Tag Archives: Bůh
Kardinál Burke: Tvrdit, že islám ctí křesťanského Boha, a je tedy mírumilovný, je „vysoce pochybné“
ŘÍM 30. srpna 2016 (LifeSiteNews) — Tvrdit, že katolíci a muslimové uctívají téhož Boha a že islám je náboženstvím míru, je „vysoce pochybné“, řekl kardinál Raymond Burke v telefonickém rozhovoru s novináři.
Američan Burke je bývalým prefektem Apoštolské signatury, vatikánského nejvyššího soudu. V současné době je patronem Suverénního řádu maltézských rytířů. Interview pro média se týkalo knižního rozhovoru s francouzským novinářem Guillaumem d’Alançonem, který nedávno pod názvem Hope for the World: To Unite All Things in Christ vyšel v angličtině a v němž se pan kardinál zabývá řadou kontroverzních témat, např. antikoncepcí a jejím vztahem k potratu, transgenderovými toaletami, svatým přijímáním pro znovusezdané rozvedené a krizí v Katolické církvi.
Nostra aetate, deklarace 2. vatikánského koncilu o vztahu Katolické církve k jiným náboženstvím, „není dogmatickým dokumentem“, uvedl Burke v odpovědi na otázku, zda katolíci a muslimové uctívají stejného Boha a zda jsou katolíci povinni věřit tomu, jak se o islámu vyjádřil 2. vatikánský koncil. Nostra aetate uvádí: „Církev také s úctou pohlíží na mohamedány, kteří uctívají jednoho Boha, živého a svébytného, milosrdného a všemohoucího, Stvořitele nebe a země, který mluvil k lidem a jehož příkazům, někdy i záhadným, se snaží podrobit, jak se podřídil Bohu Abrahám, jehož se islámská víra ráda dovolává […] očekávají den soudu, kdy Bůh všechny lidi vzkřísí a odmění. Proto si také velmi váží mravního života a uctívají Boha hlavně modlitbou, almužnami a postem.“1
Poslední světlo
Juan Manuel de Prada
Píše mi mnoho zneklidněných čtenářů, někteří velmi otřesení ve víře, jiní ve stavu úzkosti na pokraji její ztráty, a prosí mě, abych se vyslovil k té či oné nehoráznosti v Církvi. Už před mnoha lety jsem nastavil tvář, aby mě do ní mohli bít nepřátelé víry, až mi ji jednoho dne začali rozbíjet (a s jakou chutí!) její předpokládaní strážci. Dnes prožívám temnou noc duše s nejistým koncem, a proto, ač je mi to velmi líto, nemohu žádostem svých znepokojených čtenářů vyhovět, neboť jejich soužení sdílím. Místo toho jim připomenu jednu pasáž z Písma, kterou je dobré mít na paměti ve chvílích temnoty, aby naděje nezemřela. A tyto řádky jsou poslední, které věnuji této srdce drásající otázce.
Jedno z vidění v Apokalypse vypráví o veliké nevěstce, s níž „smilnili králové země“ a „lidé země se opili vínem jejího smilstva“. Touto velikou nevěstkou je zkažené, zfalšované, prodejné náboženství, které se poddává mocnostem tohoto světa. Její antitezí je druhá žena, která se objevuje v Apokalypse, rodička oděná sluncem a s korunou z hvězd, která musí uprchnout na poušť před pronásledováním šelmy. Jestliže veliká nevěstka symbolizuje náboženství, které se sklání před „králi země“, rodička představuje náboženství věřících a mučedníků. Tyto dvě podoby od sebe dokonale odliší Bůh, ale ne vždy lidé, kteří si je mezi sebou často pletou (někdy upřímně, někdy falešně), a plně bude možno je rozlišit až v den sklizně, kdy se oddělí koukol od pšenice. Do té doby, chceme-li rozpoznat toto prodejné náboženství, se musíme řídit znameními, která nám poskytl Kristus: je to náboženství, které se změnilo v sůl, jež ztratila svou slanost, náboženství, jež mlčí, aby křičely kameny, náboženství, které umožňuje „znesvěcující ohavnost“ a falšuje, skrývá a dokonce pronásleduje pravdu. „Vyloučí vás ze synagogy,“ prorokoval Kristus v posledním varování učedníkům, „a když vás zabijí, budou si myslet, že tím slouží Bohu.“ Evidentně neměl na mysli perzekuci nařízenou králi země, ale mnohem děsivější pronásledování vyvolané velikou nevěstkou.
Dôležitosť budovania vzťahov
V Božom Slove, Starého i Nového Zákona, na mnohých miestach čítame o tom, ako sa Boh prihovára k človeku, ako ho oslovuje, zachraňuje a pozýva k plnému životu s ním. Už v 1. knihe Mojžišovej máme opísané, ako sa prihovoril k Abramovi, Abram poslúchol a stal sa otcom národa, ktorý zohral v dejinách ľudstva najdôležitejšiu úlohu. V Sv. Písme môžeme čítať, ako oslovil Boh mnohých ďalších ľudí: Napríklad Samuela, viacerých prorokov, k Márií poslal anjela Gabriela a ona mu povedala svoje „fiat.“ Poznáme, ako si vyvolil a oslovil viacerých z apoštolov, Petra, Ondreja, Jakuba, Jána, Matúša…
Kresťanstvo nemožno chápať len ako jedno z mnohých náboženstiev, ktoré v dejinách vznikali aj zanikali, ako určitú filozofiu, ideológiu, ktorú si človek vytvoril na základe svojej prirodzenej túžby po Bohu, ale je to náboženstvo, v ktorom Boh oslovuje človeka a prihovára sa mu, pozýva ho vytvoriť s ním spoločenstvo lásky a človek na toto priame Božie povolanie odpovedá. Mnohí ľudia, osobitne kňazi a rehoľníci niekedy vedia povedať čas a miesto, kde a kedy sa ich Boh dotkol a pozval ich k zasvätenej forme ich života. U niektorých to bol krátky moment, u iných to bolo dlhšie obdobie hľadania odpovede… O kresťanstve možno hovoriť ako o vzťahu medzi Bohom a človekom. A všetci, ktorí sme prijali Božie povolanie, navzájom máme v láske vytvárať Boží ľud, Cirkev. Každý je vyzvaný k tomu, aby sa k Božiemu osloveniu a pozvaniu vyjadril a dal naň veľmi konkrétnu odpoveď svojim životom. Cirkev je nielen ľudská organizácia, ako to býva niekedy prezentované, ale je to Božsko – ľudské spoločenstvo, kde nie sú rozhodujúce názory ľudí, či už jednotlivcov, alebo skupín, ale je rozhodujúce to, čo nám hovorí Boh.
S kardinálem Burkem o stavu Církve po synodě (2)
Kardinál Burke
Jeho Eminence Raymond Leo kardinál Burke, patron Suverénního řádu maltézských rytířů, poskytl tento rozsáhlý rozhovor americkému listu The Wanderer během své nedávné pouti do kostela Panny Marie Guadalupské v La Crosse v americkém státě Wisconsin. Zabývá se v něm celou řadou témat, včetně nedávné řádné synody o rodině, a uvádí svá doporučení, jak se mají věřící vyrovnávat s nejistotou a zmatkem, které v současné době vládnou mezi klérem i věřícími laiky. Rozhovor uveřejňujeme se souhlasem listu The Wanderer.
Počátek rozhovoru naleznete ZDE.
Otázka: Zdá se, že se uvažuje o decentralizaci hierarchické struktury řízení Církve. Jinými slovy biskupské konference a ordináři diecézí by dostali větší pravomoc k tomu, aby na místní úrovni řešili pastorační přístupy k některým ožehavým otázkám, jimiž se zabývala synoda. Mohl byste se prosím vyjádřit k možnosti, že k tomu dojde? Jsou na obzoru trhliny v jednotě Církve či dokonce schizma, jak naznačují některá média?
Odpověď: Myslím, že to je reálné nebezpečí. „Decentralizace“ je slovo převzaté od sekulárního světa a pro rozhovory o Církvi se opravdu nehodí. To, čeho je třeba, je návrat k evangeliím a k Církvi, jak ji Kristus ustanovil. Od samého začátku svého veřejného působení povolal Dvanáct, vyčlenil si je a připravil je k tomu, aby v Církvi v každé době a všude vykonávali jeho pastýřskou vládu.
Pro naplnění této odpovědnosti Kristus ustanovil Petra hlavou sboru apoštolů jako princip jednoty mezi všemi biskupy i mezi všemi věřícími. Je to naprosto jasné z jeho slov k Šimonu Petrovi v Cesareji Filipově: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou Církev a brány pekelné ji nepřemohou“ (Mt 16,13).
To je dar od Boha. Jde o Boží zákon v Církvi: apoštolský úřad římského papeže a biskupů, kteří jsou s ním v jednotě. Ti mají odpovědnost za vládu v Církvi. Biskupská konference je lidský konstrukt, který má napomáhat koordinaci pastorační činnosti a podporovat kolegialitu mezi biskupy. Náš Pán o ní nikdy nic neučil, ani v tradici Církve není nic, co by biskupským konferencím dávalo pravomoc rozhodovat o pastoračních praktikách, jež by zahrnovaly změnu v učení Církve. Mějme na paměti, že každý pastorační postup je spojen s nějakou věroučnou pravdou.
Fatwa nebo koncentrák? Co to bude, pane profesore?
PhDr. Radomír Malý
Alexander Solženicyn ve své knize „Souostroví Gulag“ píše, jak se Voloďa Iljič Lenin ve svém vyhnanství na Sibiři uprostřed krásné přírody, kde „bzučeli čmeláci“, zamýšlel nad tím, jakou podobu budou mít koncentráky v budoucím „nejspravedlivějším“ státě světa. Na dalších stránkách tohoto úžasného svědectví se dozvídáme o hrůzostrašných hekatombách obětí.
Mám obavu, že mons. prof. dr. Tomáš Halík, nositel Tempeltonovy ceny a viceprezident celosvětově působící Rady pro výzkum hodnot a filozofie se sídlem ve Washingtonu, se ve své „poustevně“ v Německu, kam každoročně v létě dle svých vlastních slov jezdí, aby „meditoval“, zamýšlí nad něčím podobným. Vede mne k tomu jeho článek v Perspektivách, příloze 50. čísla Katolického týdeníku pod názvem „Máme s muslimy stejného Boha?“
Pominu jeho absurdní synkretistické nesmysly, že „kdo na tuto otázku odpoví negativně, prokazuje nejen elementární neznalosti dějin kultury a náboženství, ale také naprostou neznalost křesťanského vyznání…“ Před II. vatikánským koncilem na tuto otázku odpovídali negativně všichni papežové a pravověrní teologové. Rád bych se pana profesora zeptal, jestli i oni prokazovali jím uvedenou „naprostou neznalost“, ale to není na jeho článku to podstatné a nejnebezpečnější.
Cesta k plnému šťastiu
Dnešná doba je charakterizovaná túžbou mnohých ľudí mať sa dobre. Tomuto cieľu podriaďujú všetky svoje snaženia, činy, vzťahy aj hodnoty. Pozemské šťastie za každú cenu, tu a hneď teraz, je im najvyššou prioritou a pritom nehľadia na to, čo tým spôsobujú ľuďom okolo nich a prírode, a aké následky to prináša pre iných ľudí, pre spoločnosť, pre svet i pre nich samotných. Jednať podľa momentálnych chúťok sa stalo trendom súčasného človeka. Akoby človek odpísal akýkoľvek pohľad do minulosti a budúcnosti a už celkom pohľad na hodnoty trvalé, nadčasové, večné. Takýto povrchný spôsob života je propagovaný i predstaviteľmi spoločnosti, väčšinou, médiami ba i niektorými v Cirkvi. Keď sa zvrátené stáva legálnym podľa toho, že si to v parlamentoch či referendách ľudia odhlasujú, neznamená to, že je to aj normálnym. A tak egoistické ciele dominujú, popierame základné hodnoty, devastujeme nimi medziľudské vzťahy, človeka, rodinu, prírodu, svet… Cieľom a zmyslom života nemôže byť momentálne ľudské šťastie. Človek je stvorený Bohom a postavený do ľudských dejín a do tohto sveta, preto jeho život má byť v súlade s Božím plánom a v spolupráci s inými ľuďmi, na ktorých sme všetci odkázaní. Ježiš prišiel na tento svet, aby naučil ľudstvo životu v plnom šťastí, ktoré nespočíva v napĺňaní jeho momentálnych egoistických túžob a materiálnych potrieb, ale v šťastí večnom, ktoré pramení z lásky prejavovanej službou Bohu i ľuďom. Jedine takto možno prísť k šťastiu osobnému, rodinnému aj spoločnému.
Nie je možné podriaďovať šťastie časné, šťastiu večnému. Tiež nie je možné podriaďovať šťastie iných vlastnému šťastiu. Nemáme právo robiť si z iných otrokov. Nie je možné všetko devastovať len preto, že mne to momentálne vyhovuje. Na tom spočíva tragédia súčasného sveta, že niekoľkí jednotlivci ovládajú obrovské majetky a prírodné zdroje, ktoré majú patriť všetkým a cez ich vlastníctvo manipulujú obrovskými skupinami ľudí. Oni sa cítia byť povolaní rozhodovať o tom, čo je dobré pre iných a takto sa aj správajú. Čoraz viac sú zo života ľudskej rodiny odsúvané základné pravidlá dané Bohom a ľudia nebudujú Božie Kráľovstvo, k čomu boli povolaní tým, že sa narodili. Ale komplikujú život sami sebe, iným ľuďom a vytvárajú neznesiteľné podmienky pre život spoločnosti, že sa dôstojný život v nich pre mnohých stáva nemožným. Problémy, ktoré má súčasný svet, máme všetci možnosť poznať a sú nám cez manipuláciu médií alebo rozličné podvody násilne vnucované, aby sme ich prijali tiež za svoje a takto si komplikovali život. Človek dnes musí byť veľmi silný a mať silnú oporu v Bohu i v čestných, spravodlivých, morálne žijúcich a zodpovedných ľuďoch, aby uprostred zložitého a manipuláciou ovládaného sveta obstál a nepodľahol tlaku klamných informácií a nezapredal svoje večné šťastie za misu šošovice, za trochu chvíľkovej radosti a trvalé otroctvo. Je ťažké zostať slobodným, verným Bohu a nenechať sa vtiahnuť do umelo nadhadzovaných pseudoproblémov manipulatívnych médií a mediálnych manipulátorov a tlčhubov, bezbrehých egoistov, ktorí propagujú pomýlené názory, hovoria o slobode bez zodpovednosti, aby mnohých poplietli a zviedli. Usilujú sa odviesť človeka od jeho vlastného poslania daného mu Bohom a cesty k skutočnému šťastiu. Ak človek denne otvára Božie Slovo a žije sviatostným životom a tam čerpá informácie a silu pre život, určite nezblúdi. Nie je možné podporovať ani tolerovať hriech v žiadnej forme. Ak človek má na zreteli večné dobro a tak smeruje svoj život, koná a podporuje dobro, to mu prináša radosť šťastie i osoh.
Je súčasná Cirkev soľou a svetlom pre svet?
Prirodzenou túžbou každého človeka je túžba po šťastí. Na otázku: „Ako je možné dosiahnuť pravé šťastie?“ sa pokúšajú odpovedať mnohí filozofi a učitelia duchovného života. Túto otázku si kladie každý človek a podniká rozhodnutia a kroky, ktorými sa vlastné šťastie aj pokúša dosiahnuť. Pre kresťana je cesta k šťastiu cesta, po ktorej nás vedie Ježiš Kristus a jedná sa o šťastie večné, ktoré je zárukou aj šťastného života na zemi. Dnes sme svedkami toho, ako čím viacerí experimentujú a šťastie hľadajú tam, kde ho nie je možné nájsť, a tak komplikujú život sebe, svojej rodine, svojmu okoliu a celej ľudskej spoločnosti.
Humanizmus budovaný bez Boha je len ilúziou a doženie nás k neľudskosti a obrovským tragédiám. Ak chce človek byť šťastný, nestačí hľadať len vlastné dobro a jednoduchý život pre seba a ponúkať vlastné riešenia problémov. Treba nám prijať a plniť Božiu vôľu a tú je možné spoznávať v hlbokej osobnej a spoločnej modlitbe a čítaním a meditovaním Božieho Slova.
Čím viac bude svet kresťanským, tým bude aj ľudskejším a tým ľahšie sa nám všetkým v ňom bude aj žiť. Každá spoločnosť, ktorá sa pokúšala budovať šťastie človeka bez Boha, stroskotala na ľudskom egoizme. Sami si odpovedzme na otázku, „či sa neskomplikoval život v našej spoločnosti v posledných 25 rokoch?“ „A čo k tomu viedlo?“ K starým problémom pribudli problémy nové i také, ktoré sme donedávna vôbec nepoznali, a treba ich zodpovedne riešiť. Často neriešime ich príčiny, ale len dôsledky a čoraz viac sa zamotávame a komplikujeme život sebe i iným. Blahobyt v ktorom v súčasnosti žijeme je relatívny a ohrozený. Niekto ho za nás platí nedostatkom i toho najzákladnejšieho. Rovnako je ohrozený aj mier, v ktorom my ešte máme možnosť žiť.
Navedení k životu zbožnému: XV. Rozjímání 7.: O pekle
Sv. František Saleský
Příprava
1. Živě si uvědom, že Bůh ti jest přítomen.
2. Pokoř se před ním a pros, aby ti byl nápomocen.
3. Představ si jakési město, plné noční mrákoty, hořící, sírou a smolou odporně páchnoucí, plné obyvatelů, kteří nemohou odtamtud utéci.
Úvahy
1. Zavržení jsou v pekelné propasti jako v tomto nešťastném městě, které jsi si představila, a snášejí tam nevýslovné muky na všech smyslech a údech svých, protože jako zde užívali svých smyslů a údů k hřešení, tak budou na všech smyslech a údech zakoušeti trestů, které se sluší na hříchy.
Oči budou za své zlé a neupřímné pohledy snášeti vidění ďáblů a pekla, uši za to, že mívaly zalíbení v oplzlých řečech, nebudou slyšeti nic jiného než nářky, pláč a zoufalé křiky; a tak i ostatní smysly budou míti své tresty.
Navedení k životu zbožnému: XI. Rozjímání 3.: O božích dobrodiních
Sv. František Saleský
Příprava
1. Živě si uvědom, že Bůh jest ti přítomen.
2. Pros ho za osvícení.
Úvahy
1. Uvažuj, které a jaké milosti tělesné ti Bůh prokázal: dal ti tělo samo s jeho silami a schopnostmi, zdraví, nevinné radosti a zábavy, kterých můžeš užívati, dostatek toho, čeho tělo potřebuje, lidi, kteří se o tebe starají, dobré přátele a jiné věci. Ale uvažuj toto vše, patříc přitom na mnoho jiných osob, které jsou hodnější než ty, a nemají ty dobré věci, které byly jmenovány; někteří nemají dobré zdraví, jiní mají tělesné chyby neb jiné nedostatky; zase jiní nemají laskavé přátele, snášejí útržky, zakoušejí nevlídného zacházení; jiné trápí chudoba a nouze. Bůh, jsa k tobě zvláště dobrotivý, nechtěl, abys byla tak nebohá.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny
Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy
V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.
V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).
Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i].
