Proti umění jako habitu lidského rozumu lze vznést několik námitek. První je teistická. Podle Platóna není umění výsledkem umělcova poznání, řecký filosof ústy Sokrata dokazuje, že básník nemá znalosti oborů, o kterých hovoří v básni. Jak je však možné, že v básni popisuje skutečnost, kterou sám od sebe nezná? Platón vysvětluje, že umělec je pasivním nástrojem bohů; jeho tvorba je vlastně posedlostí bohem, božské šílení, ke kterému umělec nepotřebuje žádné vlastní vědomosti a schopnosti. V dialogu Ión Platón doslova píše: (Pokračování textu…)
Vlastním předmětem sluchu je zvuk.[1] Zvuk je mechanické vlnění zprostředkované určitým hmotným médiem, v nejběžnějších případech jde o vzduch. Aristoteles píše: „Zvučné tedy jest to, co dovede souvisle pohybovati soustředěným vzduchem až k uchu.“[2](Pokračování textu…)
Vlastním předmětem zraku je barva zprostředkovaná světlem.[1] Aristoteles o zraku píše:
To, co je předmětem zraku, nazývá se viditelným. […] Viditelná jest totiž barva. […] Každá barva pak jest hybným činitelem toho, co skutečně jest průhledné, a v tom je její podstata. Proto také není bez světla viditelná a každá barva každého předmětu vidí se jen ve světle.[2]
Smyslový handicap je privace[1] vzniklá privací funkce smylového orgánu, tedy částečnou či úplnou privací činnosti smyslové poznávací mohutnosti. Privace je stav, kdy chybí něco, co od přirozenosti nemá chybět, jde o nedostatek něčeho, co za normálních okolností dané jsoucno má. Tím se privace liší od prosté negace, která je nedostatkem něčeho, co se od přirozenosti na daném jsoucnu nevyskytuje. Tak slepota je u člověka privací, protože pro lidský rod je normální mít funkční zrakovou mohutnost, zatímco pro rostlinu je její nevidění pouhou negací. Privace smyslové mohutnosti se nazývá defekt,[2] privace činností, které na základě defektu nelze vykonávat se nazývá v obecné rovině disaptibilita.[3] Disaptibilita je pak zdrojem handicapu,[4] což je omezení činností konkrétního člověka vznikající na základě defektu. (Pokračování textu…)
To, že je počátkem lidského poznání poznání smyslové, popírá teorie o vrozených idejích a jiné formy idealismu. Jednou z variant je kupříkladu Platónova teorie anamnese a Descartesovo pojetí vrozených idejí.
Platónova teorie anamnese vyplývá z jeho učení o preexistenci duše. Ve svém dialogu Faidros[1] přirovnává Platón duši k vozu taženému dvěma okřídlenými koni a řízenému vozatajem. Vozataj je metafora pro rozum a vůli, které řídí dobrého a špatného koně – dobré a špatné žádosti. (Pokračování textu…)
Lidské poznání začíná u smyslů, smyslové představy jsou základem pro tvorbu pojmů. [1] Tedy i vnímání krásy začíná u člověka u smyslů a představ, z nichž rozum abstrahuje. Rozlišujeme krásu fyzickou a duchovní[2] podle toho, jakému typu jsoucen (hmotné – nehmotné) krása náleží. Umění pak zprostředkovává fyzickou i duchovní krásu člověku přístupným způsobem – je smyslovým médiem krásy. [3]
Protože u člověka je rozumové poznání závislé na smyslech a doprovázené smyslovými představami, na jejichž základě vzniká, participují při vnímání krásy smyslových předmětů i vnější a vnitřní smysly, a to ty, které jsou nejvíce poznávací – tedy zrak, sluch a představivost. Svatý Tomáš hovoří přímo o zalíbení smyslů: „Tedy krásno spočívá v náležité úměrnosti, protože smysly těší věci náležitě úměrné jako jim podobné, protože i smysl i každá poznávací schopnost je jakýsi rozum.“ [4](Pokračování textu…)
Francisco Goya, Spánek rozumu vytváří příšery, 1797-98
Své činnosti duše provádí prostřednictvím mohutností,[1] tedy aktivních a pasivních potencí. Charakter mohutnosti je určen předmětem,[2] k němuž se mohutnost vztahuje. Lidské poznání začíná u vnějších smyslů, které získávají počitky, počitky jsou ve vjemy transformovány ve vnitřním společném smyslu, obrazy předmětů jsou podržovány v představivosti za spolupůsobení smyslové paměti, a nakonec z představ jsou rozumem abstrahovány obecné pojmy. Svatý Tomáš Akvinský tento proces popisuje takto:
Lidské jsou mysli znázorňovány věci v podobách: podle řádu přirozenosti, nejprve musí podoby být znázorněny smyslu, za druhé představivosti, za třetí rozumu trpnému, který je měněn od podob představ vlivem osvícení rozumem činným.[3](Pokračování textu…)
Principem poznání, ale i života je duše, která plní roli substanciální formy živých organismů.[1] Z toho je patrné, že duše má různé funkce na různých úrovních skutečnosti. Primárně jako substanciální forma určuje první materii do podoby konkrétního živého jsoucna daného druhu.
V této části se zamyslíme nad podstatou poznání, budeme zkoumat, jaký princip poznání umožňuje, budeme se zabývat jednotlivými smyslovými mohutnostmi a jejich defekty. Stručně charakterizujeme vztah umění ke smyslovému poznání. Půjde nám o argumentaci ve prospěch teze, že lidské poznání začíná u smyslů a nic není v rozumu, co dříve nebylo ve smyslech. Na námitky vůči této tezi se pokusíme odpovědět.
I.1 Podstata poznání
Podstatou poznání je intencionální držení forem věcí.[1] Formy věcí v řádu bytí (v prvním aktu) určují daná jsoucna, v řádu poznání (ve druhém aktu) určují poznávací mohutnost.[2] Poznání je imanentní činnost, tj. činnost, která se neprojevuje vně subjektu, ale zůstává uvnitř.[3] Tím se liší od vlastní kategoriální činnosti, která se projevuje navenek subjektu činnosti. Při transitivní činnosti dochází k reálné změně na tom, co je měněno subjektem činnosti, při imanentní činnosti dochází pouze k změně duchovní, nemateriální, intencionální uvnitř subjektu činnosti. Poznání jako imanentní činnost může vést k transitivní činnosti, která se projeví modifikací jsoucen v řádu bytí podle intencionálně držených forem věcí. (Pokračování textu…)
William -Adolphe Bouguereau, Slepý Homér se nechává vést, 1874
Řekněte nerozhodným srdcím: „Buďte rozhodní, nebojte se! Hle, váš Bůh přichází s pomstou, Bůh, který odplácí, vás přijde spasit.“ Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. (Izajáš, 35, 4-6)
Předkládaná práce má dva vzájemně se podmiňující cíle. Prvním cílem je sonda do světa tvorby i estetického vnímání lidí se smyslovým handicapem. Druhým cílem je nabídnutí alternativy proti idealismu (subjektivnímu i objektivnímu) a materialismu v psychologii umění. Tuto alternativu představuje umírněný aristotelský dualismus (hylemorfismus). První cíl je zároveň metodou cíle druhého a naopak. Podstata lidského poznání, umělecké tvorby a recepce uměleckých děl nejlépe vynikne, když budeme zkoumat, jak se na poznávání reality, tvorbě a estetickém vnímání projevuje deficit poznávacích struktur účastníků komunikace uměním. A naopak: důsledné uplatňování aristotelské metody pomůže vytvořit ucelený přehled o problematice vztahu handicapovaných a umění, který v zamýšlené podobě doposud neexistuje. (Pokračování textu…)
