Je to neuvěřitelné, ale je to tak: stále ještě existují katolíci, kteří s důvěrou čtou Katolický týdeník. Pokud u toho trochu přemýšlejí, musí si dříve nebo později položit otázku, jestli základní katolické pravdy ještě platí, nebo je někdo nepozorovaně zrušil – tedy otázku podobnou dubiím, která loni na podzim předložili čtyři kardinálové papeži. Jednoho čtenáře KT, o kterém jinak nic nevíme, zarazilo vyjádření kardinála Coccopalmeria, že „Církev by mohla připustit ke svátostem smíření a eucharistie věřící, kteří žijí v nelegitimním svazku, touží po změně, ale nemohou svoji touhu uskutečnit“. Poslal tedy KT vcelku logickou otázku, zda je stále ještě nutné rozejít se s hříchem, aby člověk mohl získat rozhřešení a přistupovat k Eucharistii. Jinými slovy: platí učení Církve, nebo se změnilo?
Šanci situaci vyjasnit dostal Mons. Aleš Opatrný, který na otázku čtenáře odpovídal, vizte http://www.katyd.cz/clanky/svatosti-u-nekterych-rozvedenych.html. Mohl vysvětlit, že manželství je nerozlučitelné, sexualitu je legitimní praktikovat pouze v rámci platného manželství, podmínkou získání rozhřešení je rozhodnutí v hříchu nepokračovat a k Eucharistii lze přistupovat pouze ve stavu milosti. Mohl dodat, že „Nezcizoložíš“ představuje Boží přikázání potvrzené Kristem, které Církev nemá moc změnit, a poukázat na Familiaris consortio Jana Pavla II. řešící situaci, kdy se pár žijící v neregulérním manželství nemůže rozejít např. kvůli výchově dětí. Nic z toho však v odpovědi Aleše Opatrného nenajdeme. (Pokračování textu…)
Aleluja! Kristus opravdu vstal, voistinno voskrese! Tak věříme a vyznáváme navzdory tomuto světu, který odmítá Ježíše i jeho zázraky a uvádí k tomu své pseudoargumenty.
Nejčastější námitkou, kterou už od osvícenství odpůrci katolické nauky používají proti Zmrtýchvstání Páně, jsou prý rozpory ve výpovědích evangelistů o této události. Sv. Matouš (28,1-10) udává pouze 2 ženy, které šly ke hrobu pomazat mrtvé tělo Kristovo (Marii Magdalenu a tzv. „druhou“ Marii), sv. Marek (16,1-8) zná už 3 (k prvním dvěma připojuje ještě Salome). Oba evangelisté píší o jednom andělovi, jehož řeč k ženám podávají shodně: „Nebojte se! Vím, že hledáte Ježíše ukřižovaného. Není tu, byl vzkříšen….“ Liší se však v reakci žen. Zatímco podle Matouše ony „to běžely oznámit s bázní a radostí jeho učedníkům…“, podle Marka „neřekly nikomu nic, neboť se bály…“. Zatímco podle Matouše se Kristus jmenovaným ženám na cestě od hrobu zjevil, Marek sděluje, že až Marie Magdalena, když se jí Kristus nedělního rána ukázal, to „rozhlásila těm, kteří s ním bývali“ (Mar 16,9-11). Sv. Lukáš (24,1-11) uvádí také 3 jména žen, místo Salome tam však figuruje Johana, k tomu ale dodává: „…a ostatní s nimi..“. Krom toho ženy vidí nikoli jednoho, nýbrž 2 anděly, jejich slova k nim jsou přitom odlišná od slov u Matouše a Marka. Sv. Jan (20,1-18) se od evangelistů-synoptiků různí tím, že popisuje pouze zážitky sv. Marie Magdaleny, která nalezla prázdný hrob a vyděšená, protože nevěděla, co se stalo, utíkala za sv. Petrem a za ním, aby je přiměla jít se na to podívat. Jan tedy líčí svůj osobní zážitek, neboť byl „přímo u toho“.
Máme zde tedy tři zdánlivé nesrovnalosti a nejasnosti: Kolik žen vlastně šlo ke hrobu a kterým z nich se Ježíš zjevil na cestě, jak o tom píše Matouš? Kolik andělů tam viděly, jednoho nebo dva? Které to šly „s radostí oznámit“ a které ze strachu delší dobu „nic neřekly“? Spolehlivě na to odpovědět neumíme. Víme jen tolik, že rozhodně má pravdu Lukáš, že těch žen šlo ke hrobu více, přesný počet ale neznáme. Můžeme jen spekulovat, že nejspíš šly jednotlivě, ve dvojicích nebo po skupinkách, některé dvojice či skupinky viděly jednoho anděla, jiné poté dva atd. V těchto detailech je zde určitý informační chaos. (Pokračování textu…)
Za posledních pár let jsem se na internetu i mimo něj setkala s nejrůznějšími bludy. Nešlo o nějaké okrajové nebo složité otázky; jednalo se o popírání základních pravd katolické víry. Inteligentní a sečtělí lidé, pokládající se za křesťany a často i za katolíky, včetně teologů, kněží a biskupů, hlásají (a citáty z Písma dokládají) například, že věčné peklo neexistuje, že člověk nemá nesmrtelnou duši, že trvat na rozlišování dobrého a zlého jednání je nemilosrdné či infantilní, že Ježíš nebyl Bůh nebo že si svoje Božství plně neuvědomoval, že víra v Trojici je polyteistická nebo že Boží existenci nelze rozumem poznat. Zpočátku mne to šokovalo, ale postupně jsem si zvykla a začala jsem si myslet, že už mě nic nemůže překvapit.
Mýlila jsem se – podařilo se to jezuitovi Janu Rybářovi. Jak? P. Rybář věří v Trojici (ačkoli formulka „ve jménu Otce i Syna i jejich Radosti“ (Jan Rybář, Josef Beránek: Deník venkovského faráře, Vyšehrad: 2016, str. 129) některým rigidním osobám nemusí připadat zvlášť vtipná), v Božství Ježíše Krista, a dokonce i v panenské mateřství Panny Marie (ačkoli tvrzení „Ona své dítě jistě neadorovala. Musela přejít od konkrétního Ježíšova lidství k jeho Božství. Byl to pro ni nadlidský výkon. Dlouho netušila, že je Matkou Boží.“ (str. 169) není úplně snadno slučitelné s Alžbětinou otázkou „Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“ ani s Mariiným Magnificat). To v dnešní době není málo ani na katolického kněze. (Pokračování textu…)
Dómská farnost sv. Štěpána ve Vídni vydává svůj časopis zvaný Pfarrblätter (Farské listy). Tam jistá „profesorka“ biblistiky Regina Polak ve vánočním vydání napsala doslova: „Představa Vtělení Boha do lůna Marie je heretická. Bůh se nikdy nemůže vtělit a vzít na sebe lidskou podobu. Bůh jako Ježíš-Dítě je pověra, která pochází z helénistických antických mystérií.“ Tato nehoráznost, za niž by se nemusel stydět žádný ateistický agitátor komunistické éry, může klidně vyjít v oficiálním farním, dokonce katedrálním časopise, aniž to vzbudilo příslušnou reakci zodpovědných osob v Církvi.
„Quo usque tandem…?“„Jak dlouho ještě budeš Catilino pokoušet naši trpělivost?“ Klasická otázka Ciceronova z jeho řeči proti vzbouřenci Catilinovi se tak musí nutně stát otázkou nejen tradičních, ale vůbec všech konzervativních katolíků, jimž jsou drahé alespoň nejzákladnější principy zjevené pravdy Kristovy. Drzost neomodernistů uvnitř Katolické církve, pro něž se postupně vžívá u nás označení „Koncilní humanistická sekta“ (KHS), se již neomezuje pouze na kaceřování zastánců tradiční mše sv. a odpůrců bezbřehého ekumenismu a dialogu, ale rozšiřuje se postupně na všechny, kteří věří tomu, co bylo v Církvi ve smyslu definice sv. Vincence z Lerina věřeno „vždy, všude a ode všech“. Jedna z nejzákladnějších pravd naší víry, již vyznáváme při mši sv. v Credu, pravda o Vtělení, kterou hlásali apoštolé, velcí učitelé křesťanského starověku i středověku a již definovaly církevní koncily a potvrdili papežové, se náhle v časopise jedné katedrální farnosti, vycházejícím s církevním schválením, stává „herezí“ a „antickou pověrou“. (Pokračování textu…)
Ano, zlobím, spolu s mnoha dalšími, kteří s rostoucí bolestí a zmatkem sledují, co se s naší Církví děje zevnitř, mnohem tragičtěji než zvenku. Tato zlost však není trpkým, zoufalým vztekem; je to spíš horlivý, nepotlačitelný hněv, který mi horce kypí pod kůží. Snad jde o menší, nedokonalou verzi toho, o čem ráda přemýšlím jako o „hněvu sv. Michaela“, svatém hněvu, který se kdysi vzedmul v nebi ve vášnivém výkřiku nad roztržkou ohavnosti a zahájil kosmickou bitvu, která pokračuje stále. Kdo jako Bůh?
Musíme uznat, že, slovy autora katolických bestsellerů Michaela D. O’Briena v jeho prvním románu Father Elijah [1], „Církev krvácí z mnoha ran“. Ti z nás, kdo lnou ke katolické víře a uchovávají si ji v její nejtradičnější, zbožné a neochvějně pravověrné podobě, i když napadané a podkopávané – stručně řečeno ti z nás, kdo chováme v úctě tradiční Mši sv. a tuto úctu se snažíme prožívat i ve své každodennosti – zjišťujeme, že je bohužel snazší vidět rány, z nichž prýští tmavá krev, než zahlédnout byť malý kousíček živé, zdravé kůže vyzařující světlo a pravdu. (Pokračování textu…)
„Nenávidím bezbožný dav a straním se ho…“ Tato slova moudrého Sokrata mi napadají, když v adventním čase narážím v našem Brně ve všední dny i v neděli na spěchající zástupy s šíleným výrazem ve tváři: Jen abychom stihli všechno nakoupit, jen aby nebylo těch dárků málo, aby se nikdo necítil odstrčen… Kupují i nad své finanční možnosti, zadlužují se, nestačí splácet, pak přijde exekutor….
Kdepak jít na roráty, zasednout k modlitbě a duchovně se připravit na slavnost narození Ježíše Krista. Mnozí lidé už ani pořádně neví, kdo to byl, mají jen jakési povědomí Ježíška, o němž snad ještě jako děti věřili, že nosí dárky. A pokud se bude naše země držet nynějšího kursu Evropské unie, tak se za nějakou dobu nebude smět o něm ani ceknout, neboť by to mohlo „urážet“ muslimy, ateisty a nevím koho ještě. U našich sousedů na Západě už je to realitou, ve Francii, v Belgii a jinde nesmějí být na náměstích instalovány jesličky, a když, tak bez Ježíška. Pohané v antice slavili v tuto dobu svátek slunovratu, jenže pro naši civilizaci Advent a Vánoce se staly pouhým blíže nedefinovaným konzumním rituálem utrácení peněz za rozumné věci i hlouposti. (Pokračování textu…)
Ve Francii dělají vše možné, aby navodili pravou předvánoční atmosféru. Přinejmenším ve městě Publier, kde v rámci stávajících zákonů musí z veřejného prostranství zmizet socha Matky Boží coby náboženský symbol. Evokuje to ony chvíle před 2 000 lety, kdy obyvatelé Betléma vypakovali Pannu Marii se sv. Josefem od svých dveří; před pár dny přišel soud s inovací této „vstřícné pohostinnosti“, když obyvatelům města Publieru přikázal vyhodit Marii do stáje kdesi na pomezí přímo ze svého středu. Na veřejném prostranství nemá podle pánů soudců co dělat, resp. nemá domácím chodit ani případným přespolním na oči. Citlivé povahy totiž její náboženská podstata pobuřuje…
Ale ona celá „nejstarší dcera Církve“ je už léta svému Ženichovi nevěrná s kdekým a prodává se za pár šupů tomu, kdo se zrovna nachomýtne. Stačilo pár let osvícení a rázem je tam tma. Buďme ale upřímní – není v tom sama, kdo už nemá na veřejnosti pro Bohorodičku místo. Je víc takových, nemusíme přitom chodit zase tak daleko… A není to poprvé, kdy Francie hanobí Pannu a na oltář klade prostitutku. Jen se už nejmenuje madam Maillardová, ale má těch jmen pro jistotu více, přičemž všechna končí na -ismus. Oproti řádění luzy z dob revoluce však postupuje „humánněji“ a sochy či kříže nekácí a neničí. „Jen“ je zruší zákonem. (Pokračování textu…)
5. prosince 2016 (LifeSiteNews) — Přední německý katolický filosof Robert Spaemann podpořil čtyři kardinály, kteří požádali papeže Františka, aby vysvětlil dvojznačnosti v apoštolské exhortaci Amoris laetitia, zejména pokud jde o přístup rozvedených a znovusezdaných katolíků ke svátostem.
„Je politováníhodné, že iniciativy v této věci se ujali jen čtyři kardinálové,“ řekl Robert Spaemann na obranu dubií, která kardinálové formulovali. V rozhovoru pro italský list Nuova Bussola Quotidiana ze 4. prosince zdůraznil, že mají pravdu, když hovoří o celosvětovém zmatku, který Amoris laetitia vyvolala mezi biskupy.
Spaemann je znám svými filosofickými prácemi o křesťanské etice, bioetice a lidských právech. Je osobním přítelem Benedikta XVI. a emeritním profesorem mnichovské Univerzity Ludvíka Maxmiliána. Také on již dříve vyjádřil znepokojení nad exhortací Amoris letitia, kterou nazval „rozchodem s katolickou tradicí“. (Pokračování textu…)
Nic není tak velikého jako Eucharistie. Kdyby byl Bůh měl něco vzácnějšího, byl by nám to dal.
Sv. Jan Maria Vianney
Když jsem poprvé vstoupil do baziliky sv. Petra v Římě, byl jsem ohromen. Tento největší klenot křesťanské architektury ve mně vyvolal neuvěřitelný úžas budící pocit malosti. Vešel jsem z prosluněného náměstí venku do prostorného interiéru tohoto chrámu chrámů, který mě úplně pohltil. Toto majestátní svědectví nesmírné slávy Boží z kamene, mramoru a zlata způsobilo, že jsem si jasně uvědomil svou bezvýznamnost.
Žádné náboženství v dějinách světa nikdy neinspirovalo takové chrámy. Žádné pohanské božstvo si nemohlo nárokovat takové vzedmutí lidské vynalézavosti, umu a dovednosti, jaké se projevily ve službách uctívání pravého Boha. Množství i kvalita architektonických, výtvarných a hudebních uměleckých děl, poezie i teologických pojednání, která spatřila světlo světa za dvacet století katolicismu, bere dech. Neexistuje větší zdroj inspirace než Ten, od něhož máme všechno – život, nadání, radosti, věčnost. Uctíváme-li Ho nejkrásnějšími díly, jakých je naše tvořivost schopna, jen tím všechno, co jsme a co máme, vracíme Tomu, od něhož jsme to dostali. „Každý dobrý dar, každý dokonalý dar pochází shůry, sestupuje od Otce světel, u něhož není proměny, ani střídání světla a stínu“ (Jak 1,17).
Je tedy zcela namístě, že nám Bůh přikazuje, abychom se mu klaněli. Jsme stvořeni k tomu, abychom Ho poznávali, milovali Ho a sloužili Mu na tomto světě, a tak abychom s Ním byli navěky šťastní v nebi. Domníváme se, že stačí to plnit podle našeho vlastního uvážení? Nevyžaduje od nás Bůh, abychom činili, co přikazuje On? Což není Bohem žárlivým v pravém smyslu toho slova, který od nás očekává to, co Mu právem náleží, tedy to, co máme nejlepšího?
Bylo tomu tak vždy. Většina lidí zná biblický příběh o Kainovi, který zabil svého bratra Ábela, ale nemnozí dokáží říci, co u Kaina vyvolalo vražedný vztek. Byla to závist – závist, která vznikla, protože Ábelova oběť se Bohu líbila více než Kainova.
Ábel se stal pastýřem ovcí, ale Kain se stal zemědělcem. Po jisté době přinesl Kain Hospodinu obětní dar z plodin země. Také Ábel přinesl oběť ze svých prvorozených ovcí a z jejich tuku. I shlédl Hospodin na Ábela a na jeho obětní dar, na Kaina však a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. I řekl Hospodin Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“ I promluvil Kain ke svému bratru Ábelovi… Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej (Gn 4,2-8).
„Proč jsi tak vzplanul?“ zeptal se Hospodin. „A proč náš tak sinalou tvář? Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?“ Když Ábel obětoval Bohu, přinesl v oběť to, co měl nejlepšího. Obětoval své prvorozené ovce, přičemž dal Bohu nejen to nejlepší ze svého stáda, ale „z jejich tuku“, to znamená jejich nejvíce ceněnou část. Nic si neponechal pro sebe, neodložil si části, které ve skutečnosti chtěl sám. Protože šlo o naprosté odevzdání, jeho modlitba se Bohu líbila. (Pokračování textu…)
Papež František svým nekonformním vyjadřováním často čeří vody katolické církve. K ruce si rád bere levicově orientovaného ateistu Eugenia Scalfariho, se kterým dělá rozhovory. Dvaadevadesátiletý Scalfari má zvláštní techniku, kterou už dnes při rozhovorech mnoho novinářů nepoužívá: odpovědi tázaného si nenahrává ani nezapisuje a pak je interpretuje tak, jak si je zapamatoval.
Ze tří případů, v nichž František rozhovor Scalfarimu poskytl, je Vatikán třikrát korigoval. Vatikánem se myslí tiskové středisko Svatého stolce, protože sám papež se vůči nim neohradil ani jednou a včera poskytl „šílenému žurnalistovi“ další, v pořadí čtvrtý rozhovor. Toto neodvratné nutkání poskytovat rozhovory někomu, kdo se údajně mnohokrát projevil jako neseriózní pisálek, je nepochopitelné. Tedy v případě, že Scalfari opravdu předešlé rozhovory zkreslil, jak tvrdí vatikánští mluvčí. (Pokračování textu…)
Následující text, jehož český překlad bude vycházet na pokračování, přednesl P. Clovis (stručný životopis lze nalézt ZDE) na Skotské konferenci o katolické pravdě v červnu 2016 a původně ho zveřejnil portál LifeSiteNews.
Z Boží milosti jsem katolíkem; s pomocí Boží jako katolík zemřu. Vím, že zatímco to první je čistě dar, to druhé závisí na mé svobodné a vědomé spolupráci s milostí, na tom, zda zachovám víru, budu předávat dál, co jsem sám dostal, s čistým svědomím bojovat dobrý boj a zda setrvám ve víře až do konce. To samozřejmě platí pro nás všechny.
Vloni jsem mluvil na Římském fóru pro život o Františkově efektu. Můj příspěvek k mému údivu nějakým způsobem skončil na internetu. (Anglicky např. ZDE – pozn. red.) Komentáře k němu byly z větší části příznivé; zdroj hrstky nesouhlasných ponechám vaší představivosti. V počáteční euforii jsem obdržel a nejprve ochotně přijal toto pozvání na Skotskou konferenci o katolické pravdě, ale postupem času jsem začal váhat, neboť žádný skutečný katolík nemá radost, má-li se vyslovit proti papežskému dokumentu, natož pak kritizovat vládnoucího papeže. Žijeme však v zoufalé době, době masového zmatku, kdy „nestoudně vlají praporce temnoty“, a tak tedy pryč s pochybnostmi. Je třeba mluvit otevřeně a jasně a bránit naši svatou víru ke slávě Boží a pro spásu duší. (Pokračování textu…)
Kardinál Marx, hlava německého episkopátu, se stydí za kříž Ježíše Krista. Během své návštěvy Jeruzaléma, kam zavítal po boku protestantského „biskupa“ Heinricha Bedforda-Strohma, schoval podle jeho příkladu pektorál ze své hrudi, aby neurážel náboženské cítění muslimů…
Se šokující zprávou přišel nedávno deník Bild. Kardinál čelil za svůj bezprecedentní krok kritice, nicméně obratem se ho zastal mluvčí Německé biskupské konference Matthias Kopp, jenž oficiálně vysvětlil smysl tohoto počinu tím, že vnímavý kardinál Marx chtěl vyjít vstříc napjaté situaci ve Svaté zemi, o níž přece hovoří i UNESCO, a chtěl tak deklarovat, že je zde pouze hostem… (Pokračování textu…)
Kázání kardinála Burkeho při příležitosti pontifikální Mše svaté ke cti sv. Josefa, snoubence blahoslavené Panny Marie, kterou celebroval 12. října 2016 v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve vyšebrodském klášteře. Videozáznam můžete shlédnout ZDE (kázání čte česky R.D. Štěpán Smolen). Více videí z této Mše svaté naleznete ZDE.
Čtení: Sír 45, 1-6; Mt 1,18-21
Pochválen Pán Ježíš Kristus! Nyní i na věky.
Hluboce se raduji z toho, že mám při své první návštěvě České republiky možnost sloužit pontifikální mši svatou v tomto významném, krásném a prastarém cisterciáckém klášteře.
Děkuji otci převorovi a všem mnichům za vřelé přijetí a děkuji také všem, kdo tuto pontifikální mši svatou tak skvěle připravili. Obětuji tuto mši svatou na úmysly Vašeho milovaného národa a zdejšího vyšebrodského kláštera.
Tak jako to Církev tradičně činí ve středu každého týdne prosíme dnes především o přímluvu svatého Josefa, pěstouna našeho Spasitele a Snoubence jeho Neposkvrněné Matky. V těchto časech, které jsou pro Církev i pro rodinu, jakožto prvotní buňku Církve, obzvláště obtížné, se obracíme k ochránci všeobecné Církve a prosíme ho o přímluvu, aby zmatek a omyly, které prostupují celou naší kulturou a které nalezly cestu i do středu církevního života, byly vyjasněny a uvedeny na pravou míru. (Pokračování textu…)
Je pro mě velikou radostí slavit pontifikální Mši svatou v tomto překrásném kostele zasvěceném Našemu Pánu a Nanebevzetí Jeho Neposkvrněné Matky. Jsem vděčný všemohoucímu Bohu za to, že mi umožnil vykonat pouť do historického, premontstrátského kláštera na Strahově a dal mi možnost pomodlit se u hrobu sv. Norberta. Děkují tímto otci opatovi a všem zdejším kanovníkům za vřelé přijetí, jakož členům Institutu Krista Krále a jejich představenému Mons. Wachovi, kteří pečlivě připravili slavení této Mše svaté. Rád bych také využil této příležitosti a poděkoval paní Lucii Cekotové a všem, kteří se spolu s ní podíleli na organizaci mé návštěvy do vaší vlasti, České republiky. S nejhlubší vděčností obětuji tuto Mši svatou na úmysly Církve v České republice a na úmysly strahovského opatství.
Dnes slavíme svátek sv. Terezie Ávilské, Panny a učitelky Církve. Připomínáme si heroický stupeň svatosti jejího života a mnohé plody, které z něj vzešly. Mezi ně patří i reforma karmelitánského řádu, kterou uskutečnila za přispění sv. Jana od Kříže, a její duchovní spisy, které po celá léta inspirují a duchovně posilují mnohé duše k hledání dokonalejšího sjednocení s Bohem. Život a smrt sv. Terezie otevírá naše oči a uschopňuje nás nahlížet tajemství Kristovy lásky, jež denně působí v našich duších. Dom Prosper Guéranger v komentáři k dnešnímu svátku vyzdvihl veliký přínos jejích duchovních spisů:
„Jakmile dospěla na vrchol Hospodinovy hory, popsala cestu, jíž prošla, bez jakýchkoliv nároků, v pouhé poslušnosti tomu, kdo její (duchovní) život vedl ve jménu Páně. S výjimečnou prostotou a bez jakéhokoliv sebevědomí, sepsala díla s myšlenkou na svého Snoubence; svým dcerám předala poučení založené na vlastní zkušenosti; a popsala mnohé komnaty hradu, jímž je lidská duše; hradu, v jehož středu ten, kdo tohoto středu dosáhne, najde Nejsvětější Trojici prodlévající zde jako v předzvěsti nebe. Nic víc již nebylo třeba: vzdálená spekulativním abstrakcím, obnovena ke své subtilní jednoduchosti, křesťanská mystika opětovně zaujala každého člověka; světlo zase probudilo lásku; ctnosti v Církvi znovu vzkvétaly; a zhoubné důsledky hereze a její předstírané reformy nalezly svůj protipól.“1
Kristus povolal sv. Terezii k tomu, aby se zcela odevzdala Jemu, každou částí svého bytí, proto, aby mohla přinést Jeho světlo a lásku svým bratrům a sestrám. Ze Svého oslaveného, probodeného Srdce Kristus vlil sedminásobný dar Ducha svatého do srdce sv. Terezie, aby tak ona, jako Jeho nevěsta, jíž se stala prostřednictvím řeholních slibů, mohla být účinným znamením a nástrojem Jeho čisté a nezištné lásky. (Pokračování textu…)
Od lidí, kteří zastávají nějaký významný úřad, slýcháváme různé řeči. Bývají buď upřímné, nebo ironické. Věta: „Jsem jenom papež…“ je sice vytržena z kontextu, ale to v tuto chvíli nevadí. Ve svých souvislostech má takový význam, jaký odpovídá použitým slovům. Její autor ji neřekl jako ironickou odpověď nesouhlasícím podřízeným. Mínil ji naprosto vážně. Uvědomoval si omezenost svých kompetencí. Ukázal, že přestože je papežem, není všemohoucí.
Autorem citované věty je světec, který žil od narození až do smrti chudě. Chudoba se už od nejranějšího dětství stala samozřejmou součástí jeho života. Proto také neměl potřebu o ní mluvit: on ji žil. Byla to chudoba skutečná, ne ta populistická, která, jak známo, finančně velmi zatěžuje ostatní zainteresované lidi.
Právě proto, že o sobě nesmýšlel víc, než je, zbylo v jeho mysli a srdci dost místa pro respektování božského. Díky tomu se mohl stát svatým. Pokora je opakem pýchy, pýcha plodí hřích, ten je překážkou svatosti. Tudíž pravá pokora ke svatosti vede. Ani se nepravdivě nevyvyšovat, ale ani se neponižovat. Stále by totiž byl člověk zaměřen na sebe. Ale pokora přece není o zaměření se na sebe… Místo vyvyšování/ponižování sebe raději vyjít ze sebe a vyvyšovat Boha nad sebou. Boha a jeho vůli projevující se jeho přikázáními. Proto pokorný člověk nejenže tolik nehřeší, ale s Božími přikázáními také souhlasí. Respektuje je, nepokouší se do nich vrtat: Vyvyšuje Boha nad sebou. (Pokračování textu…)
Pan prof. Tomáš Halík opět dal o sobě vědět. Jeho kázání z neděle 14. 8. zveřejnil o den později pod titulkem „Jen Bůh, žádný člověk, může skutečně porovnat hodnotu náboženství“ magazín ChristNet. Obhajuje samozřejmě islám. Násilnické verše Koránu jsou prý adekvátní posvátným textům i jiných náboženství – včetně Nového zákona. Zde jsou jeho autentická slova:
„K takovým textům patří i dnešní evangelium: Ježíš zde říká: Nepřišel jsem přinést pokoj, nýbrž meč. Ježíš přináší rozdělení rodin: dcera bude proti matce, bratr proti bratru… A k tomu si můžeme připočíst Ježíšova podobenství, kde král, který zjevně symbolizuje Boha, poroučí pozabíjet ty, kteří ho urazili. I tak velký teolog a světec jako Augustin větou „přinuť vejít“ (compelle intrare), týkající se těch, kteří měli na svatbě nahradit nepřítomné pozvané hosty, zdůvodňoval, že podle Písma je možné pohany nutit ke vstupu do církve násilím.“
Tato argumentace, chtějící dokázat, že i Nový zákon obsahuje výzvy k násilí na stejné úrovni s Koránem, je pro každého, kdo aspoň něco o tom ví, směšná. „Meč“, o němž mluví Kristus, je mečem rozdělení, Pán zde říká, že ne všichni ho přijmou a i v rodinách kvůli tomu vypukne nepřátelství. Kde je tady výzva k násilí? Kde tady Ježíš říká, že věřící v něho mají zabíjet ty nevěřící? Ze slov Pána spíše plyne, že věřící budou pronásledovaní od nevěřících z vlastní rodiny, ne naopak. Srovnejme s tím verše Koránu: „Zabíjejte nevěřící všude, kde je dostihnete…“ (2,5), „Ty, kdo neuvěřili v naše znamení, sežehneme v ohni…“ (4,56), „…Až uplynou posvátné měsíce, pak zabíjejte modlosužebníky, kdekoliv je najdete…“ (9,5). A mohli bychom pokračovat. Kde čteme podobné výzvy z úst Kristových? Ať mi je prof. Halík najde!
Neuvěřitelný úvod k oficiální zprávě Vatikánského rozhlasu o ranní promluvě papeže Františka z 9. 6. uvádí: „Chtít »toto anebo nic« není katolické, ale heretické – poznamenal papež František v dnešní homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty, když mluvil o »zdravém realismu«, ke kterému Ježíš vedl svoje učedníky.“1
Celá tato pasáž promluvy zní:
„Toto je zdravý realismus katolické církve. Katolická církev nikdy neučí »buď to, anebo tamto«. To není katolické. Církev říká »to a také to«. Buď dokonalý, smiř se se svým bratrem. Neurážej ho. Měj ho rád. A jestliže se vyskytne nějaký problém, alespoň se dohodni, aby se nerozpoutala válka. To je zdravý realismus katolicismu. Není katolické žádat »buď to anebo nic«, to není katolické, to je heretické. Ježíš dovede putovat spolu s námi, podává nám ideál a doprovází k ideálu, vymaňuje nás z uvíznutí v rigidnosti zákona a říká nám: »dělejte, co můžete«. On nás dobře chápe. Je to náš Pán a tomu nás učí.“
Přesně interpretovat, co vlastně říká papež František, je vždy obtížné, avšak téma „rigidních“ katolíků, kteří se neochvějně drží ideálů, jež učí Kristus, a absolutně platných pravd, se v jeho výrocích objevuje opakovaně. „Fundamentalismus je nemoc, která se nachází ve všech náboženstvích,“ řekl papež v listopadu na palubě letadla při návratu z Afriky. „My katolíci máme několik – spíše mnoho – těch, kdo si myslí, že mají absolutní pravdu a jdou a hází špínu na druhé pomluvou, utrhačstvím, a ubližují jim…A je třeba proti tomu bojovat.“2(Pokračování textu…)
Kristus vstal z mrtvých! Opravdu vstal z mrtvých! Tímto pozdravem se o Velikonocích zdraví východní křesťané, řeckokatolíci i pravoslavní. Je v něm úžasná duchovní síla. Na pozdrav „Christos voskres (Kristus vstal z mrtvých)!“, odpoví pozdravený „Voistinno voskres (opravdu vstal z mrtvých)!“ Původ tohoto zvyku tkví v evangeliu sv. Lukáše 24,34. Když se dva učedníci vrátili z cesty do Emauz k apoštolům a sdělili, že se jim vzkříšený Ježíš zjevil na cestě, že vstal z mrtvých, apoštolé odpověděli: „Pán opravdu vstal z mrtvých…“
Komunisté r. 1950 postavili řeckokatolickou církev na Slovensku mimo zákon. Kněží, kteří odmítli nucený přestup k pravoslaví, byli uvězněni. V kriminále se jim snažili agitátoři „vymýt mozek“ ateistickými přednáškami. Jednou, když jich shromáždili několik desítek a řečník „dokazoval“, že Bůh neexistuje, přihlásil se jeden starý kněz, že má dotaz. Přednášející mu udělil slovo. On se obrátil ke shromážděným spolubratřím s pouhými dvěma slovy: „Christos voskres!“ Všichni sborově odpověděli: „Voistinno voskres!“ A bylo po přednášce. Stačila pouhá tato dvě slůvka, aby rozmetala celou konstrukci bolševických neznabohů na padrť.
Zmrtvýchvstání je pečetí vykupitelského díla Kristova, důkazem jeho Božství a pravdivosti jeho nauky. Jedná se o nejlépe doloženou realitu v dějinách starověku. Prázdný hrob viděl každý obyvatel Jeruzaléma a každý návstěvník tohoto města. Vzkříšeného Pána neviděli pouze apoštolé a zbožné ženy, ale stovky lidí, možná i tisíce. Sv. Pavel píše v 1 Kor 15,6 o jeho zjevení „více než 500 bratří najednou…“ a aby nebylo žádných pochybností, dodává, že „většina dosud žije…“, čili můžete je navštívit a ověřit si to. Sv. Lukáš v úvodu ke Skutkům apoštolů zase uvádí, že Ježíš „po svém utrpení dal mnoho důkazů pro to, že žije…“ (Sk 1,3). (Pokračování textu…)
„Ježíš nebude nikdy překonán!“ Hádejte, milí čtenáři, kdo pronesl tento patetický výrok. Katolický biskup? Misionář? Teolog? Mučedník pro Krista? Nikoliv, byl to Ernest Renan, bojovný francouzský antiklerikál 19. století, který se netajil svým záměrem zlikvidovat Katolickou církev. Nepředstavoval mezi svými souputníky žádnou výjimku. I náš T. G. Masaryk, velký nepřítel katolicismu, umísťuje na konci svého spisu „Světová revoluce“ nadšený výkřik: „Ježíš, ne Caesar!“
Málokdo z odpůrců křesťanství na Ježíše plive (to se dá těžko, byl bez jakéhokoliv osobního hříchu), všichni osvícenci, marxisté i současní genderističtí neomarxisté, existencionalisté, liberálové, zednáři a další esa protikatolického boje – pokud přímo nepopírají Kristovu historickou existenci (tím by se dnes ale z vědeckého hlediska znemožnili), tak ho vychvalují jako velkého filozofa, lidového proroka a náboženského reformátora, kterého pro jeho odvážnou kritiku tehdejšího náboženského establishmentu poslal židovský sanhedrin na smrt.
Má to však jeden háček. Takový Ježíš nikdy neexistoval, Ježíš-pouhý člověk není historickou osobností. Tou je Ježíš-Bohočlověk, Vykupitel a Spasitel světa. Toho ovšem odpůrci zjevené pravdy odmítají stejně hněvivě jako tenkrát židovský sanhedrin v čele s Kaifášem, tento Ježíš jim dnes překáží stejně jako tenkrát. Ježíš filozof a náboženský reformátor jim nevadí, takových zná historie víc, on je pouze jedním z nich. Ježíš tohoto typu je k ničemu nezavazuje, je to člověk podrobený omylům tak jako všichni. Ale Ježíš Kristus, ten, který o sobě prohlásil, že pouze On je Cesta, Pravda a Život, a nikoli jenom jeden z myslitelů a zakladatelů světových náboženství, se pro ně stal „úhelným kamenem“, který zuřivě odhazují. (Pokračování textu…)
V následujícím textu reaguje pan Marek Venuta, předseda znojemské KDU-ČSL, na článek paní Simony Roubalové, který vyšel 29. února v deníku Znojemsko a který hrubě napadá pana Venutu i Církev. Pan Venuta chtěl svou reakci původně zveřejnit v daném deníku, ale ten jeho reakci odmítl, pročež jsem se mu rozhodl dát prostor zde.
Bohužel se zdá, že článek paní Roubalové (který je součástí širší diskuse ohledně přednášky pana Lhoťana, kterou znojemská KDU-ČSL organizovala) na internetu není, takže na něj nemohu dát link, a zveřejnit ho zde by bylo problematické jak z hlediska autorských práv, tak pro jeho velmi nízkou stylistickou i obsahovou úroveň. Pokud se tedy s ním chcete seznámit, musíte si ho sehnat v papírové podobě. (Pokračování textu…)
