Category Archives: Malý, Radomír

LGBT vs. Církev

Msgre. Marek Jędraszewski

Kázání krakovského metropolity Marka Jędraszewského, které decentně připomnělo zásadní body katolické sexuální morálky vztahující se k otázce homosexuality, vyvolalo mediální bouři. Arcibiskup se stal terčem zuřivých mediálních útoků liberálů, sodomitů a modernistů, jakož i trestních oznámení. Pozitivní je, že nezůstal osamocen a postavili se za něj četní biskupové a věrní věřící. K dnešnímu dni obdržel podporu od tří biskupských konferencí: polské, české (díky, kardinále Duko) a slovenské.

Duším a hvězdám přišly nezávisle na sobě hned dva texty reagující na tuto událost, rozhodl jsem se je vydat společně na jedné stránce i s tímto úvodem, který doplňuje aktuální informace, které autorům nemohly být v obě, kdy své příspěvky psali, známy.

Další informace:

Tři biskupské konference podpořily krakovského arcibiskupa Jędraszewského

Prohlášení předsedy polského episkopátu o světonázorovém totalitarismu

Kardinál Duka podporuje prohlášení o světonázorovém totalitarismu

Podpora prohlášení o světonázorovém totalitarismu

Ignác Pospíšil

Libor Rösner: Arcibiskup Marek Jędraszewski na pranýři LGBT lobby

Polskem v posledních dnech víří kauza krakovského arcibiskupa Marka Jędraszewskiého. Oč jde? V jedné své homilii mj. prohlásil, že Polsku už nehrozí rudá infekce, nýbrž ta duhová. Jeho slova vyvolala obrovské pozdvižení v liberálních kruzích, prokuratura dokonce už obdržela na krakovského metropolitu udání z šíření nenávisti.

Ve čtvrtek 1. srpna si Poláci připomínali 75. výročí od vypuknutí Varšavského povstání. Po celé zemi se sloužily mše sv. za padlé. Jednu ze mší sloužil i krakovský arcibiskup Marek Jędraszewski, jenž ve své homilii mj. řekl: „Bylo zapotřebí dlouho čekat. […] Rudá infekce už naší zemí neobchází, objevila se však nová, neomarxistická, která má v úmyslu ovládnout naše duše, srdce a mysli. Nikoli rudá, nýbrž duhová.“

O celibátu trochu jinak

Téma duchovenského celibátu je tak staré, jako samotná Církev. V Katolické církvi latinského ritu je kněžský celibát povinný. Instrumentum
laboris připravované podzimní Amazonské synody hovoří o zásahu do povinného celibátu v tom smyslu, že z důvodů katastrofálního nedostatku kněží mohou být svěceni tzv. „viri probati“, tj. zralí muži staršího věku, kteří se v manželství osvědčili, na kněze. K tomu se kladně vyslovuje i značná část německých biskupů v čele s kardinálem Reinhardem Marxem, kteří otevřeně prohlašují, že německá církev půjde „amazonskou cestou“.

Média hlasitě zdůrazňují právě toto téma jako klíčové. Jenže ono tomu tak není, jedná se o pouhé odvedení pozornosti jinam, aby uniklo to opravdu podstatné: totiž fakt, že na Amazonské synodě půjde hlavně o další zředění věrouky a mravouky zařazením prvků brazilských domorodých šamanských a satanistických kultů do církevní pastorace, jak na to upozornil známý konzervativní kardinál Walter Brandmüller, a nejnověji i bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard Ludwig Müller. Toto je závažné a velmi nebezpečné, a záměrně se přikrývá mediálním prioritním upozorněním na téma kněžského celibátu, aby likvidační zásah do věrouky a mravouky zůstal mimo centrum pozornosti. To by si ale vyžadovalo další článek, napíši jej později.

O zrušení povinného celibátu v latinské církvi se diskutuje už dlouho. Po Druhém vatikánském koncilu se tyto debaty neustále vyhrocují, i když DVK sám se vyslovil jednoznačně, tak jako všechny předchozí koncily, pro jeho zachování. Kardinál Mueller nedávno upozornil, že povinný celibát, i když není žádným dogmatem, ale pouhým kázeňským ustanovením, je nerozlučně spjat s tradicí západní církve, a proto nemůže být jen tak zrušen nějakou lokální synodou.

On musí kralovat!

Božítělové průvody jsou dnes svědomitě zachovávány pouze u tradičních komunit tridentského ritu (upozorňuji v Brně na Faměrově náměstí ve čtvrtek 20.6. v 10 hod.). Ve farnostech NOM jen tu a tam, většinou je nahrazuje adorace před Sanctissimem (někde už ani to ne). Podle některých heterodoxních katolíků jsou Božítělové průvody triumfalismem, světskou parádou, analogií ke komunistickým prvním májům a manifestacím k výročí říjnové revoluce.

Pamatuji si živě na dobu, kdy se s Velebnou svátostí chodilo přes celé město nebo vesnici. Navzdory kruté perzekuci Katolické církve se průvody se Sanctissimem v celé řadě měst a vesnic i v 50. letech konaly, až v r. 1959 byly definitivně zakázány. Srovnávat je s profánními slavnostmi politicko-ideologického charakteru je absurdní.

Promiňte mi trošičku nostalgie. Co jsme se ještě v dětském věku natěšili na Božítělový průvod, nemohouce se dočkat! A nepodlehli jsme ani lákadlům ve formě různých zábavních atrakcí pořádaných Pionýrem a Svazem mládeže právě proto, aby nás odvedly od účasti. A s jakou radostí jsme ještě v předškolním věku recitovali spolu s rodiči naivní modlitbičku „Andělíčku, můj strážníčku, zejtra bude Boží Tělo, dej nám při něm dobré nohy, a aby nám nepršelo….“

Jako králík před hadem

Přiznám se, že téma zneužívání dětí a mládeže kněžími mi už jde totálně na nervy. Není snad dne, kdy by se v mainstreamových médiích neobjevilo. A nejen v profánních sdělovacích prostředcích, ale i v církevních. Jako by neexistovala jiná závažná témata: správná katecheze, pravověrná nauka, hereze veřejně hlásané na církevních školách, ochrana nenarozeného života, nerozlučitelnost manželství atd. Jako by zneužívání bylo prioritním tématem na věky věků.

Přitom Katolická církev má možnost utnout toto nechutné praní špinavého prádla adekvátní údernou reakcí. Existují sice správná vyjádření některých biskupů, mimo jiné u nás kardinála Duky nebo pastýřský list arcibiskupa Graubnera, jenže chce to ještě něco navíc. Totálním zklamáním byl pro mne pastýřský list polského episkopátu. Ačkoliv z celkového počtu pár tisíc odsouzených pachatelů sexuálního násilí v Polsku jsou jen dva kněží, a dalších podezřelých od r. 1990 je necelých 400, což nepředstavuje ani jedno procento ze 40 tisíc duchovních osob, episkopát padl na kolena před režisérem Sekielským, jenž natočil manipulativní škvár nazvaný „Nikomu o tom neříkej“, kde líčí údajný psychický nátlak na oběti zneužívání, aby mlčeli. Polský episkopát zaujal roli králíka před hadem. Ztuhl leknutím a není schopen žádné obrany. Had toho využije, aby králíka sežral, což dokazují odmítavé, ne-li přímo sarkastické reakce profánních médií na tento pastýřský list. A zdaleka to není jen polský fenomén, nýbrž celocírkevní.

Zásadní chybou, které se obecně dopouštějí u tohoto tématu církevní hodnostáři, je předpokládat u protikatolických žurnalistů upřímnou vůli pomoci obětem a pravdě. To je nesmysl. Ze strany biskupů bych naopak očekával, že obviní tyto pisálky z pokrytectví. Kdyby jim šlo skutečně o oběti, tak si nebudou všímat pouze kauz zneužívání duchovenstvem, ale zaměří se na tento jev celospolečensky. Proč se pořád zabývají jenom zneužíváním v Katolické církvi, ale tytéž kauzy v rozbitých rodinách, kde se tohoto zvěrstva dopouštějí otčímové nebo partneři matek, které ony střídají jako ponožky, jsou pro ně tabu? Proč nezveřejní fakta zneužívání ze strany učitelů, lékařů, sportovních trenérů apod.? Nedávno vyšlo najevo, že v USA během posledních let 8 tisíc skautských vedoucích (mužů) zneužilo cca 12 tisíc nezletilých chlapců (publikoval www.katholisches.info), proč o tom v mainstreamových médiích nepadla ani zmínka? Proč nezazní, že britští anglikáni a němečtí evangelíci mají přinejmenším stejné kostlivce ve skříni ohledně zneužívání jako katolíci? Proč se profánní média věnují tématu zneužívání pouze u katolíků?

Panna Maria – Přemožitelka bludů

Raduj se, Maria Panno: všechny bludy jsi zničila samojediná na celém světě.“ Toto je modlitba Církve, jak ji uvádí P. Konrád Kubeš SJ ve svém úžasném díle „Ve šlépějích Neposkvrněné“. Proč Církev dala Matce Boží mimo jiné právě titul „přemožitelka bludů“, který tolik zdůrazňovali především sv. Ludvík Grignion z Montfortu a sv. Alfons z Liguori? Na tuto otázku nepřímo odpovídá v nedávném eseji zveřejněném na webu www.katholisches.info známý historik a statečný obhájce katolické víry Roberto de Mattei: Panna Maria totiž jako jediná jak před ukřižováním Spasitele, tak i po něm, neztratila víru a nepropadla herezím. Všichni ostatní, tj. apoštolé, učedníci i zbožné ženy doprovázející Pána, ano.

Zní to tvrdě, ale apoštolé se k tomu sami pokorně přiznávají, jak ukazují evangelia. Kristus jim mnohokrát říkal, že bude ukřižován a třetího dne vstane z mrtvých. Nevěřili, brali to nejspíš jako jednu z jeho tajuplných řečnických nadsázek. Nebyli ochotni toto přijmout, protože jejich nitro plně ovládala falešná, heretická představa politického Mesiáše, vytvořená židovskými nacionalisty. Mesiáše, který zázračně zlikviduje římskou nadvládu s jejími velekněžskými kolaboranty a nastolí celosvětovou izraelskou říši. Oni, apoštolé, v ní budou předními potentáty s mocí, bohatstvím a vlivem. Matka Zebedeových synů, prosící Pána, aby je ustanovil po své pravici a levici, je nejjasnějším důkazem takové představy (Mat 20,20-3; Mar 10, 35-40). Kristus ukřižovaný by tomuto ideálu protiřečil – a Kristus zmrtvýchvstalý? To už je něco mimo realitu tohoto života, mimo moc, bohatství a vliv – a o tyto hodnoty jim přece šlo.

Když jejich Pána a Mistra ukřižovali, zbaběle se rozprchli, Petr ho zapřel. Propadli deziluzi a zoufalství, jak to vyjádřili učedníci putující do Emauz: „My jsme doufali, že On má vykoupit izraelský národ…“ (Luk 24,21). My jsme doufali, ale naše naděje se totálně zhroutila, On je mrtev. Jediný Jan stál s Pannou Marií pod křížem, ale ani on v té chvíli nevěřil. Sám se přiznává ve svém evangeliu, že uvěřil až poté, co v neděli ráno přiběhl ke hrobu, vstoupil dovnitř a uviděl tam ležet pruhy plátna (Jan 20,8).

Mentální kolonizace Církve a apostaze národů

V Polsku vychází kniha „Poplach pro Církev“ (Alarm dla Kościola),  vydaná nakladatelstvím Demart. Portál PCh24.pl publikuje úryvek z této knihy, v němž redaktor Pawel Milczarek vede otřásající rozhovor s filmovým režisérem a publicistou Grzegorzem Górnym. Psal jste nejednou o mentální kolonizaci Církve, zejména na Západě. Jak máme tomuto pojmu rozumět?Grzegorz Górny: Jde o to, že katolíci si zvykli smýšlet o sobě a své víře v kategoriích, které jsou křesťanství cizí… V principu přijali hodnoty vládnoucí kultury – liberální, sekulární, laické a postosvícenské, za své vlastní. Církev přestala pro ně být tím, kdo definuje jejich realitu, stala se naopak v jejich mysli jedním z elementů, který oni sami definují ze zcela jiného zorného úhlu. Stále méně potkáváme křesťany, kteří chápou Církev jako mystické Tělo Kristovo, stále více však ty, kteří v ní vidí instituci podobnou vojsku nebo poštovnímu úřadu, i když snad projevují vůči Církvi přece jen poněkud větší důvěru.V Polsku dokonce i ateisté se domnívají, že „na křest mají právo“. Jeden známý mi vykládal o nevěřících, kteří se jej zeptali: „Cožpak křest je pouze pro křesťany?“

G.G.: To mne vůbec nepřekvapuje. Vezměte si třeba, že eucharistie, svaté přijímání, se chápe výlučně v rozměru horizontálním, společenském – jako slavnost. Proto těžko lze někoho z toho vylučovat, je to považováno za diskriminaci a pomalu i za porušování lidských práv. Eucharistie má ale vertikální rozměr – není to pouhá večeře, ale především zpřítomnění umučení Krista. Povědomí tohoto svátostného rozměru eucharistie mizí – a postupně to prorůstá i do chápání dalších svátostí, například křtu, jak jste vzpomenul. Jenže právě svátostmi, které jsou viditelnými znameními neviditelné milosti Boží, se Církev liší od jiných institucí.

Není tomu tak, že Církev v Evropě a v Americe si sama „zadělala“ na takovou situaci? Nevyvolala náhodou pocit, že neexistují žádná pravidla pro přístup ke svátostem?

G.G.: Samozřejmě, je to krize autoidentity Církve, něco, co jí nebylo vnuceno zvenčí, ale vyrostlo zevnitř v rámci falešné strategie přizpůsobení se tomuto světu. To duchovní, hierarchové a teologové položili intelektuální základ k tomuto procesu, trvajícímu už několik desetiletí. Historicky bychom mohli poukázat na modernistickou krizi jako jeden z pramenů tohoto problému.

Katolický modernismus je právě specifickým intelektuálním hnutím v Církvi, které na počátku 20. století vystoupilo s požadavkem přizpůsobit katolicismus současné době, přírodovědeckým, historickým a sociologickým poznatkům. Tehdy se říkalo, že nutno změnit formu náboženství, nástroje její prezentace, aby prý se obsah víry stal přístupnější pro lidi. Z teorie komunikace Marshalla McLuhana ale víme, že forma je také obsahem, že obsah a forma jsou se sebou velmi úzce propojené. Není tomu tak, že otevřeme krabici, vyjmeme obsah a přemístíme ho do nové krabice. Změna formy je velice subtilní operace na živém organismu a tady je velmi snadné dopustit se omylu. V teologii inspirované modernismem se potom už otevřeně říkalo, že neběží jenom o formu, ale také o obsah víry Církve, která byla označena za anachronismus a za neadekvátní dnešní době, protože prý například dogmata jsou ve světle přírodovědných nauk nesrozumitelná.

Velikonoční otázky a odpovědi

1) Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, o jehož zakladateli by stovky očitých svědků tvrdily, že jej poté, co byl strašlivě mučen, ukřižován a mrtvý položen do hrobu, viděly živého, mluvily s ním, někteří dokonce s ním i jedli – a pár jich to zaznamenalo také písemně (evangelia plus celý Nový zákon)? Že jeho hrob byl nalezen prázdný a tito svědkové byli ochotni pro své svědectví podstoupit mučednickou smrt a mnozí ji také podstoupili? Já žádné jiné náboženství, které by takto mohlo doložit nauku o svém zakladateli, neznám.

2) Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, které by uchovávalo pohřební plátno s otiskem lidské podoby svého zakladatele, kdy věda je schopna říci pouze tolik, že se tak mohlo stát v důsledku vyzáření díky obrovské energii, což by potvrzovalo zmrtvýchvstání, dosvědčené stovkami svědků (bod 1)? Já ne.

3) Znáte kromě katolického křesťanství ještě nějaké jiné náboženství, v němž by se stovky let uchovalo 150 těl světců v rozporu se všemi přírodními zákony neporušených? Já ne.

Pokání jako trest a zdroj milostí

„Za pokání se pomodlete třikrát Otčenáš a Zdrávas Maria…,“ to často slyší každý katolík, který se pravidelně zpovídá. Když to vykoná, tak má pocit, že splnil uložené pokání. Jenže opravdu? Nikoliv, zpovědníkem určená modlitba „za pokání“ je ve skutečnosti pouhou předehrou k opravdovému pokání. Jak tomu rozumět?

Pod pojmem „pokání“ nebo také „dostiučinění“ chápe katolík zcela správně změnu smýšlení (řecky metanoia) k lepšímu, tj. zřeknutí se hříchu a začátek nového života. Jenže latinský výraz tohoto pojmu zní „poenitentia“. Slovo „poena“ znamená „trest“. Právě na to se dnes zapomíná, ačkoliv jde o neměnnou nauku Církve: Hříchy jsou nám sice při platné svaté zpovědi všechny odpuštěny, ale nikoli všechny tresty za ně, pouze jejich část (jak veliká, to rozhoduje Bůh). Za každý hřích, i všední lehký, následuje trest ve formě nemocí, neštěstí a dalších životních útrap. Když si ho neodpykáme zde na zemi, budeme tak muset po smrti učinit v očistci. My ale můžeme tresty, které nám ještě zbývají podstoupit za hříchy, zmírnit nebo i úplně odstranit sami kajícím způsobem života.

Co je to „kající způsob života“? To, že se úplně vzdáme svých bezhříšných životních potěšení, jakými jsou sport, kultura, hudba, poznávání cizích zemí, dobré vínečko s přáteli apod.? Nikoliv, kající způsob života nemá – jak potvrzuje známý americký biskup, evangelizátor a kandidát oltáře Fulton Sheen – nic společného se zasmušilostí a odmítáním každé přirozené radosti ze života. Kajícím způsobem života rozumíme vlastní potrestání sebe sama za hříchy odpuštěné ve svaté zpovědi, kdy si my sami stanovíme „trest“ za spáchaná provinění – a k tomu Církev nabízí širokou paletu výběru. Nejobvyklejšími a klasickými jsou:

Selským rozumem a logicky: O co jde v případě turínského plátna?

V poslední době se toto téma dostalo opět do médií. Italští odborníci nedávno potvrdili, co už je dlouho známo: stopy skutečné krve na plátně, určili dokonce přesně, kde kopí probodlo bok muže uloženého v něm, objevili deformaci ramene, což opět ukázalo, že tento člověk byl skutečně ukřižován (srvn. zpráva kath.net 26.1.2019).

Objektivně ale – v principu nepřinesli nic nového. Jen petrifikovali, co už jako katolíci dávno víme: Turínské plátno je opravdu autentickým pohřebním rubášem Kristovým a muž na něm není nikdo jiný než sám náš Spasitel. Jediné, co tomu odporuje, je karbonová metoda C 14, jež datovala r. 1988 vznik plátna na přelom 13. a 14. století.

Celá kauza mi připomíná jeden příběh ze zdravotnické branže (mediky prosím o prominutí za neodbornou terminologii, nejsem lékař). Přivezli do nemocnice pacienta s jasnými příznaky srdečního infarktu (bolest na hrudi, dušnost, otok nohou atd.), všechno absolutně jasné, jde o infarkt. EKG to ale vyloučil, zdravotníci však odmítli názor, že EKG může být vadný, na infarkt pacienta neléčili – a ten muž zakrátko zemřel. Pitva prokázala jednoznačně infarkt – a potom teprve se přišlo i na poruchový EKG.

Vidím tady analogii s turínským plátnem. Všechna zjištěná fakta ukazují na jeho pravost a na to, že otisk muže na něm je otiskem těla našeho Pána, pouze jeden výsledek zkoumání tomu odporuje. Když je tomu tak, potom musí být logicky závada u něj, když všechny ostatní potvrzují opak.

K Palachovu výročí – katolicky

Patřím nejen k pamětníkům těchto událostí, ale jako v té době student brněnské filozofické fakulty i k účastníkům tehdejších aktivit. Říkat, že jsme byli mladí a nezkušení, by bylo lacinou frází. Nikoli, tak nestál problém. Ten spočíval v něčem úplně jiném.

Vření let 1968-9 nebylo pouze českým (československým) fenoménem. Na Západě probíhala v plném proudu neomarxistická studentská rebelie proti stávajícímu prý „buržoaznímu“ pořádku a prý pokrytecké morálce. Naše kontakty se Západem byly tenkrát kvůli „železné oponě“ nedostatečné. Mnoho mých tehdejších kolegů včetně přesvědčených antikomunistů a antimarxistů mělo o studentských bouřích v západních metropolích zcela idealistické představy v totálním rozporu se skutečností. Mysleli si, že oni bojují, když ne za totéž co my, tak za něco podobného: za svobodu od útlaku a diktatury, kterou u nás reprezentoval totalitní komunistický režim, u nich zase kapitalistický společenský řád spojený s pokryteckými konvencemi a jim odpovídající morálkou.

Mnozí mí tehdejší kolegové z fakulty tleskali západním studentům, aniž si uvědomovali, že jejich pozice jsou stejně marxistické a komunistické, jako našich a sovětských papalášů, ne-li ještě horší. I když tito západní studentští revolucionáři á la známý německý Rudi Dutschke odsuzovali potlačení tzv. „Pražského jara“ v Československu a od vládnoucího establishmentu v komunistických zemích se distancovali, tak jen proto, poněvadž opustili klasickou komunistickou ideologii „třídního boje“ zastávanou právě komunistickými vládci východní Evropy, a v duchu neomarxistické Frankfurtské školy akceptovali novou strategii tzv. „pochodu institucemi“, jenž – jak ukazuje dnešní realita – se jim žel povedl do všech důsledků. Naše tehdejší studentstvo si ve své většině vůbec neuvědomovalo toto marxistické a komunistické podhoubí revolucionizujícího západního studentstva, které bylo identické s ideologickým podhoubím komunistických diktátorů á la Brežněv, rozdíl spočíval jen v taktice.