Ve čtvrtek 7. června jsem se (jako jeden z tuctu „Jihočechů“) zúčastnil oslav slavnosti Božího Těla v Brně-Černovicích. Mše na dvoře hlavní základny Kněžského bratrstva sv. Pia X. v České republice a následného průvodu se zúčastnilo více než 200 věřících. Během mše 10 dětí přistoupilo k prvnímu svatému přijímání a zaznělo kázání otce Stritzka na téma úcty k eucharistickému Kristu a nebezpečnosti, nepřijatelnosti a záludnosti „nového mešního obřadu“. (Pokračování textu…)
Náš Pán řekl: „Všechno, o co budete mého Otce prosit v mém jménu, dá vám.“ Nikdy by nás nenapadlo, abychom Boha a jeho vlastního Syna prosili. Na co by však člověk nikdy nebyl schopen pomyslet, to učinil Bůh. Co člověk nedokáže vyslovit, ba ani na to pomyslet a oč by se nikdy nedovolil žádat, to řekl, vymyslel a provedl Bůh ve své nekonečné lásce. Cožpak bychom se někdy odvážili žádat od Boha, aby nechal za nás zemřít svého Syna? Aby nám dal jeho Tělo za pokrm a jeho Krev za nápoj? O tak veliké lásce Boha k člověku nemohl mít člověk ani potuchy. (Pokračování textu…)
Uplynulý víkend jsem strávil v Bělči, kde proběhlo setkání přátel Institutu sv. Josefa, časopisu Te Deum a Kněžského bratrstva sv. Pia X. V tomto příspěvku bych si dovolil trochu o této akci poreferovat, nicméně zdržím se podrobnějších popisů přednášek: jednak je Institut sv. Josefa časem zveřejní, jednak jejich poměrně podrobné výtahy naleznete v konkurenčním popisu setkání z klávesnice Ney Brkičové. Tak proč to zdvojovat.
Setkání se letos uskutečnilo v Bělči v „areálu Jana Ámose Komenského“, který patří evangelíkům. Přiznám se, že jsem si tu zajímavou ironii řádně vychutnával… (Pokračování textu…)
Pro nás, kteří žijeme v současné tzv. západní civilizaci, je mnohdy užitečné se zajímat o dějiny církve a život křesťanů v prvních stoletích. Naše dnešní situace je podobná, i když ne stejná: život uprostřed pohanského světa. Jedním z jeho aspektů bylo množství her a podívaných, které církev v patristickém období jednomyslně zatracovala. Je však si třeba uvědomit, že pozdější oživení divadla v křesťanské civilizaci nevzešlo ze starověkých pohanských zdrojů. Postoje a praxi prvotní církve můžeme dnes v mnohém přebírat, i když ne bez rozlišování. Situaci věřících uprostřed pohanského světa reflektují již starozákonní knihy Makabejských a dále pak dále uvedení apologeti z 2. století, zejména pak Tertullianus a další patrističtí spisovatelé, jejichž některé myšlenky dále předkládám.
Již v 1 Mak 1,14 čteme o Židech, že „podle zvyklostí národů si tedy v Jeruzalémě postavili gymnasion,“ tedy jakousi tělocvičnu, což svatopisec odsuzuje, neboť to napomáhalo k přijetí pohanských mravů. Podobně 2 Mak 4,9-20 líčí, jak za zvrhlého velekněze Jasona se rozmohl helenismus, byl postaven gymnasion a hřiště pro jinochy a Jason se opovážil nejlepší z jinochů do nevěstinců postavit. Kněží zanedbávali oběti a pospíchali, aby se mohli zúčastnit her a házení diskem. Další kapitoly (5 až 7) líčí prostopášnosti v jeruzalémském chrámu a jeho nádvoří, nucení židů zúčastňovat se pohanských náboženských slavností s tím, že „kdo se nerozhodnou přejít na helénský způsob života, měli být zabiti.“ Čteme tu o mučednictví stařičkého Eleazara a matky a jejích sedmi synů. Takto tedy pohanské helenistické mravy ohrožovaly Židy, kteří pak povstali pod vedením Judy Makabejského. (Pokračování textu…)
Knihu Martina Leschingera Zázrak v Praze bych zařadil do skupiny knih zábavných, užitečných a neotřelých. Není to sice žádný velký literární zázrak, nicméně především díky myšlenkové neotřelosti jde o poměrně svěží a zábavné dílko, které podněcuje k užitečným zamyšlením. Proto bych knihu i doporučil k přečtení…
Příběh je poměrně jednoduchý: krize jedněch mainstreemových novin postaví jejich šéfredaktora do (ne)záviděníhodné situace – má na měsíc volnou ruku to vést po svém a buď je postaví na vlastní nohy, nebo končí. Rozhodne se deník debulvarizovat a zaplnit seriózním (tj. pravdivým, nemanipulujícím a důležitým) obsahem a zároveň během tohoto rozhodnutí projde konverzí, kterou vyvolá jeho setkání a rozhovor s Jezulátkem. No a pak se dějí věci… (Pokračování textu…)
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí, které je díky zaneprázdnění autora oproti normálu poněkud zkrácené. Tuto neděli slavíme slavnost Nejsvětější Trojice a ve čtvrtek slavnost Božího Těla. Dále bych připomněl památky sv. Bonifáce Mohučského (5), sv. Norberta z Xantenu (6) a Prima a Feliciána (9).
Z nadcházejícího dění bych kromě oslav Božího Těla v Brně a ve Vyšším Brodě upozornil zejména na sobotní poutě ve Křtinách a na Maria Rast.
Na závěr bych jako vždy připomněl naše pronásledované bratry a sestry. Tentokráte se soustřeďme na katolíky a kněze pronásledované a perzekvované „uvnitř církve“ za to, že jsou věrni katolické víře a svým povinnostem. (Pokračování textu…)
Dnes k nám přichází další Noc kostelů. V prapůvodu dobrá a užitečná myšlenka, která se však rychle proměnila v něco obludného. Alespoň v obecné rovině – nepochybuji o tom, že na mnoha místech se odehraje důstojně, a těm, kteří se o to přičiní, skládám svůj hold a dík.
Je jistě pozitivní snažit se lidi přitáhnout do kostela, ukázat jim ho a představit jim ho. Problém ovšem je, když se taková akce pořádá „ekumenicky“ – jako by nebylo rozdílu mezi katolickým kostelem a evangelikální modlitebnou. Jako by bylo jedno, kam člověk chodí a kým je… (Pokračování textu…)
Náš Pán je tady skrytý a čeká, až ho navštívíme a předneseme mu své prosby. Podívejte, jak je dobrý! Přijímá nás i v naší slabosti. V nebi, kde budeme slavit vítězství, ho uvidíme v plné slávě. Neodvážili bychom se před ním objevit, proto se nyní skrývá a je podobný člověku, který je ve vězení, a říká nám: „Přestože mě nevidíte, nic to neznamená, proste mě a o cokoli budete prosit, chci vám to udělit.“ On je zde ve svátosti lásky, vzdychá a prosí bez přestávky svého Otce za hříšníky. Co vše na sebe bere, když přebývá mezi námi. On je zde, aby nás těšil, proto ho máme hodně často navštěvovat. Jak je mu příjemná malá čtvrthodinka, kterou ušetříme ve svých často tak neužitečných činnostech, abychom se k němu modlili, jeho navštívili a potěšili za všechny urážky, kterých se mu dostává. Jestliže vidí, jak toužebně k němu směřují čisté duše, s úsměvem je zdraví. Přicházejí k němu, aby ho obyčejným způsobem, který se mu líbí, prosili za odpuštění pro všechny hříšníky. Jakou blaženost cítíme v přítomnosti Boží, když před jeho svatostánkem trávíme chvíle o samotě u jeho nohou! Tak tedy, má duše, buď velmi zapálená. Jsi tu sama, aby ses svému Bohu klaněla. Jeho pohled směřuje k tobě jediné. Ten dobrý Vykupitel je plný lásky k nám, že nás vyhledává všude. (Pokračování textu…)
V dalším díle našeho nepravidelného seriálu o významných katolických vojácích habsburské monarchie se přemístíme na moře, konkrétně k Jaderskému moři na počátku dvacátého století.
Korvetní kapitán Georg Ludwig Ritter von Trapp, nejúspěšnější ponorkový velitel rakousko–uherského námořnictva, se narodil 4. dubna 1880 v Zadaru, tehdy části rakousko–uherské monarchie, coby manželský syn v rodině fregatního kapitána Augusta Trappa, námořního důstojníka, který byl za své zásluhy povýšen do nižšího rytířského stavu s titulem Ritter v roce 1876.
Jeho tatínek záhy po narození svého syna v roce 1884 zemřel, Georg von Trapp však kráčel v jeho stopách a podporován svou matkou Hedwig, rozenou Weplerovou, vstoupil na námořní akademii c.k. Maríny ve Fiume, kde po čtyřech letech a jedné závěrečné školní plavbě kolem světa získal hodnost praporčíka. (Pokračování textu…)
Právě dnes uplynulo 110 let od narození jednoho z nejvýraznějších kněží moravské katolické církve. Byl to obětavý a věrný služebník církve svaté, v čemž se dá krásně vyjádřit ono latinské Verba movent, exempla trahunt (slova hýbají, příklady táhnou). Všechny čtyři známky pěšáka pravé Kristovi církve totiž v sobě celých osmdesát let svého života žil a naplňoval služebník Boží pater Antonín Šuránek (1902-1982), dlouholetý spirituál kněžského semináře, vězeň internačního tábora v Želivě, básník, vytrvalý zpovědník, ale také nejspíš i jeden z tajných biskupů (tuto informaci se doposud přes snahu mnoha historiků nepodařilo potvrdit, avšak ani vyvrátit).
Antonín Šuránek (podobně jako třeba spisovatel Jan Zábrana) měl od Boha dáno, že se narodil v den svátku Božího těla a to právě ve chvíli, kdy kněz pozvedl monstranci u oltáříku před jejich domem v Ostrožské Lhotě. Tato neočekávaná radost zjevně již dopředu ukázala, jaké bude jeho směřování. Když malý Tonek nastoupil do školy, umřela mu maminka, když byly vykonány všechny pohřební obřady, vzal ho i zbylé sourozence jejich nejstarší bratr Francek k bočnímu oltáři se soškou Panny Marie a řekl: „Toto budú včil naši maměnka.“ Jejich otec Martin se zanedlouho podruhé oženil, ale jeho nové ženě již nejspíš mladý Tonek nikdy nevěnoval takovou úctu, jako své mamince, zvláště kvůli tomu, že právě ona se záští pohlížela na jeho studia na gymnáziu v Uherském Hradišti, která výrazně zatěžovala rodinný rozpočet – zvláště v době, kdy v Evropě zuřila válka. (Pokračování textu…)
Jednou z hlavních povinností církve je hlásat Evangelium a Pravdu. Neustále, vhod i nevhod, protože mlčení křesťanů je vítězství nepřátel Pravdy. V současných neblahých časech si tento fakt, Lvem XIII. důrazně připomínaný v jeho encyklice Sapientiae christianae, připomínáme obzvláštně bolestně. Bolestně, protože církev už příliš dlouho mlčí a lže, což přineslo své hořké plody. Proto nyní sklízíme jednu porážku za druhou v boji s nepřáteli Pravdy, kteří se ani nemusí příliš namáhat, protože jen sklízejí plody dřívějších vítězství, ktará dostali příliš lacino… (Pokračování textu…)
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí. Tuto neděli slavíme Hod Boží svatodušní (jinak též Letnice či slavnost Seslání Ducha svatého). Příští týden započne nedělním svátkem Nejsvětější Trojice.
Z nadcházejícího dění bych kromě svatodušních oslav připomněl zejména setkání tradičních katolíků, k němuž dojde o příštím víkendu.
Na závěr bych jako vždy připomněl naše pronásledované bratry a sestry. Tentokráte se soustřeďme na křesťany v asijských postsovětských republikách a na naše americké bratry, které čekají těžké boje o náboženskou svobodu a o státní definici manželství s Obamovou administrativou. (Pokračování textu…)
Ekumenický portál ChristNet.cz nedávno zveřejnil článek a následně i anketu, v nichž byl pro označení Kněžského bratrstva sv. Pia X. použit zavádějící, hovorový, mírně hanlivý a v seriózních textech neužívaný termín „lefebvrista“. Pokud vím, pár mých přátel z řad tradičních katolíků se proti tomu chtělo ohradit. A nejspíše to udělali – pochybuji ale, že by čekali takovou legraci, jaká je teď k dispozici… (Pokračování textu…)
Všechny dobré skutky dohromady se svou cenou nevyrovnají oběti mše svaté, protože jsou to skutky lidí, mše svatá je však dílem Božím. Mučednictví je ničím ve srovnání s ní. Je to oběť, kterou člověk svým životem odevzdává Bohu. Mše svatá je oběť, kterou Bůh přináší člověku svým Tělem a svou Krví.
Ach, jak důležitou osobou je kněz! Kdyby toto své poslání pochopil, umřel by. Bůh ho poslouchá. On řekne dvě věty a náš Pán přichází na jeho pokyn z nebe a vstupuje do malé hostie. Bůh upírá svůj pohled na oltář. „To je můj milovaný Syn,“ říká, „v něm mám zalíbení.“ Bůh nám nemůže nic odepřít kvůli zásluhám, které vyplývají z obětování tohoto Beránka. Kdybychom měli víru, viděli bychom Boha v knězi, který je ukrytý jako světlo za sklem, jako víno smíchané s vodou. (Pokračování textu…)
Kandidatura Jiřího Karase na prezidenta je pro mne dobrá zpráva. A jsem upřímně přesvědčen, že by ji měl jako dobrou zprávu brát nejen každý katolík, ale i každý příznivec křesťanské politiky. Je k tomu několik důvodů, zde si dovolím vypíchnout ty nejdůležitější z nich a jejich podstatné důsledky…
1. Čest a svědomí křesťanů
Jiří Karas je v současné chvíli jediný skutečně křesťanský politik kandidující na prezidenta, jediný kandidát, kterého může křesťan volit beze studu a znásilňování svého svědomí. Jsem pevně přesvědčen, že je věcí cti křesťanů, aby postavili kandidáta, který si jejich hlasy zaslouží. Při vší úctě k lidovcům a jejich oficiální kandidátce: Zuzana Roithová, která se pečlivě vyhýbá prezentaci a obhajobě těch křesťanských hodnot, které nejsou sdílené opravdu velkou částí společnosti, tuto roli nikdy plnit nemůže. Proto Karas kandiduje a s tím souvisí hned druhý bod… (Pokračování textu…)
Posvícení nezažíváme každý den. A ještě více nás potěší, spojí-li se naše radost s návštěvou osobnosti, na jejíchž bedrech leží spoluzodpovědnost za budoucnost naší Matky Církve.
V sobotu 19. května Léta Páně 2012 navštívil brněnskou kapli Královny posvátného růžence v Černovicích generální představený Kněžského Bratrstva sv. Pia X. J. E. Bernard Fellay, aby udělil svátost biřmování přibližně třiceti věřícím. Je to počet velmi potěšující a mnohé moderní farnosti by ho mohly FSSPX tiše závidět. (Pokračování textu…)
Vítám vás u dalšího rozhlédnutí, je neděle po Nanebevstoupení Páně. V týdnu nás čekají především památky mexických mučedníků (21), Julie z Kartága (22), Panny Marie, Pomocnice křesťanů (24), svatých papežů Urbana I. a Řehoře VII. (25) a sv. Filipa Neriho (26).
Příští týden zahajuje Hod Boží svatodušní (jinak též Letnice či slavnost Seslání Ducha svatého).
Na závěr bych jako vždy připomněl naše pronásledované bratry a sestry. Tentokráte se soustřeďme na ty trpící ve zločinných komunistických režimech, které nalezneme v zemích, jako jsou Severní Korea, Čína, Vietnam a další. (Pokračování textu…)
Nyní se dostáváme, milé děti, ke svátosti kněžství. Zdá se, že se tato svátost nikoho z vás netýká, a přece se týká každého. Tato svátost pozvedá člověka až k Bohu. Kdo je kněz? Člověk, který zastupuje Boha, člověk, který je pověřen celou božskou mocí. „Jděte ke knězi,“ říká náš Pán. „Jako mne poslal můj otec, tak i já posílám vás. Je mi dána všechna moc na nebi i na zemi. Jděte a učte všechny národy. Kdo vás slyší, mne slyší. Kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá.“ Když kněz odpouští hříchy, neříká: „Bůh vám odpouští hříchy.“ Ale: „Uděluji ti rozhřešení.“ Neříká: „To je Tělo našeho Pána.“ Ale: „Toto je moje Tělo.“ Svatý Bernard říká, že vše dostáváme skrze Marii. Můžeme také říci, že úplně všechno dostáváme skrze kněze. Ano, všechno požehnání, všechny nebeské dary. (Pokračování textu…)
