Category Archives: Malý, Radomír

Pravá tvář ekumenického dialogu

Pan kazatel Církve bratrské dr. Pavel Černý ve své filipice proti mariánskému sloupu v internetovém časopise Christnet z 18. ledna názorně ukázal, jak si představuje dialog s katolíky (http://www.christnet.eu/clanky/6334/dve_interpretace_poslani_panny_marie.url). Je ochoten maximálně připustit Marii (pouze jednou používá i označení Panna) jako „něžnou maminku“, “ statečnou ženu, která před dvěma tisíci lety přijala riskantní těhotenství…“, uznává, že jsou mnohé mariánské obrazy a sochy, které korespondují s evangeliem. Zároveň ale píše o „strašlivých zkresleních a deformacích poslání této úžasné a pokorné ženy velké víry v Boha…“

Panu dr. Černému vadí především prezentace Panny Marie jako ochránkyně statečných katolických bojovníků, kteří bránili v minulosti svou víru a teritorium proti agresi heretiků a nekřesťanů. Od prvopočátku byla Panna Maria v Tradici, druhém prameni víry, který protestanté neuznávají (Lutherovo „Sola Scriptura„, pouze Písmo), takto chápána. Avšak i sám Nový zákon, neomylný zdroj víry přijímaný i protestanty, tudíž i dr. Černým, prezentuje Matku Boží též jako „bojovnici“, nebo přinejmenším jako patronku bojovníků za spravedlivou věc. Když v Magnificatu Panna Maria říká, že Pán „divy učinil svou mocí, rozptýlil ty, kteří pyšně smýšlejí ve svém srdci, sesadil mocné z trůnu a povýšil ponížené, lačné nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou, ujal se Izraele, svého služebníka, jsa pamětliv svého milosrdenství….“ (Luk 1,51-4), pak je jasné, že toto nepůjde bez spravedlivého boje, neboť ti mocní neopustí dobrovolně své trůny, které si neprávem přivlastnili, stejně tak boháči, již podvodně získali své majetky na úkor druhých, ani ti, kdo utiskují Izrael, mu nedají dobrovolně svobodu.

V Apokalypse potom žena oděná sluncem s měsícem pod nohama, v níž někteří vykladatelé vidí Církev, jiní Pannu Marii, bojuje s drakem, symbolem satana a mocností nepřátelských Kristu (Zjev 12,13). Koneckonců Nový zákon mnohokrát zdůrazňuje bojový charakter Kristova poslání, nejzřetelnější je to u sv. Pavla, jenž píše, že Kristus „musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy…“ (1 Kor 15,25). Panna Maria, bytostně spjatá se svým Božským Synem, nemůže mít tedy opačné zaměření, není jenom „něžnou maminkou“ a „pokornou ženou“, ale zároveň i bojovnicí za pravdu, kterou je sám její syn Ježíš, on přece řekl: „Já jsem Cesta, Pravda i Život.“

Kostely se vyprazdňují. Kde je příčina?

Sledoval jsem nedávno v televizním zpravodajství rozhovor s jedním pekařem, který peče hostie. Říkal, že dnes jich produkuje o polovinu méně než koncem 90. let, protože věřících citelně ubylo. Nepověděl nic nového a objevného, my ze starší generace praktikujících katolíků můžeme srovnávat „dříve a nyní“. Tam, kde před cca 20 lety ještě ve všední den byla na mši svaté obsazena všechna místa, dnes i v neděli sedí v každé lavici jenom jeden člověk. V jisté venkovské farnosti, kde ještě před 10 lety chodilo v neděli do kostela 200 lidí, dnes přichází pouhých 90. Statistiky diecézí uvádějí každoroční pokles nedělních účastníků bohoslužeb o 1-2 tisíce.

Smutná čísla. Kdykoliv se toto téma otevře, nastane vzájemné obviňování, kdo za to může. Kněží vytýkají věřícím rodičům, že víru dětem nepředávají, ti zase na oplátku si stěžují na kněze, že se mládeži nevěnují, a na biskupy, že permanentnímu vyprazdňování kostelů nečinně přihlížejí. Jenže ukazovák namířený na někoho se slovy „ty za to můžeš“ nic nevyřeší. Pomoc přinese pouze hluboká analýza tohoto procesu.

Svátky míru? Nebo svátky boje?

Pokojné svátky, mír, štěstí, rodinnou pohodu…..to si přejí věřící i nevěřící k Vánocům. Idyla štědrovečerní večeře, kdy se rodiny schází v atmosféře naplněné pocitem soudržnosti a vzájemné lásky, je jistě něčím pozitivním, co vytrysklo z prostředí hluboké víry ještě ve středověku. Ano, toto je třeba zachovat a bránit proti moderní civilizaci, jež z toho udělala kšeft ve formě předvánočního nákupního šílenství, jaké zažíváme zejména ve velkoměstech, a na Štědrý večer lukulskou žranici s bujnou pijatykou pod rozsvíceným vánočním stromečkem. Na narození Ježíše Krista si vzpomene na Štědrý den čím dál méně lidí včetně těch, kteří se ještě prohlašují za věřící. Snad ještě někde zazní pod stromečkem koledy, tu a tam se ještě jde na půlnoční – a to je všechno.

Co se nám to z těch Vánoc stalo? Co jsme z nich jenom udělali? Tím mám na mysli hlavně nás, křesťany. Jak to, že jsme tak lehce vyměnili adventní usebranost a přípravu na příchod Spasitele za běhání s vyplazeným jazykem po všech možných Macrech, Billách, Albertech, a jak se všechny ty obchodní řetězce jmenují….? Jak to, že jsme se přizpůsobili tomuto světu a náboženskou atmosféru pod stromečkem, naplněnou vírou v Božího Syna Ježíše, jsme nahradili – tak jako ostatní lidé – frivolními a prázdnými řečmi, při nichž se prohýbají stoly tunami pochoutek, které se stejně nezkonzumují a nakonec vyhodí, kdy alkohol teče proudem a u mnohých přivodí pořádnou opici?

Toto selhání nás, křesťanů, je ale důsledkem jednoho skrytého bludu, který jsme dosud téměř nezaregistrovali. Chápali jsme a chápeme Vánoce na prvním místě jako svátky míru a pokoje. Jenže Boží Syn nepřinesl pokoj, nýbrž meč, jak sám řekl. Už od narození se stala jeho Osobnost nepříjemnou výzvou okolnímu světu, úhelným kamenem, připomínkou jeho hříchů. Narození v Betlémě pro něj, pro Pannu Marii a sv. Josefa určitě nebylo žádnou „vánoční idylou pod stromečkem“. V Betlémě, kam Svatá rodina připutovala kvůli soupisu nařízenému císařem, je odmítli ubytovat a odkázali do chléva. V hospodě pro ně nebylo místa, jak píše evangelista sv. Lukáš. Jenže tato výmluva je neobhajitelná, žena ve vysokém stupni gravidity musí mít přece vždycky přednost, což platí všeobecně jako základní požadavek ohleduplnosti ve smyslu přirozeného mravního zákona. Narozený Ježíš tak připomíná těm, kteří se takto ke Sv. rodině zachovali, jejich bezohlednost a sobectví. Už toto je počátek duchovního boje, který On a jeho věrní musí svádět s okolním světem.

Advent nás učí čekat


Adventus znamená příchod. Někdo (něco) přijde. Kdo? Co? Napjatě čekáme. Ano, v adventě si připomínáme, že celý náš život je jedno velké čekání. V mládí čekáme přijetí na vyšší školu, poté toužíme po dobrém zaměstnání, milujícím manželském partnerovi a rodině, dále si přejeme profesní uplatnění a kariérní postup, ve stáří slušný důchod. Očekáváme příchod toho všeho.

Jenže toto čekání se velmi často stává pověstným „čekáním na Godota“ podle absurdního dramatu Samuela Becketta. Dozvídáme se nakonec, že „pan Godot nepřijde“. Nedostali jsme se na žádaný typ školy, nezískali zaměstnání, které jsme chtěli mít, museli rezignovat na uplatnění podle svých představ, penze rovněž není příliš valná, nakonec ani ten manželský a rodinný život nebyl tak ideální, jak jsme očekávali (třeba děti se nevyvedly podle našeho přání). A i když se nám leccos z našich žádaných očekávání splnilo, museli jsme se neustále bát, že během krátké doby všechno můžeme ztratit. Stačí jen nevyléčitelná nemoc nebo krach firmy, v níž pracujeme – a znovu „čekáme na Godota“.

Pouze u jednoho jediného čekání v našem životě máme jistotu, že se nikdy nestane scénou z Beckettovy hry. Je to čekání na smrt. Ta přijde zaručeně a spolehlivě. Existencialistický filozof Martin Heidegger napsal, že jako lidé jsme „vrženi do smrti“. To si neseme už od okamžiku svého početí, neboť je zřejmé, že děťátko zdárně se vyvíjející v matčině lůně jednou zemře.

Podobenství o lupičích a vyšebrodský klášter

Jsem hříšný člověk, proto se nemohu srovnávat s Božím Synem Ježíšem Kristem. Snad to není troufalost, když budu, inspirován jeho příkladem, vyprávět jedno podobenství, na rozdíl od těch jeho božských a dokonalých lidské a nedokonalé, nicméně aktuální.

Jeden člověk měl živnost, rodinné dědictví, které mu poskytovalo obživu. Přišli ale lupiči a všechno mu ukradli. Státní úředníci je však chytili, potrestali a ukradené jim odebrali. Když se ale původní majitel domáhal návratu uloupeného, prohlásili, že nic není jeho, neboť oni to sebrali lupičům, ti prý měli vše ve vlastnictví, nikoli poškozený občan, proto náleží jim, úředníkům, a ne jemu. Bránil se u soudu, ale ten rozhodl ve prospěch státních hodnostářů.

Dosaďme si do toho podobenství konkrétní subjekty. Kdo je tím poškozeným vlastníkem? V našem případě cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě. Tím jeho majetkem je 2048 hektarů šumavských lesů, které tito mniši spravovali několik staletí a zajišťovali tak obživu nejen pro sebe, ale i pro zdejší obyvatelstvo široko daleko.

A kdo jsou lupiči? Nacistické Německo, které r. 1941 klášter zrušilo a veškerý jeho majetek včetně lesů zabavilo ve prospěch III. říše. Na cisterciácký klášter měli obzvlášť spadeno. Řeholníci v čele s opatem Tezzelinem Jakschem, ačkoliv byli většinou Němci, zachovali v kritickém roce 1938 loajalitu vůči Československé republice, když poté do Vyššího Brodu přijel sám Hitler a chtěl si klášter prohlédnout, nepustili jej tam. Někteří řeholníci se octli v koncentračních táborech, bratr Engelbert Blöchel zemřel v Dachau. Opat Jaksch byl vězněn v Linci, poté internován v Tišnově u Brna, kde prokázal svoji šlechetnost a lásku k bližnímu až k oběti vlastního života. Těsně na konci války někdo z místních občanů zabil vojáka wehrmachtu, velitel jako odvetu nařídil zastřelit několik mužů, otců rodin. Opat Jaksch se nabídl jako dobrovolná oběť místo nich, velitel to ale nepřijal.

Když se sůl zkazí

Katolický episkopát Velké Británie silně podporuje zvrácenou sexuální výchovu, která morálně ničí děti. Na tuto otřesnou skutečnost poukázal John Smeaton, šéf organiazce Society for the Protection of Unborn Children (Společnost pro ochranu nenarozených dětí). Dodal k tomu, že postoj episkopátu VB je akceptován Vatikánem.

– Musíme se modlit za papeže a za katolické biskupy v Británii i v jiných zemích. Katoličtí pastýři ve VB i v jiných částech světa, též v Římě, podporují programy sexuální výchovy ve vzdělávacích centrech, které znamenají podstatně větší týrání dětí než případy sexuálního zneužívání duchovními, s nimiž se v současnosti potýká Církev – říká Smeaton.

Představitel organizace pro life upozornil, že v letadle do Panamy v lednu minulého roku papež František řekl novinářům, že biskupové nevědí, co mají dělat se skandály sexuálního zneužívání duchovními. Pak ale papež dodal to podstatné: „Myslím si, že musíme zajistit sexuální výchovu ve školách.“

Poté připomenul rodiče, ale poněkud negativním způsobem. František zdůraznil, že „ideálem“ je „začít doma, to je úloha rodičů“. Dodal však, že „ne vždycky je to možné“, proto „škola to musí nahradit“. Vyjádřil naději, že „prázdnota“ v této oblasti nebude „vyplněna žádnou ideologií“.

Posoudil a odsoudil se sám

Jak zveřejnil server Aktuálně.cz v příspěvku z 3.10. (https://zpravy.aktualne.cz/domaci/tomas-halik-gott-pohreb-devalvace-hodnot-a-moralni-kyc/r~1a8cc9ace5c111e988f50cc47ab5f122/), tak „katolický kněz Tomáš Halík ostře kritizuje záměr státu podílet se na uspořádání pohřbu Karla Gotta. Hovoří o ‚naprosté devalvaci hodnot a morálním kýči‘…“

„Projevit úctu k uměleckému talentu zemřelého je jedna věc, šílený a nevkusný nápad s národním pohřbem v katedrále věc druhá,“ uvedl Halík v prohlášení, které má deník Aktuálně.cz k dispozici. V něm uvádí, že nejde opomenout Gottovu normalizační minulost.

„V tomto pokusu o mýtizaci hvězdy normalizačního zábavního průmyslu jde nejenom o projev naprosté devalvace hodnot a morální kýč, nýbrž i o politicky účelovou interpretaci našich moderních dějin a také o další pokus zatáhnout náboženské a církevní symboly do politiky zemanovsko-babišovského populismu,“ kritizuje Halík. Uspořádání státního pohřbu (pozn.: dnes už jen pohřbu se státní spoluúčastí) pro Karla Gotta by považoval za projev hrubé neúcty nejen vůči hrdinům disentu a „skutečným tvůrčím umělcům“, nýbrž i vůči ohromnému množství občanů, kteří se před komunistickou mocí nesklonili.

Na to je nutno reagovat. Církev nemá právo odepřít pohřeb žádnému katolicky pokřtěnému, pokud veřejně od víry neodpadl, neštval a nepodněcoval proti ní, nebyl členem spolků Církvi nepřátelských (např. svobodných zednářů) a nesetrval v tomto stavu až do své smrti. Tak jsem se učil v tajném studiu teologie za totality.

Zločinná zvrhlost OSN

Tady už naskakuje člověku husí kůže. Výbor OSN proti tortuře na svém zasedání v Ženevě 5. srpna si stěžoval na Polsko, že prý „chybí účinná regulace odmítání potratu ze strany lékařů z důvodů svědomí, neexistuje jasně definované právo přístupu k legálnímu potratu“. Výbor tvrdí, že prý už samo zpoždění potratu znamená pro ženu „fyzické a psychické utrpení tak bolestné a intenzivní, že je lze zařadit mezi formy mučení“. Výbor vyzývá Polsko, aby provedlo „dekriminalizaci potratu“ a legalizovalo procedury usnadňující jeho legální provedení.
Kozel zahradníkem! Výbor OSN proti tortuře se tímto stává naopak orgánem k legálnímu prosazení tortury. Roní krokodýlí slzy nad ženou, která chce zabít své nenarozené dítě, ale zákon jí to neumožňuje. To je podle něho mučení, tortura. Neměli bychom spíše očekávat, že Výbor proti mučení se spíše zastane lidských bytostí pod srdcem matky, které jsou při potratu trhány na kusy kyretou, upalovány za živa smrtícím roztokem apod.? Nikoliv, tento orgán žádá naopak legalizaci a všeobecné rozšíření takové tortury s jednoznačným následkem smrti. V duchu takto zvrhlé a satanské logiky se potom klidně můžeme dočkat, že tato nadnárodní instituce bude požadovat beztrestnost pro sadistické vrahy s legální možností kdykoliv páchat svá zvěrstva, protože oni chudáčci strašlivě trpí, když nemohou své ďábelské pudy ukojit, jejich oběti však nejspíš nikoliv.

LGBT vs. Církev

Msgre. Marek Jędraszewski

Kázání krakovského metropolity Marka Jędraszewského, které decentně připomnělo zásadní body katolické sexuální morálky vztahující se k otázce homosexuality, vyvolalo mediální bouři. Arcibiskup se stal terčem zuřivých mediálních útoků liberálů, sodomitů a modernistů, jakož i trestních oznámení. Pozitivní je, že nezůstal osamocen a postavili se za něj četní biskupové a věrní věřící. K dnešnímu dni obdržel podporu od tří biskupských konferencí: polské, české (díky, kardinále Duko) a slovenské.

Duším a hvězdám přišly nezávisle na sobě hned dva texty reagující na tuto událost, rozhodl jsem se je vydat společně na jedné stránce i s tímto úvodem, který doplňuje aktuální informace, které autorům nemohly být v obě, kdy své příspěvky psali, známy.

Další informace:

Tři biskupské konference podpořily krakovského arcibiskupa Jędraszewského

Prohlášení předsedy polského episkopátu o světonázorovém totalitarismu

Kardinál Duka podporuje prohlášení o světonázorovém totalitarismu

Podpora prohlášení o světonázorovém totalitarismu

Ignác Pospíšil

Libor Rösner: Arcibiskup Marek Jędraszewski na pranýři LGBT lobby

Polskem v posledních dnech víří kauza krakovského arcibiskupa Marka Jędraszewskiého. Oč jde? V jedné své homilii mj. prohlásil, že Polsku už nehrozí rudá infekce, nýbrž ta duhová. Jeho slova vyvolala obrovské pozdvižení v liberálních kruzích, prokuratura dokonce už obdržela na krakovského metropolitu udání z šíření nenávisti.

Ve čtvrtek 1. srpna si Poláci připomínali 75. výročí od vypuknutí Varšavského povstání. Po celé zemi se sloužily mše sv. za padlé. Jednu ze mší sloužil i krakovský arcibiskup Marek Jędraszewski, jenž ve své homilii mj. řekl: „Bylo zapotřebí dlouho čekat. […] Rudá infekce už naší zemí neobchází, objevila se však nová, neomarxistická, která má v úmyslu ovládnout naše duše, srdce a mysli. Nikoli rudá, nýbrž duhová.“

O celibátu trochu jinak

Téma duchovenského celibátu je tak staré, jako samotná Církev. V Katolické církvi latinského ritu je kněžský celibát povinný. Instrumentum
laboris připravované podzimní Amazonské synody hovoří o zásahu do povinného celibátu v tom smyslu, že z důvodů katastrofálního nedostatku kněží mohou být svěceni tzv. „viri probati“, tj. zralí muži staršího věku, kteří se v manželství osvědčili, na kněze. K tomu se kladně vyslovuje i značná část německých biskupů v čele s kardinálem Reinhardem Marxem, kteří otevřeně prohlašují, že německá církev půjde „amazonskou cestou“.

Média hlasitě zdůrazňují právě toto téma jako klíčové. Jenže ono tomu tak není, jedná se o pouhé odvedení pozornosti jinam, aby uniklo to opravdu podstatné: totiž fakt, že na Amazonské synodě půjde hlavně o další zředění věrouky a mravouky zařazením prvků brazilských domorodých šamanských a satanistických kultů do církevní pastorace, jak na to upozornil známý konzervativní kardinál Walter Brandmüller, a nejnověji i bývalý prefekt Kongregace pro nauku víry kardinál Gerhard Ludwig Müller. Toto je závažné a velmi nebezpečné, a záměrně se přikrývá mediálním prioritním upozorněním na téma kněžského celibátu, aby likvidační zásah do věrouky a mravouky zůstal mimo centrum pozornosti. To by si ale vyžadovalo další článek, napíši jej později.

O zrušení povinného celibátu v latinské církvi se diskutuje už dlouho. Po Druhém vatikánském koncilu se tyto debaty neustále vyhrocují, i když DVK sám se vyslovil jednoznačně, tak jako všechny předchozí koncily, pro jeho zachování. Kardinál Mueller nedávno upozornil, že povinný celibát, i když není žádným dogmatem, ale pouhým kázeňským ustanovením, je nerozlučně spjat s tradicí západní církve, a proto nemůže být jen tak zrušen nějakou lokální synodou.