3 Počátky vesmíru a věda

Byly představeny dvě základní pojetí počátku vesmíru – teismus a monismus. V této části chceme zamyslet nad tím, zda tyto navýsost filosofické otázky mají nějaký vliv na speciální vědu, zda věda je na jejich zodpovězení nezávislá či naopak přijímá implicitně či explicitně jednu nebo druhou odpověď a zda tuto odpověď můžeme dostat v rámci speciální vědy samotné. V zásadě můžeme rozlišit několik názorů na vztah vědy a filosofických otázek spojených s počátkem vesmíru:

1. Absolutní indiferentismus: tyto otázky nemají na vědu žádný vliv, vědec může být stejně teistou i monistou, pokud se drží předmětu své disciplíny a dané metodologie, neměl by se jeho názor na jeho bádání nijak podepsat;
2. Relativní indiferentismus: tyto otázky mají na vědu vliv, ale v rámci vědy nejsou zodpověditelné, proto od nich věda musí odhlížet a snažit se zmírnit jejich vliv na vědecké bádání, i když se to může dařit jen do jisté míry;
3. Metodologický monismus: tyto otázky mají na vědu vliv, v rámci vědy nejsou zodpověditelné, vědec může být teistou i monistou, nicméně ve vědě je třeba přijmout metodologický monismus na základě principu Occamovy břitvy;
4. Metodologický teismus: tyto otázky mají na vědu vliv, v rámci vědy nejsou zodpověditelné, vědec může být teistou i monistou, nicméně ve vědě je třeba přijmout metodologický teismus kvůli etickým otázkám;
5. Metodologický pluralismus: tyto otázky mají na vědu vliv, v rámci vědy nejsou zodpověditelné, ale jsou z ní neodstranitelné, teismus i monismus jsou rovnocenné odpovědi, vědec může být monistou či teistou a podle svého přesvědčení má právo ve vědě jednat;
6. Oktrojovaný monismus: tyto otázky mají na vědu vliv, v jejím rámci nejsou zodpověditelné, ale filosofie svědčí pro monismus, proto vědec musí být monistou;
7. Oktrojovaný teismus: tyto otázky mají na vědu vliv, v jejím rámci nejsou zodpověditelné, ale filosofie svědčí pro teismus, proto vědec musí být teistou;
8. Vědecký monismus: tyto otázky mají na vědu vliv a v rámci vědy jsou zodpověditelné ve prospěch monismu, vědec musí být monistou;
9. Vědecký teismus: tyto otázky mají na vědu vliv a v rámci vědy jsou zodpověditelné ve prospěch teismu, vědec musí být teistou.

Postupně projdeme všechny tyto varianty a pokusíme se zamyslet, nakolik jsou přijatelné.

3.1 Absolutní indiferentismus

Na první pohled se tato varianta může zdát přijatelná. Jejím zastáncem byl například astrofyzik Georges Lemaître, katolický kněz a „otec velkého třesku“. Lemaître tvrdí:

Vědec ve svém bádání abstrahuje od své víry. Ne proto, že by jej víra přiváděla do potíží, nýbrž proto, že nemá bezprostředně co dělat s jeho vědeckou činností. Koneckonců křesťan, když chodí, běhá nebo plave, se nechová jinak než nevěřící. [1]

Letmý pohled do historie vědy nás však snadno vyvede z omylu. Stačí připomenout pár jmen, se kterými jsme se setkali v předchozím textu. Giordano Bruno se nechává pro svoji panteistickou představu nekonečného vesmíru upálit. Albert Einstein zavádí ad hoc kosmologickou konstantu, aby zachoval na Spinozových úvahách založené monistické a panteistické pojetí vesmíru. Ve chvíli, kdy je potvrzeno rozpínání vesmíru, přiklání se Einstein k oscilačnímu modelu vesmíru. Se slovy „bůh nehraje v kostky“ (míněn je bůh v panteistickém smyslu) odmítá kvantovou mechaniku a Heisenbergův princip neurčitosti. Hoyleova teorie ustáleného stavu, která se pokouší zachránit statičnost vesmíru předpokladem neustálého vznikání mezihvězdné hmoty z ničeho,  je motivována protinábožensky [2] Stephen Hawking [3], aby se vyhnul počátku vesmíru přechází na euklidovský čas, kterým nahrazuje čas reálný. Alex Vilenkin [4], když nemá možnost vyhnout se velkému třesku, přichází alespoň s hypotézou nekonečného množství vesmírů, které se rodí na pozadí do nekonečna se rozpínajícího falešného vakua povstávajícího samo od sebe z ničeho. Steinhardt s Turokem [5] oprašují cyklické pojetí vesmíru, které je po dlouhou dobu považováno za mrtvé. Boj Richarda Dawkinse [6] proti náboženství, v jehož rámci opouští oblast svých kompetencí evolučního biologa a dostává se na půdu, kde riskuje vlastní zesměšnění, je dostatečně známý.

Na druhé straně můžeme jmenovat řadu vědců, kteří jsou motivováni svým teistickým názorem. Jiří Grygar [7] srovnává kosmologické představy o velkém třesku s biblickou zprávou o stvoření. Od samého počátku evoluční teorie existuje její teistická interpretace, kterou v poslední době oživil například Michael Behe [8]. Naopak katolický kněz Georges Lemaître se snažil natolik abstrahovat od své víry, že se úzkostlivě pokoušel neztotožňovat velký třesk se stvořením (jak to učinil papež Pius XII.), a proto uvažoval naprosto proti duchu své víry o vesmíru věčně trvajícím [9]. Takové snahy naopak jeho bádání činily závislým na víře více, než by si byl pravděpodobně ochoten připustit.  Příkladů teistické i monistické motivace u vědců by se dalo uvést veliké množství.

Můžeme shrnout, že otázky počátků vesmíru mají velký vliv na volbu předmětu i metodologii různých vědců a že považovat tyto otázky za vědy se netýkající je iluzorní.

3.2 Relativní indiferentismus

Ukázali jsme, že představa absolutního indiferentismu je mylná. Filosofické otázky týkající se počátku vesmíru nepochybně mají na vědu vliv. Je však reálné požadovat po vědcích, aby se od svých přesvědčení snažili co nejvíce odhlížet? Odhlédnout od daných otázek ve vědě by bylo možné, kdyby existovala ostrá hranice mezi vědou a filosofií. Věda a filosofie se však vzájemně ovlivňují a inspirují a nejdou od sebe striktně odlišit. Podle Josefa Kroba každá speciální věda v určité fázi dochází k filosofickým otázkám, což je patrné zejména u kosmologie budované na půdě astrofyziky:

Všechny vědy včetně kosmologie prochází ve svém vlastním vývoji několika stádii: začínají deskripcí, konstatováním a popisem jevů, pokračují explanací, snahou pozorované vysvětlit a nakonec se dostávají k otázkám až filosofickým, když se ptají na podstaty, příčiny a smysl věcí. [10]

Kdybychom chtěli po Albertu Einsteinovi, aby se nepokoušel zavádět kosmologickou konstantu, když je motivován „jen“ Spinozovou filosofií, fyzika by přišla o teorii, která například podle Alexe Vilenkina [11] nebyla vůbec nesmyslná (ukazuje se, že kosmologická konstanta je hodnota hmotnosti vakua). Kdybychom požadovali po Hawkingovi, aby se nepokoušel na základě svého monistického přesvědčení odstranit singularitu přechodem na euklidovský čas nebo po Michaelu Behem, aby nespekuloval o zásazích stvořitele do evoluce, přišla by věda o zajímavé hypotézy, které ji mohou obohatit, i když se třeba ukážou jako mylné.

Domníváme se, že filosofické otázky po počátcích vesmíru představují poměrně silný motivační motor, který z vědy stěží můžeme odstranit. Kdybychom vědcům zakázali se jimi inspirovat, nepochybně bychom přišli o velké množství zajímavých a plodných teorií.

Jiří T. Stodola III. OP

——————————————————————————–

[1] Citováno podle: STEINHARDT – TUROK, Bez počátku a konce, s. 173.

[2] „Otázka počátku hrála zásadní roli u hlavních Gamowových kritiků a soupeřů, Freda Hoylea, Hermanna Bondiho a Thomase Golda, autorů stacionárního modelu vesmíru z let čtyřicátých. Hlavně Hoylea, silně protinábožensky založeného, myšlenka velkého třesku odpuzovala, protože se mu zdála nepříjemně blízká biblickému příběhu.“ (STEINHARDT – TUROK, Bez počátku a konce, s. 176.)

[3] HAWKING, Stručná historie času.

[4] VILENKIN, Mnoho světů v jednom.

[5] STEINHARDT – TUROK, Bez počátku a konce.

[6] DAWKINS, Boží blud.

[7] GRYGAR, Velký třesk a Bible.

[8] Michael BEHE, Darwinova černá skříňka. Praha: Návrat domů 2001.

[9] STEINHARDT – TUROK, Bez počátku a konce, s. 173.

[10] KROB, Hledání času, místa, smyslu, s. 101.

[11] VILENKIN, Mnoho světů v jednom.