V návaznosti na některé básnické texty svatého Jana od Kříže, pojednávající o temnotě a náročnosti autentické duchovní cesty, zveřejňujeme vynikající esej Léona Bloye. Pro tohoto autora bylo téma utrpení při hledání Boha velkým tématem, které se opakuje také v jeho románech a dalších dílech. Bývá způsobeno především osamělostí, neboť upřímná a vytrvalá cesta za pravdou obvykle nesnese mnoho věrných společníků. (Pokračování textu…)
S příchodem víry do života člověka se svět stává dvojí. Už nejsme uvězněni v evidentní realitě našich všedních dnů. Odehrávají se zcela jiné skutečnosti, než jen ty přístupné zraku a vnímání smysly lidí. V tomto dvojím světě hraje významnou roli kontakt a sdílení. Najednou nezodpovídáme pouze za to, co jsme učinili dobrého či špatného z hlediska soudů světa, ale také za to, co je ve skrytosti našich srdcí. Někdy může být toto hodnocení dokonce v rozporu – za poctivost vůči sféře niterné můžeme být postihováni od sféry vnější. Každý rozhoduje sám, co je důležitější. Básně napsal Klement Bochořák. (Pokračování textu…)
V tomto světě jasně cítíme omezení a nesvobodu, která plyne z toho, že jsme pouze na cestě, spoutáni smrtelností, slabostí a útoky zlého. Bůh nám však dává ve chvílích své milosti i zde poznat předchuť budoucí Slávy v Jeho Království, nebráníme-li se. Někdy je tou nějvětší překážkou, která nám brání dojít k Pravdě, právě naše vlastní spletité a tvrdohlavé já. Básně napsal Ivan Diviš a Nea Marie Brkičová. (Pokračování textu…)
Nedal jsi zahynouti, nepohrdl jsi naším voláním, shlédl jsi na naše slzy, Boha jsi uprosil. Jako osiky jsme se třásli, nerozeznávajíce soudu Božího a soudu lidského. Ne před branami, ale uprostřed měst seděli draci, kteří nečekali až na pannu přivedenou, ale dávili vše a nečistá sběř se chechtala pláči tvého lidu. Místo jitřního vyzvánění se začínal den křikem vrahů, jejichž krokem se třásly všechny ulice, v jejichž očích byl mráz smrti věčné a dech jejich otravoval jako mor. Každá vteřina byla úderem biče nebo plivnutím na tvář, každá minuta zsinalosti a hodina vystupovala jako pekelná věž, která rostla až k nebi. (Pokračování textu…)
Samotné toto slovo je křesťanovi nepřijatelné. Dva tisíce let si lidé zvykali na pojem „pokřesťanštění“, tj. postupné přijímání víry v Krista po světě. Byly samozřejmě činěny pokusy zavrhování Krista a bylo jich za tu dobu dvou tisíciletí dost a dost. Kristovu víru lidé neustále přijímali, ale i odvrhovali, zpochybňovali, znevažovali. Tak jako Krista možno přijmout celým srdcem, tak ho možno přijmout i jen z části, tak aby nás to příliš neobtěžovalo. (Pokračování textu…)
Kde je Bůh, tam je krása. Není třeba se obávat nedostatku příjemných a lákavých výjevů, když se rozhodneme přijmout cestu Páně i s její nepohodlnou stránkou – holým a suchým dřevem kříže, které někdy umí zatlačit tam, kde bychom to chtěli snášet nejméně ochotně. Za vším tím umučeným, ztrápeným a pro naše hříchy ukřižovaným na nás hledí navždy věrná a nadevše krásná Božská Tvář.
U JIZERY
Jaroslavu Durychovi
Jak krásný je ten kopuletý křemenový val
proti ledům! Také řeka pod ním jako já
jej starodávně obdivuje,
je všechna od sebe, a když neví,
jak a k čemu jej přirovnat: zrcadlí jej prostě.
Srovnán s těmito balvany, nezhanobenými člověkem,
krutý byl osud náhrobních kamenů a oltářních desk…
Dnes ovšem lámou kámen jenom na žaláře…
KRÁSA BEZ RADOSTI
Naše smrtelnost je ustavičná. Není chvíle,
která by nám vyvrátila,
že jsme stále v pokušení a že mu stále podléháme,
takže i krása je nesmyslná,
protože je to krása bez radosti…
Jsme zlí… Byli bychom tak zlí
kdybychom byli bez svědků?
*
Zdroj: HOLAN, Vladimír. Les bez stromů. BBART: Praha, 2002. ISBN 80-7257-735-2.
Mnohdy není snadné odlišit životní názory i jednání „matrikových katolíků“ od názoru a jednání lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou ateisté. Opravdových ateistů tak či onak mnoho není; kdo ví, zda vůbec nějací existují. Nejde dost dobře nevěřit v Boha. Lze snadno dokázat, že sice ateisté jsou o existenci Boha přesvědčeni, ale dali by za to nevím co, kdyby Bůh neexistoval. Jak by si oddychli! (Pokračování textu…)
Nedávno jsem četl ve směsi nějakého časopisu, jak prý jsou některé květy ošklivé, když vadnou; zvláště ohyzdný prý jest zahradní zvonek a také růže. A tu jsem se styděl s těmito květinami před lidmi, zvláště před těmi, kteří mají tak vnímavé smysly pro ohyzdnost vadnoucích květin a takový smysl pro čistotnost a správnost, že je vadnoucí květiny pohoršují. Ale kdyby se chtěl člověk stydět pro každou takovou výtku, musil by se stydět po celý život, a to by bylo špatné. Proto jest dobré všímati si žen zcela starých a zvadlých, žen stárnoucích, žen, které se již blíží odkvětu; babiček, stárnoucích matek a tet, stárnoucích panen, ale i mladších žen, které jsou odděleny od všeho ostatního světa vysokou ohradou mateřství a jsou k tomuto vadnutí odsouzeny bez pomoci a léku. (Pokračování textu…)
Postní doba nás vede k rozjímání, v koho a v co vkládáme svou naději, čemu nebo komu věříme, komu bychom rádi věřili, ale dáváme přednost světu a jeho lákadlům, protože nás uspokojí rychle a povrchně. Je neštěstí nechat se ovlivnit lidmi, kteří prohlašují svá přání za Boží vůli a matou služebníky Páně tím, že je odvádějí od Otce. Jediným lékem na zatemněnou mysl a neschopnost rozlišovat je neochvějná důvěra a láska k jedinému bezpečnému přístavu – Pánu Ježíši Kristu. Básně napsala Nea Marie Brkičová. (Pokračování textu…)
Málokteré slovo bývá příčinou tolika nedorozumění jako právě „láska“. Láskou se lidé zaštiťují, když cizoloží, lásku berou do úst, když napadají katolické křesťany, kteří žádají prostou spravedlnost, lásku (tj. uspokojení svých zájmů) pro sebe od bližních vyžadují. Je to proto, že láska je pojem nejednoznačný, analogický, který užíváme, když hovoříme o rozličných řádech bytí. (Pokračování textu…)
