Sv. Jan Maria Vianney

„Miluj Hospodina, Boha svého.“ (Mt 22,37)

Sv. Augustin praví, že i kdyby netoužil po nebi a nebál se pekla, přesto by miloval Boha, protože on je nekonečně dokonalý a hodný lásky. A tento nekonečně dobrý Pán nám slibuje ještě věčnou odměnu, aby nás k sobě více přitáhl. Jestliže správně naplníme toto přikázání lásky k Bohu, nalezneme štěstí na zemi a dosáhneme slávy v nebi. Víra nás učí, že Bůh vidí všechno, že je svědkem našich činů a utrpení. Naproti tomu ctnost naděje nám přikazuje zcela se odevzdat do jeho vůle s přesvědčením, že on nám bude odplácet po celou věčnost. Tato líbezná ctnost podpírá v utrpení mučedníky, v pokání poustevníky, v bolestech nemocné. Jako nám víra všude poukazuje na Boží přítomnost, tak naděje nás vede k tomu, abychom všechno, co děláme, dělali s hlubokým přesvědčením, že dostaneme věčnou odměnu. Poněvadž tato ctnost dává sladkost všem našim utrpením, pozastavme se u toho, na čem je založena.

Skrze víru vyznáváme, že je jeden Bůh, náš Tvůrce, Vykupitel a Nejvyšší Dobro. Víra nám ukazuje, že cílem našeho života je to, abychom Boha znali, milovali ho, sloužili mu a poslouchali ho. Naděje nás vede k tomu dívat se na věci tak, že i když jsme před Bohem nehodní, přesto k tomuto blahému cíli dojdeme pro zásluhy Ježíše Krista.

Aby naše skutky byly záslužné pro věčný život, musí být spojeny se třemi podmínkami: s vírou, která nám ukazuje Boha všudypřítomného; s nadějí, která nám velí žít s úmyslem líbit se Bohu; a s láskou, která nám přikazuje tíhnout k Bohu jako k Nejvyššímu Dobru. Drazí bratři! Nikdy nepochopíme to, jak velký stupeň slávy v nebi pro nás Bůh připravuje za každý čin vykonaný s čistým úmyslem líbit se Bohu; dokonce ani svatí v nebi to nechápou! V životopise sv. Augustina čteme, že psal jednou list sv. Jeronýmovi a ptal se ho, jaký výraz by měl použít, aby co nejlépe vystihl štěstí vyvolených v nebi. Ve chvíli, kdy začal psát obvyklý pozdrav – „spása a pozdrav v Ježíši Kristu, našem Pánu“ – celá místnost se naplnila neobvyklým světlem poledního slunce a příjemnou vůní. Sv. Augustin upadl do extáze tak, že div nezemřel radostí a štěstím. Současně k němu zazněl z onoho světla hlas: „Drahý Augustine! Myslíš, že jsem ještě na zemi, ale díky Bohu jsem už v nebi. Chceš se mě zeptat, jaké slovo bys měl použít, abys co nejvýstižněji popsal štěstí svatých? A tak tedy věz, příteli, že to štěstí přesahuje všechnu lidskou mysl, takže snadnější by bylo spočítat hvězdy na nebi, vměstnat vody všech moří do jedné láhve a celou zemi podržet v ruce, než pochopit nejnižší stupeň nebeské slávy. Řeknu ti, že se mi stalo totéž, co královně ze Sáby. Měla vysoké mínění o králi Šalamounovi, protože o něm už mnoho slyšela. Ale když na vlastní oči spatřila pořádek a nesrovnatelný lesk, jaké panovaly v jeho paláci, když poznala neslýchanou moudrost a vědění tohoto krále, udivila se a užasla tak moc, že po svém návratu domů tvrdila, že všechno, co slyšela o Šalamounovi, je ničím v porovnání s tím, co sama viděla. I já mám pocit, že během života jsem chápal něco, co se týkalo pěkného štěstí nebešťanů; ale teď vidím, že moje největší představy o kráse nebeského království jsou ničím v porovnání s tím, co zde prožívají blahoslavení.“

Sv. Kateřina Sienská zahlédla během života záblesk nebeské slávy a upadala při tom do extáze. Když opět přišla k sobě, chtěl se od ní zpovědník dozvědět, co jí Bůh ukázal. Svatá mu řekla, že viděla zlomek nebeského štěstí, ale nemůže to vypovědět, protože štěstí vyvolených není možné vyjádřit lidskými pojmy. Taková je, bratři, odměna za skutky milé Bohu; taková jsou dobra, která nám jsou přislíbena skrze ctnost naděje! Řekli jsme, že naděje nás utěšuje a upevňuje v těžkostech a křížích, které na nás Bůh sesílá. Pěkným příkladem toho může být Job sedící na smetišti, od hlavy až k nohám pokrytý vředy. Všechny jeho děti zahynuly pod troskami padajícího domu. On sám musel opustit lidskou společnost a sedí na smetišti vzdálen od lidských příbytků. Jeho tělo zaživa tak žrali červi, že musel střepinou z otevřených ran sbírat hnis a poslouchat přitom těžké výčitky své ženy, která se bouřila proti Bohu a říkala: „Pohleď, jak ti Bůh odplácí za tvoji věrnost. Pros ho nyní o smrt, abys unikl těmto utrpením.“ Nejlepší přátelé přidávali k jeho utrpení ještě těžké výčitky, ale přes svůj žalostný stav nepřestal Job vkládat naději v Pána, neztratil naději, nepropadl sklíčenosti, jasně řekl, že Bůh bude jeho spása a odměna. Hle, jak vypadá pravá naděje. Nikdy nezhasne, i kdyby Bůh na nás seslal největší těžkosti. Naděje připisuje utrpení hříchům. Všichni lidé pokládají Joba za nešťastného a on připravený o majetek, ode všech opuštěný, sedící na smeťáku, celou svou naději a štěstí vkládá do Boha. Ach, kdybychom měli podobnou naději v našich utrpeních, smutcích a nemocech! Kolik pokladů bychom si připravili pro život věčný! Oživeni svatou nadějí bychom trpěli s radostí, bez žalu a nenaříkali bychom při tom.

Zeptáte se mě, co to znamená mít naději. Mít naději, to je toužit po něčem, co nás má v budoucím životě učinit šťastnými – vroucně prahnout po tom, abychom byli vysvobozeni z dočasného neštěstí, toužit po takových dobrech, která nás mohou zcela uspokojit. Když Adam zhřešil, a kvůli tomu na něj padla veškerá bída, tehdy nacházel útěchu ve svaté naději – v přesvědčení, že skrze utrpení si zaslouží odpuštění hříchů a jednou věčné štěstí. Jak velká je dobrota Boží, když za nejmenší ctnostný skutek odměňuje navěky! Tvůrce chce, abychom celou svou naději skládali v Něho jako děti v nejlepšího otce. Vlastně proto na mnoha místech Písma svatého nazývá sám sebe otcem a touží, abychom se k němu utíkali ve všech potřebách duše i těla; a přislibuje nám při tom vždy svou pomoc. Skrze proroka Izaiáše Bůh jasně říká, že matka nemůže zapomenout na své dítě, i kdyby ona zapomněla, Bůh nikdy neopustí toho, kdo v něho vložil naději (srv. Iz 19,15). A znovu nám připomíná, abychom nevkládali naději do králů a knížat, protože bychom se zklamali. Ústy Jeremiáše nazývá prokletým toho, kdo nedoufá v Boha; a naopak blahoslaví toho, kdo do Pána vkládá naději (srv. Jer 17,5.7). A nakonec se v evangeliu srovnává s otcem, který objímá marnotratného syna, který se s nadějí a zkroušeností navrací. A tak v našich duchovních potřebách, když nám svědomí dělá těžké výčitky, přicházejme k Bohu, on nás přitiskne k sobě, oblékne nás znovu do svátečních šatů milosti posvěcující. Protože ústy proroka Micheáše nás ujišťuje, že i kdyby naše hříchy byly tak početné jako hvězdy na obloze anebo jako kapky vody v moři, listí na lesních stromech či písek na břehu oceánu, dá nám všechno a nenechá nás upadnout v zapomenutí, jestli se jen upřímně navrátíme. Kdyby naše duše byla černá jak uhel nebo červená jak šarlat, stane se krásnou a bělostnou jak sníh. Jak veliká je milost Boží, jak velikou naději bychom měli kvůli tomu v něho vkládat!

Také v dočasných potřebách mějme naději v Pána, on nás nikdy neopustí, i kdyby měl dokonce učinit zázrak. Po čtyřicet let na poušti živil svůj lid manou, která každodenně před východem slunce padala z nebe. Během tohoto času také jejich oděv nepodlehl zkáze. Taktéž i v evangeliu jsme varováni před zbytečnou starostí o pokrm a oděv: „Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? Kdo z vás může o jedinou píď prodloužit svůj život, bude-li se znepokojovat? A o oděv proč si děláte starosti? Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou – a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich. Jestliže tedy Bůh tak obléká polní trávu, která tu dnes je a zítra bude hozena do pece, neobleče tím spíše vás, malověrní? Nemějte tedy starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat? Po tom všem se shánějí pohané. Váš nebeský Otec přece ví, že to všechno potřebujete. Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno“ (Mt 6,26-33). A aby nás ještě více povzbudil k naději, nazývá se naším otcem. Když vstupuje na nebesa, říká apoštolům: „Vstupuji k Otci svému i k Otci vašemu“ (Jan 20,17). A tak na světě je nešťastný pouze ten, kdo nevkládá svou naději do Boha!

Neztrácejme důvěru, když nás potká utrpení, těžkosti, smutek nebo nemoc. Ať nás v té chvílí těší a podpírá naděje na nebe. Když byl sv. Simforián veden na mučednickou smrt, jeho matka mu řekla: „Synku, hleď na nebe a neztrácej odvahu! Cesta do nebe je těžká, ale krátká.“ Slova matky povzbudila v srdci dítěte naději a Simforián s pevnou mužností snesl smrt za svatou víru. Sv. František Saleský posilován velkou nadějí a důvěrou v Boha se nezalekl žádného pronásledování. Byl si jist tím, že všechno utrpení pochází z Božího dopuštění. Když byl strašně pomluven, neztratil svůj obvyklý klid ducha, protože doufal, že z toho vzejde užitek pro jeho duši a větší slávu Boží. Modlil se za své pomlouvače. I my, když se nám stane, že námi budou pohrdat, nebo budeme jiným způsobem zkoušeni, neklesejme na duchu. Nezapomínejme, že jsme učedníky Krista Pána, který byl znevažován a pronásledován. V nemocech a smutku nezapomínejme na Boha. Ze sv. Elzearda si lidé tropili legraci a veřejně ho pomlouvali, ale on se slzami v očích si připomínal utrpení Ježíše Krista a říkal, že i kdyby mu dokonce oči byly vyloupány, nepropadal by lítosti, protože pamatuje na odměnu, kterou Bůh připravuje těm, kdo z lásky k němu trpí nespravedlivým pronásledováním.
Jeden kněz kázal v nemocnici nemocným, bylo to kázání o utrpení. Popisoval jim, jak velmi se líbí Bohu, když křesťané pokojně snáší svůj kříž. Tuto promluvu slyšel člověk, který byl nemocný už mnoho let. Po kázání se rozplakal. Kněz se zeptal, co se stalo, zda mu někdo nějak neukřivdil. „Ne,“ odpověděl onen nemocný, „nikdo mi neublížil, jen já sám.“ „Jak to?“ ptá se udivený kněz. „Duchovní otče, tolik let jsem nemocný a všechny zásluhy jsem ztratil kvůli své netrpělivosti. Ale kdybych byl spokojeně snášel nemoc, jak velké poklady bych nasbíral pro život věčný!“

Mnoho lidí si v hodině smrti vyčítá, že neuměli využít utrpení, které je přímou cestou bez bloudění zvalo do nebe. Jednou se zeptali ženy, která byla velmi dlouho těžce nemocná, a přesto neztrácela pokoj ducha, co ji v tak strašném stavu podpírá, co jí dodává potřebnou sílu a statečnost. Nemocná tehdy odpověděla: „Vím, že svědkem mých utrpení je Bůh a vím, že on mi vše vynahradí na věčnosti. Když na to pomyslím, zaplaví mě ohromné štěstí; utrpení se stane příjemným a neměnila bych svůj úděl za žádné království světa.“ Uznejte, že když má někdo ctnost trpělivosti, jeho bolest a hořkost je proměňována v pravou rozkoš.

Bohužel však ve světě vidíme mnoho takových ubožáků, kteří sebe sami proklínají. Utápí se ve smutku a trpkosti, na sobě ukazují malý obraz pekla. Jak ubozí jsou lidé, kteří nevkládají naději v Boha a nemyslí na nebeské odměny. Sv. Felicita svého nejmladšího syna jdoucího na mučednickou smrt povzbuzovala k odvaze a statečnosti slovy: „Synu můj, pohleď na nebe, to bude tvou odměnou. Za chvíli tvé utrpení skončí navždy.“ Tato slova matky naplnila srdce syna velkou radostí a dodala mu takové síly, že hleděl beze strachu na své mučitele, kteří zasazovali jeho tělu nejbrutálnější rány. Sv. František Xaverský zakoušel od barbarů a modloslužebníků mnoho příkoří, ale poněvadž neztrácel naději, Bůh mu vždy nějakým zvláštním způsobem přišel na pomoc.

Ať vaše naděje neochvějně setrvává v Ježíši Kristu a Jeho nejsvětější Matce! Těšitelka trpících, Královna nebeská nezapomíná na naše duchovní a pozemské potřeby. Ona nás provází zvláště tehdy, když je naše svědomí zatížené hříchy, když nás pohlcuje falešný stud a bojíme se zpovědi. Padněme tehdy s nadějí k jejím nohám a ona nám jistě vyjedná u svého Syna milost dobré zpovědi a odpuštění.

Sv. Alfons z Liguory vypráví, že Helena, velká hříšnice, nějakým zvláštním Božím řízením vešla jednou do kostela a tam se přitrefila na kázání o růžencové pobožnosti. Kněz vybízel věřící k horlivé modlitbě svatého růžence a vypočítával jim zásluhy plynoucí z této zbožné praxe. Helena si tedy koupila růženec a začala se ho modlit. Nejprve se bála lidí, modlila se ho tajně, ale ještě v něm nenacházela zalíbení. Po čase se jí však modlitba růžence zalíbila více a díky nejsvětější Matce se v ní probudilo spící svědomí, pocítila strašný odpor k dřívějšímu způsobu života a dnem i nocí jí začaly trápit těžké výčitky svědomí. Vnitřní hlas ji povzbuzoval ke svaté zpovědi, která je nejlepším lékem na nemoci duší. A skutečně pod vlivem Boží milosti Helena upřímně vyznala své hříchy a tak hořce je oplakávala, že si toho zpovědník všiml a rozpoznal v tom zázrak milosti Boží. A když pak přijala rozhřešení, padla na kolena před oltářem Matky Boží a s hlubokou vděčností a velkým vzrušením zvolala: „Nejsvětější Panno, doposud jsem byla opravdu nechutnou hříšnicí, ale ty, jež jsi všemohoucí u Boha, pomoz mi, abych se napravila. Chci zbytek života prožít v pokání.“ A od té chvíle zanechala špatné společnosti, rozdělila svůj majetek mezi chudáky a věnovala se tvrdému pokání. Když pak onemocněla, ukázal se jí za to Pán Ježíš s nejsvětější Matkou a v jejich objetí se její duše očištěna slzami pokání odebrala do nebeské vlasti. A tak tato kajícnice vděčí za svou záchranu péči nejsvětější Matky.

Svatá naděje nám radí dělat všechno jen s úmyslem líbit se Bohu, ne světu. Když se ráno vzbudíme, s horlivou láskou odevzdejme své srdce Bohu a nezapomínejme, že během tohoto dne můžeme pro sebe nahromadit mnoho milostí a shromáždit mnoho zásluh pro věčný život, ale jen tehdy, pokud budeme všechno dělat ke chvále Boží. Ať už děláme cokoliv dobrého, nehledejme lidskou chválu ani vlastní uspokojení, ale obracejme svou pozornost jen na samého Boha. Jestliže někomu prokazujeme nějakou službu, nehledejme u něho vděčnost, nezneklidňujme se nedostatkem uznání, pamatujme, že odměna nás u Boha nemine. Sv. František Saleský prohlásil, že kdyby od něho v tu samou dobu dva lidé žádali, aby jim posloužil, dal by přednost tomu, od koho by obdržel méně vděčnosti, protože právě tehdy by našel více odměny u Boha. A opravdu, kdo nemá ctnost naděje, ten dělá všechno pro svět, proto, aby dosáhl lásky a obdivu lidí; takový člověk nevkládá svou naději do nebeských odměn.

Pán Ježíš nás učí, že máme naději vkládat v Boha, jak v potřebách duše, tak těla. Proto nám vlastně říká, že kdyby někdo vstal v noci a šel ke spícímu sousedovi, aby ho poprosil o chléb pro nečekaného hosta, pak i kdyby se ten spící nejdříve ohradil a odmítl prosebníka, že jemu i jeho dětem zkazil spaní, přece však nakonec vstane a vyplní jeho prosbu. Ne tak z lásky, ale aby se ho zbavil. Z tohoto příkladu vyvozuje Pán Ježíš následující závěr: „Proste a bude vám dáno, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám. Kdykoli budete o něco prosit mého otce ve jménu mém, dám vám.“

Konečně ať je naše naděje všeobecná, tzn. utíkejme se k Bohu v každé potřebě. Vkládejme v něho velkou důvěru, když jsme nemocní, protože on během pozemského života vyléčil mnoho nemocných. Jestliže má být naše zdraví k Boží oslavě a ke spáse naší duše, jistě je obdržíme. Jestli však pro nás bude užitečnější nemoc, dá nám sílu, abychom ji trpělivě snesli a zasloužili si tak věčnou odměnu. Když se nám něco přihodí nebo když nám hrozí nějaké nebezpečí, následujme tři mládence, které babylonský král nařídil vhodit do rozpálené pece. Ti tehdy prokázali takovou důvěru v Boha, že se jich oheň ani nedotknul, spálil jen provazy, kterými byli svázáni, takže se mohli procházet po rozpálené peci jako po krásném sadu. V těžkých bojích a pokušeních vkládejme naději v Ježíše Krista, tehdy nepodlehneme. Přece sám Spasitel prošel ďábelskými pokušeními a zasloužil nám milost vítězství. Jestliže jsme zhřešili svými náklonnostmi, nebuďme smutní, protože s Boží pomocí z nich povstaneme! Ale zároveň se vyhýbejme opovážlivému spoléhání na Boha. Bůh nám pospíší na pomoc jenom tehdy, když se ocitneme v nebezpečí bez vlastní viny. Nezneužívejme tedy Boží trpělivost, nemysleme si, že nám Pán Bůh odpustí, jestliže budeme pokání ze dne na den úmyslně odkládat. Můžeme každou chvíli zemřít, neznáme dne ani hodiny. Opovážlivé spoléhání na Boží milosrdenství se pro mnohé stalo důvodem zatracení.

Měli bychom se bát zbytečného spoléhání na Boha, ale také bychom se měli bát zoufalství, protože zoufalství je nejtěžším hříchem. Upřímně se navraťme k Bohu a on nám své odpuštění neodmítne. Milosrdenství Boží je nekonečné. Pro něho jsou nejtěžší hříchy jako drobný písek v porovnání s obří horou. Kdyby Kain po vraždě bratra hledal odpuštění, byl by je u Boha jistě nalezl. Kdyby se Jidáš vrhl k nohám Spasitele s prosbou o odpuštění, dostal by je zrovna tak jako sv. Petr.
Víte, proč lidé tak dlouho vězí v hříších a bojí se zpovídat? Důvodem toho je pýcha. Kdybychom měli pokoru, nesetrvávali bychom v hříchu, neztráceli bychom tolik času, než přijdeme ke svaté zpovědi. Kéž Bůh učiní, abychom pohrdali sami sebou a tak se pak vyzpovídali ze svých hříchů!

Na závěr vás vybízím, abyste často prosili Boha o svatou ctnost naděje; abyste všechny činy konali s chutí líbit se Bohu a v nemocech a smutku se vyhýbali zoufalství. Vždy si pamatujme, že skrze nemoci a smutek nás vede Bůh a dává nám takto šanci k přijetí svého milosrdenství a příležitost pro sbírání zásluh pro život věčný.

Amen.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): I tak kázal Jan Vianney, ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu)