Sv. Jan Maria Vianney

„Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen,
a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14)

Spasitel nám nemohl jasněji a důkladněji ukázat, jak moc bychom měli být v našich myšlenkách, slovech a skutcích pokorní, pokud chceme dosáhnout nebeské slávy. Jednou byl totiž svědkem toho, jak se lidé chvástali svými přednostmi a ponižovali při tom jiné, a proto jim vyprávěl podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří přišli do chrámu, aby se modlili. Farizej stál a modlil se takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem tak špatný, jak jiní lidé – krutý, nespravedlivý – tak jako i tento celník. Postím se dvakrát do týdne a ze všeho, co mám, dávám desátky.“ Ale celník stál vzadu, dokonce se neodvažoval ani pozvednout oči k nebi, jenom se bil v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (srv. Lk 18,10-13).

Modlitba farizeje je plná nadutosti a pýchy. Neděkuje Bohu za milosti, nemodlí se, jenom se vychvaluje a pohrdá bližním, který se modlí vedle. Proto Pán odpouští hříchy celníkovi, ale farizeus naopak – takový zasloužilý a ctnostný ve vlastních očích – se vrací domů s novými hříchy a Boží nemilostí. Pokora celníka – přestože byl hříšný – se líbila Bohu více než všechny vyjmenované zásluhy pyšného farizeje. Na celníkovi se vyplnila slova žalmisty: „K modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne“ (Ž 102,18).

Když Pán Ježíš dovyprávěl toto podobenství, dodal ještě slova, která jsme uvedli na samém začátku: „Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ V tomto případě Kristus nezná výjimky. Je to potvrzení jiných míst Písma svatého, např. slov proroka Jeremiáše, který říká: „Zavedla tě hrůza, kterou šíříš, opovážlivost tvého srdce. Bydlíš v skalních rozsedlinách, zmocnil ses vysokého pahorku. I když sis založil hnízdo vysoko jak orel, strhnu tě odtud, je výrok Hospodinův“ (Jer 49,16). Žádná jiná cesta kromě pokory neuvádí do slávy budoucího života – protože jak říká bohabojný Páně: „Bázeň před Hospodinem napomíná k moudrosti, slávu předchází pokora“ (Př 15,33). Bez této krásné, nedocenitelné ctnosti pokory, tak jako bez křtu, nedojdete do nebe. Pozastavme se nyní nad tím, proč máme usilovat u tuto ctnost. Nejprve připomenu, že jestli budou naše skutky bez pokory, nebudou se líbit Bohu a nepřinesou nám zásluhy pro život věčný. Za druhé ukážu, že máme mnoho příležitostí se v této ctnosti cvičit.

I.
V čem spočívá tato pěkná ctnost, která je pro nás tak potřebná jako po prvotním hříchu křest a po těžkém hříchu svátost pokání? Svatý Bernard, který se vzdal bohatství, pozemské radosti, rodičů a přátel a poté se odebral do lesů mezi divokou zvěř, aby tam takto konal pokání za své hříchy, a který dosáhl pokory v heroickém stupni, říká, že tato ctnost nám dá poznat sebe samé, naučí nás pohrdat sebou a neradovat se z pochval, které nás potkají.

Jestli chceme, abychom si tím, co děláme, zasloužili věčný život, nutně potřebujeme pokoru. Ježíš Kristus říká, že bez pokory, podobně jako bez křtu, nezískáme život věčný. Sv. Augustin to vyjadřuje takto: „Jestli se mě zeptáte, jaká je první ctnost křesťana, odpovím vám, že pokora; jestli se zeptáte, jaká je druhá, řeknu, že pokora; jaká je třetí, znovu odpovím, že pokora. Tedy kolikrát mi položíte tuto otázku, tolikrát dostanete tu samou odpověď.“

Jestliže pýcha je matkou všech hříchů, pokora naopak rodí všechny ctnosti. Pokud budete mít pokoru, budete se podobat Bohu a spasíte svou duši; bez ní všechny vaše ostatní ctnosti budou ničím. Svatá evangelia říkají, že některé matky přiváděly své děti za Ježíšem, aby jim požehnal. Apoštolové je nechtěli ke Spasiteli pustit. Pánu Ježíši se to nelíbilo, proto řekl: „Nechte děti přicházet za mnou, protože jejich je království nebeské.“ Potom je bral do náručí a žehnal jim. Proč Pán Ježíš tak vlídně zacházel s dětmi? Protože děti jsou pokorné, prosté a nemají v sobě zvrácenosti. Jestli se jim chceme víc podobat, buďme ve všech našich záležitostech pokorní a v duchu upřímní. Tato pěkná ctnost způsobila, jak říká sv. Bernard, že Věčný Otec se zalíbením shlédl na nejsvětější Pannu Marii. Jestliže Mariino panenství přitáhlo Boží pohled, tak také Vtělení Syna Božího umožnila především její pokora. Jestliže je Svatá Panna Královnou panen, tak je také Královnou pokorných. Svatá Terezie z Avily se jednou ptala Boha, proč se dříve tak často zjevoval ve Starém zákoně (například prorokům nebo patriarchům) a odhalil jim svá tajemství, a nyní už tak nečiní. Pán jí odpověděl, že oni byli pokorní, zatímco dnešní lidé mají srdce plné pýchy a ješitnosti. Bůh je nemiluje tak, jako miloval hodné patriarchy a proroky, kteří se vyznačovali prostotou a pokorou srdce. Sv. Augustin říká: „Jestli se hluboce ponížíte a uznáte, že jste nicotní a nic si nezasluhujete, tak vám Bůh bohatě nadělí své milosti. Jestliže se ale budete vynášet a myslet si, že jste někým, odvrátí se od vás a nechá vás ve vaší bídě.“

Božský Spasitel nám chtěl ukázat, že pokora je nejpěknější a nejcennější ze všech ctností, proto s ní začíná svá blahoslavenství: „Blahoslavení chudí duchem, protože jejich je nebeské království.“ Sv. Augustin říká, že těmito lidmi chudými duchem jsou lidé pokorní. Proto také u proroka Izaiáše čteme: „Laskavě pohlédnu na toho, kdo je utištěný a na duchu ubitý, kdo se třese před mým slovem“ (Iz 66,2).

Tato ctnost způsobí, že se staneme milí nejen Bohu, ale i lidem. Pokorného člověka všichni milují a každý rád přebývá v jeho společnosti. Proč jsou děti tak oblíbené, když ne pro svou pokoru a prostotu? Pokorný člověk lehce ustoupí druhému, nikoho nerozhněvá, se vším se spokojí a bude se snažit skrýt svou osobu před zrakem světa. Vidíme to na příkladu sv. Hilariona, kterého, jak píše sv. Jeroným, si vážili císařové, králové i knížata. Ctnosti a zázraky tohoto muže se šířily do daleka a přiváděly do jeho poustevny nekonečné davy lidí. Ale jakmile mohl, skrýval se, často zamykal svou celu, chtěl žít v zapomnění, nikomu neznámý. Plakal, když viděl, že se kvůli různým milostem a zdraví lidé obrací právě na něj. Tesknil po dávné samotě a se slzami říkal: „Vrátil jsem se do světa; již v tomto životě získávám odměnu, protože mě lidé považují za někoho většího.“ Sv. Jeroným dodává, že nemůže být nic podivuhodnějšího než taková pokora v situaci tak veřejné úcty. Když se rozkřiklo, že se Hilarion chce ukrýt v nedostupné poušti, aby ho tam nikdo nenašel, začali ho bez přestání hlídat, aby nemohl svůj záměr uskutečnit. Tehdy svatý řekl lidem, kteří ho hlídali, že nevezme do úst ani sousto jídla, jestli ho nenechají na pokoji a nedají mu volnost. A skutečně po sedm dní nic nejedl, až ho konečně přestali hlídat. Potom utekl do nejodlehlejšího koutu pouště a z lásky k Bohu se věnoval zbožným cvičením. Uvědomil si, že teprve teď začal skutečně sloužit Bohu. Jak vzácná je pravdivá pokora a pohrdání sebou samým. Proto není divu, že je tak málo svatých! Nakolik lidé nesnáší pyšné, natolik milují pokorné, protože ti vždy chtějí být na posledním místě, každého respektují a ocení. Proto všichni tak rádi kamarádí s těmi, kdo mají tuto pěknou vlastnost.

Dále je pokora základem všech ostatních ctností. Kdo chce sloužit Bohu a spasit svou duši, ten musí v celé šíři praktikovat tuto ctnost. Bez ní bude zbožnost podobná stéblu slámy zasazenému v zemi, porazí je jakýkoli závan větru. Bratři! Zlý duch se nebojí zbožnosti, která nemá základ v pokoře, protože ví, že ji může podlomit, kdy se mu zachce. Tak se stalo s jedním poustevníkem, který chodil po rozpáleném uhlí bez jediného poranění, ale vzápětí se stal otrokem nejodpornějších hříchů kvůli nedostatku pokory. Jestliže nemáte pokoru, musíte přiznat, že jste velmi ubozí, protože při prvním pokušení upadnete. V životopise sv. Antonína čteme, že Božím zásahem viděl množství sítí, které rozestavěl zlý duch, aby přivedl lidi k hříchu. Po tomto pohledu se svatý roztřásl na celém těle jako list osiky a ptal se Boha: „Ach, Pane, kdo unikne těmto nástrahám?“A uslyšel odpověď: „Pokorný, protože pokorným dá Bůh milost, aby se pokušení mohli postavit; naopak pyšní jsou hračkou v ďáblových rukách, a když přijde pokušení, upadnou. Ale pokorné se zlý duch napadnout neodváží.“

Proto se v nebezpečí kryjme pláštěm pokory, tehdy na nás ďábel nemůže. Tak postupoval sv. Makarius, který, když na něj přišlo pokušení, se s pokorou vrhal na kolena a zlý duch utíkal. Jak je Bohu milá tato ctnost, jak mocnou je obranou proti nástrahám pekla!

Bohužel, jak vzácně se objevuje. Pokora se přece nezakládá na pěkných slovech a na nesmělém vyjadřování o sobě. Je to vidět na dalším příkladě. Za sv. Serafimem přišel jeden poustevník, který se dokonce s tímto svatým nechtěl ani modlit, kvůli svým hříchům se považoval za nehodného této milosti. Netroufal si dokonce dýchat ten samý vzduch a sedět na židli vedle sv. Serafima. Nedovolil si ani umýt si nohy, což bylo ve zvyku poustevníků. Zdálo by se, že ten poustevník je skutečně pokorný. Sv. Serafim mu vytkl, že by udělal lépe, kdyby zůstal ve své poustevně a pracoval, místo aby bezúčelně pobíhal z místa na místo. Na ta slova se mnich rozhořčeně zvedl a odešel, čímž jasně dokázal, že jeho pokora byla předstíraná. Proto Serafim odcházejícímu ještě řekl: „Ach, synu, přiznával ses ke všem možným hříchům, nechtěl ses se mnou modlit ani jíst, protože toho nejsi hoden, a nyní tě obyčejné napomenutí vyvede z rovnováhy a podněcuje tě k hněvu!? Příteli, tvým ctnostem a dobrým činům chybí nejhezčí ozdoba – schází jim pokora.“

Na tomto příkladě můžeme vidět, jak vzácná je pravdivá pokora. Když lidé slyší pochvaly, lichotky, když jsou chváleni, tehdy se zapálí pro zbožné činy – všechno by vrátili, od všeho by se odloučili. Ale jenom když uslyší drobné napomenutí, když zaznamenají vlažnost vůči své osobě, již je to trápí, časem dokonce přivádí k pláči, naplní se hořkostí, jsou pobouřeni a znechuceni, nařknou bližního z nespravedlnosti, začínají pomlouvat. Není divu, že dnes vidíme u křesťanů ctnosti pouze zdánlivé – chybí jim pokora.

Na čem je založena pokora? Budu vám mluvit o dvou druzích této ctnosti: o pokoře vnitřní a vnější. Vnější pokora se zakládá na tomto:

1) Nechválit se před lidmi dobrými činy a úspěchy, nepovídat o svých dobrých vlastnostech, ale ani o chybách, neopakovat to, co dobrého o nás říkají druzí.

2) Ukrývat své dobré skutky, almužny, modlitby, pokání, dobrodiní prokázané bližnímu nebo skryté milosti, které nám Bůh udílí.

3) Netěšit se z pochval, ale pouze samému Bohu připisovat skutek, kvůli kterému nás lidé chválí; je dobré stočit rozmluvu na jiné téma, abychom přerušili pochvalu.

4) Nemluvit o sobě ani zle, ani dobře. Jsou lidé, kteří o sobě často mluví špatně, aby je ostatní chválili. To je falešná pokora. Nic o sobě nemluvte a buďte hluboce přesvědčeni, že jste ubozí a že Bůh vás na tomto světě ponechává pouze ze soucitu.

5) Nikdy se nehádat se sobě rovnými; je třeba ustoupit, pokud to dovoluje svědomí. Ať se nám nezdá, že pravda je vždy na naší straně. Což se často nemýlíme? Pouze člověk plný pýchy chce vždy stavět na svém.

6) Nebýt smutný, když nás druzí haní – to by svědčilo o nedostatku pokory. Po vzoru krále Davida (srv. Ž 8,5) je třeba děkovat Bohu, když nám lidé odplácí za dobro zlem.

7) Po vzoru Ježíše Krista, který byl naplněn trpělivostí nebo po vzoru apoštolů, kteří se radovali, že mohou trpět z lásky ke Spasiteli, je třeba radostně snášet útisk a znevažování, protože to bude naším štěstím a nadějí v hodině smrti.

8) Nezbavovat se viny a neospravedlňovat se, jestliže jsme se dopustili činu hodného napomenutí. Obyčejně se lidé v takových případech utíkají ke lžím a výmluvám. Kdyby nás nesprávně posuzovali, starejme se především, jestli tím neutrpí chvála Boží. Tak jednala mladá dívka, sv. Marina. Mohla se lehce očistit z pomluv, ale neudělala to.

9) Vyhýbat se tvrdým řečem a chovat se skromně.

Na čem spočívá vnitřní pokora? Na tomto:

1) O sobě smýšlet pokorně, v srdci sami sebe nevychvalovat a být hluboce přesvědčeni, že podle učení Ježíše Krista (srv. J 15,5) bez milosti nemůžeme nic udělat dobře; bez ní nedokážeme dokonce ani jméno Ježíše správně říci (srv. 1 Kor 12,3).

2) Nedělat si těžkou hlavu z toho, když druzí vidí naše chyby, protože právě tehdy máme příležitost pokořit se.

3) Být spokojeni s tím, co dostáváme, a netrápit se tím, že druzí jsou bohatší, schopnější a ctnostnější.

4) Podřizovat se vůli a posudkům jiných, jestliže to není proti našemu svědomí. Člověk opravdu pokorný připomíná mrtvolu, která se nehněvá, když se jí křivdí, ani se neraduje z toho, že ji chválí.

Na tomto je tedy založena křesťanská pokora, která nás dělá milými Bohu a lidem. Pozastavte se nyní nad tím, zda máte tuto ctnost. Jestli ji nemáte, pak o ni Boha vroucně proste, protože bez ní nelze dosáhnout království nebeského. Sv. Bernard byl tak přesvědčen o své nicotnosti, že když někam přišel, padl na kolena a vzýval Boha, aby kvůli jeho hříchu netrestal ty, kdo tam přebývají, protože byl přesvědčen, že kdekoliv se nachází, svolává na to místo kvůli své nehodnosti Boží kletbu. Jak se nepodivit nad pokorou tak velkého světce – a přece je jeho život jedním dlouhým výčtem divů!
Kéž by tato pěkná ctnost provázela všechny naše skutky, pak bychom měli zásluhy pro život věčný!
Jste pokorní při modlitbě a vnitřně přesvědčeni, že jste nehodní vstoupit do Boží blízkosti? Kdybyste měli pokoru, nebrali byste na lehkou váhu modlitbu a neodříkávali byste ji při oblékání nebo při práci. Kdybyste měli tuto pěknou ctnost, s jakou soustředěností a skromností byste naslouchali mši svaté! Nebylo by vás vidět, jak se smějete, vybavujete, jak se rozhlížíte na všechny strany, spíte v kostele nebo se i modlíte, ale bez jakékoli zbožnosti či lásky k Bohu. Nenudili byste se při katechezi, byli byste vděční Bohu za to, že je tak dobrý a milosrdný, že vám dovoluje přebývat mezi věřícími, i když kvůli svým hříchům byste zasloužili věčné zavržení. Kdybyste měli tuto ctnost, následovali byste kananejskou ženu, která prosila o uzdravení a před zraky všech padla na kolena před Ježíšem (srv. Mt 15,26).

Následovali byste příklad Magdaleny, která mezi tolika přítomnými líbala Kristovy nohy (srv. Lk 7,38). Kdybyste měli pokoru, jednali byste jako ona žena, která trpěla dvanáct let krvotokem a s pokorou se vrhla před božským mistrem na zem, aby se jenom dotkla lemu jeho šatů. Kdybyste měli pokoru sv. Pavla, který byl uchvácen až do třetího nebe, a přesto se považoval za nedochůdče a za posledního z apoštolů, vaše jednání by bylo úplně jiné!

Ach, můj Bože, jak pěkná je tato ctnost, ale jak vzácná…

Kdybyste měli pokoru, nezamlčovali byste při zpovědi své hříchy, nevypočítávali je bezmyšlenkovitě, jako byste chtěli vyprávět nějakou historku na rozptýlení, nesváděli byste také vinu na jiné! Kdybyste si také patřičně uvědomili velikost svých hříchů a nepřeberné milosrdenství Boží, zachvátilo by vás svaté vytržení! Sv. Jan Klimak říká, že na vlastní oči viděl velmi pokorné a umrtvené řeholníky, kteří hlasitě naříkali a prosili milosrdného Boha o odpuštění. Jejich prosby a modlitby by mohly proměnit srdce tvrdé jak kámen. Tento svatý dále říká, jak slyšel v tomto klášteře srdcervoucí skřeky: „Běda nám nešťastným! Tvá spravedlnost, Pane, nás může uvrhnout do pekel! Ach, Pane, odpusť nám, jestli jsou naše duše ještě schopny přijmout odpuštění.“ Všichni poustevníci měli před očima živý obraz smrti, a proto si říkali: „Co se jen s námi stane, když jsme si dovolili urazit tak dobrého Boha? Což můžeme mít nějakou naději v den soudu?“ Jiní opět žádali, aby byla jejich cela po smrti zatopena nebo dána napospas zvěři. Sv. Klimak vyznal, že když slyšel nářek těch pokořujících se kajícníků, nemohl mluvit, nemohl se modlit, jen bez vlády nad sebou plakal a vzlykal.

A proč my, drazí bratři, se neponižujeme, i když se dopouštíme mnohem horších hříchů? Důvod je bohužel v tom, že málo známe sami sebe.

II.
Jestliže křesťan zná dobře sebe sama, musí být pokorný. Jsou tři věci, které nás vedou k pokoře – 1) velikost Boží, 2) ponížení a pokora Ježíše Krista, 3) naše vlastní ubohost.

1. Kdo rozjímá nad tím, jak velký je Bůh – ten, který úkonem své vůle stvořil z ničeho nebe a zemi a jediným pohledem může obrátit celý svět vniveč – bude se pyšně nafukovat v jeho přítomnosti? Bůh je nekonečně velký, jeho moc nezná hranice; on obsahuje všechny dokonalosti, je od věků nekonečně spravedlivý a jeho prozřetelnost všechno moudře řídí – my jsme nic. Což se nemusíme mnohem více než svatý Martin obávat, že se nám země rozestoupí pod nohama a pohltí nás oheň, protože nejsme hodni toho, abychom žili na světe? V životopise sv. Pafnucia čteme, že jednou potkal velkou hříšnici a jen se jí zeptal, zda je Bůh na nebi. „Ano,“ odpověděla, „a vím, že je království připravené pro ty, kdo žijí podle jeho přikázání, a že existuje peklo pro špatné.“ „Jestliže o tom všem víš, proč ničíš tolik duší a sama se vrháš do věčného ohně?“ zeptal se Pafnucius. Tehdy si ona hříšnice vzala ponaučení z toho, že k ní mluví člověk poslaný od Boha, padla mu se slzami k nohám a řekla mu: „Otče, ulož mi jakékoli pokání a já je vyplním, jak nejlépe dovedu.“ Tehdy ji svatý stařec zamkl v malinké cele a řekl: „Jsi velká hříšnice; nejsi hodna vyslovit jméno dobrého Boha. Proto se budeš obracet k východu slunce a budeš se modlit pouze tuto jedinou modlitbu: Ach, ty, který jsi mě stvořil, smiluj se nade mnou.“ A tak po tři léta každý den a každou noc se slzami a nářkem kajícnice – sv. Tais – opakovala tuto jedinou modlitbu. Ano, pokora nás učí poznávat sama sebe!

2. Pokora Ježíše Krista je druhým bodem, který nás vede k naší pokoře. „Když pomyslím,“ říká sv. Augustin, „že Bůh od svého vtělení až do smrti na kříži žil v pokoře a ponížení, že žil na zemi nepoznán, budu se pak obávat vlastního pokoření? Bůh hledá ponížení a já, pozemský červ, bych se měl naparovat? Ach, můj Bože, zahlaď tuto pýchu, která mě od tebe vzdaluje.“

3. Třetím důvodem, který nám přikazuje se pokořovat, je naše ubohost. Nicota je naším začátkem; nekonečný počet věků uplynul, než jsme přišli na svět, k nicotě směřujeme – jenom ruka Všemohoucího nás pozvedá. Bez stálé péče Boží bychom zmizeli z povrchu země tak rychle jako slabý list urvaný silným větrem. Čím se může chlubit člověk – ten člověk, o kterém Job říká: „Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti. Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí“ (Job 14,1-2). Sv. papež Řehoř říká, že člověk, který si myslí, že je něčím, je nemoudrý. Kdyby dobře znal sám sebe, cítil by k sobě odpor a pohrdání.

Všechny naše schopnosti a talenty pocházejí od Boha, který je rozděluje podle své vůle, a my tak nemáme žádný důvod být chváleni. Člověk není tvůrcem svého vykoupení, sám od sebe nepřináší nic kromě hříchu a lži. Sám vlastními silami se může jenom zatratit. Sv. Augustin říká, že celé naše vědění spočívá v tom, že my sami jsme nic a všechno, co máme, pochází od Boha.

Proto se konečně musíme ponižovat, protože to vyžaduje naše štěstí a sláva nebeská. Na sebe samé zde nemůžeme spoléhat, můžeme počítat pouze s Božím milosrdenstvím a s nekonečnými zásluhami Ježíše Krista. Jako děti Adama zasluhujeme peklo. Jak dobrý, jak milosrdný je Bůh, který nekonečná dobra – dobra, která sami sobě nemůžeme zasloužit – nám zaslíbil!

A jaký z toho plyne závěr?

Každý den prosme Boha o pokoru, abychom si s pomocí jeho milosti uvědomovali, že sami od sebe nejsme ničím, že všechna dobra tělesná i duchovní pocházejí jenom od něho. Cvičme se v pokoře vždy, kdy k tomu máme příležitost. Buďme přesvědčeni, že se žádná ctnost nelíbí Bohu tak jako pokora, že zároveň s ní obdržíme všechny ostatní ctnosti. I kdybychom byli velkými hříšníky, Bůh nám jistě odpustí, jestliže budeme pokorní. Ano, bratři, milujme tuto pěknou ctnost, protože nás sjednocuje s Bohem, činí schopnými pokojně žít s bližními, pomáhá nám poznat kříž a naplňuje nás tak hlubokou nadějí, že jednou budeme vidět Boha. Blahoslavení chudí duchem, protože jejich je nebeské království.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): I tak kázal Jan Vianney, ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu)