V dnešním Koutku poesie představujeme báseň Romana Szpuka (* 4. 9. 1960, Teplice) umělce a všestranného člověka: byl dělníkem v továrně Spolchemia, kresličem, pomocným projektantem, figurantem v Teplicích, nočním hlídačem v kravíně, lesním dělníkem, strážcem Chráněné krajinné oblasti Šumava, poštovním doručovatelem, vrátným, výtvarníkem a uměleckým truhlářem. V současné době pracuje na meteorologické stanici na šumavském Churáňově. Sám sebe Szpuk charakterizuje jako bytost lesní, homo silvaticus, což se také reflektuje v jeho tvorbě.

Nea Marie Kuchařová

Roman Szpuk: Není kam sestoupit

Po Jákobově svahu vynášejí smrky
k Bohu červánkové svíce úzkosti.
Než zajdou za vrchol, zoblačnělé pluky
můj malý svět s dalekými pohořími přemostí.

Vlastnímu stínu mě vydává čistý
večer, sám bloudím mezi kmeny svých básní.
Hrsti suchého jehličí bezděčně mísím
v zlato na úplatu věznitelce strázni.

Přecházím hřeben. Napravo sráz bolesti,
nalevo údolí nudy, hora je číhavá v sítích
kořenů na svazích. Z vrcholku bezcestí
není kam sestoupit, jen se zřítit…