Category Archives: Durych, Jaroslav
Katolická cesta J. Durycha XX. – Vztah k Římu
Bylo by hrubě pošetilé hledat u Durycha třebas jen náznaky kritiky Vatikánu. Ne proto, že by nebylo proč. Nikterak se Durychovi nezamlouval „mírový papež Benedikt XV., a to především proto, že nepokračoval v boji svatého Pia Desátého proti modernismu.
Katolická cesta J. Durycha XIX. – Co s pravoslavnými?
Nepokouším se proniknout k počátkům velehradské historie unionistického hnutí. Tato historie je pravděpodobně stejně stará, jako sám Velehrad. Záhy po vzniku Československa byly připomenuty velehradské unionistické tradice XIX. století. Ty ovšem byly od samého počátku pro Vídeň nepřijatelné a byly jí odsouzeny k živoření. Je tedy zcela zákonité, že teprve po převratu roku 1918 se dá o skutečném unionistickém hnutí na Velehradě mluvit. Toto hnutí je pak úzce spojeno s úřadem olomouckého arcibiskupa Stojana, který tomuto dílu věnoval mnoho svých sil a kdyby mu byl Bůh dopřál ještě aspoň tucet let putování tímto slzavým údolím, stal by se unionismus významnou složkou náboženského života celé československé republiky.
Katolická cesta J. Durycha XVIII. – Běda těm, skrze něž pohoršení přichází
Tak nějak by se mohla jmenovat kapitola, ve které Jaroslav Durych vzpomíná na svého dávno již zemřelého katechetu, kterému měl za zlé netoliko nepřátelský vztah k studentům, ale zejména neúctu k Tělu Páně.
Katolická cesta J. Durycha XVII. – Mše v kufru
O jednom ze zážitků z haličské fronty, na který se nedá jen tak snadno zapomenout, se Durych rozepisuje v další stati o náboženství, které publikoval v Rozmachu. Tuto stať nazval „Náboženská kultura“.
Je to název poněkud široký, jedná se tu spíše jen o kulturu mše svaté; nicméně nic jiného tak zřejmě nepředstavuje náboženskou kulturu jako mše svatá se všemi svými sounáležitostmi.
Katolická cesta J. Durycha XVI. – Kult kněžstva
S bolestí Durych uvažuje, jak jsou u nás kněží podceňováni: den ze dne k nim národ ztrácí úctu.
„…proto, že se na kněžstvo hledělo jako na mimořádný stav pouze společenský, ztratila se souvislost vztahů ke kněžstvu a upadl kult kněžstva.“
Takto se Durych aspoň částečně pokusil vysvětlit současný neutěšený stav.
Katolická cesta J. Durycha XV. – Presbyterium
Z olomouckého dopisu Jaroslava Durycha Josefu Florianovi ze dne 10. března 1924:
„…Můj článek „Presbyterium“, se kterým nesouhlasíte, nebyl psán proto, aby se s ním souhlasilo. Ten článek, jakož i „Kult moci“ ve 4. čísle, a článek „Organisace ochrany diskretnosti“, který bude v 5. čísle, jest psán proto, aby vyvolal odpor…“
–
Katolická cesta J. Durycha XIV. – Česká církevní politika
Úvody statí se často stávají svým autorům kamenem úrazu. Nebývá vhodné čtenáře hned první větou uvádět in medias res, a naopak, je-li úvod příliš obecný a obsáhlý, čtenář ztratí zájem a stať už třebas ani nečte. Zde tomu bude jinak.
Někdy se mi zdá, jako by Jaroslav Durych založil ROZMACH snad jen proto, aby mohl zveřejnit tuto provokativní písemnost, kterou by mu na konci pátého roku české samostatnosti nebylo uveřejnilo žádné české periodikum.
Katolická cesta J. Durycha XIII – Rekviem za český realismus
U příležitosti státní návštěvy maršála Foche v Československu napadlo profesora Emanuela Rádla, že by stálo za to „osolit“ tohoto vítěze nad Němci – útokem na katolíky. Rádl Němce miloval a rád by francouzskému maršálovi oplatil všecka příkoří, kterými Němce za války častoval. To ovšem nebylo jednoduché: Francie platila za osvoboditele Československa a otírat se o jejího maršála bylo nebezpečné. Foche byl ovšem hluboce věřící katolík a tu se Rádlovi naskytla šance. Píše se však rok 1923, katolíkům se už v Čechách daří mnohem lépe a dokonce se mohou těšit na určitý rozkvět. Tedy ani na katolíky se nedá útočit odkudkoli…
Katolická cesta J. Durycha XII – Ještě o Katolicitě a věcech přidružených
„Nic není pohodlnějšího a svůdnějšího pro lenivý lidský rozum, než omezovati se na udržování statu quo. A nic není zhoubnějšího. V té chvíli, kdy si strážci nějakého ideálu řeknou, že už mají dosti, jest rozvrat zajištěn. Obzory se začnou úžit, oči vidí jen na několik kroků, už se nezdá nutno státi na stráži před domem, už snad stačí jen občas vyhlédnouti oknem do ulice, a snad ne ani do ulice, jen na dvorek, či na práh. Nastává stagnace všech bojovnických ctností i vlastností, z knížat se stávají domácí páni, pak domovníci a naposledy jen podomci, inteligence tuční, a lampa sebeskvělejší záře se pokrývá mastnými skvrnami a prachem. Tak se připravují rozvraty, schismata a – což jest nejhoršího – odpady, jichž z opatrnosti jejich strůjci nikdy oficielně neoznámí.“
