Tag Archives: katolicismus
Papež František: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické
František I.
Neuvěřitelný úvod k oficiální zprávě Vatikánského rozhlasu o ranní promluvě papeže Františka z 9. 6. uvádí: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické – poznamenal papež František v dnešní homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty, když mluvil o »zdravém realismu«, ke kterému Ježíš vedl svoje učedníky.“1
Celá tato pasáž promluvy zní:
„Toto je zdravý realismus katolické církve. Katolická církev nikdy neučí »buď to, anebo tamto«. To není katolické. Církev říká »to a také to«. Buď dokonalý, smiř se se svým bratrem. Neurážej ho. Měj ho rád. A jestliže se vyskytne nějaký problém, alespoň se dohodni, aby se nerozpoutala válka. To je zdravý realismus katolicismu. Není katolické žádat »buď to anebo nic«, to není katolické, to je heretické. Ježíš dovede putovat spolu s námi, podává nám ideál a doprovází k ideálu, vymaňuje nás z uvíznutí v rigidnosti zákona a říká nám: »dělejte, co můžete«. On nás dobře chápe. Je to náš Pán a tomu nás učí.“
Přesně interpretovat, co vlastně říká papež František, je vždy obtížné, avšak téma „rigidních“ katolíků, kteří se neochvějně drží ideálů, jež učí Kristus, a absolutně platných pravd, se v jeho výrocích objevuje opakovaně. „Fundamentalismus je nemoc, která se nachází ve všech náboženstvích,“ řekl papež v listopadu na palubě letadla při návratu z Afriky. „My katolíci máme několik – spíše mnoho – těch, kdo si myslí, že mají absolutní pravdu a jdou a hází špínu na druhé pomluvou, utrhačstvím, a ubližují jim… A je třeba proti tomu bojovat.“2
Omylnost papežů (3.)
Omyly papežů
Protože Církev připouští, že katolíci za jistých okolností mohou legitimně nesouhlasit s výroky 3. kategorie, nemluvě o kategorii 4. a 5., vyplývá tedy z katolické nauky, že je možné, aby se papežové ve výrocích kterékoli z těchto kategorií mýlili. Dokonce je možné, aby se papež mýlil radikálněji, pokud mimo rámec svého mimořádného Magisteria učiní něco, co odporuje některému výroku 1. nebo 2. kategorie. Rovněž je možné, aby papež upadl v omyl jiným způsobem, například uskutečňováním nemoudré politiky nebo nemravností v osobním životě. S výjimkou toho, že by papež zavázal Církev k herezi, je skutečně možné i to, aby papež Církev vážně poškodil. Jak kdysi řekl kardinál Ratzinger, když byl dotázán, zda Duch svatý hraje nějakou roli při volbě papeže:
Řekl bych ne v tom smyslu, že by Duch svatý papeže vybral, protože existuje až příliš mnoho opačných případů papežů, které by Duch svatý evidentně nevybral. Řekl bych, že Duch svatý nad touto věcí přesně vzato nepřebírá kontrolu, nýbrž nám jako dobrý vychovatel dává velký prostor, velkou míru svobody, aniž by nás zcela opustil. Roli Ducha je tedy třeba chápat v mnohem pružnějším smyslu, ne jako by nám diktoval kandidáta, pro kterého musí člověk hlasovat. Pravděpodobně jediná jistota, kterou nabízí, je to, že nedojde k naprosté destrukci. (Citováno v: John Allen, Conclave: The Politics, Personalities, and Process of the Next Papal Election, NewYork: Image, 2013).
Zde je několik příkladů papežů, kteří se mýlili, v některých případech mimořádně závažně:
Střízlivě o Halloweenu
S tím, jak se blíží přelom října a listopadu, sílí v katolických kruzích diskuse o Halloweenu a o tom, zda ho mohou katolíci slavit a zda je vhodné, aby se katolíci a speciálně děti z katolických rodin účastnili haloweenských rejů. Tato problematika je složitější, než se mnohým z nás zdá. Zkusme se na to podívat střízlivě a bez emocí.
Jeden ze základních argumentů katolických odpůrců Halloweenu je tvrzení, že jde původně o pohanský svátek na počest irského boha smrti Samhaina. Ten argument by byl jistě velmi pádný, pokud by byl skutečně pravdivý. Jenže on není. Halloweeen je zkrácenina termínu All Hallows‘ Eve (= předvečer Všech Svatých) a jako takový je to svátek křesťanský. Vznikl stejně jako Štědrý večer na základě toho, že oslavy svátku mohou začít už večer před ním. V řadě protestantských zemí byl proto Halloween dokonce zuřivě napadán a zakazován jako bytostně katolický svátek.
Z hlediska původu tedy Halloween není o nic méně křesťanský a o nic víc pohanský, než jsou Velikonoce a Vánoce. Vzdělaní katolíci se chtě nechtě musí smát snahám ateistů, pohanů a některých obzvlášť švihlých protestantů a z křesťanství se oddělivších kultů vydávat Vánoce a Velikonoce za pohanské svátky ukradené křesťany. Proč by ale tedy měli přijmout zhruba stejně relevantní a stejně staré argumenty v případě Halloweenu?
Kristus nad Lisabonom
Kristus Král nad Lisabonem
V čase, keď nad Európou prelietajú divé husi, v Portugalsku sú ešte vztýčené na celú žrď zástavy leta. Nad starými mestami zvonia kláštorné zvony a za dedinami zvonce ovčích stád. Nad Portugalskom s triumfálnymi mestami a pokorným vidiekom; nad Portugalskom s mohutnými riekami Douro a Tajo; nad Portugalskom, ktoré kedysi tvorilo svetové impérium a ktorého jazyk je šiesty najpoužívanejší na svete – len dnes zostalo akoby na okraji Európy a o jeho hrdinoch a o jeho hlboko zakorenenom katolicizme je lepšie verejne nehovoriť.
Jedným z týchto zamlčiavaných hrdinov je dlhoročný predseda vlády António Salazar de Oliveira (1889-1970), ktorý na niekoľko desaťročí pozdvihol a stabilizoval krajinu a ako jeden z posledných rytierov Európy sa postavil za obranu katolíckej štátnosti. Napriek tomu, že si ho Portugalci zvolili roku 2007 v národnom hlasovaní za „najväčšieho Portugalca všetkých dôb“, médiá i učebnice ho označujú za najdlhšie vládnuceho „fašistického“ diktátora Európy. Tento postoj azda najlepšie vystihuje situácia v Lisabone, kde monumentálny most spájajúci hlavnú časť mesta so štvrťou Almada, premenovali z Mostu A. Salazara na Most 25. apríla – dňa, kedy v Portugalsku prebehla socialistická Karafiátová revolúcia.
Sobotní citát – I
Katolicismus této doby je všeobecně příliš zakřiknutý a ostýchavý. Říká se, že je opatrný. Ve skutečnosti je zbabělý.
Robert Mäder: Živ buď Ježíš Král
Vlci v ovčinci
Včera jsem na jedné pochybné ekumenické stránce na Facebooku zaregistroval odkaz na článek polského jezuity otce Jacka Prusaka Tradycjonaliści przeciwko, a Franciszek górą! (Nesouhlas tradicionalistů a Františkův úspěch). Zaujalo mne, že odkaz a následně i pracovní překlad článku tam předvedl liberální evangelický „duchovní,“ který si jej nemohl vynachválit. To mne samozřejmě varovalo, ovšem po přečtení článku musím říci, že žádné varování mne nemohlo připravit na ryzí antiteze katolické víry a zdravého rozumu, které jsem v článku našel…
Žádná krize nemůže ospravedlnit odpadlictví
Stránky Lumen de Lumine uveřejnily článek, v němž informují o vystoupení Cristiana Magdiho Allama z Církve. Italský novinář, který konvertoval ke katolicismu od islámu a byl pokřtěn papežem Benediktem XVI., je oznámil s odůvodněním, že Církev rezignovala na obhajobu Pravdy a pravé víry a zcela se oddala náboženskému relativismu. Více ZDE.
Proč jsem katolík
G. K. Chesterton (1914)
Úvodník v jednom deníku se nedávno věnoval nové Prayer Book, aniž by o ní mohl říct něco zvlášť nového. Věnoval se totiž především tomu, aby po devítisté devadesáté deváté tisící opakoval, že to, co obyčejný Angličan chce, je náboženství bez dogmat (ať už je to cokoliv) a že disputace o církevních věcech jsou plané a neplodné na obou stranách. Jenže jakmile si autor uvědomil, že tímto rovným odsouzením obou stran mohl projevit jakýsi malý ústupek či uznání naší straně, rychle se opravil. Dál totiž uvedl, že je sice špatné být dogmatický, ale zůstává podstatné být dogmaticky protestantský. Naznačil, že běžný Angličan (užitečný to tvor) byl vcelku přesvědčený, že nehledě na jeho aversi vůči všem náboženským odlišnostem, bylo nezbytné, aby se náboženství dál lišilo od katolicismu. Je přesvědčen (tvrdí se nám), že „Británie je tak protestantská jako je moře slané“.
S pohledem uctivě upřeným na protestantismus pana Michaela Arlena nebo pana Noela Cowarda nebo na poslední jazzový taneční večer v Mayfair nás může pokoušet otázka: „Když sůl pozbude chuti, čím bude osolena?“ Jelikož ale z té pasáže můžeme usoudit, že Lord Beaverbrook i pan James Douglas, pan Hannen Swaffer a všichni další jsou pevnými a neústupnými protestanty (a jak víme, protestanté jsou proslulí svým důkladným a rozhodným studiem Písma, v kterém jim nepřekáží ani papež ani kněží), můžeme si dokonce dovolit vyložit toto rčení ve světle méně známého textu. Můžeme se domnívat, že když přirovnali protestantismus k mořské soli, možná jim bleskla hlavou vzdálená vzpomínka na jinou pasáž, v níž ta samá autorita promluvila o jediném a posvátném zdroji živé vody, který dává životodárnou vodu a skutečně hasí lidskou žízeň, kdežto všechna ostatní jezera i kaluže se liší tím, že ti kdo se z nich napijí, budou znovu žíznit. To se občas stává těm, kdo dávají přednost pití slané vody.
