Tag Archives: Satan
Fatima, peklo a hnutí pro život
Tři portugalští pasáčci před sto lety měli vidění pekla, které bylo tak strašlivé, že si mysleli, že zemřou. Viděli veliké moře hřmícího ohně, do něhož se nořili démoni a nesčetné duše, které se v životě protivily Bohu a Jeho cestám. Duše zatracenců byly jako doruda rozžhavené uhlíky, které měly lidskou podobu, a vycházely z nich spalující plameny. Ječely a úpěly, stravovány bolestí a zoufalstvím.
Tuto děsivou vizi pekla dětem ukázala Panna Maria a řekla, že tam „jdou duše ubohých hříšníků“. Dodala, že „kvůli hříchům těla přichází do pekla více duší než z jakéhokoli jiného důvodu“.
Hříchy těla křesťané vždy chápali jako skutky zneužívající a nesprávně používající Boží dar sexuality. Bůh stvořil sexuální vztah jako vztah muže a ženy vzájemně spojených ve věrném, výhradním, trvalém a životadárném manželském svazku. Mezi hříchy proti daru sexuality patří antikoncepce, cizoložství, smilstvo, prostituce, pornografie, neslušné oblékání, masturbace, homosexualita. Některé hříchy těla vyvolávají další těžké hříchy, např. potrat, a mohou vést k nevěře, rozpadu manželství a rozvodu.
Válka proti manželství a rodině
Současná kultura je v hluboké krizi, pokud jde o posvátnost manželství. Agresivní síly rvou na kusy pravdu o manželství i rodiny jako takové. Zastánci kultury smrti jsou si dobře vědomi zásadní důležitosti přirozené rodiny. Proč by jinak na útoky proti ní vynakládali tolik času, úsilí a zdrojů?
Neoslabuje se tím jen rodina, ale celé národy. Jde o strategii porážky protivníka, která byla dobře známa v celých dějinách: totiž útočit na nejzákladnější prvky jazyka a kultury. Ve svém díle Umění války tuto strategii popsal už proslulý staročínský generál, vojenský stratég a filosof Sun-c‘ (544-496 př. Kr.):
Není většího umění než zničit nepřítele bez boje rozvrácením všeho, co je v jeho zemi hodnotného.
Propagátoři sexuální nevázanosti, genderové ideologie a redefinice manželství v průběhu času velmi svědomitě změnili způsob, jak o manželství a rodině uvažujeme. Většina lidí už nechápe základní pravdu, že manželství znamená muže a ženu v nerozlučitelném, výlučném a plodném svazku. Úloze manželství a rodiny už nerozumí a tyto posvátné instituce není schopna hájit, a proto se stává snadnou kořistí radikálních protirodinných ideologií. Skutečnost, že manželství a rodina je jádrem bitvy, by nás však samozřejmě neměla překvapovat.
Podprahové dezinformace uvnitř Církve
PhDr. Radomír Malý
Vánoční idyla a pohoda, které vyvolává něžné Jezulátko v jeslích, obvykle trvají od Štědrého dne až do Nového roku. Jenže církevní kalendář nám nedovoluje zabydlet se v nich. Hned 26.12. Církev slaví svátek prvomučedníka sv. Štěpána, ukamenovaného pro svoji věrnost Spasiteli. 28.12. zde máme svátek Mláďátek, kdy si připomínáme bestiální povraždění betlémských malých chlapců. Tento den je u katolíků obvykle spojován s myšlenkou na děti zavražděné umělým potratem. Hned následující den 29.12. Církev slaví svátek anglického biskupa sv. Tomáše Becketta, který hájil principy nezávislosti Církve na světské moci a katolické morálky až k prolití krve.
Takže Církev nás od roztomilých jesliček okamžitě uvádí do tvrdé reality zla a pronásledování Kristových vyznavačů. To má ale dnes svoji specifickou podobu, jaká se ještě v dějinách nevyskytla. Nejde ani tak o to, že mezi současnými katolickými hierarchy je málo Štěpánů a Beckettů, ochotných prolít pro Krista svoji krev (těch ostatně vždycky bylo jako šafránu – jak mezi duchovními, tak mezi věřícími), ale o to, že pokud se takoví vyskytnou, tak jsou trestáni – i když ne přímo popravou nebo vězením – nejen od světských orgánů a otevřených nepřátel Kristových, ale i od svých vlastních církevních představených.
Eugenics and other Evils (3): The Anarchy from Above
G. K. Chesterton
A silent anarchy is eating out our society. I must pause upon the expression; because the true nature of anarchy is mostly misapprehended. It is not in the least necessary that anarchy should be violent; nor is it necessary that it should come from below. A government may grow anarchic as much as a people. The more sentimental sort of Tory uses the word anarchy as a mere term of abuse for rebellion; but he misses a most important intellectual distinction. Rebellion may be wrong and disastrous; but even when rebellion is wrong, it is never anarchy. When it is not self-defence, it is usurpation. It aims at setting up a new rule in place of the old rule. And while it cannot be anarchic in essence (because it has an aim), it certainly cannot be anarchic in method; for men must be organized when they fight; and the discipline in a rebel army has to be as good as the discipline in the royal army. This deep principle of distinction must be clearly kept in mind. Take for the sake of symbolism those two great spiritual stories which, whether we count them myths or mysteries, have so long been the two hinges of all European morals. The Christian who is inclined to sympathize generally with constituted authority will think of rebellion under the image of Satan, the rebel against God. But Satan, though a traitor, was not an anarchist. He claimed the crown of the cosmos; and had he prevailed, would have expected his rebel angels to give up rebelling. On the other hand, the Christian whose sympathies are more generally with just self-defence among the oppressed will think rather of Christ Himself defying the High Priests and scourging the rich traders. But whether or no Christ was (as some say) a Socialist, He most certainly was not an Anarchist. Christ, like Satan, claimed the throne. He set up a new authority against an old authority; but He set it up with positive commandments and a comprehensible scheme. In this light all mediaeval people — indeed, all people until a little while ago — would have judged questions involving revolt. John Ball would have offered to pull down the government because it was a bad government, not because it was a government. Richard II would have blamed Bolingbroke not as a disturber of the peace, but as a usurper. Anarchy, then, in the useful sense of the word, is a thing utterly distinct from any rebellion, right or wrong. It is not necessarily angry; it is not, in its first stages, at least, even necessarily painful. And, as I said before, it is often entirely silent.
Promluva o nečistotě
Sv. Jan Maria Vianney
Abychom poznali, jak ošklivý a opovrženíhodný je tento hřích, ke kterému nás ďáblové pokoušejí při každé příležitosti, ale sami se ho nedopouštějí, potřebujeme vědět a znovu uvážit, co to znamená být křesťan. Křesťan je stvořen k Božímu obrazu, vykoupen Boží krví. Křesťan je dítětem Božím, bratrem Božím, dědicem Božím! Křesťan je předmětem zalíbení tří božských osob! Tělo křesťana je chrámem Ducha svatého. Pohleďte tedy, co tímto hříchem bývá zneuctěno.
Jsme stvořeni, abychom jednou v nebi kralovali. Pokud jsme však tak nešťastní, že spácháme hřích nečistoty, pak směřujeme k ďáblovi do pekla. Náš Pán řekl, že nic nečistého nevejde do jeho říše. Jak by mohla duše, která se poskvrnila tak ošklivým způsobem, předstoupit před Boha, který je nekonečně čistý a svatý?
Marek Vácha – etik Satanův?
Nesmějí dále zapomínati vladaři a zákonodárci národů, že jest povinností státní moci chrániti přiměřenými zákony a tresty život nevinných, a to tím více, čím méně se sami dovedou brániti ti, jejichž život je nebezpečně ohrožován; mezi ně patří ovšem na prvém místě dítky v lůně mateřském. Když však veřejné úřady těchto maličkých nejen nechrání, nýbrž svými zákony a nařízeními dovolují a tudíž vydávají je lékařům a jiným osobám do rukou, aby je zabíjeli, ať pamatují, že Bůh je soudcem a mstitelem nevinné krve, která se země volá k nebi. – Pius XI.: Casti connubii 67
Otec Marek Vácha je znám nejen jako kněz, ale rovněž jako populární spisovatel a uznávaný lékařský etik, kterému je dáván čím dál větší prostor v médiích. Bohužel, protože katolíci, kteří berou svou víru vážně, se mohou za jeho vystoupení povětšinou jen hluboce stydět, protože katolická víra nebo etika rozhodně nejsou věci, které by v nich nalézali…
Evangelium je argument! I v politice!
Jednou z petic, které otec Umlauf doporučuje ve svém článku, v němž lituje toho, že Češi dosud nezaložili českou pobočku či obdobu Wir sind Kirche, je obskurní petice Evangelium není politický argument. Je to neobyčejně zajímavé, protože doporučuje petici, která dílem bezobsažně plácá, dílem hlásá věci s křesťanstvím naprosto neslučitelné, věci v nepřehlédnutelném rozporu s tím, co Kristus říkal a učil. A která, formálně protestujíc proti „zneužívání Evangelia v politice“, je ve skutečnosti sama evidentním zneužitím Evangelia a brutálním porušením druhého přikázání. Rozeberme si tu slátaninu poněkud podrobněji.
Katolická cesta Jaroslava Durycha I – Úvod
O „katolické cestě“ – jakožto o „zlaté střední cestě“ – s kterýmžto pojmem Jaroslav Durych zachází velmi opatrně – lze hovořit teprve tehdy, když je čtenáři představena nejzávažnější obtíž, s níž se poutník na této cestě záhy setkává; kterou však lze překlenout důsledným dodržováním jejího závazného směru. Touto mocnou překážkou je – atheismus.
