Lidovecká expertka¹ na školství, poradkyně ministra Chládka a č. 2 na lidovecké kandidátce do Evropského parlamentu Michaela Šojdrová vydala stanovisko, v němž se de facto postavila na stranu ministra Chládka v jeho tažení proti domácímu vyučování, když prohlásila, že domácí vyučování na druhém stupni by mělo být povolováno jen výjimečně a s ještě přísnějšími požadavky na vzdělání rodičů.
Její prohlášení je opravdu krásným ukázkovým příkladem, jak předstírat, že nejsem úplně proti, ale přitom (v rozporu s postojem Církve a zájmem křesťanských voličů²) nejen rezignovat na obhajobu domácího vzdělávání na 2. stupni, ale ještě obratně podkopnout nohy jeho obhájcům naprosto neopodstatněným požadavkem na ještě vyšší kvalifikaci rodičů. (Pokračování textu…)
Jako římskokatoličtí laičtí křesťané, kterým velmi leží na srdci Boží pravda, právo a spravedlnost a osud našeho národa, bychom se rádi v tomto článku vyjádřili k tématu potratů v České republice.
V České republice bylo od roku 1957 usmrceno umělým potratem téměř 3.300.000 nenarozených dětí (zdroj – http://www.prolife.cz/?a=34&id=78), což je v průměru přibližně 158 zabitých českých dětí denně. Od roku 1973 bylo celosvětově usmrceno umělým potratem zhruba 1.722.000.000 nenarozených dětí (zdroje – http://immaculata.minorite.cz/?m=25&idc=t-429, http://www.fronda.pl/a/prawie-dwa-miliardy-ofiar-polityki-aborcyjnej,27278.html), což je v průměru přibližně 115.000 zabitých dětí denně. To je ta nejděsivější a nejšílenější genocida v historii lidstva, která počtem obětí pravděpodobně daleko přesahuje součet obětí obou světových válek, všech ostatních genocid a všech lokálních válek minimálně za posledních sto let! Hovoří se o hrůzách první světové války, hovoří se o hrůzách druhé světové války, ale největší hrůzou, o které se převážně mlčí a naopak se mnohdy podporuje, je dlouhodobě vedená světová válka proti nenarozeným!
Dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí je umělý potrat naprosto nepřijatelný, a to i v případě, kdy plod dítěte ohrožuje život matky, neboť ani ohrožení života matky nemůže ospravedlnit vraždu nevinného počatého dítěte (viz Casti connubii, čl. 64 – text encykliky v češtině je ZDE). Kromě toho podle řady odborníků neexistuje situace, která by nutně vyžadovala potrat k záchraně života matky, vždy je přinejmenším možno situaci řešit vynětím živého plodu (i když ten pak zemře, nepůjde o jeho přímé zabití, jako je tomu při umělém potratu).
Nákupní centrum Europa ve městě Zvolen přišlo s reklamní akcí vyzývající k nedělním nákupům, která slibuje Slovákům za nákup ve výši alespoň 10,- Eur šanci na výhru 1000,- Eur. Nevkus akce pak podtrhuje centrální motiv jejích reklamních plakátů, kterým jsou žena navlečená do něčeho, co má patrně připomínat řeholní hábit, a slogan „NEDELE SVÄTÍME NÁKUPMI!“
Pobuřující, neetická a navýsost stupidní reklama rozhořčila zvolenské katolíky, kteří spolu s organizací Aliancia za nedeľu spustilo protestní kampaň, která zahrnuje i protestní petici, která již sesbírala více než 6 tisíc podpisů. Manažer obchodního centra již údajně přislíbil, že reklama bude přepracována, včetně její vizualizace, nicméně zatím se tak ještě nestalo. Další (snad aktualizované) informace ke kauze naleznete ZDE. (Pokračování textu…)
Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.
Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život. (Pokračování textu…)
Pronásledování křesťanů v Německu: rodiče osmi dětí Eugen a Louisa Martensovi dostali oba den vězení za to, že se jejich dcera odmítla zúčastnit dvou hodin hluboce amorální sexuální výchovy a oni ji v tom podpořili. Tento osud již potkal v Německu desítky křesťanských rodičů.
Winston Churchill nepatří zrovna mezi mé oblíbence. Pravda, byl to vynikající řečník a showman a měl kuráž, na druhé straně byl i diletantem, který napáchal obrovské škody svými nekompetentními zásahy do vedení bojových operací, a taky cynikem, který si až příliš často a svévolně sám určoval, co je a co není morální, jak se mu to zrovna hodilo.
Nicméně nyní ocituji jeden z jeho nejslavnějších (a nejgeniálnějších) výroků, který se navíc vztahuje k českým dějinám. Churchill v něm zhodnotil Chamberlaineho politiku apassementu a předevím její nejkontroverznější a nejhořčí plod – Mnichovskou dohodu: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily si hanbu. A budou mít válku.“
Proč tu ten výrok cituji? Protože dle mého skromného soudu má nadčasovou platnost. Není jen reakcí na konkrétní ostudnou událost a obrovský omyl britských a francouzských politiků, ale zároveň perfektně vystihuje logiku určité varianty zásadních politických a ideových střetů. Že v určitých střetech určité typy ústupků válku naopak přibližují a bez jakékoliv protihodnoty zásadně poškodí stranu, která je udělala. A tak dnes již zdánlivě neaktuální výrok zůstává aktuálním a nadčasový, protože pokud budeme chtít, můžeme ho snadno aktualizovat tím, že Francii a Británii nahradíme někým jiným. A on bude stále platit a geniálně vystihovat situaci. Zkusíme to?
„Katolíci měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili si hanbu. A budou mít válku.“ Tak co? Sedí to? Asi moc ne. Ta poslední věta si budoucí čas nezaslouží, protože válka už dávno běží, někde v rovině kulturní, jinde již i v podobě navýsost krvavé, byť mnozí katolíci (a možná dokonce jejich velká většina) se doposud tváří, že se nic neděje… (Pokračování textu…)
Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.
Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.
A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze. (Pokračování textu…)
Jmenuji se T.K.* a pracuji v jedné nadnárodní společnosti jako řadový zaměstnanec. Společně s manželkou vychováváme 3 děti. Vzali jsme velmi vážně slib, který jsme při křtu těchto dětí dali, a tak jsme se rozhodli, že budou navštěvovat i církevní základní školu.
Myslíte si, že děti dostanou v církevní základní škole kvalitnější vzdělání než ve škole státní?
Musím přiznat, že z počátku jsem o tom byl přesvědčen, zvláště po kladných ohlasech mnoha rodičů, jejichž děti na tuto školu chodí. Též jsme tak nějak předpokládali, že je-li to škola církevní, bude i prostředí nějak lepší.
A byli jste zklamáni?
To se říci nedá. V určitém ohledu je to škola kvalitní a co se týká výuky, jsem s ní spokojen, ale v některých aspektech odráží stav naší společnosti a bohužel i Církve. (Pokračování textu…)
Stojíme na začátku nového roku a přihlížíme formování nové vlády. Vyhlídky jsou neradostné – navrhovaná podoba vlády vypadá příšerně, nás katolíky v ní (a vlastně ani v Parlamentu) fakticky nikdo nezastupuje a ty nejdůležitější posty obsazují ti nejhorší možní lidé…
Má-li tento rok přinést vůbec něco dobrého, je zapotřebí, aby křesťanští voliči konečně začali věnovat pozornost tomu, co politici dělají (a především ti, co se tváří, že zastupují křesťanské hodnoty). Aby si ujasnili, co je důležité, aby aktivně tlačili politiky a média, aby v těch důležitých věcech podporovali a prosazovali ta správná rozhodnutí. A aby už nikdy a za žádných okolností nevolili ty zákonodárce, co je zklamou. (Pokračování textu…)
Dnešní den nám vedle zajímavé kolize svátku sv. Matouše Evangelisty a soboty suchých dnů přináší ještě jedno krásné výročí. Kdybychom se přenesli 580 let do minulosti, našli bychom falckrabího Jana z Neumarktu v kostele. Příliš starý a nemohoucí na to, aby mohl osobně velet v boji, proležel celý den na kamenné podlaze před oltářem a modlil se za své muže a jejich vítězství…
A úspěch se dostavil – dne 21. září 1433 jeho muži, vedení českým šlechticem Hynčíkem Pluhem z Rabštejna a posílení domobranou místních sedláků, u vesnice Hiltersried zaskočili a rozdrtili husitské nájezdníky vedené radikálními hejtmany Janem Pardusem a Janem Řitkou. Rozsahem ta bitva nebyla zas až tak velká, nicméně její význam pro celou Evropu a zejména pro Čechy byl obrovský… (Pokračování textu…)
Moc dobře vím, že si někteří poklepou na čelo a poznamenají na moji adresu něco o psychiatrovi. Já bych to ještě loni udělal nejspíš také. Nicméně po letošním spontánním odporu – byť neúspěšném – milionů Francouzů proti zákonu o adopci dětí homosexuálními páry už beru tuto myšlenku vážně. Není to z mojí hlavy, již před pár desítkami let volal po celosvětové katolické kontrarevoluci brazilský zakladatel tvrdě konzervativního hnutí „Tradice, rodina, vlastnictví“ Plinio Correa de Oliveira. Vyslovil tuto ideu jako reakci na revoluci levicové mládeže r. 1968 a na její požadavky liberalizace potratů a sexuální etiky. Tyto postuláty se od té doby staly součástí legislativy naprosté většiny států světa. A ty země, kde ještě tomu tak není, jsou vystaveny ze strany OSN, UNESCO, EU, Mezinárodního měnového fondu a dalších podobných nadnárodních organizací tvrdé ideologické a hlavně ekonomické masáži.
Od r. 1968 jsme svědky permanentní revoluce s cílem rozbít rodinu a učinit z celého světa jeden obrovský globální hampejz a gejklub, v němž život nenarozených lidských bytostí – a potažmo i lidských bytostí na konci své dráhy – definitivně přestane být nedotknutelným a budou o něm rozhodovat (pseudo)lékařská a jiná zločinecká konzorcia ve službách nadnárodních lobby s vylhaným a podvodným argumentem „svobodné volby“ a „lidských práv“. Samozřejmě jde o důsledek celého vývoje protikatolického myšlení a boje již od osvícenství, eventuelně již od protestantismu, teď ale je nezbytné reagovat tady a nyní, v přítomném a budoucím čase. (Pokračování textu…)
Na českých stránkách FSSPX i na stránkách Institutu sv. Josefa se objevilo prohlášení, podle kterého se Michal Semín a otec Tomáš Stritzko shodli na tom, že účinkování katolíků v internetovém časopise Protiproud Petra Hájka je neslučitelné s principy křesťanské morálky. Michal Semín proto ukončí spolupráci s tímto magazínem a otec Stritzko vyzývá ostatní katolíky k témuž kroku. (Pokračování textu…)
Dnes si připomínáme památku svatých košických mučedníků, tří jezuitů umučených v roce 1619 kalvinisty v Košicích: Melichara Grodeckého, Marka Križína a Štěpána Pongrácze.
Nám Čechům i Moravanům jsou velmi blízcí – sv. Melichar Grodecký byl polský šlechtic z Těšínska, který řadu let strávil studiem a duchovní prací v Čechách i na Moravě. Jeho strýcem byl sv. Jan Sarkander. Na Moravě studoval i sv. Štěpán Pongrácz z Maďarska. (Pokračování textu…)
Zrovna včera jsem narazil na facebooku na jeden poměrně starý a zlidovělý vtip, či spíše humorně formulovanou moudrost:
„Nikdy neříkejte, že něco nejde. Dříve či později se totiž najde nějaký blbec, který neví, že to nejde. A udělá to.“
Jo, zlatá pravda. Nicméně ten problém je mnohem širší. Defétismus a neschopnost vyvíjet dlouhodobější systematické úsilí je velmi smutným výsledkem degenerace naší společnosti, jakož i českých katolíků. A věty (Teď) to nejde! či (Teď) není vhodná doba! jsou vždy první po ruce, aby absenci nutného úsilí omluvily. (Pokračování textu…)
Je to hrozné datum v našich dějinách. Jako kdyby tak zázračně nabytá svoboda měla již po pěti dnech skončit!
O manifestačním stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí se dobře ví. Akce byla řádně připravena, přihlížejícího obecenstva bylo dost a dost; byli přítomni politikové a novináři, takže všechen pražský tisk mohl již nazítří o této protináboženské demonstraci pražského lidu podrobně referovat. (Pokračování textu…)
Jednou, nedlouho po vysvěcení na kněze, jsem zastupoval v jedné farnosti na Slovensku. Měl jsem také za úkol navštívit dětský domov. Bylo to poprvé v životě, co jsem se setkal s takto postiženými dětmi. Překvapilo mne, že na otázku, zda vědí, že mají maminku, většina z nich odpověděla, ano. Ačkoliv někteří z nich svou matku neznali a někteří ji možná nepoznali jako láskyplnou maminku, většina z nich si byla vědoma toho, že ji mají. Bohužel, ne vždy máme toto vědomí my, katolíci. Pro některé se zdá být mariánská úcta něčím dodaným, nějakým přílepkem k víře v Ježíše Krista, něčím nepodstatným. Nebo je to mariánská úcta jen vnější, bez vědomí, že Panna Maria je mou skutečnou matkou v řádu milosti a bez vydanosti a poslušnosti jí. (Pokračování textu…)
Je to už asi rok, co proběhlo v pořadí už třetí sčítání účastníků nedělních katolických bohoslužeb v České republice. Církevní úřady, religionisté i laici si od nich slibovali, že budou mít konečně dost dat na to, aby získali alespoň základní představu o tom, jak se vyvíjí návštěvnost katolických bohoslužeb a katolická religiozita v ČR. Jak se ale ukazuje, až na ty první a ty, co se zajímají o královéhradeckou a litoměřickou diecézi, mají všichni smůlu. Alespoň prozatím. (Pokračování textu…)
Setkávám se mezi svými katolickými souvěrci v debatách o nutnosti šíření Evangelia s názorem, že „není nutno věci přepínat a svými postoji dráždit pohany a nevěřící“. Samozřejmě, šíření Boží zvěsti by mělo být věcí opatrnosti, mírnosti a neokázalosti. (Pokračování textu…)
Jak naši čtenáři dobře vědí, v sobotu 20. března proběhl v Praze X. Pochod pro život. O pochodu, hnutí pro-life a katolické církvi s redaktorem rozprávěl otec František L. Juchelka z českobudějovické diecéze, organizátor Jihočeského autobusu, účastník pochodu a jeden z 23 kněží, kteří koncelebrovali slavnostní Mši. (Pokračování textu…)
Když je člověk katolíkem, je zároveň pro-life. Je to tak a musí to tak být, neboť postoj pro-life se překrývá s nepominutelným kusem katolické víry (což ovšem nevylučuje pro-life ateisty). V dnešní době se bohužel částečně vracíme do dob starověku, kdy prvotní křesťané byli pro-life ostrůvkem v odpudivém pohanském světě, přetékajícím potraty a vražděním novorozenců. To na nás klade velkou zodpovědnost. (Pokračování textu…)
Mnohdy není snadné odlišit životní názory i jednání „matrikových katolíků“ od názoru a jednání lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou ateisté. Opravdových ateistů tak či onak mnoho není; kdo ví, zda vůbec nějací existují. Nejde dost dobře nevěřit v Boha. Lze snadno dokázat, že sice ateisté jsou o existenci Boha přesvědčeni, ale dali by za to nevím co, kdyby Bůh neexistoval. Jak by si oddychli! (Pokračování textu…)
