Mezi základní témata, která si vyžadují od křesťanské politiky mimořádnou pozornost, patří lidská práva. Zde je ovšem třeba zdůraznit, že mluvíme-li o lidských právech, jsou to skutečná lidská práva, tj. lidská práva křesťansky pojatá, ne jejich karikatura založená na ateismu či pohanství. Protože prvním a nejdůležitějším lidským právem je právo na život, probereme ho dnes jako první a samostatné. (Pokračování textu…)
Vláda našla další způsob, jak chudým brát a bohatým dávat. Prostředkem je tentokrát penzijní připojištění. Těm, co si ukládají jen trochu, přestane dávat státních příspěvek, dalším ho sníží a naopak těm, co si ukládají více, ho zvýší. Chudí, kteří takový příspěvek potřebují, si ovšem při všem tom všeobecném zdražování a zvedání daní nemohou dovolit ukládat více. Někteří z nich budou naopak muset ukládat méně… (Pokračování textu…)
„Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14)
Spasitel nám nemohl jasněji a důkladněji ukázat, jak moc bychom měli být v našich myšlenkách, slovech a skutcích pokorní, pokud chceme dosáhnout nebeské slávy. Jednou byl totiž svědkem toho, jak se lidé chvástali svými přednostmi a ponižovali při tom jiné, a proto jim vyprávěl podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří přišli do chrámu, aby se modlili. Farizej stál a modlil se takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem tak špatný, jak jiní lidé – krutý, nespravedlivý – tak jako i tento celník. Postím se dvakrát do týdne a ze všeho, co mám, dávám desátky.“ Ale celník stál vzadu, dokonce se neodvažoval ani pozvednout oči k nebi, jenom se bil v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (srv. Lk 18,10-13).
Modlitba farizeje je plná nadutosti a pýchy. Neděkuje Bohu za milosti, nemodlí se, jenom se vychvaluje a pohrdá bližním, který se modlí vedle. Proto Pán odpouští hříchy celníkovi, ale farizeus naopak – takový zasloužilý a ctnostný ve vlastních očích – se vrací domů s novými hříchy a Boží nemilostí. Pokora celníka – přestože byl hříšný – se líbila Bohu více než všechny vyjmenované zásluhy pyšného farizeje. Na celníkovi se vyplnila slova žalmisty: „K modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne“ (Ž 102,18). (Pokračování textu…)
Je věčnou otázkou pro voliče, míní-li politici a strany své předvolební sliby vážně. Slibuje, aby nás navnadil? Nebo se o to či ono opravdu bude snažit, protože tomu věří, nebo alespoň protože to slíbil? Jako by to ale nestačilo, řada lidoveckých a pro-life voličů se setkává ještě se zvláštním specifíckým dilematem, které jim předkládají lidovečtí politici. Jde o „neoficiální sliby“. Znáte to: Ne, že bychom nebyli proti potratům. Ale nechceme voliče provokovat a stejně by nám nic proti potratům neprošlo, takže to do programu nenapíšeme. Jen tak, neoficiálně, si pamatujte, že jsme pro-life, takže nás musíte volit.(Pokračování textu…)
Má-li někdo misálek, např. Schallerův, může se poněkud divit tomu, že je v něm přijímání věřících nějak odbyto. Je to mimo jiné důsledek toho, že v tridentském misále přijímání věřících není. A to je zase mimo jiné důsledkem toho, že mše svatá může být celebrována i bez přijímání, resp. účasti věřících vůbec, čili může při ní přijímat jen celebrant. Ritus přijímání věřících je dán ne v misálu, nýbrž v rituálu, a tak v případě přijímání věřících na příslušnou stať v rituálu celebrant „odskočí“ a po ukončení přijímání věřících se z rituálu do misálu „vrátí“ (pro moderního člověka pracujícího s počítačem nejde o nic zvláštního, nejvýše může obdivovat to, jak katolická církev dokázala „programátorsky myslet“ už před staletími).
Naznačená nezávislost přijímání věřících na misále (ale ovšem nejen ona) umožnila Janu XXIII. v roce 1960 jeho ritus poněkud zkrátit. A tak si nejprve popišme, jak probíhá přijímání věřících dle původního ritu, a pak, jak bylo zkráceno. (Pokračování textu…)
Vítejte u dalšího rozhlédnutí. Dnešní nabídka odkazů a článků je poněkud širší, ale snad jsou to všechno důležité a zajímavé věci.
Tento týden začíná svátkem Svaté rodiny. Z dalších svátků a výročí je třeba připomenout především oktáv Zjevení Páně, kterým 13. ledna končí Vánoce, a památku sv. Hilaria z Poitiers (14.) Jako Češi bychom taky neměli propásnout památku českoitalského misionáře bl. Odorika z Pordenone (rovněž 14.)
Z dění ve světě bych upozornil na sílící pronásledování křesťanů v Nigérii a vyzval vás tak opět k modlitbám za naše bratry. (Pokračování textu…)
Občas člověk narazí na článek, kde neví, zdali se smát, nebo plakat. Jeden takový nedávno vytvořil Ing. Valentin Kusák, jeden z předních mluvčích agnosticko-ateistických antiislamistů v ČR. Jmenuje se Zničí sexuální revoluce islám? a měli bychom si ho pozorně přečíst. Připomene nám, že přece jen existuje řada cenných hodnot, které s muslimy sdílíme. Mimo jiné se s nimi jistě shodneme na tom, že Kristína Kočí pro nás není následováníhodný vzor úspěšné ženy a světlo na konci tunelu… (Pokračování textu…)
Dnes bych připomněl jednu sice starou a pozapomenutou, ale zdá se, že dnes bohužel velice aktuální publikaci, kterou v roce 1996 vydala Matice cyrilometodějská. Brožura Reforma, nebo nové štěpení?, jejímž autorem je biskup Andreas Laun, se zabývá rozborem požadavků a cílů odpadlického hnutí Wir sind Kirche (My jsme církev), které vzniklo v roce 1995 v Rakousku a získalo silný vliv v německy mluvících zemích.
Biskup Laun, jeden z nejvýznamnějších rakouských morálních teologů, ve své útlé knížce přesvědčivě dokazuje, že Wir sind Kirche požaduje věci neslučitelné s katolickou vírou, že vzešlo z částečné ztráty víry a že jím navrhovaná „terapie“ je ve skutečnosti samotnou nemocí. Také demonstruje agresivitu hnutí a jeho zákeřné a hanlivé útoky na ty, co s ním nesouhlasí, nemluvě o urážkách, pomluvách a dezinterpretacích katolického učení obratně skrytých přímo v jeho požadavcích. (Pokračování textu…)
Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. (J 16,23)
Jaké je to blaho a potěšující skutečnost, že Bůh vyslyší všecko, o cokoliv ho budeme prosit ve jménu Ježíše Krista! Spasitel nám nejen dovoluje modlit se k Bohu, ale dokonce nám to nařizuje a prosí nás o to, protože řekl apoštolům: „Už tři roky jsem s vámi a o nic jste mě neprosili. Proste tedy, aby vaše radost byla úplná a dokonalá.“ Modlitba je pramenem veškerého dobra a štěstí na zemi. Jestliže jsme doposud ubozí, zbaveni světla a milostí Božích, je to vinou toho, že se nemodlíme nebo se modlíme špatně. Opravdu, s bolestí v srdci musíme přiznat, že velká část lidí vůbec neví, co to znamená „modlit se“. Jedni k tomuto úkonu – pro dobrého křesťana tak milému a posilňujícímu – cítí odpor. Jiní se modlí, ale nic nedostávají, protože jejich modlitba je špatná, modlí se bez přípravy a sami dokonce neznají způsob, jak se modlit k milosrdnému Stvořiteli. Opravdu všechna pozemská neštěstí, která na nás dopadají, pocházejí ze zanedbání modlitby nebo z jejího špatného odříkání. Kdybychom neurazili Boha, byli bychom šťastni tak, jako Adam před pádem. Je zcela nemožné, aby Boha nezarmoutil ten, kdo se vůbec nemodlí nebo se modlí špatně. Teď bych vás chtěl povzbudit k časté a dobré modlitbě, a proto vás poučím: za prvé, že bez modlitby nelze dojít spásy, za druhé, že modlitba je u Boha všemohoucí, a za třetí, jaké musí splňovat podmínky, aby se líbila Bohu a byla pro nás užitečná. (Pokračování textu…)
V Iowě proběhla první bitva republikánských primárek, v nichž se bojuje o republikánskou nominaci do příštích prezidentských voleb v USA. A nutno říci, že má dva vítěze. Prvním je Mitt Romney, který získal 30 015 hlasů a (patrně) 13 delegátů. Radovat se ovšem příliš nemůže. Jen o osm hlasů méně a (patrně) 12 delegátů totiž získal médii dosud programově opomíjený Rick Santorum. Nad 10 % hlasů ještě získali Ron Paul (22 %), Newt Gingrich (14 %) a Rick Perry (11 %). Podrobnější výsledky naleznete v angličtině ZDE.
Magazín ChristNet.cz zveřejnil rozhovor s otcem Markem Váchou, kde tento mluví o tom, že druhá polovina 20. století přidala ke třem tradičním rozměrům, kterými se vždy etika zabývala (vztah k Bohu, k ostatním lidem a k sobě), ještě čtvrtý rozměr, kterým má být vztah k přírodě. Mluví též podivným způsobem o „právech zvířat“. Domnívám se, že nemá pravdu a že jeho pohled je z hlediska křesťanství minimálně extremistický, spíše ale přímo křesťanství cizí…
Už samotné dělení objektu etiky na výše zmíněné tři typy vztahů je dle mého soudu značně účelové a zavádějící, neboť pokud půjdeme do hloubky, rychle zjistíme, že ve všech třech případech jde především o vztah k Bohu. Neboť náš vztah k ostatním lidem i k sobě stojí na našem vztahu k Bohu. Koneckonců veškeré směřování člověka, veškerá jeho cena, se odvíjí od toho, že byl stvořen Bohem, jehož je obrazem, majetkem a služebníkem. Jinými slovy, tyto tři typy vztahů nejsou nezávislé nebo rovnocenné, náš vztah k lidem i k sobě samému je jen podmnožinou a odvozeninou našeho vztahu k Bohu. (Pokračování textu…)
Po tom, co celebrant nechá smísit část hostie přepodstatněné na Kristovo Tělo s jeho Krví v kalichu, přikryje kalich pallou, poklekne na pravé koleno a povstane, sepne ruce a skloněn recituje Agnus Dei:
Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, miserére nobis.
Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, miserére nobis.
Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi, dona nobis pacem.
Předpokládáme sice, že český význam těchto slov je notoricky znám, pro všechny případy však přesto doplňujeme, že první dvě věty znamenají „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi“ a třetí věta v překladu zní „Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, daruj nám pokoj“. Při každé z uvedených tří vět se celebrant bije pravou rukou v prsa. (Pokračování textu…)
Jelikož zde máme dobu mimořádně hektickou, bude toto rozhlédnutí stejně jako předchozí poněkud zkrácené. Následující by se už měla vrátit ke klasické struktuře. Tedy stručně o tom, co nás v prvním týdnu roku 2012 čeká a nemine:
Máme zde neděli 1. ledna a s ní slavnost Panny Marie, Matky Boží, památku sv. Zdislavy z Lemberka a první den občanského roku. Další významné svátky v týdnu jsou svátek Nejsvětějšího Jména Ježíš (2. nebo 3.) a slavnost Zjevení Páně (6.) Příští týden započne svátkem Svaté rodiny, resp. Křtu Páně (8.)
Z akcí bych upozornil na přednášku Petra Hájka na téma Křesťané v obklíčení médií, která proběhne 3. ledna v Praze.
Dnes je poslední den roku 2011, dobrý čas k bilancování a výhledu do budoucna. Byl to těžký rok a obávám se, že bude ještě hůř. I když – kdož ví? Zamysleme se dnes nejen nad tím, co se stalo a co nás čeká a nemine, ale taky nad tím, co dělat lépe a kde je řešení. (Pokračování textu…)
Na konci předminulé – desáté – části výkladu k tridentské mši svaté jsme uvedli, že mešní kánon končí celebrant slovy Per omnia saecula saecolorum, na které se odpoví Amen. Při zpívané, resp. slavné mši svaté celebrant ta slova zazpívá a sbor nebo lépe všichni přítomní věřící zazpívají odpověď Amen, při tiché mši svaté vysloví celebrant uvedená slova nahlas a odpověď Amen je na ministrantech, při recitované mši svaté odpovědí Amen všichni přítomní.
V případě zpěvu jsou nápěvy toho, co zpívá celebrant, i odpovědi Amen stejné jako v podobném případě na začátku preface (či – přesněji – na konci obětování; viz část VII. Preface a Sanktus v prvním čísle letošního ročníku) a jde také o stejný umělecký prostředek k vyjádření jednoty mešního obřadu: jako u dialogu před prefací šlo o vyjádření přechodu z obětování na následující mešní kánon, tak nyní jde o vyjádření přechodu z mešního kánonu na další část mše svaté, totiž přijímání. (Pokračování textu…)
Vítám Vás u posledního letošního rozhlédnutí, které je v důsledku zahájení hektické doby vánoční omezeno pouze na stručný přehled akcí a výtah z Kalendária. Přeji veselé a požehnané Vánoce!
Pornografie je (společně s bulvárem) velikým prokletím dnešního světa. Lámou v lidech stud, slušnost a cit pro intimitu a cenu lidské důstojnosti. I nejeden křesťan má s pornem problém.
Možná teď, na konci Adventu a začátku Vánoc, či s příchodem Nového roku, je ten správný čas se vytrhnout z osidel Ďábla, z nichž pornografie je jedno z těch nejefektivnějších. Ale je to vůbec nutné? Jak je velké a v čem vlastně spočívá její zlo? (Pokračování textu…)
komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. (J 20, 23)
Kolik utrpení musel snášet Spasitel, kolik pohrdání; jak bolestně musel umírat, aby tato slova dostala skutečnou moc. A my jsme často tak zaslepení, tak nerozhodní, že se nám zdá, jako by to záleželo na knězi, zda udělí nebo neudělí rozhřešení. Drazí bratři, velmi se mýlíme. Ten, kdo uděluje svátost pokání, je pouze správcem milostí a zásluh Ježíše Krista (srv. 1Kor 4,1), proto je musí rozdělovat podle přesně stanovených pravidel. Svatá bázeň provází nejednou ubohého kněze při vykonávání tohoto nelehkého úřadu, protože když chce zachraňovat jiné, snadno může zahubit sebe samého. Hrozný účet ho čeká na Božím soudě za všechna udělená rozhřešení, jestli byl rozmařilým nebo skoupým správcem nebeských milostí. Jak je zde snadné zmýlit se! V takové chvíli by mnoho kněží volilo být raději ve stavu světském než v duchovním! Ale také mnoho světských lidí čeká tvrdá odpovědnost za to, že se možná nikdy nemodlili za své pastýře, za ty, kteří se pro jejich záchranu vydali do záhuby… (Pokračování textu…)
Musím říci, že v souvislosti se smrtí Václava Havla je třeba pogratulovat časopisu Te Deum za přesný a cenný zásah. V jeho zatím posledním čísle (2011/5), které spatřilo světlo světa v listopadu, vyšla série skvělých článků o očistci. Oslavné chóry po smrti Václava Havla krásně podtrhují především článek Trenta Beattieho Krutost bezstarostných kanonizací – je smutné, že nejen řadoví věřící, ale i leckteří kněží potvrzují jeho aktuálnost, když Havla posílají přímou cestou do Nebe, čímž předvádějí přesně ten přístup, který článek zcela oprávněně tvrdě kritizuje. (Pokračování textu…)
Po čtvrté části výkladu mše svaté podle tridentského ritu jsme učinili jakýsi oddech při sledování její dynamiky a zařadili jsme výklad o paramentech a o bohoslužebných nádobách. Tento oddech ve výkladu oddělil už dokončený výklad bohoslužby katechumenů od nastávajícího výkladu bohoslužby oběti a v něm jsme naznačili, že někdy později bude vyložena i struktura církevního roku (církevní kalendář) odpovídající tridentskému ritu. To činíme tentokrát a zařadili jsme tedy jakýsi další oddech, právě mezi mešní kánon a – v širším slova smyslu – svaté přijímání.
Církevní kalendář není nějaká zcela univerzální organizace roku. Abychom ukázali, kam až rozdílnost může jít (a je přípustná), poznamenejme, že např. církevní kalendář odpovídající arménskému ritu (přijatý s tímto ritem i do sjednocené arménsko-katolické církve) přiřazuje sice význačným svátkům jakási pevná data, ale s výjimkou Vánoc nechává každý jednotlivý rok takové datum „zaokrouhlit“ na nejbližší neděli, takže na příklad svátek Nanebevzetí Panny Marie, kterému je přiřazeno datum 15. srpna jako v latinských ritech, se dle polohy neděle slaví mezi 12. až 18. srpnem. Nadto tentýž kalendář dělí církevní rok na čtyři období, a to adventní spolu s vánočním, velikonoční, období od Nanebevzetí Panny Marie a období od Povýšení svatého Kříže. Jiným příkladem je milánský ritus (tedy jeden z latinských ritů), jehož advent má ne čtyři, ale šest nedělí a jehož církevní rok se dělí (nebo alespoň do koncilní reformy dělil) na „zimní část“, začínající první adventní nedělí, a „letní část“, začínající přibližně po čtení proroctví při liturgii velikonoční vigilie. (Pokračování textu…)
