Tag Archives: synoda o rodině
Schválení Františkovy agendy synodou bylo dobře zajištěno
Pamatujete se, jak v letech 2014 a 2015 rozčilení biskupové protestovali, že zaměstnanci Vatikánu manipulují biskupskou synodu? Když se letos sešla synoda k diskusi o mladých lidech a povolání, tón stížností byl jiný. Zúčastnění biskupové už nemohli tvrdit, že je manévrování personálu překvapuje. Manipulace byla až příliš zjevná.
Po skončení synody George Weigel [na stránkách Catholic Herald] komplexně shrnul, jak setkání probíhalo. Uvádí, že napětí mezi personálem synody a biskupy, kteří se jí účastnili, bylo evidentní. K tvrdému přístupu generálního sekretáře synody Weigel poznamenává: „Myslí-li to papež František s lepším fungováním biskupské synody vážně, měl by Lorenzovi Baldisserimu poděkovat za jeho službu a poohlédnout se po novém generálním sekretáři – hned teď.“
Tento scénář je nicméně nepravděpodobný, protože Františkem jmenovaný kardinál Baldisseri je jedním z nejskalnějších papežových přívrženců. Jeho taktika při říjnovém zasedání byla vykalkulována tak, aby podpořila dva papežovy hlavní cíle, totiž zvýšení učitelské autority synody a zajištění toho, aby poselství biskupů odpovídalo papežovým preferencím.
Vidíte, v čem je problém? Není snadné vysvětlit biskupům, že mají učit autoritativně, a vzápětí jim říkat, co mají učit. Má-li synoda jen oštemplovat papežskou politiku, pak sama o sobě příliš velkou autoritu nemá.
Papežova strategie: Jak zmanipulovat výsledky synody o mládeži
Kromě delegátů volených biskupskými konferencemi se nadcházející synody o mládeži zúčastní 39 delegátů jmenovaných přímo papežem Františkem. Na seznamu je několik jeho blízkých spojenců v řadách hierarchie: předseda německé biskupské konference kardinál Marx z Mnichova; kardinál Cupich, který se vyjádřil, že Církev má na práci důležitější věci než řešení krize související se zneužíváním; kardinál Tobin, jenž popírá, že by cokoli věděl o McCarrickovi, přestože jsou důkazy o stovkách kněží, kteří o tom „věděli všecko“; P. Antonio Spadaro, šéfredaktor La Civiltà Cattolica proslulý tweetem, že v teologii (té moderní?) 2+2=5; a arcibiskup Vincenzo Paglia, předseda dekonstruované Papežské akademie pro život a velký kancléř vybrakovaného Institutu Jana Pavla II. v Římě.
Všechny tyto postavy byly středem zájmu pro svou nepravověrnost a všechny zuřivě kritizovaly katolíky, kteří se stavějí proti papežově progresivní agendě.
V určitém směru tento vývoj delegátů nepřekvapuje. V jiném ohledu je však alarmující. U mnohých z těchto mužů je prokázáno, že jsou nestydatými lháři (použijeme-li Viganových slov), neboť popřeli, že věděli o predátorství nyní již bývalého kardinála McCarricka, nebo popírali, že krize související se zneužíváním je primárně důsledkem aktivní homosexuality mezi kněžími. Stejně jako nedávná fotografie ze soukromé papežské schůzky týkající se zneužívání, na níž se všichni usmívají a vypadají uvolněně, stejně jako nyní již rozsáhlá série papežských promluv, v nichž papež sám sebe přirovnává ke Kristu mlčícímu při svém utrpení a své kritiky označuje za žalobníky podobné satanovi, je i tento vývoj dalším hřebíčkem do rakve jakýchkoli rozumných očekávání, že by papež nebo někdo z jeho předních spolupracovníků mohli vzít vážně jak skandál kolem zneužívání, tak zničující Viganovu zprávu.
2016: Rok, kdy se papež František konečně odhalil
Rok 2016 znamenal v pontifikátu papeže Františka dramatický bod obratu. Můžeme ho nazvat rokem velkého probuzení, neboť stále více katolických věřících i prelátů, včetně kardinálů, dochází k děsivému poznání, že se současným papežem tu máme velký problém.
V počátečních letech jeho pontifikátu se většina lidí, včetně LifeSite, snažila u Františka v případě pochybností předpokládat to lepší. Opakovaně říkali sobě i druhým, že médiím se nedá věřit; že jeho slova byla vytržena z kontextu nebo špatně přeložena; že zkrátka není dobrý v poskytování rozhovorů; že si ne vždy uvědomuje následky svých slov; že se snaží klást důraz na pastoraci, a proto některé věci občas přehání; a že nepřipravená interview nejsou oficiálními vyjádřeními učitelského úřadu Církve.
Mnohé z těchto nadějí se upínaly k výsledku obou kontroverzních synod o rodině. Doufali jsme, že poté, co papež mnoha biskupům umožnil se svobodně vyjádřit, dokonce i když to odporovalo slovům samotného Krista, v závěrečném dokumentu konečně všechno uvede na pravou míru. Domnívali jsme se, že nakonec to dopadne jako u Pavla VI., který po dvou letech úvah, přestože ho četní blízcí poradci naléhavě vyzývali, aby nauku Církve odmítající antikoncepci změnil, nicméně vydal encykliku Humanae vitae a potvrdil trvalé, autentické katolické učení.
Pět set britských kněží
Hodně katolíků je nešťastných z toho, že „dubia“ podepsali jen čtyři kardinálové, z toho tři v důchodu a jeden de facto degradovaný, a vzápětí je podpořila jen malá hrstka biskupů, převážně z Polska. Možná i oni se cítí ve svém boji trochu sami, alespoň tady na zemi. My zatím okolo sebe vidíme nepravost a pastýře, kteří toho pojmenování vůbec nezasluhují. To v kombinaci se skutečností, že se tento už dříve existující, ale přece jen alespoň oficiálně „vedlejší“ proud, stal během pontifikátu papeže Františka mainstreamem, v mnoha katolících vyvolává pocity úzkosti.
Ať je nám oporou seznam pěti set britských kněží, kteří pevný postoj vyjádřený v dubiích stvrdili podpisy už před řádnou synodou o rodině, které předcházela skandální „relatio“. Žádali tehdy otevřeným dopisem papeže, aby potvrdil nauku církve a deklarovali „neochvějnou oddanost tradičnímu učení o manželství a pravém smyslu lidské sexuality, založenému na Božím slově a předávanému učitelským úřadem Církve po dvě tisíciletí“. Nezřídka za svůj pevný postoj byli pronásledováni biskupy a řeholními představenými, zastrašování předcházelo už podepisování dopisu.
Papež pro naši dobu (2)
P. Linus Clovis
Tento text, jehož český překlad zde vychází na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Petr a jeho nástupci
V knize Genesis čteme, že „Pán Bůh postavil člověka do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil“. Bůh dal tedy Adamovi dva úkoly: nejprve měl zahradu zvelebit a potom hlídat. Selhání v druhém úkolu poskytlo příležitost hadovi. Kristus svěřil Petrovi viditelné vedení Církve s dvojím úkolem: aby své stádo živil a řídil. To znamená, že jako dobrý pastýř má stádo střežit, chránit a hlásat mu víru a tím ho ochraňovat před omylem a lží. Náš Pán při poslední večeři varoval Petra, že had je stále ve středu a jen čeká na příležitost k útoku. Kristus konkrétně těmito slovy vyjádřil jak to, co si přeje ďábel, tak to, co dopouští Bůh: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.“ Bůh dopustil tuto zkoušku přinejmenším ze dvou důvodů. Za prvé měli apoštolové pochopit, jak slabí jsou sami od sebe, a za druhé, že když padnou, vstanou znovu z Jeho milosti a budou očištěni jako proseté zrno. Po Petrově pádu následovalo upřímné pokání, a tak mu Kristus nejen dal svou milost, ale také potvrdil Petra jako hlavu ostatních apoštolů a celé Církve.
Papežská bdělost
Papežové 19. století sledovali pomalý rozvoj modernismu, jehož hlavní taktikou při šíření smrtících omylů je využívání dvojznačnosti a zmatku. Pius VI. demaskoval modernismus v bule Auctorem fidei [1]: Novotáři, aby nešokovali katolický sluch, se snažili nuance svých ničivých intrik skrývat užíváním zdánlivě nevinných slov, což jim umožnilo vpravit do duší omyl velmi pozvolně. Jakmile se prosadil kompromis s pravdou, mohlo se jim podařit, za pomoci drobných změn nebo přídavků k užívaným slovním obratům, překroutit vyznávání pravdy nezbytné k naší spáse a rafinovanými omyly vést věřící do věčného zatracení. Tento způsob předstírání a lhaní je ničemný bez ohledu na okolnosti, v nichž se používá. Z velmi dobrých důvodů ho nelze nikdy tolerovat na synodě, jejíž hlavní sláva spočívá v tom, že jasně a s vyloučením každého nebezpečí omylu učí pravdu.
Navíc je-li toto všechno hříšné, nelze se na to jen tak dívat a vymlouvat se na to, že tvrzení zjevně šokující na jednom místě se na jiných místech dále rozvíjejí v pravověrných liniích a na ještě dalších místech se uvádějí na pravou míru, jako by se tím dávala možnost tvrzení potvrdit nebo popřít či to ponechat na osobních sklonech jednotlivců – to byla vždycky falešná a opovážlivá metoda, kterou novátoři užívali k zavádění omylů a která umožňuje jak prosazování, tak omlouvání omylu.
Rozvrací papež František úmyslně papežský učitelský úřad?
Phil Lawler
Největší hrozbou pro učitelský úřad papeže je dnes papež sám.
Specialitou papeže Františka jsou zneklidňující výroky – jak se zdá, nejčastěji při rozhovorech s novináři v letadle. Povinností římského pontifika však je uklidňovat: něco, co papež František evidentně odmítá dělat. Nejnovější neformální prohlášení – zabývající se naléhavou otázkou, leč neposkytující autoritativní odpověď – mě nutí se ptát, zda Svatý otec svůj vlastní učitelský úřad nerozvrací úmyslně.
Robert Royal v článku na portálu The Catholic Thing [1] přesvědčivě vysvětlil, proč poslední překvapení z Vatikánu považuje za „bizarní krok papeže“ (slovenský překlad ZDE). Katolický svět už více než dva roky diskutuje o tzv. „Kasperově návrhu“, aby znovusezdaní rozvedení katolíci mohli být připuštěni ke svatému přijímání, a až do minulého týdne na tuto otázku nebyla žádná jasná, definitivní odpověď papeže. Ta se teď konečně objevila: nikoli v oficiálním dokumentu nebo veřejném prohlášení, ale v soukromém dopise, který unikl do médií a jehož pravost byla později potvrzena.
Papež František ve významné exhortaci otevírá dveře ke sv. přijímání pro „znovusezdané“
ŘÍM 8. dubna 2016 (LifeSiteNews) – Nejkontroverznější moment nové apoštolské exhortace papeže
.jpg)
František I.
Františka Amoris laetitia (Radost z lásky) se možná omezuje na pouhou poznámku pod čarou, ale to, co z ní vyplývá, je jasné: papež otevírá dveře návrhu kardinála Waltera Kaspera, aby rozvedení a znovusezdaní katolíci mohli být za určitých okolností připuštěni ke svátostem včetně Eucharistie.
Zdá se, že papež tím zaujal pozici, která odporuje postoji jeho předchůdců, zejména papeže Jana Pavla II., který myšlenku připuštění rozvedených a znousezdaných katolíků ke sv. přijímání rozhodně odmítl ve své apoštolské exhortaci Familiaris consortio. Také papež Benedikt XVI. se tímto sporem zabýval v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry [1], a definitivně se vyslovil proti liberalizaci církevní praxe.
Papež František se přímo otázkou, která v uplynulých dvou letech vyvolávala diskuse v celé už od chvíle, kdy kardinál Kasper na osobní pozvání papeže Františka nastínil svůj kontroverzní návrh v klíčovém projevu před konzistoří kardinálů ve Vatikánu, zabývá až v 8. kapitole historicky nejdelší apoštolské exhortace.
Robert Sarah – nekompromisní bojovník z Afriky
.JPG)
Kardinál Sarah
Když německý kardinál Walter Kasper během mimořádného zasedání synody o rodině poskytl novináři Edwardu Pentinovi rozhovor, kde se nelichotivě vyjádřil o afrických účastnících synody, byl to skandál. Ačkoliv se Kasper za své poznámky omluvil, ne za dlouho vyšel na webu německé biskupské konference článek Björna Odendahla, který se o Afričanech vyjadřuje ještě drsnějším způsobem a jednoho přímo jmenuje: kardinála Roberta Saraha. Ne neprávem. Nikdo nezasazuje církevním liberálům tolik ran jako kanonýr z Guineje.
Pracovitý puntičkář se po dlouhá léta ukrýval v kurii, kde si jej roku 2010 všiml papež Benedikt XVI. Sarahův čas však přišel až s pontifikátem jeho nástupce, kdy se projevil jako neohrožený obránce čistoty víry. Od té doby je Saraha všude plno. Postavil se do čela afrických biskupů, odkud vytlačil na synodách nevýrazného Petera Turksona, byl nejhlasitější opozicí kardinála Kaspera, psal knihy, řečnil a nakonec k nelibosti liberálů ovládl i svou frankofonní pracovní skupinu. Těžkotonážní evropští biskupové mu nestíhali.
Sarah je představitelem africké církve, mladé a konzervativní, která tak na první pohled stojí v protikladu snad ke všemu, čemu čelí církev v západním světě. To je v jistém smyslu velmi revoluční. Zatímco papež František má, zdá se, nejblíže k názorům německých či belgických biskupů, kardinál Sarah je opravdu mužem z konce světa. Z černého kontinentu, jehož vliv na celosvětovou církev roste. A přestože reflektuje stejná témata jako papež, přistupuje k nim na první pohled odlišně. A jedno na něm milují příznivci a nenávidí odpůrci: je průzračný a nekompromisní.
S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (3)
Kardinál Burke
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky.
Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer. První dva díly naleznete ZDE a ZDE.
Otázka: Mohl byste něco říci věrným kněžím, které zbavuje odvahy současná atmosféra věroučného zmatku a rozvratu v Církvi? A co laici? Jestliže jsou věrní laici ve farnostech (nebo diecézích), kde dochází k praktikám odchylujícím se od autentické nauky Církve, jaká je správná reakce? Na koho se mají laici obrátit, jestliže učitelský úřad Církve přijímá za své pastorační praktiky, které protiřečí jejímu nezměnitelnému učení?
Odpověď: To slýchám od mnoha dobrých kněží. Dokonce i biskupové se mnou mluví o tom, jak je obtížné vypořádat se se zmatkem, když předkládají nauku Církve. Prý nedrží krok se současnou církevní praxí nebo jsou dokonce proti papeži. Jeden arcibiskup mi řekl: „Jak to, že o nás, kteří učíme jen to, co Církev učila vždycky, najednou média a jiní říkají, že jsme nepřátelé papeže?“ Odpovídám: „Víme, co Církev učí. Je to uloženo v Katechismu Katolické církve, a pokud jde o manželství a rodinu, v dokumentech Magisteria. Přečtěte si Familiaris consortio, přečtěte si Casti connubii, přečtěte si Humanae vitae! Víme, co Církev učí, a toho se držíme.“
Nesmíme se dát zbavit odvahy. Situace všeobjímajícího zmatku je skličující. Chápu to a vím o tom. Je to těžké, protože věřící si přečtou noviny a různé zprávy a říkají kněžím: „Vy nejdete s dobou,“ nebo „vy nenásledujete papeže Františka.“ Papež nemůže učit nic jiného než to, co Církev učila a praktikovala vždycky, ani nás k ničemu takovému nemůže vybízet.
I pro mě je skličující pozorovat takový zmatek. Člověka to může dezorientovat a může vzniknout pokušení prostě mlčet a dovolit, aby to tak šlo dál, s tím, že to je Boží vůle. Tak to ale nemůže být. Přemýšlel jsem o tom a řekl si: „Ne, my kněží a biskupové jsme skutečnými učiteli víry. Církev nám svěřila poklad víry a toho se musíme držet. Nezradíme ho a neopustíme ho tím, že budeme následovat populární trendy všeho druhu.“
V apoštolském listu papeže Jana Pavla II. Novo millennio ineunte je překrásná pasáž, kde se říká, že lidé pořád hledají nějaké zaklínadlo nebo nějaký nový program pro pastorační praxi Církve. Jan Pavel II. však odpovídá: „Ne, program je stejný jako vždycky. Je to Ježíš Kristus v živé tradici“ (srv. č. 29).
Pokud jde o laiky, všude, kam přijdu, velmi povzbuzuji laická hnutí, organizace a sdružení, aby pořádaly „dny víry“, na nichž by dobří, solidní řečníci prezentovali pravdy víry, a ještě více s tím související dny modlitby. Laici musejí o těchto věcech psát. Když zůstáváme zticha, vyvolává to dojem, že i my se účastníme všech těchto zmatků a omylů. To je, jak víme, dílo ďáblovo – to je mistr zmatku a omylu.
S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (1)
Kardinál Burke
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
+ + +
Otázka: Od synody o rodině uplynulo několik týdnů. Předpokládám, že jste již měl čas pečlivě prostudovat závěrečnou zprávu. Jaké jsou podle vašeho názoru hlavní plody synody a jak je Církev může nejlépe využít?
Odpověď: Závěrečná zpráva je složitý dokument, sepsaný způsobem, kdy není vždy snadné pochopit přesný smysl toho, co se tam tvrdí. Například tři odstavce (č. 84-86) naznačují, že poslední zasedání synody nalezlo cestu, jak by lidé žijící v neregulérních svazcích mohli i přesto přijímat svátosti.
Nedostatečnou jasností dokumentu jsem se zabýval ve stručném komentáři k těmto odstavcům, který jsem napsal, abych objasnil, co Církev ve skutečnosti učí. [1] Po skončení synody P. Antonio Spadaro, jezuita, který byl jedním ze synodních otců a členem komise, která koncipovala závěrečnou zprávu, uveřejnil článek, v němž jako ústřední bod synody uvádí něco, čeho synoda nemohla dosáhnout, totiž otevření cesty ke svatému přijímání a svátosti pokání pro rozvedené a civilně znovusezdané. [2] Ve svědomí jsem cítil, že musím zveřejnit vysvětlení k tomu, co napsal.
V závěrečné zprávě je mnoho dobrých věcí, ale je tam i mnoho jiných, o nichž mám v úmyslu psát, abych objasnil učení Církve. Například si nemyslím, že výrok o odpovědnosti rodičů za výchovu je formulován adekvátně. Mohl by vyvolávat dojem, že rodiče nejsou první, kdo odpovídá za výchovu jejich dětí.
