Sv. Jan Maria Vianney

Milé děti, jakmile má někdo na duši malou skvrnu, má jednat jako člověk, který má krásnou křišťálovou nádobu, kterou chová s velkou pečlivostí. Jakmile zpozoruje, že na nádobě leží trochu prachu, hned ji houbou očistí. Jak je opět ta nádoba jasná a lesklá. Takto máte dělat i vy, když zpozorujete na své duši malou skvrnu. Ihned s uctivostí vzít svěcenou vodu, udělat nějaký dobrý skutek, s kterým je spojeno odpuštění lehkých hříchů, dát almužnu, pokleknout před Nejsvětější svátostí a s náležitou zbožností prožít mši svatou.

Kdo má na své duši malou skvrnu, ten je, milé děti, podoben člověku, který trpí malou nevolností. Nepotřebuje jít k lékaři, může se uzdravit sám. Když má bolení hlavy, potřebuje si jen lehnout, má-li hlad, potřebuje se najíst. Ale pokud je nebezpečně raněn, pak je nemoc vážná. V tom případě je však lékař nutný a tento člověk se musí řídit jeho pokyny. Právě tak to musí dělat i ten, kdo se dopustil těžkého hříchu. Musí hledat pomoc u lékaře duší, jímž je kněz. Musí užívat lék, který mu předepíše, a tím je zpověď.

Milé děti, nemůžeme pochopit Boží dobrotu k nám, když si uvědomujeme, že pro nás ustanovil velikou svátost pokání. Kdybychom měli Pána prosit o nějakou milost, určitě bychom nikdy ani nepomysleli prosit ho právě o tuto milost. On však předvídal naši slabost a nestálost v dobrém. A jeho láska ho vedla k tomu, že učinil to, za co bychom si nikdy netroufli ho prosit.

Kdyby někdo ubohým zavrženým, kteří jsou již dlouho v pekle, řekl: „K bráně pekelné postavíme kněze. Všichni, kdo se chtějí zpovídat, jenom potřebují k němu přijít.“ Myslíte, milé děti, že by tam jediný zůstal? Největší hříšníci by se neostýchali vyznávat své hříchy. Ano, vyznávali by je veřejně před celým světem. Ach, jak by se vyprázdnilo peklo a zaplnilo nebe! Nuže tedy pohleďte, milé děti, my máme čas a prostředky, které ubozí zavrženci nemají. Proto si jistě tito nešťastníci v pekle říkají: „Prokletý knězi! Kdybych o tobě nikdy nic nevěděl, nebyl bych tolik vinen.“

Ach, jak je krásné, milé děti, pomyšlení, že máme svátost, která uzdravuje rány naší duše! Ale musíme ji také přijímat tak, jak se sluší. Jinak přibudou k těm starým ranám nové.

Člověku, který je poset ranami, se radí, aby šel do nemocnice a svěřil se lékaři. Lékař ho uzdraví. Co byste však řekli o takovém člověku, který by si vzal nůž a poranil by se ještě hůř než byl předtím? Ach, a přece se tak často podobáte tomuto člověku, když odcházíte od zpovědnice.

Milé děti, mnozí konají špatné zpovědi a ani si to sami příliš neuvědomují. Takoví lidé říkají: „Nevím, co to se mnou je.“ Jsou plni nepokoje a úzkosti a neví, proč tomu tak je. Rádi by šli k dobrému Bohu, a přece k tomu nemají dost rozhodnosti. To pochází, milé děti, od starých hříchů, po kterých jsou zde ještě stopy. Mnohdy to pochází také od lehkých hříchů, ke kterým má člověk skrytou náchylnost. Někteří řeknou všechno, ale nemají potřebnou lítost, a přesto přijmou svaté přijímání. Ach, ti znesvěcují Krev Páně. Někdo jde ke svatému stolu s jakousi nechutí a říká: „Já mohu jít, vždyť jsem se vyzpovídal ze všech svých hříchů, ale přesto ještě nemám úplně klid na duši.“ V tomto nejistém stavu jdou ke svatému přijímání. Je to nehodné přijímání a člověk se přiznává sám sobě. Svátosti, milé děti, bývají znevažovány ještě i jiným způsobem. Někdo zamlčel těžké hříchy před deseti nebo dvaceti lety. Je neustále utrápený, hřích se stále vrací před oči jeho duše, stále si připomíná, že se vyzpovídá, ale zároveň to zase odkládá. A to je pravé peklo. Takoví lidé mají jako by nutkání, aby vykonali životní svatou zpověď, zde však rozprávějí o svých hříších, jako kdyby je udělali právě teď. Nevyznají, že je to už deset dvacet let nevyznaný hřích. To je špatná zpověď. Měli by ještě také říci, že od té doby zanedbávali svá duchovní náboženská cvičení, že necítili ve službě Bohu tu radost, jakou mívali dříve.

V nebezpečí zneuctění svátosti, milé děti, se vydává i ten, kdo ve chvíli, kdy nastane kolem zpovědnice šum, záměrně rychle vyznává své hříchy, a to ty, které mu působí největší neklid. Uklidňuje sám sebe a říká: „Vždyť jsem se z toho vyzpovídal. Jestliže zpovědník neslyšel vše řádně, tak to není moje chyba.“ A přece je to vaše chyba, velmi vážná chyba, protože jste jednali nepoctivě. Mnozí se také vyznávají rychle a zneužívají okamžik, kdy kněz nemá plně soustředěnou pozornost.

Představte si, milé děti, dům, ve kterém se za dlouhý čas nahromadil různý nepořádek. Ať se zametá jakkoli a všemožně čistí, vždy ještě zůstane škaredý puch. Právě tak je tomu s vaší duší po zpovědi. Je k tomu třeba mnoha slz, aby byla duše očištěna.

Děti, o lítost máme vroucně prosit. Po zpovědi máme zasadit do svého srdce trn a nikdy své hříchy nepustit ze zřetele. Máme sami sobě udělat to, co učinil anděl svatému Františkovi z Assisi. Zasadil mu pět ran, které už z něho nikdy nezmizely.

sv. Jan Maria Vianney

Text převzat z knihy P. Marek Dunda (ed.): Promluvy sv. Jana Marie Vianneye, ze „svobodné knihovničky“ A.M.I.M.S.u (dříve Tiskového apoštolátu FaTymu).