Časopis psaný katolíky především pro katolíky
Jsem přesvědčen, že tento „obnovený křestní slib“ Durycha neustále vybízel, aby za Církev bojoval v tisku. To však na sklonku světové války nebylo tak jednoduché. Cenzura pracovala na plné obrátky. (Pokračování textu…)
Katolická cesta Jaroslava Durycha V – Těžký spánek Read MoreMatku pro Národní listy dopsal Durych 28. listopadu 1917 a hned týden nato, na den svatého Mikuláše, 6. prosince, následuje tentokrát již zcela jednoznačné vyznání Durychova ortodoxního katolictví v básni, věnované památce zemřelého papeže Pia Desátého.
Básně podobného typu Durych nepsal a já si také nedovedu dobře vysvětlit, proč zde sáhl Durych po verši. Je to elegie. Nářek nad odchodem muže, který se uměl čelem postavit proti herezi modernismu a to s takovou vervou, že dokázala modernistické bludy zastavit na půl století. Třebaže Durych neměl nikdy ve svém životě na růžích ustláno, sílila ho až do smrti jistota, že Kristova Církev je alespoň ve svém nitru pevná a jednotná; bylo mu zřejmé, že má nepřátele, ale jen vnější a těch vnitřních není tolik, aby si s nimi Vatikán neuměl poradit. Do své smrti neměl Durych tušení, jaká protivenství Církev sama sobě nachystá ve druhé polovině dvacátého století. Dokonce již brzy po jeho smrti. (Pokračování textu…)
Katolická cesta Jaroslava Durycha IV – Posmrtná zdravice Piovi Desátému Read MoreNelze si dost dobře představit „katolickou cestu“ jako procházku „růžovou zahradou“. Toto ovšem je fráze hojně používaná a jen málokdy správně. Procházka růžovým sadem totiž nemusí vždy představovat největší štěstí.
Katolická cesta je nepohodlná. Je kostrbatá, tuze často příkrá, kamenitá, ale hned zase blátivá, je třeba přeskakovat louže a ty bývají někdy tak veliké a hluboké, že přeskočit je nelze, nutno je přebrodit a protože voda v těchto kalužích je stojatá, zahnívá a páchne hůř než bahno někde na okraji zanedbaného rybníka. (Pokračování textu…)
Katolická cesta Jaroslava Durycha III – Počátky bojů Read MoreZdráv buď, vévodo české země!
Nedal jsi zahynouti, nepohrdl jsi naším voláním, shlédl jsi na naše slzy, Boha jsi uprosil. Jako osiky jsme se třásli, nerozeznávajíce soudu Božího a soudu lidského. Ne před branami, ale uprostřed měst seděli draci, kteří nečekali až na pannu přivedenou, ale dávili vše a nečistá sběř se chechtala pláči tvého lidu. Místo jitřního vyzvánění se začínal den křikem vrahů, jejichž krokem se třásly všechny ulice, v jejichž očích byl mráz smrti věčné a dech jejich otravoval jako mor. Každá vteřina byla úderem biče nebo plivnutím na tvář, každá minuta zsinalosti a hodina vystupovala jako pekelná věž, která rostla až k nebi. (Pokračování textu…)
Modlitba k svatému Václavu Read MoreNikterak není zapotřebí vyhledávat počátky katolické cesty Jaroslava Durycha. Ta začala, tak jako u mnoha jiných, svatým křtem. Byl pokřtěn deset dnů po svém narození, uprostřed adventu roku 1886, dne 12. prosince. Ďábla se tehdy za něho odřekli kmotři: babička Josefa Žabková a knihtiskař Ladislav Pospíšil. Jsou svědky právě tak cennými a hodnověrnými, jako Jaroslav Voráč, jediný Durychův přítel z mládí, který byl povolán k tomu, aby uslyšel Durychovo závažné vyznání se z příslušnosti ke Kristově Církvi. Stalo se tak necelé čtvrtstoletí po Durychově křtu, „někdy před rokem 1912 – když autor ještě nebyl autorem“.
„…svěřil se svému nejlepšími příteli Jaroslavu Voráčovi, že mu nezbývá jiného než úplně se oddati katolické církvi, k níž měl dosud vztah jen mladicky neustálený a nepřesný.“ (Váhy života a umění, Melantrich, 1933, str. 82.) (Pokračování textu…)
Katolická cesta Jaroslava Durycha II – Počátky Read MoreO „katolické cestě“ – jakožto o „zlaté střední cestě“ – s kterýmžto pojmem Jaroslav Durych zachází velmi opatrně – lze hovořit teprve tehdy, když je čtenáři představena nejzávažnější obtíž, s níž se poutník na této cestě záhy setkává; kterou však lze překlenout důsledným dodržováním jejího závazného směru. Touto mocnou překážkou je – atheismus. (Pokračování textu…)
Katolická cesta Jaroslava Durycha I – Úvod Read MorePodobno je naše vzdělanstvo jedné paní. Byla to milující matka svého jediného syna. Nic nezanedbávala ze svých mateřských povinností. Oči její byly přeplněny jeho obrazem, srdce její v něm nalézalo rozkoš a potěšení. A byl to syn dobrý, sličný a ušlechtilý, který jí oplácel vděčností, oddaností a příchylností. I dobrá ta paní byla ušlechtilá, uznalá a vděčná. Modlila se, aby syn její prospíval na duchu i na těle, aby byl uchráněn od nebezpečí a neštěstí, a děkovala za vše, čeho se mu dostalo. Bůh, ke kterému se modlila, nemluvil snad skrze proroky a lidem se nezjevoval, ale za to ta dobrá paní asi nemohla. Modlila se upřímně, a to přece je to hlavní. (Pokračování textu…)
Jedna paní Read MoreNedávno jsem četl ve směsi nějakého časopisu, jak prý jsou některé květy ošklivé, když vadnou; zvláště ohyzdný prý jest zahradní zvonek a také růže. A tu jsem se styděl s těmito květinami před lidmi, zvláště před těmi, kteří mají tak vnímavé smysly pro ohyzdnost vadnoucích květin a takový smysl pro čistotnost a správnost, že je vadnoucí květiny pohoršují. Ale kdyby se chtěl člověk stydět pro každou takovou výtku, musil by se stydět po celý život, a to by bylo špatné. Proto jest dobré všímati si žen zcela starých a zvadlých, žen stárnoucích, žen, které se již blíží odkvětu; babiček, stárnoucích matek a tet, stárnoucích panen, ale i mladších žen, které jsou odděleny od všeho ostatního světa vysokou ohradou mateřství a jsou k tomuto vadnutí odsouzeny bez pomoci a léku. (Pokračování textu…)
HOSPODYŇKY Read MoreChtěl bych být babou, která oči světa odpuzuje celým svým vzezřením nedobrovolně a jistě. Babou, poněvadž ta jest rakví života, památkou nejneužitečnější na doby minulé, z jejíchž slibů a půvabů nezbylo nic než ošklivost zvadnutí, babou, o níž každý ví, že je zbytečným a pohoršujícím pozůstatkem bytosti, jejíž právo na pobyt mezi ostatními lidmi byl odměřen zákony jinými než u starých mužů, zákony, které se zdají tvrdé z ironie osudu vášní, podobny penízi, jehož rub je znám jen osamělým. (Pokračování textu…)
Jaroslav Durych: CHTĚL BYCH BÝT BABOU Read More