V poslední době se toto téma dostalo opět do médií. Italští odborníci nedávno potvrdili, co už je dlouho známo: stopy skutečné krve na plátně, určili dokonce přesně, kde kopí probodlo bok muže uloženého v něm, objevili deformaci ramene, což opět ukázalo, že tento člověk byl skutečně ukřižován (srvn. zpráva kath.net 26.1.2019).

Objektivně ale – v principu nepřinesli nic nového. Jen petrifikovali, co už jako katolíci dávno víme: Turínské plátno je opravdu autentickým pohřebním rubášem Kristovým a muž na něm není nikdo jiný než sám náš Spasitel. Jediné, co tomu odporuje, je karbonová metoda C 14, jež datovala r. 1988 vznik plátna na přelom 13. a 14. století.

Celá kauza mi připomíná jeden příběh ze zdravotnické branže (mediky prosím o prominutí za neodbornou terminologii, nejsem lékař). Přivezli do nemocnice pacienta s jasnými příznaky srdečního infarktu (bolest na hrudi, dušnost, otok nohou atd.), všechno absolutně jasné, jde o infarkt. EKG to ale vyloučil, zdravotníci však odmítli názor, že EKG může být vadný, na infarkt pacienta neléčili – a ten muž zakrátko zemřel. Pitva prokázala jednoznačně infarkt – a potom teprve se přišlo i na poruchový EKG.

Vidím tady analogii s turínským plátnem. Všechna zjištěná fakta ukazují na jeho pravost a na to, že otisk muže na něm je otiskem těla našeho Pána, pouze jeden výsledek zkoumání tomu odporuje. Když je tomu tak, potom musí být logicky závada u něj, když všechny ostatní potvrzují opak.

Shrňme si krátce to, co je u plátna nezvratně dokázáno. Obraz na něm není namalován, vylučuje to jeho trojrozměrnost a také objev italského fotoamatéra Seconda Pii r. 1898, že jde o fotografický negativ. Stopy nejen po ukřižování, ale i po předchozím týrání, o němž píší evangelia (rozbitý obličej po úderu do obličeje před veleknězem Anášem, rány po bičování, rozbitá kolena i brada od pádů při nesení kříže, probodené údy a bok a další) jsou anatomicky přesné, což je už dávno v odborné literatuře známo. Středověký falzifikátor nemohl mít takové znalosti, lékařská věda nebyla na dnešní úrovni. Tento poznatek zároveň vylučuje možnou námitku, že do plátna mohla být zabalena figurína natřená voňavkami a lidskou krví, nehledě k tomu, že u muže na plátně je patrný „rigor mortis“, projevující se strnulostí nohou, což by u figuríny samozřejmě neexistovalo. Proti středověkému falzifikátorství mluví i otisk mince z vadné ražby císaře Tiberia z 1. století na plátně. Kde by ji středověký falzifikátor vzal? Ale i kdyby, tak proč by ji na víčko zobrazeného muže umístil, když po otisku na plátno nebyla viditelná a zjistili ji až ve 20. století pod mikroskopem? K čemu by mu to prospělo? Dále byla ve 20. století na plátně při mikroskopickém zkoumání objevena kapalina z osrdečníku, kterou sv. Jan nazývá „vodou“ („z boku Kristova vytekla krev a voda“ – tato kapalina vždycky v tomto případě vyteče spolu s krví). Středověký falzifikátor tuto skutečnost nemohl znát, ale i kdyby, tak proč by se  namáhal a potíral plátno touto kapalinou, když okem viditelná nebyla? Co by tím získal?

Jediným vysvětlením je, že v plátně byl opravdu zabalen muž umučený přesně tak jako Kristus. Pokud by ale plátno pocházelo až ze středověku, tak potom museli falzifikátoři někde někoho ukřižovat přesně tak, jak popisují evangelisté. A tady opět chybí motiv: Proč by to dělali? Toto krvavé drama by přece vyžadovalo tým vícera lidí a nemalý prostor v přírodě. Při odhalení, kteréžto nebezpečí bylo pro ně reálné, jim hrozila jednoznačně poprava. Proč by podstupovali takové riziko spojené nota bene s velikou námahou, když stačilo na plátno namalovat netypickými a v alchymistických dílnách vyrobenými neznámými preparáty obraz a vydávat ho za pohřební rubáš Ježíšův? Při stavu tehdejší techniky na rozdíl od dnešních možností bylo mnohem nesnadnější takový podvod odhalit.

Turínské plátno s vyobrazením ukřižovaného muže nemohlo vzniknout až na přelomu 13. a 14. stol. Tomu odporuje tzv. Prayův kodex z Maďarska ze 12. stol., dnes uložený v Széchenyiho Národní knihovně v Budapešti, kde je nějaké plátno s výjevem ukřižovaného muže vyobrazeno – a odpovídá turínskému plátnu. V katedrále španělského Ovieda je už od 8. stol. uchovávána rouška pocházející z Palestiny, jíž byla podle tradice otřena Kristova tvář. Její otisk na ní není, jen stopy krve – a ty se dokonale shodují s otisky krve na plátně na obličeji ukřižovaného muže, dokonce se s tím shoduje i krevní skupina AB. Otisk Kristovy tváře máme ale na tzv. roušce z Manopella, jejíž původ sahá až do starověku – a shoduje se s otiskem na turínském plátně.  Od 9. stol. je také uchovávána v klášteře benediktinek ve francouzském Argenteuil relikvie tuniky Kristovy se stopami krve po bičování (vojáci mu po bičování jeho tuniku znovu oblékli a v ní jej vlekli na Golgotu) – a i tyto krvavé skvrny se plně shodují se skvrnami na turínském plátně, nota bene i tady byla zjištěna stejná krevní skupina AB. Krom toho už od starověku existují na křesťanském Východě i na Západě vyobrazení Kristovy tváře, která jsou tak podobná tváři muže na plátně, že toto nejspíš muselo ikonopiscům posloužit jako předloha.

A je zde ještě další závažná okolnost mluvící proti středověké falzifikaci: Jak se tělo muže z plátna dostalo ven? Kdyby ho falzifikátor normálním způsobem „vybaloval“, tak by plátno bylo potrhané na místech, kde se nacházely stopy krve, neboť ta musela být zaschlá a k plátnu přilepená. Jenže plátno nic takového nevykazuje. Neobstojí ani námitka, že tělo (případně natřenou figurínu) někdo na určitou teplotu zahřál a výpary vytvořily na plátně jeho otisk. Jenže v takovém případě by byla zasažena všechna vlákna plátna skrz naskrz, obraz na plátně však zasahuje pouze jejich povrch, neproniká dovnitř, je to jako při fotografování. Pro odborníky je dosud stále nevyřešenou záhadou, jak se mohlo tělo dostat ven a jak otisk mohl vůbec vzniknout. Hovoří se o „vyzáření“ pomocí elektrické energie nejvyššího stupně atd., což by ukazovalo na největší zázrak Kristův – Zmrtvýchvstání.

Jestliže tedy existuje tolik indicií vylučujících středověkou falzifikaci turínského plátna – a náhle se objeví informace o výsledku testu pomocí uhlíkové metody, která středověkou falzifikaci potvrdí, tak vzhledem k uvedenému množství jednoznačných dokladů ve prospěch pravosti musí logicky vyplynout jediný možná závěr: Závada není u plátna (falzifikace), ale u samotné metody.

Tato závada může mít tři možné formy:

a) Uhlíková metoda je nespolehlivá, jak na to poukazoval už koncem 80. let 20. století ruský odborník a komunista Kuzněcov. Četl jsem již dříve informaci, že uhlíková metoda určila stáří mumie faraona, prokazatelně ležící v hrobce již tři tisíce let, na zhruba 500 let.

b) Uhlíková metoda je sice spolehlivá, ale vzorky do třech laboratoří byly dodány z pozdně středověké záplaty plátna po požáru. Před několika lety tým vědců z univerzity v italské Padově pod vedením prof. Fantiho provedl analýzu plátna pomocí infračervených paprsků na původním místě nezasaženém záplatou a určil jeho vznik na léta 300 před Kristem až 150 po Kristu.

c)  Jedná se o záměrný podvod, jak uvádí ve své studii, kterou před časem vydala Matice cyrilometodějská v Olomouci, německý jezuita Werner Bulst. Vědecký, fyzikální doklad o pravdivosti evangelií a potažmo o zázraku Zmrtvýchvstání nemohou totiž dnešní odpůrci Božího zjevení, kteří řídí současný svět, potřebovat. Francouzský spisovatel Huysmans ve své „Pouti lurdské“ v 19. stol. napsal: „Zázrak je umíráčkem světských vášní, pochopitelno tedy, proč ho lidé nechtějí.“ Fyzikální důkaz o pravdivosti evangelních informací a doklad o zázraku Zmrtvýchvstání by totiž vyvolával u většiny lidí výčitky svědomí a potřebu změnit svůj život – a do toho se málokomu chce, nota bene směřuje to proti plánům nadnárodních zednářských, neomarxistických a genderistických lobby na ovládnutí světa – proto musíme „dokázat“ i za pomoci lží a podvodů, že se jedná o falzifikát.

Já nevím, která z uvedených forem závady uhlíkové metody je pravdivá, snad se to brzy ukáže. Ale i kdyby ne, tak dosavadní zjištěná fakta o turínském plátně mají takovou sílu, že nic mne nepřesvědčí o tom, že jde o podvrh. Má víra samozřejmě nestojí – a neměla by stát u žádného katolíka – na zázracích turínského plátna apod., nicméně pohrdat tímto poselstvím nebes by bylo opovážlivé. Je určeno k posílení naší víry v pravdivost Božího zjevení, jak je obsaženo v Písmu svatém a v posvátné Tradici.

PhDr. Radomír Malý