, velký favorit papeže Františka, jenž ho r. 2019 jmenoval kardinálem. JE Zuppi je známý svými zcela heterodoxními postoji k praktikované homosexualitě, veřejně zastává názory amerického jezuity Jamese Martina, který horuje pro uznání homosexuality Katolickou církví a pro možnost uzavírání jednopohlavních „manželství“ v katolických svatyních.

Kongregace pro nauku víry již dříve jasně odmítla možnost žehnání homosexuálním párům, i když se nejedná o obřad uzavření manželství. Přesto se tyto rituály běžně v Evropě a v Americe konají. Vrcholem byla ovšem „slavnost“ v boloňském kostele sv. Vavřince, kde dva homosexuálové Pietro Morotti a Giacomo Spagnioli, předtím sezdaní na úřadě, si nechali svůj hříšný svazek požehnat v chrámu knězem P. Gabrielem Donellim, který si nejprve vyžádal souhlas kardinála Zuppiho a dostal ho bez problémů.

Zruší Nejvyšší soud v USA hanebný potratový zákon?

Tak zní otázka v souvislosti s nedávným únikem zprávy, že soudcové Nejvyššího soudu jsou připraveni tak učinit a výsledek bude vyhlášen snad v červnu letošního roku. Jenže nutno tady provést korekturu. Nejvyšší soud USA zcela určitě nezakáže potraty v celých USA, k tomu ostatně nemá patřičnou pravomoc. Jednotlivé členské státy Unie jsou naprosto suverénní ve vyhlašování zákonů, Nejvyšší soud USA pouze konstatuje na základě podnětu či stížnosti, jestli toto je nebo není v souladu s ústavou, i když případný verdikt může vyznít a být interpretován jako celostátní zákaz nebo příkaz.

Přesně toto se stalo r. 1973, kdy 22. ledna Nejvyšší soud USA, v němž měli převahu liberálové, rozhodl ve prospěch Normy McCormickové, vystupující v procesu pod pseudonymem Jane Roeová proti státu Texas (Roe versus Wade), kde byly potraty zakázány a tudíž McCormicková, občanka tohoto státu, nemohla usmrtit své třetí dítě. Otázka na Nejvyšší soud USA zněla, jestli může některý členský stát USA potrat zakázat. Nejvyšší soud odpověděl, že nikoliv, neboť něco takového je prý v rozporu s ústavou. Ženám na celém území USA dle výroku tohoto orgánu nesmí být toto právo upřeno po celou dobu těhotenství až do porodu. Tím se USA hanebně zařadily mezi největší vrahy nenarozených dětí spolu s komunistickými státy Sovětským svazem a Čínou.

Volné potraty pro Ukrajinky?

Ani v katolickém Polsku to nemají obránci nenarozeného života snadné. Zvláště nyní v době války na Ukrajině a masové emigraci do Polska. Ukrajina patřila od rozpadu Sovětského svazu v r. 1991 k zemi s nejliberálnějším potratovým zákonodárstvím. Podle sdělení řeckokatolického velkého arcibiskupa Svjatoslava Ševčuka z r. 2012 bylo zavražděno v lůně matek během 20 let samostatného ukrajinského státu 40 milionů nenarozených dětí. Podle oficiálních zpráv ukrajinských úřadů je každoročně vykonáno v zemi 75 tisíc potratů, podle expertů je ale toto číslo hluboce podhodnoceno, neboť nezahrnuje abortivní pilulky a podomácku vykonané zákroky. Oficiální statistiky hovoří o tom, že počet obyvatel Ukrajiny v důsledku potratů klesl v letech 1993-2022 z 52 milionů na 43 miliony. Ukrajina vymírá.

Papež Jan Pavel II. r. 1997 řekl: „Národ, který zabíjí své vlastní děti, je národem bez budoucnosti.“ Polsko, jak známo, má v Evropě po Maltě, Andoře, Lichtenštejnsku a San Marinu nejpřísnější potratovou legislativu v Evropě. Potraty jsou možné pouze z důvodů ohrožení života, znásilnění a incestu. Ústavní soud nedávno zrušil údajné „právo“ zabít nenarozené dítě z důvodu poškození plodu.

Nicméně polští liberálové a neomarxisté se spolu s propotratovými organizacemi domáhají toho, aby pro ukrajinské emigrantky platily zákony jejich vlasti, tj. potraty téměř bez omezení. Za tato jejich údajná „práva“ obzvlášť aktivně bojuje největší liberální deník Gazeta Wyborcza. Svobodné potraty pro Ukrajinky! Tato hesla se lze dočíst na transparentech různých propotratových sdružení při jejich manifestacích.

Proč se Zmrtvýchvstalý Pán nezjevil židovským zástupům a velekněžím?

 Na tuto otázku, často kladenou odpůrci křesťanství a popírači největšího zázraku lidských dějin, jakým je Zmrtvýchvstání Spasitele, existuje krásná odpověď v evangeliu sv. Jana, konkrétně v 11. a 12. kapitole. Kristus vzkřísil Lazara ležícího už čtyři dny v hrobě. Byl to jeho největší zázrak před umučením. Davy lidí to viděly včetně Pánových odpůrců, tj. farizeů, saduceů a kněží. Ale i ti, co neviděli, ale Lazara znali a věděli, že zemřel, teď se s ním znovu setkali, s živým. Jenže co čteme dál? Doslovně: „Velekněží se však uradili, že i Lazara usmrtí (tj. po jeho vzkříšení Ježíšem)…“ Kdo nechce uvěřit, přesněji řečeno kdo má zájem neuvěřit, tomu ani zázrak nepomůže. Ostatně sám Božský Spasitel to říká jasně: „Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, neuvěří, i kdyby někdo z mrtvých vstal…“ (Luk 16,31).
Ale všimněme si židovského zástupu, který šokován Lazarem kráčejícím z hrobu v Ježíše uvěřil, jak píše sv. Jan. Jak je ale možné, že potom značná část těch, co uvěřili a volali při vjezdu Pána do Jeruzaléma „Hosana“, se na Velký pátek úplně obrátila a zmanipulována veleradou křičela „Ukřižuj!“? Příčinou bylo jejich zcela odlišné chápání Mesiáše. Smýšleli materialisticky, od Mesiáše čekali vyhnání Římanů a obnovu mocenské slávy Izraele, spokojený život v bohatství a radovánkách bez strastí a bolestí. Když byli svědky Kristových zázraků, zejména pak vzkříšení Lazara, nadchli se pro něj a říkali si: to je on, který nám to zajistí, podívejte se, jakou má moc, i mrtvé v hrobech přivádí zpět k životu. S tímto přesvědčením jej vítali, když vjížděl do Jeruzaléma.

Britský biskup napadl afrického řeholníka za to, že nazval genderovou ideologii nástrojem ďábla

Katolický biskup britské diecéze Portsmouth mons. Philip Egan v dopise kněžím se ostře distancoval od homilie františkánského řeholníka afrického původu. Bratr Rosario M. Ebanks měl údajně svými slovy „urazit“ mnoho osob. Příčinou bylo, že tento kněz kritizoval genderovou ideologii a její zavedení do výukového programu katolických škol ve Velké Británii.

Biskup diecezji Portsmouth toto publikoval ve zvláštním veřejném dopise ad clerum. Bratr Rosario Ebanks je knězem kongregace františkánů Marie a působí v portsmouthské diecézi. Biskup Egan zdůraznil, že kurie učinila všechno, aby omezila popularitu homilie.

Biskupský dokument kritizující františkána za „pobuřující jazyk“ byl zveřejněn hned poté, co místní noviny umístily na svých stránkách věty z kázání bratra Ebankse, proneseného na první neděli postní. Redakce je ohodnotila jako „smutné“ a „z doby kamenné“. Byly připojeny také rasistické komentáře na adresu tohoto kněze afrického původu. Ty se objevily i na blozích.

Synodální cesta německé církve: kněžské žehnání hříchu

Synodální cesta ( pozn. překl.: jedná se o hnutí uvnitř Církve požadující radikální změnu věrouky a mravouky) v Německu požaduje, aby Církev umožnila kněžské žehnání zamilovaným párům, což se nicméně už běžně děje, jenom to chtějí mít oficiálně „přiklepnuté“. Týká se to především jednopohlavních párů a civilně sezdaných po občanském rozvodu svátostného manželství. Takže další krok směrem k nové církvi, která už nebude mít s tou Kristovou pranic společného.
5. února letošního roku se sešlo ve Frankfurtu nad Mohanem 215 účastníků na synodální konferenci o tzv. „reformním projektu německé církve“. Vyzvali biskupy, aby zavedli hromadně a oficiálně ve všech diecézích kněžské žehnání všem párům, „které se milují a chtějí se zavázat ke společnému životu, a kterým není dosud umožněno uzavřít svátostné manželství nebo ho z různých důvodů uzavřít nechtějí“. Duchovním, kteří toto požehnání udělí, nesmějí hrozit žádné disciplinární postihy (pozn. překl.: menšina cca 7 biskupů tzv. synodální cestu odmítá a drží se v morálních otázkách ještě pravé nauky, proto kněze, kteří toto žehnání udělují, „trestají“ napomenutím nebo veřejným pokáráním). Výzva synodální konference zdůrazňuje, že zdráhání se „žehnat dvěma lidem, kteří své partnerství chtějí žít v lásce a zodpovědnosti vůči Bohu“, je neslučitelné „s teologií milosti“.

O poslušnosti v Církvi. Jsme vázáni poslušností papeži Františkovi?

Katolíci snažící se věrně zachovávat nauku Církve slyší ze všech stran: Jste neposlušní, papež je přece nejvyšší autorita, musíte se podřídit a poslechnout, jde přece o Magisterium Církve, o její Učitelský úřad.

Ano, jenže dogmatika jasně rozlišuje dvoji magisterium: mimořádné a řádné. Do toho prvního patří dogmatické výroky všech 20 koncilů Církve, které byly věroučné nebo mravoučné (21. sněm, tj. II. vatikánský, byl pouze pastorační, za takový ho prohlásil sám jeho svolavatel papež Jan XXIII.). Zároveň sem spadají též všechny výroky papežů „ex cathedra“, tj. takové, kdy náměstek Kristův vyhlašuje slavnostním, závazným a neodvolatelným způsobem nějaké dogma. Toto mimořádné magisterium je neomylné, jeho výroky není nikomu dovoleno upravovat či měnit, ani následným koncilům a papežům. Katolík je vázán toto přijmout jako pravdu zjevenou samotným Bohem. Kdo by se tomu tvrdošíjně vzpíral a odmítal jakékoliv poučení, dopustil by se těžkého hříchu bludařství. Mimořádné magisterium Církev nepoužívá příliš často, naposledy se tak stalo r. 1950, kdy papež Pius XII. vyhlásil dogma o Nanebevzetí Panny Marie.

Dříve boj, dnes kapitulace

Při sledování servility většiny hodnostářů Katolické církve vůči dnešnímu covidovému a vakcinačnímu diktátu je nutno se ptát: Bylo tomu tak i v minulosti, nebo jde pouze o fenomén současného tzv. aggiornamenta (doslova „zdnešnění“) vyhlášeného papežem Janem XXIII. v předvečer II. vatikánského koncilu?

Církevní tradice vždycky chápala svůj vztah ke světské moci dle příkladu sv. Jana Křtitele. Když vládce dával veřejné pohoršení nebo když vyhlašoval zákony odporující přirozenému mravnímu zákonu a Božím pravdám, dobří pastýři cítili povinnost ozvat se i za cenu oběti vlastního života. Sv. Jan Křtitel odvážně řekl tetrarchovi Herodovi Antipovi: Není ti dovoleno mít tuto ženu – a přišel o hlavu. Božský Spasitel se veřejně postavil proti nesmyslným rituálním předpisům, jimiž předáci izraelského národa sužovali prostý lid – a skončil na kříži mimo jiné i kvůli tomu.

Následování příkladu Krista a jeho předchůdce Jana Křtitele v této věci mnoha papeži, biskupy, duchovenstvem i laiky se vine jako zlatá niť celou historií Církve. Sv. Ambrož v Miláně ve 4. stol. zabránil císaři Theodosiovi ve vstupu do chrámu, poněvadž se dopustil v Soluni nespravedlivého krveprolití, jeho současník byzantský patriarcha sv. Jan Zlatoústý vystupoval proti císařskému dvoru na obranu utiskovaných poddaných – a skončil ve vyhnanství. V 7. stol. byl mučen, odsouzen k smrti a nakonec odeslán do exilu i papež sv. Martin I., když se vzepřel nároku císaře Konstanse II. vyhlašovat dogmata a vnucovat Církvi herezi monoteletismu (tj. že Kristus má pouze jednu přirozenost, božskou, nikoli božskou i lidskou zároveň). Do exilu musel na nějakou dobu v 9. století další papež sv. Mikuláš I., když odmítl legalizovat cizoložství lotrinského krále Lothara.

U nás se moravský metropolita sv. Metoděj o málo let později dostal do konfliktu s knížetem Svatoplukem, poněvadž se nezdráhal veřejně kárat jeho promiskuitní život. Pražský biskup sv. Vojtěch v 10. stol. odešel po konfliktu s knížetem Boleslavem II. z Čech, protože se nehodlal smířit s pohanským způsobem života mocných a s jejich podporou obchodu s otroky. Papež sv. Řehoř VII. v 11. stol. zemřel ve vyhnanství, neboť se postavil proti nárokům římskoněmeckého císaře Jindřicha IV. rozhodovat o nominaci biskupů a opatů. V Polsku v 11. stol. krakovský biskup sv. Stanislav ze Szczepanowa a v Anglii ve 12. stol. canterburský arcibiskup sv. Thomas Beckett byli světskými vládci zavražděni, protože kárali jejich veřejné hříchy a odvážně čelili jejich úsilí poručníkovat Církvi.