Category Archives: Vianney, Jan Maria
Promluva o spáse
Sv. Jan Maria Vianney
Jsou mnozí křesťané, kteří nevědí, proč jsou na světě. „Proč jsi mě, můj Bože, poslal do tohoto světa?“ „Abych tě učinil šťastným.“ „A proč mě chceš učinit šťastným?“ „Protože tě miluji.“ Dobrý Bůh nás stvořil a poslal do tohoto světa, protože nás má rád. Chce, abychom byli blažení a šťastní, protože nás miluje. Abychom se mohli stát šťastnými, musíme Boha znát, milovat ho a jemu sloužit. Ach, jak je život krásný! Jak je krásné, jak je velké znát Boha, milovat ho a jemu sloužit. Právě jen to máme konat zde na zemi. Všechno, co děláme mimo to, je ztracený čas. Smíme pracovat jenom pro Boha. Máme vkládat svá díla do jeho rukou. Když se probudíme, máme říci: „Pro tebe, můj Bože, chci dnes pracovat. Všechno, co na mě sešleš, chci přijmout, protože to přichází od tebe. Můj dobrý Bože, bez tebe nic nezmohu, proto mi pomáhej!“
Ach, jak nám bude v hodině smrti líto času, který jsme věnovali zbytečným zábavám a odpočinku místo toho, abychom ho použili k sebezáporu, modlitbě, k dobrým skutkům, k přemýšlení o svém bídném stavu, k oplakávání svých nešťastných hříchů. Tehdy uvidíme, že jsme pro nebe neudělali nic. Ach, děti, jak je to smutné. Tři čtvrtiny křesťanů pracují pro to, aby se starali o své tělo, které brzy shnije v zemi. A přitom na svou ubohou duši nemyslí. Vždyť ona přijde do věčného štěstí, nebo neštěstí. Jsou úplně bez rozvahy, člověk o ně musí mít obavy.
O posledním soudu
Sv. Jan Maria Vianney
„A tehdy uzří Syna člověka přicházet v oblaku
s mocí a velikou slávou.“ (Lk 21,27)
To není Bůh obklopený slabostí, skrytý v chudém chlévě, položený v jeslích, nasycený urážkami, upadající pod tíhou kříže, ale Pán v lesku, moci a majestátu přichází znovu na zem a jeho příchod zvěstují znamení – zatmění Slunce a Měsíce, padání hvězd a celková převrácenost přírody. To není sladký Spasitel přirovnávaný k beránkovi, souzený lidmi, kvůli jejichž vykoupení přišel na svět! Nyní se zjeví jako tvrdý a nepodplatitelný soudce. To není lítostivý pastýř, který hledá zatoulané ovečky, aby jim odpustil, ale Bůh pomsty, který navždy odděluje hříšníky od spravedlivých, v zápalu svého hněvu trestá zvrácené a spravedlivé přivádí ke zdroji věčných rozkoší.
Kdy přijdeš, ty děsivá chvíle? To nikdo neví! Mohla bys přijít dokonce za několik dní, provázena hroznými zvěstmi předpovídajícími příchod strašného soudce nad hříšníky. Hříšníci, povstaňte z hrobů, staňte před soudem Božím, aby bylo možno se přesvědčit, jakým způsobem budete odměněni! Dnes se bezbožný člověk nebojí moci Boží, protože na světě vidí těžké poklesky, které beztrestně procházejí. Často má dokonce tu smělost, že říká: „Bůh není, peklo není.“ Anebo: „Bůh se nezajímá o zemi ani o skutky lidí.“ Posečkejme trochu a podívejme se, jak v tom velkému dnu soudu Bůh ukáže svou moc a jak se všechny národy přesvědčí, že on zároveň všechno věděl a všechno spočetl.
O pekle křesťanů
Sv. Jan Maria Vianney
„Tam bude pláč a skřípění zubů.“ (Mt 8,12)
Když Pána Ježíš přišel do Kafarnaa, přistoupil k němu setník, který řekl: „Pane, můj sluha onemocněl, leží v domě a velmi trpí.“ Kristus tehdy odpověděl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Ale setník zachvácený dobrotou Spasitele zvolal: „Pane, nejsem hoden, abys přišel ke mně, ale řekni jen slovo a můj sluha bude uzdraven. Protože i já podléhám vladaři, ale mám pod sebou vojáky a když některému řeknu „jdi“, tak jde, a když druhému řeknu „přijď“, tak přijde. Když sluhovi řeknu, ať to udělá, tak to udělá.“ Ježíš se podivil slovům setníka a těm, kteří byli kolem, řekl: „Opravdu vám říkám, že jsem nenašel tak velkou víru v celém Izraeli, protože jich mnoho přijde od východu slunce a západu a usednou s Abrahámem a Izákem a s Jakubem v království nebeském a synové království budou uvrženi do temnot zavržení. Tam bude pláč a skřípění zubů“ (srv. Mt 8,5-12).
Což nás nevyděsí myšlenka, že špatní křesťané budou vyhozeni ven do temnot, čili do pekla, kde budou plakat a skřípat zuby? A obráceně, modloslužebníci, kteří neznali Krista, naopak otevřou oči, opustí cestu vedoucí k zavržení, vejdou do lůna katolické církve a zaujmou pozici místo špatných křesťanů, kteří ve svém zaslepení pohrdli Božími milostmi. Špatní křesťané budou jednou v pekle snášet strašnější mučení než nevěřící, kteří neslyšeli nikdy o Kristu a jeho náboženství. Křesťanům, hned jak dojdou do věku, ve kterém už mohou používat rozum, svítí krásné světlo pochodně víry. Dostatečným způsobem mohou poznat své závazky vůči Bohu, vůči sobě samým, vůči bližnímu. Jak strašné a hrozné bude peklo křesťanů! Jak je vzdáleno nebe od země, tak zavržení křesťanů bude daleko těžší od zavržení nevěřících. Protože spravedlivý Bůh tvrději potrestá toho, kdo přijal více milostí, ale pohrdl jimi, místo aby je využil a věrně sloužil Pánu. Zavržený křesťan trpí v pekle víc, je to nesrovnatelné se zavrženým pohanem. Kdybych nyní mohl přivolat Jidáše a nařídil mu promluvit, volal by jenom: „Ach, trpím.“ Nemohl by říci nic více, protože lidský jazyk není schopen vypovědět to, jak spravedlnost Boží trestá hříšníka po smrti.
O podrobném soudu
Sv. Jan Maria Vianney
„Slož účty ze svého správcovství,
protože dále nemůžeš být správcem.“ (Lk 16,2)
Neochromí nás hrůza, když pomyslíme na tvrdé soudy Boží? Dny našeho života jsou sečteny; neznáme dne ani hodiny, ve které nás Nejvyšší Soudce vyzve před svůj trůn a přikáže složit přesný účet. Víra nám říká, že máme ještě naději, že se ještě můžeme připravit na ten strašný moment, aby nás nezaskočil, jako zaskočil sedláka, kterého zmiňují evangelia. V dnešním kázání vám ukáži, že jednou nastane podrobný soud, na kterém předložíme přesný účet ze všech našich činů. Potom vám ukáži prostředky, které máme užívat, aby pro nás soud nedopadl nepříznivě.
O smrti spravedlivého
Sv. Jan Maria Vianney
„Velkou cenu má v Hospodinových očích
oddanost jeho věrných až k smrti.“ (Ž 116,15)
Pro nekajícího hříšníka je smrt strašná, je vražedná, protože ho odvádí od požitků a pozemských rozkoší. Zdrcený fyzickým utrpením vidí spravedlivého Soudce, vidí peklo, které ho už za chvíli pohltí. V té strašné chvíli ho opouští všechno stvořené, opouští ho také sám Bůh. Spravedlivý naopak umírá s radostí a nadějí, protože žil podle zásad evangelia, následoval Ježíše Krista a konal pokání. Pro spravedlivého je smrt koncem všeho zla, koncem smutku, pokušení a nebezpečí, ale je také počátkem štěstí, bránou do života, odpočinutím a věčným štěstím. Všichni lidé, dokonce i ti nejhorší, touží po spokojené a šťastné smrti. Proč ale tak málo užívají prostředky, které k tomuto cíli vedou? Protože jsou zaslepeni. Chci vás tedy vroucně pozvat, abyste změnili svůj život a tak, jak se patří, se připravovali na tu rozhodující chvíli. S tímto záměrem vám ukáži, jaké ovoce získáváme z dobré smrti a vyjmenuji prostředky, které je třeba používat, abychom se dobře připravili na poslední chvíli.
O pamatování na smrt
Sv. Jan Maria Vianney
„Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova.“ (Lk 7,12)
Nic nás tak skutečně nedovede odpoutat od světa a jeho příjemností a současně zachytit tu strašnou chvíli, která rozhoduje o celé věčnosti, jako pohled na mrtvého doprovázeného na místo věčného odpočinku. O tomto přemýšlí církev, když nám třikrát v roce čte evangelium o mrtvých, které Pán Ježíš vzkřísil. Když nám církev připomíná smrt, chce nás připravit na cestu do věčného domova. Poprvé nám staví před oči dvanáctiletou dívku, jedinou dceru velice bohatých rodičů, o kterou usiluje smrt nedbaje na žal nešťastných rodičů. V druhém případě smrt zachvacuje mladíka v pětadvaceti letech a také nedbá na to, že je jedinou potěchou a oporou ovdovělé matky. Konečně ve třetím případě mluví evangelium o smrti Lazara, který svým sestrám Martě a Marii Magdaleně zastupoval otce. Zdálo by se, že kosa smrti musí ušetřit alespoň mladého Lazara. Ale ne, protože ve čtyřiceti letech ho pokládá do hrobu a přenechává červům. Ježíš Kristus tedy musel udělat tři zázraky, aby těmto zemřelým vrátil život. Otevřme tedy oči, bratři, pohleďme na pomíjivost života, už zavčas se odpoutávejme od světa, dříve, než to za nás zcela udělá neúplatná smrt. Král David o tom často přemýšlel a zavčas se připravoval na tuto konečnou cestu. Abyste i vy postupovali stejně, ukáži vám, jak nutně musíme pamatovat na smrt, odpoutávat se od světa a sjednocovat se s Bohem.
O lásce
Sv. Jan Maria Vianney
„Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem.“ (Mt 22,37)
Jestliže chceš dokonale sloužit Bohu, nestačí v něho jen věřit! Je pravda, že víra ve zjevené pravdy posvěcuje naše skutky a způsobuje, že se stávají milými Bohu. Víra je ke spáse potřebná. Ale tato důležitá ctnost, odkrývající nám krásu nebeského bohatství, nás jednou opustí – v budoucím životě nebude přece žádných tajemství. Taktéž naděje je drahocenným darem nebes, protože řídí naše skutky, vede nás, abychom je konali s dobrým úmyslem, abychom došli do věčného života a unikli peklu. Ale i ona ustane. Zato láska nám ukazuje na Boha nekonečně dobrého a radí nám věnovat mu srdce, tato ctnost nás v nebi nikdy neopustí.
Máme tuto milou a krásnou ctnost? Ona způsobuje, že jednáme šlechetně a milujeme Boha nejen ze strachu před peklem či kvůli naději na nebe, ale především proto, že je nekonečně dokonalý. Měli bychom vroucně prahnout po této ctnosti a prosit, aby nás vždy provázela. Je totiž tak pěkná, krásná a potřebná pro pozemské štěstí, že bychom se měli zamyslet nad tím, zda ji vlastníme. A pokud by nám chyběla, tak uvažujme, jakým způsobem bychom ji měli získat.
O naději
Sv. Jan Maria Vianney
„Miluj Hospodina, Boha svého.“ (Mt 22,37)
Sv. Augustin praví, že i kdyby netoužil po nebi a nebál se pekla, přesto by miloval Boha, protože on je nekonečně dokonalý a hodný lásky. A tento nekonečně dobrý Pán nám slibuje ještě věčnou odměnu, aby nás k sobě více přitáhl. Jestliže správně naplníme toto přikázání lásky k Bohu, nalezneme štěstí na zemi a dosáhneme slávy v nebi. Víra nás učí, že Bůh vidí všechno, že je svědkem našich činů a utrpení. Naproti tomu ctnost naděje nám přikazuje zcela se odevzdat do jeho vůle s přesvědčením, že on nám bude odplácet po celou věčnost. Tato líbezná ctnost podpírá v utrpení mučedníky, v pokání poustevníky, v bolestech nemocné. Jako nám víra všude poukazuje na Boží přítomnost, tak naděje nás vede k tomu, abychom všechno, co děláme, dělali s hlubokým přesvědčením, že dostaneme věčnou odměnu. Poněvadž tato ctnost dává sladkost všem našim utrpením, pozastavme se u toho, na čem je založena.
Skrze víru vyznáváme, že je jeden Bůh, náš Tvůrce, Vykupitel a Nejvyšší Dobro. Víra nám ukazuje, že cílem našeho života je to, abychom Boha znali, milovali ho, sloužili mu a poslouchali ho. Naděje nás vede k tomu dívat se na věci tak, že i když jsme před Bohem nehodní, přesto k tomuto blahému cíli dojdeme pro zásluhy Ježíše Krista.
O lásce k bližnímu
Sv. Jan Maria Vianney
„Jdi a jednej také tak.“ (Lk 10,37)
Sv. Lukáš vypráví, jak před Kristem stanul jakýsi učený starozákoník a chtěl ho vyzkoušet. Zeptal se: „Mistře, co mám dělat, abych dosáhl života věčného?“ Ježíš odpověděl: „Co je napsáno v Zákoně? Jak to tam čteš?“ Zákoník odpověděl: „Budeš milovat Pána Boha svého z celého srdce svého, z celé své duše a ze všech svých sil a celou myslí svou a bližního svého jako sebe samého.“ Tehdy Kristus řekl: „Dobře jsi odpověděl, to dělej a budeš zachráněn“ (Lk 10,25-28).
Ale potom se ho učitel zákona zeptal: „Kdo je mým bližním, koho mám milovat jako sám sebe?“ A Kristus tedy vypráví podobenství o milosrdném samaritánovi. Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a upadl mezi zbojníky. Oloupili ho, těžce poranili, utekli a zanechali ho polomrtvého. Tou samou cestou procházel starozákonní kněz, spatřil nešťastníka, ale minul ho. Zrovna tak se zachoval i levita, který tudy procházel. Nakonec tou cestou projížděl Samaritán a všiml si smrtelně raněného. Slitoval se, přistoupil k ubožákovi, nalil mu do ran olivový olej, ošetřil ho, vzal ho s sebou, přivezl do hospody a tam se o něj staral. Následujícího dne ráno dal hospodáři dva denáry a řekl: „Starej se o něho a jestliže vydáš víc, vrátím ti to, až se budu vracet zpět.“ Ježíš řekl toto podobenství a pak se zeptal: „Který z těch tří se zachoval jako bližní vůči tomu, kdo upadl mezi lupiče?“ Na to mu učitel Písma odpověděl: „Ten, který mu prokázal milosrdenství.“ Tehdy Ježíš řekl: „Jdi i ty a jednej podobně“ (srv. Lk 10,30-38).
O pokoře
Sv. Jan Maria Vianney
„Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen,
a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ (Lk 18,14)
Spasitel nám nemohl jasněji a důkladněji ukázat, jak moc bychom měli být v našich myšlenkách, slovech a skutcích pokorní, pokud chceme dosáhnout nebeské slávy. Jednou byl totiž svědkem toho, jak se lidé chvástali svými přednostmi a ponižovali při tom jiné, a proto jim vyprávěl podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří přišli do chrámu, aby se modlili. Farizej stál a modlil se takto: „Bože, děkuji ti, že nejsem tak špatný, jak jiní lidé – krutý, nespravedlivý – tak jako i tento celník. Postím se dvakrát do týdne a ze všeho, co mám, dávám desátky.“ Ale celník stál vzadu, dokonce se neodvažoval ani pozvednout oči k nebi, jenom se bil v prsa a říkal: „Bože, buď milostiv mně hříšnému“ (srv. Lk 18,10-13).
Modlitba farizeje je plná nadutosti a pýchy. Neděkuje Bohu za milosti, nemodlí se, jenom se vychvaluje a pohrdá bližním, který se modlí vedle. Proto Pán odpouští hříchy celníkovi, ale farizeus naopak – takový zasloužilý a ctnostný ve vlastních očích – se vrací domů s novými hříchy a Boží nemilostí. Pokora celníka – přestože byl hříšný – se líbila Bohu více než všechny vyjmenované zásluhy pyšného farizeje. Na celníkovi se vyplnila slova žalmisty: „K modlitbě bezmocných se skloní, jejich modlitbami nepohrdne“ (Ž 102,18).
