Bůh – 2. stránka – Duše a hvězdy

Zkažená sůl

19. 1. 201519. 1. 2015 - by Ignác Pospíšil - 55 Comments.

Nedávný atentát muslimských teroristů na redakci Charlie Hebdo v Paříži právem znepokojil i mnohé zbožné českomoravské věřící. Vyhlašují se modlitební iniciativy za ochranu naší země – resp. celé Evropy – před muslimským terorismem. Já ale některé z vás budu nejspíš šokovat svým vyjádřením, že se k těmto aktivitám nepřipojuji a na tento úmysl se modlit odmítám.

Proč? Poněvadž tato modlitba je v rozporu s Boží vůlí. Čtěme Písmo sv. a dozvíme se snadno a rychle důvod. O co se vlastně máme modlit podle těchto iniciativ, zajisté subjektivně zbožných a dobře míněných? O to, aby Bůh zachoval tuto Evropu s jejími liberálně socialistickými pořádky!!! Evropu, v níž je těžký hřích zákonem povýšen na „lidské právo“ (potrat, homosexualita, promiskuita) a obrana ctnosti klasifikována jako „extrémismus“, někdy dokonce jako trestný čin.

Státníci téměř celé Evropy se sjeli do Pařiže, aby tam – zavěšeni do sebe – demonstrovali při smutečním pochodu svou vůli hlásit se k tomu hnoji, prezentovanému časopisem Charlie Hebdo, a glorifikovali jeho redaktory jako světce a hrdiny, ačkoliv jejich rouhačské karikatury Nejsvětější Trojice, Svaté rodiny, Církve a papeže nelze nazvat ani žumpou, to by bylo urážkou tohoto jinak užitečného zařízení. (Pokračování textu…)

František Saleský / Navedení k životu zbožnému / O víře

Navedení k životu zbožnému: IV. Že kdo se chce oddati zbožnosti a prospívati v ní, potřebuje duchovního vůdce.

9. 1. 2015 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Když starý Tobiáš posílal syna svého, mladého Tobiáše, do Rages, odpověděl mu syn: „Neznám cesty, kudy se tam chodí!“ „Jdi tedy,“ řekl mu otec, „a hledej sobě některého věrného muže, kterýž by s tebou šel.“ (Tob. 5.) Totéž pravím já tobě, Filotheo. Chceš se dáti s rozvahou na cestu zbožnosti? Hledej si nějakého člověka věrného, aby šel s tebou a vedl tě. Toto připomenutí jest nade všecka jiná důležitější. Kdybys hledala sebe více, dí zbožný Avila, nikdy nenajdeš vůli Boží tak jistě, jako na cestě té pokorné poslušnosti, kterou znalci pravé zbožnosti tak doporučují a které se sami přidržují.

Svatá Terezie, vidouc, že Kateřina Kordovská koná kající skutky velice přísné, zatoužila velmi následovati jí v tom, a to proti radě svého zpovědníka, který jí to zakazoval, i cítila veliké pokušení neposlechnouti ho v této věci. A Bůh jí řekl: „Dcero má, ty jsi na dobré a bezpečné cestě. Vidíš-li, jaké kající skutky Kateřina koná? Ale já ti pravím, že si více vážím tvé poslušnosti.“ Protosi zamilovala tuto ctnost tolik, že mimo poslušnost, kterou byla povinna svým představeným, učinila zvláštní slib, že bude poslušna kteréhosi výtečného muže, a zavázala se podřizovati se jeho vedení a řízení. V tom pak našla veliké potěšení jako mnoho jiných duší před ní a po ní, které, aby byly lépe poddány Bohu, podrobily vůli svou vůli jeho služebníků, kteroužto věc sv. Kateřina Sienská na výsost chválí ve své knize „Rozmluva“. Zbožná kněžna sv. Alžběta se podřizovala svému zpovědníku, Konrádovi Mariborskému, se svrchovanou poslušností, a král francouzský sv. Ludvík, chystaje se již na smrt, dal svému synu mimo jiné také tuto radu: „Zpovídej se často; vyvol si schopného zpovědníka, aby to byl muž moudrý a opatrný, který by tě dovedl bezpečně vyučovati věcem, jichž ti bude potřebí.“ (Pokračování textu…)

František Saleský / Navedení k životu zbožnému / O víře

Navedení k životu zbožnému: V čem pravá zbožnost záleží

5. 12. 20145. 12. 2014 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

První část Navedení, obsahující naučení a cvičení, jimiž duše má býti vedena od první žádosti zbožného života až k dokonalému rozhodnutí, že se chce takovému životu věnovati.

I. V čem pravá zbožnost záleží

Zatoužila jsi po zbožnosti, milá Filotheo¹, protože jakožto křesťanka víš, že jest to cnost svrchovaně příjemná Boží Velebnosti. Ale poněvadž malé chyby, kterých se člověk dopustí na začátku některého podniknutí, potom rostou více a více, a posléze již téměř není lze je napraviti, jest nejprve potřebí, abys věděla, v čem ctnost zbožnosti záleží. Jest totiž pouze jedna zbožnost pravá, a mnoho marných a nepravých, takže kdybys nevěděla, která jest pravá, mohla by ses mýliti a dáti se na některou zbožnost nenáležitou a pověrečnou.

Arelius maloval na svých obrazech všechny osoby tak, že byly podobny osobám, které miloval; a každý si maluje zbožnost podle svých představ a zálib. Kdo se rád postívá, bude se pokládati za zbožného, když se bude postívati, ačkoliv jeho srdce je plné záští; a netroufaje si pro velikou střídmost svlažiti svého jazyka vínem a snad ani vodou, nebude se příliš rozpakovati týž jazyk pomluvou a utrháním potápěti do krve svého bližního. Jiný se bude domnívati, že jest zbožný, protože každý den odříkává spoustu modliteb, ačkoliv potom jeho ústa oplývají slovy příkrými, urážlivými, mrzutými vůči domácím a sousedům. Zase jiný ochotně otvírává peněženku a dává štědrou almužnu; ale aby otevřel své srdce citům smířlivosti a odpustil svým nepřátelům, to nedovede; jiný bude odpouštěti, ale nebude platiti svým věřitelům, leč když ho soud konečně donutí. Všichni tací lidé budou považováni za zbožné, a zatím není při nich žádné zbožnosti. Saul poslal své služebníky, aby hledali Davida v jeho domě; manželka Davidova, Michol, položila na lože dřevěnou sochu a přikryla ji šaty Davidovými, poslům pak Saulovým namluvila, že tam spí David, jsa nemocen. Podobně mnoho lidí se přikrývá některými zevnějšími úkony, které náležejí ke zbožnosti, a lidé se pak domnívají, že to jsou osoby skutečně zbožné a duchovní; ale vskutku jsou to jen sochy a přeludy zbožnosti. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Vykupitel a Spasitel

17. 10. 2014 - by Ignác Pospíšil - 4 Comments.

Ježíš Kristus je nazýván Vykupitelem a Spasitelem. Nejsou to však synonyma. Vykoupení se vztahuje k jeho oběti na kříži, spása k přivlastnění ovoce jeho výkupné oběti. Ve stávajícím nadpřirozeném řádu není spásy člověka bez vykoupení. Zdá se mi také, že kněží nevyváženě více hovoří o spáse než o výkupné oběti Ježíše Krista. Proto v dalším textu bude věnována pozornost především Ježíši Kristu jako Vykupiteli.

Také se málo hovoří o oběti mše svaté, nevhodně se užívá obratu „slavení eucharistie“ nebo „slavení tajemství naší spásy“, byť Kristova eucharistická přítomnost výsledkem mešní oběti a spása je Božím darem, a dostává se nám skrze spolupráci s milostmi, které nám Kristus zasloužil svou obětí na kříži. Přijetí Těla a Krve Páně (svátost eucharistie) patří k celistvosti mše svaté pouze ze strany celebrujícího kněze[i], nikoliv ostatních přítomných věřících; svaté přijímání je sice potřebné ke spáse, je to milost, kterou nám dává náš Spasitel, ale to neznamená, že musíme přijímat při každé naší účasti na mši svaté.

Účelem vtělení Syna Božího byla předně oslava Boží a také smíření lidstva s Bohem, jeho záchrana z hříchu a věčného zatracení z Boží milosti zasloužené jeho smrtí na kříži. Bůh ve svém věčném úradku stanovil, že se lidem nedostane milosti bez dokonalého smíření s ohledem na jeho hříchy. Tak ve svém milosrdenství určil, že sám jednorozený Syn Boží za nás uskuteční toto smíření. Bohočlověk je naším prostředníkem. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Tertullianus o zdobení žen

18. 9. 201420. 9. 2014 - by Ignác Pospíšil - 25 Comments.

Úvod

Církevní otcové jsou prvými svědky apoštolské tradice. Jejich četba nám ukazuje, jak se zjevená pravda beze změny jejího smyslu ve svých formulacích zpřesňovala, jak vykládali Písmo svaté a jaká byla jejich zbožnost. Pokud se v něčem všichni nebo skoro všichni shodují, je to známka, že se jedná o pravé učení. Proto se odkazy na církevní otce užívají v učebnicích dogmatiky na důkaz předkládané nauky. Jejich spisy někdy obsahují učení dnes polozapomenuté a opomíjené. Je ovšem nutné připustit, že jednotliví církevní otcové se někdy mýlí, dokonce někteří v něčem pobloudili (např. odmítání věčnosti pekla). Presto však zájem o ně a jejich četba je výrazem lásky k církvi.

Mezi latinsky píšícími církevními spisovateli nejstarších dob vyniká Tertulián (Quintus Septimus Tertullianus Florens) svým břitkým stylem, pevností svého charakteru a rozsahem svého díla. Je konvertitou z pohanství, působí jako učitel katechumenů a později se stává příslušníkem sekty montanistů vyznačující se nejen příchylností k některým proroctvím, ale především nepřiměřeným rigorismem ohledně některých morálních postojů (odmítnutí druhého manželství ovdovělých, nedovolenost útěku před hrozícím pronásledováním či nepřipouštění znovupřijetí křesťanů, kteří po křtu upadli do některých zvlášť těžkých hříchů). Pojednávaný spis ale patří do jeho katolického období. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve / O víře

Přirozený zákon

12. 9. 201412. 9. 2014 - by Ignác Pospíšil - 21 Comments.

Dnes, kdy se vyskytují snahy přirozený zákon popírat, jej znevažovat nebo prohlašovat za těžko pochopitelný, a to i v církvi[i], je třeba vysvětlit jeho pojem a jeho dopady na etiku. Takové záměry se dostávají do rozporu nejen s tradiční (scholastickou) theologií, ale i s dokumenty Druhého vatikánského koncilu, encyklikami pokoncilních papežů a dalšími církevními dokumenty z tohoto období. Zkrátka revoluce v církvi pokračuje. Ostatně o odporu vůči pojetí přirozeného zákona píše poměrně podrobně 20 let po skončení Druhého vatikánského koncilu i filosof Romano Amerio[ii]. Pojem přirozeného zákona co do jeho rozsahu zužuje i kniha Helmut Weber: Všeobecná morální teologie, Praha 1998, která slouží k výuce na KTF UK[iii].

Přirozený zákon odráží přirozenost věcí s ohledem na to, jak se mají pohybovat, aby dosáhly svého cíle. Patří tak do přirozeného řádu[iv]. Je určen přirozeností člověka; nevyvíjí se, ač jsou jeho principy aplikovány na stále nové věci v tomto měnícím se světě, a tak jsou formulovány nové soudy, které z něj vycházejí. (Pokračování textu…)

Čápová, Eva / Křesťanská politika

Poslancům a poslankyním

1. 9. 2014 - by Ignác Pospíšil - 38 Comments.

Poslancům a poslankyním, kteří hlasovali pro uzákonění prostituce, pornografie a potratů, hazardu a homosexuálních svazků.

Dovolte mi nejdříve, abych vám připomněla, k čemu jste se jako poslanci poslaneckým slibem zavázali: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“

Tím, že jste hlasovali pro uzákonění prostituce, jste tento slib porušili ve všech bodech, stejně jako když jste dovolili legalizaci potratů a hazardu. Dovolte, abych vám připomněla znění preambule Ústavy:

Preambule

My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,
věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,
odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody
jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů,
kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku,
jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti,
jako součást rodiny evropských a světových demokracií,
odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství,
odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu,
prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky

V preambuli se píše o…“odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku
v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody“ a o odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství.“

Ptám se tedy, jak těchto vysokých hodnot, chcete dosáhnout uzákoněním tak nízkého jednání? (Pokračování textu…)

Akce / Aktuality / Liturgie

Tradiční liturgie v Chrudimi

19. 8. 201419. 8. 2014 - by Ignác Pospíšil - 4 Comments.

Ve středu 20. srpna, tj. na svátek sv. Bernarda z Clairvaux, opata a učitele Církve, bude v Chrudimi v kostele sv. Michaela Archanděla sloužena tradiční liturgie. Mši v dominikánském ritu bude celebrovat P. Efrém Jindráček OP, profesor a proděkan Filosofické fakulty Papežské univerzity sv. Tomáše Akvinského v Římě. Začátek v 16:00.

Týž den večer přednese otec Jindráček v Muzeu barokních soch v Chrudimi přednášku na téma „Proč dobrý Bůh dopouští zlo“. Začátek v 18:00. Doporučuji navštívit obé, bude to stát za to.

Ignác Pospíšil

Krize Církve / Pospíšil, Ignác

Špatné uvažování o manželství a o hříchu vůbec

7. 8. 2014 - by Ignác Pospíšil - 41 Comments.

Každý, kdo propouští svou manželku a vezme si jinou, cizoloží; kdo se ožení s tou, kterou muž propustil, cizoloží. (Luk 16,18)

Salzburský arcibiskup Lackner se nedávno postavil na stranu liberálních pseudokatolíků a pseudokatolických teologů a podpořil jejich snahy o relativizaci nerozlučnosti manželství. Jeho (ale nejen jeho) naprosto pomýlený pohled na věc krásně charakterizuje následující klíčová otázka: „Jakou naději můžeme a chceme dávat rozvedeným lidem, kteří žijí v novém manželství?“

Problém je v tom, že takováto otázka nutně předpokládá, že takovým lidem je možno (v rámci jejich situace) dát nějakou naději, že jim nějakou naději dát chceme. Arcibiskup Lackner to dokonce dále stupňuje s tím, že jim dát naději musíme, jinak jako křesťané selžeme. Ale takový předpoklad je zcela mylný, neslučitelný s katolickou vírou, neslučitelný s výslovným učením Ježíše Krista… (Pokračování textu…)

O víře / Výchova a vzdělávání

Zamilovanost – zásnuby – svatba … a potom?

16. 6. 2014 - by Ignác Pospíšil - 19 Comments.

Milí mladí věřící,

nedávno jsem s několika z vás diskutoval o tom, že se člověk nesmí dobrovolně vystavovat příležitosti ke hříchu. Jako příklad jsem uvedl skutečnost, že není zasnoubeným z hlediska katolické morálky dovoleno někde na pláži užívat společnou dovolenou, dokud nejsou manželé. Pohled některých vyjadřoval úplné nepochopení, které ještě podtrhli tvrzením, že takové vidění věci je příliš přísné a kromě toho prý existuje kněz, který by proti něčemu takovému nic nenamítal.

Při tomto rozhovoru jsem si soucitně v duchu říkal: „Jaký to má smysl stěžovat si na tolik provinění dnešních mladých lidí, když jim jasně nepostavíme před oči kořeny dnešních problémů? Např. jak se v dnešní době dobře připravit na šťastné manželství?“

Proto bych rád využil tohoto dopisu k tomu, abych Vám důkladně vyložil několik důležitých principů, které katolická Církev v této oblasti stanovila. Nebude to souhrn vyčerpávající, ovšem v souladu s tím, co papežové, morální teologové a svatí v tomto směru učí. Rodina je základní buňkou křesťanské společnosti. Proto socialisté a s nimi kromě jiných také hnutí z roku 68 tolik usilovali o podkopání rodinné struktury – stačí si jen vzpomenout např. na zvrácenost tzv. rodinné, resp. sexuální výchovy na školách. Wilhelm Reich ve svém spise „Sexuální revoluce“ dokonce propagoval návrat do sexuálního ráje zrušením rodiny. Tímto spisem si v polovině 20. století získal enormní vliv. Dnes vidíme, kam takové počínání vede. Dnešní praktikování sexuální nevázanosti – často započaté ve velmi raném věku – zcela zneschopňuje (anebo přinejmenším značně ztěžuje) mnoha mladým lidem založení rodiny na křesťanských základech, totiž takové, kde jsou děti, vzájemná láska a věrnost až do smrti samozřejmostí. Kardinál Faulhaber jednou napsal: „Manželství je životem i smrtí našeho národa. Pokud se pohřbí svátostný charakter manželství, pak pro morální zdraví a sílu národa začnou platit slova ‚Nohy těch, kteří i tebe pochovali, stojí přede dveřmi‘.“ (srov. Sk 5, 9)

Tyto řádky by pro Vás všechny měly být výzvou k tomu, abyste i Vy se vší rozhodností hájili ideál křesťanské rodiny. Letos jsme byli svědky radostné události, když pět párů z vašich řad před Bohem vstoupilo ve svazek manželský a rozhodlo se založit rodinu na katolických základech. Přejeme jim všem Boží požehnání na novém úseku jejich životní cesty. Kéž se stanou rodiči vpravdě křesťanských rodin, aby tak mohli posloužit jako zářný příklad i ostatním mladým lidem! (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve / O víře / Polemiky

Poznámky k neomylnosti kanonisací

26. 5. 2014 - by Ignác Pospíšil - 25 Comments.

Šimon Tridentský, kanonizován Sixtem V., vyškrtnut Pavlem VI.

V souvislosti s kanonisací Jana XXIII. a Jana Pavla II. se oživila debata o neomylnosti kanonisací. Mám za to, že je důležité nejen uvažovat o tom, jak tomu je, ale především o tom, proč by měly být kanonisace neomylné. Připouštím, že se jedná jen o nesoustavné poznámky a můj názor a že některá tvrzení níže uvedená jsou k diskusi.

Církev dosud závazně nerozhodla o tom, jak tomu je a zda neomylnost kanonisací by znamenala pouze jistotu, že dotyčný je v nebi, nebo i jistotu, že jeho život (alespoň ve své poslední fázi) vykazoval heroické ctnosti a že tedy může být vzorem způsobem přiměřeným stavu jednotlivých věřících. Pokud by předmětem kanonisace neměla také být deklarace svatého života dotyčného, pak volba kanonisovaných nutně ve velké míře odpovídá lidským zájmům církevních činitelů a může se stát deklarací popularity. Může tak být kanonisován i člověk, který je v nebi přes svůj nesvatý život. Nabízí se pak otázka, jak o tom církev ví, a proč neví, kdo je v pekle. Postup kanonizačního procesu spadá do oblasti církevního práva a v té pak papež může dispensovat od některých náležitostí. Tak se kanonisace (a beatifikace) může stát předmětem pouhého lidského chtění rozhodujících církevních osob. (Pokračování textu…)

Křesťanská politika / Kretschmer. Michal / Vyvracení mýtů

Zlo si nezasluhuje rovné podmínky

24. 3. 2014 - by Ignác Pospíšil - 27 Comments.

Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.

Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným. (Pokračování textu…)

Křesťanská politika / Krize Církve / Pospíšil, Ignác

Času již nezbývá

27. 2. 2014 - by Ignác Pospíšil - 30 Comments.

Pronásledování křesťanů v Německu: rodiče osmi dětí Eugen a Louisa Martensovi dostali oba den vězení za to, že se jejich dcera odmítla zúčastnit dvou hodin hluboce amorální sexuální výchovy a oni ji v tom podpořili. Tento osud již potkal v Německu desítky křesťanských rodičů.

Winston Churchill nepatří zrovna mezi mé oblíbence. Pravda, byl to vynikající řečník a showman a měl kuráž, na druhé straně byl i diletantem, který napáchal obrovské škody svými nekompetentními zásahy do vedení bojových operací, a taky cynikem, který si až příliš často a svévolně sám určoval, co je a co není morální, jak se mu to zrovna hodilo.

Nicméně nyní ocituji jeden z jeho nejslavnějších (a nejgeniálnějších) výroků, který se navíc vztahuje k českým dějinám. Churchill v něm zhodnotil Chamberlaineho politiku apassementu a předevím její nejkontroverznější a nejhořčí plod – Mnichovskou dohodu: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily si hanbu. A budou mít válku.“

Proč tu ten výrok cituji? Protože dle mého skromného soudu má nadčasovou platnost. Není jen reakcí na konkrétní ostudnou událost a obrovský omyl britských a francouzských politiků, ale zároveň perfektně vystihuje logiku určité varianty zásadních politických a ideových střetů. Že v určitých střetech určité typy ústupků válku naopak přibližují a bez jakékoliv protihodnoty zásadně poškodí stranu, která je udělala. A tak dnes již zdánlivě neaktuální výrok zůstává aktuálním a nadčasový, protože pokud budeme chtít, můžeme ho snadno aktualizovat tím, že Francii a Británii nahradíme někým jiným. A on bude stále platit a geniálně vystihovat situaci. Zkusíme to?

„Katolíci měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili si hanbu. A budou mít válku.“ Tak co? Sedí to? Asi moc ne. Ta poslední věta si budoucí čas nezaslouží, protože válka už dávno běží, někde v rovině kulturní, jinde již i v podobě navýsost krvavé, byť mnozí katolíci (a možná dokonce jejich velká většina) se doposud tváří, že se nic neděje… (Pokračování textu…)

Koutek poesie / Kuchařová, Nea Marie

Není kam sestoupit

22. 2. 2014 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

V dnešním Koutku poesie představujeme báseň Romana Szpuka (* 4. 9. 1960, Teplice) umělce a všestranného člověka: byl dělníkem v továrně Spolchemia, kresličem, pomocným projektantem, figurantem v Teplicích, nočním hlídačem v kravíně, lesním dělníkem, strážcem Chráněné krajinné oblasti Šumava, poštovním doručovatelem, vrátným, výtvarníkem a uměleckým truhlářem. V současné době pracuje na meteorologické stanici na šumavském Churáňově. Sám sebe Szpuk charakterizuje jako bytost lesní, homo silvaticus, což se také reflektuje v jeho tvorbě.

Nea Marie Kuchařová

Roman Szpuk: Není kam sestoupit

Po Jákobově svahu vynášejí smrky
k Bohu červánkové svíce úzkosti.
Než zajdou za vrchol, zoblačnělé pluky
můj malý svět s dalekými pohořími přemostí.

(Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / Krize Církve / O víře

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

17. 2. 2014 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

Potřeba filosofie

Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).

V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9. (Pokračování textu…)

Anglický koutek / Eugenics and other Evils / Hnutí pro-life

Eugenics and other Evils (5): The Flying Authority

5. 2. 2014 - by Ignác Pospíšil - 1 Comment

It happened one day thatan atheist and a man were standing together on a doorstep; and the atheist said, „It is raining.“ To which the man replied, „What is raining?“: which question was the beginning of a violent quarrel and a lasting friendship. I will not touch upon any heads of the dispute, which doubtless included Jupiter, Pluvius, the Neuter Gender, Pantheism, Noah’s Ark, Mackintoshes, and the Passive Mood; but I will record the one point upon which the two persons emerged in some agreement. It was that there is such a thing as an atheistic literary style; that materialism may appear in the mere diction of a man, though he be speaking of clocks or cats or anything quite remote from theology. The mark of the atheistic style is that it instinctively chooses the word which suggests that things are dead things; that things have no souls. Thus they will not speak of waging war, which means willing it; they speak of the „outbreak of war,“ as if all the guns blew up without the men touching them. Thus those Socialists that are atheist will not call their international sympathy, sympathy; they will call it „solidarity,“ as if the poor men of France and Germany were physically stuck together like dates in a grocer’s shop. The same Marxian Socialists are accused of cursing the Capitalists inordinately; but the truth is that they let the Capitalists off much too easily. For instead of saying that employers pay less wages, which might pin the employers to some moral responsibility, they insist on talking about the „rise and fall“ of wages; as if a vast silver sea of sixpences and shillings was always going up and down automatically like the real sea at Margate. Thus they will not speak of reform, but of development; and they spoil their one honest and virile phrase, „the class war“ by talking of it as no one in his wits can talk of a war, predicting its finish and final result as one calculates the coming of Christmas Day or the taxes. Thus, lastly (as we shall see touching our special subject-matter here) the atheist style in letters always avoids talking of love or lust, which are things alive, and calls marriage or concubinage „the relations of the sexes“; as if a man and a woman were two wooden objects standing in a certain angle and attitude to each other like a table and a chair. (Pokračování textu…)

Argumentace / Kretschmer. Michal / O víře

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (1)

3. 2. 2014 - by Ignác Pospíšil - 10 Comments.

Abychom naplnili cíl tohoto pojednání, je třeba nejprve vymezit, co jest řád, co je přirozené a nadpřirozené a pak teprve můžeme uvažovat o vztahu přirozeného a nadpřirozeného řádu.

Existence nadpřirozena je dnes popírána nejen atheisty, ale i některými křesťanskými theology. Na druhou stranu je některými věřícími nepřiměřeně snižován význam lidského rozumu a lidských činů vykonaných bez vztahu k víře. Oba tyto přístupy nejsou katolické. Kromě toho je někdy význam slova „nadpřirozené“ mylně zaměňován za „zázračné“. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Pospíšil, Ignác / Vyvracení mýtů

Je to ještě tatáž víra?

30. 1. 2014 - by Ignác Pospíšil - 110 Comments.

V listopadu loňského roku jsem zde zveřejnil článek Kostel je „jen“ kostel, v němž jsem se snažil vyargumentovat a vysvětlit, proč je nevhodné pořádat v kostelech koncerty. Článek vyvolal opravdu rozsáhlou diskusi, v níž se mi dostalo něco podpory a spousty odporu. Některé protiargumenty nestály za nic, některé stály za zamyšlení. Ale nejzajímavější reakce přišla až v lednu.

Autor podepsaný jako Vojtěch Smetana mi svým rozsáhlým nesouhlasným příspěvkem paradoxně poskytl velikou a pádnou oporu pro mé v článku prezentované stanovisko. Na první pohled je totiž zřejmé, že pan Smetana vychází ze zcela odlišných premis a vlastně celý jeho přístup ke kostelu a úctě k Bohu je zcela jiný. Člověk se tak pomalu musí ptát, zda je jeho myšlení ještě vůbec konzistentně katolické. Zda jeho a moje víra ještě vůbec jedno jsou… (Pokračování textu…)

Džunková, Katarína

Doma

3. 1. 2014 - by Ignác Pospíšil - Leave a Comment

Na mesto zosadla noc a jeho tepny, v ktorých cirkuloval život, sa zapĺňali svetlom, rovnako ako krv napĺňala vystreté, unavené, trasúce sa i na volante položené ruky ľudí a ako v obehu duše cirkuluje vôľa žiť a vôľa prekonávať zlo, prekonávať svoj vlastný úpadok, svoju vlastnú minulosť, i svoju vlastnú smrť, lebo čím by bola ľudská duša, keby v jej tepnách neprúdil život večný a milosrdenstvo. A mesto svietilo. Jeho žiara bola viditeľná celé stáročia, vynímala sa nad okolitými bukovými lesmi, nad kotlinou, v ktorej odpočívalo mesto uložené akoby si Boh nachvíľu niekde zložil kus svojej slávy a kus svojej krásy, až kým opäť nepríde na zem.

Nad doliny sa vzniesol sokol a aj on v tejto výške videl mesto rozprestreté, akoby opreté o palicu rieky vyvierajúcej zo Slovenského raja a aj oblaky vnímali svetlo tohto mesta, ktoré sa odrážalo na ich dlhých bielych telách na nebi. (Pokračování textu…)

Kretschmer. Michal / O víře

Láska k Bohu a bližnímu

17. 12. 2013 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.

Přikázání lásky

Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“ (Pokračování textu…)