Štítek: Benedikt XVI.

Už od 18. a 19. století osvícenci, liberálové a socialisté bojovali za legalizaci rozvodů. Když toho dosáhli, volali po maximálním uvolnění rozvodových pravidel, což nabylo svých hrůzostrašných forem v sovětském Rusku hned po revoluci, kdy stačilo jen vyplnit „bumážku“ se žádostí o rozvod a jakékoliv soudní řízení se stalo zbytečným. Dalším výchozím bodem byla tzv. „sexuální revoluce“ v západním světě r. 1968, kdy především mládež žádala totální uvolnění sexuálních vztahů kohokoliv s kýmkoliv. Tím započal, podporován všudypřítomnou pornografií v médiích, frontální útok na monogamní rodinu, tvořenou jedním biologickým otcem, jednou biologickou matkou a dětmi, jenž trvá dodnes a získává stále větší úspěchy. Již nejde jen o legalizaci úplné sexuální promiskuity (toho bylo už dosaženo), ale o prosazení homosexuálních svazků na stejné úrovni s řádným monogamním manželstvím. Toto nazýváme „genderismem“, neboli „genderovou ideologií“, jak skvěle analyzuje ve své knize „Globální sexuální revoluce“ Gabriele Kuby.

Katolická církev tomu od prvopočátku čelila a je zbytečné uvádět tady velké množství dokumentů jejího magistera. Nicméně v důsledku známého rozkladu věrouky a mravouky po II. vatikánském koncilu zhoubný jed genderu pronikal postupně i do jejího nitra, jak markantně ukazuje průběh současné mimořádné synody o rodině. To bohužel podporuje sám papež František, který se v tomto diametrálně liší od svých předchůdců Benedikta XVI. a Jana Pavla II. (srvn. např. dokumenty JP II. Familiaris Consortio, Veritatis Splendor a Evangelium Vitae). Jeho ostentativní podpora kontroverzního německého kardinála Waltra Kaspera, hlavního prosazovatele změn v praxi podávání sv. přijímání rozvedeným a znovusezdaným a přístupu k homosexuálním a lesbickým párům, nenechává nikoho na pochybách, na čí straně papež stojí. Hned 4. den po volbě papežem Kasperovi poděkoval za jeho „hlubokou“ teologii, ačkoliv musel velmi dobře vědět, že Kasper patří k duchovním dědicům Rahnera a Schillebeeckxe a ve smyslu jejich teologie odmítá uznat, že zmrtvýchvstání Krista je historickou událostí, přiznával mu pravdivost pouze v oblasti víry a náboženské mystiky. V 90. letech byl biskupem v německém Stuttgartu a podepsal spolu s mohučským biskupem Karlem Lehmannem a freiburským arcibiskupem Oscarem Seierem prohlášení, že ke sv. přijímání mohou přistoupit „alle wiederverheiratete, die sind in seinem Gewissen ueberzeugt, dass ihre erste Ehe ist Nichtigkeit“, přeloženo do češtiny: „…všichni znovusezdaní, kteří jsou ve svém svědomí přesvědčeni, že jejich první manželství je nulitní.“ Kongregace pro nauku víry v čele s kardinálem Josephem Ratzingerem toto kategoricky odsoudila, přesto však v rozporu s veškerou logikou Kasper postupoval po žebříčku církevních hodností a stal se jedním z nejvýznamnějších kuriálních kardinálů. Papež František na konsistoři kardinálů v předvečer říjnové synody vřele poděkoval Kasperovi za jeho referát, v němž naznačil otevření možnosti pro přístup sezdaných po rozvodu ke svátostem, a řekl, že jeho teologie „by měla být studována na kolenou“. (Pokračování textu…)