Benedikt XVI. – Duše a hvězdy

Když Benedikt XVI. zrušil na žádost tehdejšího vedení FSSPX exkomunikace, které podle téhož vedení ve skutečnosti nikdy nenastaly, začalo se vedení FSSPX opájet pocitem, že by mohlo dosáhnout jakési regularizace, a toto opojení bylo tak kouzelné a lákavé, že pro ně bylo ochotno podniknout i řadu naivních a nerozumných kroků.

Aby se zalíbilo (nejprve Benediktovi XVI. a později Františkovi), začalo systematicky vyhazovat ze svých řad ty, co nebyli dost ohební, vstřícní a ochotní udělat pro regularizaci téměř cokoliv. První to byl biskup Williamson a jeho nejbližší spolupracovníci, později se to rozšířilo na další. Tímto způsobem vznikl tzv. Odpor, který působí a sílí dodnes. (Pokračování textu…)

TLM se vrací do Říma… a Traditionis custodes se kymácí?

22. 9. 202522. 9. 2025 - by Ignác Pospíšil - 44 Comments.

Po úniku zdrcující (a přesvědčivé) informace, že většina katolických biskupů nežádala omezení tradiční latinské mše – jak tvrdil zesnulý papež František –, se ve viklající se konstrukci Traditionis custodes, Františkova motu proprio, které na celém světě přísně a prapodivně omezovalo slavení tridentského ritu, objevila další trhlina.

Podle překvapivé a vítané zprávy Jeho Svatost papež Lev XIV. udělil kardinálu Raymondu Burkeovi souhlas, aby 25. října sloužil tradiční latinskou mši svatou ve Svatopetrské bazilice při příležitosti 14. pouti Summorum pontificum pro katolíky lnoucí ke staré liturgii. To představuje návrat k dřívější formě této události, neboť usus antiquior byl při ní zakázán od roku 2022, krátce po vydání Traditionis custodes.

Jde o značně dramatický zvrat. Kardinál Burke bude sloužit slavnou pontifikální mši svatou u oltáře katedry. Sama účast Jeho Eminence je ohromující, neboť za minulého pontifikátu kardinál Burke utrpěl několik veřejných postihů. Mnozí lidé si možná vzpomenou, jak velice předpojatý papež František nazval Burkea antivakcinačním „nepřítelem“ a poté mu odebral rezidenci ve Vatikánu a plat. Nyní, po soukromé audienci u Lva XIV., stejně jako Burke Američana, který mu poblahopřál k padesátému výročí kněžského svěcení, je Burke zpátky a latinská mše s ním. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Liturgie / O víře / Překlady Lucie Cekotové / Rivas

Mírotvůrce, nebo pacifikátor? O motu proprio Traditiones custodes a papeži Františkovi

15. 11. 2021 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Politologie v anglosaském prostředí činí zajímavý rozdíl mezi pojmy peacebuilding a pacification. První z nich znamená budování míru a vztahuje se k procesu, který usiluje o dosažení míru pomocí dialogu mezi aktéry konfliktu. V druhém případě se k míru naopak dospívá donucovací vojenskou akcí, která účastníky hrozbou násilných represálií přiměje přestat vznášet požadavky.

Toto schéma lze aplikovat i na interpretaci toho, co se v posledních letech událo v Církvi v souvislosti s tradiční mší svatou. Konflikt, který se rozvíjel již od okamžiku promulgace nového misálu papežem Pavlem VI., se téměř vyřešil s motu proprio Summorum pontificum Benedikta XVI., který se tak stal „mírotvůrcem“. Překvapivým vydáním Traditiones custodes před několika týdny papež František nejen vyhodil do vzduchu dialog a mír, jehož bylo ve věci liturgie dosaženo, nýbrž stal se pacifikátorem v anglosaském smyslu slova: někým, kdo mír vnucuje silou a těm, kdo se s jeho plány nesmíří, vyhrožuje tresty.

Většina těch, kdo církevní a liturgickou situaci analyzují, například kardinál Müller, kardinál Burke, Mons. Rob Mutsaerts či P. Guillaume de Tanouärn, to chápou právě takto a docházejí k závěru, že Traditiones custodes (TC) je v zásadě dokumentem hluboce antipastoračním, který vytváří rozdělení a opět otevírá bolestný konflikt, jenž mnoha věřícím působí velké utrpení. To je bezpochyby nejdůležitější charakteristika posledního motu proprio, možná ale nebude nejzávažnější vzhledem k tomu, že z teologického hlediska TC demontuje konstrukci, již zbudoval Benedikt XVI., a vytváří ožehavý problém, který se stává neřešitelným. (Pokračování textu…)

Kwasniewski, Peter / Liturgie / O víře / Překlady Lucie Cekotové

Dva nové dekrety Vatikánu o tradiční mši: nové preface a světci

21. 8. 2020 - by Ignác Pospíšil - 4 Comments.

Na svátek Zvěstování Panny Marie vydala Kongregace pro nauku víry jako nástupkyně papežské komise Ecclesia Dei dva dekrety, které aktualizují tradiční Římský misál z roku 1962: dekret Quo Magis, který přidává sedm prefací, a Cum Sanctissima, který umožňuje sloužení mše ke cti světců kanonizovaných po roce 1960. Samotné dekrety byly zveřejněny pouze v latině, Kongregace však poskytla informativní „prezentace“ v několika jazycích (http://press.vatican.va/content/salastampa/it/bollettino/pubblico/2020/03/25/0183/00401.html). Hledáte-li přesné shrnutí celých těchto dokumentů s výstižnými citacemi, doporučuji článek Gregoryho DiPippa na stránkách New Liturgical Movement (http://www.newliturgicalmovement.org/2020/03/new-prefaces-and-feasts-for-ef-missal.html).

Rád bych zdůraznil, že to, co následuje, jsou mé počáteční reakce a komentáře. Mé první dojmy jsou příznivé, ale jde o složitou záležitost, kterou je třeba promyslet a zpracovat. První, co bych doporučil, je tedy trpělivost. Není třeba panikařit, že jde o „trojského koně“, který ohrožuje integritu vetus ordo. Dekrety mi připadají důkladně promyšlené a vím s jistotou, že byly napsány až po rozsáhlých konzultacích s jednotlivci i organizacemi zastupujícími zájmy tradičních katolíků.

1) Třináct let poté, co papež Benedikt XVI. zmínil (v roce 2007), že by se starý misál mohl rozšířit o nové preface a svátky svatých, teď Kongregace pro nauku víry oznámila způsob, jak to lze provést. Opatření si dávají veliký pozor, aby nepodupala nic, co už v kalendáři k MR1962 je. Velkoryse se uplatňuje princip připomínek (to znamená, že se nevypouští žádný světec, svátek ani vigilie a dlouhý seznam svátků 3. třídy se prohlašuje za nedotknutelné). Jednoduše řečeno: žádný světec není z kalendáře odstraněn ani vytlačen jiným.

2) Slavení světců kanonizovaných po roce 1960 je absolutně dobrovolné: Vatikán nevyžaduje, nýbrž dovoluje slavit či připomínat (např.) svatého Maxmiliána Kolbeho, svatého Padre Pia, svatou Terezii Benediktu od Kříže nebo svatou Alžbětu od Trojice v den jejich stanoveného svátku. Je třeba mít na paměti, že mnozí světci kanonizovaní po roce 1960 ve skutečnosti žili desítky či stovky let před liturgickou reformou a jsou stejně tak světci tridentské mše jako kterýkoli světec, jehož ve starém kalendáři v současné době uctíváme. Padre Pio, jak uvádí nedávno vydaná kniha The Last Mass of Padre Pio (Poslední mše Padre Pia), byl vskutku vehementním odpůrcem liturgické reformy, tak jak se odehrávala v 60. letech, až do své smrti v roce 1968. Musíme pamatovat na to, že kalendář tradičního římského ritu je světcům neobyčejně nakloněn a vždy s radostí hromadil svátky a připomínky – na rozdíl od tradicí opovrhující mentality, která se odráží ve všeobecném kalendáři k novus ordo, který v roce 1969 představil Pavel VI. a z něhož bylo odstraněno více než tři sta (!) světců.

(Připouštím, že při pomyšlení, že nějakého mladého kněze v dobrém úmyslu nenapadne nic lepšího než při tradiční mši připomínat „svatého Pavla VI.“, se mi obrací žaludek a naskakuje husí kůže, ale připadá mi obtížně představitelné, že by nějakého informovaného kněze, který je v obraze, vůbec kdy napadlo obětovat mši svatou ke cti kontroverzních světců z nedávné doby, natož aby to skutečně udělal.) (Pokračování textu…)

Krize Církve / Kwasniewski, Peter / Překlady Lucie Cekotové

Odpočívej v pokoji, pokoncilní katolictví

28. 11. 201911. 12. 2019 - by Ignác Pospíšil - 29 Comments.

Bystří pozorovatelné dění ve Vatikánu – či lépe řečeno každý myslící člověk – vědí už několik let, že od papeže Františka, který je jednou z hlavních příčin problémů, jimiž Církev dnes trpí, nemůžeme očekávat, že významnější mírou přispěje k jejich řešení. To zahrnuje i neřešení sexuálního zneužívání v Církvi a smrtícího vlivu progresivních prelátů. Měsíc za měsícem vidíme, že perónistickému pontifikovi je to jedno.

Mnozí autoři však poukazují na to, že tento pontifikát je pro nás přes veškeré zlo obrovským darem Boží Prozřetelnosti. Ano, to lze pravdivě říci. Vždyť František jasně ukázal nad veškerou rozumnou (nebo nerozumnou) pochybnost – dalo by se dokonce říci dovedl k dokonalosti – naprostý úpadek takzvaného „pokoncilního katolictví“ s jeho povrchní liturgií, opomíjením boje proti světu, tělu a ďáblu a neustálými kompromisy s vládnoucími liberálními silami.

Všichni víme, o čem mluvím. Kdysi jsem patřil k „talmudickým“ akademikům, kteří se snažili z každého čtverce v šestnácti koncilových dokumentech udělat kolečko. Chválil jsem ortodoxii jejich textu a lamentoval nad jejich zanedbáváním či překrucováním ze strany lidí, kteří je uloupili. Věděl jsem, že v mentalitě loajálního katolíka věty vždy začínají „jen kdyby“: „Jen kdyby se nová liturgie sloužila řádně …”; „jen kdyby se nový katechismus všeobecně vyučoval…”; „jen kdyby lidé všude následovali vedení našeho velkého polského papeže“ (později „velkého německého papeže“).

V tom jsem žil. Od té doby jsem se přestěhoval do většího a krásnějšího příbytku zvaného katolická tradice. Už mě unavovalo bydlení v nově postavené, údajně energeticky úspornější a ekologičtější, ale ve skutečnosti jen chatrné, profukující, fluoreskující, škůdci zamořené, rozpadající se budově vyprodukované jediným ekumenickým koncilem, který neformuloval žádnou slavnostní definici a nevydal žádné slavnostní odsouzení. Díky podrobnému studiu autorů, jako je Wiltgen, Davies, Amerio, Ferrara, de Mattei a Sire, jsem pochopil, že lupiči nepřišli po koncilu, ale že jimi byli lidé na koncilu, kteří ho chytře řídili směrem k progresivismu a modernismu, po němž tajně toužili, a kteří v dokumentech plánovitě rozmisťovali „časované bomby“ – nejednoznačné formulace, jež bylo možno vykládat tak či onak a jež se pak skutečně obracely tam a zase zpátky v nekonečné válce mezi liberály a „konzervativci“ všech ražení a na všech úrovních.

Pochopil jsem, že nová liturgie JE problém – nejen evidentně špatný způsob, jak se po celém světě celebruje, ale sama o sobě, ve svých oficiálních knihách, svých textech, svých rubrikách. Ani nový katechismus se svou mlhavou upovídaností a opomíjením obtížných bodů, například toho, že muž je v manželství hlavou, nebyl žádným kouzelným řešením; vlastně byl v poslední době degradován na zrcadlo vládnoucího Narcise, což mu dává přibližně stejnou hodnotu jako rozhovorům v letadle. A především jsem pochopil, že „následování papeže“, kamkoli se pohne na souši, na moři i ve vzduchu, nejenže není řešením, ale je velkou částí problému.

A co je tím problémem? Zatmění jakékoli koherentní představy o tom, co to je, bylo a vždy bude katolictví, a to zatmění chtěné, protože „lidé více milovali tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé” (Jan 3,19). (Pokračování textu…)

Krize Církve / Překlady Lucie Cekotové

RORATE CAELI: František musí odejít

31. 8. 201831. 8. 2018 - by Ignác Pospíšil - 20 Comments.

Během dvou let, které vedly k rezignaci papeže Benedikta XVI. na papežský stolec, se událo mnoho podivných věcí: Vatileaks, státní sekretář (kardinál Bertone) zjevně odhodlaný papežovu situaci ještě ztěžovat a krize, která se zdánlivě vymkla kontrole. Pouze zdánlivě: skutečnost byla taková, že skupina kardinálů zapojená do toho, co vešlo ve známost jako „sanktgallenská mafie“, intrikovala, aby papeže Ratzingera utápějícího se v problémech přiměla k odchodu a vynutila si zvolení „Antiratzingera“ – ve skutečnosti toho Antiratzingera, jehož podporovali už v předchozím konkláve, kardinála Bergoglia z Buenos Aires.

Všechno se dařilo tak, jak si naplánovali. Benedikt XVI. nabyl přesvědčení – nebo ho přesvědčili – že už nebude schopen problémy řešit, a odešel, a horor Bergoglio byl zvolen. Jako horor jsme nadcházející pontifikát označili již v den Bergogliovy volby. [1]

A jak jsme za to byli kritizováni a očerňováni! Ve skutečnosti když si přečtete příspěvek našeho vzácného argentinského přítele, který od našeho založení sledoval náš intenzivní zájem o Církev v Argentině, zjistíte, že současného papeže neobviňuje z hereze. Ani jednou! Neobviňuje ho z apostáze. Byli jsme mylně nařčeni ze všech možných zel, zatímco ve skutečnosti naše obavy z tohoto papeže – které se ukázaly absolutně správné – vycházely z toho, že se u něho kombinují mravně nejhorší kumpáni a naprostý věroučný zmatek. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Pospíšil, Ignác

Pád papeže showmana?

28. 8. 201828. 8. 2018 - by Ignác Pospíšil - 96 Comments.

Obrovský skandál, který otřásl autoritou a pověstí Svatého stolce a papeže Františka, je pro všechny katolíky velmi bolestný, tím spíše, že se dal očekávat. Ačkoliv papež František zařadil téma sexuálních a zneužívacích skandálů do repertoáru svých vystoupení již na samotném počátku svého pontifikátu, nikdy nejevil žádnou větší snahu problém skutečně řešit. Padala z něj rozličná silná slova a omluvy, konala se setkání s obětmi. ale to vše bylo činěné jen pro PR efekt, samotné činy pontifika usvědčovaly ze lži už od samého počátku. Nikdy se nepokusil problém skutečně řešit, nikdy systematicky nezasáhl proti homomafii v církvi, bez níž by se celý problém nikdy nerozvinul do takových rozměrů. To by se přece nehodilo do jeho liberálního a prohomosexuálního PR, kterým si získal lásku světských médií.

Ještě tristnější byly jeho konkrétní kroky týkající se konkrétních osob a případů. Ty se každému nezaujatému pozorovateli musely jevit jasný důkaz toho, že papež se o celou aféru stará pouze účelově. Zatímco konzervativní biskupové byli perzekvováni a odvoláváni už při podezření, že něco neřešili dost energicky a včas, na liberály s Františkem souznící platil úplně jiný metr. To bylo naprosto nepřehlédnutelné už v čase synody o rodině, na niž papež poslal jako svého osobního delegáta kardinála Danneelse, který se jako belgický primas prokazatelně snažil ututlat zneužívání páchané kolegou biskupem. A zde není pochyb o tom, že to papež věděl. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Liturgie / Schrems

Koncilová konstituce o liturgii: reforma, nebo revoluce?

25. 5. 2018 - by Ignác Pospíšil - 6 Comments.

Tento článek je překladem přednášky Wolframa Schremse, která se konala ve Vídni 2. dubna 2017 při příležitosti uvedení německého vydání knihy Petera Kwasniewského Povstávání z prachu. Schrems je teolog, filosof, katecheta, prolife aktivista a signatář Correctio filialis. Videozáznam z přednášky v němčině najdete na http://una-voce-austria.at/video/buchpraesentation-2017/

Důstojní otcové, dámy a pánové, drazí přátelé!

Jsem rád, že mohu přednést příspěvek na prezentaci německého vydání knihy prof. Kwasniewského Povstávání z prachu – Tradiční liturgie a obnova Církve [1]. Německý překlad jsem četl a mohu ho ze srdce doporučit, jakkoli s knihou nesouhlasím na sto procent, zejména s optimistickým hodnocením liturgických opatření papeže Benedikta. Patří nicméně k textům nejostřeji kritizujícím novus ordo Missae, jaké jsem kdy četl mimo FSSPX. Zdá se, že je již všeobecně známo, že misál Pavla VI. je pro Církev katastrofou. V tomto ohledu je velmi významná důrazná kritika kardinála Saraha na konferenci o liturgii v Herzogenrathu. Jeho prezentaci, která byla přečtena v jeho nepřítomnosti, jsem do svých komentářů bohužel nemohl zapracovat.[2]

Současný pontifikát povahu této katastrofy ještě podtrhává. Papež František dovádí ducha takzvané „liturgické reformy“ do krajnosti. Jeho způsob celebrace, již tak extrémně zkrácený, je chudý a znuděný. Chybí poklekání při proměňování. Někteří lidé si dokonce šeptají o nástupu ekumenické pseudomše, která se v této chvíli ve skrytosti plánuje. Vůbec by mě to nepřekvapilo.

Je jasné, že mezi mnoha věřícími katolíky vzrůstá nespokojenost s „obnovenou“ liturgií, (systematickými) liturgickými excesy i se současným pontifikátem. Stále větší je i rozladění nad zdůvodněními, která často slýcháme: „Papež má na mysli to či ono – a ne to, co říká. Musíte to interpretovat tak či onak.“ A tak dále a tak podobně. Totéž platí o liturgii. Stejná zdůvodnění posloucháme už mnoho let – a jsou čím dál tím nucenější a čím dál tím víc přitažená za vlasy.

Ne, „liturgická reforma“ je katastrofa. Její plody jsou už opravdu každému zřejmé. (Pokračování textu…)

Hichborn / Krize Církve / Překlady Lucie Cekotové

Paměti kardinála Lehmanna: o odporu proti Humanae vitae a chování papežů

1. 5. 2018 - by Ignác Pospíšil - 19 Comments.

Kardinál Karl Lehmann – který byl dvacet let předsedou německé biskupské konference, a tedy do značné míry ovlivnil Katolickou církev v Německu – zemřel 11. března 2018 ve svém domě v Mohuči ve věku 81 let. V autobiografii z roku 2017 hovoří o svém odporu proti encyklice Pavla VI. Humanae vitae a o tom, jak si ho považoval papež Jan Pavel II. Zmiňuje se i o „nejednoznačném“ postoji Pavla VI. a o změnách názorů kardinála Josepha Ratzingera na mravní otázky.

O kardinálu Lehmannovi je známo nejen to, že tento progresivní prelát v roce 1994 propagoval podávání svatého přijímání „znovusezdaným“ rozvedeným, ale také že energicky podporoval ekumenismus a argumentoval ve prospěch zmírnění postoje Církve a příhodné shovívavosti ve věci užívání antikoncepce. Rovněž aktivně prosazoval ženaté kněze a jáhenské svěcení žen.

V autobiografickém knižním rozhovoru s novinářem Markusem Schächterem Mit langem Atem (Na dlouhou trať), který vydalo německé nakladatelství Herder, se kardinál Lehmann ohlíží za svým životem.

Jedním z témat knihy je jeho nesouhlas s encyklikou Humanae vitae a s odmítnutím užívání antikoncepce, které je v ní obsaženo. I když o papeži Pavlu VI. a jeho silné a energické podpoře Druhého vatikánského koncilu hovoří pozitivně, dodává, že lituje toho, že si ho většina lidí bude pamatovat jako „papeže, který šlápl na brzdu, pokud jde o [antikoncepční] pilulku“. Dále vzpomíná na „Königsteinskou deklaraci“ (Königsteiner Erklärung), kterou v té době vydali němečtí biskupové, jako na „velice vyváženou a moudrou reakci“ na Humanae vitae. „Pavel VI. na ni také odpověděl, ale jen zdráhavě. Jeho dílo se občas opravdu mohlo jevit poněkud nejednoznačně. To je to, co o Montinim jednou řekl Jan XXIII.: [že je] jako Hamlet.“

Na otázku týkající se přímo Jana Pavla II. Lehmann odpovídá: „Je mi osobně obzvlášť blízký, protože – jak jsem se již zmínil – právě on mě v roce 1983 jmenoval mohučským biskupem a potom v roce 2001 i členem kolegia kardinálů.“ Dodává, že v častých osobních rozhovorech spolu v některých důležitých věcech nesouhlasili, například pokud šlo o Königsteinskou deklaraci nebo o německou praxi, kdy Církví provozované poradny poskytovaly těhotným ženám potvrzení o návštěvě poradny, na jehož základě potom mohly jít legálně na potrat. Lehmann nicméně tvrdí, že je vděčný za to, že mu tento papež dal kardinálský klobouk „i přes velký odpor ze strany římské kurie“, a dokonce přestože byl vyzýván, aby to nedělal. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Kwasniewski, Peter / Liturgie

Život v době rozkladu: fiktivní životopis

2. 4. 20181. 4. 2018 - by Ignác Pospíšil - 4 Comments.

Narodil jste se v roce 1938. Vyrůstal jste ve farnosti, kde bylo každou neděli několik mší v kostele přeplněném katolíky. Jedna z vašich nejranějších vzpomínek se týká klobouků a mantil, jež korunovaly nejlepší nedělní oblečení dam, a elegantních obleků a naleštěných bot mužů. Náboženství jste se učil z katechismu, který měl podobu otázek a odpovědí – a celé pasáže z něj si pamatujete dodnes. V postě jste se postil, jak nejlépe jste uměl, a v pátek byla k obědu vždycky ryba. O tom, že ke svatému přijímání se nechodí, pokud člověk nebyl u zpovědi, se vůbec nediskutovalo. Ministrování koncem čtyřicátých let vás naučilo kázni, vnímavosti a úctě. Pociťoval jste směs pokory a hrdosti, že smíte vstupovat do bázeň vzbuzujícího presbytáře spolu s knězem a zblízka pozorovat, jak šeptá zvláštní slova mše svaté. Živě si vzpomínáte na tichý kostel brzy ráno, kam východním oknem dopadaly sluneční paprsky; ještě teď vidíte zlaté vyšívání na ornátu a cítíte pevný, hladký povrch biretu, který vám pater podal.

V roce 1955 se dramaticky změnil váš Svatý týden. Někteří lidé se poprvé zúčastnili odpoledních nebo večerních obřadů, ale jiní, kteří kdysi chodili do kostela brzy ráno před prací nebo se účastnili každoroční duchovní obnovy v okolních klášterech, s tím přestali. Objevilo se několik podivných nových praktik, například kněz obracející se čelem k lidu při žehnání ratolestí nebo společná recitace Otčenáše všemi věřícími na Velký pátek. Měl jste nicméně pocit, že Církev jistě ví, co dělá.

V roce 1964 přišly ještě dramatičtější změny. Kněz se otočil a sloužil mši čelem k lidem, jako by byli publikum, a ne spoluúčastníci božské Oběti. Hudba byla náhle úplně jiná: uvolněná, v lidovém jazyce, tak trochu hloupá. Gregoriánský chorál zmizel úplně, jako by šlo o něco, zač je třeba se stydět. Paramenta, výzdoba, architektura; všechno bylo jednodušší, pravoúhlé a nehezké. V té době jste se ženil a vy a vaše manželka jste prosili kněze o důstojnou svatební mši postaru, čehož nebylo vůbec snadné dosáhnout. „Koncil si přeje“ – touto otřepanou frází, která vypadala jako obří plášť, který zakryje množství hříchů, už začínala každá druhá věta – „aby se mše všichni účastnili aktivně, s radostí v srdci i v hlase. Neměli byste tam jen tak sedět jako ve snách, zatímco já budu dělat všecko.“ Byli jste zdvořilí a poděkovali mu za ochotu vyhovět vašim nezreformovaným způsobům. (Byla to doba, kdy si kněží všeobecně vážili věřících, stejně jako věřící si všeobecně vážili kněží. To všechno zanedlouho skončilo.) (Pokračování textu…)

Chretien, Claire / Krize Církve / O víře

Kardinál Burke: Homosexualita není normální, Církev se nemá omlouvat za své učení

20. 1. 201820. 1. 2018 - by Ignác Pospíšil - 12 Comments.

Katolická církev nemá žádat o odpuštění za své učení o sexuální mravnosti, řekl kardinál Raymond Burke v rozhovoru pro časopis O Clarim. Burke, signatář dubií a jeden ze světově nejznámějších obhájců katolické ortodoxie, se takto vyjádřil k prohlášení papeže z června 2016, že by se Církev měla omluvit homosexuálům. Potrat a homosexuální úkony zkritizoval jako „absolutně nepřijatelné“ a „odporující přirozenosti, kterou pro nás stvořil Bůh“. „Musím upřímně říci, i když jsem papežova slova nečetl, že nevím, proč by Církev měla žádat odpuštění za to, že o sexu a sexualitě učí pravdu.“

„Naopak mohu konstatovat, že i když mi letos bylo 69 a celý život jsem strávil v Katolické církvi, nikdy jsem se nesetkal s diskriminací lidí trpících homosexuálními sklony,“ uvedl kardinál Burke. „Víme, že homosexualita je nenormální stav. Bůh nás nestvořil k sexuálním vztahům s lidmi téhož pohlaví. To není diskriminace osob, ale potvrzení pravdy Kristovy, pravdy naší víry.“ (Pokračování textu…)

Hildebrand vs. West / O víře / Vyvracení mýtů

Hildebrand a West: Dva velmi rozdílné přístupy k lásce, manželství a sexu (3)

17. 12. 201711. 1. 2018 - by Ignác Pospíšil - 5 Comments.

3. část: Zvláštní problémy související se zacházením s intimní sférou

1. Diktatura relativismu a pornografie

Dietrich von Hildebrand a postkřesťanská společnost

Jedním z darů, které Bůh dal Dietrichu von Hildebrandovi, bylo vnímání znamení doby. Tento dar mu otevřel oči vůči jedu nacismu již na počátku 20. let, stejně jako vůči jaltské zradě v roce 1943, kdy Roosevelt s Churchillem prakticky „předali“ polovinu Evropy jinému politickému démonovi, Stalinovi (se známými tragickými následky). Po. 2. vatikánském koncilu umožnil Dietrichovi pochopit, že v naší milované Církvi něco těžce vykolejilo. Proto přerušil práci na svém celoživotním díle o lásce a napsal Trojského koně¹ a další publikace, včetně mnoha článků, aby před nebezpečím varoval.

Kdyby byl Dietrich von Hildebrand dnes naživu, nepochybuji, že by bojoval proti nejzákeřnějším zlům naší doby: především proti potratu, ale také proti filosofickým předpokladům, které tvoří jeho základ, což plodí další zla. Všechen svůj talent by věnoval tomu, aby přiměl lidi si uvědomit, že diktatura relativismu, abych citovala papeže Benedikta, a všechny její hříšné výhonky – zejména potrat a pornografie – jsou projevy útoku Satana na naši postkřesťanskou společnost. Tvoří jakousi trojici zla v zuřivém odporu proti Nejsvětější Trojici křesťanství. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Magister

Jak papež František zrušil peklo, očistec a nebe

2. 11. 2017 - by Ignác Pospíšil - 49 Comments.

Eugenio Scalfari, neoddiskutovatelná autorita italského sekulárního myšlení, se 9. října ve významném listu La Repubblica, jejímž je zakladatelem, vrátil k údajné „revoluci“ tohoto pontifikátu slovy Františkových výroků, které pocházejí z jeho častých rozhovorů s papežem:

„Papež František zrušil místa, kam se měla údajně odebrat duše po smrti: peklo, očistec, nebe. Zastává názor, že duše ovládané zlem, které nečinily pokání, přestanou existovat, zatímco ti, kteří se osvobodili od zlého, budou přijati do věčné blaženosti, kde patří na Boha.“

Hned nato poznamenává:

„Poslední soud, který patří k tradici církve, tudíž ztrácí smysl. Zůstává pouhou iluzí, která dala v dějinách umění vzniknout nádherným obrazům. Ničím jiným.“

Lze vážně pochybovat o tom, že se papež František skutečně chce zbavit „posledních věcí“, jak to popisuje Scalfari. V jeho kázáních nicméně skutečně je něco, co prakticky vede k zamlžení posledního soudu a protikladného osudu spasených a zatracených. (Pokračování textu…)

Krize Církve / Schneider, Athanasius / Tejklová, Marie

Výklad 2. vatikánského koncilu a jak je tento výklad spojen se současnou krizí církve

8. 8. 20178. 8. 2017 - by Ignác Pospíšil - 58 Comments.

Současná situace nebývalé krize církve je srovnatelná s všeobecnou krizí ve 4. století, kdy drtivá většina episkopátu byla nakažena arianismem, který zaujal v životě církve dominantní postavení. Musíme se snažit dívat se na tuto situaci realisticky a současně v nadpřirozeném duchu – s hlubokou láskou k naší matce církvi, která trpí spolu s Kristem kvůli obrovskému zmatku v doktrinálních, liturgických a pastoračních otázkách.

Musíme obnovit svou víru, že církev je v bezpečí v rukou Krista, který vždy zasáhne a obnoví církev v okamžicích, kdy se zdá, že se loďka církve převrhne, jak tomu je v dnešní době.

Co se týče postoje vůči 2. vatikánskému koncilu, musíme se vyhnout dvěma extrémům: naprostému odmítnutí (jak to činí sedevakantisté a část Kněžského bratrstva svatého Pia X. (SSPX)), a na druhé straně „dogmatizaci“ veškerých výroků koncilu. (Pokračování textu…)

Liturgie

K výročí Summorum Pontificum

8. 7. 20178. 7. 2017 - by Ignác Pospíšil - 2 Comments.

Uplynulo již deset let od zveřejnění MP Summorum Pontificum. Při této příležitosti vznikají různá pojednání a komentáře, které se zabývají stavem tradičního mešního řádu z hlediska liturgického práva. Také byl zveřejněn jeden článek, který poukazuje na rozdíl mezi misálem a zákony upravujícími jeho užívání. Při tom všem vychází z všeobecně přijímaného předpokladu, že prý misál Pavla VI. je dalším krokem v rámci vývoje Missale Romanum a že prý právní normy doprovázející jeho zveřejnění nahrazují ty dosavadní. Kdyby první bylo pravdou, bylo by pravdivým i to druhé. Jaká je však skutečnost?

Bez ohledu na omylná prohlášení Pavla VI. nehovořícího ex cathedra a bez ohledu na všeobecně přijímané domněnky se podívejme na jedno přirovnání. Když někdo ve starověku postaví dům, který se v průběhu dějin různě upravuje a přestavuje, je to pořád tentýž dům, i když se co do podoby může výrazně měnit. Je pravdou, že přestavbou domu se jeho dosavadní podoba nahrazuje podobou novou a tu dřívější už nelze brát(*). Ale toto rozhodně není případ tzv. pokoncilní reformy, resp. vydání nového misálu (Pavla VI.) Důkaz nacházíme v historii, kterou nelze regulovat žádnými ideologickými zákony ani příkazy. Historie je taková, jaká je. Co se stalo v roce 1967?

Podívejme se nejdřív na náš příklad. Lze ve stejný čas na jedné parcele, která je zcela zabrána naším domem, zároveň udělat přestavbu či pouze změnu barvy fasády a zároveň postavit od základů nový dům se stejným půdorysem a stejnými základními stavebními prvky? Ne. Pokud mírně upravuji stávající dům a zároveň, v tentýž čas, se staví nový dům se stejným půdorysem atd., pak jedině za předpokladu, že se staví jinde, vedle. Není to tedy přestavba či úprava dosavadního domu, je to vybudování jiného domu vedle. Takže misál Pavla VI. není dalším krokem v rámci vývoje téhož Missale Romanum, ale jsou to dvě různá Missalia. V roce 1967 totiž probíhala druhá pokoncilní reforma tzv. tradičního ritu (k názvosloví níže) a zároveň byla dokončena, provedena (nikoli jen plánována) “stavba” nového ritu (tzv. missa normativa). Pokud se obojí děje zároveň a jsou to akce tak odlišné, jako se liší změna fasády od dobudování nového domu od základů, pak se nemůže jednat o činnosti na tomtéž objektu. Tradiční misál upravovaný a používaný mezi lety 1965 a 1969 a nový misál vzniklý v roce 1967 a mírně upravený a už trochu používaný do roku 1969 jsou tedy dvěma koexistujícími misály (na rozdíl od přestavěného domu, který je stále jedním jediným).
(Pokračování textu…)

Donellan / Liturgie

Žena a tradiční Mše svatá

10. 5. 2017 - by Ignác Pospíšil - 14 Comments.

Už devět měsíců se smím účastnit tradiční latinské Mše svaté. Neváhám říci, že přechod k ní je nejlepší změnou mého života. Navždy jsem se zamilovala do katolické tradice a z milosti Boží zjistila, že se nikde neprojevuje se svou dechberoucí krásou více než v tradiční Mši svaté. V ní stále žijí obřady, modlitby a symboly, jinak do značné míry zapomenuté, s veškerou svou duchovní silou a účinností, kterou mají již 1500 let.

Tradiční Mše svatá se mnou jedinečným způsobem souzní jako se ženou. „Na ženství je něco neobyčejně velkého a tajemného,“ prohlásila dr. Alice von Hildebrandová. Žena je jedním z nejkrásnějších tajemství Božího stvoření už od úsvitu času, kdy Adam v Ráji poprvé spatřil svou ženu a s úžasem a láskou zvolal slova chvály.

Je to něco, co jsem si začala uvědomovat pomalu, týden po týdnu, když jsem klečela v lavici (úplně sama s misálem z roku 1962) a připravovala se na to, že začnu chodit na tradiční Mši svatou. Prvních dvacet let života jsem se účastnila Mše podle novus ordo. Můj vztah lásky a adorace k našemu Pánu se během těchto let jistě prohluboval, až jsem si uvědomila, že pouze tam, při tradiční Mši, mám pocit, že opravdu vnímám svou krásu a tajemství jako ženy – když klečím před krásou a tajemstvím Božím. (Pokračování textu…)

Brown, Judie / Hnutí pro-life / Krize Církve

Papež František a Papežská akademie pro život

30. 3. 201729. 3. 2017 - by Ignác Pospíšil - 14 Comments.

Aby zastánci života dokázali – s patřičným stupněm zděšení – porozumět nedávným krokům papeže Františka směřujícím k demontáži Papežské akademie pro život [1], musejí pochopit zásadní důležitost Akademie i toho, čeho dosáhla.

Dovolte mi, abych poněkud vyložila její historii. Papežská akademie pro život vznikla v roce 1994 díky heroickému nadšení dr. Jeroma Lejeuna a jeho dlouholetému přátelství s tehdejším papežem Janem Pavlem II. Pouhý rok poté, 25. března 1995, Jan Pavel II. vydal svou historickou encykliku Evangelium vitae (Evangelium života). Vysvětlil v ní, proč je tak důležité budovat kulturu života: „Jsme vyzýváni, abychom milovali život každého člověka a chránili ho a abychom ustavičně a aktivně pracovali na tom, aby v naší době, která je poznamenána příliš mnoha znameními smrti, byla konečně nastolena nová kultura života, která bude výsledkem úcty k pravdě a lásce“ (EV 77).

O založení Papežské akademie pro život Svatý otec napsal: „Konkrétním úkolem [Papežské akademie pro život] bude zkoumání základních právních a biomedicínských problémů souvisejících s podporou a ochranou života, zejména v jejich přímé souvislosti s křesťanskou morálkou a naukou Magisteria, a poskytování informací a odborné průpravy v tomto ohledu.“ [2] (Pokračování textu…)

Krize Církve / Lawler, Philip F.

Tento katastrofální pontifikát

16. 3. 201716. 3. 2017 - by Ignác Pospíšil - 66 Comments.

Něco prasklo, když papež František v kázání z 24. února využil evangelia z toho dne jako další příležitosti prosazovat vlastní názor na rozvod a nový sňatek. Papež odsoudil pokrytectví a „kazuistickou logiku“ a řekl, že Ježíš přístup zákoníků odmítá.

To je do značné míry pravda. Co však Ježíš ve své výtce farizeům říká o manželství?

Už tedy nejsou dva, ale jeden. A proto co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.

…a dále…

Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.

Den za dnem papež František v kázáních při ranních mších ve vatikánském Domě sv. Marty kritizuje „učitele zákona“ a „rigidní“ aplikaci katolické mravní nauky. Někdy je jeho interpretace denního čtení z Písma násilná; způsob, jak označuje tradičně smýšlející katolíky, je často urážlivý. V tomto případě však papež čtení z evangelia naprosto postavil na hlavu. Po přečtení zprávy Vatikánského rozhlasu o tomto podivuhodném kázání [1] už nemohu dál předstírat, že papež František nabízí jen novátorskou interpretaci katolické nauky. Nikoli; jde o víc. Zabývá se cílenou snahou změnit to, co Církev učí. (Pokračování textu…)

Brown, Judie / Hnutí pro-life / Krize Církve

Reorganizace Papežské akademie pro život mě zarmucuje, říká její bývalá členka

6. 3. 2017 - by Ignác Pospíšil - 3 Comments.

21. února 2017 (ALL) — Papež František a jeho političtí operativci ve vatikánské hierarchii reorganizují Papežskou akademii pro život, a pro mě je to jedna z nejsmutnějších událostí, jaké jsem kdy zažila. Vzhledem k politice Vatikánu to však nepřekvapuje.

Pro ty, kdo neznají historii Akademie, jen krátce shrnu, že ji založil papež Jan Pavel II. na naléhavou výzvu svého blízkého přítele dr. Jérôma Lejeuna 11. února 1994 a jejím cílem bylo bojovat proti kultuře smrti, zejména v souvislosti s potraty, výzkumy na lidských embryích a dalšími hrozbami lidské osobě. Svatý otec pak dr. Lejeuna jmenoval jejím prvním předsedou. Dr. Lejeune však bohužel zemřel krátce po jmenování, 3. dubna 1994. Tento hold dr. Lejeunovi [1] je nejlepším dokladem historických skutečností týkajících se Akademie a svatých mužů, kteří jí zajistili tak impozantní začátek:

Na svátek Panny Marie Fatimské 13. května 1981 pozval papež Jan Pavel II. dr. Lejeuna a jeho manželku, kteří byli právě na návštěvě v Římě, k soukromé audienci a po ní na oběd. Později toho dne byl na Jana Pavla spáchán pokus o atentát. Tato zpráva dr. Lejeuna rozrušila natolik, že byl téhož dne sám hospitalizován se žlučníkovou kolikou. . . .

V roce 1994 Svatý otec založil Papežskou akademii pro život a dr. Lejeuna jmenoval jejím prvním předsedou. Dr. Lejeune už měl tehdy rakovinu a pokusil se odmítnout, ale když papež trval na svém, odpověděl prostě: „Zemřu tedy v akci.“ Okamžitě se pustil do práce na návrhu stanov nové akademie. (Pokračování textu…)

Hnutí pro-life / Katolická církev / Sulovská, Lucie Amálie / Životopisy a nekrology

Profil kardinála: Zlatý chlapec z amerického středozápadu

25. 11. 201625. 11. 2016 - by Ignác Pospíšil - 11 Comments.

Arcibiskup Burke se seminaristy v St. Louis

Dařilo se mu, na co sáhl. Jako biskup bojoval za práva farmářů, dnes mu přezdívají princezna. Pořád se smál, dnes má v očích smutek. Býval oblíbencem papežů, nic z toho nezůstalo. Nahlédněte do světa amerického kardinála Raymonda Lea Burkeho.

Richland Center je malé ospalé městečko, administrativní centrum okresu Richland v americkém státě Wisconsin. Ve druhé polovině devatenáctého století bylo také centrem sufražetek, které si zde založily největší feministický klub ve Wisconsinu. Kromě toho tady žila a zemřela Světlana Allilujevová, jediná dcera diktátora Josefa Stalina.

Je to městečko, kde nezamykáte, hotel stojí pakatel. Velké i menší pozemky „for sale“ připomínají staré časy, kdy desetina obyvatel nežila pod hranicí chudoby, ve městě fungovala továrna a každý měl svých pár akrů půdy k farmaření. V té době, před více než sto lety, se tu také usadili mladí manželé původem z Irska: John Burke a Hannah O’Keeffe. Jejich syn Thomas se narodil už v Americe.

Fifties na americkém venkově

Burkeovi byli katolíci, Thomas Burke se však zamiloval do dívky jménem Maria, jejíž rodina přišla do Ameriky z Anglie a byla protestantská. Maria byla vychovávána ve víře amerických baptistů a ještě jako protestantka uzavřela s Thomasem sňatek. V katolické farnosti Nanebevzetí Panny Marie v Richlandu tehdy působil horlivý irský kněz Bernard McKevitt a pod jeho vlivem Maria po svatbě přijala katolickou víru, kterou pak se stejnou oddaností zastávala.

Manželé se zabydleli na mléčné farmě a postupně přivedli na svět šest dětí. Šesté těhotenství zastihlo Marii Burke ve špatném zdravotním stavu. Protože byla zároveň na tehdejší poměry starou rodičkou a doma měla už pět dětí, nabídl jí gynekolog ještě poměrně zřídkavý, avšak ve státě Wisconsin už legální, potrat ze zdravotní indikace. Maria Burke odmítla a nakonec bez větších komplikací 30. června 1948 porodila své nejmladší dítě, syna Raymonda Lea. (Pokračování textu…)

Štítek: Benedikt XVI.

FSSPX dohání stará nerozvážnost, poučme se z ní