Category Archives: Malý, Radomír

Nanebevstoupení Páně: Mimo Církev není spásy

Biblické a historické zdůvodnění
Božský Spasitel čtyřicátý den po svém Zmrtvýchvstání končí veřejnou činnost na této zemi. Tento akt doprovázejí mimořádná znamení. Evangelista sv. Marek píše, že Pán Ježíš „byl vzat do nebe a usedl po pravici Boží“ (Mar 16,20). Sv. Lukáš zase sděluje, že „když jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se do nebe…“.. Tentýž evangelista ve Skutcích apoštolů líčí, že „byl vyzdvižen před jejich zraky a oblak vzal jej z jejich očí…“ (Sk 1,9), a uvádí zjevení andělů.

Četl jsem před lety v jakési internetové publikaci tzv. „vesmírných lidí“, že prý toto je důkaz o Kristově mimozemšťanství a kosmickém původu. Událost, kdy se odpoutal od země a zmizel apoštolům z očí, znamená prý, že ho vzalo UFO nebo kosmická raketa. Tato teorie je spíš pro kabaret než pro to, abychom se jí seriózně zabývali, nicméně musíme se ptát, co nám z hlediska katolické nauky toto sdělení obou evangelistů říká. Katechismus učí, že Kristus tím dovršil svoji veřejnou činnost mezi lidmi. Zázračné jevy doprovázející Nanebevstoupení jsou znamením faktu, že Kristus již není v nebi přítomen pouze se svým Božstvím, ale také se svým oslaveným lidstvím, tedy nejen jako Bůh, ale i jako Člověk, čili Bohočlověk.

Od svého nanebevstoupení již Kristus nehlásá veřejně svoji nauku, ale svěřil tento úkol apoštolům a jejich nástupcům, tj. papežům a biskupům. Apoštoly k tomu krátce nato vyzbrojil dary Ducha Svatého, který na ně sestoupil o Letnicích. To, co dělal Ježíš během svého pozemského života sám, má teď dělat Církev, kterou založil:

Biskup Schneider: Vlády pod záminkou COVIDu-19 pronásledují Církev. Musíme protestovat!

Církev svým mlčením vůči vládám, které ve svých plánech uvolňování karantény zcela ignorují náboženský život, se dopouští „vážného zanedbání“ – tak hodnotí situaci známý biskup Athanasius Schneider z kazašské Astany. Jestliže vláda nepřizná Církvi alespoň tolik práv, co obchodům, znamená to fakticky její pronásledování.

– Biskupové, biskupské konference i Apoštolský stolec musí od vlád vyžadovat, aby kostely měly alespoň tolik práv, co obchody, kde si lidé mohou nakoupit jídlo… Když toto vláda nechce uznat, tak to evidentně znamená diskriminaci náboženství a formu bezohledného pronásledování Církve. Dnes se to děje pod záminkou ochrany před koronavirem. Mnoho vlád se tak dopouští pronásledování křesťanů – zdůraznil otevřeně biskup Athanasius Schneider v programu John Henry Westen Show.

Biskup Schneider hodnotil v tomto kontextu britskou vládu, která předpověděla možnost prodloužení drastických opatření v náboženském životě až do Vánoc a dokonce ještě později. Hierarcha nepochybuje o tom, že reakce vlád vůči koronaviru, která vedla až ke zbavení věřících možnosti účasti na velikonočních obřadech, musí být interpretována v duchovních kategoriích.

Odporují si evangelní zprávy o Vzkříšení Pána?

Biblické a historické zdůvodnění
Odpůrci Církve toto už do osvícenských dob tvrdí. A nejen oni, i modernističtí teologové uvnitř Církve tak učí. Podle Waltra Kaspera, německého kuriálního kardinála a velkého propagátora podávání sv. přijímání cizoložníkům, prý Zmrtvýchvstání Krista nebylo historickou událostí, protože „u toho nikdo nebyl“. Tomáš Halík zase ve svém internetovém kázání na Květnou neděli řekl, že prý nesmíme věřit do detailů všemu, co je o Kristově Vzkříšení napsáno, neboť evangelní zprávy si odporují. Kde a v čem, to už samozřejmě neuvedl. Běžně se dnes na teologických fakultách učí, že prý Zmrtvýchvstání Ježíše bylo „duchovním zážitkem“ učedníků a na tomto základě se údajně v prvotních křesťanských komunitách nezávisle na sobě (proto prý ty „rozpory“) začaly formovat evangelní příběhy o tom, jak vlastně Vzkříšení proběhlo. Ano, příběhy, nikoli událost. Halík nehovoří zásadně ani ústně, ani ve svých spisech o reálné události nebo zprávě, pouze o „příběhu“. Pod prvním pojmem si představíme to, co se opravdu odehrálo, pod tím druhým zase něco, co může, ale také nemusí být pravdou. Typická taktika modernistů.

Vypořádejme se nyní s ní! Opravdu u Zmrtvýchvstání „nikdo z lidí nebyl“? Ale kdepak, byla tam stráž, která hlídala hrob (Mat 28,4). Tito vojáci utíkali a sdělili to velekněžím, kteří je podplácejí, aby řekli, že spali a učedníci zatím ukradli Pánovo tělo. Ženy, které tam přišly, viděly anděly, a ti jim oznámili, že Pán opravdu vstal. Problém, jenž tu ale zdánlivě nastává, spočívá v tom, že evangelisté se liší v uvádění počtu žen, které ke hrobu přišly dokončit práci s pohřbem, již v pátek nestihly a v sobotu nemohly dodělat, neboť byl velký svátek. Matouš (28,1-10) uvádí pouze Marii Magdalenu a tzv. druhou Marii, tj. matku Jakubovu a příbuznou Panny Marie. Marek píše shodně s Matoušem o obou dvou a přiřazuje k nim ještě Salome (Mar 16,1). Je v tom rozpor? Nikoliv. Matouš píše: „Po sobotě, když už svítalo na neděli, přišla se Maria Magdalena a druhá Maria podívat na hrob…“ (Mat 28,1). Jenže Matouš touto informací nevylučuje, že ke hrobu mohly přijít i další ženy. Je to totéž, jako když já jako novinář budu referovat o přepadení banky a napíšu, že toto viděli pan Novák a paní Vařečková. Tím ale neříkám, že to nemohl vidět ještě i někdo další, to bych udělal teprve tehdy, kdybych výslovně sdělil, že pouze tito dva jsou svědky a nikdo jiný. Matouš, když psal své evangelium, znal tyto dvě ženy a bezpečně věděl, že byly u hrobu, o dalších nejspíš spolehlivě nevěděl, proto o nich nepsal. Marek znal nadto ještě Salome a bezpečně věděl, že také šla ke hrobu. Oba evangelisté však neříkají, že pouze tyto dvě (tři) ženy tam byly a žádná jiná. Světlo do zdánlivé záhady přináší potom Lukáš (24,10), jenž píše o Marii Magdaleně, Marii, matce Jakubově a Johaně. K tomu ale dodává: „a ostatní s nimi…“ Těch zbožných žen šlo tedy ke hrobu víc, nevíme přesně, kolik.

Poselství biskupa z Astany mons. Athanasia Schneidera

V průběhu nejbližších týdnů nebo měsíců, zvláště v době Svatého týdne a Velikonoc (což je kulminační bod celého liturgického roku), miliony katolíků v zemích tzv. svobodného světa budou zbaveny veškeré možnosti náboženského kultu v důsledku reakce civilních i církevních úřadů na epidemii koronaviru COVID-19. Nejbolestnějším a zároveň nejvíce znepokojujícím aspektem této
situace je zbavení věřících možnosti účasti na mši sv. a svátostného přijímání Těla Páně.

Současnou atmosféru téměř planetární paniky podněcuje všeobecně uznávané „dogma“ pandemie nového koronaviru. Drastická a neproporcionální bezpečnostní opatření, spočívající na odmítnutí respektovat základní lidská práva – svobody pohybu, svobody shromažďování a svobody názoru – se zdají být organizována podle precizního plánu. Tímto způsobem se celé lidské pokolení stane jakýmsi vězněm celosvětové „sanitární diktatury“, která se postupně ukazuje být i diktaturou politickou.

Závažným vedlejším účinkem této po celém světě se šířící „sanitární diktatury“ je rostoucí a nekompromisní zákaz všech forem veřejného náboženského kultu. Německá vláda zakázala představitelům všech náboženství jakákoliv veřejná shromáždění, což platí od 16. března tohoto roku. Tak drastický prostředek spočívající na striktním zákazu všech forem veřejného kultu byl nepředstavitelný dokonce i v dobách III. říše. Před Německem ale sáhla k tomuto kroku také Itálie – a to i v samotném Římě, srdci katolicismu a křesťanství. Současná situace v Římě připomíná Církvi podobné zákazy v prvních staletích, vydané pohanskými císaři.

„Právo ženy na svobodnou volbu“ a modernistická církevní hierarchie

Biblické a historické zdůvodnění

Nedávno hostovala v Polsku známá prolife aktivistka Abby Johnsonová. Její význam je o to větší, že byla původně v USA manažerkou potratové kliniky. Jakmile se však přesvědčila, že nenarozené dítě v mateřském lůně, které se stalo obětí umělého potratu, je lidskou bytostí, změnila svůj postoj a dnes je vášnivou obhájkyní nenarozeného života podobně jako předtím americký lékař Bernard Nathanson, jenž provedl tisíce potratů. Když nafilmoval, že dítě v matčině lůně se chová jako člověk, uhýbá před kyretou a tiše naříká kvůli strašlivé bolesti, okamžitě změnil svůj názor a stal se velkým bojovníkem proti interrupcím. To nás nutí k následujícím reflexím, neboť měsíc březen se svým svátkem Zvěstování 25. 3. probíhá ve znamení nejrůznějších akcí pro život v celé republice.

Právo zabíjet

V západní tzv. demokratické společnosti probojovali zednáři, feministky a neomarxističtí genderisté během posledních cca 60 let postupně téměř ve všech zemích beztrestnost umělého potratu. V komunistické společnosti to bylo ještě dříve, v Rusku krátce po bolševické říjnové revoluci r. 1920. Odůvodňuje se to vznešeně tzv. „právem ženy svobodně rozhodnout o svém těhotenství“. Ano, každá vdaná žena má toto právo, ale pouze na základě dohody s manželem, když objektivní situace nepřeje zplození dalšího potomstva, o sexuální abstinenci, případně o použití metody přirozeného plánování rodičovství, nikoli až poté, kdy dojde k otěhotnění. Neprovdaná žena pak nemá žádné objektivní morální právo na mimomanželský styk, který je těžce hříšný, a jestliže ke hříchu dojde a ten má následky, tím spíše potom neexistuje absolutně žádná etická licence „svobodně rozhodnout o svém těhotenství“. Tady jde přece o právo na život toho nejbezbrannějšího lidského tvora!

„Právo na svobodnou volbu“, jak se nejnověji toto masové vraždění, mající analogii v jakobínské, komunistické nebo nacistické genocidě nazývá, se prosazovalo od legalizace potratů v tzv. výjimečných situacích (ohrožení života rodičky, těhotenství v důsledku znásilnění, incest) salámovou metodou až po „právo“ ženy kdykoliv jít na potrat bez udání důvodů do čtvrtého měsíce gravidity. Dnes jsme ale již zase o kus dál směrem k pekelné bráně, neboť proabortivní organizace typu Planned Parenthood prosazují neomezenou možnost „svobodné volby“ po celou dobu těhotenství, což již delší dobu funguje v USA, v komunistické Číně pak existuje politika „dvou dětí“ (dříve jen jednoho dítěte), kdy žena, když potřetí otěhotní, musí povinně jít na potrat.

Je koronavirus Božím trestem?

Biblické a historické zdůvodnění

Ano, všechny katastrofy, které lidstvo v dějinách potkaly, jsou nepřímo či přímo Božím trestem. Nepřímo jako důsledek dědičného hříchu našich prarodičů, který na nás stále dopadá, proto mohou navštívit i nevinné, jimž Bůh potom všechno vynahradí na věčnosti, když přijmou pohromu či neštěstí jako oběť na jeho úmysl. A přímo? Písmo sv. nás dostatečně poučuje, jak Bůh ve Starém zákoně potrestal hříšné lidstvo potopou, zničil Sodomu a Gomoru za gejovství a další sexuální zločiny, jak izraelský národ stíhal pohromami za jeho nevěrnosti a hříchy, a nejen izraelský, svatopisci píší také o trestech, jež přišly na Egypt vzdorující Boží vůli nechat Izraelity odejít ze země, a na další národy. I v Novém zákoně Ježíš Kristus na řadě míst mluví o hrozbě Božích trestů, když se lidé neobrátí a nebudou činit pokání, podobně i apoštolé a sv. Pavel.

Boží tresty vykonané nad určitým etnickým, náboženským či jiným společenstvím lidí mohou mít různou podobu: epidemie, válečné lítice s krveprolitím (to není prioritně Boží vůlí, nýbrž vůlí lidí, kteří sáhnou k hromadnému zabíjení, Bůh ale toto může dopustit jako trest), hladomoru aj. Katolická církev v dějinách vždycky chápala pandemie moru, cholery, skvrnitého tyfu apod. jako Boží trest a věrná slovům starozákonních proroků i samotného Krista se uchylovala k výzvám k pokání, k postu a k nápravě života podle Božích přikázání. Na tento úmysl se sloužily mše svaté, pořádaly se kající poutě a procesí. Mnoho morových sloupů a kapliček, jimiž je naše země doslova poseta, připomíná vyslyšení těchto proseb, v Itálii byly na poděkování za ukončení epidemií budovány chrámy.

Je přitom velikou lží, že Církev prý zároveň bránila rozvoji přirozených metod boje s epidemiemi a spoléhala pouze na mše sv., modlitby a kající pobožnosti. Již v raném středověku benediktini a poté cisterciáci vysušovali ve Francii a Německu bažiny s odůvodněním, že hmyz líhnoucí se v nich bývá často zdrojem infekce nebezpečných chorob. Rytířské řády johanitů a zejména templářů se zabývaly rozvojem lékařských poznatků pro likvidaci smrtících nákaz. Církev tomu nikdy nebránila, naopak lékařská varování v tomto ohledu brala vážně a sama je prosazovala. Když vypukla v Evropě ve 14. století rozsáhlá morová epidemie, církevní autority se připojily k varování lékařů, že infekce se mimo jiné šíří i společným koupáním vícera nahých osob (často mužů i žen dohromady) v lázni ve stojaté vodě, která nikam neodtéká. Později v 17. a 18 století, když medicína získala hygienické poznatky o nezbytnosti důsledně vyklízet z měst odpadky a zřizovat hřbitovy mimo hradby jakožto ochraně před morem, duchovenstvo to podpořilo, není znám jediný hlas proti.

Křesťanství ale přineslo novou morálku ve vztahu k nakaženým. Zatímco v antice při epidemiích byli nemocní ponecháni na holičkách, aby bez pomoci zemřeli (případně sami v zájmu obecného blaha si vzali život), neboť ti zdraví se báli infekce, křesťané se naopak obětavě věnovali ošetřování nemocných bez ohledu na možnost nákazy. To vyvolalo i u pohanů respekt, jak svědčí už v dobách pronásledování sv. Cyprián a sv. Dionýsius (srvn. Th. Woods: Jak Katolická církev budovala západní civilizaci, str. 139). V rámci pomoci bližnímu je někdy třeba riskovat i oběť vlastního života, tady se nelze ohlížet na mou vlastní ochranu před nákazou. Tím se řídila řada katolických světců, zejména milánský arcibiskup a kardinál sv. Karel Boromejský, který za proslulé morové epidemie v Miláně r. 1576 na rozdíl od světských hodnostářů neutekl z města, ale zůstal, aby přinášel nemocným svátostnou posilu a zároveň i zdravotnickou pomoc.

Nejhorší epidemií je ztráta víry

Známý polský publicista Grzegorz Górny si všímá toho, že v minulosti v době epidemie se věřící hrnuli k Bohu, dnes ale naopak se podřizují tyranii světských vlád. Zapomínají, že právě víra je zdrojem spásy a záchrany.

„Celá dlouhá staletí, když propukaly epidemie moru, cholery nebo tyfu, se katolíci vždycky chovali stejně: hrnuli se do kostelů, přistupovali ke svátostem a hledali záchranu u Boha. Byly organizovány různé pobožnosti, procesí a kající poutě v intenci zabránění neštěstí,“ píše Grzegorz Górny na stránkách wpolityce.pl.

Teď ale v Itálii došlo k zákazu sloužení mše sv. a udělování svátostí věřícím. Podle novináře Górného to vede v lidské mysli ke stereotypu obrazu kostelů „jako míst zvýšeného rizika, od nichž je lépe držet se dál, neboť jde o potenciální centra epidemie. Eucharistie tak přestává být chápána jako chléb Života a je podvědomě čím dál víc považována za možný zdroj nákazy. Jakoby Bůh v Nejsvětější svátosti nesl nákazu, dotyk smrti”.

Zároveň ale – tvrdí Grzegorz Górny – bez problémů jsou v provozu obchodní centra, restaurace a jiné světské instituce. Podle autora postoj nynější Církve se výrazně liší od postoje té dřívější.

Protizednářské dokumenty papežů jsou neplatné?

Protizednářské dokumenty papežů jsou neplatné?

Ano, přesně toto se dočteme v knize rakouského katolického kněze Michaela Heinricha Weningera „Lóže a oltář“. Přitom nejde jen tak o běžného patera z pastorace. Weninger je bývalý vatikánský diplomat a člen Papežské rady pro mezináboženský dialog. Ve své 500stránkové knize mimo jiné uvádí, že prý cestuje po celém světě a chudáci katolíci, kteří jsou členy zednářských lóží, se na něj obracejí s prosbou o pomoc, neboť strašlivě trpí ve svědomí, což má negativní vliv na jejich fyzické i psychické zdraví. Nechápou prý, proč by měli být exkomunikovaní kvůli tomu, že jsou zednáři, svědomí jim přece říká, že nic špatného nedělají, zednářský program je přece humánní a identický s křesťanstvím. P. Weninger je ujišťuje, že se nemusejí obávat, exkomunikovaní prý nejsou a ke svátostem mohou s klidným svědomím chodit.

Papežové od 18. století až do II. vatikánského koncilu ostře odsuzovali zednářství a vydali k tomu 20 věroučně a právně závazných dokumentů. Prvním byl Klement XII. r. 1738, jenž v bule „In Eminenti“ mj. ukládá věřícím „neudržovat žádné styky s takovými sdruženími pod trestem exkomunikace….nikdo s výjimkou toho, kdo se nachází na smrtelné posteli, nemůže být z hříchu příslušnosti k zednářské lóži rozhřešen od kněze či biskupa, neboť toto právo přísluší pouze biskupu římskému…“

Pravá tvář ekumenického dialogu

Pan kazatel Církve bratrské dr. Pavel Černý ve své filipice proti mariánskému sloupu v internetovém časopise Christnet z 18. ledna názorně ukázal, jak si představuje dialog s katolíky (http://www.christnet.eu/clanky/6334/dve_interpretace_poslani_panny_marie.url). Je ochoten maximálně připustit Marii (pouze jednou používá i označení Panna) jako „něžnou maminku“, “ statečnou ženu, která před dvěma tisíci lety přijala riskantní těhotenství…“, uznává, že jsou mnohé mariánské obrazy a sochy, které korespondují s evangeliem. Zároveň ale píše o „strašlivých zkresleních a deformacích poslání této úžasné a pokorné ženy velké víry v Boha…“

Panu dr. Černému vadí především prezentace Panny Marie jako ochránkyně statečných katolických bojovníků, kteří bránili v minulosti svou víru a teritorium proti agresi heretiků a nekřesťanů. Od prvopočátku byla Panna Maria v Tradici, druhém prameni víry, který protestanté neuznávají (Lutherovo „Sola Scriptura„, pouze Písmo), takto chápána. Avšak i sám Nový zákon, neomylný zdroj víry přijímaný i protestanty, tudíž i dr. Černým, prezentuje Matku Boží též jako „bojovnici“, nebo přinejmenším jako patronku bojovníků za spravedlivou věc. Když v Magnificatu Panna Maria říká, že Pán „divy učinil svou mocí, rozptýlil ty, kteří pyšně smýšlejí ve svém srdci, sesadil mocné z trůnu a povýšil ponížené, lačné nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou, ujal se Izraele, svého služebníka, jsa pamětliv svého milosrdenství….“ (Luk 1,51-4), pak je jasné, že toto nepůjde bez spravedlivého boje, neboť ti mocní neopustí dobrovolně své trůny, které si neprávem přivlastnili, stejně tak boháči, již podvodně získali své majetky na úkor druhých, ani ti, kdo utiskují Izrael, mu nedají dobrovolně svobodu.

V Apokalypse potom žena oděná sluncem s měsícem pod nohama, v níž někteří vykladatelé vidí Církev, jiní Pannu Marii, bojuje s drakem, symbolem satana a mocností nepřátelských Kristu (Zjev 12,13). Koneckonců Nový zákon mnohokrát zdůrazňuje bojový charakter Kristova poslání, nejzřetelnější je to u sv. Pavla, jenž píše, že Kristus „musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy…“ (1 Kor 15,25). Panna Maria, bytostně spjatá se svým Božským Synem, nemůže mít tedy opačné zaměření, není jenom „něžnou maminkou“ a „pokornou ženou“, ale zároveň i bojovnicí za pravdu, kterou je sám její syn Ježíš, on přece řekl: „Já jsem Cesta, Pravda i Život.“

Kostely se vyprazdňují. Kde je příčina?

Sledoval jsem nedávno v televizním zpravodajství rozhovor s jedním pekařem, který peče hostie. Říkal, že dnes jich produkuje o polovinu méně než koncem 90. let, protože věřících citelně ubylo. Nepověděl nic nového a objevného, my ze starší generace praktikujících katolíků můžeme srovnávat „dříve a nyní“. Tam, kde před cca 20 lety ještě ve všední den byla na mši svaté obsazena všechna místa, dnes i v neděli sedí v každé lavici jenom jeden člověk. V jisté venkovské farnosti, kde ještě před 10 lety chodilo v neděli do kostela 200 lidí, dnes přichází pouhých 90. Statistiky diecézí uvádějí každoroční pokles nedělních účastníků bohoslužeb o 1-2 tisíce.

Smutná čísla. Kdykoliv se toto téma otevře, nastane vzájemné obviňování, kdo za to může. Kněží vytýkají věřícím rodičům, že víru dětem nepředávají, ti zase na oplátku si stěžují na kněze, že se mládeži nevěnují, a na biskupy, že permanentnímu vyprazdňování kostelů nečinně přihlížejí. Jenže ukazovák namířený na někoho se slovy „ty za to můžeš“ nic nevyřeší. Pomoc přinese pouze hluboká analýza tohoto procesu.