Krize církve: Jak by mohl mít katolík úctu k islámu?
Sv. František z Assisi
Moje srdce krvácí, když čtu blahopřání muslimům ke svátku Íd al-Fitr, které sepsal papež František I. A zároveň musím žasnout nad tím, že se papež ve své gratulaci odvolává zrovna na sv. Františka z Assisi, protože mi to připadá jako strašlivá drzost a zneužití tohoto světce. Máloco je totiž tak jisté, že sv. František by nikdy nic takového nenapsal – a ani nepodepsal…
Sv. František z Assisi byl totiž své víře věrný katolík, který neodděloval uměle víru a lásku, jako to občas nenápadně dělá dnešní papež. Byl sice „bratrem všech“, ale právě proto by nikdy nevyjádřil úctu falešnému náboženství (nota bene islámu, který je náboženstvím vyloženě antikřesťanským). Právě proto mu velice leželo na srdci přivedení muslimů ke katolické víře, právě proto riskoval svůj život, když se snažil obrátit egyptského sultána na křesťanství. (A nejde jen o toto, pořád se musím ptát, jak si vůbec mohl papež vybrat jméno podle sv. Františka z Assisi, když svými činy a výroky den co den popírá téměř vše, co tento velký světec dělal a považoval za důležité.)
Katolík přece musí mít v úctě nejen všechny druhé lidi, ale i Boha a Pravdu. Láska k bližnímu a povinnosti ke Kristu jej mají vést k tomu, aby měl obavu o spásu těch, co byli svedeni špatnou vírou, a snažil se je přivést k Pravdě. A proto může (a má) vyjadřovat úctu muslimům jakožto svým bližním, ale nikdy ne jejich falešnému a zločinnému náboženství. Náboženství, jehož posvátné texty nejenže hlásají četné falešné pravdy a hodnoty, nejenže na vícero místech velice tvrdě urážejí křesťanskou víru a křesťany, ale dokonce nařizují muslimům, aby nemuslimy zotročovali či pobíjeli, kde jen mohou. Což rozhodně není myšleno obrazně, jak se vytrvale pokouší tvrdit propagátoři tzv. „umírněného islámu“, protože sám „prorok“ Mohamed (jinak též pouštní lupič a masový vrah) toto dělal velice pilně, velice často a s ohromným potěšením.
Nesmyslnost a vnitřní nelogičnost papežova blahopřání, tak bezostyšně míchajícího nanejvýš správnou úctu k druhým lidem s nanejvýš nepřijatelnou úctou k islámu, vyniká v této větě: „Je jasné, že při projevování úcty k náboženskému vyznání druhých a při blahopřejných projevech u příležitosti náboženského svátku se jednoduše snažíme sdílet radost, aniž bychom zmiňovali obsah jejich náboženského přesvědčení.“ Copak lze nějak smysluplně mluvit o svátku, aniž bychom (byť implicitně) zmínili jeho obsah? Copak lze nějak vyjádřit úctu nějaké víře, aniž bychom ji (byť implicitně) podpořili? Domýšlí vůbec papež František to, co říká?
A nejen papež – čtu komentář kardinála Taurana a s úžasem se musím ptát, jestli je ten člověk vůbec příčetný, když je schopen prohlásit, že „dokázali jsme zabránit střetu kultur, snažme se nyní zabránit střetu zapříčiněnému neznalostí.“ Každý inteligentní člověk s rozhledem, pokud tedy není zaslepen nějakou hodně silnou ideologií, vidí, že střet kultur a náboženství zuří ve světě plnou silou. Mezi křesťany a ateisty, mezi muslimy a ateisty a rovněž mezi muslimy a křesťany (a to se soustředím jen na nejbližší konflikty a vynechávám další silné hráče, jako jsou např. hinduisté). Všude má podobu kulturního boje, zatím jen někde má podobu otevřených válek či krvavého pronásledování. A to, že to nejvyšší představitelé „velkoryse přehlíží“, znamená jen a jen to, že zrazují Kristovu věc a ty své křesťanské bratry a sestry, kteří jsou v tomto boji již zainteresováni a platí často i nejvyšší cenu za to, že se odmítají vzdát své víry a hodnot, které jsou její součástí.
Souhlasím s článkem (až na ty „falešné pravdy“, což je condradictio in adjecto), jen bych doplnil, že je třeba nezůstat jen u kritiky islámu a podívat se ještě dál na toho třetího, který se směje, když se dva perou. Tito „starší bratři“ nejsou tak nápadní jako muslimové, ale o to nebezpečnější.
Vyšlo i na stránkách autorova iDnesáckého blogu, kde lze příspěvek podpořit kliknutím: http://ignacpospisil.blog.idnes.cz/c/354745/Jak-by-mohl-mit-katolik-uctu-k-islamu.html
Pius to pomenoval presne – islam je iba nástroj, odistený granát v rukách skutočného teroristu. Zvyčajne na lavici obžalovaných nesedáva zbraň, ale vrah, ktorú ju použil. No nateraz v dejinách sme vždy odsúdili zbraň…
V odkazovaném textu papeže Františka marně hledám to, co dal Ignác do titulku: úcta k islámu. Je tam úcta k muslimům s důrazem na její vzájemnost či oboustrannost, úcta či respekt k náboženskému vyznání druhých. Úcta je tam definována jako zdvořilý postoj k osobám – ne k ideologii. Tento rozdíl ovšem většina lidí nemusí postřehnout.
Zámlka negativ je v diplomacii běžný postup; do jaké míry je zde vhodná, je diskutabilní. Pokud papež František tak často poukazuje na chybné postoje ve vlastních řadách, měl by aspoň občas udělat totéž i navenek.
Úctu k islámu a úctu k náboženskému vyznání muslimů (a tudíž i tomu, co islám učí) nelze nikdy oddělit!
Jak můžem nít úctu a respek k falešným náboženstvím? Kolik jich obrátíme neustálým poklonkováním?
Proč píšete papeže Františka s jedničkou za jménem, když bylo vcelku jasně řečeno, že tohle číslo součástí jeho jména není?
Papež František nepochybně je František I. Že tu jedničku nechce užívat (nejspíše jako součást potlačování papeže ve prospěch římského biskupa v duchu „biskupské kolegiality“) je jeho volba, kterou mne nikterak nezavazuje…
Myslím, že to nemá s kolegialitou biskupů nic společného. Po jménech, která jsou použita poprvé, se číslovka u papežů (u panovníků ano) se prostě číslovka nedává.
Tak máme třeba svatého Petra a nikoli sv. Petra I., svatého Lina a nikoli sv. Lina I., svatého Anakléta a nikoli sv. Anakléta I., Sisinia a nikoli Sisinia I., Konstantina a nikoli Konstantina I., Valentina a nikoli Valentina I. a tak dále.
Až bude někdy v budoucnosti papež František II., bude Jorge Mario Bergoglio Františkem I., do té doby je číslovka implicitní.
Ale můj názor Vás samozřejmě zavazuje ještě méně než názor Svatého otce 🙂
Už delší dobu píšete papež František I., správně je papež František, ne?
„který neodděloval uměle víru a lásku, jako to občas nenápadně dělá dnešní papež“ To nemá s láskou nic společného, navenek je to vlídnost, duchovně je to nenávist k jejich duším. Podobně jako k duším židů: http://www.stjoseph.cz/nechybi-modernimu-rimu-nadprirozena-laska-k-zidum/ A to nemluvím o pohoršení, které tím papež působí.
Správně to píšete. Kdo miluje Židy a muslimy duchovně, ten se za ně výslovně modlí, např. v modlitbě k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, jak to Církev vždy dělala až do II. vat. koncilu.Pokud to papež nedělá, není chráněn před škodlivými vlivy jejich falešných náboženství.
A Jan Pavol II bozkával korán:
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=print&sid=1737
a zaslúzil sa aby v Ríme stála mesita.
Já třeba jsem měl za socialismu spolužáka, černocha, muslima, kterého jsem si právě vážil kvůli tomu, že má víru. Byl tehdy jediný v naší skupině brigádníků o prázdninách, kdo se choval jako člověk, který se nerouhá životu a bojí se Boha. Od té doby si jako katolík vážím muslimů více než militantních ateistů, relativistů a pohanů.
Když se nějakému člověku, jenž vyznává islám, dostane milosti, pozná Spasitele, stane se křesťanem… Tak ho podle islámského práva čeká:
a) useknutí makovičky
b) bičování, dokud si to nerozmyslí
Alternativy jsou tam dány rozlišením lidí podle pohlaví. Makovička se odkutálí pánovi.
Vidím, že muslimové dostali od papeže Františka hezčí dopis než Františkáni Neposkvrněné.
Hehe, to je trefné.
Minoritní skupina Františkánů Neposkvrněné jsou obyčejní práskači.
Ti „potrestaní“ by měli založit novou komunitu, přece nemohou jen tak sklapnout?!
„Minoritní skupina Františkánů“
— Minorité? 😀
😀
„Krize církve: Jak by…“
— Blbost, nejde o žádnou krizi Církve, ale o zákonité a předpokladatelné kroky Koncilní Humanistické Sekty.Je tu ale jiná krize: krize rozumu – to když katolík hovoří o této sektě jako by to byla KC.
No nevím, už se to tady probíralo… Také vnímám krizi rozumu, nad kterým vítězí emoce.
Pokud např. papež František není údem katolické církve, pak nemůže být ani její hlavou a není tudíž dovoleno se účastnit bohoslužeb, v nichž je za hlavu Církve uznáván. A nejsou-li František a kardinálové součástí Církve, znamená to, že není a nebude nikdo, kdo by mohl v budoucnu papeže zvolit (případně autorita, která by tím pověřila lid – neujme-li se toho lid demokraticky sám – či určila metání losu), a tím pádem už Církev do skonání dějin nebude mít svoji viditelnou hlavu, s čímž se lze smířit pouze za předpokladu, že se člověk oddá chiliastickému blouznění.
Navíc se dostáváme tam, kde byl mistr Jan, tj. k otázce, kdo z těch, kteří jsou obecně považováni za členy Církve a lze je vidět, vlastně patří do Kristovy Církve a kdo nikoli. A vzhledem k tomu, že neexistuje autorita, která by to mohla posoudit, zbude nám naše ego, liberálně se vymaňující z daného řádu a uzurpující si nejvyšší soudčí postavení. Nebo můžeme také připustit, že to vlastně nikdo neví (Husovo řešení), a Kristova Církev se stane de facto neviditelnou.
Buonasera je matrikový katolík, působící ve strukturách KHS, stejně, jako mnozí další. Jsou to tedy materiální katolíci, budující nekatolickou náboženskou společnost. Do jaké míry tato skutečnost ovlivňuje jejich příslušnost ke katolické Církvi ani jaký má případný vliv na jurisdikci neřeším. V principu si dovedu představit sbor matrikových katolíků kardinálů volících matrikového katolíka papeže, který se tím přinejmenším co do materie stává katolickým papežem, třebaže prakticky se pak věnuje výhradně managementu KHS.
Skutečně neodiskutovatelná krize Církve nastane ve chvíli, kdy Solipso uzná, že je v krizi. Neboť jedno je jisté: nikdo nemůže vědět, že patří do Církve a ne do KHS kromě Solipsa, který ví zcela jistě, že Církev je on a KHS ti druzí.
[…] Papež František I. osobně sepsal blahopřání muslimům k jejich svátku Íd al-Fitr. Při jeho čtení, stejně jako při čtení komentáře kardinála Taurana, se katolík jen těžko vyhne rozpakům. Více ZDE. […]
Nejen rozpakům. Napadne ho zda není papež slabomyslný nebo není agent židů – viz informace v italském tisku, že během předminulé i poslední volby papežů bylo vše odposloucháváno americkými tajnými službami (úniky Snowden) a ty se v obou případech snažili dění ovlivnit ve prospěch nynějšího Františka – na podruhé to konečně vyšlo a židé, mohamedáni a ateisté, dokonce i komunisté – jsou spokojeni. Mají přítele na papežském stolci a tradiční antickokřesťanská Evropa tam má nepřítele.
Už si vzpomínám, co mi styl a argumentace tohoto článku připomíná: některé z prvních dopisů dnes již exkomunikovaného kněze Antonína Dohnala. Typické je např. obrovské nepodložené přehánění („[papež] svými činy a výroky den co den popírá téměř vše, co tento velký světec dělal a považoval za důležité“). Tuto větu, Ignáci, nemůžeš myslet vážně. Pokud ano, pak nutně musíš dojít k pozici sedisvakantismu. Podle mne tam jednou stejně skončíš. Nepřál bych Ti to. Ale máš ten styl myšlení. Duše a hvězdy se stále víc posouvají tím směrem.
Snaha o přátelství, dialog a normální lidskou úctu bez kritiky omylů druhého (i když ta má také své místo, když je druhý připraven naslouchat) je také forma hlásání Krista. Beze slov.
Tohle ti, Ignáci, zdá se mi, uniká. Svatý otec nedělá ve svém dopise nic jiného. Chce nastolit vztah, který je první základ pro evangelizaci.
Muslimové mají dodnes františkány ve velké úctě. Přál bych si, abys ty měl muslimy aspoň tak rád, jako oni františkány.
Tu větu myslím zcela vážně. Už jenom tím, že si papež vybral jméno František podle sv. Františka z Assisi, popřel zásady tohoto světce, který se až po velkém přemlouvání nechal vysvětit na jáhna, ale svěcení na kněze odmítl s tím, že ho není hoden. Což je ovšem jen poněkud absurdní detail. Co detailem není je prznění liturgie současným papežem, jeho soustavné porušování rubrik, které by sv. František ve „svých“ kostelích nikdy nepřipustil. Nedokážu si vůbec představit, že by sv. František byť i jen zvažoval myšlenku, že by kněz mohl zkrátit velikonoční liturgii, a ještě to navíc odůvodnit tím, že upřednostňuje, když jsou jeho bohoslužby krátké. Papežův postoj k islámu je rovněž s postojem sv. Františka naprosto neslučitelný. Schválně mi řekni, Karle, co má papež -krom hesla chudoba- papež se sv. Františkem společného? Úcta k Bohu a liturgickým rubrikám to zjevně není! Vidět to a nebát se to říci nemá se sedesvakantismem nic společného. Stejně jako se sedesvakantismem nemá nic společného kritika Alexandra VI., Jana Pavla II. a dalších papežů, kteří církvi bojující hrozně uškodili.
Papeži zjevně vůbec nejde o žádnou evangelizaci muslimů, ale o jakýsi „mezináboženský dialog“, který je z hlediska evangelizace kontraproduktivní. Taky nejde o to, že by omyly muslimů nějak dočasně nechával stranou, ale defakto je za ně chválí (jak jinak lze vyložit gratulaci k muslimskému svátku?!) Koneckonců, který z posledních 5 papežů se o nějakou evangelizaci muslimů pokoušel? A jak? Pokud tedy za evangelizaci nepovažuješ líbání koránu, pak bychom tu jednoho takového „apoštolského hrdinu“ měli…
Další věcí je, jak tohle blahopřání muslimové pochopí – jako výraz slabosti a pokoření se před jediným pravým náboženstvím, jehož prorokem je pedofil Mohamed.
Ano, to je skutečně skvělý výsledek a jistě povede k zastavení vraždění křesťanů po celém světě.
Muslimové jsou ve středověku a pouze středověk na ně platí. Ne úcta a vlezdoprdelkovství, ale meč, kulka a radikálnost. Oni nejsou křesťané oceňující dobrou vůli. Jsou vrazi, lháři a likvidátoři všeho, co je nám drahé. Memento severní Afriky, Byzance a dalších krajin, je dostatečně výmluvné.
Díky impotenci pastýřů budeme jednou hodně platit.
Prepacte, ako mozete vediet co by Sv. Frantisek urobil a co nie???ako uvadzate vyssie…ako viete ze papezov postoj je s postojom Sv. Frantiska nezlucitelny??? ved to si nik nemoze dovolit povedat…len Sv. Frantisek sam….
Zakladom nasej viery je aj pokora, ci nie? Sudite hlavu Cirkvi.. ,,nesudte a nebudete sudeni, neodsudzujte a nebudete odsudeni….
Sv. František nám to také jasně řekl – svým životem a svými zásadami… Nesoudím hlavu církve, ale pouze odsuzuji její špatné činy, které si odsouzení zaslouží…
Vcelku trefný je poznatek, že Duše a hvězdy se plíživě posunují k sedisvakantismu. Zajímavé je, že podobný plíživý posun vidím i v uvažování několika známých, jež se – v jejich případě pravděpodobně díky pocitu zneuznání ve své farnosti – postupně přesunuli na lefébvristické bohoslužby a jejich názory a postoje jsou stále bojovnější (abych se vyhnul zprofanovanému termínu „extrémnější“).
Může být. Co bylo spouštěčem? Volba Františka, fanatického modernisty, hádám.
Ad Takypijus a „nárůst bojovnosti“:
Také mně to připomíná pořekadlo: když si někdo vezme do ruky pořádné kladivo, začne mu po chvíli, aniž by jej to dříve jinak napadlo, mnoho věcí připomínat hřebík. 🙂
Nakonec sestrojí parní příklepový louskáček na ořechy :-)).
To platí pro filosofii a někdy také pro theologii – královnu věd.
ad Takypijus: Vaše schopnost domýšlet motivy druhých je obdivuhodná: těch Vašich „několika známých, jež se přesunuli na lefébvristické bohoslužby pravděpodobně díky pocitu zneuznání ve své farnosti“ bych opravdu chtěl vidět. Já sice nejsem Váš známý, ale mohu Vás ujistit, že jsem z NOM farnosti utekl před blasfemiemi. Pokud bych v bývalé farnosti hledal nějaký pocit uznání, tak bych naopak vůbec žádný problém neměl, o to tam nouze nebyla. A že se lidé, kteří se takto „přesunou“, postupně stávají „bojovnějšími“? Na tom bych nic záhadného nehledal. Pokud člověk opravdu věří v reálnou přítomnost Ježíše Krista pod svátostnými způsobami a alespoň trošičku má Našeho Pána rád, pak těžko může zůstat netečným tváří v tvář současné „obnovené“ liturgické praxi.
Myslím, že sv. František povedal aj to, že kto sa modlí s bludármi, sám je bludár. Myslím, že v tomto smere František I. nemá problém, hlavne so „staršími bratmi“. 🙂
Mimochodem, překvapil jsi mne, tohle je na tak vzdělaného duchovního a dobrého debatéra hodně slabé. To si tak málo věříš, že opravdu potřebuješ do své argumentace rvát takové vycpávky těžkokaliberních osobních útoků?
Velmi trefny komentar a suhlasim s vami….dakujem
Bohužel se mi to jeví také tak – že totiž někteří přispívatelé míří k sedisvakantismu. Konec konců poněkud nesouviské úvahy (alespoň podle mne) v příspěvku M.R. Čejky tu leccos naznačují. Ale k meritu věci: Dobře, osobně nemusím být nadšen z toho, že sv. otec posílá nějakým pohanům zdravici k nějakému jejich svátku. Avšak pokud chci někoho obrátit, aby se stal katolíkem, není jiné cesty, než jej nejprve s úctou a láskou přijmout jako člověka (se všemi jeho chybami a omyly všeho druhu), hovořit „o něm“ s Bohem a nakonec „s ním“ o Bohu. A o to zjevně sv. otci jde. Nehledejme zarputile všelijaké zlé úmysly tam kde nejsou a spíše hledejme – někdy, když je třeba -, i ty možná roztodivné cesty jak z lidí okolo sebe udělat přátele. Nepřátele ke Kristu přivedeme opravdu hodně těžko…
Promiňte, ale ta druhá fáze někdy u pokoncilních pontifiků nastala, nebo se stále pohybují v mantinelech „přijímat s úctou i s chybami“.
Primárně je sedevacantismus problémem těch, kdo ho působí – nedobrých pastýřů, papežem počínaje. Nebýt pohoršení, není sedevacantistů.
Bezva. Možná by bylo fajn začít třeba u vlastních, co říkáte? Udělat si tak nějak přátele u sebe. Třeba vyjádřit se k situaci syrských křesťanů. Těm asi těžko vysvětlíme, že za ně se papež nepostaví, ovšem stihne pozdravit jejich vrahy. Tak až takhle jednoduché to je.
ad MVT: zdá se mi, že se zde pořád pletou dohromady dvě věci: jedna je přijmout někoho konkrétního „s úctou a láskou jako člověka“, druhá je vyjadřovat úctu falešným kultům a modloslužbám. Ta první je zcela v pořádku a je to podstatnou součástí evangelizace spolu s povinností hlásat evangelium ve své úplnosti vhod i nevhod. Ta druhá je hříchem a jako taková nic pozitivního přinést nemůže.
Pokud někdo zašle zdravici ke svátku falešného náboženství, který zavedl falešný prorok, pak při nejlepší vůli si nemohu nějak v hlavě srovnat, jak to naplňuje tu lásku k těm zbloudilým duším. Tím, že se zdravice obrací na řádově 1 mld obyvatel bez rozlišení, pak to IMHO není ani to vyjádření úcty KONKRÉTNÍMU člověku.
Vaše slova sice zní moc hezky, ale nezlobte se, jsou to kavárenské teorie od zeleného stolu. Ukažte mi jediný příklad, kdy podobná obecná smířlivá gesta a vyjadřování úcty falešnému náboženství někoho obrátila nebo přinesla zmírnění pronásledování křesťanů. Historická zkušenost (zejm. experiment provedený v posledních padesáti letech) je přece zcela opačná. Místo teoretizování zkuste zajet třeba za Asia Bibi a vysvětlit jí, že „je povolána, aby respektovala náboženské vyznání druhého, jeho nauku, symboly a hodnoty“, že „zvláštní úcta patří vedoucím náboženským představitelům“ a že má „sdílet radost, aniž by zmiňovala obsah jejich náboženského přesvědčení“, jak píše papež František. Vždyť kdyby se tím řídila, nemusela mít trable.
„Těm asi těžko vysvětlíme, že za ně se papež nepostaví,“
— Vysvětlení je prosté – Buonasera se za papeže nepovažuje, proto, proto také jako papež nejedná.
No – mnohem praktičtější je aby si už nikdo „nelezl do zelí“, kde je stovky let křesťanské území – ať je dál křesťanské (většina Evropy), kde muslimské – nechť je muslimské (arabský svět), kde jsou obě náboženství vedle sebe stovky let – ať to je dál (ne jak Kurdové pod dohledem vojsk NATO vyhání z Iráku statisíce křesťanských Koptů, kterým dal pokoj i Husajn). Jen pitomce napadne slavnostně vítat na Lampedusse nové mohamedánské uprchlíky do EU místo aby celebroval ve stejný den na Velehradě k uctění věrozvěstů Cyrila a Metuda!!! Na místě papeže sedí asi židovský agent mající zájem na rozkladu tradiční Evropy a ne katolík.
Kdysi jsem četl o tom jak svatý František předstoupil před sultána. Myslím že to bylo v knize Prosťáček Boží. Naplněný láskou a pokorou a veliký tím jak byl maličký, tak jako vždycky, on jiný být neuměl. Sultán prý tehdy dlouho a těžce váhal, jestli se dát pokřtít a nebo ne.
Obávám se že kritikům pana papeže Františka by se nezavděčil ani svatý František. Kdyby v té době žili a viděli ho jak stojí před sultánem. Předpokládám že se jednou dozvíme kolik muslimů se obrátilo díky našemu Svatému otci.
Zajímavé svědectví o syrských muslimech vydává jeden z vysokých církevních hodnostářů, který tam prožil značnou část života. Taková náboženská svoboda jako tam prý není ani v současné Itálii, jaká tam byla než začala válka. Procesí na veřejných místech, kterým místní muslimové přihlíželi s radostným úsměvem a spíš s obdivem než s výsměchem. To je například jeden z důvodů pro který k nim cítím úctu já.
1) Sv. František přišel před sultána, aby ho obrátil, ne aby mu gratuloval k muslimskému svátku… 2) Myslím, že se těžko někdy dovíme, kolik váhajících muslimů jeho gratulace přesvědčila, že se obracet nemusejí…
Náboženská svoboda v Sýrii ovšem nebyla dána nějakou velkou láskou muslimů ke křesťanům, ale přístupem prezidenta Assada, který křesťany chránil. Mimochodem velkou skupinou syrských křesťanů jsou Arméni, kteří uprchli před tureckou genocidou na počátku 20. století.
Rozhodně by se papež František nezavděčil ani sv. Františkovi. Ten totiž sice hlásal chudobu, ale zase naopak věděl,že jde-li o věci Boží, pak ani to nejlepší/nejdražší není dost k oslavě Pána.
Možná se jednou dozvíme, kolik křesťanů zemřelo, protože Svatý Otec mlčel.
To, co popisoval onen hodnostář, je ovšem minulá realita. Teď tam islamisté vraždí.
A s prominutím, k islamistům má úctctu jen blb
No tak ti islamisté, kteří tam vraždí, jsou povětšině importovaní a nikoli ti, kteří tam ještě před nedávnem s křesťany v míru žili.
ad takynevímkdo:
Tak to je snad jasné. A pod jejich vedením se radikalizují další místní, že? Proč asi byl za Asada klid? Protože to byl de facto velmi sekulární režim.
A pro jistotu znovu: K islámu může mít jako katolík úctu jen blb. Protože náboženství, které haní našeho Spasitele Ježíše Krista jako pouhého proroka a jeho smrt na kříži tu jako záležitost dvojníka, tu jako zdánlivou smrt atd., si úctu nezaslouží. Maximálně mohu mít respekt k tomu, že někteří mohamedáni se snaží žít v souladu s přirozeným zákonem, jak jej doposud poznali. Nic víc, nic míň.
Jo to bylo v nedemokratické Syrii. Ale co taková Saúdská Arabie kde turista může být zavřený za to že má na krku křížek, nebo takový Pákistán kde je za konverzi z islámu na křesťanství trest smrti, nebo v mudžahedínském Egyptě kde byly podpalovány kostely křesťanů i s věřícími – nebo dokonce i turecká Anatolie, dříve celá křesťanská – a nyní je tam občas zabit křesťanský kněz i biskup, katolictví nemá legalitu, nesmí nic vlastnit – a to chtějí do EU a v EU se roztahují jak doma. Žádné bratříčkování, vykopat ty militanty a nikoho kromě turistů a obchodníků sem nepouštět – ještě tak stavět minarety jak v přiblblé Francii – tam už jich v mnoha krajích mají více než kostelů a poslední papežové to ještě podporují (viz i Švýcarsko, kritika zákazu stavby dalších minaretů vyplývající z referenda, papež B. to odsoudil, tento by ještě poklepal na základní kámen).
Ještě doplněk – ten křížek už nesmí mít ani učitelka v Anglii , kříž musí být sundán nyní ze škol v Itálii a v Polsku – urazil by muslimy, v Polsku 10% militantních ateistů. V Bruseli nesmí mít křesťané některý rok vánoční stromy, podobně veřejné slavení vánoc uráží muslimy ve V. Británii – islám do Evropy nepatří, je to zločinná ideologie – asi se nezakáže, ale nesmí se propagovat dokonce ani papežem!!! Ve V.B je už snaha zavést pro muslimy i právo šaría!!! Papež František je zhouba křesťanů v Evropě, židé se jen chechtají.
Jezis Kristus jasne povedal apostolom, ze majú íst do celého sveta a hlásat evanjelium vsetkým národom, krstit ich v mene Otca i Syna i Ducha Svatého, ucit vsetky národy……nie starat sa o chudobných, navstevovat pohanské chrámy, spolcovat sa s pohanmi….. ale ohlasovat evanjelium, zvestovat pravdu o Bohu. Jezis nechodil do pohanských chrámov, nehovoril pohanom, ze vlastne veria v toho istého Boha, ze v pohanských kultoch a nábozenstvách je pravý Boh atd. , pokial islo o hriech, nebol ani láskavý, ani milý, neváhal vyhnat kupcov z chrámu, poprevracat im stoly…..
Zaujímalo by ma, ako to to ciní pápez Frantisek, kardináli, biskupi, knazi….
Je ohlasovaním evanjelia bozkávanie koránu, chodenie do mesít a synagog, tvrdenie moslimom, ze my katolíci vyznávame toho istého Boha, gratulovanie k islamským sviatkom, zasadzovanie a podpora k stavbám mesít, ako pápez, ktorý sa zasadil, aby v Ríme stála mesita?
Je ohlasovaním evanjelia tvrdenie, ze vo vsetkých nábozenstvách je pravý Boh, len v inej forme?
Zaujímavé sú „informácie“ z islamwebu:
http://www.islamweb.sk/stranky/spravodajstvo/svet/25.04.07.htm
http://www.islamweb.sk/stranky/spravodajstvo/svet/08.07.07.htm
http://www.islamweb.sk/stranky/spravodajstvo/svet/31.03.06.htm
http://sharia4slovakia.szm.com/
Pozerám, že samé chvály na pápeža Františka od českej husitskej biskupky Jany Šilerovej (článok trocha starší):
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jana-silerova.php?itemid=19679
Také si papeže Františka velmi chválí naši komunističtí politici, pochvala od nepřátel je nejlepší ocenění. A tak to má být!
Co nám má vykládat pensionovaná „biskupka“ heretička?
Čtěte raději na aktuálně.cz blog kard.Duky :O)
Názov článku je: „Jak by mohl mít katolík úctu k islamu?“ Nuž, budem odpovedať presne, bez zbytočných emócií. Moja odpoveď znie: katolík môže mať k islamu ak nie úctu, tak určite rešpekt. A hneď aj vysvetlím prečo.
Neviem, nakoľko autor pozná problematiku, o ktorej píše. Neviem, či niekedy mal možnosť dlhšieho pobytu medzi moslimami. Ja som medzi nimi žil v Egypte 2 mesiace. Uznávam, nie je to dlhá doba, ale som presvedčený, že môžem o moslimoch písať zasvätenejšie ako pán Pospíšil. Neraz som k nim cítil rešpekt. Prišli sme napríklad podvečer do novootvorenej reštaurácie a zrazu sme zbadali, ako jeden z dvoch majiteľov rozprestrel koberček v rohu miestnosti a modlil sa. Potom prišiel k nášmu stolu a obsluhoval nás. Vo firme, v ktorej som pracoval, mali zamestnanci vyhradenú jednu miestnosť, v ktorej sa modlili. Neraz som bol svedkom toho, ako si moslimovia počas dňa rozprestreli koberčeky na zem a vzývali Alaha.
Môžem z osobnej skúsenosti dosvedčiť, že moslimovia veľmi precízne dodržiavali čas modlitieb. Za všetky prípady je vhodné uviesť aspoň jeden. Počas svojho pobytu v Egypte som hodne cestoval autostopom. Keďže v meste 10- of Ramadan City, v ktorom som mal prechodné bydlisko, nebol katolícky kostol, vo voľnom čase často navštevoval Káhiru, v ktorej sú pekné katolícke chrámy. Pre jednej ceste z Káhiry domov som stopol
staršieho muža, vodiča malého nákladného auta, ktorý autom prechádzal popri meste 10- of Ramadan City. Asi 20 kilometrov pred mojím prechodným bydliskom však vodič auta odbočil z diaľnice na parkovisko a chystal sa do blízkej mešity. Na odpočívadlách popri diaľniciach majú totiž v Egypte aj mešity, aby si vodiči aj počas šoférovania mohli splniť svoje náboženské povinnosti, ktoré im predpisuje Korán. Keďže sa stmievalo, bol som znepokojený a chystal som sa vystúpiť. Diaľnica totiž viedla uprostred púšte a predstava, že by som mal stopovať v noci, mi naháňala strach. Arabský vodič ma však so smiechom upokojoval a povedal mi, že pokojne môžem ostať sedieť v jeho aute. Potom smiešne zdvihol ruky nad hlavu a vysvetľoval mi, že sa len chce pomodliť k Alahovi. Presvedčil ma, aj keď musím priznať, že som sa obáv úplne nezbavil. Keďže ma však nechal sedieť vo svojom aute, nemal som dôvod neveriť mu. A skutočne, asi po polhodine sa vrátil a bezpečne ma doviezol až do môjho prechodného bydliska. Pýtam sa, koľko percent našich katolíckych vodičov odbočí z diaľnice k najbližšiemu kostolu, aby sa pomodlili? Koľko percent našich katolíkov si prestrie koberček, pokľakne a pomodlí sa, keď zvoní na Anjel Pána? Ubezpečujem každého, kto číta tieto riadky, že ak by sme my, katolíci, tak horlivo vyznávali našu vieru, ako horlivo vyznávajú moslimovia islam, mohli by sme si oveľa viac vážiť samých seba a Európa by dnes vyzerala úplne inakšie!
Pán Pospíšil píše: „Náboženství, jehož posvátné texty nejenže hlásají četné falešné pravdy a hodnoty, nejenže na vícero místech velice tvrdě urážejí křesťanskou víru a křesťany, ale dokonce nařizují muslimům, aby nemuslimy zotročovali či pobíjeli, kde jen mohou. Což rozhodně není myšleno obrazně, jak se vytrvale pokouší tvrdit propagátoři tzv. “umírněného islámu”, protože sám “prorok” Mohamed (jinak též pouštní lupič a masový vrah) toto dělal velice pilně, velice často a s ohromným potěšením.“
Pri čítaní týchto riadkov som sa pri všetkej úcte k pánu Pospíšilovi musel pousmiať a položiť
si otázku, či pán Pospíšil niekedy aspoň letmo čítal Korán a či vôbec aspoň trochu pozná životopis Mohameda. Ja si pána Pospíšila naozaj vážim a cením si aj jeho úsilie obhajovať katolícku vieru. Robím to isté, ale rozhodne nie za cenu demagógie, manipulácie s faktami, zavádzania a šírenia nepravdivých informácií. Nemám dôvod obhajovať islam. Pochádzam z rodiny, ktorá je už po celé generácie katolícka. Ja sám som katolík a som šťastný, že som katolík, ale nedovolím si šíriť klamstvá o nikom. Ani o moslimoch.
Predovšetkým však, nedovolil by som si písať o islame skôr, než si o ňom niečo nepreštudujem. Ak chce niekto fundovane, odborne písať o islame, mal by si aspoň čiastočne preštudovať Korán. Mal by tak urobiť aj pán Pospíšil. V Koráne sa napríklad píše: „V náboženstve niet donútenia. Správne a rozumné od nesprávneho a nerozumného je už rozlíšené. Kto odmietne nasledovať a veriť v tágúta a uverí v Boha, ten sa uchopí pevnej rukoväti, ktorá sa nikdy nerozlomí. A Boh všetko počuje a všetko vie.“ (Korán 2:256)
Politický islam, ktorí zneužíva Korán na svoje politické ciele, nemá nič spoločné s duchom zakladateľa islamu, ktorým bol Mohamed (niekde označovaný aj ako Muhammad). Profesor PhDr. Ing. Ladislav Bučko, PhD., dekan Fakulty misijnej práce a tropického zdravotníctva VŠZSP sv. Alžbety v Bratislave, vo svojom kapitálnom misiologickom diele okrem iného píše: „Cieľom Arabov bolo podmaniť celý svet pre Alaha, ale jednotlivcov nenútili prijať islam. Potláčali modlárstvo a kde narazili na pohanov, nútili ich k obráteniu. Židov a kresťanov však nepokladali za pohanov, ani za modloslužobníkov, lebo tí mali svoje zjavenie, svoju knihu, Bibliu, ktorú mali v úcte aj moslimovia. Kresťanov v podmanených krajoch síce pokladali za druhoradých občanov, ale pre vieru ich spočiatku neprenasledovali. Prenasledovanie kresťanských spoločenstiev moslimami prišlo neskôr.“ (BUČKO, Ladislav. Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2003, s. 286)
Samotný Mohamed si kresťanov vážil. Historik a filozof náboženstva Mircea Elliade okrem iného píše: „Je veľmi pravdepodobné, že na Muhammada dosť zapôsobili rozjímania, modlitby a meditácie niektorých kresťanských mníchov, o ktorých počul alebo ktorých stretol na svojich cestách. Jeden Chadídžin bratanec bol kresťan. Okrem toho do arabských miest prenikla odozva kresťanských kázní, či už ortodoxných, alebo sektárskych (nestorianské, gnostické), a boli tu známe aj myšlienky a praktiky Hebrejov.“ (ELLIADE, Mircea. O islame. Bratislava: AGORA. 2001, s. 11)
Na vysvetlenie sa ešte žiada dodať, že Chadídža, ktorej bratanec bol kresťan, bola Mohamedova prvá manželka, s ktorou žil v prísnej monogamii.
Židia a kresťania sú na mnohých miestach Koránu nazývaní aj Ľudia knihy. Pre kresťanov je v jednom verši použité aj označenie Ľudia Evanjelia. (Korán 5:47) Nikde v Koráne sa nepíše, že by mali moslimovia zabíjať kresťanov alebo Židov.
Znovu opakujem, tí moslimovia, ktorí dnes zabíjajú kresťanov, deformujú duchovný odkaz zakladateľa islamu, Mohameda, a konajú aj v rozpore so znením Koránu!
Je úplne jasné, že Korán sa v nijakom prípade nevyrovná Biblii. V Koráne sú mnohé veci, ktoré sú pre katolíka neprijateľné. V Koráne sa píše: „Váš Boh je jeden jediný Boh, niet boha okrem Neho, v Jeho moci je milosť a je milostivý.“ (Korán 2:163)
Na inom mieste Koránu sa však píše: „Ľudia Knihy, neprekračujte medze svojho náboženstva a nehovorte o Bohu iné než pravdu. Veď Mesiáš, Ísa, syn Márie, je len poslom Božím a Jeho slovom, ktoré vrhol Márii a duchom od Neho. Verte teda v Boha a jeho poslov a nehovorte: „Traja“. Prestaňte, je to lepšie pre vás. Veď Boh je len jeden Boh, Je jedinečný na to, aby mal syna. Jemu náleží, čo je v nebesiach a čo je na zemi. A Boh sám postačí, aby sa na Neho spoľahlo.“ (Korán 4:171)
Takže je jasné, že náš Boh a Alah moslimov nie je totožný. My, katolíci, veríme v Trojjediného Boha, v ktorom sú 3 Osoby: Otec, Syn a Svätý Duch. Moslimovia neveria v 3 Osoby jediného Boha. Neveria ani v to, že Ježiš Kristus, čiže Ísa, ako Ho oni nazývajú, je Syn Boží. Lenže v Koráne sú aj pozoruhodné zhody so Svätým Písmom. Moslimovia napríklad uctievajú Pannu Máriu a veria v jej nepoškvrnené počatie aj v jej neporušené panenstvo po počatí Krista. V Koráne sa o matke Panny Márie píše toto:
„36. Keď ju porodila, povedala: ,Pane môj, porodila som dieťatko ženského pohlavia´. A Boh
lepšie vie, čo porodila. ,Dieťatko mužského pohlavia nie je ako dieťatko ženského pohlavia
a nazvala som ju Marjam. A dávam ju pod Tvoju ochranu i jej potomstvo pred satanom
vyvrhnutým´.“ (Korán 3:36)
Týmto Korán uznáva, že Panna Mária bola zverená priamo Bohu do ochrany pre Satanom a teda zbavená dedičného hriechu. O niečo ďalej sa píše:
„42. Hľa, anjeli povedali: ,Mária! Boh si ťa vyvolil a očistil a vyvolil si ťa spomedzi žien
tvorstva´,
43. ,Mária, buď Pánovi svojmu poslušná a klaňaj sa do polohy sužúdu a klaňaj sa do polohy
rukúu s tými, ktorí sa do polohy rukúu klaňajú´.
44. Toto je zo správ toho, čo nie je známe, ktoré ti zvestujeme. Nebol si u nich, keď vrhali svoje perá, kto z nich sa ujme Márie a nebol si u nich, keď sa sporili.
45. Hľa, keď anjeli povedali: ,Mária, Boh ti odkazuje radostnú zvesť o slove od Neho, jeho
meno bude Mesiáš Ísa syn Márie, bude mať vysoké postavenie v živote najnižšom i v živote
poslednom a bude medzi priblíženými´,
46. ,I prehovorí k ľuďom z detského lôžka i ako muž stredného veku. A bude patriť medzi
zbožných´.
47. Povedala: ,Pane môj, ako môžem mať dieťa a nedotkol sa ma človek?´ Povedal: ,Tak, Boh stvorí, čo chce…´“ (Korán 3:42-47)
Podobne sa píše aj v 19. súre Koránu: „16. Spomeň, čo je v Knihe o Márii, ako sa vzdialila od rodiny svojej na miesto východné.
17. Závojom sa od nich oddelila. A tak sme k nej poslali nášho Ducha, ktorý sa jej zjavil
v podobe dokonalého človeka.
18. Povedala: ,Nech ma Ten, v moci ktorého je milosť, chráni pred tebou. Nepribližuj sa, ak si
bohabojný.´
19. Povedal: ,Som len poslom Pána tvojho, aby som ti daroval syna očisteného´.
20. Povedala: ,Ako by som mohla mať syna a pritom sa ma nedotkol človek a nebola som
nepočestná?!´
21. Povedal: ,Tak povedal Pán tvoj: „Je to pre Mňa ľahké“. A bude tak stvorený, aby sme ho
učinili znamením pre ľudí a milosťou od nás. A je to už vec rozhodnutá´.“ (Korán 19:16-21)
Toto je jasný dôkaz, že Korán uznáva neporušené panenstvo Panny Márie po počatí Ježiša Krista. Panna Mária požíva u moslimov mimoriadnu úctu. Jedinou jej vážnou rivalkou bola Fatima, dcéra Mohameda. Po smrti Fatimy však sám Mohamed hovorí: „Budeš najblaženejšia medzi všetkými ženami raja, po Márii“.
Niektorí katolícki teológovia v tom vidia nádherný symbol. Portugalská Fatima, v ktorej sa zjavila Panna Mária, totiž dostala svoje meno po moslimke, ktorá tu kedysi žila. Pred stáročiami bola táto časť Portugalska okupovaná moslimami. V čase, keď moslimov porazili a donútili odísť, mal posledný moslimský vodca nádhernú dcéru Fatimu. Do tohto dievčaťa sa zamiloval kresťanský chlapec a tá dievčina jeho lásku opätovala. Nielenže ostala a vydala sa zaňho, ale navyše konvertovala na katolícku vieru. Šťastný, mladý manžel na počesť svojej vernej manželky dal mestu, v ktorom žili, meno Fatima.
Práve úcta moslimov k Panne Márii je najsilnejšou zbraňou našich misionárov v moslimských krajinách. Vďaka nej moslimovia hromadne konvertujú na kresťanstvo. Ak však bude pán Pospíšil a ľudia, zmýšľajúci rovnako ako on, šíriť neúctu voči moslimom, môžu toto nádejné dielo zničiť. Vari sú títo ľudia natoľko zaslepení?
1) Žasnu nad lidmi, kteří po několikadenním nebo několikatýdenním výletě, třeba i pracovním, do cizí země ví úplně všechno o domorodcích. Podle mých osobních zkušeností na to nestačí rok, spíše dva, a musel byste tam žít i se svou rodinou. Pak nám řekněte, jaké to tam skutečně je.
2) „Klasické“ citace, jako „pre vieru ich spočiatku neprenasledovali“ – co to znamená „na počiatku“? To, že se s organizovanou obranou křesťanů před muslimy začalo až v 11. století nemůže být bráno jako důkaz toho, že od nich křesťané
nebyli pronásledováni už dříve.
3) Po staletích evangelizace v dominantně muslimských zemích se asi stěží dá použít termín „nádejné dielo „, a to nemusíme mluvit jen o Saudské Arábii.
ad Karol Dučák: Já Vašemu komentáři vůbec nerozumím. Na začátku píšete, že „katolík môže mať k islamu ak nie úctu, tak určite rešpekt“ a slibujete to dále vysvětlit. Jestli tomu sáhodlouhému výkladu dobře rozumím, měli bychom tuto úctu islámu prokazovat proto, že muslimové vyznávají islám horlivě a modlí se poctivěji než katolíci. Logika tohoto mi zcela uniká. Když bychom třeba zjistili, že se satanisté „modlí“ více než my, tak bychom měli mít také úctu k satanismu?
S tou „ochranou“ tzv. lidu knihy to také není až tak jednoduché jak to zde optimisticky popisujete. Korán kromě Vámi uvedených „tolerantních“ citátů obsahuje i úplný opak. Klíčem k pochopení těchto rozporů je historie vzniku Koránu. Podle všeho Mohamedova tolerance k tzv. lidu knihy je charakteristická jen pro jeho první období (viz např. sůra 29,46: „Náš Bůh a váš Bůh jedno jsou“), názor však mění po útěku do Mediny, pak naopak vyzývá k boji (viz súra 8,39: „Bojujte tedy proti nim, aby už nebylo pokušení k odpadlictví a aby všechno náboženství bylo jen Boží“). Dnes je sice módní tvrdit, že tím je myšlen jen boj duchovní, tento názor lze ale těžko obhájit, protože hned v následujících súrách ho M. popisuje až do takových detailů, jako je způsob dělení kořisti (súra 8, 41). Ale ani kdyby tohoto nebylo, tak si není možné dělat žádné iluze o pokojném životě tzv. lidu knihy pod „tolerantní“ správou islámského státu: nevím, jak by se třeba Vám líbilo být sice sám uchráněn násilné konverze, ale podléhat devširme (tzv. dani krve)?
Uniká mi také smysl dokazování, že „Korán uznáva neporušené panenstvo“ etc. I kdyby tomu tak bylo a K. obsahoval tato zrnka pravdy, nevím co lze na tomto postavit. Muslim, pokud, jak píšete, „horlivě vyznává islám“, přece věří, že se křesťané Bohu hrubě rouhají tvrzením, že Bůh má Syna a že je Trojjedinný. To znamená, že konverze stojí nebo padá na této zcela podstatné pravdě o Bohu. Nebo Vám by se snad snadněji konvertovalo třeba k hare krišna, pokud byste zjistil, že věří ve všechna mariánská dogmata?
Pokúsim sa čo najserióznejšie zodpovedať. Keďže v článku aj v príspevkoch do diskusie sa pomerne často spomína svätý František z Assisi, pozrime sa bližšie na jeho postoj k moslimom. Upozorňujem však, že takmer všetky tu uvedené fakty citujem z iných, serióznych zdrojov, takže prípadný oponent by nemal svoju nevôľu upriamiť na mňa.
Zakladateľ františkánskej rehole „odmietol myšlienku križiackych výprav, ktoré boli namierené proti moslimom a nie medzi nich.“(1) Už vtedy hľadal cestu komunikácie s moslimami a „pri piatom križiackom ťažení proti mestu Damiette v delte Nílu (1217–1221) vyhľadal egyptského sultána, aby s ním viedol rozhovor o otázkach viery.“(2)
Paul Moses o tomto stretnutí vydáva pozoruhodné svedectvo: „Sv. Bonaventúra, generál františkánskeho rádu v rokoch 1257-1274, vo svojej Legende Maior líči toto stretnutie ešte dramatickejším tónom. Podľa Bonaventúru František primäl sultána, aby rozpálil veľký oheň. ,Vstúpim doňho spolu s tvojimi kňazmi. Tak sa ukáže, čia viera je pevnejšia a svätejšia,´ hovorí v tejto legende František. ,Nemyslím si, že by niektorý z mojich duchovných chcel vydať svoje telo plameňom len preto, aby bránil svoju vieru, alebo že by sa chcel podvoliť akémukoľvek mučeniu,´ odtušil vraj sultán. František sa teda ponúkol, že skočí do ohňa sám, ak sa sultán a jeho ľud obráti na kresťanstvo, ale sultán i toto odmietol.“(3)
Žiada sa však v tejto súvislosti dodať, že Legenda Maior nie je považovaná za bezvýhradne dôveryhodný zdroj, takže aj údajnú skúšku ohňom je potrebné prijímať s rezervou. Samotná skúška však nie je najdôležitejším momentom počínania svätého Františka pri návšteve moslimov. Najpozoruhodnejšie je to, čo píše autor článku na inom mieste: „Súčasný koncept medzináboženského dialógu vtedy neexistoval, avšak pri tejto príležitosti šlo bezpochyby o dialóg – bola to pokojná výmena myšlienok dvoch súperiacich náboženstiev. V stane plnom kultivovaných náboženských mysliteľov a básnikov František predstavil svoju pozíciu. Z toho, že Jakub z Vitry uvádza, že diskusie trvali niekoľko dní, môžeme usudzovať, že sa ich zúčastnil celý rad diskutérov. Niekoľko dní boli František a Illuminato váženými hosťami v tábore moslimov. Podľa Jakuba z Vitry im bolo dokonca dovolené, aby kázali moslimským vojakom… Zatiaľ čo sa kardinál Pelagius a križiacki velitelia len pár kilometrov severne od moslimského tábora horúčkovite zaoberali prípravou zbraní na ďalší útok – a zatiaľ čo sa i moslimskí vojaci pripravovali na to, že znovu zaútočia na križiacky tábor, kam sa dvaja františkáni mali vrátiť – František a vojaci z nepriateľského tábora sa k sebe chovali ako priatelia. František mal dosť času na to, aby pozoroval islamské náboženské praktiky, zvlášť modlitbu moslimov. Z jeho neskorších spisov vyplýva, že naňho urobilo hlboký dojem, ako vojaci vždy prerušovali svoju činnosť, aby sa obrátili na juhovýchod, smerom k Mekke, a klaňali sa Bohu až k zemi. Seyyed Hossein Nasr, významný islamológ z George Washington University, tvrdí, že medzi moslimami bola ústne rozšírená historka o tom, že sultán dal Františkovi kľúč od svojej súkromnej modlitebnej miestnosti. Fakt, že František mohol medzi moslimami kázať najmenej niekoľko dní, naznačuje, že sa sústredil na to, čo majú islam a kresťanstvo spoločné, a že sa nepustil do priamej kritiky Mohameda alebo islamu. Jakub z Vitry napísal vo všeobecnej rovine, že moslimovia ochotne počúvali mníchov, ktorí prichádzali na Východ, pokiaľ títo kazatelia neznevažovali Mohameda. Biskup z Acre k tomu dodáva, že kedykoľvek nejaký kazateľ prehlásil, že Mohamed bol zlý, mohol byť rád, ak si potom zachránil holý život. František sa na svojej mierovej misii evidentne takejto konfrontácii vyhol.“(4)
František plnohodnotne zužitkoval poznatky zo svojej misie medzi moslimov. Bol priekopníkom nového prístupu katolíkov k moslimom. Ako zdôrazňuje Bučko, „križiacke ťaženia nemohli byť nástrojom evanjelizácie a obrátenia moslimov. Bolo treba postupovať metódou ,slova a príkladu´. V tomto období sa prišlo aj na prvú modernú misijnú metódu: aby mohol byť niekto úspešný v misii, najprv musí poznať ľudí, ku ktorým je poslaný, ich kultúru, jazyk, náboženstvo a musí k nim prísť ako priateľ. Sv. František skúsil priamu cestu a dostal sa až k egyptskému sultánovi Malik-al Kamilovi, ktorému rozprával o Ježišovi. Sultán udelil františkánom niektoré privilégiá, aby sa mohli usadiť vo Svätej zemi.“(5)
A ešte ku Koránu. Naozaj sa tu píše o zabíjaní, lenže táto časť Koránu je zameraná na polyteistov a modloslužobníkov. Je potrebné si uvedomiť, že Mohamed vzišiel z prostredia arabského polyteizmu, ktorému vyhlásil neúprosnú vojnu. Mohamed bol vášnivý zástanca monoteizmu a všetkých tých, ktorí neuverili v jedného Boha, sa rozhodol nekompromisne prenasledovať. Píše sa o tom v 9. súre Koránu, v 5. verši: „A až uplynú posvätné mesiace, potom zabíjajte modloslužobníkov, kdekoľvek ich nájdete, berte ich do zajatia, obliehajte ich a chystajte proti nim všemožné nástrahy…“ (9:5)
Lenže ešte v tom istom verši 9. súry sa píše: „Ak sa však kajúcne obrátia, budú dodržovať modlitbu a dávať almužnu, nechajte ich ísť svojou cestou, veď Boh je vskutku odpúšťajúci, milostivý.“ (9:5)
O vzťahu Mohameda k židom a kresťanom sa okrem iného hovorí v 5. súre Koránu: „Povedz: ,Vlastníci Písma, Nedosiahnete nič, pokiaľ nebudete dodržiavať Tóru, Evanjelium a to, čo vám bolo zoslané vaším Pánom´… Veru tí, ktorí uverili a tí, ktorí vyznávajú židovstvo a Sábijovci a kresťania – vôbec tí, ktorí uverili v Boha a v deň posledný a konali dobré skutky, tí nemusia mať strach a nebudú zarmútení.“ (5:68-69)
Znovu opakujem, Mohamed prikazoval zabíjať polyteistov a modloslužobníkov, ktorí neuverili v jediného Boha. Zaiste nemožno súhlasiť ani so zabíjaním týchto ľudí, ale v každom prípade je potrebné odlíšiť pravdu od poloprávd, či vyslovene nesprávnych tvrdení. Nikto netvrdí, že bol Mohamed anjel. Napríklad v roku 624 obvinil Židov v Medíne zo zrady a nechal ich povraždiť. A to nebol jediný zločin, ktorým si pošpinil ruky. Ale to neznamená, že by bolo správne pripísať mu všetky zločiny tohto sveta! Nikdy sa nesmieme nechať zaslepiť a vždy (!) musíme vedieť oddeľovať pravdu od poloprávd a dezinformácií.
No nech by sa v Koráne písalo čokoľvek, nezbavuje nás to povinnosti milovať moslimov. Tu sú Ježišove slová: „Ale ja vám hovorím: ,Milujte svojich nepriateľov a modlite sa za tých, čo vás prenasledujú, aby ste boli synmi svojho Otca, ktorý je na nebesiach.´“ (Mt 5, 44-45)
Pápež Ján Pavol II. je často kritizovaný zato, že pobozkal Korán. Lenže tento pápež preukázal príklad milujúceho katolíka, ktorý by mal oceniť každý pravý katolík. Keď ho postrelil moslim Mehmet Ali Ağca a takmer ho pripravil o život, pápež mu odpustil a neskôr ho dokonca navštívil vo väzení. Dokázal by niečo také ktorýkoľvek z kritikov tohto pápeža?
Boh vrúcne miluje moslimov. Jeho Syn, Ježiš Kristus, moslimov neustále s láskou oslovuje. Už som viackrát písal o 5 príbehoch moslimov, ktorí konvertovali na kresťanstvo po tom, čo ich oslovil Ježiš Kristus. Písal som vtedy aj to, kde možno tieto príbehy nájsť.(6)
Žiaľ Bohu, nikto ich nehľadá. Každý dáva prednosť výlevom nenávisti voči nepriateľom, hoci Ježiš prikazoval nepriateľov milovať a modliť sa za nich. NZrejme aj na moju adresu sa – nie po prvý raz – znesie spŕška zlomyseľných invektív, ale v mene Krista, ktorý kázal odpúšťať, prijímam aj tento kríž.
(1)BUČKO, Ladislav. Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 290.
(2)Kronika křesťanství, s. 178.
(3)MOSES, Paul. Svatý František a sultán, in: Teologické texty, s. 86.
(4)MOSES, Paul. Svatý František a sultán, in: Teologické texty, s. 88.
(5)BUČKO, Ladislav. Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie, s. 292.
(6)Film Viac než sny, dostupné na internete:
˂http://www.magnificat.sk/2013/03/orol-tv-kino-viac-nez-sny/˃
POUŽITÁ LITERATÚRA:
– BUČKO, Ladislav. Na ceste k oslobodeniu. Základy misiológie. Nitra: Spoločnosť Božieho slova, 2003.
-Kronika křesťanství. Praha: Fortuna Print : Knižní klub, 1998.
-MOSES, Paul. Svatý František a sultán, in: Teologické texty, 2011, ročník 24, číslo 2, s. 85-89.
-Korán. Preložil Ivan Hrbek. Praha: Odeon, 1991.
ZDROJE NA INTERNETE:
Film Viac než sny, dostupné na internete:
˂http://www.magnificat.sk/2013/03/orol-tv-kino-viac-nez-sny/˃
Na RV vyšla na téma vztahu k islámu úvaha M. Glasera http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18852
„Islám … od počátku vykazuje také snahu o intelektuální převahu nad oběma biblickými náboženstvími, když si nárokuje, že je vrcholným a posledním zjevením Boha. Poukazovat na duchovní paralely s tímto náboženstvím ve snaze o přiblížení, je islámem považováno za výraz podrobení.“
Rovnako toto je výsmech do tváre celému kresťanstvu a jeho identite vôbec:
http://www.svetkrestanstva.sk/2013/09/slovinsky-biskup-sa-zucastnil-zaciatku.html
Vždyť je to příznačné, že kromě modernistů chválí „římského papeže“ Bergoglia všichni nepřátele katolické církve. Jak příznačné. Svět mu tleská, ale pomlouvá všechny opravdu svaté a velké papeže.
Ten má dost.
třeba má jako imám slíbeno víc https://www.facebook.com/photo.php?fbid=356875067779778&set=a.284956911638261.1073741828.284051295062156&type=1&comment_id=947011&offset=0&total_comments=20
K Lukáš Bystřický-přesně tak. Že dělá někdo něco špatně se vždy pozná že ho začne chválit nepřítel (např. Špidla od US Deu – autentický soc.dem., Gorbačev- od USA a Západu, pravice v puči Sobotka x Hašek podpořila Sobotku protože ví že je slabší) – stejně tak papeže Františka velmi chválí židé (jejich úmysly vystihuje rabín Ovadia Jossef), muslimové (líbá ruce a nohy muslimkám, to se ještě nikdy u papežů nestalo), bezvěrci a dokonce i komunisté – konečně prý přišel papež který si zaslouží úctu.
[…] zde opakovat řadu důvodů, proč mám výhrady proti Františkovi (některé vizte ZDE) či proč je nutno konstatovat, že se dnešní církev bojující potácí v jedné z […]
[…] zde opakovat řadu důvodů, proč mám výhrady proti Františkovi (některé vizte ZDE) či proč je nutno konstatovat, že se dnešní církev bojující potácí v jedné z […]
Ani bych od Vás zatím víc nečekal, Ignáci.
Ale někde jsem asi přehlídl něco důležitého: Šéfredaktor Duší a hvězd vyhlásil nějakou soutěž „Kdo to víc nandá papeži?“
Možná to bylo v okamžiku, kdy římský biskup vyhlásil soutěž „Kdo bude okázaleji pokorný a víc to nandá tradičním katolíkům“.
svedectvo konvertujúceho moslima:
http://www.youtube.com/watch?v=QtwCHjeurgk
lang 5
Kontakt
E-predplatné
Objednávka predplatného
Archív
Hľadaj
Hnutie čistých sŕdc
pro-life
Noví mučeníci
Svedkovia viery v Európe
Viera a veda
Dnes je: piatok 14.02.2014
Milujte sa! 20/2010 » Večný život »
Apoštol moslimov
autor: Siman Sardżis
Evanjelium je vždy aktuálne posolstvo adresované všetkým národom. Sú však oblasti, v ktorých sa Kristovo učenie stretáva s ťažkosťami, ba priam nepriateľstvom. Sú to predovšetkým moslimské krajiny. Za apostázu od islamu tam zvyčajne hrozí trest smrti. Niekedy to vyplýva z ústavy štátu, inokedy z islamského práva šaria, zákona odvodeného z Koránu, ktorý majú zachovávať všetci moslimovia
Vo väčšine moslimských krajín sa prísne trestá aj propagovanie kresťanstva. Ale aj napriek týmto hrozbám si Kristovo učenie každý rok získava čoraz viac vyznávačov pochádzajúcich z islamu. Mnohí moslimovia, ktorí hľadajú cestu, pravdu a život, prijímajú kresťanstvo, hoci sa tým vystavujú nebezpečenstvu straty spoločenského postavenia, materiálnych istôt, ba aj zdravia a života.
Medzi tými, ktorí prijali milosť obrátenia, je Rašid al-Maghribi. Narodil sa v roku 1971 v Maroku v nábožnej moslimskej rodine. Jeho otec, strýko aj dedo boli imámovia, takže mladý Rašid mal od ranného detstva kontakt s Koránom a mnohé jeho úryvky a modlitby vedel naspamäť. Pravdepodobne by sa Rašid v budúcnosti stal duchovným v jednej z mešít v Casablanke (arab. Ad-Dar al-Bajda’), kde žije jeho rodina, keby sa z rozhlasového vysielania nedozvedel o Kristovi. Rašid mal v tom čase 16 rokov. Jeho mladú myseľ zaujala, priam nadchla osoba Učiteľa z Nazareta. Začal vyhľadávať informácie o kresťanstve a porovnávať Bibliu s Koránom. Po štyroch rokoch vnútorného boja prijal Dobrú zvesť. Bol to moment obratu v jeho živote. Sám sa o tom neskôr vyjadril takto: „Ježiš sa dotkol môjho srdca a úplne ma zmenil.“
Rašid sa obrátil v roku 1990. Mal vtedy 19 rokov. Pätnásť rokov sa ukrýval, podobne ako väčšina marockých kresťanov, ktorí „prešli“ od islamu ku Kristovi. V tej dobe sa venoval prekladaniu Biblie a jej distribuovaniu. V roku 2005 ho strach o život donútil opustiť vlasť. Dostal azyl v USA. Od toho času začal aktívnejšie evanjelizovať svojich bývalých spoluvyznávačov. Preslávil sa dvomi pravidelnými programami: Kašf al-Kina’ (Odhodiť masku) a Su’al dżari’ (Odvážna otázka), ktoré vysielala satelitná televízia al-Hajat (Život). Predstavuje v nich rozličné problémy týkajúce sa islamského učenia a kresťanstva. Tieto svedomito pripravené programy, ktoré sa veľmi líšia od toho, čo predkladajú moslimskí duchovní, každý týždeň priťahujú milióny moslimov, ktorí chcú spoznať pravdivú tvár kresťanstva aj islamu.
Evanjelizačná práca Rašida a iných misionárov, napr. otca Zakaria Butrosa, prináša zjavné výsledky. V posledných rokoch milióny moslimov v severnej Afrike a na Blízkom východe prijali kresťanstvo. Ich presný počet nie je možné určiť vzhľadom na prísne tresty, ktoré odpadlíkom od islamu určuje štátne zákonodarstvo alebo šaria. Odhaduje sa, že v Maroku kresťanstvo prijalo 150000 ľudí a v Egypte ich počet dosiahol možno až 2 milióny. Už v roku 2003 sa v slávnej arabskej televízii al-Džazira moslimskí duchovní sťažovali, že v samotnej Afrike každoročne opúšťa islam približne 6 miliónov moslimov. Z toho jasne vyplýva, že v krajinách v tieni polmesiaca panuje veľký hlad po Kristovej náuke.
Rozhodujúcim momentom pri Rašidovom obrátení bolo porovnávacie štúdium Biblie a Koránu. Nakoľko bol imámov syn a nádejný duchovný, dokonale poznal svätú knihu islamu. Vedel, že podľa oficiálneho učenia islamu je Korán večný a nestvorený. Tento jeho dokonalý charakter moslimovia vyjadrujú pomocou termínu i’džaz – dokonalosť, zázračnosť, bezchybnosť v každom ohľade. Ale keď Rašid začal skúmať Korán a porovnávať ho s Bibliou, všimol si, že obsahuje mnoho chýb tak v historickej, ako aj jazykovej vrstve. Svoje úvahy opísal v knihe I’džaz al-Kur’an (Bezchybnosť Koránu), ktorú vydali v roku 2009. Toto dielo obsahuje akúsi syntézu posledných etáp jeho obrátenia a pochybností, ktoré sa mu vynárali. Jasne to uvádza v úvode. Píše, že presvedčenie o domnelej zázračnosti a neomylnosti Koránu bolo tým, čo ho vtedy ešte spájalo s islamom. Analýza obsahu jednotlivých častí Koránu umožnila Rašidovi uznať, že mnohé z príbehov opísaných v Koráne zjavne vychádzajú z biblických opisov alebo starobylých kresťanských legiend, ktoré však boli často prekrútené a prispôsobené aktuálnym politickým a náboženským potrebám vznikajúceho islamu. Iné príbehy zase svedčia o zjavnej neznalosti historických a geografických faktov, ktoré prejavil autor Koránu. Podlamuje to islamskú dogmu, ktorá hlása, že Mohamedove výroky sú dokonalejšie a dôveryhodnejšie než akékoľvek iné pramene informácií. Pravdivosť všetkých údajov obsiahnutých v Koráne má byť podľa moslimskej teológie hlavným dôkazom, ktorý potvrdzuje hodnovernosť poslania tohto arabského proroka.
Keď si Rašid uvedomil, že Korán si neprávom nárokuje titul zjaveného Božieho slova a že väčšina arabských moslimov nepozná pravdivý zmysel Koránu (už aj zo samotných jazykových dôvodov, pretože arabčina, ktorú používa Korán, má asi taký vzťah so súčasnými arabskými dialektmi ako latinčina s francúzštinou či rumunčinou), rozhodol sa preložiť časti posvätnej knihy do marockého dialektu a svoj preklad uverejnil na Youtube. Samozrejme, že to vyvolalo vlnu kritiky zo strany moslimských duchovných.
Iste, Rašidova odlišnosť vyvoláva v moslimskom vete veľkú kontroverziu. Okrem telefonátov, ktoré dostáva počas svojich programov a v ktorých ľudia svedčia o svojom obrátení, sa stretáva aj s hrozbami a urážkami. Ale ani napriek tomu sa nevzdáva a približuje svojim bývalým spoluvyznávačom Kristovo spásonosné posolstvo. Koniec koncov Rašid nikdy nepovedal, že moslimovia sú zlí ľudia. Problém nespočíva v ľuďoch, ale v islamskej ideológii. Moslimovia sú podľa jeho slov „obeťami islamu“. Preto potrebujú niekoho, kto im pomôže oslobodiť sa z pút otroctva a strachu.
Veľmi často sú poznatky moslimov o kresťanstve veľmi chabé. Jeden z najrozšírenejších názorov, ktorý sa medzi nimi ujal, tvrdí, že kresťanská Najsvätejšia Trojica je Otec, Syn a Panna Mária (prípadne archanjel Gabriel). Moslimskí duchovní sa pri predstavovaní osoby Ježiša Krista opierajú len o veľmi prekrútené úryvky z evanjelia. Neuznávajú, že je Boží Syn, pretože zomrel na kríži. Priemerní moslimovia chápu evanjelium celkom pomýlene. K tomu sa pridávajú obvinenia, že kresťania žijú nemorálne, o čom akože svedčia hollywoodské filmy…
Pred Rašidom, ako aj pred každým kresťanom, ktorý je krstom povolaný, aby hlásal evanjelium, sa otvára veľká žatva. Ako sa do nej môžeme zapojiť?
Predovšetkým sa modlime za našich kresťanských bratov, ktorí žijú v moslimských krajinách. Patria k mnohým cirkvám, ale spája ich viera v jedného Pána Ježiša Krista, pravého Boha a pravého človeka. Už ich samotná prítomnosť v nepriateľsky nastavenom prostredí je evanjelizáciou. Modlime sa za tých, ktorí sa namáhajú pri misijnej práci medzi vyznávačmi islamu. Modlime sa aj za moslimov, ktorí napriek veľkému ohrozeniu prijali Krista za Spasiteľa, ale musia sa so svojou vierou skrývať podobne ako prví kresťania v katakombách. Podľa možností sa zapájajme do charitatívnych akcií, ktoré majú za cieľ pomôcť kresťanom na Blízkom východe a v Afrike, ktorí často trpia kvôli vojnám, prenasledovaniu a chudobe.
Aj naše prehlbovania vzťahu s Kristom a s Cirkvou prispieva k evanjelizácii moslimských krajín. Výčitkou pre mnohé kresťanské rodiny v Európe, ktoré nečítajú a možno ani nemajú Bibliu, by mala byť skutočnosť, že v niektorých oblastiach (napr. v Saudskej Arábii) hrozí za vlastnenie Biblie väzenie. Týka sa to aj účasti na svätej omši, prijímania sviatostí a životného štýlu. Vlažná viera mnohých kresťanov a ich neschopnosť doceniť poklad, ktorý majú (a možno aj správanie, ktoré je v protiklade s Kristovým učením), bezpochyby odďaľuje stretnutie mnohých moslimov s Cirkvou.
Siman Sardžis