V únoru proběhlo v Praze evropské synodální setkání biskupů z celého kontinentu. Zavázali se k budování „synodální církve“. Prý každý se má cítit být „přijatý“ v evropských „církevních společenstvích“, kde má vládnou „různorodost“. Nikoli tedy jednota, ale různorodost, různost, rozdílnost, totální „inkluze“ všech.

To ovšem nelze přejít mlčením. Právě v tomto zdůraznění „různosti“ je totiž nejzřetelněji patrný odklon od toho pojetí Církve, jaké bylo vždycky adekvátní zjevené pravdě. Zatímco pražské „synodální shromáždění“ postulovalo „různost, rozdílnost“, Božská nauka naopak hovoří o „jednotě“, kterou představuje jednota v učení, tj. ve víře a mravech. O tom ale v synodálních dokumentech nenajdeme ani zmínku.

Naopak, neomodernistická vnitrocírkevní novomluva tady přímo postuluje nejen disciplinární, nýbrž i doktrinální decentralizaci: ať duchovní v Německu, Belgii nebo Holandsku klidně žehnají párům LGBTQ, ať jim tady nikdo neklade překážky. Stejně tak ale ať duchovní v Polsku, v ČR a na Slovensku toto klidně odmítají a nadále učí podle katolického katechismu, že život v tomto stavu je těžkým hříchem. Tento diametrální rozpor vůbec nevadí, Církev má být konglomerátem různých komunit a přijímat všechny s ohledem na příslušné kulturní prostředí. Toto je hlavní a podstatný závěr pražského synodálního novátorství v návaznosti na všechna dřívější tzv. synodální setkání v rámci papežem Františkem postulovaného tzv. synodálního procesu a „ducha synodality“.

To ovšem může mít fatální následky. Příklad: Zatímco v Německu bude jednopohlavním párům žehnáno, na východ od jeho hranic v Polsku jim bude přesně podle trvale platného katechismu odpíráno přistupovat ke svátostem z důvodu života v těžkém hříchu. Záleží tudíž na „kulturním prostředí“ daného kraje, nikoli na pravdě a její závaznosti. Za této situace je už potom jenom vedlejším produktem okolnost, že polští homosexuálové a lesby, když jim jejich duchovenstvo odmítne požehnat, snadno překročí hranice směrem na západ a dosáhnou svého bez nejmenších problémů. Samozřejmě ve výsledku potom se bude argumentovat, že polská cesta je neúčinná, když tamní homosexuálové, lesby, transsexuálové a další LGBTQ si mohou bez potíží jezdit pro požehnání k sousedům za hranice, proto se vyvine na Poláky nátlak, aby to zrušili jako nadbytečné a přizpůsobili se světové církvi.

Je zde jasná tendence k protestantizaci Katolické církve. Protestanté nemají žádnou jednotu ve víře a mravech (diametrální rozpory v tomto byly příčinou nejedněch těžkých válek mezi nimi v minulosti), pouze jakousi mlhavou jednotu „společného úsilí“ o vágní hodnoty, jakými jsou dnes odmítání rasové, etnické nebo třídní nenávisti a angažovanost pro světový mír, což se vše zaštiťuje příslušnými citáty z evangelií. Katolická církev tak má následovat tento úděl protestantských denominací.

Generální zpravodaj synodálního procesu jmenovaný samotným papežem Františkem kardinál Jean Claude Hollerich z Lucemburska, velký obdivovatel Karla Rahnera, o oprávněnosti těchto rozdílů církví jednotlivých zemí hovoří už dlouhou dobu. Osobně je horlivým stoupencem žehnání jednopohlavním párům, kněžského svěcení žen a povolení antikoncepce. Zároveň ale říká, že tato cesta není závazná pro celou církev, v níž prý platí pluralismus. Kde údajně existuje jiné kulturní klima, tam se může místní církev rozhodnout jinak. Co platí v Německu nebo ve Švýcarsku, nemusí platit v České republice nebo v Kostarice. Všichni ale budeme v jedné jediné Katolické církvi v čele s papežem Františkem, v Církvi, která ovšem nebude „uniformní“, nýbrž „inkluzivní“.

No jo, jenže ještě před koncilem v době platnosti tradičního latinského ritu, když bych jako českomoravský katolík přijel do Anglie nebo do Japonska a přišel do katolického kostela, tak bych okamžitě poznal, že jsem i tady ve vzdálené cizině „doma“, ve své církvi. Jsem přítomen na téže mši sv. uprostřed lidí vyznávajících téhož Boha a Spasitele a tutéž nauku. Teď podle ducha synodality již to platit nebude – a to nejen v liturgickém ohledu. Když se octnu v Brazílii a setkám se v údajně katolickém kostele s tzv. amazonským ritem, kde bude uctívána pachamama, určitě si neřeknu, že jsem „doma“ v jedné a téže církvi, která je světová. Taktéž když se octnu v Mexiku, kde místní episkopát požaduje schválení zavedení mayských prvků do liturgie spojených s pohanským kultem. To již bude jiná církev, ne ta, k níž se hlásím a v níž u nás v ČR aspoň prozatím v hrubých obrysech – ještě platí katolický katechismus. Otázkou je, jak dlouho ještě.

Módním heslem současného synodálního procesu je dnes „jednota stanu“ a jeho rozšíření nejen na katolíky. „Inkluzivita“ má zahrnout úplně všechny, katolíky včetně těch žijících v těžkém hříchu, protestanty, muslimy a další příslušníky nekřesťanských náboženství. Církev se musí stát místem, kde „každý bude přijat“, jak lze slyšet i od našeho českomoravského episkopátu, alespoň od některých biskupů.

„Jednota v různosti“ – to je projekt synodální církve, nebo spíše „církevních společenství“. Projekt, který zlikviduje katolicitu Církve a učiní z ní další variantu protestantismu: různost i v podstatných věcech, ale „jednota“ pouze v tom, že všechno bude podléhat dohledu z Františkova Říma, který bude pečlivě dbát na to, aby se nikdo neodchýlil z této cesty a nekráčel bludným „tradicionalistickým“ směrem. Všichni musí povinně budovat nový prostor synodální „inkluzivity“.

Ještě díky Pánu, že máme živou, sice početně malou, ale neustále rostoucí katolickou Tradici.

PhDr. Radomír Malý

Zdroj:

Pawel Chmielewski: To koniec jedności? Biskupi chcą „synodalnego” Kościoła w Europie, www.pch24.pl