Náš Pán řekl: „Všechno, o co budete mého Otce prosit v mém jménu, dá vám.“ Nikdy by nás nenapadlo, abychom Boha a jeho vlastního Syna prosili. Na co by však člověk nikdy nebyl schopen pomyslet, to učinil Bůh. Co člověk nedokáže vyslovit, ba ani na to pomyslet a oč by se nikdy nedovolil žádat, to řekl, vymyslel a provedl Bůh ve své nekonečné lásce. Cožpak bychom se někdy odvážili žádat od Boha, aby nechal za nás zemřít svého Syna? Aby nám dal jeho Tělo za pokrm a jeho Krev za nápoj? O tak veliké lásce Boha k člověku nemohl mít člověk ani potuchy. (Pokračování textu…)
Náš Pán je tady skrytý a čeká, až ho navštívíme a předneseme mu své prosby. Podívejte, jak je dobrý! Přijímá nás i v naší slabosti. V nebi, kde budeme slavit vítězství, ho uvidíme v plné slávě. Neodvážili bychom se před ním objevit, proto se nyní skrývá a je podobný člověku, který je ve vězení, a říká nám: „Přestože mě nevidíte, nic to neznamená, proste mě a o cokoli budete prosit, chci vám to udělit.“ On je zde ve svátosti lásky, vzdychá a prosí bez přestávky svého Otce za hříšníky. Co vše na sebe bere, když přebývá mezi námi. On je zde, aby nás těšil, proto ho máme hodně často navštěvovat. Jak je mu příjemná malá čtvrthodinka, kterou ušetříme ve svých často tak neužitečných činnostech, abychom se k němu modlili, jeho navštívili a potěšili za všechny urážky, kterých se mu dostává. Jestliže vidí, jak toužebně k němu směřují čisté duše, s úsměvem je zdraví. Přicházejí k němu, aby ho obyčejným způsobem, který se mu líbí, prosili za odpuštění pro všechny hříšníky. Jakou blaženost cítíme v přítomnosti Boží, když před jeho svatostánkem trávíme chvíle o samotě u jeho nohou! Tak tedy, má duše, buď velmi zapálená. Jsi tu sama, aby ses svému Bohu klaněla. Jeho pohled směřuje k tobě jediné. Ten dobrý Vykupitel je plný lásky k nám, že nás vyhledává všude. (Pokračování textu…)
Všechny dobré skutky dohromady se svou cenou nevyrovnají oběti mše svaté, protože jsou to skutky lidí, mše svatá je však dílem Božím. Mučednictví je ničím ve srovnání s ní. Je to oběť, kterou člověk svým životem odevzdává Bohu. Mše svatá je oběť, kterou Bůh přináší člověku svým Tělem a svou Krví.
Ach, jak důležitou osobou je kněz! Kdyby toto své poslání pochopil, umřel by. Bůh ho poslouchá. On řekne dvě věty a náš Pán přichází na jeho pokyn z nebe a vstupuje do malé hostie. Bůh upírá svůj pohled na oltář. „To je můj milovaný Syn,“ říká, „v něm mám zalíbení.“ Bůh nám nemůže nic odepřít kvůli zásluhám, které vyplývají z obětování tohoto Beránka. Kdybychom měli víru, viděli bychom Boha v knězi, který je ukrytý jako světlo za sklem, jako víno smíchané s vodou. (Pokračování textu…)
V dnešní době se můžeme setkat se dvěma základními typy politiků, kterým se říká křesťanský demokrat. Kupodivu se sešli pod stejným termínem, ač jsou si filosofií i cenou na hony vzdáleni. Kdysi jsem to popsal stručným bonmotem: „Existují dva typy křesťanských demokratů: křesťané, kteří občas respektují demokracii, a demokraté, kteří se občas inspirují křesťanstvím.“ Rád bych ale tento smrtelně vážně míněný vtip doplnil o jeden zásadní dodatek: skutečným křesťanským demokratem je pouze ten první. Ten druhý je jen jeho ubohá karikatura a škůdce. (Pokračování textu…)
Nic není tak krásného jako čistá duše. Kdybychom tomu správně porozuměli, nebylo by možné, abychom o čistotu duše přišli. Čistá duše je oproštěna od vazby na hmotu, od věcí pozemských a sama od sebe. Právě proto svatí zacházeli se svým tělem tak přísně, právě proto mu odpírali i věci potřebné, nedovolovali mu ani o pět minut později vstát, zahřát se, něco snít. Hleďte tedy: To, co ztratí tělo, dostane duše, to, co ztratí duše, dostane tělo.
Čistota přichází z nebe. Musíme o ni Boha prosit. Pokud o ni prosíme, tak ji dostaneme. Máme dělat vše, co je v našich možnostech, abychom ji neztratili. Své srdce musíme uzavřít před pýchou, smyslností a všemi ostatními vášněmi jako se zavírají dveře a okna, aby nikdo nemohl vniknout dovnitř. (Pokračování textu…)
Naše tělo je křehká nádoba. Je to totiž předmět určený pro smrt a pro červy. A přece si dáváme víc záležet, abychom jej obstarali, než na tom, abychom se postarali o obohacení své duše, která je tak veliká, že si není možné představit nic většího, skutečně nic! Vždyť vidíme, že Bůh, veden žárem své lásky, nás nechtěl stvořit podobné zvířatům, stvořil nás však k obrazu svému a ke své podobě! Ó, jak velký je člověk.
Člověk stvořený z lásky nemůže žít bez lásky. Miluje buď Boha, nebo miluje sebe a svět. Milé děti, podívejte se: Chybí nám jenom víra. Pokud člověk nemá víru, je slepý. Kdo nevidí, nepoznává. Kdo nepoznává, nemiluje. Kdo nemiluje Boha, miluje sebe a své rozkoše. Ulpívá svým srdcem na věcech, které se rozplynou jako kouř. Nezná ani pravdu, ani nic dobrého. Může znát jen lež, protože nemá světlo a žije v mlze. Kdyby měl světlo, jistě by viděl, že všechno to, co miluje, mu může přinést jen věčnou smrt. Je to předchuť pekla. (Pokračování textu…)
„A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku s mocí a velikou slávou.“ (Lk 21,27)
To není Bůh obklopený slabostí, skrytý v chudém chlévě, položený v jeslích, nasycený urážkami, upadající pod tíhou kříže, ale Pán v lesku, moci a majestátu přichází znovu na zem a jeho příchod zvěstují znamení – zatmění Slunce a Měsíce, padání hvězd a celková převrácenost přírody. To není sladký Spasitel přirovnávaný k beránkovi, souzený lidmi, kvůli jejichž vykoupení přišel na svět! Nyní se zjeví jako tvrdý a nepodplatitelný soudce. To není lítostivý pastýř, který hledá zatoulané ovečky, aby jim odpustil, ale Bůh pomsty, který navždy odděluje hříšníky od spravedlivých, v zápalu svého hněvu trestá zvrácené a spravedlivé přivádí ke zdroji věčných rozkoší.
Kdy přijdeš, ty děsivá chvíle? To nikdo neví! Mohla bys přijít dokonce za několik dní, provázena hroznými zvěstmi předpovídajícími příchod strašného soudce nad hříšníky. Hříšníci, povstaňte z hrobů, staňte před soudem Božím, aby bylo možno se přesvědčit, jakým způsobem budete odměněni! Dnes se bezbožný člověk nebojí moci Boží, protože na světě vidí těžké poklesky, které beztrestně procházejí. Často má dokonce tu smělost, že říká: „Bůh není, peklo není.“ Anebo: „Bůh se nezajímá o zemi ani o skutky lidí.“ Posečkejme trochu a podívejme se, jak v tom velkému dnu soudu Bůh ukáže svou moc a jak se všechny národy přesvědčí, že on zároveň všechno věděl a všechno spočetl. (Pokračování textu…)
„Nemůžeme pokrátit cenu jedné kategorie lidského života – nenarozených, aniž bychom zároveň pokrátili cenu lidského života vůbec…“ – Ronald Reagan
Potrat je dnes největším ničitelem míru. (…) Vždyť může-li matka zabít své dítě, co zabrání vám zabít mne a mně zabíjet vás? – bl. Tereza z Kalkaty
Světem médií proběhlo zděšení nad článkem dvou lékařských etiků, kteří v článku After-birth abortion: why should the baby live? obhajovali infanticidu postižených a nechtěných dětí. I když tedy oni sami upřednostňují termín „potrat po porodu“. A novináři se ptají, jak mohl renomovaný odborný časopis, jakým Journal of Medical Ethics bezesporu je, otisknout takovou zrůdnost… (Pokračování textu…)
Když Pána Ježíš přišel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník, který řekl: „Pane, můj sluha onemocněl, leží v domě a velmi trpí.“ Kristus tehdy odpověděl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Ale setník zachvácený dobrotou Spasitele zvolal: „Pane, nejsem hoden, abys přišel ke mně, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven. Protože i já podléhám vladaři, ale mám pod sebou vojáky a když některému řeknu „jdi“, tak jde, a když druhému řeknu „přijď“, tak přijde. Když sluhovi řeknu, ať to udělá, tak to udělá.“ Ježíš se podivil slovům setníka a těm, kteří byli kolem, řekl: „Opravdu vám říkám, že jsem nenašel tak velkou víru v celém Izraeli, protože jich mnoho přijde od východu slunce a západu a usednou s Abrahámem a Izákem a s Jakubem v království nebeském a synové království budou uvrženi do temnot zavržení. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (srv. Mt 8,5-12).
Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? A obráceně, modloslužebníci, kteří neznali Krista, naopak otevřou oči, opustí cestu vedoucí k zavržení, vejdou do lůna katolické církve a zaujmou pozici místo špatných křesťanů, kteří ve svém zaslepení pohrdli Božími milostmi. Špatní křesťané budou jednou v pekle snášet strašnější mučení než nevěřící, kteří neslyšeli nikdy o Kristu a jeho náboženství. Křesťanům, hned jak dojdou do věku, ve kterém už mohou používat rozum, svítí krásné světlo pochodně víry. Dostatečným způsobem mohou poznat své závazky vůči Bohu, vůči sobě samým, vůči bližnímu. Jak strašné a hrozné bude peklo křesťanů! Jak je vzdáleno nebe od země, tak zavržení křesťanů bude daleko těžší od zavržení nevěřících. Protože spravedlivý Bůh tvrději potrestá toho, kdo přijal více milostí, ale pohrdl jimi, místo aby je využil a věrně sloužil Pánu. Zavržený křesťan trpí v pekle víc, je to nesrovnatelné se zavrženým pohanem. Kdybych nyní mohl přivolat Jidáše a nařídil mu promluvit, volal by jenom: „Ach, trpím.“ Nemohl by říci nic více, protože lidský jazyk není schopen vypovědět to, jak spravedlnost Boží trestá hříšníka po smrti. (Pokračování textu…)
„Slož účty ze svého správcovství, protože dále nemůžeš být správcem.“ (Lk 16,2)
Neochromí nás hrůza, když pomyslíme na tvrdé soudy Boží? Dny našeho života jsou sečteny; neznáme dne ani hodiny, ve které nás Nejvyšší Soudce vyzve před svůj trůn a přikáže složit přesný účet. Víra nám říká, že máme ještě naději, že se ještě můžeme připravit na ten strašný moment, aby nás nezaskočil, jako zaskočil sedláka, kterého zmiňují evangelia. V dnešním kázání vám ukáži, že jednou nastane podrobný soud, na kterém předložíme přesný účet ze všech našich činů. Potom vám ukáži prostředky, které máme užívat, aby pro nás soud nedopadl nepříznivě. (Pokračování textu…)
„Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem.“ (Mt 22,37)
Jestliže chceš dokonale sloužit Bohu, nestačí v něho jen věřit! Je pravda, že víra ve zjevené pravdy posvěcuje naše skutky a způsobuje, že se stávají milými Bohu. Víra je ke spáse potřebná. Ale tato důležitá ctnost, odkrývající nám krásu nebeského bohatství, nás jednou opustí – v budoucím životě nebude přece žádných tajemství. Taktéž naděje je drahocenným darem nebes, protože řídí naše skutky, vede nás, abychom je konali s dobrým úmyslem, abychom došli do věčného života a unikli peklu. Ale i ona ustane. Zato láska nám ukazuje na Boha nekonečně dobrého a radí nám věnovat mu srdce, tato ctnost nás v nebi nikdy neopustí.
Máme tuto milou a krásnou ctnost? Ona způsobuje, že jednáme šlechetně a milujeme Boha nejen ze strachu před peklem či kvůli naději na nebe, ale především proto, že je nekonečně dokonalý. Měli bychom vroucně prahnout po této ctnosti a prosit, aby nás vždy provázela. Je totiž tak pěkná, krásná a potřebná pro pozemské štěstí, že bychom se měli zamyslet nad tím, zda ji vlastníme. A pokud by nám chyběla, tak uvažujme, jakým způsobem bychom ji měli získat. (Pokračování textu…)
Dnes si připomínáme sv. Martinu Římskou, pannu a mučednici umučenou při pronásledování křesťanů za císaře Alexandra Severa.
Pocházela z bohaté římské rodiny, brzy však osiřela. Veřejně se přihlásila ke křesťanské víře a velkou část svého majetku věnovala chudým. Osudný se jí stal, jako mnohým dalším křesťanům, požadavek, aby obětovala pohanským bohům. Protože odmítla, byla mučena a nakonec sťata. (Pokračování textu…)
Sv. Augustin praví, že i kdyby netoužil po nebi a nebál se pekla, přesto by miloval Boha, protože on je nekonečně dokonalý a hodný lásky. A tento nekonečně dobrý Pán nám slibuje ještě věčnou odměnu, aby nás k sobě více přitáhl. Jestliže správně naplníme toto přikázání lásky k Bohu, nalezneme štěstí na zemi a dosáhneme slávy v nebi. Víra nás učí, že Bůh vidí všechno, že je svědkem našich činů a utrpení. Naproti tomu ctnost naděje nám přikazuje zcela se odevzdat do jeho vůle s přesvědčením, že on nám bude odplácet po celou věčnost. Tato líbezná ctnost podpírá v utrpení mučedníky, v pokání poustevníky, v bolestech nemocné. Jako nám víra všude poukazuje na Boží přítomnost, tak naděje nás vede k tomu, abychom všechno, co děláme, dělali s hlubokým přesvědčením, že dostaneme věčnou odměnu. Poněvadž tato ctnost dává sladkost všem našim utrpením, pozastavme se u toho, na čem je založena.
Skrze víru vyznáváme, že je jeden Bůh, náš Tvůrce, Vykupitel a Nejvyšší Dobro. Víra nám ukazuje, že cílem našeho života je to, abychom Boha znali, milovali ho, sloužili mu a poslouchali ho. Naděje nás vede k tomu dívat se na věci tak, že i když jsme před Bohem nehodní, přesto k tomuto blahému cíli dojdeme pro zásluhy Ježíše Krista. (Pokračování textu…)
„Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14)
Spasitel nám nemohl jasněji a důkladněji ukázat, jak moc bychom měli být v našich myšlenkách, slovech a skutcích pokorní, pokud chceme dosáhnout nebeské slávy. Jednou byl totiž svědkem toho, jak se lidé chvástali svými přednostmi a ponižovali při tom jiné, a proto jim vyprávěl podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří přišli do chrámu, aby se modlili. Farizej stál a modlil se takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem tak špatný, jak jiní lidé – krutý, nespravedlivý – tak jako i tento celník. Postím se dvakrát do týdne a ze všeho, co mám, dávám desátky.“ Ale celník stál vzadu, dokonce se neodvažoval ani pozvednout oči k nebi, jenom se bil v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (srv. Lk 18,10-13).
Modlitba farizeje je plná nadutosti a pýchy. Neděkuje Bohu za milosti, nemodlí se, jenom se vychvaluje a pohrdá bližním, který se modlí vedle. Proto Pán odpouští hříchy celníkovi, ale farizeus naopak – takový zasloužilý a ctnostný ve vlastních očích – se vrací domů s novými hříchy a Boží nemilostí. Pokora celníka – přestože byl hříšný – se líbila Bohu více než všechny vyjmenované zásluhy pyšného farizeje. Na celníkovi se vyplnila slova žalmisty: „K modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne“ (Ž 102,18). (Pokračování textu…)
Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. (J 16,23)
Jaké je to blaho a potěšující skutečnost, že Bůh vyslyší všecko, o cokoliv ho budeme prosit ve jménu Ježíše Krista! Spasitel nám nejen dovoluje modlit se k Bohu, ale dokonce nám to nařizuje a prosí nás o to, protože řekl apoštolům: „Už tři roky jsem s vámi a o nic jste mě neprosili. Proste tedy, aby vaše radost byla úplná a dokonalá.“ Modlitba je pramenem veškerého dobra a štěstí na zemi. Jestliže jsme doposud ubozí, zbaveni světla a milostí Božích, je to vinou toho, že se nemodlíme nebo se modlíme špatně. Opravdu, s bolestí v srdci musíme přiznat, že velká část lidí vůbec neví, co to znamená „modlit se“. Jedni k tomuto úkonu – pro dobrého křesťana tak milému a posilňujícímu – cítí odpor. Jiní se modlí, ale nic nedostávají, protože jejich modlitba je špatná, modlí se bez přípravy a sami dokonce neznají způsob, jak se modlit k milosrdnému Stvořiteli. Opravdu všechna pozemská neštěstí, která na nás dopadají, pocházejí ze zanedbání modlitby nebo z jejího špatného odříkání. Kdybychom neurazili Boha, byli bychom šťastni tak, jako Adam před pádem. Je zcela nemožné, aby Boha nezarmoutil ten, kdo se vůbec nemodlí nebo se modlí špatně. Teď bych vás chtěl povzbudit k časté a dobré modlitbě, a proto vás poučím: za prvé, že bez modlitby nelze dojít spásy, za druhé, že modlitba je u Boha všemohoucí, a za třetí, jaké musí splňovat podmínky, aby se líbila Bohu a byla pro nás užitečná. (Pokračování textu…)
Magazín ChristNet.cz zveřejnil rozhovor s otcem Markem Váchou, kde tento mluví o tom, že druhá polovina 20. století přidala ke třem tradičním rozměrům, kterými se vždy etika zabývala (vztah k Bohu, k ostatním lidem a k sobě), ještě čtvrtý rozměr, kterým má být vztah k přírodě. Mluví též podivným způsobem o „právech zvířat“. Domnívám se, že nemá pravdu a že jeho pohled je z hlediska křesťanství minimálně extremistický, spíše ale přímo křesťanství cizí…
Už samotné dělení objektu etiky na výše zmíněné tři typy vztahů je dle mého soudu značně účelové a zavádějící, neboť pokud půjdeme do hloubky, rychle zjistíme, že ve všech třech případech jde především o vztah k Bohu. Neboť náš vztah k ostatním lidem i k sobě stojí na našem vztahu k Bohu. Koneckonců veškeré směřování člověka, veškerá jeho cena, se odvíjí od toho, že byl stvořen Bohem, jehož je obrazem, majetkem a služebníkem. Jinými slovy, tyto tři typy vztahů nejsou nezávislé nebo rovnocenné, náš vztah k lidem i k sobě samému je jen podmnožinou a odvozeninou našeho vztahu k Bohu. (Pokračování textu…)
Je druhá neděle adventní. V kostele zní příslib, že už brzo vypučí ratolest z kořene Jesse, že už brzo budou vánoce. A doma se vybalují z krabic jesličky. A s jesličkami se vyrojí dětské otázky: „Mami, co to je, kdo je to?“„Teď,“ řekneš si. „Je vhodná doba začít dětem vypravovat o Pánu Ježíši.“
Už jsme si řekli, že o Pánu Ježíši se nejlíp mluví, až když děti mají vštípenou představu dobrého Boha Otce, když se naučily mít nebeského Otce rády. Samozřejmě, kde je víc dětí různého věku, tam se toto pořadí nějak přísně zachovávat nedá. Děti pochytnou dnes to a zítra ono, ale rodiče musí vědět, jaké je to správné pořadí, aby doplnili a ujednotili mozaiku různých dojmů. (Pokračování textu…)
Kristus je Král všeho stvoření, hlásá nám svátek na konci církevního roku. Ale jak je to s tím stvořením všeho? „Stvořil Bůh také auto?“ zeptá se tě syn. Co mu na to odpovíš?
V minulé kapitolce jsme si ukazovali různá úskalí, na která můžeme narazit, když vypravujeme dětem o Bohu. Zákon – čili jsme varováním, že o Bohu Stvořiteli nelze dětem vypravovat tak, jak je to na začátku bible. Že neporozumějí ani obraznému biblickému vyprávění, ani přírodovědeckému vysvětlení. Že je třeba začít dětsky, z pohledu dítěte. Jednomu tatínkovi se zdálo, že tohle vše je moc zbytečného mudrování: „Naše babičky se nikdy neškolily a přece to dětem dobře pověděly: Pán Bůh stvořil zkrátka všechno a hotovo.“ Jenže ono to opravdu není tak jednoduché. Velké procento synů, synů právě těchto babiček, víru ztratilo. Při dospívání nabyli dojem, že víra je věc nerozumná. Pojďme se proto přece jen učit, jak to dětem říkat správně a rozumně, tak, aby v dospívání nemusely odmítat jako pohádky to, co jim v dětství vypravujeme.
Jak je to tedy? Stvořil Pán Bůh všechno nebo nestvořil? Vysvětlíme si to příkladem. (Pokračování textu…)
Dnes bych ve vás, milé maminky a tatínkové, chtěl probudit ctižádost, abyste se naučili být tak dobrými vyprávěči svým dětem, jako byly naše babičky.
Jak se ti malí překulí přes první fázi „pjoc“ a proč, nastává doba vypravování. „Maminko, povídej pohádku, – tatí, vypravuj něco.“ Pohádky pomáhají rozvíjet dětskou fantazii, představivost, pomáhají vštěpovat dětem základy mravních zásad: dobro nakonec zvítězí, nevyplácí se být neochotný, nezdvořilý, zlý. A chvilka vyprávění je také nejdůležitější místo pro domácí katechezi děti, pro domácí „vyučování náboženství“. Znovu si připomeňme, že to nesmí být nic na způsob školy doma. Tak jako nejsou doma zvláštní vyučovací hodiny na čistotnost, chování u stolu a jiné základní lidské věci – a přece se to děti doma pro celý život naučí – stejně tak i vedení k Bohu v rodině má být přirozenou součástí domácího života. (Pokračování textu…)
Kříž stojí, i když svět je v pohybu… Možnosti překladu slovesa volvitur jsou nepřeberné. Dá se použít i výrazu „i když svět jančí“. Toto heslo mnichů kartuziánů si vždycky připomínám, když vidím na našich polních cestách, lukách nebo i v zahradách soukromých domů krucifix.
Kříž, symbol naší spásy a víry, stojí pevně navzdory všem finančním i nefinančním krizím, změnám vlád a hrozbám prasečí i neprasečí chřipky. Kříž je znamením toho, co je pevné a neměnné, věčné pravdy. Kdo by ji chtěl zničit, se zlou se potáže. Když sledujeme osudy lidí, kteří v rouhačském obrazoboreckém nadšení po r. 1918 se podíleli na likvidaci křížů jako domnělých pozůstatků „temna“, zjistíme, že mnoho jich dopadlo špatně. Dokumentuje to mj. sborník Ve jménu demokracie z r. 1922. Muž, který házel po kříži kameny, aby rozbil korpus Krista, přišel v továrně, kde pracoval, o ruku – právě o tu ruku, jež metala po krucifixu šutry. Někteří lidé, kteří demonstrativně pálili kříže na nádvořích škol, měli později co dělat s požárem, který jim zničil značnou část majetku. Kříže hořely také v Lidicích na dvoře Horákova statku, jak dosvědčili pamětníci. Zhruba o dvacet let později přesně na tom místě provedli esesáci strašlivý masakr lidických mužů. Bůh není mstivý, ale zakazuje, aby byl urážen a posmíván. Tresty, které postihly ikonoklasty a rouhače, jim měly připomenout jejich strašlivý hřích, a tak je zachránit pro věčnost. (Pokračování textu…)
