Category Archives: Vyvracení mýtů
Fatwa nebo koncentrák? Co to bude, pane profesore?
PhDr. Radomír Malý
Alexander Solženicyn ve své knize „Souostroví Gulag“ píše, jak se Voloďa Iljič Lenin ve svém vyhnanství na Sibiři uprostřed krásné přírody, kde „bzučeli čmeláci“, zamýšlel nad tím, jakou podobu budou mít koncentráky v budoucím „nejspravedlivějším“ státě světa. Na dalších stránkách tohoto úžasného svědectví se dozvídáme o hrůzostrašných hekatombách obětí.
Mám obavu, že mons. prof. dr. Tomáš Halík, nositel Tempeltonovy ceny a viceprezident celosvětově působící Rady pro výzkum hodnot a filozofie se sídlem ve Washingtonu, se ve své „poustevně“ v Německu, kam každoročně v létě dle svých vlastních slov jezdí, aby „meditoval“, zamýšlí nad něčím podobným. Vede mne k tomu jeho článek v Perspektivách, příloze 50. čísla Katolického týdeníku pod názvem „Máme s muslimy stejného Boha?“
Pominu jeho absurdní synkretistické nesmysly, že „kdo na tuto otázku odpoví negativně, prokazuje nejen elementární neznalosti dějin kultury a náboženství, ale také naprostou neznalost křesťanského vyznání…“ Před II. vatikánským koncilem na tuto otázku odpovídali negativně všichni papežové a pravověrní teologové. Rád bych se pana profesora zeptal, jestli i oni prokazovali jím uvedenou „naprostou neznalost“, ale to není na jeho článku to podstatné a nejnebezpečnější.
Kardinál Sarah a biskup Schneider reagují na papežovy výroky ke svatému přijímání nekatolíků…
Nejde o věc svědomí
Papež František v listopadu při návštěvě luteránského shromáždění v Římě rozvířil spory svými výroky ke svatému přijímání nekatolíků.
Na otázku neitalské luteránky, která vyjádřila lítost nad tím, že nemůže přistupovat ke svatému přijímání se svým katolickým manželem, papež odpověděl, že přestože by se nikdy neodvážil dovolit jí, aby přijímala Eucharistii, protože to není v jeho pravomoci, měla by, jak řekl, „mluvit s Pánem a potom postoupit dál“.
Vzhledem ke zmatku, který papežova slova vyvolala, jsme se zeptali kardinála Roberta Saraha, prefekta Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, a biskupa Athanasia Schneidera z kazašské Astany na jejich názor na tuto otázku.
Kardinál Sarah v úvodním vyjádření řekl: „Intercommunio mezi katolíky a nekatolíky není dovoleno. Je třeba vyznávat katolickou víru. Nekatolíkovi nelze podat svaté přijímání. To je velice, velice jasné. Nejde o věc svědomí.“
Jeho Eminence kardinál Sarah rovněž odpověděl na několik otázek:
Roberto de Mattei: Farizeové a saduceové naší doby
Ježíš hovoří s farizeji.
Kritika farizeů je mottem, které se často opakuje ve slovech papeže Františka. V mnoha vystoupeních mezi lety 2013 a 2015 mluvil o „nemoci farizeů“ (7. listopadu 2013), o „těch, kteří napadají Krista ze nerespektování sabatu“ (1. dubna 2014), o „pokušeni soběstačnosti a klerikalismu, omezení víry na normy a instituce, jak to dělali znalci Písma a farizeové v době Ježíšově“ (19. září 2014). 30. srpna 2015 při modlitbě Anděl Páně papež řekl, že tak, jak tomu bylo v případě farizeů, „tak i pro nás je něčím nebezpečným považovat se za lepší než jiní jen proto, že zachováváme zásady a zvyklosti, zejména když nemilujeme své bližní, máme tvrdé srdce, jsme arogantní a pyšní.“ 8. listopadu 2015 papež postavil do protikladu chování znalců Písma a farizeů, spočívající na vylučování se, k chování Ježíše, které spočívá na „inkluzi“ (začleňování).
Přirovnání k farizeům je zřejmé i v případě papežovy promluvy ze 24. října na závěr 14. zasedání letošní řádné biskupské synody o rodině. Komu patří ta „uzavřená srdce, která se často skrývají za naukou Církve nebo za dobrými úmysly, aby zasedla na stolci Mojžíšově a soudila, někdy s pocitem nadřazenosti a s povrchností, těžké případy a zraněné rodiny,“ ne-li „farizeům, kteří si z náboženství dělají (nikdy nekončící) řetěz přikázání“ (26.června 2014)? Je vidět, že k farizeům podle Františka náleží každý, kdo nekompromisně brání Boží přikázání, předpisy a absolutní, jednoznačně závazné normy Církve.
Jak je to s rozhřešením druhého „manželství“
.jpg)
Svatý John kardinál Fisher – nebojácný obhájce manželství Kateřiny Aragonské
Odpadlý padlý kněz Jan Jandourek zveřejnil na ChristNetu článek „Církev rozhřeší vraždu, ale druhé manželství ne. Něco je špatně“, ve kterém napadá nauku Katolické Církve o manželství.
Jako obvykle jde o snůšku nesmyslů a demagogií, která by mi normálně nestála za komentář. Nicméně vzhledem k tomu, že článek obsahuje některé velmi populární nesmysly a ne všichni katolíci jsou tak vzdělaní, aby si s nimi mohli z fleku poradit, několik poznámek si neodpustím…
1. Církev rozhřeší vraždu i „druhé manželství“
Prvním populárním nesmyslem, či spíše velmi hrubou demagogií, je tvrzení obsažené už v nadpisu, které tvrdí, že Církev rozhřeší vraždu, ale nikoliv tzv. druhé manželství. Samozřejmě to není pravda.
Nejdříve si musíme uvědomit jednu věc: manželství je prostě – z Kristova výslovného ustanovení – nerozlučné a zaniká pouze smrtí, což znamená, že není možné se „znovu oženit“, pokud první manžel(ka) žije. S tím nikdo nic udělat nemůže, dokonce ani papež nebo koncil. Z tohoto důvodu je takové „druhé manželství“ před Církví a před Bohem vždy neplatné, je vždy hříšným svazkem – konkubinátem a manželský život v něm je vždy cizoložstvím a parodií na skutečné manželství. Žádný civilní „sňatek“ na tom nic nezmění.
Svatý stolec: Setkání Mons. Bezáka s papežem není rehabilitací
Konferencia biskupov Slovenska zveřejnila na žádost nunciatury prohlášení Svatého stolce, které odmítá představy, že setkání emeritního trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka s papežem Františkem I. je nějaký druh rehabilitace. Podle něj šlo o soukromé setkání papeže s biskupem, které nic nemění na předchozích rozhodnutích, která jsou stále platná a naprosto v pořádku.
Prohlášení Svatého stolce v plném znění:
Štátny sekretariát Svätej stolice požiadal Apoštolskú nunciatúru na Slovensku, aby prostredníctvom Konferencie biskupov Slovenska zverejnila nasledujúce:
Dňa 10. apríla 2015 Svätý Otec František prijal na audiencii J. Ex. Mons. Róberta Bezáka, CSsR, trnavského emeritného arcibiskupa, v sprievode J. Em. kardinála Miloslava Vlka, pražského emeritného arcibiskupa.
Svätá stolica, zarmútená nepresnými a nesprávnymi interpretáciami týkajúcimi sa tohto stretnutia, chce upresniť, že malo výlučne súkromný účel, a tým bolo vyjadrenie ľudskej a kresťanskej lásky Svätého Otca spolubratovi biskupovi – bez toho, aby sa vstupovalo do jeho predchádzajúcej záležitosti. Naopak, v tejto súvislosti zdôrazňujeme, že opatreniu, ktoré svojho času Svätý Otec učinil voči Mons. Bezákovi, predchádzalo dôkladné skúmanie a objektívne posúdenie všetkých dostupných súčastí, zvlásť tých, ktoré sa objavili v priebehu apoštolskej vizitácie uskutočnenej v Trnavskej arcidiecéze na prelome mesiacov január a február 2012.
Odpustit je dobré
Proces s někdejším dobrovolníkem jednotek SS, třiadevadesátiletým Oskarem Gröningem, který je obviněn z podílu na provozu vyhlazovacího tábora Osvětim, přinesl jednu neočekávanou scénu, která vyvolala velké emoce a spory mezi účastníky žaloby.
O co šlo? Oskar Gröning na počátku procesu přiznal morální zodpovědnost a požádal za odpuštění, ovšem rozhodnutí o kriminální vině nechal na soudu. Dlužno dodat, že Gröning nebyl žádný kápo a nijak se přímo nepodílel na krutém zacházení s vězni či dokonce jejich vraždění. Jeho úkolem bylo probírat zavazadla vězňům zabavená a hledat v nich peníze a cennosti. V reakci na jeho žádost o odpuštění mu jedna z vedlejších účastnic obžaloby, jedenaosmdesátiletá Eva Korová, která prošla Osvětimí coby pokusný králík doktora Mengeleho, podala ruku a veřejně mu odpustila.
Evropa dostala další varování. Hodí je opět do koše?
Evropa dostala v nedávných dnech další varování před přijímáním muslimských uprchlíků. „Mírumilovní“ umírnění muslimové, prchající před zmatky a „radikálními“ muslimy v Africe, si zpestřili nudnou cestu do Itálie tím, že z lodě naházeli do moře a nechali utopit se prchající křesťany (viz ZDE). Italové je pozatýkali s tím, že budou potrestáni. Mám ale za to, že když srovnáme podmínky v Africe a podmínky v italském vězení, těžko budou mít důvod nějak moc litovat…
Není to první případ, kdy muslimští uprchlíci na útěku vraždili jinověrce. Je to velmi drsný a jasný podklad pro úvahy, co za svoloč se dere do Evropy. Ostatně Němcům už to do značné míry došlo. Ukázalo se, že uprchlíky bude třeba v azylových domech separovat podle náboženského klíče, neboť např. u uprchlíků ze Sýrie je běžné, že muslimové, pokud mají v daném zařízení (či později komunitě) početní převahu, naprosto samozřejmě zavádějí režim terorizování a šikany jinověrců (tj. především křesťanů).
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (4): Konfrontace: pastorační perspektivy (2)
Pastorační pozornost věnovaná osobám homosexuálně zaměřeným
V bodě 55 se vyskytuje v sekulárním světě používaný výraz „homosexuálně orientované osoby“, který je vadný, předstírá hodnotovou neutralitu a nezměnitelnost takové „orientace“[i]. Je třeba tu hovořit o homosexuálních sklonech některých lidí.
Je vhodné, že v tomto bodě je odkaz na dokument „Úvahy o plánech na legální uznání svazků mezi homosexuálními osobami“[ii] vydaný Kongregací pro nauku víry. Bylo by však zapotřebí zdůraznit, že „respekt a ohleduplnost“ se týká těch, kdo bojují s pokušeními vůči hříchu proti přirozenosti, ne tedy všeobecně vůči sodomitům, a že existuje také spravedlivá diskriminace (tj. rozlišování) osob s takovými sklony.
V bodě 56 by bylo zapotřebí připomenout povinnost biskupů, kněží i laiků klást odpor vůči zákonům, které zavádějí svazky homosexuálů, ať již takové zákony byly schváleny nebo se teprve připravují, a klást odpor schvalování a deklarování těchto svazků ze strany mezinárodních organisací jakoby to bylo „lidské právo“. Vůči osobám, které schvalují takové svazky nebo jen příležitostný homosexuální pohlavní styk, je třeba aplikovat potřebné tresty dle CIC (can. 1364 a 1369), neboť se jedná o odpad od víry nebo její zapírání. Bylo by rovněž vhodné zopakovat učení církve, že sodomie je těžký hřích do nebe volající.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Konfrontace: pastorační perspektivy (1)
Hlásat evangelium rodiny v dnešních různých podmínkách
V bodě 29 se uveden odkaz na Jan 3,16-17. Ten je však selektivní. Evangelium totiž pak v dalších verších pokračuje „kdo nevěří, je již odsouzen“ a „lidé si zamilovali více tmu než světlo“.
V bodě 30 se správně zdůrazňuje svědectví, tj. dobrý příklad, manželů a rodin a varuje se před „mořem slov“. Opomíjí se však hlásání jednoznačné nauky církve nemnoha, ale jasnými slovy.
V bodě 32 se správně upozorňuje na důsledky „krize víry“ a konstatuje se, že „při silné víře nemají některá vnucovaná kulturní hlediska oslabující rodinu a manželství žádný dopad“. Bylo by tu vhodné vysloveně odsoudit bludy (eufemisticky nazývané „kulturními hledisky“), které jsou proti křesťanskému manželství a správnému užívání lidské sexuality a někdy vyvěrají z nesprávného pojetí přirozenosti člověka (jako je teorie genderu).
V bodě 33 je řeč o „nejhlubší očekávání lidské osoby“. Tou je však i v přirozené rovině blaženost, jejíž součástí je harmonický rodinný život. Nelze také naznačovat protiklad mezi „normativem“ a „hodnotami“. Hodnoty jsou něčím subjektivním, a proto je lépe se na ně moc neodvolávat[i]. Vždy je třeba ukazovat to, co být má a jak je dobré, a zároveň odrazovat od toho, co tomu odporuje. Je třeba si všimnout, že desatero (Ex kap. 20; Deut kap. 5) má především formu zákazů.
V bodě 34 je zmíněno „slovo Boží“ jako „kritérium pro posouzení“. Bylo by vhodné doplnit, že ne vše, co je závazné pro lidský život, se v něm nachází. Dalšími zdroji jsou apoštolská tradice, závazné učení církve a přirozený zákon (např. o nepřípustnosti umělého oplodnění v Písmu nic nenajdeme).
V bodě 35 se píše o „pozitivnějším přístupu k bohatství různých náboženských zkušeností“. Jistě že v nekřesťanských náboženstvích se nenacházejí jen omyly; přílišné zdůrazňování pravd v nich obsažených může však vést k synkretismu. Lépe by se bylo se tu odvolávat na lidský rozum, který správným uvažováním může dospět k základním pravdám o manželství a rodinném životě.
Bod 38 se zabývá vnějšími okolnostmi, které „brání rodinnému životu“. Správně volá po jejich „otevřeném odsouzení“. Snad by bylo vhodné v této souvislosti zde odkázat na sociální učení církve včetně nauky o vztahu státu a církve. Zapomíná se tu také, že s některými lidmi a „strukturami společnosti“ nelze vést smysluplný dialog, protože se staví nepřátelsky nejen k církvi, ale i k tomu, co patří k správnému lidskému životu na přirozené úrovni, a nemají zájem o pravdu.
K závěrečnému dokumentu mimořádné synody o rodině (3): Pohled na Krista: evangelium rodiny
Pohled na Ježíše a božská pedagogika v dějinách spásy
V bodě 12 zmíněná „kontemplace a adorace“ Ježíše Krista nás jistě činí vnímavější ke Kristovu poselství a ochotnější jej přijmout. Avšak rozhodnutí, jaké kroky činit s ohledem na „současné problémy“, vyžaduje znalost učení církve; nemůžeme obvykle očekávat, že sám Bůh nám zjeví, co máme činit. Učení církve je neměnné, ale připouští růst s ohledem na nové aktuální otázky, ke kterým je třeba, aby se vyjádřil učitelský úřad církve. Zmínka o „nových cestách a netušených možnostech“ navozuje mylný dojem, jakoby Bůh nás mohl překvapit něčím novým, co není v souladu se starým.
V bodě 13 zmíněné „různé stupně, jimiž Bůh sděluje lidstvu milost smlouvy“ by bylo žádoucí upřesnit; snad se tu jedná o smlouvu Boha s Noem (Gen kap. 9), s Abrahamem (Gen kap. 17), s izraelským lidem prostřednictvím Mojžíše (Ex kap. 34) a konečně novou smlouvu potvrzenou Kristovou krví (1 Kor 11,25).
Nelze souhlasit s tvrzením, že se „řád stvoření postupnými kroky vyvíjí v řád spásy,“ neboť není nějakého středního stupně mezi přirozeným a nadpřirozeným řádem, do kterého náleží spása[i].
