Tag Archives: psychologie umění
Poznání – postižení – umění. Příloha II. kapitoly I.3.5. Hluchota v Písmu svatém a literatuře
Alexandre Bida, Ježíš uzdravuje hluchého a němého (ilustrace Bible), 1874
Písmo svaté
Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin. (Leviticus, 19, 14)
***
I uslyší v onen den hluší slova knihy a oči slepých prohlédnou z temnoty a ze tmy. (Izaiáš, 29, 18)
***
Hospodine, vyslyš mou modlitbu, přej mi sluchu, když o pomoc volám, nebuď k mému pláči hluchý. Vždyť jsem u tebe jen hostem, příchozím, jako všichni otcové moji. (Žalmy, 39, 13)
***
Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl k nebi, povzdechl a řekl: „Effatha,“ což znamená ‚otevři se!‘ I otevřel se mu sluch, uvolnilo se pouto jeho jazyka a mluvil správně. (Marek, 7, 32-37)
Poznání – postižení – umění. Příloha I. kapitoly I.3.5 Hluchota ve výtvarném umění
Betti G. Millerová, Vývoj Amerického znakového jazyka, 2000
Poznání – postižení – umění. I.3.5 Sluch
Poznání – postižení – umění. I.3.4 Zrak
Vlastním předmětem zraku je barva zprostředkovaná světlem.[1] Aristoteles o zraku píše:
To, co je předmětem zraku, nazývá se viditelným. […] Viditelná jest totiž barva. […] Každá barva pak jest hybným činitelem toho, co skutečně jest průhledné, a v tom je její podstata. Proto také není bez světla viditelná a každá barva každého předmětu vidí se jen ve světle.[2]
Petr Bruegel Starší, Podobenství o slepcích, 1568
Poznání – postižení – umění. I.3.3 Smyslový handicap
Helena Kellerová
Smyslový handicap je privace[1] vzniklá privací funkce smylového orgánu, tedy částečnou či úplnou privací činnosti smyslové poznávací mohutnosti. Privace je stav, kdy chybí něco, co od přirozenosti nemá chybět, jde o nedostatek něčeho, co za normálních okolností dané jsoucno má. Tím se privace liší od prosté negace, která je nedostatkem něčeho, co se od přirozenosti na daném jsoucnu nevyskytuje. Tak slepota je u člověka privací, protože pro lidský rod je normální mít funkční zrakovou mohutnost, zatímco pro rostlinu je její nevidění pouhou negací. Privace smyslové mohutnosti se nazývá defekt,[2] privace činností, které na základě defektu nelze vykonávat se nazývá v obecné rovině disaptibilita.[3] Disaptibilita je pak zdrojem handicapu,[4] což je omezení činností konkrétního člověka vznikající na základě defektu.
Poznání – postižení – umění. I.3.2 Námitky
Francisco Goya, Dvůr blázince, 1794
To, že je počátkem lidského poznání poznání smyslové, popírá teorie o vrozených idejích a jiné formy idealismu. Jednou z variant je kupříkladu Platónova teorie anamnese a Descartesovo pojetí vrozených idejí.
Platónova teorie anamnese vyplývá z jeho učení o preexistenci duše. Ve svém dialogu Faidros[1] přirovnává Platón duši k vozu taženému dvěma okřídlenými koni a řízenému vozatajem. Vozataj je metafora pro rozum a vůli, které řídí dobrého a špatného koně – dobré a špatné žádosti.
Poznání – postižení – umění. I.3.1 Umělecké dílo jako smyslový výraz krásy
Albrecht Dürer, Melancholie, 1514
Lidské poznání začíná u smyslů, smyslové představy jsou základem pro tvorbu pojmů. [1] Tedy i vnímání krásy začíná u člověka u smyslů a představ, z nichž rozum abstrahuje. Rozlišujeme krásu fyzickou a duchovní[2] podle toho, jakému typu jsoucen (hmotné – nehmotné) krása náleží. Umění pak zprostředkovává fyzickou i duchovní krásu člověku přístupným způsobem – je smyslovým médiem krásy. [3]
Protože u člověka je rozumové poznání závislé na smyslech a doprovázené smyslovými představami, na jejichž základě vzniká, participují při vnímání krásy smyslových předmětů i vnější a vnitřní smysly, a to ty, které jsou nejvíce poznávací – tedy zrak, sluch a představivost. Svatý Tomáš hovoří přímo o zalíbení smyslů: „Tedy krásno spočívá v náležité úměrnosti, protože smysly těší věci náležitě úměrné jako jim podobné, protože i smysl i každá poznávací schopnost je jakýsi rozum.“ [4]
Poznání – postižení – umění. I.3 Smysly
Francisco Goya, Spánek rozumu vytváří příšery, 1797-98
Své činnosti duše provádí prostřednictvím mohutností,[1] tedy aktivních a pasivních potencí. Charakter mohutnosti je určen předmětem,[2] k němuž se mohutnost vztahuje. Lidské poznání začíná u vnějších smyslů, které získávají počitky, počitky jsou ve vjemy transformovány ve vnitřním společném smyslu, obrazy předmětů jsou podržovány v představivosti za spolupůsobení smyslové paměti, a nakonec z představ jsou rozumem abstrahovány obecné pojmy. Svatý Tomáš Akvinský tento proces popisuje takto:
Lidské jsou mysli znázorňovány věci v podobách: podle řádu přirozenosti, nejprve musí podoby být znázorněny smyslu, za druhé představivosti, za třetí rozumu trpnému, který je měněn od podob představ vlivem osvícení rozumem činným.[3]
Poznání – postižení – umění. I.2 Princip poznání
Principem poznání, ale i života je duše, která plní roli substanciální formy živých organismů.[1] Z toho je patrné, že duše má různé funkce na různých úrovních skutečnosti. Primárně jako substanciální forma určuje první materii do podoby konkrétního živého jsoucna daného druhu.
Petr Brueghel Starší, Mrzáci, 1568
Poznání – postižení – umění. I. část. I.1 Podstata poznání
I.
Francisco Goya, Poustevník
V této části se zamyslíme nad podstatou poznání, budeme zkoumat, jaký princip poznání umožňuje, budeme se zabývat jednotlivými smyslovými mohutnostmi a jejich defekty. Stručně charakterizujeme vztah umění ke smyslovému poznání. Půjde nám o argumentaci ve prospěch teze, že lidské poznání začíná u smyslů a nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech. Na námitky vůči této tezi se pokusíme odpovědět.
I.1 Podstata poznání
Podstatou poznání je intencionální držení forem věcí.[1] Formy věcí v řádu bytí (v prvním aktu) určují daná jsoucna, v řádu poznání (ve druhém aktu) určují poznávací mohutnost.[2] Poznání je imanentní činnost, tj. činnost, která se neprojevuje vně subjektu, ale zůstává uvnitř.[3] Tím se liší od vlastní kategoriální činnosti, která se projevuje navenek subjektu činnosti. Při transitivní činnosti dochází k reálné změně na tom, co je měněno subjektem činnosti, při imanentní činnosti dochází pouze k změně duchovní, nemateriální, intencionální uvnitř subjektu činnosti. Poznání jako imanentní činnost může vést k transitivní činnosti, která se projeví modifikací jsoucen v řádu bytí podle intencionálně držených forem věcí.
