Pamatujete se, jak v letech 2014 a 2015 rozčilení biskupové protestovali, že zaměstnanci Vatikánu manipulují biskupskou synodu? Když se letos sešla synoda k diskusi o mladých lidech a povolání, tón stížností byl jiný. Zúčastnění biskupové už nemohli tvrdit, že je manévrování personálu překvapuje. Manipulace byla až příliš zjevná.
Po skončení synody George Weigel [na stránkách Catholic Herald] komplexně shrnul, jak setkání probíhalo. Uvádí, že napětí mezi personálem synody a biskupy, kteří se jí účastnili, bylo evidentní. K tvrdému přístupu generálního sekretáře synody Weigel poznamenává: „Myslí-li to papež František s lepším fungováním biskupské synody vážně, měl by Lorenzovi Baldisserimu poděkovat za jeho službu a poohlédnout se po novém generálním sekretáři – hned teď.“
Tento scénář je nicméně nepravděpodobný, protože Františkem jmenovaný kardinál Baldisseri je jedním z nejskalnějších papežových přívrženců. Jeho taktika při říjnovém zasedání byla vykalkulována tak, aby podpořila dva papežovy hlavní cíle, totiž zvýšení učitelské autority synody a zajištění toho, aby poselství biskupů odpovídalo papežovým preferencím.
Vidíte, v čem je problém? Není snadné vysvětlit biskupům, že mají učit autoritativně, a vzápětí jim říkat, co mají učit. Má-li synoda jen oštemplovat papežskou politiku, pak sama o sobě příliš velkou autoritu nemá. (Pokračování textu…)
Kromě delegátů volených biskupskými konferencemi se nadcházející synody o mládeži zúčastní 39 delegátů jmenovaných přímo papežem Františkem. Na seznamu je několik jeho blízkých spojenců v řadách hierarchie: předseda německé biskupské konference kardinál Marx z Mnichova; kardinál Cupich, který se vyjádřil, že Církev má na práci důležitější věci než řešení krize související se zneužíváním; kardinál Tobin, jenž popírá, že by cokoli věděl o McCarrickovi, přestože jsou důkazy o stovkách kněží, kteří o tom „věděli všecko“; P. Antonio Spadaro, šéfredaktor La Civiltà Cattolica proslulý tweetem, že v teologii (té moderní?) 2+2=5; a arcibiskup Vincenzo Paglia, předseda dekonstruované Papežské akademie pro život a velký kancléř vybrakovaného Institutu Jana Pavla II. v Římě.
Všechny tyto postavy byly středem zájmu pro svou nepravověrnost a všechny zuřivě kritizovaly katolíky, kteří se stavějí proti papežově progresivní agendě.
V určitém směru tento vývoj delegátů nepřekvapuje. V jiném ohledu je však alarmující. U mnohých z těchto mužů je prokázáno, že jsou nestydatými lháři (použijeme-li Viganových slov), neboť popřeli, že věděli o predátorství nyní již bývalého kardinála McCarricka, nebo popírali, že krize související se zneužíváním je primárně důsledkem aktivní homosexuality mezi kněžími. Stejně jako nedávná fotografie ze soukromé papežské schůzky týkající se zneužívání, na níž se všichni usmívají a vypadají uvolněně, stejně jako nyní již rozsáhlá série papežských promluv, v nichž papež sám sebe přirovnává ke Kristu mlčícímu při svém utrpení a své kritiky označuje za žalobníky podobné satanovi, je i tento vývoj dalším hřebíčkem do rakve jakýchkoli rozumných očekávání, že by papež nebo někdo z jeho předních spolupracovníků mohli vzít vážně jak skandál kolem zneužívání, tak zničující Viganovu zprávu. (Pokračování textu…)
Rok 2016 znamenal v pontifikátu papeže Františka dramatický bod obratu. Můžeme ho nazvat rokem velkého probuzení, neboť stále více katolických věřících i prelátů, včetně kardinálů, dochází k děsivému poznání, že se současným papežem tu máme velký problém.
V počátečních letech jeho pontifikátu se většina lidí, včetně LifeSite, snažila u Františka v případě pochybností předpokládat to lepší. Opakovaně říkali sobě i druhým, že médiím se nedá věřit; že jeho slova byla vytržena z kontextu nebo špatně přeložena; že zkrátka není dobrý v poskytování rozhovorů; že si ne vždy uvědomuje následky svých slov; že se snaží klást důraz na pastoraci, a proto některé věci občas přehání; a že nepřipravená interview nejsou oficiálními vyjádřeními učitelského úřadu Církve.
Mnohé z těchto nadějí se upínaly k výsledku obou kontroverzních synod o rodině. Doufali jsme, že poté, co papež mnoha biskupům umožnil se svobodně vyjádřit, dokonce i když to odporovalo slovům samotného Krista, v závěrečném dokumentu konečně všechno uvede na pravou míru. Domnívali jsme se, že nakonec to dopadne jako u Pavla VI., který po dvou letech úvah, přestože ho četní blízcí poradci naléhavě vyzývali, aby nauku Církve odmítající antikoncepci změnil, nicméně vydal encykliku Humanae vitae a potvrdil trvalé, autentické katolické učení. (Pokračování textu…)
Hodně katolíků je nešťastných z toho, že „dubia“ podepsali jen čtyři kardinálové, z toho tři v důchodu a jeden de facto degradovaný, a vzápětí je podpořila jen malá hrstka biskupů, převážně z Polska. Možná i oni se cítí ve svém boji trochu sami, alespoň tady na zemi. My zatím okolo sebe vidíme nepravost a pastýře, kteří toho pojmenování vůbec nezasluhují. To v kombinaci se skutečností, že se tento už dříve existující, ale přece jen alespoň oficiálně „vedlejší“ proud, stal během pontifikátu papeže Františka mainstreamem, v mnoha katolících vyvolává pocity úzkosti.
Ať je nám oporou seznam pěti set britských kněží, kteří pevný postoj vyjádřený v dubiích stvrdili podpisy už před řádnou synodou o rodině, které předcházela skandální „relatio“. Žádali tehdy otevřeným dopisem papeže, aby potvrdil nauku církve a deklarovali „neochvějnou oddanost tradičnímu učení o manželství a pravém smyslu lidské sexuality, založenému na Božím slově a předávanému učitelským úřadem Církve po dvě tisíciletí“. Nezřídka za svůj pevný postoj byli pronásledováni biskupy a řeholními představenými, zastrašování předcházelo už podepisování dopisu. (Pokračování textu…)
Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Petr a jeho nástupci
V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.
Papežská bdělost
Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.
Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu. (Pokračování textu…)
Největší hrozbou pro učitelský úřad papeže je dnes papež sám.
Specialitou papeže Františka jsou zneklidňující výroky – jak se zdá, nejčastěji při rozhovorech s novináři v letadle. Povinností římského pontifika však je uklidňovat: něco, co papež František evidentně odmítá dělat. Nejnovější neformální prohlášení – zabývající se naléhavou otázkou, leč neposkytující autoritativní odpověď – mě nutí se ptát, zda Svatý otec svůj vlastní učitelský úřad nerozvrací úmyslně.
Robert Royal v článku na portálu The Catholic Thing [1] přesvědčivě vysvětlil, proč poslední překvapení z Vatikánu považuje za „bizarní krok papeže“ (slovenský překlad ZDE). Katolický svět už více než dva roky diskutuje o tzv. „Kasperově návrhu“, aby znovusezdaní rozvedení katolíci mohli být připuštěni ke svatému přijímání, a až do minulého týdne na tuto otázku nebyla žádná jasná, definitivní odpověď papeže. Ta se teď konečně objevila: nikoli v oficiálním dokumentu nebo veřejném prohlášení, ale v soukromém dopise, který unikl do médií a jehož pravost byla později potvrzena. (Pokračování textu…)
ŘÍM 8. dubna 2016 (LifeSiteNews) – Nejkontroverznější moment nové apoštolské exhortace papeže
František I.
Františka Amoris laetitia (Radost z lásky) se možná omezuje na pouhou poznámku pod čarou, ale to, co z ní vyplývá, je jasné: papež otevírá dveře návrhu kardinála Waltera Kaspera, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci mohli být za určitých okolností připuštěni ke svátostem včetně Eucharistie.
Zdá se, že papež tím zaujal pozici, která odporuje postoji jeho předchůdců, zejména papeže Jana Pavla II., který myšlenku připuštění rozvedených a znousezdaných katolíků ke sv. přijímání rozhodně odmítl ve své apoštolské exhortaci Familiaris consortio. Také papež Benedikt XVI. se tímto sporem zabýval v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry [1], a definitivně se vyslovil proti liberalizaci církevní praxe.
Papež František se přímo otázkou, která v uplynulých dvou letech vyvolávala diskuse v celé už od chvíle, kdy kardinál Kasper na osobní pozvání papeže Františka nastínil svůj kontroverzní návrh v klíčovém projevu před konzistoří kardinálů ve Vatikánu, zabývá až v 8. kapitole historicky nejdelší apoštolské exhortace. (Pokračování textu…)
Když německý kardinál Walter Kasper během mimořádného zasedání synody o rodině poskytl novináři Edwardu Pentinovi rozhovor, kde se nelichotivě vyjádřil o afrických účastnících synody, byl to skandál. Ačkoliv se Kasper za své poznámky omluvil, ne za dlouho vyšel na webu německé biskupské konference článek Björna Odendahla, který se o Afričanech vyjadřuje ještě drsnějším způsobem a jednoho přímo jmenuje: kardinála Roberta Saraha. Ne neprávem. Nikdo nezasazuje církevním liberálům tolik ran jako kanonýr z Guineje.
Pracovitý puntičkář se po dlouhá léta ukrýval v kurii, kde si jej roku 2010 všiml papež Benedikt XVI. Sarahův čas však přišel až s pontifikátem jeho nástupce, kdy se projevil jako neohrožený obránce čistoty víry. Od té doby je Saraha všude plno. Postavil se do čela afrických biskupů, odkud vytlačil na synodách nevýrazného Petera Turksona, byl nejhlasitější opozicí kardinála Kaspera, psal knihy, řečnil a nakonec k nelibosti liberálů ovládl i svou frankofonní pracovní skupinu. Těžkotonážní evropští biskupové mu nestíhali.
Sarah je představitelem africké církve, mladé a konzervativní, která tak na první pohled stojí v protikladu snad ke všemu, čemu čelí církev v západním světě. To je v jistém smyslu velmi revoluční. Zatímco papež František má, zdá se, nejblíže k názorům německých či belgických biskupů, kardinál Sarah je opravdu mužem z konce světa. Z černého kontinentu, jehož vliv na celosvětovou církev roste. A přestože reflektuje stejná témata jako papež, přistupuje k nim na první pohled odlišně. A jedno na něm milují příznivci a nenávidí odpůrci: je průzračný a nekompromisní. (Pokračování textu…)
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky.
Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer. První dva díly naleznete ZDE a ZDE.
Otázka: Mohl byste něco říci věrným kněžím, které zbavuje odvahy současná atmosféra věroučného zmatku a rozvratu v Církvi? A co laici? Jestliže jsou věrní laici ve farnostech (nebo diecézích), kde dochází k praktikám odchylujícím se od autentické nauky Církve, jaká je správná reakce? Na koho se mají laici obrátit, jestliže učitelský úřad Církve přijímá za své pastorační praktiky, které protiřečí jejímu nezměnitelnému učení?
Odpověď: To slýchám od mnoha dobrých kněží. Dokonce i biskupové se mnou mluví o tom, jak je obtížné vypořádat se se zmatkem, když předkládají nauku Církve. Prý nedrží krok se současnou církevní praxí nebo jsou dokonce proti papeži. Jeden arcibiskup mi řekl: „Jak to, že o nás, kteří učíme jen to, co Církev učila vždycky, najednou média a jiní říkají, že jsme nepřátelé papeže?“ Odpovídám: „Víme, co Církev učí. Je to uloženo v Katechismu Katolické církve, a pokud jde o manželství a rodinu, v dokumentech Magisteria. Přečtěte si Familiaris consortio, přečtěte si Casti connubii, přečtěte si Humanae vitae! Víme, co Církev učí, a toho se držíme.“
Nesmíme se dát zbavit odvahy. Situace všeobjímajícího zmatku je skličující. Chápu to a vím o tom. Je to těžké, protože věřící si přečtou noviny a různé zprávy a říkají kněžím: „Vy nejdete s dobou,“ nebo „vy nenásledujete papeže Františka.“ Papež nemůže učit nic jiného než to, co Církev učila a praktikovala vždycky, ani nás k ničemu takovému nemůže vybízet.
I pro mě je skličující pozorovat takový zmatek. Člověka to může dezorientovat a může vzniknout pokušení prostě mlčet a dovolit, aby to tak šlo dál, s tím, že to je Boží vůle. Tak to ale nemůže být. Přemýšlel jsem o tom a řekl si: „Ne, my kněží a biskupové jsme skutečnými učiteli víry. Církev nám svěřila poklad víry a toho se musíme držet. Nezradíme ho a neopustíme ho tím, že budeme následovat populární trendy všeho druhu.“
V apoštolském listu papeže Jana Pavla II. Novo millennio ineunte je překrásná pasáž, kde se říká, že lidé pořád hledají nějaké zaklínadlo nebo nějaký nový program pro pastorační praxi Církve. Jan Pavel II. však odpovídá: „Ne, program je stejný jako vždycky. Je to Ježíš Kristus v živé tradici“ (srv. č. 29). Pokud jde o laiky, všude, kam přijdu, velmi povzbuzuji laická hnutí, organizace a sdružení, aby pořádaly „dny víry“, na nichž by dobří, solidní řečníci prezentovali pravdy víry, a ještě více s tím související dny modlitby. Laici musejí o těchto věcech psát. Když zůstáváme zticha, vyvolává to dojem, že i my se účastníme všech těchto zmatků a omylů. To je, jak víme, dílo ďáblovo – to je mistr zmatku a omylu. (Pokračování textu…)
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
+ + +
Otázka: Od synody o rodině uplynulo několik týdnů. Předpokládám, že jste již měl čas pečlivě prostudovat závěrečnou zprávu. Jaké jsou podle vašeho názoru hlavní plody synody a jak je Církev může nejlépe využít?
Odpověď: Závěrečná zpráva je složitý dokument, sepsaný způsobem, kdy není vždy snadné pochopit přesný smysl toho, co se tam tvrdí. Například tři odstavce (č. 84-86) naznačují, že poslední zasedání synody nalezlo cestu, jak by lidé žijící v neregulérních svazcích mohli i přesto přijímat svátosti.
Nedostatečnou jasností dokumentu jsem se zabýval ve stručném komentáři k těmto odstavcům, který jsem napsal, abych objasnil, co Církev ve skutečnosti učí. [1] Po skončení synody P. Antonio Spadaro, jezuita, který byl jedním ze synodních otců a členem komise, která koncipovala závěrečnou zprávu, uveřejnil článek, v němž jako ústřední bod synody uvádí něco, čeho synoda nemohla dosáhnout, totiž otevření cesty ke svatému přijímání a svátosti pokání pro rozvedené a civilně znovusezdané. [2] Ve svědomí jsem cítil, že musím zveřejnit vysvětlení k tomu, co napsal.
V závěrečné zprávě je mnoho dobrých věcí, ale je tam i mnoho jiných, o nichž mám v úmyslu psát, abych objasnil učení Církve. Například si nemyslím, že výrok o odpovědnosti rodičů za výchovu je formulován adekvátně. Mohl by vyvolávat dojem, že rodiče nejsou první, kdo odpovídá za výchovu jejich dětí. (Pokračování textu…)
Kritika farizeů je mottem, které se často opakuje ve slovech papeže Františka. V mnoha vystoupeních mezi lety 2013 a 2015 mluvil o „nemoci farizeů“ (7. listopadu 2013), o „těch, kteří napadají Krista ze nerespektování sabatu“ (1. dubna 2014), o „pokušeni soběstačnosti a klerikalismu, omezení víry na normy a instituce, jak to dělali znalci Písma a farizeové v době Ježíšově“ (19. září 2014). 30. srpna 2015 při modlitbě Anděl Páně papež řekl, že tak, jak tomu bylo v případě farizeů, „tak i pro nás je něčím nebezpečným považovat se za lepší než jiní jen proto, že zachováváme zásady a zvyklosti, zejména když nemilujeme své bližní, máme tvrdé srdce, jsme arogantní a pyšní.“ 8. listopadu 2015 papež postavil do protikladu chování znalců Písma a farizeů, spočívající na vylučování se, k chování Ježíše, které spočívá na „inkluzi“ (začleňování).
Přirovnání k farizeům je zřejmé i v případě papežovy promluvy ze 24. října na závěr 14. zasedání letošní řádné biskupské synody o rodině. Komu patří ta „uzavřená srdce, která se často skrývají za naukou Církve nebo za dobrými úmysly, aby zasedla na stolci Mojžíšově a soudila, někdy s pocitem nadřazenosti a s povrchností, těžké případy a zraněné rodiny,“ ne-li „farizeům, kteří si z náboženství dělají (nikdy nekončící) řetěz přikázání“ (26.června 2014)? Je vidět, že k farizeům podle Františka náleží každý, kdo nekompromisně brání Boží přikázání, předpisy a absolutní, jednoznačně závazné normy Církve. (Pokračování textu…)
Jako obvykle jde o snůšku nesmyslů a demagogií, která by mi normálně nestála za komentář. Nicméně vzhledem k tomu, že článek obsahuje některé velmi populární nesmysly a ne všichni katolíci jsou tak vzdělaní, aby si s nimi mohli z fleku poradit, několik poznámek si neodpustím…
1. Církev rozhřeší vraždu i „druhé manželství“
Prvním populárním nesmyslem, či spíše velmi hrubou demagogií, je tvrzení obsažené už v nadpisu, které tvrdí, že Církev rozhřeší vraždu, ale nikoliv tzv. druhé manželství. Samozřejmě to není pravda.
Nejdříve si musíme uvědomit jednu věc: manželství je prostě – z Kristova výslovného ustanovení – nerozlučné a zaniká pouze smrtí, což znamená, že není možné se „znovu oženit“, pokud první manžel(ka) žije. S tím nikdo nic udělat nemůže, dokonce ani papež nebo koncil. Z tohoto důvodu je takové „druhé manželství“ před Církví a před Bohem vždy neplatné, je vždy hříšným svazkem – konkubinátem a manželský život v něm je vždy cizoložstvím a parodií na skutečné manželství. Žádný civilní „sňatek“ na tom nic nezmění. (Pokračování textu…)
Německá biskupská konference zveřejnila statistiku o svých věřících za rok 2014. Údaj o výstupech je šokující, protože ve srovnání s rokem 2013 vzrostl počet odpadlíků o celých 20% a činí 217 716.
Je to velmi zajímavé, neboť jeden (progresivista) by řekl, že německá církev, se svými nejliberálnějšími biskupy na světě, kde věřící mohou všechno a nemusí nic (kromě placení církevních daní, jediné oblasti, v níž jsou němečtí biskupové nekompromisní), bude vzkvétat a všichni se do ní budou hnát. A přitom, čím více se liberalizuje, tím rychleji ztrácí věřící.
Jistě není od věci také uvést, že ještě mnohem liberálnější protestantské církve (v Německu běžně žehnající homosexuálním svazkům či schvalující potraty) opustilo v minulém roce dokonce 410 000 věřících, tedy asi stejný počet jako v roce 2013. (Pokračování textu…)
Pastorační pozornost věnovaná osobám homosexuálně zaměřeným
V bodě 55 se vyskytuje v sekulárním světě používaný výraz „homosexuálně orientované osoby“, který je vadný, předstírá hodnotovou neutralitu a nezměnitelnost takové „orientace“[i]. Je třeba tu hovořit o homosexuálních sklonech některých lidí.
Je vhodné, že v tomto bodě je odkaz na dokument „Úvahy o plánech na legální uznání svazků mezi homosexuálními osobami“[ii] vydaný Kongregací pro nauku víry. Bylo by však zapotřebí zdůraznit, že „respekt a ohleduplnost“ se týká těch, kdo bojují s pokušeními vůči hříchu proti přirozenosti, ne tedy všeobecně vůči sodomitům, a že existuje také spravedlivá diskriminace (tj. rozlišování) osob s takovými sklony.
V bodě 56 by bylo zapotřebí připomenout povinnost biskupů, kněží i laiků klást odpor vůči zákonům, které zavádějí svazky homosexuálů, ať již takové zákony byly schváleny nebo se teprve připravují, a klást odpor schvalování a deklarování těchto svazků ze strany mezinárodních organisací jakoby to bylo „lidské právo“. Vůči osobám, které schvalují takové svazky nebo jen příležitostný homosexuální pohlavní styk, je třeba aplikovat potřebné tresty dle CIC (can. 1364 a 1369), neboť se jedná o odpad od víry nebo její zapírání. Bylo by rovněž vhodné zopakovat učení církve, že sodomie je těžký hřích do nebe volající. (Pokračování textu…)
Hlásat evangelium rodiny v dnešních různých podmínkách
V bodě 29 se uveden odkaz na Jan 3,16-17. Ten je však selektivní. Evangelium totiž pak v dalších verších pokračuje „kdo nevěří, je již odsouzen“ a „lidé si zamilovali více tmu než světlo“.
V bodě 30 se správně zdůrazňuje svědectví, tj. dobrý příklad, manželů a rodin a varuje se před „mořem slov“. Opomíjí se však hlásání jednoznačné nauky církve nemnoha, ale jasnými slovy.
V bodě 32 se správně upozorňuje na důsledky „krize víry“ a konstatuje se, že „při silné víře nemají některá vnucovaná kulturní hlediska oslabující rodinu a manželství žádný dopad“. Bylo by tu vhodné vysloveně odsoudit bludy (eufemisticky nazývané „kulturními hledisky“), které jsou proti křesťanskému manželství a správnému užívání lidské sexuality a někdy vyvěrají z nesprávného pojetí přirozenosti člověka (jako je teorie genderu).
V bodě 33 je řeč o „nejhlubší očekávání lidské osoby“. Tou je však i v přirozené rovině blaženost, jejíž součástí je harmonický rodinný život. Nelze také naznačovat protiklad mezi „normativem“ a „hodnotami“. Hodnoty jsou něčím subjektivním, a proto je lépe se na ně moc neodvolávat[i]. Vždy je třeba ukazovat to, co být má a jak je dobré, a zároveň odrazovat od toho, co tomu odporuje. Je třeba si všimnout, že desatero (Ex kap. 20; Deut kap. 5) má především formu zákazů.
V bodě 34 je zmíněno „slovo Boží“ jako „kritérium pro posouzení“. Bylo by vhodné doplnit, že ne vše, co je závazné pro lidský život, se v něm nachází. Dalšími zdroji jsou apoštolská tradice, závazné učení církve a přirozený zákon (např. o nepřípustnosti umělého oplodnění v Písmu nic nenajdeme).
V bodě 35 se píše o „pozitivnějším přístupu k bohatství různých náboženských zkušeností“. Jistě že v nekřesťanských náboženstvích se nenacházejí jen omyly; přílišné zdůrazňování pravd v nich obsažených může však vést k synkretismu. Lépe by se bylo se tu odvolávat na lidský rozum, který správným uvažováním může dospět k základním pravdám o manželství a rodinném životě.
Bod 38 se zabývá vnějšími okolnostmi, které „brání rodinnému životu“. Správně volá po jejich „otevřeném odsouzení“. Snad by bylo vhodné v této souvislosti zde odkázat na sociální učení církve včetně nauky o vztahu státu a církve. Zapomíná se tu také, že s některými lidmi a „strukturami společnosti“ nelze vést smysluplný dialog, protože se staví nepřátelsky nejen k církvi, ale i k tomu, co patří k správnému lidskému životu na přirozené úrovni, a nemají zájem o pravdu. (Pokračování textu…)
Přípravné práce k biskupské synodě o rodině v říjnu r. 2015 pokračují. Papežská rada pro rodinu pozvala na dny 22.-24.1. představitele nejdůležitějších laických prorodinných hnutí do Říma, aby vyslechla jejich názor na 46 otázek nové ankety, které se mají stát podkladem pro „Instrumentum laboris“ synody.
Výsledek ale nedopadl tak, jak si kardinál Baldisseri, generální sekretář synody, představoval. Tento hodnostář, který působil na loňské mimořádné synodě jako prodloužená ruka papeže Františka, se nakonec neudržel a vyvolal u zástupců laických hnutí svými výroky pobouření.
Laická hnutí: Ano k láskyplnému přijetí, ale ne k přijímání bez stavu milosti
Všechno probíhalo zcela diskrétně. Generální sekretář synody kardinál Lorenzo Baldisseri, dosazený papežem Františkem, nenechal nic zveřejnit. To souvisí s tím, že výsledek neodpovídal očekávání generálního sekretariátu synody. Španělský kněz Santiago Martin, zakladatel „Františkánů Panny Marie“, shrnul stanoviska laických sdružení do krátkého výroku: „Katoličí laikové: Sleva? Ne, děkuji.“(Pokračování textu…)
Tato část se snaží podat sociologické postřehy týkající se některých otázek souvisejících s rodinou. Chybí v ní však kvantitativní údaje o tom, v jaké míře se některé jevy vyskytují, což je zásadní vada jakéhokoliv sociologického zkoumání. Zaměřuje se především na vnější faktory, které nepříznivě ovlivňují rodinu, a ohledně potřebných vnitřních disposic zmiňuje jako negativní blíže dále nespecifikovanou „krizi víry“. Chybí tu údaje o tom, jak mnoho katolíků nevěří v některá učení církve, jako jsou nerozlučitelnost manželství, těžká hříšnost potratů, antikoncepce, umělého oplodnění a sodomie atd., a údaje o rozdílech v tomto mezi různými oblastmi světa.
Společensko-kulturní kontext
V bodě 5 se vyskytuje několik výrazů, jejichž význam není příliš jasný. Jedná se o „komplexnost“ rodiny, „větší svobodu výrazu“[i]. Rovněž není zmíněno, v čem spočívá „antropologicko-kulturní změna“ vyžadující „diversifikovaný přístup“. Kromě toho řeč o antropologické změně naznačuje bludné tvrzení, že by se mohla měnit i sama lidská přirozenost.
V tomto bodě je též vzpomenuta „krize víry“, která často přispívá ke krizím rodiny. To je správná poznámka; ne tedy „nové letnice“ po Druhém vatikánském koncilu. Ohledně „krize víry“ není jasné, zda se jedná obecně o nepřijímání existence Boha, božství Ježíše Krista a dalších známých pravd víry nebo o nepřijetí učení církve vztahující se nějak k manželství či lidské sexualitě (jako je nerozlučitelnost manželství; hříšnost smilstva, antikoncepce, umělého oplodnění, potratů, sodomie). Myslím, že v soužití manželů a rodiny se negativně projevuje obojí, přičemž to druhé se stává snadno zdrojem konfliktů mezi manžely. (Pokračování textu…)
Nedávný atentát muslimských teroristů na redakci Charlie Hebdo v Paříži právem znepokojil i mnohé zbožné českomoravské věřící. Vyhlašují se modlitební iniciativy za ochranu naší země – resp. celé Evropy – před muslimským terorismem. Já ale některé z vás budu nejspíš šokovat svým vyjádřením, že se k těmto aktivitám nepřipojuji a na tento úmysl se modlit odmítám.
Proč? Poněvadž tato modlitba je v rozporu s Boží vůlí. Čtěme Písmo sv. a dozvíme se snadno a rychle důvod. O co se vlastně máme modlit podle těchto iniciativ, zajisté subjektivně zbožných a dobře míněných? O to, aby Bůh zachoval tuto Evropu s jejími liberálně socialistickými pořádky!!! Evropu, v níž je těžký hřích zákonem povýšen na „lidské právo“ (potrat, homosexualita, promiskuita) a obrana ctnosti klasifikována jako „extrémismus“, někdy dokonce jako trestný čin.
Státníci téměř celé Evropy se sjeli do Pařiže, aby tam – zavěšeni do sebe – demonstrovali při smutečním pochodu svou vůli hlásit se k tomu hnoji, prezentovanému časopisem Charlie Hebdo, a glorifikovali jeho redaktory jako světce a hrdiny, ačkoliv jejich rouhačské karikatury Nejsvětější Trojice, Svaté rodiny, Církve a papeže nelze nazvat ani žumpou, to by bylo urážkou tohoto jinak užitečného zařízení. (Pokračování textu…)
V dalším textu se budu zabývat závěrečným dokumentem mimořádné synody o rodině, která se konala ve dnech 5. – 19. října 2014. Nejedná se o dokument církevního magisteria, ale o pracovní dokument biskupské synody, který má sloužit jako podklad k další diskusi (včetně odpovědí na další rozeslaný dotazník). Na tuto mimořádnou synodu má pak navázat řádná synoda v roce 2015. Dokument postrádá tedy jakoukoliv věroučnou závaznost, a tudíž je možné mu ve všem odporovat s čestnými úmysly. Přesto je tento dokument důležitý, neboť ukazuje směřování církve, které se přes odpor některých konservativních biskupů moc nezměnilo. Přesně vzato nejedná se o dokument týkající se jen rodiny a manželství, neboť se zabývá také sexuálním soužitím mimo manželství, dokonce homosexuálním, což rozhodně nelze označit za rodinu.
Všech 62 bodů dokumentu získalo nadpoloviční většinu při hlasování o nich, pouze body 52, 53 a 55 nedosáhly dvoutřetinové většiny potřebné k jejich schválení synodou, ale přesto byly z rozhodnutí papeže Františka ponechány v závěrečném dokumentu. V dalším budu citovat z českého překladu „Relatio Synodi 3. mimořádné synody biskupů: Pastorační výzvy pro rodinu v podmínkách evangelizace“[i]. (Pokračování textu…)
Už od 18. a 19. století osvícenci, liberálové a socialisté bojovali za legalizaci rozvodů. Když toho dosáhli, volali po maximálním uvolnění rozvodových pravidel, což nabylo svých hrůzostrašných forem v sovětském Rusku hned po revoluci, kdy stačilo jen vyplnit „bumážku“ se žádostí o rozvod a jakékoliv soudní řízení se stalo zbytečným. Dalším výchozím bodem byla tzv. „sexuální revoluce“ v západním světě r. 1968, kdy především mládež žádala totální uvolnění sexuálních vztahů kohokoliv s kýmkoliv. Tím započal, podporován všudypřítomnou pornografií v médiích, frontální útok na monogamní rodinu, tvořenou jedním biologickým otcem, jednou biologickou matkou a dětmi, jenž trvá dodnes a získává stále větší úspěchy. Již nejde jen o legalizaci úplné sexuální promiskuity (toho bylo už dosaženo), ale o prosazení homosexuálních svazků na stejné úrovni s řádným monogamním manželstvím. Toto nazýváme „genderismem“, neboli „genderovou ideologií“, jak skvěle analyzuje ve své knize „Globální sexuální revoluce“ Gabriele Kuby.
Katolická církev tomu od prvopočátku čelila a je zbytečné uvádět tady velké množství dokumentů jejího magistera. Nicméně v důsledku známého rozkladu věrouky a mravouky po II. vatikánském koncilu zhoubný jed genderu pronikal postupně i do jejího nitra, jak markantně ukazuje průběh současné mimořádné synody o rodině. To bohužel podporuje sám papež František, který se v tomto diametrálně liší od svých předchůdců Benedikta XVI. a Jana Pavla II. (srvn. např. dokumenty JP II. Familiaris Consortio, Veritatis Splendor a Evangelium Vitae). Jeho ostentativní podpora kontroverzního německého kardinála Waltra Kaspera, hlavního prosazovatele změn v praxi podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným a přístupu k homosexuálním a lesbickým párům, nenechává nikoho na pochybách, na čí straně papež stojí. Hned 4. den po volbě papežem Kasperovi poděkoval za jeho „hlubokou“ teologii, ačkoliv musel velmi dobře vědět, že Kasper patří k duchovním dědicům Rahnera a Schillebeeckxe a ve smyslu jejich teologie odmítá uznat, že zmrtvýchvstání Krista je historickou událostí, přiznával mu pravdivost pouze v oblasti víry a náboženské mystiky. V 90. letech byl biskupem v německém Stuttgartu a podepsal spolu s mohučským biskupem Karlem Lehmannem a freiburským arcibiskupem Oscarem Seierem prohlášení, že ke sv. přijímání mohou přistoupit „alle wiederverheiratete, die sind in seinem Gewissen ueberzeugt, dass ihre erste Ehe ist Nichtigkeit“, přeloženo do češtiny: „…všichni znovusezdaní, kteří jsou ve svém svědomí přesvědčeni, že jejich první manželství je nulitní.“ Kongregace pro nauku víry v čele s kardinálem Josephem Ratzingerem toto kategoricky odsoudila, přesto však v rozporu s veškerou logikou Kasper postupoval po žebříčku církevních hodností a stal se jedním z nejvýznamnějších kuriálních kardinálů. Papež František na konsistoři kardinálů v předvečer říjnové synody vřele poděkoval Kasperovi za jeho referát, v němž naznačil otevření možnosti pro přístup sezdaných po rozvodu ke svátostem, a řekl, že jeho teologie „by měla být studována na kolenou“. (Pokračování textu…)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
