Pohoršení moderního katolického pohřbu

Oslabení modliteb za zemřelé přímo souvisí s novým mešním obřadem

Bylo nebylo, zemřel jistý člověk, v mém životě velmi důležitý. Šel jsem mu na pohřeb. Byl to kanonizační obřad v novus ordo, který provedl kněz a tři ženy v kostýmkách přisluhující v presbytáři. Všichni účastníci byli v černém, kromě kněze, který byl oděn bíle. Tento rozpor byl nevkusný a do očí bijící. Kontrast mezi hlubokým lidským instinktem truchlení, který lze považovat za nevymýtitelnou součást sensus fidelium, a ztřeštěností liturgických reformátorů, kteří bílou barvu pro mše za zemřelé zavedli, mi ještě nikdy nepřipadal tak zřetelný.

Den předtím jsem se však s rodinou zúčastnil tradičního rekviem, které sloužil spřátelený kněz. Rozdíl nebyl jen hluboký, byl šokující. Z jednoho dne na druhý jsme se emočně zhoupli mezi dvěma radikálně odlišnými oběťmi za zemřelé: jednou, která brala smrt smrtelně vážně, zajímal ji osud duše zesnulého a umožňovala nám trpět, a druhou, jež smrt vyčpělými frázemi a prázdnými sliby odsunula stranou. Kontrast mezi černými rouchy, Dies irae a tichými modlitbami v pátek a bílým ornátem a hypertrofovaným sentimentem v sobotu se zdály přesně vystihovat propast dělící víru světců od předčasně stárnoucího modernismu včerejška.

Přistihl jsem se při myšlence, že největším zázrakem naší doby je to, že katolická víra přežila liturgickou reformu. (Pokračování textu…)

Pohoršení moderního katolického pohřbu Read More

Nanebevstoupení Páně: Mimo Církev není spásy

Biblické a historické zdůvodnění
Božský Spasitel čtyřicátý den po svém Zmrtvýchvstání končí veřejnou činnost na této zemi. Tento akt doprovázejí mimořádná znamení. Evangelista sv. Marek píše, že Pán Ježíš „byl vzat do nebe a usedl po pravici Boží“ (Mar 16,20). Sv. Lukáš zase sděluje, že „když jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se do nebe…“.. Tentýž evangelista ve Skutcích apoštolů líčí, že „byl vyzdvižen před jejich zraky a oblak vzal jej z jejich očí…“ (Sk 1,9), a uvádí zjevení andělů.

Četl jsem před lety v jakési internetové publikaci tzv. „vesmírných lidí“, že prý toto je důkaz o Kristově mimozemšťanství a kosmickém původu. Událost, kdy se odpoutal od země a zmizel apoštolům z očí, znamená prý, že ho vzalo UFO nebo kosmická raketa. Tato teorie je spíš pro kabaret než pro to, abychom se jí seriózně zabývali, nicméně musíme se ptát, co nám z hlediska katolické nauky toto sdělení obou evangelistů říká. Katechismus učí, že Kristus tím dovršil svoji veřejnou činnost mezi lidmi. Zázračné jevy doprovázející Nanebevstoupení jsou znamením faktu, že Kristus již není v nebi přítomen pouze se svým Božstvím, ale také se svým oslaveným lidstvím, tedy nejen jako Bůh, ale i jako Člověk, čili Bohočlověk.

Od svého nanebevstoupení již Kristus nehlásá veřejně svoji nauku, ale svěřil tento úkol apoštolům a jejich nástupcům, tj. papežům a biskupům. Apoštoly k tomu krátce nato vyzbrojil dary Ducha Svatého, který na ně sestoupil o Letnicích. To, co dělal Ježíš během svého pozemského života sám, má teď dělat Církev, kterou založil: (Pokračování textu…)

Nanebevstoupení Páně: Mimo Církev není spásy Read More

Pokus pochopit papeže Františka

Proč papež František neodpověděl na dubia? Jak to, že se zúčastnil oslav reformace a propagoval Luthera? A proč nic neřekl před referendem o rozšíření přístupu k potratům v Irsku? Na rozdíl od autora knihy The Dictator Pope si nemyslím, že současný papež oportunisticky mění svoje postoje s cílem udržet si moc. Jsem přesvědčena, že papežovy postoje jsou velmi pevné a promyšlené, i když způsob či intenzitu prosazování svých cílů přizpůsobuje tomu, co je v dané situaci reálné. Na úvodní otázky se pokusím odpovědět na základě nedávno vydané exhortace Gaudete et exsultate, která poskytuje pozoruhodný vhled do papežova myšlenkového světa.

Jeden oddíl exhortace je nazvaný „Hlavní pravidlo jednání“ a pro čtenáře tohoto webu asi nebude těžké uhodnout, o čem pojednává – ano, o milosrdenství. Právě papežovo pojetí milosrdenství je klíčem ke všemu. Exhortace, která má podtitul „O povolání ke svatosti v současném světě“, se točí okolo myšlenky, že „mírou dokonalosti lidí je stupeň jejich činorodé lásky“ (37). Cestou ke svatosti je podle papeže právě milosrdenství, které vymezuje takto: „Milosrdenství má dva aspekty: dát, pomáhat a sloužit druhým a také odpustit a chápat. (80) Řadí sem František také skutky duchovního milosrdenství, především napomínat hřešící a učit nevědomé? Z jeho vyjádření to není úplně jasné: „Svatý neplýtvá svou energii hořekováním nad omyly druhých, je schopen přejít mlčením defekty bratří a vyhnout se verbálnímu násilí, které ničí a týrá, protože nemá za to, že mu přísluší být vůči druhým tvrdý, nýbrž je spíše pokládá „za lepší než je sám“.“ (116) … „Neprospívá nám shlížet shůry dolů, brát na sebe roli nelítostných soudců, považovat druhé za nehodné a neustále poučovat. To je subtilní forma násilí. (117) Co znamená „hořekování nad omyly druhých“ nebo „shlížet shůry dolů“? Je vůči druhým tvrdý každý, kdo je přísně napomíná? Bylo by potřeba jasně napsat, že problém se netýká napomínání a poučování samotného, ale jeho způsobu či intenzity, a že v některých situacích může být hříchem ostatní nenapomenout a určité jednání neodsoudit. Ostatně ačkoli papež vyzývá k chápání a přijímání druhých, sám často s použitím nevybíravých výrazů odsuzuje a klasifikuje ty, u nichž nachází nějaký nedostatek. Jeho nadávkám je dokonce věnovaná celá webová stránka (http://popefrancisbookofinsults.blogspot.com/, v angličtině). (Pokračování textu…)

Pokus pochopit papeže Františka Read More

Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo?

PhDr. Radomír Malý

Čtyři kardinálové svým dopisem papeži Františkovi ve věci encykliky Amoris Laetitia rozvířili hladinu, za což jim patří veliký dík. Dočkali se také neomalených útoků od vysokých církevních hodnostářů. K děkanu Římské roty (druhého nejvyššího církevního soudu) Mons. Pintovi se nyní připojil svým článkem v L´Osservatore Romano i španělský kardinál Fernando Aguilar, který na jejich adresu napsal: „Existují lidé, kteří jsou uvězněni v hříšných situacích, litují toho, ale nemohou se z toho osvobodit. Papež učí, že tito lidé budou ze svých hříchů rozhřešeni a bez skandálu mohou přijímat Eucharistii, jestliže upřímně litují. Kdyby ti, kteří pochybují, šetřili svůj papír a šli ke zpovědi, tak by pochopili lépe…“ (kath.net 11.12.2016).

Roberto De Mattei (srvn. překlad publikovaný na DaH) správně napsal, že v Církvi vypukla „občanská válka“ mezi dvěma tábory. Ten první, reprezentovaný čtyřmi kardinály a mnoha dalšími duchovními i laiky, hájí nerozlučitelnost manželství a nemožnost podávat civilně znovusezdaným rozvedeným a vůbec osobám žijícím sexuálně mimo platné manželství sv. přijímání, ti druzí „za jistých okolností“ toto připouštějí a ponechávají ve smyslu encykliky AL rozhodnutí na místních duchovních správcích a biskupech. Argumentují „milosrdenstvím“, které je třeba prokázat těmto hříšníkům.

Souhlas. Ale je to, co oni navrhují, opravdu „milosrdenství“? Může být těmto lidem pomoženo tím, že je připustíme ke stolu Páně? Ukážeme si, že autentické Kristovo milosrdenství jim naopak nabízí totéž, co ten první tábor. (Pokračování textu…)

Čí milosrdenství? Boží nebo satanovo? Read More

Navedení k životu zbožnému: XVIII. Rozjímání 10.: O vyvolení zbožného života

Sv. František Saleský

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.

2. Pokoř se před jeho tváří a pros ho za jeho pomoc.

Úvahy

1. Představ si opět, že jsi na širé rovině samotinká se svým andělem strážcem, a že po své levici vidíš ďábla, an sedí na velikém a vysokém trůně, jsa obstoupen jinými pekelnými duchy, kolem něho pak jest veliký zástup světáckých lidí, kteří mu činí poklonu a uznávají ho za svého pána, ten tím hříchem a ten jiným.

(Pokračování textu…)

Navedení k životu zbožnému: XVIII. Rozjímání 10.: O vyvolení zbožného života Read More

Navedení k životu zbožnému: XIV. Rozjímání 6.: O soudu

Sv. František Saleský

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.

2. Pros ho za osvícení.

Úvahy

1. Konečně po čase , který Bůh ustanovil světu k jeho trvání, po množstvích hrozných znamení a zjevů, pro něž lidé budou schnouti hrůzou a strachem, nesmírný oheň, který se přivalí jako potopa, spálí všecku zemi a promění tvář její v popel, a žádná věc, kterou spatřujeme na zemi, nebude toho ušetřena.
(Pokračování textu…)

Navedení k životu zbožnému: XIV. Rozjímání 6.: O soudu Read More

Navedení k životu zbožnému: XIII. Rozjímání 5.: O smrti

Sv. František Saleský

Příprava

1. Živě si uvědom, že Bůh jest ti přítomen.

2. Pros ho za jeho milost.

3. Představ si, že ležíš na smrt nemocna na svém loži, nemajíc již naděje, že bys vyvázla z té nemoci.

Úvahy

1. Uvažuj, jak hodina smrti tvé jest nejista. Má duše, jednoho dne vyjdeš z těla. Ale kdy? V zimě či v létě? Ve dne či v noci? Ve městě či na poli? Z nenadání či připravena na to? Nešťastnou náhodou nějakou či od nemoci? Budeš míti čas, aby ses vyzpovídala, či ho nebudeš míti? Bude u tebe v hodince smrti kněz – tvůj duchovní vůdce, tvůj zpovědník? Ach, o tom všem nevíme ničeho a jen jediná věc jest jista, že umřeme dříve než si myslíme.
(Pokračování textu…)

Navedení k životu zbožnému: XIII. Rozjímání 5.: O smrti Read More

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny

Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy


V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.

V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).

Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i]. (Pokračování textu…)

K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny Read More

Tertullianus o zdobení žen

Tertullianus

Úvod

Církevní otcové jsou prvými svědky apoštolské tradice. Jejich četba nám ukazuje, jak se zjevená pravda beze změny jejího smyslu ve svých formulacích zpřesňovala, jak vykládali Písmo svaté a jaká byla jejich zbožnost. Pokud se v něčem všichni nebo skoro všichni shodují, je to známka, že se jedná o pravé učení. Proto se odkazy na církevní otce užívají v učebnicích dogmatiky na důkaz předkládané nauky. Jejich spisy někdy obsahují učení dnes polozapomenuté a opomíjené. Je ovšem nutné připustit, že jednotliví církevní otcové se někdy mýlí, dokonce někteří v něčem pobloudili (např. odmítání věčnosti pekla). Presto však zájem o ně a jejich četba je výrazem lásky k církvi.

Mezi latinsky píšícími církevními spisovateli nejstarších dob vyniká Tertulián (Quintus Septimus Tertullianus Florens) svým břitkým stylem, pevností svého charakteru a rozsahem svého díla. Je konvertitou z pohanství, působí jako učitel katechumenů a později se stává příslušníkem sekty montanistů vyznačující se nejen příchylností k některým proroctvím, ale především nepřiměřeným rigorismem ohledně některých morálních postojů (odmítnutí druhého manželství ovdovělých, nedovolenost útěku před hrozícím pronásledováním či nepřipouštění znovupřijetí křesťanů, kteří po křtu upadli do některých zvlášť těžkých hříchů). Pojednávaný spis ale patří do jeho katolického období. (Pokračování textu…)

Tertullianus o zdobení žen Read More

Špatné uvažování o manželství a o hříchu vůbec

Mons. Franz Lackner

Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží. (Luk 16,18)

Salzburský arcibiskup Lackner se nedávno postavil na stranu liberálních pseudokatolíků a pseudokatolických teologů a podpořil jejich snahy o relativizaci nerozlučnosti manželství. Jeho (ale nejen jeho) naprosto pomýlený pohled na věc krásně charakterizuje následující klíčová otázka: „Jakou naději můžeme a chceme dávat rozvedeným lidem, kteří žijí v novém manželství?“

Problém je v tom, že takováto otázka nutně předpokládá, že takovým lidem je možno (v rámci jejich situace) dát nějakou naději, že jim nějakou naději dát chceme. Arcibiskup Lackner to dokonce dále stupňuje s tím, že jim dát naději musíme, jinak jako křesťané selžeme. Ale takový předpoklad je zcela mylný, neslučitelný s katolickou vírou, neslučitelný s výslovným učením Ježíše Krista… (Pokračování textu…)

Špatné uvažování o manželství a o hříchu vůbec Read More

Láska, nesouhlas a kritika

Představte si takového notorika. Typického (auto)destruktivního notorika, co ničí sebe i okolí. Na detailech nezáleží – je vcelku lhostejné, jestli do sebe kontinuálně lije hektolitry piva denně, píchá si heroin či tráví noci po hernách, kde háže do automatů výplatu svoji i manželčinu… Představte si lidi kolem něho – nepochybně se dají rozdělit na tři skupiny: Jedni se mu snaží jeho počínání rozmluvit a dohnat ho do léčebny, dalším je to jedno a maximálně se se zájmem dívají, co dokáže všechno provést, když je v rauši. A nepochybně tu bude i pár kumpánů, co ho povzbuzují.

Co myslíte, která skupina z těch tří si zaslouží být označena za tu, co jedná podle přikázání Lásky a snaží se mu prospět? Je to ta, co ho plácá po zádech, gratuluje mu k dnešnímu třicátému kousku, či mu prorokuje, že dnes už určitě vyhraje? Prostě ta, co ho podporuje v jeho neřesti? Nebo jsou to ti, co jim je jeho osud lhostejný? Anebo by to snad mohli být ti hnusní zlí lidé, co ho chtějí odtrhnout od jeho zamilovaného pití a kritizují jeho způsoby „odvázání se“, stejně jako způsob, jak na to shání peníze? Co občas použijí ta děsná slova opilec, feťák, zloděj, krkavčí otec etc. … ? (Pokračování textu…)

Láska, nesouhlas a kritika Read More

Víra (2): Víra v Novém zákoně

Zmrtvýchvstání Páně

Ježíš činí zázraky, prokazuje se jako poslaný Bohem a zvěstující pravdu. Vyžaduje proto víru. Postoj k němu se stává rozlišujícím znamením, oním „kamenem úhelným“ (Mat 21,42).

Víra je ukládána jako povinnost. Své působení Ježíš začíná výzvou „čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mar 1,15). Říká: „To je dílo Boží, abyste věřili v Toho, jehož On poslal“ (Jan 6,29). Janovo evangelium v 20,30-31 uvádí, že Ježíš učinil ještě mnoho zázraků, ale že „tyto však jsou napsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a věříce, abyste měli život věčný ve jménu jeho“. Ježíš spojuje přijetí víry se spásou. Mar 16,16: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude; kdo však neuvěří, bude zavržen“, podobně Jan 3,18: „Kdo však nevěří, již je odsouzen“, Jan 3,36: „Kdo věří v Syna, má život věčný; kdo však v Syna nevěří, neuzří život, ale hněv Boží zůstává na něm“ a Jan 8,24: „Jestliže totiž neuvěříte, že já jsem to, zemřete v svých hříších“. Žalářníkovi, který se ptá Pavla a Sila „Pánové, co mám činit, abych byl spasen?“ se dostává odpovědi „Uvěř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i tvůj dům“ (Skut 16,30-31). Petr pak praví náčelníkům židovského lidu o Ježíši: „V nikom jiném není spásy; neboť není jiného jména pod nebem daného lidem, v němž bychom mohli být spaseni“ (Skut 4,12). Pavel napomíná věřící k jednotě slovy „jeden je Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,5). Jednota víry je jednou ze známek Kristovy církve. Božím přikázáním je, dle 1 Jan 3,23, „věřit ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a milovat se navzájem“. Víra je projevem poslušnosti vůči Božímu zjevení, sv. Pavel v Řím 1,5 píše o „poslušném přijetí víry“ a podobně též v Řím 16,26. (Pokračování textu…)

Víra (2): Víra v Novém zákoně Read More

Všichni svatí a věrní zemřelí

Hřbitov o Dušičkách

Prvního a druhého listopadu slavíme dva svátky, které se skvěle doplňují: slavnost Všech svatých a památku Všech věrných zemřelých (tzv. Dušičky).

Na slavnost Všech svatých  1. listopadu slavíme svátek všech světců, známých i neznámých, a prosíme je o přímluvu. A o den později vzpomínáme na všechny věrné zemřelé, kteří ještě nejsou připraveni vstoupit do Nebe, a modlíme se za zkrácení časných trestů, které si jejich duše odpykávají v očistci. (Pokračování textu…)

Všichni svatí a věrní zemřelí Read More

Křesťan a volby

Mons. Thomas J. Paprocki

Hlasem pro kandidáta, který podporuje jednání či akce, které jsou svojí vnitřní podstatou zlé a těžce hříšné, se volič stává jeho morálním spoluviníkem a vážně ohrožuje věčnou spásu své duše.

Thomas Paprocki, biskup diecéze Springfield

Výše zmíněnými slovy biskup Paprocki před několika dny varoval věřící své diecéze, aby dobře zvážili, jak naloží se svými hlasy. V obsáhlém textu, z nějž je tento výrok vyňat, upozorňuje též na některé klasické a v USA aktuální příklady postojů politiků, které je nutno klasifikovat jako poporu jednání či akcí, které jsou svojí podstatou zlé a těžce hříšné. Především jde o podporu legálního přístupu k potratům, podporu homosexuálním manželstvím a potlačování výhrady svědomí a náboženských svobod. Zároveň neváhal zdůraznit, že právě tyto postoje jsou oficiálními postoji Demokratické strany… (Pokračování textu…)

Křesťan a volby Read More

Promluva o kardinálních ctnostech

Sv. Jan Maria Vianney

Moudrostí poznáváme, co je Bohu nejmilejší a pro spásu naší duše nejužitečnější. Musíme vždy zvolit to nejdokonalejší. Mají být vykonány dva skutky: jeden pro osobu, kterou máme rádi, druhý pro toho, kdo nám způsobil zlo. A přednost máme dát tomu druhému.

Není záslužné dělat dobro, pokud ho děláme jen z přirozených pohnutek. Jedna vznešená paní chtěla mít u sebe vdovu, které chtěla posluhovat. Svatý Atanáš byl požádán, aby nějakou vyhledal mezi svými chudými. Když pak tato vznešená paní potkala svatého biskupa, vyčítala mu, že pro ni vybral špatně, poněvadž prý tato žena je příliš dobrá a vůbec jí nedává příležitost získat si zásluhy pro nebe. Prosila ho, aby jí sehnal nějakou jinou. Světec vybral tu nejhorší, jakou mohl najít. Byla mrzutá, nepřívětivá a s ničím nebyla spokojená, ať už pro ni udělal kdokoli cokoli. Právě tak to musíme dělat i my. Není totiž velká zásluha konat dobře vůči tomu, kdo nám za to poděkuje a dá všelijak najevo své uznání. (Pokračování textu…)

Promluva o kardinálních ctnostech Read More

Promluva o spáse

Sv. Jan Maria Vianney

Jsou mnozí křesťané, kteří nevědí, proč jsou na světě. „Proč jsi mě, můj Bože, poslal do tohoto světa?“ „Abych tě učinil šťastným.“ „A proč mě chceš učinit šťastným?“ „Protože tě miluji.“ Dobrý Bůh nás stvořil a poslal do tohoto světa, protože nás má rád. Chce, abychom byli blažení a šťastní, protože nás miluje. Abychom se mohli stát šťastnými, musíme Boha znát, milovat ho a jemu sloužit. Ach, jak je život krásný! Jak je krásné, jak je velké znát Boha, milovat ho a jemu sloužit. Právě jen to máme konat zde na zemi. Všechno, co děláme mimo to, je ztracený čas. Smíme pracovat jenom pro Boha. Máme vkládat svá díla do jeho rukou. Když se probudíme, máme říci: „Pro tebe, můj Bože, chci dnes pracovat. Všechno, co na mě sešleš, chci přijmout, protože to přichází od tebe. Můj dobrý Bože, bez tebe nic nezmohu, proto mi pomáhej!“

Ach, jak nám bude v hodině smrti líto času, který jsme věnovali zbytečným zábavám a odpočinku místo toho, abychom ho použili k sebezáporu, modlitbě, k dobrým skutkům, k přemýšlení o svém bídném stavu, k oplakávání svých nešťastných hříchů. Tehdy uvidíme, že jsme pro nebe neudělali nic. Ach, děti, jak je to smutné. Tři čtvrtiny křesťanů pracují pro to, aby se starali o své tělo, které brzy shnije v zemi. A přitom na svou ubohou duši nemyslí. Vždyť ona přijde do věčného štěstí, nebo neštěstí. Jsou úplně bez rozvahy, člověk o ně musí mít obavy. (Pokračování textu…)

Promluva o spáse Read More

O smrti spravedlivého

Sv. Jan Maria Vianney

„Velkou cenu má v Hospodinových očích
oddanost jeho věrných až k smrti.“ (Ž 116,15)

Pro nekajícího hříšníka je smrt strašná, je vražedná, protože ho odvádí od požitků a pozemských rozkoší. Zdrcený fyzickým utrpením vidí spravedlivého Soudce, vidí peklo, které ho už za chvíli pohltí. V té strašné chvíli ho opouští všechno stvořené, opouští ho také sám Bůh. Spravedlivý naopak umírá s radostí a nadějí, protože žil podle zásad evangelia, následoval Ježíše Krista a konal pokání. Pro spravedlivého je smrt koncem všeho zla, koncem smutku, pokušení a nebezpečí, ale je také počátkem štěstí, bránou do života, odpočinutím a věčným štěstím. Všichni lidé, dokonce i ti nejhorší, touží po spokojené a šťastné smrti. Proč ale tak málo užívají prostředky, které k tomuto cíli vedou? Protože jsou zaslepeni. Chci vás tedy vroucně pozvat, abyste změnili svůj život a tak, jak se patří, se připravovali na tu rozhodující chvíli. S tímto záměrem vám ukáži, jaké ovoce získáváme z dobré smrti a vyjmenuji prostředky, které je třeba používat, abychom se dobře připravili na poslední chvíli. (Pokračování textu…)

O smrti spravedlivého Read More

O pamatování na smrt

Sv. Jan Maria Vianney

„Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova.“ (Lk 7,12)

Nic nás tak skutečně nedovede odpoutat od světa a jeho příjemností a současně zachytit tu strašnou chvíli, která rozhoduje o celé věčnosti, jako pohled na mrtvého doprovázeného na místo věčného odpočinku. O tomto přemýšlí církev, když nám třikrát v roce čte evangelium o mrtvých, které Pán Ježíš vzkřísil. Když nám církev připomíná smrt, chce nás připravit na cestu do věčného domova. Poprvé nám staví před oči dvanáctiletou dívku, jedinou dceru velice bohatých rodičů, o kterou usiluje smrt nedbaje na žal nešťastných rodičů. V druhém případě smrt zachvacuje mladíka v pětadvaceti letech a také nedbá na to, že je jedinou potěchou a oporou ovdovělé matky. Konečně ve třetím případě mluví evangelium o smrti Lazara, který svým sestrám Martě a Marii Magdaleně zastupoval otce. Zdálo by se, že kosa smrti musí ušetřit alespoň mladého Lazara. Ale ne, protože ve čtyřiceti letech ho pokládá do hrobu a přenechává červům. Ježíš Kristus tedy musel udělat tři zázraky, aby těmto zemřelým vrátil život. Otevřme tedy oči, bratři, pohleďme na pomíjivost života, už zavčas se odpoutávejme od světa, dříve, než to za nás zcela udělá neúplatná smrt. Král David o tom často přemýšlel a zavčas se připravoval na tuto konečnou cestu. Abyste i vy postupovali stejně, ukáži vám, jak nutně musíme pamatovat na smrt, odpoutávat se od světa a sjednocovat se s Bohem. (Pokračování textu…)

O pamatování na smrt Read More

In propria venit!

V posledních poetických koutcích jsme věnovali zvýšenou pozornost naší Nebeské Matce, protože se nacházíme v růžencovém měsíci, který nám Ji připomíná a zdůrazňuje důležitost Jejího přání ohledně modlitby. Ovšem naším prvním a posledním cílem, krásným Synem této rajské květiny, je Pán Ježíš Kristus. Básně o Jeho primátu v našich životech napsali Jan Vinař a Nea Marie Brkičová. (Pokračování textu…)

In propria venit! Read More