Tag Archives: pýcha
Koho vlastně uctíváme o Vánocích?
Banální otázka s banální odpovědí, řekne většina občanů ČR včetně těch nevěřících. Přece Ježíše Krista, jeho Narození! Stačí to ale? Kdo postojí alespoň chvíli s tichou modlitbou u jesliček, brzy pochopí, že nikoliv. O Vánocích neslavíme pouze „narozeniny“ Božského Zakladatele naší Církve, ale něco mnohem originálnějšího, co nenajdeme v žádném jiném náboženství. My uctíváme Krista Spasitele jako maličkého kojence.
Zkusme si představit, že by buddhisté slavili a ctili Gautámu Siddhartu (tak se Buddha původně jmenoval) jako malé nemluvně, nebo muslimové Mohameda, případně čínští konfucianisté svého zakladatele. Každý vyznavač těchto náboženství by si poklepal na čelo, kdybychom jim to navrhli. Totéž by zajisté učinili i příslušníci novověkých „synagog satanových“. Marně bychom například někde hledali pomník V. I. Lenina v podobě novorozence, stejně tak památník některého z idolů současného liberalismu a neomarxismu, ať už by šlo o filozofy a tvůrce myšlení, rockové hvězdy či politické představitele. Kult zakladatele náboženského systému v podobě nemluvněte je pouze a výhradně křesťanským fenoménem. Katolická církev ho v průběhu dějin rozvíjela a vytvořila kolem něj nádhernou a cituplnou poezii Vánoc a Ježíška, před níž žasli i její odpůrci. Básník Jan Neruda například o Božském Dítěti napsal: „Spi sladce na tom seně holém, my dech tajíme všichni kolem…“
Sedmero hlavních hříchů
Avšak ne každý hněv je hříšný, neboť existuje také něco jako spravedlivý hněv. Nejdokonalejší vyjádření spravedlivého hněvu nalezneme v příkladu našeho Pána při vyčištění chrámu. (str. 7)
Kdyby má věčná spása byla podmíněna tím, že přivedu ke spáse buďto jednoho domýšlivého pána, který se pyšní svým vzděláním, anebo stovku naprosto mravně zkažených mužů a žen na ulicích, vybral bych si ten jednodušší úkol: obrácení stovky. Na celém světě se nic nepřemáhá tak obtížně jako intelektuální pýcha… (str. 43)
Mezi letošními knižními novinkami by neměla zapadnout kniha arcibiskupa Fultona Sheena (1895-1979) Sedmero hlavních hříchů, kterou vydal Hesperion. Autor v ní propojuje jednotlivé hlavní hříchy s Kristovými slovy na kříži, aby na jejich základě i základě dalších biblických textů (ale i mnoha trefných vlastoručně vyrobených přirovnání) vysvětlil jejich podstatu a varoval před záludnostmi, které na lidi líčí, aby přenesl biblická varování a rady do současného světa.
Být jenom papežem
Od lidí, kteří zastávají nějaký významný úřad, slýcháváme různé řeči. Bývají buď upřímné, nebo ironické. Věta: „Jsem jenom papež…“ je sice vytržena z kontextu, ale to v tuto chvíli nevadí. Ve svých souvislostech má takový význam, jaký odpovídá použitým slovům. Její autor ji neřekl jako ironickou odpověď nesouhlasícím podřízeným. Mínil ji naprosto vážně. Uvědomoval si omezenost svých kompetencí. Ukázal, že přestože je papežem, není všemohoucí.
Autorem citované věty je světec, který žil od narození až do smrti chudě. Chudoba se už od nejranějšího dětství stala samozřejmou součástí jeho života. Proto také neměl potřebu o ní mluvit: on ji žil. Byla to chudoba skutečná, ne ta populistická, která, jak známo, finančně velmi zatěžuje ostatní zainteresované lidi.
Právě proto, že o sobě nesmýšlel víc, než je, zbylo v jeho mysli a srdci dost místa pro respektování božského. Díky tomu se mohl stát svatým. Pokora je opakem pýchy, pýcha plodí hřích, ten je překážkou svatosti. Tudíž pravá pokora ke svatosti vede. Ani se nepravdivě nevyvyšovat, ale ani se neponižovat. Stále by totiž byl člověk zaměřen na sebe. Ale pokora přece není o zaměření se na sebe… Místo vyvyšování/ponižování sebe raději vyjít ze sebe a vyvyšovat Boha nad sebou. Boha a jeho vůli projevující se jeho přikázáními. Proto pokorný člověk nejenže tolik nehřeší, ale s Božími přikázáními také souhlasí. Respektuje je, nepokouší se do nich vrtat: Vyvyšuje Boha nad sebou.
Zlo si nezasluhuje rovné podmínky
Michal Krestchmer
Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.
Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným.
Promluva o nečistotě
Sv. Jan Maria Vianney
Abychom poznali, jak ošklivý a opovrženíhodný je tento hřích, ke kterému nás ďáblové pokoušejí při každé příležitosti, ale sami se ho nedopouštějí, potřebujeme vědět a znovu uvážit, co to znamená být křesťan. Křesťan je stvořen k Božímu obrazu, vykoupen Boží krví. Křesťan je dítětem Božím, bratrem Božím, dědicem Božím! Křesťan je předmětem zalíbení tří božských osob! Tělo křesťana je chrámem Ducha svatého. Pohleďte tedy, co tímto hříchem bývá zneuctěno.
Jsme stvořeni, abychom jednou v nebi kralovali. Pokud jsme však tak nešťastní, že spácháme hřích nečistoty, pak směřujeme k ďáblovi do pekla. Náš Pán řekl, že nic nečistého nevejde do jeho říše. Jak by mohla duše, která se poskvrnila tak ošklivým způsobem, předstoupit před Boha, který je nekonečně čistý a svatý?
Promluva o pýše
Sv. Jan Maria Vianney
Pýcha je prokletý hřích, který vypudil anděly z ráje a způsobil jejich uvržení do pekla. Tento hřích začal na začátku světa.
Hleďte, milé děti, mnohonásobně se hřeší pýchou. Některý člověk ukazuje pýchu svým oděvem, svou řečí, svou postavou, ano i svým způsobem chůze. Jsou lidé, kteří když jdou po ulici, svým pyšným držením těla jako by říkají všem okolo: „Jen se podívejte, jak jsem veliký, jak jsem pěkně urostlý, jak velmi vynikám nad jiné.“ Jiní zase, když udělali něco dobrého, nemohou skončit s vypravováním o tom, co udělali. A pomyšlení, že by někdo o nich mohl mít špatné mínění, je činí malomyslnými. Jiní se zase vyhýbají setkání s chudými a vyhledávají jen společnost bohatých. Jiní se chlubí a jsou plní marnivosti, když mají kontakty s mocnými tohoto světa. Jiní ukazují pýchu ve své řeči, dávají si velmi záležet, aby se krásně a správně vyjadřovali, a ničeho se nebojí víc, než toho, aby se nějakým slovem neshodili a nevysloužili si posměch. Jak úplně jinak, milé děti, se chovají pokorní. Ať už se jim druzí posmívají nebo si jich váží nebo je chválí nebo je haní, ať už je ctí nebo jimi pohrdají nebo je vyznamenávají nebo je ponižují, je jim to lhostejné.
Pravověrnost není farizejství!
Homosexuální aktivista Martin Šístek napsal příspěvek Mravnost mezi hříchem a ideálem, v němž podpořil zde již mnou zmiňovaný článek Jeronýma Klimeše, který zpochybňuje samé základy katolické morálky. Není v něm nic moc překvapivého: pan Šístek Klimeše podporuje a užívá přitom otřepanou a primitivní argumentaci, která zneužívá a překrucuje Kristovu kritiku farizeů…
Kdo trochu zná Bibli, tomu je ihned jasné, že Šístkova analogie je naprosto mimo. Protože co Kristus kritizoval na farizejích? Ne, nebyla to přísnost jejich morálky (už protože morálka, kterou Kristus kázal, byla ještě přísnější, viz jeho učení o absolutní nerozlučitelnosti manželství či o hříchu v myšlenkách).
O pokoře
Sv. Jan Maria Vianney
„Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen,
a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14)
Spasitel nám nemohl jasněji a důkladněji ukázat, jak moc bychom měli být v našich myšlenkách, slovech a skutcích pokorní, pokud chceme dosáhnout nebeské slávy. Jednou byl totiž svědkem toho, jak se lidé chvástali svými přednostmi a ponižovali při tom jiné, a proto jim vyprávěl podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří přišli do chrámu, aby se modlili. Farizej stál a modlil se takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem tak špatný, jak jiní lidé – krutý, nespravedlivý – tak jako i tento celník. Postím se dvakrát do týdne a ze všeho, co mám, dávám desátky.“ Ale celník stál vzadu, dokonce se neodvažoval ani pozvednout oči k nebi, jenom se bil v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (srv. Lk 18,10-13).
Modlitba farizeje je plná nadutosti a pýchy. Neděkuje Bohu za milosti, nemodlí se, jenom se vychvaluje a pohrdá bližním, který se modlí vedle. Proto Pán odpouští hříchy celníkovi, ale farizeus naopak – takový zasloužilý a ctnostný ve vlastních očích – se vrací domů s novými hříchy a Boží nemilostí. Pokora celníka – přestože byl hříšný – se líbila Bohu více než všechny vyjmenované zásluhy pyšného farizeje. Na celníkovi se vyplnila slova žalmisty: „K modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne“ (Ž 102,18).
O lehkovážném posuzování bližních
Sv. Jan Maria Vianney
Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. (Lk 18,11)
Tak mluví pyšný člověk zamilovaný do sebe, člověk, který pohrdá bližním, který ničí a zavrhuje dokonce i jeho nejlepší skutky. Žádná slova a žádná práce ostatních u něho nenajde uznání. Nejmenší záminka mu vystačí, aby tvrdě bližního odsoudil. Ach, proklatý hříchu! Kolik máš na svědomí nesnášenlivosti, kolik hádek a nenávisti, kolik duší přivádíš do věčné záhuby! Když někoho opanuješ, pak se ten chudák všemu vysmívá a nad vším se vytahuje. Takové soudy, křivdící dobrému jménu bližního, musí Pán Ježíš velmi nenávidět, když připomíná příběh o pyšném farizeovi, a dodává, jak moc tou pýchou a zlostí ublížil své duši. Abych vás s před tím varoval, budu dnes mluvit o zlém jazyku a o tom, jakým způsobem se bránit před lehkomyslným posuzováním bližních.
O pýše
Sv. Jan Maria Vianney
Bože, děkuji ti, že nejsem jako jiní lidé, vyděrači, nepoctivci,
cizoložníci, nebo i jako tento celník.(Lk 18,11)
Takto obyčejně mluvívají lidé falešně zbožní – pyšní, zamilovaní v sobě, takoví, kteří stále kritizují postupování druhých. Podobně se ozývají lidé bohatí, kteří s opovržením pohlížejí na chudé, jako kdyby chudí měli jinou přirozenost. Můžeme dokonce říci, že je to všeobecné mínění. Protože i v nižších společenských skupinách potkáváme prokletý hřích pýchy a vidíme, jak se každý chce vynášet nad druhého, jak se přeceňuje a má o sobě to nejlepší smýšlení. Pýcha je též pramenem všech pádů a příčinou rozmanitých neštěstí ve světě. Také často dochází k tomu, že se lidé ve své zaslepenosti chlubí tím, co by měli se studem skrývat. Jedni se pyšní tím, že se jim zdá, že mají větší schopnosti, jiní se pyšní svým majetkem nebo penězi a nepamatují na to, že od toho, který více přijal, se tím víc před Bohem čeká. Opravdu, všichni musíme se sv. Augustinem říci: „Bože můj, dej, abych poznal, čím jsem, a budu se stydět pohrdat sebou samým.“ Budu vám dnes vyprávět o tom: 1) jak pýcha zaslepuje člověka a činí ho odporným v očích Božích i lidských; 2) jak se můžeme tohoto hříchu dopustit; 3) jaké prostředky máme užívat k tomu, abychom se v tomto hříchu polepšili.
